Před necelým rokem vyšla v pražském nakladatelství BB art, jedna zmála monografií k dějinám starověkého Egypta shrnující jeho dějiny v ucelené podobě, tj. od prehistorie až k době římské, včetně nových náhledů na některé události a jevy tohoto období. Egyptologem, který se zhostil této náročné práce, byl britský historik Ian Shaw z Liverpoolské univerzity, jehož hlavním výzkumným tématem je vojenství, technologický vývoj, urbanismus a egyptská společnost. V 80. letech se podílel na výzkumu města Amarna ve středním Egyptě a dále na bádání starověkých egyptských lomů v lokalitách Hatnúb, Wádí Maghára. Nyní se zabývá zkoumáním hřbitovů ve Fajjúmské oáze. Shaw není jediným autorem „Dějiny“, pro tak náročný úkol si přibral spoluautory, odborníky na jednotlivá období starověkého Egypta. Nebudu se zde zaobírat každé autorem publikace, ale zmíním jednoho z nich, českého egyptologa a emigranta Jaromíra Málka z Griffith Institute v Oxfordu. Jaromír Málek je u nás velice neznámým egyptologem. Když jsem hledal o něm informace ve slovníku český egyptologů (Kdo byl kdo - čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha: Libri, 1999), našel jsem jen reprezentační výběr, z přeložených prací (kromě recenzované knihy) pouze Svět starého Egypta: kulturní atlas. Málkovou kapitolou, v „Dějiny“, je Stará říše, ale o té a dalších kapitolách se zmíním později.
V předmluvě Ian Shaw programově charakterizuje zaměření „Dějiny“ na společensko- hospodářský vývoj, na průběh náboženských a ideologických změn a trendů odrážejících se materiální kultuře, např. v architektuře, v postupech mumifikace a v keramice, ale nezapomíná také na dějiny politické. Tato kniha chce navázat na knihu Alana Gardinera Egypt of the Pharaons z roku 1961, která podle něho představovala nový detailní pohled na egyptské dějiny. Gardinerova studie byla zaměřena především na činy králů a vysokých úředníků, tedy na politické dějiny starého Egypta.
Nyní bych se chtěl vrátit k samotnému obsahu „Dějiny“. Ian Shaw v první kapitole mapuje časový sled egyptských dějin a je jakýmsi úvodem do samotné publikace, snažící se vysvětlit jednotlivé chronologické termíny a metody. Dále se zabývá seznamy králů, jednoho z nejdůležitější historických pramenů k určení dobové posloupnosti starého Egypta, u nich poukazuje nejen na dějepisecký význam, ale spíše že souvisí s uctíváním předků (str. 21-26). Další dvě kapitol pojednávají o prehistorickém období (S. Hendrickx a P. Vermeersch) a období Nakádské kultury (B. Midant-Reynesová). Ve druhé z těchto studií je zajímavé sledovat vzájemné styky Nakáda II (Horní Egypt) a „Severních kultur“ (Maadí), završené asimilací Maadí jižní kulturou (str. 73-76), dále vznikem kultury Nakáda III. a prvního sjednocení Egypta.
Nato navazuje kapitola K. A. Bardové, Vznik egyptského státu. Bardová poukazuje na ústup svébytné hmotné kultury Dolního Egypta nahrazením kulturou nakádskou, toto bylo někdy interpretováno jako doklad sjednocení Egypta, relativizuje – a nepřepokládá, že změny hmotné kultury odráží politickou jednotu, ale „lze je vysvětlit působením řady socio-ekonomických činitelů“ (str. 79). Poukazuje, že v době Archaické, existovalo několik center bojujících o moc v Horním Egyptě, ze kterých vyšlo vítězně město Abydos s centrem kultů mrtvých panovníků a jeho „spojence“, města Hierakonpoli. Dále vyvrací hypotézy o cizím zásahu jiné kultury, jež do Egypta pronikla a „nastartovala“ egyptskou civilizaci. „Tato domněnka však stojí v příkrém rozporu s doklady o předdynastických kulturách.“ (str. 81). Ve své části knihy se dále pozastavuje nad utvářením organizovaného státu a složek, v dokladech materiální kultury. Vychází hlavně z královských hrobek v Abydu a hrobek vysokých hodnostářů v severní Sakkáře (str. 85-92).
Málek ve své kapitole Stará říše, podobně jako Bardová, poukazuje na stavební monumenty krále Džosera, jako znak dovršené diferenciace egyptské společnosti a především kultu krále. „V průběhu dalších dvou století byl tento přístup doveden až na samu mez únosnosti a stal se tak mocným katalyzátorem rozvoje egyptské společnosti“ (str. 108). Konec Staré říše Málek vidí v základech samotného systému, v královské ideologii. Především v hospodářském oslabování královské pozice: „systém odměňování „ex officio“ již nemohl uspokojivě fungovat a fiskální systém byl zřejmě na pokraji krachu“ (str. 132) a některé úřady se stávaly dědičnými. Příchod Přechodného období předznamenalo vzrůstající moc krajských (nomu) vládců. Málek dále předkládá domněnku, že ke krizi přispěly klimatické změny a nízké nilské záplavy.
S. Seidlmayer, autor kapitoly První přechodná doba, naopak polemizuje se zastánci klimatických změn - s Málkem - zdali hrály tak velkou úlohu pro konec Staré říše. Nepopírá nízké záplavy a hladomory, které jsou často zmiňovány v textech z Přechodného období, avšak z dostupných údajů vyplývá, že suché podnebí, které vystřídalo období častých dešťů, nastalo už v době Staré říše a přispělo tak, podle něj, k přizpůsobení hospodářství na nízké záplavy. Seidlmayer si proto klade otázku, proč hladomor hrál tak důležitou roli právě v Přechodné době (str. 145). Proč tomu tak bylo, vysvětluje na biografických nápisech (str. 144) místního vládce. „Během První přechodné doby se krize očividně staly společenské významným kontextem, na jehož pozadí mohla být legitimizována jak osobní moc, tak společenská závislost, a tento postřeh může pomoci vysvětlit, proč bylo pro místní velmože téma hladu a podpory v té době tak důležité“ (str. 146). S tématem ochránce prostého lidu a sociálního „zajištění“ se můžeme setkat i v dalších etapách dějin – např. ve středověké ideologii feudální panovníka – ale i dnes, avšak v pejorativní formě, tzv. populismem.
Seidlmayerova kapitola je jednou z nejpovedenějších, přinášející pro mě plno nových poznatků a pohledů nejenom o Prvním přechodném období, ale i o dalších přechodných dobách, často stojící ve stínu Říší. Tradičně jsou vykládány za společenský a kulturní úpadek Egypta. První přechodné období charakterizuje Seidlmayer jako dobu, kdy se kultura vysokých hodnostářů (vládnoucí vrstvy) rozvíjí a reprodukuje v masové podobě obohacenou o regionální prvky.
Kapitola Renesance Střední říše, od australské egyptoložky G. Callenderová je připodobňována k renesanci rané novověké Evropy. Podobně jako novověká Evropa navazovala na antickou tradici, tak Střední říše na období 3., 4. a 5. dynastie, přerušené První přechodnou dobou (analogie ze středověkem a jeho chápání v renesanční kultuře). I když používání analogií v historickém bádání někdy bývá zavádějící a ošemetné (viz. používání historických analogií v současné české politice), ale pro představení charakteristických znaků tohoto období by se dalo říci, že autorka užila výstižné a zajímavé pří podoby. Střední říše je pro ni: „obdobím, kdy umění, architektura a náboženství dosáhly nových vrcholů, byl to však především doba důvěry v psaní, bezpochyby povzbuzené růstem „střední třídy“ a písařské vrstvy“ (str. 198). Dále poukazuje na lidské rozměry kultury Střední říše: „věnována pečlivá a vytříbená pozornost detailům při vytváření i těch nejmenších předmětů denní potřeby a ozdob“ (str. 199). Další důkazem prosakování „lidskosti“ do egyptské kultury je pro ni vývoj egyptské literatury a hlavně postava Sinuheta (jeho stesk po domově), postava tak cizí literatuře Staré říše.
Druhé přechodné období, je podobně jako První přechodné, typické svou politickou roztříštěností do několika center, proto autorka J. Bourriauová rezignuje na souvislé vyprávění, pro ni je „lepší ho pojmout jako popis význačných událostí v hlavních oblastech Egypta od severu na jih“ (str. 201). V tomto období dějin starého Egypta, doby „nikdy“ nekončících bojů o moc mezi různými vládci, vstupuje, podle Bourriauové, do popředí královské ideologie pozice panovníka válečníka, a válečné motivy. Na konci své kapitoly se zabývá vztahem Egypta s egejskou oblastí na konci Druhé přechodné doby (str. 232). Mezi nejvýraznějšími doklady této komunikace jsou fresky v Tell ed-Daby s motivy známými z knósských paláců. Vyvstal zde problém jak tyto fresky zasadit do chronologických souvislostí. Jediným pojítkem je výbuch sopky na ostrově Théra, kde se nejlépe zachovaly fresky pod nánosy lávy. Sopečné sklo, nalezené v Egyptě, podle rozborů pochází z Théry, ale bylo nalezené v řemeslné dílně, a tedy bylo nejspíš exportním zbožím z východního Středomoří.
Na konec J. Bourriauové, navazuje Betsy M. Bryanová kapitolou 18. dynastie před amarnskou dobou. Rozvádí zde téma Egypta a egejské části na počátku 18. dynastie. Pochybuje o přímém diplomatickém a obchodním styku Egypta s egejskou oblastí (přesněji s Krétou) na počátku Nové říše (str. 235).
V Dějinách starověkého Egypta je Nová říše rozdělena na dvě kapitoly, už zmíněná část od
B. M. Bryanové, tj. rané období 18. dynastie do vlády Amenhotepa III., otce Amenhotepa IV./Achnatona o něm a jeho nástupcích je druhá kapitola Amarnské období a konec Nové říše, od J. van Dijka. Toto rozdělení je dáno kulturní a politickou kontroverzí obou období. Jak říká Bryanová: „Na konci vlády Amenhotepa I. byly již ustálené hlavní rysy 18. dynastie“ (myslí tím před amarnskou dobou). Těmi byly především uctívání boha Amona v Karnaku, vojenské nájezdy do Núbie pro materiální zisky a hlavně vnitřní uzavřenost královské rodiny. Van Dijk přikládá amarnskému období i přes její krátké trvání obrovský vliv, který natrvalo ovlivnil náboženskou a kulturní historii Egypta (str. 303). Nejnápadněji se to dá, podle něho, vyčíst z vývoje v architektuře hrobek. S tím souvisí rehabilitace boha Usira, po smrti Achnatonově - „bůh, jehož uctívání Achnaton zakázal, byl nyní všeobecně považován za noční podobu boha Rea a jeho role v záležitostech spojených se smrtí a pohřbem dramaticky vzrostla“ (str. 303). Změna je tak převratná, že bůh Usir je na pohřebních freskách znázorněn místo krále přijímacího oběti. Podle van Dijka to byla reakce na způsob monopolizace Achnatona v pohřebním ritu, která vedla k ideologické „degradaci“ panovníka (str. 325-329).
Kapitola Egypt a okolní svět se Ian Shaw pokusil na malé ploše představit chápání okolního světa Egypťany, ovlivněné náboženskými představami a politickým „šovinismem“. Pokouší se nalézt příčiny egyptského „imperialismu“ ve Střední a Nové říši (str. 340). S expanzemi Nové říše se změnilo složení společnosti na multietnickou, kde již nebyly žádné důvody k tomu, aby se „cizinec/neegypťan“ nestal vysokým úředníkem.
Posledními čtyřmi kapitolami jsou: Třetí přechodná doba od J. Taylora, Pozdní doba a Ptolemaiovská doba od A. B. Lloyda a nakonec Římská doba od D. Peacocka, jež jsou charakteristické především tématem kontinuity pozdních období s „velkou“ kulturou předcházející staletí. V těchto dobách nenalézáme egyptskou civilizaci v úpadku, ale jako kulturu stává exportním materiálem ovlivňující mnohé další civilizace. D. Peacocka vidí jako hlavního „hrobaře“ starověké egyptské kultury křesťanské náboženství, které je přesným opakem relativně tolerantního polyteizmu, se svou snahou šířit své nauky velice progresivním způsobem. Ale nezapomíná podotknout, že právě v silně náboženském prostoru vznikly první předchůdci evropských klášterů (nový, plnohodnotný nositele kulturních hodnot).
Kniha Dějiny starověkého Egypta je velmi dobrou publikací pro všechny zájemce o starověk a civilizaci z údolí Nilu. „Dějiny“ mají velice bohaté obrazové přílohy, nejrůznější plánky a mapy, které velice pomáhají vstřebat text. Další plusem je seznam literatury, rozdělení podle kapitol, jež kniha obsahuje. Pro čtenáře nezaučené v historii starověkého Egypta je

přidán seznam pojmů a slov, jež jsou stručně vysvětleny. I když publikace stojí pro někoho mnoho korun, je to velice dobrý typem na investici.

STAROVĚKÉ ŘECKO Řecké dějiny jsou jak v evropském tak ve světovém kontextu velikou zvláštností. Řecko jako kolébka evropské kultury nikdy nebylo velikou říší, s výjimkou krátkého období vlády Alexandra Velikého. Vždy to byly malé městské státy vázané spolu pouze různými dohodami. Občas došlo mezi nimi i ke krutým bojům. Čím bylo Řecko pro Evropu, tím byla pro Řecko Kréta, malý, ale významný ostrov mezi Egejským a Lybijským mořem. Ta byla v dobách své největší slávy (přibližně před 3 500 a 4000 lety ) velice mírumilovný stát, který pro svou obranu i rozvoj využíval výlučně svého mocného loďstva, takže např. na Krétě nenajdeme opevněné paláce. Nejslavnější antické památky např. slavný aténský Parthenón či vlastně celá Akropole byla vybudována ve velmi krátkém období Periklovy vlády. Přes onu roztříštěnost se Řekové dokázali ubránit i tak mocným říším jako byla říše perská. Jediné období, kdy bylo Řecko opravdu velkou říší byla vláda Alexandra Velikého (Makedonského). Toto období trvalo přibližně 11 let. Ironií je, že střed této říše nebylo to pravé antické Řecko, za které považujeme Athény případně Spartu, ale do té doby téměř bezvýznamná oblast Makedonie.

Trojská válka:
Byla nebo nebyla trojská válka? To je otázka, na kterou asi dnes odpověď nenalezneme. Určitě však nevypukla pro spor o ženskou krásu, určitě nevypukla proto, že trojský princ Paris unesl Helenu, ženu spartského krále Menelaa. Trója, o které nikdo až do konce minulého století nevěřil že existovala, bylo velice silné město postavené na strategicky významném místě, a sice na tureckém pobřeží malé Asie blízko dardanelského průlivu. Proto mohlo velice dobře kontrolovat tuto důležitou obchodní cestu. Současné vykopávky v Tróji jasně ukazují výhodnou pozici tohoto místa. Trója byla mnohokráte zničena a mnohokráte opět vybudována. K tomu by samozřejmě nebylo docházelo, kdyby se jednalo o nějaké méně významné město. Vzhledem k tomu, že v době trojské války Řekové ještě neznali písmo, čerpáme pouze z tradicí zachovávaných a původně pouze ústně předávaných Homérovi. Zajímavé je, že se Homér ve svých eposech soustředí až na poslední rok války (v eposu Ilias). V eposu Odysea popisuje návrat asi nejslavnějšího řeckého veterána Odyssea z trojského bojiště na rodnou Ithaku.

Kréta:
Nazýváme-li Řecko kolébkou evropské kultury, musíme nazvat Krétu kolébkou řecké kultury. Ještě dávno předtím, než Řekové začali osídlovat pevninské Řecko, vznikala již na Krétě rozvinutá civilizace. Tato kultura vznikala především na obchodní bázi nikoliv na bázi válečné a přibírala mnoho prvků tehdy již bohatě rozvinuté kultury egyptské. Velkou zvláštností krétské kultury je především její mírumilovnost, kterou dokazuje například to, že na Krétě nenajdeme žádné opevněné paláce, opevněné hrady. To znamená, že se Kréťané nebáli žádných válek. Kréťané byli především vynikající mořeplavci a obchodníci. Samozřejmě s rozvojem obchodu rostlo i bohatství ostrova samého a s bohatstvím ostrova rostla i kvalita řemesla především keramiky i zlatnických prací. Velkolepé paláce, které tou dobou na Krétě vznikaly, ( především palác v Knossu) zadávaly Řekům v pozdějších letech důvody k mnoha pověstem, například o labyrintu. Labyrint vznikl ze slova Labrys což je oboustranná sekera, jeden z největších krétských symbolů. Labyrint je tedy palác oboustranné sekery, ovšem pro lidi, kteří touto dobou žili v podstatně kulturně nižší úrovni musel být tento palác pravým labyrintem neboli bludištěm. Vzhledem k tomu že historie Kréty je velice svébytná a vlastně končí ještě daleko dříve než se začíná rozvíjet vyšší stupeň kultury na pevninském Řecku.

Mykény:
Období vrcholu krétské kultury, tj. počátkem druhého tisíciletí před Kristem, začíná postupné osídlování peloponéského poloostrova a pevninského Řecka. Tito dobyvatelé zezačátku vraždili místní obyvatelstvo. Pak s ním však začali splývat a jejich rodoví náčelníci se stávali skutečnými vládci. Svojí moc opírali o svou stráž, ze které časem vznikla šlechta, aristokracie. Začínají vznikat první města, v jejichž okolí se soustředili i obyvatelé a tím vznikali i první městské státy. K nejvýznamnějším městským centrům té doby patřili Mykény, Týrins, . ostatně jsou to jména která velice dobře známe z Homérových básní Ilias a Odyssea. Asi nejmocnější město té doby byli Mykény. Byly proslulé svým bohatstvím a zlatem, měla veliký vliv i vyspělá kultura krétská, která byla v tomto období na svém vrcholu. Mykény se velice rychle od Kréty učily, takže vznikla pozoruhodná kultura krétsko - mykénská. Po zániku Kréty, pravděpodobně způsobené zemětřesením a výbuchem sopky zlatem, Homér mluví o Mykénách bohatých zlatem. Samozřejmě, že na Mykény, které měly velice silnou pozici na pevninském Řecku na dnešním ostrově Santorinu, zůstávají Mykény jediným mocenským střediskem tehdejšího Řecka.

Vpád Dórů:
Nerovnoměrný rozvoj řecké kultury významně narušil vpád dalšího řeckého kmene, kmene Dórů. Je velikou záhadou, jak je možné, že primitivní dórské kmeny dokázaly zničit tak vyspělou civilizaci, jakou byla mykénská kultura. Jako důvody se uvádí obvykle především fakt, že Dórové znali již železné zbraně, zatímco mykéňané měli jen zbraně bronzové. A druhý důvod může být ten, že Achájové neboli Mykéňané měli pouze - dnes bychom řekli - profesionální armádu, zatímco dórských výbojů se aktivně zúčastňovali všichni bojeschopní muži. Dobytá území osidlovali. Přesto se jim nepovedlo dobýt celé Řecko, například Attiku neboli okolí Athén a iónské ostrovy zůstali pod vládou Achájů. Vpád Dórů znamenal na přibližně 300 let veliký krok zpět a zničení původní kultury. Teprve 250 až 300 let po vpádu Dórů se znova vytváří nové písmo. Kupodivu nepřevzali písmo staré řecko - mykénské kultury, ale vytvořili písmo nové na základě písma fénického. Dórská invaze zapříčinila i to, že se některé achajské rody přemístili z pevninského Řecka na středomořské pobřeží Malé Asie a vznikla tím mnohá slavná města jako je Miletos a další.

Velká kolonizace:
Přibližně 300 let po vpádu Dórů na řecké území začíná nový rozvoj řecké kultury. Rozvíjí se především obchod, který stimuluje rozvoj dopravy. Tou dobou se začínají stavět velké námořní lodě. Objevují se první jednotné míry a váhy, které usnadňují obchod a především se začínají razit i mince, které velice rychle vytlačili obchod výměnný. Díky všem těmto změnám dochází k mohutnému rozvoji řecké populace. Řecko je však zemí relativně chudou , která není schopna uživit příliš mnoho lidí. Proto začíná tzv. velká kolonizace. Řekové hledají nová místa a osídlují nové oblasti. Je to především Itálie, celé pobřeží Malé Asie a dostávají se až do dnešní Francie, například do okolí dnešního Marseille. Zajímavé je, že toto osídlování není osídlování válečné , ale noví osadníci se snažili především přinášet novou kulturu a civilizaci. Snažili se s původním obyvatelstvem spíše obchodovat. Tou dobou nastává veliký rozmach řecké kultury, řecké civilizace, avšak nikdy nedošlo ke spojení všech Řeků v jeden mohutný státní celek. Veškeré osady byly na svých mateřským centrech zcela nezávislé, pouze s nimi obchodovali.

Městské státy:
Ani v době největší slávy Řecka neexistovala žádná řecká říše. Řecko se vyvíjelo hlavně v malých městských státech, které spolu uzavírali různé dohody jak obranné tak útočné a bohužel často válčili i mezi sebou. Mezi nejvýznamnější městské státy na vrcholu řecké civilizace patřili Sparta a Atény. Dva naprosto odlišné státní celky. Atény se snahou o demokracii - Sparta s maximálním vojenským potenciálem. S maximální askezí. Městské státy byly relativně malé a tvořili je vlastně pouze město a jeho nejbližší okolí. Toto město bylo vždy centrem místního obyvatelstva jak pro obchody, tak pro práci a tak i pro obranu. Jenom několik městských států bylo větších a ty měly okolo 100 000 obyvatel. O velikosti městského státu si můžeme udělat představu na příkladu Sparty, která byla jedním z největších co se plochy týče, avšak území bylo velmi řídce obydleno. Pěší cesta od jedné hranice ke druhé trvala asi dva dny.

Atény:
Zatímco síla a moc Sparty stála výlučně na její moci, vojenská síla a moc Atén vznikala na bázi kulturní a obchodní. Atény nebyly nikdy tak dobrými válečníky jako byli Sparťané. Zato byli velice dobří zemědělci, řemeslníci a především obchodníci. Svoboda měla pro ně velký význam. Za zakladatele aténského státu bývá považován hrdina Théseus, syn Egeiův. Zpočátku vládli králové. Po smrti posledního krále se stanovila vláda aristokracie. V té době spravoval stát sbor devíti úředníků (archontů), volených na jeden rok lidovým shromážděním. Jeho činnost kontrolovala rada (areopagos) volená z bývalých archontů. Bohatým aristokratům patří většina půdy a začínají se projevovat velké sociální rozdíly. Vzhledem k tomu, že řecká půda je těžko obdělávatelná ,stávalo se, že řečtí zemědělci dali půdu do zástavy bohaté aristokracii Když se neurodilo, přišli o půdu, dali do zástavy sebe a přišli do otroctví. Tento fakt vedl k velikému povstání ,které bylo potlačeno. Aristokraté však pochopili, že přišel čas zásadních změn a pověřili jednoho z úředníků (archonta), aby připravil nové zákony. Tento úředník se jmenoval Drakón a zákony opravdu sepsal. O jejich kvalitě asi nejlépe vypovídá to, že dodnes známe pojem drakonická opatření - jsou to velice drakonická pravidla.Jako přirovnání k jejich tvrdosti a krutosti lidé používali to, že Drakón nepsal zákony inkoustem, ale svou krví. Definitivní zlom přinesl až vládce Solón, který vyhlásil úplnou amnestii, zrušil dosavadní dluhy a vykoupil občany, kteří se pro dluhy stali otroky. Zakázal také, aby tímto způsobem mohli být občané prodáváni do otroctví. Nakonec Solón vydal zákon, který není v mnoha zemích samozřejmostí dodnes: podle něj se každý občan mohl odvolat proti rozhodnutí jakéhokoliv soudu. Rozdělil také občany do čtyř supin podle majetku. Příslušníci vyšších tříd měli sice větší práva, ale také měli větší povinnosti, např. financování staveb lodí. I nemajetní příslušníci čtvrté třídy se stali rovnoprávnými členy lidového sněmu, který rozhodoval o všech podstatných záležitostech a volil všechny úředníky. Na novou ústavu nechal pak Solón athénské občany přísahat - a vzdal se úřadu. Ještě za jeho života však v Athénách vypukly nové nepokoje, z kterých se nakonec zrodila i nová forma vlády. Po Solónovi přichází do čela státu tyran Peisistrátós. Musíme si uvědomit, že tyran v té době neznamená to samé co dnes - v té době to bylo označení vlády jediného muže. Ale byl to poslední panovník, poté byla tyranida nahrazena demokracií - podle řeckých slov démos = lid, kratos = vláda. Podle nové demokratické ústavy si byli před soudem všichni občané rovni.
Říkáme-li občané, myslím tím jen rodilé Athéňany. Mimo ně totiž žili v Athénách svobodní a neplnoprávní cizinci , nazývaní metoikové, a také zcela bezprávní otroci

Povstání maloasijských Řeků:
V polovině 6. stol. př. Kr. na území dnešního Iránu vznikají základy perské říše. Tato říše se velice rychle rozmáhá a dostává se až do malé Asie, kde touto dobou již byli řecké kolonie a řecké osady. S těmito osadami žili ze začátku Peršané v dobrých vztazích ,avšak čím více rostla jejich moc, tím více utlačovali Řeky, až je úplně podrobili. Řekové však jsou národem velice svobodomyslným, a proto se roku 500 př. Kr. vzbouřili. Centrem povstání byl řecký Milet. Toto povstání bylo zpočátku velice úspěšné, ale perská říše byla přec jenom velice silný . Vzhledem k tomu, že se Miletu dostávalo jen velice malé podpory z řecké strany ,bylo povstání potlačeno. Naopak i malá podpora pevninských Řeků se stala záminkou pro perského krále Dareia pro ovládnutí celého Řecka.

Sparta:
I slávisté dneska uznávají pojem spartánská výchova. Co to bylo? Sparťané byli považováni - a to zcela jistě právem - za nejlepší vojáky v řeckých dějinách. Už v mládí byli totiž všichni hoši cvičeni pro vojenské účely a vojenským zásadám byla také podřízena celá jejich výchova. Když se děti narodily slabé či neduživé byly bez milosti zabíjeny. Od 7. Roku se výchovy hochů ujímal stát. Vlastní bojový výcvik začínal již v 16 letech. Mezi 20. a 30. rokem probíhala aktivní služba. Po celou tu dobu bydleli vojáci společně a to i v případě, že byli ženatí. Teprve po třicítce se mohli více věnovat rodinnému životu, ale stravovali se stále společně. Služba jim končila teprve v šedesáti letech.Pro spartského vojáka neexistoval ústup nebo porážka, znal buď vítězství nebo smrt. Největší význam byl ve Spartě kladen na tělesnou, duševní zdatnost a na vysoké mravní hodnoty. Na rozdíl od Athén zde nebylo tak rozvinuto čtení a psaní. Spartě vládli dva králové, kteří však byli pod kontrolou 5 vysokých úředníků (eforů) zvolených z místní šlechty. Tito králové však neměli neomezenou moc - samozřejmě s výjimkou války. Do boje vedl vojsko vždy jen jeden z těchto králů, druhý se staral o správu města. Sparta měla i něco, čemu bychom dnes mohli říci horní a dolní komora parlamentu - tedy radu starších a lidové shromáždění. Ve Spartě se žilo na velice nízké úrovni. Jakýkoliv přepych byl považován za změkčilost. Řemeslo i obchod byli na velice nízké úrovni. Jediné co Spartu dělalo Spartou, tedy jedním z nejmocnějších řeckých států, byla její silná armáda, která čítala 10 000 mužů.

Hrdinové od Marathónu:
Kolem roku 500 př. Kr. začala Řecko ohrožovat rozpínavost perské říše. Ta vládla řecké osady v Malé Asii. Jejich občané se s však s perskou nadvládou nechtěli smířit a uspořádali povstání kam jim na pomoc přišli jen Athéňané a to s pouhými 26 loďmi. Toto povstání bylo odraženo. Peršané si však vzali pomoc od pevninských Řeků jako záminku k rozpoutání války, ale nejdříve tam poslali své zvědy s tím, že žádají o vodu. Skoro všude se jim to povedlo, ale například v Athénách je pobouření občané svrhli do propasti a lakonicky poznamenali, aby si nabrali vody i země co hrdlo ráčí. Válka se stala nevyhnutelnou. Válka začala v roce 490 na marathónské pláni. V čele Řeků stál vynikající stratég Miltiadés.

Poslední, více než kilometrový úsek řečtí hoplítové (těžkooděnci) překonali rychlým během., aby protivníkovi znemožnili použít jeho zbraň – salvy šípů. Perská porážka byla drtivá. Padlo na 6400 mužů oproti 192 řeckým bojovníkům. Ve chvíli vítězství si proslulý běžec Feidippidés svlékl zbroj a vydal se na cestu dlouhou 42 km, aby přinesl zprávu o vítězství. Legenda praví, že po vyčerpávajícím běhu vydechl na Athénském náměstí : „Zvítězili jsme!“ a zemřel. Od té doby se běhá na jeho počest marathónský běh.
První útok byl odražen.moudří mezi Řeky si však byli vědomi, že to neznamená konec nebezpečí, ale spíše jeho začátek. Mezi nimi i Themistoklés. Přesvědčil Řeky, aby pro příští střet vybudovali silné loďstvo a nechal postavit 100 nových triér (triéra-válečná loď). Říkalo se o něm, že „odňal athénským občanům kopí a přikoval je k lodní lavici a veslu.To se Řekům , zvyklým na boj moc nelíbilo. Události však brzy ukázaly jak prozíravé to bylo rozhodnutí.

Řecko-Perské války:
Řecko - perské války patří jednoznačně k jednomu z nejvýznamnějších bodů řecké historie vůbec. Je to také období , na které jsou Řekové právem hrdí a je to také období ,kdy se poprvé a naposled za celé období anticko - řeckých dějin dokázali všechny městské státy spojit na obranu proti jednomu velkému nepříteli.

Deset let po zdrcující porážce se perské vojsko v čele s králem Xerxem vrátilo. Vrátilo se s v neuvěřitelné síle a to jak na lodích, tak i na souši.

Řekové se rozhodli nepřítele zastavit v soutěsce u Thermopyl, která otvírala cestu do středního Řecka.Tady se Peršanům postavil spartský král Leónidiás. První tři dny útok statečně odráželi, ale po zradě, kdy jim Peršané dostali obráncům do zad. Leónidiás poslal spojence domů a se Sparťany zůstal až do konce. Všichni padli. Cesta byla volná .Themistoklés mezi tím přesvědčil občany, aby odešli z města. Ženy a děti se uchýlily na ostrov Salamínu, muži nasedli na lodě. Netrvalo dlouho a Athény byly ukryty pod plameny. V zátoce u Salamíny se nikomu do boje nechce. Proto Themistoklés volí lest. Řekové nakonec porazili perské loďstvo. A Themistoklés posílá Xerxovi další falešný vzkaz. Prohranou bitvou zděšený král, se dal na útěk.V Řecku zůstává jen jeho věrný vojevůdce Mardonios v čele stotisícové armády.

Bohužel se Řekové po vítězství nedávají dále do boje, ale vrací se domů oslavovat. Vrátili se i Athéňané. Jen co své domy trochu spravili, přitáhl do města Mardonios.Athéňané museli zase pryč. Tentokrát Peršané nenechali kámen na kameni. Konečně Řekové spojili své síly.V srpnu roku 479 př. Kr. došlo k rozhodné bitvě u Plataj. Urputný boj trval celý den. Nakonec byli Řekové přesilou donuceni ustoupit.Ráno však v prořídlých řadách nastoupili znova. Zdálo se, že bitva je ztracena. Potom však vyrazil jeden spartský oddíl vyrazil k tělesné stráži Mradonia a zabil ho.Perské vojsko se dalo na útěk. Válka pokračovala ještě řadu let, ale o vítězi již nabylo pochyb. Řekové získali zpět ostrovy v egejském moři, řecké osady v Malé Asii znovu povstali a osvobodili se. Roku 449 př. Kr. byl uzavřen mír. Malé Řecko porazilo obrovskou perskou veleříši. Zachránilo tím nejen svou vlastní svobodu, ale i základy celé evropské civilizace.

Válka mezi bratry:
Po vítězství nad Peršany, přineslo Athénám nebývalý rozvoj řemesla, obchodu a zemědělství. Protože věděli, že nebezpečí je stále nablízku, sjednotili se v jeden námořní spolek a Athény se staly jeho vůdcem. V Athénách se také rozvíjela demokracie. Svého vrcholu dosáhla za vlády bývalého aristokrata Perikla, který byl přesvědčený demokrat. Byl výborný stratég. Periklés zavedl vyplácení peněžitých odměn za vykonávání úřadu, za účast na soudu či na lidovém shromáždění. Periklés také silně podporoval výstavbu města, veřejné slavnosti i umění. Bohatství Athén rostlo den ode dne, ale tím pádem rostla i pýcha Athéňanů. Ze svých sousedů si udělali poddané a z jejich daní financovali svou demokracii, kulturu i stavby. To se však nelíbilo Sparťanům. Proto se svými spojenci vytvořila Peloponéský spolek. Napětí mezi oběma soupeři rostlo, až došlo k střetu. Zdálo se, že se obě strany dohodnou. Uzavřeli mírovou smlouvu na třicet let. Neuplynula však ani půlka smluvené doby a válka propukla. Bylo zajímavé, že v ní bojovali Řekové proti Řekům a přesto bojovali bezohledně a s nevýslovnou krutostí. Zpočátku měli štěstí spíše Athéňané, ale pak ve městě vypukl mor, který zahubil tisíce lidí a mezi nimi již zmiňovaného Perikla.Po dlouhá léta si navzájem ničili zemi a vraždili obyvatele až zcela vyčerpáni uzavřeli v roce 421 znovu mír. Tentokrát na 50 let. Ale oba věděli, že je to mír jen na oko. Válka také po krátké přestávce pokračovala neztenčenou silou. Poslední stránka boje byla napsána u říčky Aigospotamoi (Kozích říček) kde Sparťané donutili své soupeře kapitulovat rozdrcením jejich loďstva. Během války přišli Athény o svou moc, bohatství a moc – demokracii. Ve státě se, s pomocí Sparty, zmocnila moci oligarchie(vláda bohatých). Spartě se nikdy nepovedlo sjednotit Řecko. Roku 403 athénský lid znovu obnovil demokratickou ústavu.

Všední den ve starém Řecku:
Jak bydleli:
Pod pojmem antická architektura se nám dnes nejspíše vybaví vznosná sloupořadí či monumentální řecké chrámy. Jek však žil prostý občan té doby?Kdyby se dnešní návštěvník mohl podívat do starověkých Athén, patrně by vůbec nevěřil, že je ve městě moudrých Athéňanů. Ulice klasických Athén byli křivolaké a úzké, kromě hlavních cest vedoucích od brány většinou nedosahovaly ani šířky dvou metrů, a především páchly. Domy byly nevzhledné a nevýstavné. Ostatně většinu času doma trávili pouze ženy a děti. Řečtí muži se víceméně chodili domů jen vyspat, skutečně plně žili na veřejných místech.

Odívání a úprava hlavy
Vlasy si Řekové stříhali nakrátko, zato bylo běžné nosit plnovous. Dlouhé vlasy si Řekyně stahovaly do uzlu v týle. Ve starověkém Řecku se lidské tělo stalo ideálem harmonie a krásy. Sochaři velmi často zobrazovali lidské tělo v nahotě, která dovolovala bohům obdivovat se bytosti stvořené podle jejich obrazu. Vše mělo svůj řád, uspořádání, proporce, symetrii a vhodnost. Stejným zákonům podléhal i oděv. Šířka látky byla dána šířkou tkalcovského stavu; nestříhala se ani nesešívala, byla pouze vertikálně řasena do záhybů. Nejstarší typ se upravoval z vlny, ale byl velmi těžký. Později byl vystřídán jemným plátnem. Tento oděv se nazýval chyton, byl na rameni sepnutý sponou a nosili jej pracující, mládež i starci, ženy i bojovníci. Homér jej popisuje jako jemnou bělostnou velkou řízu,s krásným zlatým pásem. Šaty se nosily na nahém těle.Sandály s proplétanými řemínky na kožené podešvi vyráběli řemeslníci, neboť doma chodili chudí i bohatí většinou bosi. Na ochranu proti slunci a nepřízni počasí se nosil široký klobouk. Již v antice měly barvy svůj symbolický význam, například bílá barva byla vyhrazena aristokracii, černá, purpurová, tmavě zelená, a šedá smutku.Oblíbená byla žabí zelená nebo jablková zeleň, hyacintová a šafránová.

Bydlení
Jádrem řeckého domu byla velká obdélníková místnost s předsíní, krbem a otvorem ve stropě, kterým odcházel kouř. Byla vyhrazena pouze mužům. K ní přiléhal vnitřní dvorek s obytnými místnostmi a část domu určená ženám. Později se začaly stavět domy, které měly ústřední dvůr se sloupořadím okolo. Jen výjimečně byly domy vybaveny koupelnou. Řekové však mohli docházet do veřejných lázní. Základní nábytek řeckých domů tvořila různá sedátka, stolky a stoly.

Budování měst a jejich ochrana
Stavba měst patří do oboru umění stavět. Je sice skutečností, že zpočátku ve stavbě měst bylo umění málo, protože šlo mnohdy o pouhé zabezpečení existence, jak tomu bylo např. při založení Říma (Roma Quadrata), ale záhy se přišlo na to, že lze města stavět podle předem připraveného plánu. Zásady pro stavbu měst stanovil Hippodamos z Milétu (v pol. 5. stol. př.n.l.) a prakticky je uplatnil při stavbě přístavu v Peiraiu. V projektu tohoto města byly uplatněny teoretické a technické možnosti doby: velmi dobrá orientace, skvělá kanalizace apod.

V období helénismu byla velká města obchodní a rezidenční (sídla vládců, diadochů) stavěna na pravidelné síti ulic a výškové rozdíly terénu bývaly překonávány mnohými terasami. Města byla vybavena skvělými náměstími, která byla lemována veřejnými budovami, jako jsou knihovny, školy, divadla, cirky apod. Zde se všude počítalo s estetickým účinkem, ať již u náměstí, ulic, bloku domů nebo zahrad.

Město bylo nutno chránit před vpádem nepřítele hradbami, které byly mnohdy vybudovány z kamene a opatřeny cimbuřím a věžemi. Průchod hradbami umožňovala u malých tvrzí branka, u velkých měst i několik bran. Jedna z nejslavnějších městských bran je v Aténách, tzv. dipylon, pověstná tím, že u ní byly nalezeny střepy nejstarších řeckých váz, zdobených lineárně kreslenými figurami. Způsob této kresby byl podle naleziště pojmenován slohem dipylským.

Na pobřežních skalách se často stavěly pozorovací věže, které na ostrovech mnohdy sloužily i za útočiště, byl-li ostrov napaden piráty.
Kromě mohutné hradební zdi se v Řecku budovaly hráze vymezující přístavy. Někdy stačila pouze jedna zeď, která uzavřela přístaviště, jak je tomu např. v Messenii, jindy byly nutné zdi dvě, jako v korintském přístavu Kenchrejích a aténském Peiraieu. Vjezd do přístavu byl často chráněn věžemi, které mohly být spojeny řetězy, aby se zabránilo vjezdu nepřátelských lodí.

Řecké umění:
Architektura:
Skvosty řecké architektury byly především veřejné stavby. Úplně novým typem staveb byla divadla nebo sportovní stadiony. Stejně dobře uměli stavět i celá města.Budovali je tak, aby se v nich dobře žilo a aby byla zároveň krásná. V řecké architektuře se používali tři klasické řády sloupů. Byly to: dórský – iónský – korintský. Nejvýrazněji se lišili na hlavicích.

Výtvarné umění:
Většina malířských děl se nezachovala. Většinou se zachovaly vázy nebo mozaiky. K opravdové dokonalosti však dospěli řečtí sochaři. Řecké sochy zobrazovaly bohy a hrdiny, ale i učence a sportovce. Skoro všechny sochy známe až z římských kopií. Největším z řeckých sochařů byl Feidiás, tvůrce athénského Parthenónu. Na troskách Peršany zničené Akropole postavil a sochami vyzdobil chrám z mramoru, před kterým stojíme v úžase dodnes. K jeho největší dílům patřila dvanáctimetrová socha Athény, vykládaná zlatem a slonovinou, a Zeus Olympský, tejně veliký a stejně nádherný. Dnes jsou obě sochy nenávratně ztraceny. Další velký sochař byl Práxitelés, proslulý svou sochou bájné bohyně Afrodíty.

Literatura:
K nejlepším literárním dílům té doby patřily spisy dějepisné, například proslulých historiků Hérodota a Thúkýdida, a také díla filozofická. Vysoké úrovně dosahovalo i básnictví – básnířka Sapfó byla dokonce nazývána „desátou múzou“. Ceněna byla nejen tvorba básní, ale i jejich přednášení. Na umění mluvit a pronášet byl vůbec kladen velký důraz. Nejslavnější řecký řečník byl Démosthenés o jehož filipikách ještě uslyšíme.

Kalokagathia:
Nezačít vyprávění o starověkém sportování olympijskými hrami se zdá rouháním, ale sport je mnohem starší než olympiády. Řekové ale nebyli jedinými, kdo pěstovali sport, ale od svých současníků, předchůdců se lišili v tom podstatném. Stejně jako z jednotlivých názorů a poznatků vytvořili vědu, tak i povahu tělesných cvičení sloužících k zábavě a k získání fyzické zdatnosti povýšili na ušlechtilou součást svého života. Vytyčili a naplnili ideál kalokagathie – harmonický rozvoj těla i ducha. A právě tento ideál ztělesňovaly olympijské hry.

Olympijské hry:
Žádný starověký národ nepřisuzoval sportu takový význam jako Řekové. Pojem sport v sobě zahrnoval soutěžení a byl považován za součást výchovy mladých mužů - snad to byly pozůstatky starodávných rituálů, které měly ověřovat odvahu, chrabrost a válečnické schopnosti. Ve velmi rané řecké historii byla proto zavedena spojnice mezi náboženskými festivaly a soutěžními sportovními událostmi. Obojí se konalo ve velkých svatyních jak mimo města, tak v ústředních městských státech.
V literatuře je možné najít celou řadu odkazů k významným sportovním kláním starověkého řeckého světa: jsou zde zmíněny slavné Olympijské hry pořádané na počest boha Dia, Pythijské hry pořádané v Delfách na počest boha Apollóna, Nemejské hry oslavující v Nemeji vládce bohů Dia a upomínající Héraklovy skutky, Isthmické hry pořádané v Poseidonově svatyni na Isthmu a spoustu dalších sportovních klání.

Vraťme se však k olympijským hrám. První olympijské hry se oficiálně konaly v roce 776 př. n. l. Tento rok však pravděpodobně není rokem vzniku her, ale rokem, kdy se poprvé začala zaznamenávat jména vítězů a vést o hrách chronologické záznamy. Pořádaly se k poctě boha Dia. Byla to vždy velká událost, kde nejen sportovci předváděli své sportovní umění, ale i básníci, filosofové a dějepisci přednášeli svá díla. Hry také přilákaly noho kupců a řemeslníků. Název dostaly podle řeckého města Olympie, kde probíhaly. Stejně jako dnes se konaly jednou za čtyři roky koncem léta, v době našeho srpna a září. Období mezi hrami se nazývalo olympiáda.

Zpočátku hry zahrnovaly jen jedinou soutěž, běžecký závod. Postupně se pak jejich program rozšířil o zápas, pěstní zápas, pětiboj, běh v plné zbroji, jezdecké a další soutěže. původně se sjížděli změřit síly pouze zástupci Řeků. Asi v roce 736 př. n. l. je zde zaznamenán i soutěžící z cizí země. V období soutěžení bylo vyhlášeno "olympijské příměří" zvané také "Boží mír". Pokud jej některá země porušila, byla ze soutěží vyloučena na několik let.
Hry byly z počátku přístupné pouze svobodným řeckým občanům. Přísná nařízení zakazovala přístup do Olympie během her hlavně ženám. I přes tento zákaz však Calipatura, matka jednoho z atletů, porušila tento zákaz a v přestrojení za muže se na stadion vydala. Tato lest však byla prozrazena a Calipatura byla odsouzena k smrti. Později však byla od omilostněna vzhledem k honosnému původu. Od této doby se však museli soutěžící dostavovat na stadión nazí, aby se podobným prohřeškům předešlo. Ani mnozí pozorovatelé nesměli být oblečeni. Pokud ano, pak jen do půl těla.

Hry, které dosáhly největšího rozkvětu kolem roku 350 př.n.l. prudce změnily svůj ráz po dobytí Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. Byly zpřístupněny všem a zároveň se objevily další olympijské disciplíny, jako třeba závod vozů, gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.
Sám císař Nero se stal olympijským vítězem v závodě dvojspřeží, a to proto, že ostatní soutěžící během závodu přitáhli opratě, jelikož si byli vědomi, že při případném vítězství nad císařem by byli odsouzeni k smrti.
I přesto, že hry nebyly tak férové jako kdysi, měly nadále neobyčejný úspěch. Tak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Po letech bojů se začalo konečně na území Řecka prosazovat křesťanství a císař Theodorius I., jenž považoval olympijské hry za pozůstatek pohanství, rozhodl o jejich zrušení. 286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední. Znovuzrození se olympijská myšlenka dožila až mezi lety 1875 a 1881.

Divadlo:
Divadlo západní tradice má svůj původ ve starém Řecku. Od svých počátků v Atice (6. st. př. k.) se starověké divadlo vyvíjelo v mnoha formách bez přerušení více než tisíc let, až do svého zániku v době pádu Římské říše. Ačkoli jeho vliv na pozdější praxi byl velký, víme o něm jen málo. O jeho existenci svědčí malby na vázách, nástěnné malby, terakotové figurky, texty her a próza. Zachovaly se zříceniny mnoha řeckých a římských divadel, ale o tom, jak se v nich divadlo provozovalo, se můžeme jen dohadovat. Rovněž literaturu, která kdysi ožívala v těchto ruinách, známe jen ve velmi útržkovité podobě. Dochovaná díla velkých řeckých tragiků 5. století - Aischyla, Sofokla a Euripida představují jen zlomek toho, co za svůj život vytvořili. O mnoha jiných slavných dramaticích víme pouze to, jak se jmenovali.

Kořeny řeckého dramatu jsou převážně náboženské - divadla byla stavěna poblíž svatyní.O svátcích Dionýsa (boha plodnosti, vína a rostlinstva), zpíval sbor mužů dithyramby (kultovní hymny zpívané na počest Dionýsovu) na jeho oslavu. Básníku Thespidovi, který tvořil přibližně v letech 536 - 33 př.n.l., je připisován významný krok: vydělil se z tohoto chóru a vstoupil s ním do dialogu. Údajně vynalezl i masku.

Řecká divadla se zřizovala pod širým nebem (s využitím přirozeného svahu) a skvělá akustika zaručovala slyšitelnost i v zadních řadách. Část svahu byla odkopána tak, aby hlediště (auditorium) mělo něco přes půlkruh v půdorysu. Uspořádání těchto divadel se během staletí vyvíjelo. Hlavní hrací prostor (orchestra) se nacházel dole a brzy nabyl tvar kruhu. Sedělo se na lavicích, zprvu dřevěných, později kamenných. Kapacita některých divadel byla obrovská: v Megapoli se do hlediště vešlo až 21 000 diváků. Jako poslední se vyvinula jevištní budova (skéné) - v 5. století to byl ještě stan. Z původní šatny situované proti divákům se časem stala složitá stavba se zvýšeným jevištěm a třemi (později pěti) dveřmi. Toto jeviště nakonec nahradilo orchestru jako hrací prostor. Skéné umožňovala vizuální efekty: na její stěny se připevňovaly malované dřevěné desky a zabudovávaly se do ní mechanické stroje - např. jeřáb, s jehož pomocí se zjevovali bozi. Na Sicílii během tamější řecké kolonizace vznikly mímy, představení nenáboženského původu. Provozovali je bez masek profesionální baviči a předváděly v nich scénky z každodenního života (navzdory svému názvu nepostrádaly dialogy). Herci byly i ženy. Původní athénské Dionýsovo divadlo stálo na severním svahu Akropole a v 5. století bylo ještě dřevěné. Stupňovité hlediště obklopovalo kruhovou orchestru, kde se pohyboval kolem Dionýsova oltáře chór (sbor) před jevištěm (proskénion) odděleným od budovy pro herce.

Athénští úředníci (Archón eponymos a Archón basileos) připravovali divadelní představení už dlouho před oběma svátky, kdy se hrálo. Nejdůležitějšími svátky byly "velké dionýsie", ale představení se konala také o druhém Dionýsově svátku, o lénajích. Na posvátném místě u Dionýsova chrámu tančily ženy (bakchantky) své extatické tance a konala se také kratší představení méně oficiální než o dionýsiích. Velké dionýsie, jarní svátky konané v březnu po znovuzahájení mořeplavby, byly lákadlem i pro mnoho cizinců. Trvaly pět dní: prvního dne se uváděly dithyramby, den poté komedie a v dalších třech dnech tragické trilogie, po nichž následovalo satyrské drama.

Chorégové, vybírání z bohatých občanů, museli na své útraty vydržovat a vypravit sbory pro tragédie a komedie, ze kterých první se skládal z patnácti a druhý ze čtyřiadvaceti členů. Ti básnící, kteří se chtěli zúčastnit soutěže, byli vybíráni archontem, ten však musel svou volbu lidu zdůvodnit. Každý básník byl vlastním režisérem, ale při cvičení chóru se často dával zastoupit "učitele sboru", neboť to byla zvlášť obtížná část příprav. Sbor totiž nejen mluvil, ale také tančil a zpíval za doprovodu flétny, takže v tom smyslu šlo spíše o jakýsi muzikál. Archón také vybíral hlavního herce (protagonistu), jemuž byli podřízení druhý a třetí herec. Chorégovi byl přidělen jeho básník a básníku jeho hlavní herec losováním. Tragédie se v Athénách předváděly od roku 534, ale původně s jediným hercem, druhý byl přidán v Aischylově době a třetí, někdy i čtvrtý, až Sofoklem. Komedie byly k tragédiím připojeny v osmdesátých letech 5. století.

Zahájení druhých dramatických představení při lénajích patří až do doby Periklovy. Kolem roku 448 se při nich začaly provozovat komedie a kolem roku 433 tragédie. Představení měla též soutěžní ráz, jako v Řecku téměř všechno, a připouštěly se k nim prakticky jen nové kusy, takže díla athénských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. Soutěž tragiků počítala od r. 500 se třemi autory, z nichž každý předváděl tři tragédie a jednu satyrskou hru, zatímco v soutěži komedií předváděl autor jen jednu hru.

Porota, která rozhodovala o vítězi, se skládala z deseti osob (po jednom zástupci z každého athénského kraje vybraným losem ze seznamu). O umístění pak hlasovalo jen pět členů z oněch deseti, také vybraných losem. Skutečnými vítězi byl jen první chorégos (pořadatel), první autor a protagonista, kteří byli hned v divadle věnčeni břečťanem. Všichni tři básnící a první herci dostávali ovšem finanční odměny, které byly také jejich honorářem. Třetí cena se ale rovnala co do slávy propadnutí kusu. V komedii i v tragedii hráli muži i ženské role, vesměs v maskách (podobně jako v tradičním čínském divadle). Masky klasického řeckého divadla se zprvu vyráběly z kozí kůže a působily neobyčejně výrazným dojmem. Herci nosili dlouhé oděvy a střevíce s vysokými podpatky (koturny), aby se zvýšila jejich postava. Hráli slovem, gesty a pohyby (masky nedovolovaly užití mimiky).

Tento "athénský divadelní festival" byl opravdovým maratónem. Kdo chtěl vidět všechna představení, seděl v divadle každý den od rána do večera a shlédl celkem 15 - 17 kusů. Ženy nemohly být herečkami, ale představení se účastnily a seděly pravděpodobně na nejvyšších stupních. V první řadě seděli kněží a ti Athéňané a cizinci, kteří měli na tato místa obzvlášť čestný nárok. Každá z deseti athénských fýl seděla zvlášť. Přesto docházelo na představení ke zmatkům, někdy i rvačkám, a pak museli zakročovat pořadatelé s holemi. Někteří bohatí chorégové rozdávali obecenstvu koláče a víno, ale jinak si Athéňané na celodenní představení nosili jídlo s sebou. Nálada při představení byla veselá, diváci se hlučně bavili, tleskali nebo pískali a dupali, přestože šlo o rituální záležitost. Představení zahajoval Dionýsův kněz obětí selete. Po vykonání očistné oběti se losovalo o pořadí, v němž se měly soutěžní hry hrát. Při určování cen dav často vykonával nátlak na porotu, a tak pořadatelé měli co dělat, aby ho uklidnili. Po skončení slavností se lid ještě jednou shromáždil v divadle a odhlasoval archontovi, který organizoval festival, buď pochvalu, nebo pokárání.

Cesta k moudrosti:
Věda:
Ve starém Řecku dovedli skoro všichni svobodní občané číst, psát a počítat. Řekové položili pevné základy mnoha vědám. S jejich poznatky pracujeme dodnes např. v matematice, zvláště v geometrii, a ve fyzice. Pýthagorova věta, Thalétova věta, Eukleidovy věty, Archimédův zákon – to vše jsou poznatky, bez nichž by dnešní věda nikdy neexistovala. Velkých úspěchů dosáhli Řekové i v zeměpisu. Hledání spojitostí mezi příčinami a následky vedlo k rozvoji dějepisu. Velkým dějepiscem byl Thúkýdidos, který popsal peloponéskou válku, dalším velkým dějepiscem byl Hérodotos. Sepsal dějiny Persie, Egypta a události řeko-perských válek. Velkého rozmachu dosáhlo také lékařství. Legendární Asklépios (latinsky Aesculapius) je dodnes považován za patrona lékařů. Jeho hůl obtočená hadem slouží za lékařský a lékárnický znak. Stejně tak dodnes skládají po ukončení studia lékaři slavnostní slib, tzv. Hippokratovu přísahu. Spolu s lékařstvím se vyvíjela i botanika, neboť léky byly zhotovovány převážně z bylin.

Filozofie:
Zatímco většina starověkých národů se v základních otázkách života a smrti spokojila s mýtickým výkladem, Řekové chtěli všemu přijít na kloub vlastním rozumem. A jejich výsledky byly obdivuhodné. Vždyť třeba Démokritos z Abdéry dospěl už tenkrát k pojmu atom. K největším starověkým filozofům patřili zakladatel Akademie Platón, nejvšestrannější učenec Aristotelés a také Sokratés. Jeho moudrosti svědčí i slavný výrok „Vím, že nic nevím.“Neskonalým pohrdáním nad majetkem proslul Diogenés, který žil v sudu a vlastnil jen pohárek na pití. Když pak viděl chlapce pijícího vodu z dlaní, zbavil se i poháru. Diogenés chodil po Athénách v pravé poledne s rozžatou lucernou a hledal spravedlivého člověka. Šel-li z kopce plakal, protože věděl, že bude muset zase do kopce, když se pak namáhal vzhůru, smál se, neboť se těšil na cestu dolů. Jeho proslulost prý byla tak velká, že ho navštívil i sám Alexandr Veliký a nabídl mu splnění jakéhokoliv přání. „Ustup mi ze slunce“, řekl tenkrát a Alexandr si povzdychl: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem.“…..

Théby:
Jak už víte, vedoucího postavení v Řecku se ujala Sparta. Brzy se jí však postavil nový soupeř – Théby. Vzestup Théb nastal roku 379 př. Kr., kdy občané svrhli oligarchickou vládu, vyhnali spartskou posádku a nastolili ve svém státě demokracii. Brzy se k nim začaly připojovat okolní státy, a tak postupně vznikl třetí řecký spolek – Boiótská liga. Sparta žádala Théby, aby rozpustily Boiótskou ligu rozpustily. Théby si však daly za podmínku rozpuštění Peloponéského spolku. A tak se nakonec Sparta rozhodla vyřešit tento spor válkou ….
Tak začala bitva u Leukter. Sparta měla sice početní převahu, ale Thébané byli silně odhodláni ke všemu, neboť v případě porážky jim hrozilo násilné vystěhování a zničení jejich rodného města. V čele thébských šiků stál Epameinódás, vojevůdce, ale také filozof, především však statečný a důmyslný muž. Do boje vyrukoval s novou taktikou. Tato taktika dokázala porazit Sparťany. Zemřelo jich 4000 z celkového počtu 11 000. Pro Sparťany to byla nejhorší porážka v celých jejich dějinách. V Řecku bylo zvykem, že když poražení zajatci byli také Řekové, popravit je za vlastizradu. Avšak Epameinódás, velký vojevůdce, ale i velký člověk, své krajany propouštěl. Dokonce jim i vymýšlel jména cizích obcí, odkud údajně procházeli, aby mohl to kruté zvykové právo obejít. Po porážce u Leukter se od Sparty začaly mnohé obce odtrhávat a zavádět demokratickou vládu. Théby se ocitly na vrcholu své moci a slávy. Boje však zdaleka nekončily. Ve stále se měnící situaci proti sobě válčili nejen nepřátelé, ale i včerejší přátelé. Dokonce i v Thébách vzbudily Epameinóndovy úspěchy žárlivost. Tak teda do příštího boje nenarukoval jako slavný válečník, ale jako prostý voják. Když se schylovalo k bitvě, vojsko o jednoznačně zvolilo velitelem. V dalších bojích, kdy se na stranu Sparty přidaly i Athény, obávajíce se thébského rozmachu, však velký Epameidónás padl. Stalo se to v bitvě u arkadské Mantineie, která skončila nakonec nerozhodně a obě strany po dohodě vztyčily na bojišti své vítězné sloupy. Byly to však ve skutečnosti spíše náhrobní kameny bývalé slávy. Řecko, oslabené desítkami vzájemných válek, už se nedokázalo sjednotit, aby odolalo nepříteli přicházejícímu zvenčí.

Vzestup Makedonie:
Když se roku 359 př. Kr. ujal vlády makedonský král Filip II., Řekové nemohli tušit, že jejich samostatnosti je odzvoněno. Filip totiž nejdříve reorganizoval makedonskou státní správu a tím ji i hospodářsky pozvedl. Z druhořadého státu vybudoval velmoc a už tou dobou se začal připravovat na realizaci své touhy: vládnout a sjednotit celého Řecko. Jako rozumný muž však nevytáhl rovnou do boje, ale začal pracovat nejdříve na bázi diplomatické. Získával spojence, zasahoval do sporů mezi ostatními státy a řešil je, čímž jeho vliv rostl. Samozřejmě už tehdy někteří Řekové pochopili, že je v sázce svoboda celého Řecka. Asi neslavnější z těch, kteří se mu postavili na odpor, byl Demosthénes. Dodnes jsou známy jeho ostré proslovy, kterým se říká Filipiky. Žádný, byť sebeostřejší řečnický projev ještě nikdy nezastavil útočníka. Řecko začalo mobilizovat své síly. Do spojeného řeckého vojska se však nepostavili všichni. Bojovaly tou dobou pouze Athény a Théby, tedy celkem necelých 30 000 mužů. Rozhodující bitva se odehrála roku 338 př. Kr. u Chaironeie. Vzhledem k tomu, že síly byli téměř stejné, výsledek bitvy byl nejasný. Thébané se bránili, Athéňané dokonce útočili. Mezi oběma řeckými křídly však vznikla mezera, do které se vrhl sám Filip. Když mu hrozilo obklíčení a zabití, zasáhl do bitvy jeho tehdy osmnáctiletý syn Alexandr.V čele jízdy napadl thébské řady a úplně je rozprášil. Tím rozhodl tuto bitvu a rozhodl i definitivně o otázce řecké samostatnosti až do začátku 20 století. Filip v této bitvě zvítězil. Jako moudrý panovník však pokořené národy neničil, naopak, zachoval jim dosavadní svobody a zakázal jim řešit osobní spory zbraněmi. A navíc jim navrhl společné tažení proti společnému nepříteli, kterým byla Perská říše. Tohoto tažení se však nedočkal, protože zahynul rukou zákeřného vraha.
Smrt velkého krále uvrhla zemi do zmatků bojů o trůn. Vítězně z nich však vyšel Filipův syn Alexandr Makedonský ( nebo také Alexandr Veliký). Velmi rychle všechny přesvědčil o tom, že bude vládnout stejně pevnou rukou jako jeho otec. Převzal i jeho velké plány a je třeba přiznat, že je naplnil v míře, o jaké se Filipovi ani nesnilo. Za pouhý rok uklidnil Makedonii, potlačil povstání Řeků, kteří se pokusili znovunabytí ztracené svobody. A na svých taženích na sever pronikl až za Dunaj. Za dalšího půl roku postavil z Makedonců a z Řeků armádu, která měla pokořit mnohem větší říši, než z které dobyvatelé přicházeli.

Alexandr Makedonský:
Alexandr byl především vynikající voják. Také však vynikal „vynikal tělesnou krásou, zdatností i bystrostí ducha, byl mimořádně statečný, ctižádostivý a v nebezpečí neohrožený“. Byl také všestranně vzdělaný, jeho učitelem byl slavný Aristotelés. Na přípravu tažní do Persie vydal celou státní hotovost a ještě nadělal obrovské dluhy. Když se ho ptali co mu ještě zbylo, odpovídal: „Naděje!“ Pln naděje se tedy vydal na pochod. Alexandrovi nešlo jen o prosté válečné tažení, ve skutečnosti totiž toužil dobýt a ovládnout celý svět. K prvnímu střetu došlo u říčky Gráník, kde se Makedoncům postavilo do cesty kromě pěšáků na 20 000 jezdců a 10 000 řeckých žoldnéřů v perských službách. Byla to asi nejtěžší Alexandrova bitva – ztratil v ní kopí i koně, a jen o vlásek unikl smrti. Výsledek však předčil očekávání. Zatímco Peršané zůstali takřka všichni ležet mrtví na bojišti, Makedonců prý padlo pouhých 26. Alexandrova armáda táhla dál Malou Asií. Ve starodávném Gordiu čekal na Alexandra proslulý gordický uzel. Kdo ho rozváže, pravila pověst, stane se vládcem celé Asie. Alexandr ho jednou ranou meče přeťal. Se samotným králem králů Dáreiem III. se poprvé utkal poblíž malého městečka Issu. Proti Alexandrovým 30 000 vojáků tu stálo snad 200 000 Peršanů. Alexandr je zahnal tak rychle, že prchající král nenechal na bojišti jen svůj stan, ale také svou manželku s dcerami.
Další tažení vedl Alexandr na jih – obsadil Sýrii, Foinikii a Egypt. Pak znovu zamířil zpět, k srdci perské veleříše. 1. října 331 př. Kr. se znovu setkal s Dáreiem v rozhodující bitvě. V bitvě u Gaugamél měl Alexandr dosud největší armádu. Ukázalo se, že perská armáda má sice početní převahu, ale opravdu dobrých mužů bylo jen velmi málo. Patřilo sem 2 000 řeckých žoldnéřů a stejný počet královi osobní stráže, a mužům v ní se říkalo nesmrtelní (nazývali se tak, protože každý padlý byl okamžitě nahrazen jiným mužem).I v bitvě u Gaugmel se perské šiky rozprchly v okamžiku, kdy se dal na útěk sám král Dáreios. Jeho vláda byla definitivně u konce, později byl zabit svým vlastním lidem.
Alexandr teď mohl bez překážek vstoupit do Persepole, kde na něj čekalo přes 3 000 tun zlata a stříbra. Alexandrovi vojáci byli přesvědčeni, že jsou na konci tažení, ale jejich velitel měl vyšší cíle. A tak táhli dál. Cestou sváděli bitvy a zakládali nová města – samé Alexandrie. Dorazili až do Indie, kde Alexandr očekával konec světa. Když se však dozvěděl, že před ním leží ještě další velké říše, chtěl jít dál za svým snem. Jeho věrní vojáci mu ale vypověděli služby a tak se otočili a šli zpět. Po návratu zamířil do starobylého Babylónu, který se stal hlavním městem jeho říše.
Bylo mu 33 let, vládl největší říši všech dob a krátce na to, 13. června 323 př. Kr. zemřel pravděpodobně na malárii …

Helénistický svět:
Spolu s pochodujícími makedonskými a řeckými šiky přicházela do dobytých zemí řecká kultura, umění, vzdělanost, jazyk i celkový způsob života. Smíšením s východními zvyky a náboženstvím vznikla helénistická kultura (Hellas = Řecko). Měřítkem hodnoty člověka se stalo jeho bohatství.
Ihned po nenadálé smrti Alexandra Makedonského se ukázalo, že nemá zástupce, který by vládl s dostatečnou autoritou, aby udržel vytvořenou říši po hromadě. Sjednocující helénismus zůstával zprvu výsadou jen úzké vrstvy vzdělanců. Co však bylo rozhodující – na dědictví po Alexandrovi čekalo příliš mnoho ctižádostivých mužů, toužících po vládě. Hlavními účastníky bojů o uchopení vlády se stali bývalí Alexandrovi vojevůdci. Říkali si diadochové (tj. nástupci či dědici). Když se ukázalo, že není v silách ani jednoho z diadochů zachovat původní říši, rozdělili si ji. Vznikly tak tři velké státy. V Egyptě začali panovat Ptolemaiovci, v Sýrii dynastie Seleukovců a Makedonie se zmocnili Antigonovci. Mnoho desítek malých států a státečků se osamostatnilo.
Vraťme se ke světlejším stránkám té doby. Díky štědré podpoře Ptolemaiovců, vládnoucích nad Egyptem, se stala středem helénistické kultury Alexandreia. Město založil už Alexandr „na zelené louce“ v deltě řeky Nilu podle nejlepších, tehdy uznávaných architektonických zásad. Múseion, chrám múz, byla vlastně jakási akademie, kde bydleli a pracovali učenci a umělci, aniž by se museli starat o své hmotné zabezpečení. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu – Biblotéku, ve které byla v originálech nebo aspoň v opisech soustředěna snad všechna významná díla té doby. Čítala pře půl milionu svitků. Není divu, že se Múseion stalo záhy centrem vzdělanosti. Vznikala tu sice i díla často neplodná, ale také vrcholy starověké vědy. Eukleidés v Alexandrii napsal učebnici geometrie, jejíž poučky se učíme dodnes, Hérón zde vynalezl parní stroj a studoval tu i Archimédes. Především se tady však zrodila literární věda a kritika. Výtvarnému umění se v Alexandrii už tak nedařilo. Většina špičkových umělců se brzy vrátila domů, snad proto, že tradice egyptského umění byly evropskému cítění příliš cizí.

Řečtí bohové:
Tato kapitola řeckých bájí a pověstí je snad nejznámější ze všech.
Lidé vlastně bohy vymysleli, protože si nedokázali vysvětlit různé úkazy a rozmanitosti přírody.
Řečtí bohové nesídlili a nebesích, ale na řecké hoře Olymp. Podle lidí byli bohové nesmrtelní a měli pod vládou veškerý lid, proto jim také přinášeli oběti na smíření.

Nejznámější řečtí bohové:
Zeus - vládce bohů,
jeho manželka Héra - ochránkyně manželství a rodinného krbu,
Afrodita - bohyně lásky a krásy,
Pallas Athéna - bohyně moudrosti (Pallas znamená vítězná; vyhrála spor s Poseidonem o Athény),
Poseidon - bůh moře,
Démétér - bohyně úrody,
Asklépios - bůh lékařství,
Apollón - bůh lékařství, poezie a věštění,
Artemis - bohyně lovu a zvěře,
Dionýsos - bůh vína a divadla,
Arés - bůh války,
Hermés - bůh poutníků,
Hefaistos - bůh ohně,

Starověký Řím

Územní vývoj římského státu

Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l. Obecně tímto pojmem označujeme území ovládané Římem v období zhruba od 6. století př. n. l. až do 5. resp. 6. století n. l. Státní forma Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozšířila univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říší.

V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj k rozšíření klasické kultury, umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu.

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.

[editovat] Římské království

Forum Romanum dnes

Podrobnější informace naleznete v článku Římské královstvíčláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

[editovat] Legendy a králové

Podle starořímských pramenů se založení města Říma datuje do roku 753 př. n. l., což bylo později přijato za počátek římského letopočtu (ad urbe condita – od založení města). Zřejmě již od 10. století př. n. l. existovala na Kapitolu a Palatinu první sídla. Později se osady rozšířily i na okolní pahorky při řece Tiberu, z kterých pak jejich pozvolným spojováním vzniklo město, jehož náboženským a politickým centrem se stal Kapitol. Založení města uprostřed 8. století př. n. l. se zhruba kryje s počátkem řecké kolonizace Itálie.

Podle legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje. Přeživší Trójané měli být prý přivedeni na území Latia hrdinou Aeneem, synem Anchísa a bohyně Venuše. Potomky Aenea byli bratři – dvojčata – Romulus a Remus, kteří byli na příkaz krále města Alba Longa brzy po narození vhozeni do Tiberu. Dvojčata se však neutopila a poté, co se ocitla na břehu, uslyšela jejich pláč vlčice, která oba chlapce odkojila. Bratři později krále Alby porazili a založili si vlastní město, jehož vládcem se nakonec stal Romulus. Remus, který se začal Romulovi posmívat a přeskočil brázdu označující budoucí hradby města, byl nato Romulem zabit. Po Romulovi vládli městu další tři mýtičtí králové. Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky. Za Tulla Hostilia si Řím v roce 659 př. n. l. upevnil své postavení zničením Alby. Ancus Marcius založil přístav v Ostii. Král (rex) měl pravděpodobně nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Současně stál v čele rodových vůdců – senátorů (stařešinů), kteří vykonávali poradní funkci. Obyvatelstvo bylo rozděleno na tři tribue (kmeny), které se dělily na kurie a rody, podle nichž se scházelo lidové shromáždění (comitia curiata).

Vlčice kojící Romula a Rema

Na konci 7. století př. n. l. napadli Řím Etruskové, kterým se město zdálo příliš mocné. Za vlády etruských králů Řím přesto rychle vyrostl v největší město Apeninského poloostrova a domohl se velkého hospodářského významu, neboť kontroloval důležité obchodní trasy: Via Latina a Via Salaria. Prvním etruským králem se v roce 616 př. n. l. stal Tarquinius Priscus. Král Servius Tullius prý nechal postavit městské hradby a provedl také setninovou reformu vojska a lidového shromáždění. Poslední římský resp. etruský král, Tarqinius Superbus („Vzpupný“), byl z města vyhnán aristokraty pod vedením Lucia Iunia Bruta, protože, jak tvrdí prameny, jeho syn měl znásilnit a zavraždit ctnostnou římskou matrónu Lukrécii. Tarquinius se nevzdal a požádal o pomoc jiného etruského krále, Porsennu, který se podle názoru některých historiků Říma kolem roku 507 př. n. l. zmocnil. Jiní historici se ovšem domnívají, že Porsenna Řím nedobyl. Podle legendy zachránil Řím před jeho útokem jediný muž – Horatius Cocles. Pravděpodobněji si však Římané zajistili svobodu vysokým výkupným. Když se Řím někdy kolem roku 500 př. n. l. zbavil etruské nadvlády, jeho vliv v Itálii, nebo zatím spíše jenom v Latiu, výrazně vzrostl.

Rok 509 př. n. l., který se tradičně udává za datum této události, byl přijat až mnohem později a není pokládán za příliš jistý. Zřejmě byl odvozen od vyhnání Peisistratovců z Athén v roce 510 př. n. l. Pravděpodobnější dobou přeměny království v římskou republiku – res publica („věc veřejná“) – byl patrně počátek 5. století př. n. l., kdy již moc Etrusků výrazně poklesla. Kulturně byli Římané ve svých počátcích vystaveni silnému vlivu Etrusků. Jejich prostřednictvím se dostali rovněž do kontaktu s řeckou kulturou. Příkladem jsou etruská čísla, od Etrusků bylo převzato rovněž písmo (z něhož se později vyvinula latinská abeceda), ptačí perspektiva, pohřební rituály a mnohé další kulturní vymoženosti.

[editovat] Republika

[editovat] Vznik republiky, dobytí Apeninského poloostrova

Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám. Polybios, řecký historik a učenec, popsal římskou republiku jako kombinaci monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Vládu ve státě vykonávali dva každoročně volení konzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadů. Jejich volba náležela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených, hrál významnou roli, nicméně až do doby principátu nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z jeho autority. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které bylo rovněž důležité, neboť rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústřední místo římské republiky představovalo Forum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.

Zasedání senátu (obraz z 19. století)

V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala z plebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval patrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.

Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského a trestního práva, stejně jako procesního řádu. Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci interpretovat práva ke svému prospěchu. K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům zajišťovaly vážnost a autoritu (dignitas et auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem resp. reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (Mons Sacer), čímž znemožnili obranu Říma a přinutili patricije k ústupkům.

Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů tribunů lidu, legalizace manželství s patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce 366 př. n. l.). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce 287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona lex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie – nobilita.

Via Appia (Appiova cesta), silnice spojující Řím s Brundisiem v jižní Itálii.

V 5. století př. n. l. vedl Řím četné války jak se svými latinskými sousedy, kteří nakonec v roce 493 př. n. l. uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tiberu hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskými italickými kmeny, jako byli třeba Aequové či Volskové. V roce 396 př. n. l. Římané v čele s diktátorem Marcem Furiem Camillem po téměř desetiletém boji zničili svého mocného soupeře – etruské město Veje. Tato událost se stala prvním krokem na cestě k římské hegemonii v celé Itálii. Po porážce v bitvě u řeky Allie byl přesto Řím dobyt a vydrancován Galy vedenými náčelníkem Brennem (387 př. n. l.). Pouze Kapitol se svým opevněním dokázal odolat jejich útoku. Brennus a jeho Galové sice po zaplacení výkupného z města odtáhli („Vae Victis!“). Nicméně v následujících letech pokračovali v opětovných vpádech do střední Itálie a ohrožovali tak Římany, kteří proto vybudovali tzv. Serviovy hradby. Porážka Říma oslabila jeho postavení mezi ostatními italickými kmeny. Příští půlstoletí se tudíž vyznačovalo neustálými boji s Galy a také spory s latinskými spojenci. Následovala první samnitská válka (343-341 př. n. l.) a druhá latinská válka (340-338 př. n. l.), po jejímž skončení byl latinský spolek rozpuštěn a většina Latinů obdržela římské občanství. Na přelomu 4. a 3. století př. n. l. Římané v dalších dvou válkách definitivně srazili Samnity, čímž si tyto vnitrozemské kmeny Itálie definitivně podrobili.

Tajemství relativně rychlého římského rozmachu spočívalo v uzavírání spojenectví s kdysi mocnými, avšak nakonec poraženými nepřáteli, kteří se následně stali loajálními římskými spojenci. Podmaněnou Itálii pokryli Římané sítí silnic, systémem předpolí a hlásek a na strategicky významných místech byly zakládány latinské kolonie, což jim zajistilo upevnění kontroly nad dobytým územím a utužení spojenectví s italskými kmeny. Z tohoto období svých dějin vyšel Řím jako pevný státní útvar s mocnou armádou a značnými předpoklady k dalšímu růstu. Tím byly položeny základy k jeho budoucímu územnímu rozmachu.

[editovat] Pyrrhos, punské války – Hannibalova invaze do Itálie

Ve třetí samnitské válce (298-290 př. n. l.) Římané zdolali hrozivou koalici Samnitů, Lukánů, Sabinů, Umbrů, Galů a Etrusků. To jim umožnilo získat kontrolu nad celou Itálií. V roce 282 př. n. l. se Řím zapletl do soupeření řeckých obcí v oblasti zvané Magna Graecia, když podporoval města Thúrie a Rhégion proti zdejšímu nejmocnějšímu městu, Tarentu. Tarenťané se v boji proti Římanům spojili s épeirským králem, Pyrrhem, který se v roce 280 př. n. l. vylodil v Itálii a postavil se do čela protiřímské aliance tvořené kromě místních Řeků také Lukány, Brutijci a Samnity. Navzdory opakovaným porážkám se římský politický a spojenecký systém ukázal být dostatečně odolný. Římané, místo aby přijali Pyrrhem nabízené mírové podmínky, pokračovali tvrdohlavě ve válce a znemožnili tak Épeirotům využít jejich příslovečně draze vykoupená „Pyrrhova vítězství“. Pyrrhovo postavení v Itálii se nakonec stalo neudržitelným. Poté, co po porážce v bitvě u Beneventa v roce 275 př. n. l. odplul zpět do Řecka, dobyli Římané všechna řecká města včetně Tarentu.

Válka s Pyrrhem byla jakousi předzvěstí dalších, mnohem náročnějších bojů, které měly brzy následovat. Růst římské moci na italském poloostrově vedl nevyhnutelně ke konfliktům s jinou velkou mocností západního Středomoří – s Kartágem – které sledovalo vlastní dalekosáhlé politické a obchodní zájmy. Předmětem sporu se stala Sicílie, kde se stále více střetával vliv obou států. Díky fénické kolonizaci získala západní a severozápadní část ostrova punský charakter a byla pevnou součástí kartáginské námořní říše. Na východě a jihu se od 8. století př. n. l. usazovali Řekové. Zdejší nejmocnější řecké město, Syrakusy, bylo s Kartáginci v trvalém konfliktu.

Po incidentu v Messaně a následném římském zásahu se rovnováha sil na Sicílii vychýlila ve prospěch Římanů, což vyprovokovalo punskou flotilu k útoku na italské pobřeží. Původně nepatrný, lokální spor tak v roce 264 př. n. l. přerostl v rozhořčený válečný konflikt mezi oběma mocnostmi – v první punskou válku (264-241 př. n. l.). Na souši sice Římané sklízeli jeden úspěch za druhým, avšak na moři byli proti Kartágu bezmocní. Aby narušili kartáginskou námořní dominanci, vybudovali vlastní flotilu. Po několika porážkách a zvratech v průběhu války se Římané nakonec pevně usadili na Sicílii a rozdrtili kartáginskou flotilu v námořní bitvě u Aegatských ostrovů v roce 241 př. n. l.

Po této porážce Kartáginci požádali o mír. V mírově smlouvě s Římem ztratilo Kartágo Sicílii a zavázalo se k placení vysokých reparací. Kvůli tomu se mu nedostávalo peněz k vyplacení žoldnéřské armády a během její následné vzpoury se Římané zmocnili také Sardinie. Kartágo se však přesto velice rychle znovu postavilo na nohy, k čemuž mu dopomohl vojevůdce Hamilkar Barkas a jeho nástupci z rodu Barkovců. Aby vykompenzovali ztráty Kartága v první punské válce, zaměřili své úsilí do Hispánie a během několika málo let zde zřídili novou punskou koloniální říši. Římané se jejich výboje pokusili omezit: v roce 226 př. n. l. musel Hasdrubal Sličný, Hamilkarův zeť, uznat řeku Ebro za hranici římské sféry vlivu. Římané v této době zůstávali taktéž aktivní. Nejdříve v bitvě u Telamonu odrazili ohromný vpád Galů do Etrurie a následně si podrobili celou Předalpskou Galii (dnešní severní Itálie). Po porážce ilyrských pirátů rovněž posílili své pozice na východním břehu Jaderského moře.

Když Hamilkarův syn Hannibal napadl v roce 219 př. n. l. město Saguntum, které sice bylo římským spojencem, ale leželo jižně od řeky Ebro, žádali Římané Hannibalovo vydání. Po zamítavé reakci z Kartága vypukla mezi Římany a Kartáginci druhá punská válka (218-201 př. n. l.). Hannibal podnikl namáhavou a strastiplnou cestu Hispánií a jižní Galií a po překročení Alp vpadl se svým vojskem do Itálie. Po sérii několika geniálních vítězstvích nad Římany, v bitvě u Trasimenského jezera a především v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. (jednalo se o nejtěžší porážku v římských dějinách vůbec), přivedl Hannibal Řím na pokraj záhuby. V tomto osudovém momentě se však opět osvědčila vnitřní semknutost římské společnosti a nezdolnost římského spojeneckého systému, takže i přes svá vítězství zůstal Hannibal v Itálii víceméně izolován. Římská protiofenzíva přivedla válku na Sicílii a do punské Hispánie. Římský vojevůdce Scipio Africanus, který dobyl na Kartágincích Hispánii, se v roce 204 př. n. l. přesunul do severní Afriky a v roce 202 př. n. l. porazil Hannibala v rozhodující bitvě u Zamy.

Kartágo se muselo vzdát veškerých svých mimoafrických území, rozpustit svoji flotilu a bylo nuceno vyplatit Římanům ohromné válečné kontribuce, čímž byla definitivně zlomena jeho moc. V zahraniční politice se stalo zcela závislým na vůli Římanů. Přesto si zachovalo významné obchodní postavení. Řím se po svém vítězství v druhé punské válce stal přední mocností západního Středomoří. Stejně jako Sicílie a Sardinie se rovněž Hispánie stala římskou provincií.

[editovat] Expanze ve východním Středomoří

Bezprostředně po vítězství nad Kartágem se římská politika zaměřila na východ. Seleukovský král Antiochos III. a makedonský král Filip V. využili vnitřní nestability ptolemaiovské říše a rozdělili si její území v Malé Asii. Helénistické státy, Pergamon a Rhodos, ohrožené touto aliancí se v roce 201 př. n. l. obrátily na Řím se žádostí o pomoc. S Filipem V., který se během druhé punské války spojil s Hannibalem, se Římané střetli již v nerozhodné první makedonské válce. Senát se tudíž ochotně chopil této záminky k boji, čímž byla zahájena druhá makedonská válka. Konflikt skončil v roce 197 př. n. l. římským vítězstvím v bitvě u Kynoskefal, které definitivně pohřbilo makedonskou hegemonii v Řecku. Na isthmických hrách v Korintu v roce 196 př. n. l. tak mohl Titus Quinctius Flamininus slavnostně vyhlásit svobodu Helénů.

K dalšímu angažování se ve východních záležitostech přiměla Římany expanze ambiciózního seleukovského krále Antiocha III. v Malé Asii a v Řecku, s nímž v letech 192-188 př. n. l. vedli boj. Po římském vítězství v bitvě u Magnésie se Antiochos musel vzdát většiny svých území v Malé Asii. Tím se Římu podařilo neutralizovat všechny své potencionální soupeře a stal se tak nejmocnějším státem rovněž ve východním Středomoří. Poslední pokus o obnovení makedonské převahy v Řecku byl potlačen po vítězství Lucia Aemilia Paulla nad králem Perseem v bitvě u Pydny v roce 168 př. n. l. v průběhu třetí makedonské války. Makedonské království bylo následně rozděleno do čtyř států. Ve stejném roce byl římskou diplomacií odkázán do příslušných mezí také seleukovský král Antiochos IV., který se pokusil zmocnit Egypta.

Expanze římské republiky ve 2. století př. n. l.

V roce 148 př. n. l. byla Makedonie po poslední protiřímské vzpouře přeměněna v římskou provincii. Konflikt s numidským králem Massinissou, který byl spojencem Říma a svévolně napadal kartáginské území, vehnal Kartágo do třetí punské války. Na jejím konci byla punská metropole zničena a prokleta Římany, jímž velel Scipio Aemilianus, adoptivní vnuk přemožitele Hannibala. Dobytá území byla přeměněna v provincii Afriku. V roce 146 př. n. l. vzala po porážce achajského spolku za své i nezávislost Helénů. Stejný osud jako Kartágo postihl i Korint. Město bylo zničeno, jeho obyvatelé prodáni do otroctví a elity deportovány do Říma. V roce 133 př. n. l. se stal Pergamon na základě závěti posledního pergamského krále římským majetkem a následně byl přeměněn v provincii Asii.

V nových provinciích, především v bohatých východních zemích, byly v této době vybírány daně prostřednictvím soukromých výběrčích z řad římských jezdců (equites) a patricijů. Ti za to státu odváděli určitou fixní částku. Přirozeně bylo celkem běžné, že skutečně vybrané množství daní bylo mnohem vyšší. Výkon funkce státu se tak stal soukromou záležitostí. Tento nadměrný výběr daní vedl v dotčených provinciích k drancování posvěcenému zákonem, což vedlo k nespokojenosti obyvatelstva a k povstáním. Římská vítězství byla skutečně velkolepá, uvnitř římského státu však docházelo k pozvolnému rozkladu republikánských hodnot a uspořádání.

[editovat] Krize republiky, bratři Gracchové

Vnitropoliticky provázelo římský mocenský vzrůst pokračující utváření nobility. Nejmocnější aristokratické rody, jejichž příslušníci se vyznamenávali ve válkách, získaly faktický monopol v přístupu k magistraturám a tím i do senátu, který se stále více stával rozhodujícím orgánem. Prestiž lidového shromáždění naopak upadala. Nadále sice schvalovalo zákony, avšak nedisponovalo zákonodárnou iniciativou.

Republika se v druhé polovině 2. století př. n. l. díky svému územnímu rozmachu, jakkoliv se to může zdát paradoxní, dostala do vnitropolitické krize, která měla vyústit v období občanských válek a nakonec v zánik dosavadní státní formy. Důvodem byla hluboká sociální polarizace římské společnosti a volání po reformách, především v agrární oblasti. Jedním z důsledků římských vojensko-politických úspěchů byl příliv ohromného množství bohatství a otroků. Drobní rolníci a řemeslníci plebejského původu byli nuceni k časté a dlouhé nepřítomnosti ve válkách mimo Itálii, což ztěžovalo údržbu jejich hospodářství. Naproti tomu velcí majitelé půdy zvětšovali svůj majetek koupí nevýdělečných usedlostí nebo často i násilným vyháněním jejich vlastníků. Koncentrace velkostatků (latifundia) a masivní přechod k využívání otrocké pracovní síly v zemědělství a ve výrobě stupňovaly tlak na drobné rolníky, kteří tvořili páteř občanského miličního vojska. Vykořenění rolníci odcházeli do měst, kde zastávali příležitostné práce, čímž narůstala masa nemajetných. Klesající počet rolníků vedl zároveň i k oslabování bojeschopnosti římského vojska, které bylo v této době tvořeno pouze držiteli půdy. Rozmach Říma tudíž přivodil zánik těch vrstev římské společnosti, které na něm měly hlavní zásluhu. Zchudnutí širokých vrstev obyvatelstva vedlo k vylidnění venkova a k rostoucí nespokojenosti lidu.

Vzrůstající sociální napětí ještě více vygradovalo, když se v roce 133 př. n. l. tribun lidu Tiberius Gracchus pokusil prosadit pozemkový zákon, kterým měly být velkostatky omezeny a takto získaná půda rozdělena potřebným. Důvodem tohoto reformního úsilí byl kritický nedostatek rekrutů při odvodech do legií. Urputný odpor většiny senátorů, kteří přinutili Gracchova kolegu vetovat jeho návrh, se Gracchus pokusil zrušit tím, že prohlásil svého kolegu za sesazeného. Když se však ucházel o úřad tribuna lidu na další rok, byl zavražděn. Jeho bratr Gaius Gracchus se o deset let později pokusil pokračovat v bratrově reformním úsilí, čehož chtěl dosáhnout jednak podporou jezdců, po senátorech druhé nejbohatší třídy, a jednak slibem římského občanství spojencům. Nicméně i Gaius zemřel stejně jako jeho bratr násilnou smrtí.

Vítězství senátní většiny (optimates) nad lidovou stranou (populares) republice přesto uklidnění nepřineslo. Krize státu se naopak stále prohlubovala. Pouliční boje a politické vraždy byly na denním pořádku. Římem otřásaly povstání otroků (především Spartakovo povstání v letech 73-71 př. n. l.), vpád Kimbrů a Teutonů (113-101 př. n. l.) a další namáhavé konflikty na hranicích říše (válka s Jugurthou). Této krizi vděčil za svůj strmý vzestup Gaius Marius, který díky své reformě vojska porazil nejprve Jugurthu a posléze také germánské Teutony a Kimbry. Mariova reforma armády však byla odlišná od toho, co prosazovali bratři Gracchové. V armádě nyní mohli sloužit i bezzemci (capite censi), kteří byli později jako veteráni odměňováni přidělením půdy. Tak vznikl mezi vojevůdcem a jeho vojáky úzký vztah. Od tohoto okamžiku už vojáci nepociťovali loajalitu vůči státu, ale spíše vůči tomu, kdo jim zajišťoval půdu. Tím byly vytvářeny předpoklady k pozdějšímu propuknutí občanských válek.

[editovat] Občanské války

Gaius Julius Caesar, doživotní diktátor, zavražděný v senátu 15. března roku 44 př. n. l.

Kromě sporů uvnitř římské společnosti docházelo na přelomu 2. a 1. století př. n. l. rovněž ke konfliktům s italskými spojenci žádajícími zrovnoprávnění s Římany. V letech 91-88 př. n. l. probíhala tzv. spojenecká válka. Italové v ní byli sice poraženi, avšak většině z nich bylo brzy uděleno římské občanství. Sotva skončila spojenecká válka, hrozilo Římu nové nebezpečí na východě. V roce 88 př. n. l. bylo v Malé Asii povražděno několik desítek tisíc římských a italských kolonistů. Původcem tohoto činu byl pontský král Mithridatés VI., který se brzy nato zmocnil provincie Asie a dokonce se vylodil v Řecku, kde se na jeho stranu přidaly Athény. Populárové chtěli vedení války svěřit Mariovi. To přimělo vůdce optimátů, Lucia Cornelia Sullu, který se vyznamenal ve spojenecké válce, k postupu na Řím. Vzájemná rivalita mezi oběma stranami získala nyní podobu vojenského konfliktu – občanské války.

Když se Sulla po vítězství nad populáry vypravil proti Mithridatovi, převzali moc v Římě opět populárové, kteří optimátům připravili krvavou pomstu a Sullu prohlásili za nepřítele státu. Sulla však nekapituloval a po svém vítězném návratu z východu populáry přemohl a znovu ovládl Řím, načež byl jmenován diktátorem. Své politické odpůrce nechal zmasakrovat po vydání proskripcí – seznamu občanů, které bylo možné beztrestně zabít. Senát získal vedoucí úlohu ve státě a počet jeho členů byl téměř zdvojnásoben přijetím nejvýznačnějších jezdců. Sulla se ale své funkce záhy vzdal a zcela ustoupil z veřejného života, čímž uvolnil cestu dvěma jiným ambiciózním jedincům: bohatému patricijovi Marcu Liciniu Crassovi a úspěšnému vojevůdci Gnaeu Pompeiovi Magnovi. Druhý jmenovaný definitivně porazil Mithridata a reorganizoval poměry na Východě (vznik provincie Sýrie). Pouze slabá říše Ptolemaiovců v Egyptě, která se ale stala římským protektorátem, si zachovala nezávislost. Poté, co Cicero zdolal Catilinovo spiknutí, se Pompeius spojil s Crassem a ctižádostivým Gaiem Juliem Caesarem.

Tito tři muži uzavřeli v roce 60 př. n. l. neformální spojenectví k prosazení vlastních zájmů nazývané první triumvirát. Caesar se s pomocí ostatních triumvirů stal v roce 59 př. n. l. konzulem a zabezpečil si velení v Galii. Tuto ohromnou a lidnatou zemi si pak v několika málo letech úplně podrobil (galské války), přičemž obratně využil vnitřní rivality mezi jednotlivými místními kmeny. Když Crassus padl v roce 53 př. n. l. v bitvě u Karrh během tažení proti Parthům, nepřátelství mezi Caesarem a Pompeiem, který měl podporu senátu, vypuklo otevřeně. Caesar, kterému v případě jeho návratu do Itálie hrozil politický proces, překročil v roce 49 př. n. l. se svými vojáky pohraniční řeku Rubikon, čímž započala další fáze občanských válek. V roce 48 př. n. l. dosáhl nad Pompeiem rozhodného vítězství v bitvě u Farsálu. Pompeius nato uprchl do Egypta, kde byl ale na popud egyptského krále zákeřně zavražděn. Do roku 45 př. n. l. získal Caesar vládu nad celým římským státem. Caesarův pokus o institucionální zakotvení své samovlády však neuspěl. Krátce po svém jmenování doživotním diktátorem padl o březnových idách roku 44 př. n. l. za oběť republikánskému spiknutí v senátu vedenému Brutem a Cassiem.

Občanská válka vzplanula téměř okamžitě nanovo. Marcus Antonius a Caesarův synovec a adoptivní syn, Gaius Octavius (Octavianus), se v roce 43 př. n. l. spojili a s Aemiliem Lepidem utvořili druhý triumvirát namířený proti stoupencům republiky a Caesarovým vrahům. Po vítězství nad republikány v bitvě u Filipp v roce 42 př. n. l. si rozdělili vládu nad říší. Octavianus obdržel západní provincie, zatímco Antonius se odebral na východ, kde se sblížil s Caesarovou milenkou, egyptskou královnou Kleopatrou. Vzájemné rozpory oba triumviry ale brzy postavily proti sobě. V roce 31 př. n. l. zvítězil Octavianus nad Marcem Antoniem v námořní bitvě u Actia. Nedlouho poté spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. Tím skončilo období občanských válek a zároveň byla pohřbena i římská republika. V roce 27 př. n. l. se Octavianus na oko vzdal veškerých svých mimořádných pravomocí a vyhlásil obnovu republikánské ústavy. Fakticky byl však jediným vládcem státu.

[editovat] Císařství

[editovat] Rané císařství

Augustus, první římský císař

Octavianus stejně jako Caesar docílil samovlády. Avšak na rozdíl od Caesara se nepokoušel potvrdit svoji pozici ve státě získáním úřadu diktátora, nýbrž zastřel své autokratické postavení samovládce do hávu republikánských institucí. Čistě formálně ponechal v platnosti starou republikánskou ústavu a svoji pozici si zajistil převzetím výkonu různých republikánských úřadu, nabytím zvláštních plných mocí a především díky své kontrole klíčových provincií s početnými legiemi. Jmenoval se principem („prvním občanem“) a názorně tak demonstroval, že se považuje za rovného s ostatními senátory (primus inter pares), kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli spolupodílet na vládě. Octavianem vytvořený vládní systém, který se v podstatných rysech lišil od staré republiky, se proto nazývá principát. Senát mu kromě mnoha jiných titulů udělil čestné jméno Augustus („Vznešený“).

Přesto i za principátu zůstaly přinejmenším zpočátku zachovány tradiční republikánské instituce: veškeré magistratury, senát, organizace správy provincií a náboženské funkce (úřad pontifika však zastával císař). Ovšem význam těchto ctihodných a starobylých institucí postupně upadal. Rozhodující politické orgány začaly brzy fungovat jako pouhé správní úřady. Instituce vytvářené císařem přebíraly krok za krokem kompetence republikánských magistratur. Jezdci a vzrůstající měrou také propuštěnci zaujímali klíčová místa v těchto úřadech. Taktéž senát, který císaři obsazovali svými oblíbenci, postupně ztrácel na významu. Jeho mocenskou roli převzala armáda a především pretoriáni, kteří sloužili jako císařova tělesná stráž. Rovněž sociální struktura republiky se začala proměňovat. Od doby Augustovy vlády docházelo ke vzestupu příslušníků nových společenských vrstev, obzvláště z řad Italů a provinciálů. Jezdci byli preferováni při výkonu státní správy na úkor senátorů, což způsobilo zvýšenou fluktuaci v rámci společenských tříd a odstraňovalo sociální přehrady. Obyvatelé římské říše měli nyní navíc mnohem snadnější možnost nabýt římské občanství.

Legitimita Augustovy vlády spočívala v jeho roli ochránce míru před chaosem občanských válek. Imperium Romanum ovládalo v této době celou oblast Středozemního moře. Nicméně římská expanze pokračovala i za Augusta: na Balkáně až k Dunaji, dále v Hispánii (jejíž dobytí bylo tehdy završeno) a v Germánii. Ovšem zde plány na zřízení provincie ztroskotaly poté, co byla římská armáda v roce 9 n. l. poražena v bitvě v Teutoburském lese Cherusky vedenými náčelníkem Arminiem. Augustus se následně omezil na zabezpečení stávajících hranic, podél kterých bylo rozmístěno vojsko čítající celkem asi 300 000 mužů. Říše stále více přecházela do obrany a soustřeďovala svůj vojenský potenciál k opevnění hranic (Limes Romanus). Tato císařova opatření přispěla k upevnění tzv. římského míru – Pax Romana.

Augustova vláda přinesla státu prospěch a blahobyt. Nastolením principátu byla zahájena epocha vnitřní i vnější konsolidace: císař nechal vybudovat síť nových silnic a cest. Hospodářství a kultura zažily po letech válek nový rozkvět. Byla podporována urbanizace provincií zřizováním kolonií veteránů a velkorysým udělováním římského občanství, což napomohlo rychlému rozšiřovaní řecko-římské kultury do provincií. Navzdory všem opatřením k uchování tradičních římských institucí započal již za Augustovy vlády pozvolný proces provincionalizace říše, ve kterém postupně klesal význam hlavního města říše a Itálie ve prospěch ostatních leckdy teprve nedávno dobytých zemí. Možnost vzestupu provinciálů se stále zvyšovala. Již za císaře Claudia se někteří stali senátory.

Po Augustově smrti v roce 14 nastoupil na trůn jeho adoptivní syn Tiberius, který byl lidsky komplikovanou osobností a vnitřně se zřejmě cítil spíše republikánem. Během své vlády se staral hlavně o zabezpečení hranic říše a naplnění státní pokladny. Významnou událostí v době Tiberiova panování bylo ukřižování Ježíše Krista v provincii Judea. Už třetí princeps, Caligula, se ukázal být tyranem par excellance. Jeho vláda skončila po třech letech, kdy byl zavražděn pretoriány. Za Claudia byla k říši připojena Británie později následovaná Thrákií, která měla již předtím status klientského státu závislého na Římu. Po Claudiovi, který byl otráven svou manželkou Agrippinou, získal vládu císařovnin syn Nero. Jeho zpočátku nadějné panování se brzy změnilo v teror, během něhož nechal císař povraždit mnoho členů své rodiny a spekuluje se, že dal zapálit Řím v roce 64. Za jeho vlády došlo rovněž k prvnímu pronásledování křesťanů. Když se nakonec proti jeho hrůzovládě vzbouřily legie, spáchal Nero sebevraždu. Neronova smrt v roce 68 znamenala konec vlády julsko-klaudijské dynastie. Toto datum také představuje určitý zlom v římských dějinách. Od tohoto okamžiku totiž jen málokterý císař pocházel z řad staré římské aristokracie.

[editovat] Vrchol císařství

Titův vítězný oblouk

Po Neronově smrti nastal v říši chaos („rok čtyř císařů“). Z bojů mezi jednotlivými uchazeči o trůn vyšel vítězně vojevůdce Vespasianus, který založil druhou císařskou dynastii Flaviovců. Vespasianus se pokoušel uspořádat rozvrácené státní finance a zajistit hranice říše na východě před pronikáním Parthů. Když po vesměs úspěšné vládě v roce 79 zemřel, stal se císařem jeho syn Titus, který v roce 70 převzal po svém otci velení v židovské válce a zvítězil v ní. Titovi bylo dopřáno jen krátké vládnutí, jež se navíc vyznačovalo převážně katastrofami (výbuch Vesuvu, morová epidemie). I přesto byl v Římě v roce 80 dokončen velkolepý Flaviovský amfiteátr. Po Titově předčasném skonu o rok později nastoupil jeho bratr Domitianus, jehož vláda je v pramenech, zejména Tacitem, vylíčena v temných barvách. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se dominem (pánem nad otroky). Svým stylem vlády provokoval staré elity, nicméně je nutné uznat i jeho nepochybné úspěchy ve válkách proti Britanům, Germánům a Dákům. Rovněž vytvořil velmi efektivní správní systém. V roce 96 však padl za oběť palácovému převratu.

Následující období adoptivních císařů je všeobecně považováno za vrcholné období impéria z hlediska kulturního, hospodářského i mocenského. Císaři vládli ve shodě se senátem a ten na oplátku respektoval státní uspořádání principátu. Senátem na trůn dosazený císař Nerva adoptoval vojevůdce Traiana, čímž jej učinil svým nástupcem. Traianus se stal vůbec prvním císařem, který nepocházel z Itálie, nýbrž z provincií (konkrétně z Hispánie). Tradičně je oslavován jako optimus princeps („nejlepší císař“), jelikož římská říše dosáhla za jeho vlády v roce 117 svého největšího územního rozsahu. Po vítězných válkách s Dáky a úspěšném východním tažení proti Parthům sahala římská moc od Skotska až po Núbii v severojižním směru a od Portugalska na západě až k Mezopotámii na východě.

Busta Marca Aurelia

Traianův nástupce Hadrianus se však zisků z výbojů východně od Eufratu prozíravě vzdal, neboť byly neudržitelné. Vláda tohoto vzdělaného helénofila přispěla k vnitřní konsolidaci říše a k civilizačnímu, kulturnímu a technickému rozkvětu, který napomohl rozšíření tehdy ještě mladého, avšak již značně rostoucího křesťanství. Hadrianus se věnoval především výstavbě efektivního pohraničního opevnění (například Hadriánův val v Británii). Nicméně moderní historikové mu vytýkají silné zadlužení státních financí. Ve skutečnosti se tehdy začaly projevovat první příznaky hospodářských potíží, které si však zatím nevyžadovaly přijetí zvláštních opatření.

V polovině 2. století za císaře Antonina Pia dosáhlo impérium vrcholu svého blahobytu, ale už za vlády „filozofa na trůně“ Marca Aurelia (161-180) se vyskytly první závažné problémy. Ohromná masa germánských a sarmatských kmenů překročila takřka podél celého Dunaje hranice říše a ohrožovala i samotnou Itálii. Podle Markomanů, jednoho z těchto kmenů, jsou tyto boje nazývány markomanskými válkami. Současně Parthové napadli v roce 161 východní provincie říše. Vítězná římská vojska zavlekla z východu do Itálie mor nazývaný „antoniniánská epidemie“. Vedle těchto vážných vnějších ohrožení říše, jež si vyžádala vynaložení četných zdrojů říše, se objevily také první známky rozkladu uvnitř římského státu. Státní finance se ocitly v nerovnováze, která mohla být napravena jen zhoršením mince. Po Marcu Aureliovi nastoupil jeho syn Commodus, druhý Nero. Ten byl zavražděn v roce 192, když senátoři nebyli nadále schopní snášet jeho tyranii. Nato následovalo další kolo občanských válek.

[editovat] Severovci a vojenští císaři

V roce 193 se chopil moci Septimius Severus – první císař pocházející z Afriky. Tomu se podařilo zvítězit nad Parthy a na počátku 3. století říši dočasně navrátil stabilitu. Již v době jeho vlády ale započal nebezpečný vzrůst moci armády. Jeho syn Caracalla, který se navzdory svému krutému chování k senátu a k vlastním příbuzným těšil mezi lidmi a vojáky jisté popularitě, padl za oběť atentátu během parthského tažení. Následovala krátká vláda Elagabala, jenž se neúspěšně pokusil o zavedení stejnojmenného orientálního božstva jako oficiálního státního náboženství. V roce 222 byl nenáviděný a zhýralý Elagabalus zavražděn a císařem se stal Alexander Severus. Ten se marně snažil osvědčit ve válkách proti Sásánovcům a Germánům a v roce 235 byl nespokojenými vojáky zavražděn.

Aby si císaři při svém nástupu na trůn zajistili loajalitu armády, udělovali vojákům peněžité dary, jejichž výše neustále stoupala. Tak došlo k tomu, že po smrti Commoda bylo císařství regulérně vydražováno. Armáda a především pretoriánská garda se staly hlavním faktorem při destabilizaci vlády. Septimius Severus se této skutečnosti snažil čelit zrušením těchto darů, zároveň ale drastickým způsobem zvýšil pravidelný žold, takže se výdaje na armádu staly nesnesitelnými. Výše žoldu rozhoupala spirálu zvyšování cen a vedla ke znehodnocování mince. Důsledkem byl hospodářský úpadek, který měl ničivý dopad na stabilitu státu.

Caracalla

Současně s tím se ekonomické a mocenské těžiště říše přesunulo z Itálie do provincií, z nichž se nyní rekrutovaly římské elity. Tento trend byl ještě posílen rozhodnutím Septimia Severa zpřístupnit důstojnické hodnosti v armádě všem vojákům bez ohledu na občanství. Itálie pozvolna ztrácela své privilegované postavení, což bylo završeno v roce 212, kdy Caracalla udělil všem svobodným obyvatelům říše římské občanství (Constitutio Antoniniana). Za Severovců se zásadním způsobem proměnila také zahraničněpolitická pozice římské říše: na východě nahradila v roce 224 slabou parthskou říši vláda dynastie Sásánovců. V téže době nastal mezi Rýnem a Dunajem proces konstituování mohutných germánských kmenových svazů, které útočily na římské hranice a pronikaly hluboko na římské území.

Rokem 235 začalo neblahé období vlády vojenských císařů známé jako krize třetího století. Nepřetržitá série občanských válek, uzurpací, vzpour a vraždění císařů oslabila obranu říše a učinila jí tak bezmocnou vůči útokům jejích nepřátel. Během padesáti let mezi zavražděním Alexandra Severa a nástupem Diocletiana se na trůně vystřídalo v rychlém sledu celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vojenští císaři se museli vypořádávat s útoky Germánů na Rýně a Dunaji. Gótové sídlící při severních březích Černého moře podnikali ničivé nájezdy na Balkán a do Řecka a útočili dokonce i na města v Malé Asii. Na západě vydrancovali Alamani v šedesátých letech 3. století Galii a Itálii, avšak nejtěžší boje se odehrály s novoperskou sásánovskou říší na východě. Ta se ukázala jako mnohem vážnější protivník římské říše, než jakým kdy byli Parthové. Perský velkokrál Šápúr I. vpadl několikrát do Sýrie a opakovaně porážel římské armády. V roce 260 padl do jeho rukou císař Valerianus, který poté zemřel v perském zajetí. Zatímco se Římané snažili udržet východní provincie, začala se římská vláda rozkládat i na západě. Správci provincií, kteří veleli mnoha legiím, je čím dál častěji využívali k získání moci. Přitom docházelo k neustálým uzurpacím či k odpadnutím celých provincií (galské císařství). Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedly říši na pokraj záhuby.

Prohlubování chaosu pokračovalo až do vlády císaře Claudia II., kterému se v roce 269 podařilo zvítězit nad Góty v bitvě u Naissu (dnešní Niš). V roce 272 si císař Aurelianus podrobil Palmýru, někdejšího římského spojence, jehož královna Zenobia využila římské slabosti a dočasně se zmocnila téměř všech východních provincií. Aurelianus porazil také Germány a obnovil římskou kontrolu nad Galií. Krize vedla ke značným společenským změnám, které však nezasáhly všechna území říše stejně. Římanům se tak podařilo odvrátit hrozící zánik říše. Nestabilita a chaos vytvářely příznivé podmínky pro šíření křesťanství, jehož stoupenci hlásali mír a spásu. Na rozdíl od ostatních náboženství a pohanských kultů však křesťané neprojevovali patřičný respekt k instituci císařství. Císař Decius, jenž se pokusil obnovit uctívání starých božstev, žádal, aby jim všichni obyvatelé říše povinně obětovali. Když se tomuto nařízení křesťané vzpírali, nařídil jejich pronásledování. Po Deciovi pronásledovali křesťany také Valerianus a Diocletianus.

[editovat] Nástup pozdní antiky

Tetrarchové – socha uloupená z Konstantinopole Benátčany v roce 1204

Nástup Diocletiana na trůn v roce 284 symbolizoval počátek období pozdní antiky, které bylo charakterizováno postupující centralizací a byrokratizací říše a pozdějším vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Diocletianovi se podařilo celou řadou opatření a reforem odvrátit hrozící zánik říše, dosavadní formu vlády – principát – přitom postavil na zcela nových základech. Císař provedl reformu státní správy, v rámci níž zvýšil počet provincií. V každé z nich byla oddělena civilní a vojenská správa, což mělo jejich správcům zamezit ve vzpouře proti ústřední vládě. Stanovením nejvyšších možných cen se Diocletianus neúspěšně pokusil bojovat s hospodářským poklesem a utlumit inflaci, která v říši řádila už od 3. století. K zajištění hranic říše provedl reformu armády, jež si ale vyžádala zvýšení už tak vysokých daní.

Diocletianus dále vytvořil nový systém vlády zvaný tetrarchie („čtyřvládí“). Za svého kolegu a druhého augusta povolal svého přítele Maximiana. Oba císaři později jmenovali po jednom caesarovi jako svých zástupcích (Constantius I. Chlorus a Galerius). Důvodem této reformy byla jednak snaha zabránit uzurpacím velitelů pohraničních armád a jednak skutečnost, že nebylo v silách jediného člověka efektivně ovládat celý stát. Myšlenka rozdělení vlády nebyla úplnou novinkou, avšak teprve za Diocletiana byla důsledně realizována, přestože jí nelze považovat za ústup od ideje říšské jednoty. Řím zůstával i nadále hlavním městem, přestože všichni císařové přemístili své rezidence blíže k hranicím, kde mohli lépe čelit nepřátelům říše.

Diocletianus se rovněž snažil utužit autoritu státu a osoby císaře, pročež přijal přízvisko Iovius podle boha Jova. Křesťany, kteří mu odmítali vzdávat božské pocty, považoval za neloajální vůči říši, kvůli čemuž neváhal rozpoutat poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů. Po vzoru orientálních despotů si Diocletianus vsadil na hlavu diadém a obklopil se ohromným císařským dvorem. Na rozdíl od principátu, kdy se císaři snažili alespoň zdánlivě vládnout ve shodě se senátem, Diocletianus nebral na senát žádné ohledy a počínal si jako neomezený panovník (dominus et deus). V tomto systému vlády vystupovali občané čím dál více jako poddaní císaře, čemuž napomohl také sociální fenomén rozvíjející se již od 1. století – kolonát. Postupný útlum přílivu otroků nutil velkostatkáře k pronajímání svých pozemků pachtýřům, kolónům. Jako pachtovné museli kolóni odvádět statkářům nejprve peníze a později část úrody. Tím se kolóni, třebaže byli římskými občany, stávali závislými na velkostatkářích a ztráceli svoji svobodu. Tento trend se ještě více prohloubil za Diocletianova nástupce Konstantina, kdy byli kolóni připoutáni k půdě.

Systém tetrarchie se zhroutil krátce poté, co Diocletianus v roce 305 odešel do ústraní, jelikož bez jeho autority propukly mezi jednotlivými tetrarchy konflikty. Během následných zmatků a občanských válek byl v roce 306 prohlášen za císaře syn jednoho z Diocletianových caesarů Konstantin Veliký. V roce 312 zvítězili Konstantinovi vojáci s Kristovým monogramem na štítech v bitvě u Milvijského mostu nad císařem Maxentiem a v následujícím roce vydal Konstantin v Mediolanu (dnešní Milán) edikt, jímž uznal křesťanství za rovnocenné náboženství. Přijetím křesťanství, které se formálně stalo pouze tolerovaným, ve skutečnosti však preferovaným náboženstvím, měl stát získat novou jednotící ideologii.

Církev se svoji složitou hierarchií rychle prorostla do římského správního systému a již za Konstantina se stala pilířem říšské moci. V roce 312 dosáhl Konstantin vlády nad západem a v roce 324 se po vítězství nad Liciniem ustavil jediným vládcem celého impéria. Kromě uznání křesťanství bylo jeho vládnutí významné ještě jednou událostí: založením Nového Říma – Konstantinopole. Těžiště říše se tím s definitivní platností přesunulo do její bohatší a stabilnější východní poloviny. Konstantin pokračoval v Diocletianových správních reformách zavedením nových územních celků. Říše byla rozdělena do čtyř prefektur, které se pak dále členily na třináct diecézí, čímž byla zvýšena výkonnost státní správy. Diocletianovy a Konstantinovy reformy přispěly ke stabilizaci říše a poskytly státu nové finanční zdroje, které dovolily zvětšit vojsko a zajistit lepší obranu ohrožených hranic. Enormně vyšroubovaná daňová zátěž ovšem podlomila hospodářství říše a stále více poddaných nutila k úniku od tohoto tíživého břemena. Římskou společnost především v západních provinciích říše zachvátila v této době vlna deurbanizace.

Záhy po smrti Konstantina v roce 337 se mezi jeho třemi syny rozhořel boj o moc. V roce 353 se poslední z nich Constantius II. stal opět jediným vládcem říše. Po něm nastoupil v roce 361 jeho bratranec Julianus zvaný Apostata (Odpadlík), neboť se pokusil o návrat k pohanství. Obnova starých kultů však neměla dlouhého trvání. Julianovou smrtí během tažení v Persii v roce 363 konstantinovská dynastie zanikla. Za Valentiniana I. byla říše ze správních důvodů dočasně (364) a po smrti Theodosia I. trvale rozdělena (395). Valentinianus se podělil o vládu se svým bratrem Valentem. Po vpádu Hunů do východní Evropy v roce 375, čímž započalo stěhování národů, bylo Gótům povoleno překročit Dunaj a usadit se v říši. Ti se ale kvůli nesnesitelným životním podmínkám brzy vzbouřili. Valens se je pokusil zpacifikovat, avšak v roce 378 byl poražen a zabit v bitvě u Adrianopole, jež je po bitvě u Kann považována za druhou nejtěžší porážku Římanů v historii.

Nový císař Theodosius byl nucen uzavřít s Góty smlouvu, která jim umožnila pobývat na římském území jako foederati. Přítomnost barbarů na římském území se od tohoto okamžiku stala trvalým jevem. V roce 394 se Theodosius po zdolání poslední z mnoha uzurpací a vzpour, k nimž došlo na západě, stal posledním císařem, který vládl nad celým územím impéria. Během jeho panování bylo křesťanství oficiálně ustanoveno za jediné státní náboženství. Po Theodosiově smrti v roce 395 byla římská říše rozdělena mezi jeho dva neschopné syny: Honorius vládl na Západě, zatímco Arcadiovi byl svěřen Východ. Třebaže toto rozdělení se postupem času ukázalo jako definitivní, myšlenka říšské jednoty přesto trvala i nadále – zákony vydané jedním z císařů byly proto běžně uznávány i druhým vládcem.

[editovat] Zánik antického impéria

Drancování Říma Vandaly v roce 455

Východořímská říše byla ekonomicky konsolidovanější a hustěji obydlenou polovinou impéria, která bez vážnější újmy přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomu západořímská říše v průběhu 5. století pozvolna upadala. Postup Hunů do Evropy spustil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu celého kontinentu. V desetiletích následujících po porážce u Adrianopole ztratila říše kontrolu nad většinou svých západních provincií. Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané na počátku století legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn poté v roce 406 překročily barbarské kmeny Svébů, Vandalů a Alanů, které během několika málo let vyvrátily římskou správu v Galii a v Hispánii, zatímco vzdálená Británie byla ponechána svému osudu. V roce 410 vydrancovali Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. O několik let později byli sice Vizigóti vytlačeni z Itálie do jižní Galie, přesto však dále představovali závažné nebezpečí do budoucna. Zatím Vandalové pronikli do Afriky a tuto pro říši tolik důležitou provincii opanovali po pádu Kartága v roce 438. V roce 455 se jim pak podařilo podruhé vyplenit Řím (jejich jména se proto od 18. století užívá jako nadávky).

Kolaps západní říše měl řadu příčin. Jaké procesy vedly ve svém konečném důsledku k přeměně západořímské říše v řadu germánských království, je již velice dlouhou dobu předmětem diskuzí historiků. Za jeden z hlavních důvodů je pokládána barbarizace římského vojska, které bylo tvořeno převážně germánskými žoldnéři na místo Římanů. Taktéž velikost armády nebyla dostačující k tomu, aby dokázala zabezpečit hranice říše. Státní správa se ocitla v rozkladu, současně ekonomika impéria byla rozvrácena příliš vysokými daněmi, které zbavovaly obyvatelstvo loajality k římskému státu.

Třebaže v roce 451 dokázali Římané ve spojení s Vizigóty a pod vedením Aetia přemoci Huny vedené Attilou v bitvě na Katalaunských polích, římská říše na západě spěla ke svému rychlému konci. Slabí císaři nebyli schopní zabránit nevyhnutelnému rozvratu, neboť byli často pouhými loutkami v rukou velitelů armády. V roce 476 Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta, což je považováno za okamžik zániku západořímské říše (posledním uznaným císařem Západu byl Julius Nepos, jenž žil až do roku 480), ačkoli sám Odoaker se považoval za „Germána v římských službách“ a svou vládu se snažil interpretovat jako správu Itálie jménem císaře v Konstantinopoli. Čistě formálně byla tedy Itálie stále součástí říše. Rovněž Odoakerův nástupce, ostrogótský král Theodorich Veliký se snažil získat uznání východního císaře.

Na rozdíl od Západu východní říše nebyla germánskými nájezdy zasažena tak ničivě, kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a především obratnou diplomacií. Měla také geograficky lépe hájitelné hranice. Obzvláště mocné anatolské pohoří Taurus a Propontida tvořily přirozenou překážku nepřátelským invazím. Hunům ani Germánům se nikdy nepodařilo překročit Helléspont a bohaté provincie v Malé Asii, v Sýrii a v Egyptě proto zůstaly ušetřeny jejich vpádů. Vliv germánského elementu v armádě, který osudově přispěl ke zhroucení Západu, byl ještě v 5. století eliminován. Příznačné je, že se tak mohlo stát pouze s pomocí jiných barbarů – Isaurů. I přes těžké a ne vždy vítězné boje s Huny a Góty na Balkáně nepostihl východní říši rozklad tolik charakteristický pro západní provincie v 5. století.

Císař Justinián I. s doprovodem, mozaika v chrámu San Vitale v Ravenně.

Za vlády Justiniána I., posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dobyl východořímský vojevůdce Belisar zpět velké části Západu (severní Afrika, Itálie, jižní Španělsko). V téže době se říše jen s velkým vypětím vypořádávala s agresí Sásánovců na svých východních hranicích. Jejich útoky nabývaly od čtyřicátých let 6. století na intenzitě, neboť Peršané po pádu Západu cítili šanci na obnovení říše Achaimenovců v celém jejím někdejším rozsahu. Období mírové koexistence mezi oběma státy tím skončilo, načež nastala dlouhá a namáhavá etapa římsko-perských válek, která trvala prakticky celé jedno století. Justinián se navzdory tomu stal nejmocnějším vládcem Středomoří, přičemž východořímská říše kontrolovala velkou část kdysi římského území (s výjimkou Británie, Galie a většiny Hispánie). Nicméně brzy po Justiniánově smrti (565) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Po roce 568 si Langobardi podmanili téměř celou Itálii a rovněž jižní Hispánie se po několika desetiletích ocitla znovu v moci Vizigótů.

Východořímská říše byla v 6. století zmítána náboženskými spory mezi ortodoxními křesťany a monofyzity. To společně s vysokou daňovou zátěží způsobenou ustavičnými válkami vzbuzovalo nespokojenost obyvatelstva a vedlo k oslabení jeho loajality, hlavně v Sýrii a v Egyptě. Na začátku 7. století si Sásánovci dočasně podrobili velké části říše. Perské armády velkokrále Husrava II. dokonce dvakrát postoupily až k samotné Konstantinopoli (v roce 626 spolu s Avary). Peršané navíc z Jeruzaléma odcizili svatý kříž, který údajně nalezla matka císaře Konstantina Helena, a jenž představoval nejposvátnější relikvii říše. Císař Herakleios v této dlouhé a náročné válce nakonec dosáhl vítězství, nicméně vyčerpaná říše nedokázala čelit následné arabské expanzi, během níž definitivně pozbyla vládu nad Sýrií a Afrikou. Obzvláště ztráta bohatého Egypta, který se vzdal Arabům téměř bez boje zradou monofyzitského alexandrijského patriarchy Kýra, východořímskou říši rozhodným způsobem oslabila.

Expanze Islámu v Orientu

Herakleios v rozporu s římskými tradicemi přijal namísto latinského titulu augustus starý řecký královský titul basileus a zároveň povýšil řečtinu na úřední jazyk. Říše v průběhu 7. století postupně ztratila svůj římský a antický charakter. Hluboké vnitřní a vnější změny vedly tudíž také na Východě k nástupu středověku. Východořímská říše se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do 15. století. Třebaže se její obyvatelstvo nadále považovalo za Rhomaioi, tedy Římany, ve vnitřních strukturách říše došlo po roce 640 k zásadní transformaci, takže se zdá celkem oprávněné hovořit nejpozději od tohoto data o východořímské říši jako

Starověká Médie a Persie

Persie se stala dědicem panství nejprve babylónského a pak egyptského a v celé oblasti Předního východu rozhodujícím politickým činitelem. Předtím tam musela soupeřit o moc s Médií - panovníci Kyaxarés (625 - 585 př.n.l.) a jeho syn Astyagés (585 - 559 př.n.l.) Byla to mocná říše. Bojovala se Skythy, Lýdií a ve spojení s Babylónií vyvrátili vývoj asyrský. Nakonec v r. 559 př.n.l. také Médie podléhá Peršanům - králi Kýrovi, který začíná budovat politickou nadvládu perské říše v oblasti Blízkého východu. Kýros Veliký se v r. 547 nebo 546 př.n.l. vítězně střetl s Lýdií a v r. 539 př.n.l definitivně porazil novobabylónii. Ukončil mezopotamské dějiny a vydal dekret, který ukončil babylónské zajetí Židů. Zemřel v r. 530 př.n.l.

Jeho nástupce král Kambýsés se pak vypravuje do Egypta a v r. 525 př.n.l. se mu podaří zlomit egyptskou moc. Egypt se stává součástí jeho panství. Zemřel v r. 522 př.n.l., po něm vládl Dáreios I., Xerxes a další.

Dáreios I. se stává budovatelem perské říše. Hlavním městem se staly Pasargady a poté Persepolis. Obě města jsou budována po vzoru babylónských vládců včetně přepychu a sídel. Země je rozdělena na jednotlivé oblasti = satrapie. V jejich čele stáli satrapové - měli moc administrativně-správní a soudní. Přivlastňovali si větší práva, než jim náležela a tím oslabovali královskou moc. Králové do provincií vyslali posly, kteří měli ušima a očima odposlechnout a vidět a informace donášet do centra. Největším dílem je vybudování královské cesty, který vedla z lýdských Sard do elamských Sús. Měřila téměř 2500 km. V pravidelných vzdálenostech byla rozmístěna místa k odpočinku a noclehu.

Architektura

V architektuře Peršané převzali některé prvky - egyptský sloup, motivy reliéfů nebo výtvarné prvky řecké.

Náboženství

Měli vlastní náboženství, jehož zakladatelem byl Zoroaster. Bohové se nazývali Mazda - bůh světla a kladných vlastností a Ahriman - představitel tmy, zla a záporných vlastností. Významnými kulturními hodnotami bylo jaro - symbol života, oheň, pohřebiště.

Peršané začali plnit dávný sen Evropanů a lidí z Předního východu dostat se do Indie. Dáreiovi se to podařilo; výprava do Paňdžábu, po něm Alexandr Veliký, v nové době se o to neúspěšně pokusil Napoleon. Vedli první partyzánskou válku proti Skythům, kteří jim trávili studně. Celé toto období končí v r. 500 př.n.l. povstáním maloasijských Řeků. Začíná epocha řecko-perských válek.

Vývoj armády

Po nástupu na trůn v roce 559 př.n.l. poté, co svrhl nadvládu Médů, zahájil perský král Kýros II. rozsáhlou expanzivní politiku. Kýros je podle názoru mnohých historiků prvním skutečně velkým vojevůdcem v historii, neboť obsadil rozsáhlá území za pomoci organizovaného vojska, které předčilo svými kvalitami většinu armád své doby. Skládalo se ze stálé armády a branné hotovosti, která byla povolávána jen v nutných případech, spíše by se dala nazvat domobranou. Vojáci procházeli výcvikem a byla jim vštěpována přísná kázeň. Po Kýrově smrti Peršané díky své liberálně vedené politice nemuseli potlačovat žádná povstání a jejich armáda začala pomalu upadat. V bitvě u Marathonu v roce 490 byla poražena řeckou falangou, která se tímto dostala na výsluní starověkých bojišť. Konec Perské armády pak nastal po několika drtivých porážkách, které jí uštědřila makedonská falanga. Perská říše zanikla.

Složení vojska

Lučištníci

Hlavní složku perské armády tvořili skvělí lučištníci, kteří se od svých pěti let učili s lukem zacházet a není tedy divu, že byli ve své době velmi obávaní. Proti vojům nepřítele podle Hérodota vysílali "hustá mračna šípů" (v bitvě u Marathónu prý Řekové překonali poslední kilometr vzdálenosti během, aby tuto taktiku Peršanům znemožnili použít). Ve vojsku se také nacházeli prakovníci, ale jejich význam nebyl příliš veliký.

Pěchota

Pěší vojsko bylo obvykle vyzbrojeno krátkým mečem, zvaným akinakes nebo válečnou sekyrou. Nemělo žádnou ochranou zbroj, někdy pochodovalo i bosé. Zezadu bylo do bitvy popoháněno biči důstojníků, což nebylo tipické jen pro perskou armádu. Pěchota prostě stále představovala masu, ženoucí se vpřed bez jasnějšího záměru.

Válečné vozy a jízda

Ještě za dob Kýra Velikého se používaly válečné vozy, na kterých bojovali příslušníci aristokracie. Vozy podle toho vypadaly, byly zdobeny zlatem a malbami. Válečník měl na sobě šupinovou zbroj, železnou či bronzovou přílbu a štít, jako zbraň mu sloužilo kopí. Na osách kol byly často připevněny i kosy, které při nájezdech do čela nepřátelských sestav zmrzačovaly pěší vojáky. Válečné vozy byly postupně vytlačovány pohyblivějšími jezdci na koních či velbloudech, ve výzbroji ale zůstaly luky i kopí. Po obsazení Médie v roce 546 př.n.l. se součástí armády stali i skvěli médští jezdci a vytvořili pro Persii nejsilnější těžkou jízdu na světě.

Bitvy a taktika

V době Kýrových výbojů se taktika povětšinou omezovala na čelní střet pěchoty, která za zvuku bubnů a trubek postupovala v 10-30 řadách za sebou. Jízda a vozy útočily po křídlech. Manévrování bylo za bitvy díky nevhodné organizaci příliš riskantní, v linii se pak snadno tvořily mezery. Obvykle díky tomu vítězila strana silnější. Kýros však mnoho bitev vybojoval díky své lstivosti a chytrosti. Například v bitvě s lýdským králem nasadil proti jeho obávané jízdě velbloudy ze zásobovacích jednotek. Koně velbloudy nesnášejí a tak se splašili a dali na útěk. Lýdští jezdci sice sestoupili a pustili se do boje opěšatělí, ale nakonec bitvu Kýros vyhrál, oblehl a dobyl hlavní město a krále Kroisa sesadil. Při obléhání Babylonu odklonil tok Eufratu, jeho vojska snadno překonala vodní příkop, Babyloňany zaskočila a město dobyla. Peršané po smrti Kýra II. Velikého dobyli Egypt a další území. Jejich expanzivní snahy ale ukončily Řecko-Perské války. Pak nastaly na čas spory o trůn, během nichž Persie Egypt ztratila a zpět byl dobyt až králem Artaxerxem III. To už se ale schylovalo k tažení Alexandra Makedonského, který se svojí falangou zastaralou perskou armádu doslova rozdrtil.

Vojevůdci

Kýros II. Veliký

(vládl 559-529 př.n.l.)

Dáreios I. Veliký

(vládl 522-486 př.n.l.)

Římsko-perské války v letech 232-260 n. l.

14.08.2005 - Jiří Ohlídal

První polovina 3. století n. l. byla pro římské impérium všechno jiné než klidná. Říše procházela obdobím vnitřní nestability a ekonomické stagnace, jemuž se zpravidla říká krize ve...

Čtenost článku: 3060, Komentáře: 3

Dáreirovo tažení proti Skythům (okolo 513 př. n. l.)

10.05.2005 - Radek Tůma

Dáreiros (522 - 486 př. n. l.), za jehož vlády dosáhla perská říše svého největšího územního rozmachu, uskutečnil po reorganizaci vnitřní správy říše výpravu proti zadunajským Skythům....

Čtenost článku: 3115, Komentáře: 6

Persie

• dnešní Irán (Hory a náhorní plošina)

2 000 - usazování Indoevropanů - zemědělství

Několik kmenů - nejsilnější byli Médové

Díky nájezdům z Mezopotámie sjednocení - kmenový svaz - dobytí Urartu, Elam

Vznik Médoské říše - časté vnitřní spory. Hl. Egbatana (Hamadán) - napodobování Mezopotámie - úředníci, daně, vojsko

Peršané - Kuruš = Kýros Veliký - pocházel z Achaimenovců

Kuruš vzbouřil se proti nadvládě Médů. Výhra - stal se panovníkem. Přejmenování na Achaimenovskou říši (200 let). Kýros zvětšil říši. Útoky na Malou Asii - Stát Lidie - král Krésos poražen a Lidie připadla Achaimenovské říši.

Smlouvy s Řeky

539 - dobytí Babylonu a získal Mezopotámii

Více hl. měst:

• Súzy
• ?Posargody?
• Persepolis

Kýros - vojevůdce, diplomat, náboženská tolerance, umožnil návrat Židů. Ponechal samostatné oblasti, jenom vybíral daně.

Po smrti - nástup jeho syna Kambudžija (Kambysés) 530 - 522

525 - dobytí Egypta

Egypt - povstání vedené Gaumátou - Kambudžija zemřel za záhadných okolností

Gaumáta - zavražděn

Nástup Darjavejše (Dareos I.)

• potlačení povstání

Statropie

Stavba silnic - Susy - Sardy (Turecko), nejdelší (2 500 km)

Pošta - jízdní poslové

Pokus o spojení Nilu s mořem - průplav

499 - zahájil válku na pobřeží Turecka o znovuzískání vlivu. V čele města Miléthos

• bitva 495 u Ladé - porážka Řeckých městských států

Výhra Dárea I. - dobytí Milétha

490 - bitva u Marathonu

• porážka Peršanů Athéňany.

Válka 50 let - Řecko - Perské války

Xerxés - 480 - vylodění v severním Řecku (vojsko 200 000) na jih do Afriky

Předvoj Řeku (7 000) - odeslal Leodias nechal (300) dobrovolníků

Bitva u Thermopyl - Xerxés díky zajetí místního domorodce obešel Thermopyly. Přišel do Athén (obyvatelstvo evakuováno do Salamíny) vypálil je.

Bitva u Salamíny - převaha Řeků. Výhra nad Peršany (480)

479 - bitva pozemní a námořní zajistila Řekům jejich zabezpečení před Peršany (30 let)

465 - Xerxés umírá

333 - 330 - Alexandr Makedonský napadl Persii (Dareos III.)

Bitva u Graniku - výhra Alexandra Makedonského

Bitva u Issu (Sýrie) - Dareos utekl z bitvy

Alexandr Makedonský zabral Egypt

Bitva u Gaugamél - úprk Dárea - Dáreos zavražděn vlastními lidmi. Ti se pak přidali na stranu Alexandra Makedonského - zánik Perské říše.

Hospodářské a společenské poměry v Arábii
Mezi 5. a 10. stoletím se na značné části Evropy prosadily feudální vztahy a vznikly a upevnily se raně feudální státy. Dva největší z nich , říše byzantská a říše franská, byly ohrožovány nebezpečnými útoky Arabů. Arabové přináleželi k semitské jazykové skupině a obývali odedávna poloostrov Arabský, stepi mezi Sýrií a Eufratem a jižní Mezopotámii. Vcelku nehostinná Arábie jim neposkytovala dostatek stálé výživy, a proto již v předchozí době se několikrát přemístili do bohatých sousedních krajů .V severní Arábii byli kočovníky, kteří se živili chovem ovcí a velbloudů a lupem. Dělily se na drobné kmeny beduínů, které neustále mezi sebou zápasily. Základem jejich společenského života byly rodové svazky , ale v polovině 1. století našeho letopočtu vznikala již rodová a kmenová šlechta, která vlastnila velká stáda a otroky a podrobovala si chudší příslušníky rodu. V jižním úrodném Jemenu se Arabové živili zemědělstvím a obchodem, který se ubíral po velké karavanní cestě mezi Středozemním mořem a Habeší, Indií a východní Asií. Na této důležité obchodní cestě vyrůstalo významné tržiště Mekka. Stalo se zároveň náboženským střediskem všeho arabského obyvatelstva, které sem putovalo k posvátnému prameni Zem-zem a k svatyni Kaabě, v níž mezi stovkami model byl nejvíce uctíván meteorit zvaný „černý kámen“. Město i se svatyní ovládali bohatí rodoví velmoži, kteří drželi v závislosti i okolní stepní kameny.
Počátkem 6.století se částí obchodní cesty dočasně zmocnili Habešťané a Íránci. Poklesem obchodu byli postiženi arabští kupci. Zároveň vzrostl počet kočovných kmenů, kterým tím byla ztížena obživa. Zlepšit a zabezpečit životní podmínky mohlo pouze sjednocení arabských kmenů. Tuto potřebu vyjadřovalo a zároveň uskutečňovalo nové arabské náboženství islám.

Islám
Zakladatelem nové víry , která smetla staré kmenové bohy , byl malý kupec z Mekky, Mohamed . Znal náboženské představy židovské a křesťanské a začal vzrušeně hlásat víru v jediného boha , posmrtnou odplatu za ctnost a hřích a odsuzovat modloslužebnictví. Znelíbil se tím vládcům Mekky , kteří se obávali , že nová víra by mohla ohrozit hlavní zdroj jejich blahobytu , pouti do Kaaby. Mohamed se musil s malou skupinou svých stoupenců uchýlit před jejich nepřátelstvím do města Jatribu , nazvaného pak Medína. Jeho odchod , hidžra (roku 622) , je začátkem mohamedánského letopočtu.
Arabské slovo islám, které v přesném překladu znamená “naprosté odevzdání se vůli boží“, je zároveň jméno věhlasného náboženství, které vzniklo v 7.století našeho letopočtu a vyznává ho dnes téměř 600 miliónů stoupenců, muslimů ( z arabského moslem, pravověrný). Islám se díky bojovnosti svých prvních přívrženců rychle rozšířil do světa. Pozoruhodným způsobem dokázal sjednotit velmi rozdílné národy od Indonésie přes východní a severní Afriku až po Španělsko.

Korán a sunna
Jenom výboji svaté války se počáteční rychlé šíření islámu vysvětlit nedá. Přispěla i značná jednoduchost pravidel a rituálů, vyhlášených Muhamedem v základním díle islámu, koránu.
Muhamed, podle muslimů časově poslední velký prorok po Abrahámovi, Mojžíši a Ježíšovi, se narodil kolem roku v Mekce v Arábii.Když dosáhl čtyřiceti let, vyvolil si ho Alláh (Bůh), aby hovořil jeho jménem. Zjevení jsou shrnuta do 114 kapitol, súr, které dohromady tvoří korán.
Islám do značné míry navázal na učení a některé tradice starších monoteistických náboženství - judaismu a křesťanství.
Sunna (arabsky tradice) je souhrn pozdějších textů ze 7.-9.století, líčících Prorokův (Muhamedův) život a jeho skutky. Doplňuje korán a na jejím základě je uspořádána muslimská společnost.

Pět sloupů
Islám je náboženství bez kněží. Náboženští představitelé, imámové, pouze řídí motlitby. Ve všem ostatním věřící za své skutky odpovídá přímo Alláhovi, protože mu korán a sunna přesně diktují, jak se má chovat.
Muslim musí přísně dodržovat pět základních pravidel zvaných „pět sloupů islámu“. Prvním je vyznání víry, šaháda : „Není jiného Boha kromě Alláha a Muhamed je jeho prorok,“ druhým povinnost odříkat každý den pět neměnných motliteb, salát. Povinná almužna, zákat, se postupně stala církevní daní. Saum je naprostý půst, dodržovaný od východu do západu slunce po celý měsíc ramadán (9.měsíc muslimského lunárního roku) a po celou tuto dobu doprovázený i pohlavní zdrženlivostí. A konečně každý věřící, který na to má prostředky, musí alespoň jednou v životě vykonat pouť do posvátného města Mekky ( hadždž ).

Způsob života
Takovou roli jako islám nehraje v životě věřících žádné jiné náboženství. Jeho vliv se neomezuje jen na duchovní oblast, protože boží poselství, tlumočené lidem prostřednictvím Muhameda, se týká i politického a administrativního uspořádání společnosti. Muslimské státy podléhají zákonům tzv. „koránového práva“.
Po celá staletí byl hlavou muslimského světa kalif, Prorokův nástupce a potomek některého z jeho druhů. Jako absolutní vládce měl moc nad náboženstvím, politikou i armádou, nad poddanými pak právo života a smrti. Vládnout mu pomáhali ministři ( vezíři ), vládci provincií ( ommálové) a soudci ( kádíové ), kteří rozhodovali menší pře, protože ve vážných případech se každý mohl odvolat ke kalifovi - nejvyšší spravedlnosti.
Přísné hierarchicky uspořádané instituce, které po staletí islámský svět stmelovaly, dnes ve většině muslimských států přestaly existovat, protože je postupně nahradily systémy lépe uzpůsobené modernímu světu.
Jiná situace je u koránového práva, které se od doby svého vzniku prakticky nezměnilo. Jak název naznačuje, je založeno na koránu a sunně, kde jsou do nejmenších podrobností určeny všechny právní i správní aspekty muslimské společnosti, např. politická hierarchie, rodinné vztahy, sňatky, rozvody atd.
Korán a sunna zkrátka ovládají všechny sféry lidské činnosti, a protože posvátné texty nikdo nesmí upravovat, brzdí politický a sociální rozvoj všech zemí, kde se bezvýhradně dodržují.

Kultura
Pozoruhodný rozmach islámu v prvních stoletích existence měl za následek nesmírně plodné míšení četných kulturních, hospodářských a vědeckých tradic. Nejrůznější národy , spojené islámem nebo ovlivněné stykem s ním, vytvořily novou a mocnou kulturu, jejíž zlatý věk klademe do 8.-9.století.
Muslimský svět ovládl severní Afriku a Orient a tak sehrál roli prostředníka mezi Indií, Čínou a západní Evropou. Jeho hlavní město Bagdád křižovaly obchodní cesty, karavany a obchodní lodě chrlily na súky (trhy) bohatství z celého světa.
Arabští, perští a turečtí řemeslníci budovali nádherné stavby, zdobené keramikou a mozaikami, tkali překrásné koberce a hedvábné látky, iluminovali rukopisy, umělci skládali básně a vyprávěli pohádky Tisíce a jedné noci. Filozofové a spisovatelé objevovali, obohacovali a šířili dědictví antického Řecka, Indie a Persie.
Mnoho slov z islámského světa obohatilo ostatní jazyky. Kromě termínů algebra a alchymie např. slova admirál, alkohol, almanach, cifra, kabel, káva, matrace, otoman aj.

Velké arabské výboje
Velké říše kolem Středozemního moře a na Středním východě si během staletí už zvykly na vpády sousedních arabských kmenů. I když dělaly nepříjemnosti, tyto vpády se díky politické nejednotnosti Arabů nestaly vážnou hrozbou. Situace se však na počátku 7.století se vznikem islámu dramaticky změnila.
Mohamedovým nástupcem se stal jeho tchán Abú Bakr, první kalif (následník). Po potlačení protiislámského povstání Abú Bakr politické a náboženské sjednocení Arabů dokončil. Za dalších dvou kalifů, Umara a Uthmána (Usmána), začala výbušná expanze Arabů, v jejímž průběhu Byzantská říše ztratila bohaté a lidnaté provincie - Sýrii, Palestinu, Egypt a Libyi, a Sásánovská říše v Persii byla zničena úplně. Po Uthmánově smrti vypukla občanská válka mezi přívrženci kalifa Alího , Mohamedova zetě, a přívrženci Mu'áviji, příslušníka Uthmánovy rodiny Umajjovců. Po zavraždění Alího v roce 661 se stal kalifem Mu'ávija, zakladatel umajjovské dynastie. Po Mu'ávijově smrti se Alího syn Husajn pokusil získat kalifát pro sebe, v bitvě s Umajjovci u Karbaly v roce 680 však padl. Poté c¨se islám rozdělil na své dvě hlavní větve: sunnitskou (podle sunny, „Mohamedovy tradice“),která získala většinu, a šíitskou(podle ší'aťAlí, „strany Alího“).
Za prvních Umajjovců arabská expanze pokračovala a v roce 715 byl islámský kalifát , který se rozkládal od řeky Indu a Střední Asie až k Pyrenejím, vůbec největší stát, jaký svět kdy poznal. Zmocnit se Byzantské říše a evropského Západu se však Umajjovcům po neúspěšném obléhání Konstantinopolu v roce 677 a 717 a po porážce s Franky u Poititers v roce 732 nepodařilo.
Kalifové byli vůdci jak v náboženském , tak i politickém ohledu. zatímco první kalifové byli voleni, Umajjovci zavedli dědičné následnictví, odvolávající se na božské povolání a vyžadujíce naprostou poslušnost. Tím, že převzali byzantskou byrokracii, se jim podařilo vybudovat administrativní systém schopný ovládat říši světového rozměru. Jelikož tuto říši už nebylo možné řídit ze vzdálené arabské Medíny, Mu'ávija přenesl v roce 661 sídlo říše do Damašku. Za Umajjovců začala úspěšná arabizace podrobených národů prostřednictvím jeho přestoupení k islámu, zavedení arabštiny jako společenského jazyka, a vzájemných sňatků. Arabové sami byli naopak ovlivněni perskou a byzantskou civilizací, které si podmanili. Jedním z nejvýznamnějších kulturních výkonů umajjovského období byla stavba prvních mešit jako středisek islámského náboženského života.
Na prudkém rozvoji Arabů v 7.století se podílela celá řada činitelů. Před vznikem islámu bylo hlavním prostředkem k získání společenského postavení a bohatství vítězství v mezikmenových půtkách. Po sjednocení Arabů díky Mohamedovi se jejich válečnická tradice obrátila navenek, k výbojům proti sousední Byzantské a Sásánovské říši.Spojené arabské armády, početnější a účinnější, se rychle zmocnily nových území, protože obě sousední říše byly na arabskou invazi zcela nepřipravené.Pokud jde o Sásánovskou říši, byla po porážce Byzancí zmítána občanskou válkou, a po arabském vítězství u Nehavendu v roce 642 se organizovaný odpor rychle zhroutil. Také Byzantská říše měla své vnitřní problémy. Monofyzitské křesťanské obyvatelstvo Sýrie, Palestiny a Egypta, které prožilo léta pronásledování ze strany Cařihradu, Araby vítalo jako osvoboditele. Také Vizigótské království ve Španělsku se zhroutilo vinou vnitřních rozbrojů. K tomu je třeba připočíst okolnost, že arabští vojáci byli motivováni Mohamedovým slibem, že kdo v bitvě padne, přijde rovnou do ráje.
Jestliže barbarskými vpády v 5.století zhroucení klasického světa začalo, pak arabské výboje znamenaly konečný rozchod s minulostí. výsledkem bylo sjednocení celého Středního východu, severní Afriky a Španělska pod novým náboženstvím, se společným jazykem a kulturou. Jen málo z toho, co tenkrát Arabové pro islám získali, od té doby zase ztratili.

Rozdělení arabského světa
Autoritu umajjovské dynastie postupně v 8.století podkopal konflikt mezi Šíity a Sunnity, obnovení kmenových půtek mezi Araby, a nespokojenost mezi konvertity k islámu v nově obsazených zemích, kteří se stavěli proti daňovým zvýhodněním a politickým výsadám Arabů.vzpoura začala v roce 747 v provincii Chorásán, a v roce 749 povstalci provolali za kalifa Abú al-Abbáse ze sunitské abbásovské rodiny.Jeden z mála, kteří to přežili, Abd al-rahmán(vládl 756-788), uprchl do Španělska a zmocnil se v roce 756 vlády v Córdobě. Vznikem jeho nezávislého emirátu začala politická fragmentace arabského světa. Abd al-Rahmán musel po několik let čelit vnitřní opozici, což křesťanskému obyvatelstvu Asturie umožnilo získat nazpět Galícii a opřít své království o pevnou územní základnu: Frankům se totiž podařilo dobýt zpět Narbonne. Abbásovský kalifát utrpěl v roce 789 další ztráty, když idrísovští emírové z Maghribu odmítl jeho politickou a duchovní autoritu a založili šíitský kalifát. V roce 800 získali nezávislost také aghlabští emírové v Ifrikii(Tunisko).
Přes všechny tyto ztráty však s Abbasovci začal „zlatý věk“ islámské civilizace. Nesmírné bohatství, získané mimo jiné i díky hindúkušským dolům na stříbro, kalifům umožňovalo realizovat rozmáchlé stavební projekty a štědře podporovat vědu a umění.V roce 763 bylo sídlo kalifátu přeneseno z Damašku do Bagdádu, a během čtyřiceti let se z Bagdádu stalo patrně největší město tehdejšího světa a ohnisko světové kultury. Domácí arabská a islámská kultura si osvojila perské literární formy, řeckou filosofii a vědecké myšlení , a dosáhla záhy vynikajících výkonů v mnoha oborech intelektuální produkce.Středověká Evropa vděčí právě arabským učencům za většinu znalostí z astronomie, zeměpisu, lékařství, matematiky a dokonce i řecké filosofie. Abbásovské období se také vyznačovalo náboženskou a rasovou snášenlivostí: přísné dodržování islámu nebránilo v toleranci vůči jiným náboženstvím, a Arabové už nezaujímali žádné privilegované postavení.
Vrcholu svého rozkvětu dosáhla Abbásovská říše za Hárúna ar-Rašída; záhy po jeho smrti však vypukla občanská válka mezi jeho syny. Moc jednotlivých provinčních emírů vzrůstala na úkor moci kalifovy, a v roce 868 dosáhly Egypt a Palestina, ovládané túlúnskou dynastií, nezávislosti.Odtrhly se také východní provincie pod vládou tamějších domácích dynastií - perských Saffárovců a Sámánovců. V roce 899 Abbásovci ztratili po povstání šíitské sekty Karmatů Arábii, a v roce 866 znovu získala nezávislost také křesťanská Arménie. Kolem roku 900 se situace Abbásovců nakrátko zlepšila; v roce 905 získali zpět Egypt a Palestinu, a pomohlo jim také to, že sunnitský Sámánovský emirát zabral šíitský saffárovský emirát, zdroj stálého neklidu. Už v roce 914 však Fátimovci, kteří se v roce 909 zmocnili vlády v Ifrikii, napadli Egypt, a v roce 1000 představovali vůdčí islámskou mocnost. Kolem roku 913 se Persie zmocnili Bújovci(Buvajhové), kmenový svaz obývající Dajlam. V roce 945 pak dobyli Bagdád a zbavili tím Abbásovce jejich územního panství. I když kalifát trval dál jako duchovní instituce, byl sunnitský kalif pouhou loutkou, zatímco skutečnou moc měli v rukou šíitští Bújovci.
Vzestup moci Bújovců byl provázen současným úpadkem Sámánského emirátu. Jeho severní oblasti obsadili v 90. letech 10.století karachanští Turci, zbytku se zmocnil Mahmúd z Ghazny, turecký žoldnéř, který se vzbouřil a u Mervu Sámánovce porazil. Mahmúd potom napadl bújovské emiráty a severní Indii. Jako bojovný muslim považoval výboje proti hinduistickým královstvím za svatou válku a záměrně ničil hindské chrámy. Ghaznovský emirát byl první z říší, které Turci na Středním východě založili, jeho úpadek však nastal velmi rychle poté, když byl v roce 1037 napaden ghuzskými Turky, vedenými příslušníky seldžuského klanu.Po počátečních svízelích se umajjovskému emirátu ve Španělsku podařilo zabezpečit vlastní postavení, a v roce 929 Abd al-Rahmán III.(vládl 912-961) se prohlásil sám za kalifa. Jeho sebedůvěru se zdálo opravňovat dobytí Maghribu v roce 973, jakož i značné úspěchy, kterých v boji proti křesťanům na severu dosáhl jeho vojevůdce Almansor (al-Mansúr). V roce 1008 však vypukla občanská válka, kalifát se zhroutil, a muslimská moc ve Španělsku už nikdy nedosáhla někdejší síly. Navzdory převážně nepřátelským vztahům ke křesťanským sousedům bylo muslimské Španělsko spolu se Sicílií hlavním zprostředkovatelem přejímání plodů arabské kultury křesťanskou Evropou.

Orientální feudalismus
Všechna půda i zavlažovací zařízení patřily kalifovi a za jejich užívání odváděli drobní rolníci nájem. Kalif pak dával svým oblíbencům štědré dary ze svého pozemkového vlastnictví. Tak vedle vojenské šlechty vznikala pozemková šlechta, která pozvolna splývala s domácí statkářskou šlechtou, přijímající ochotně islám. Drobní rolníci se stávali postupně poddanými a proti těžkým platebním povinnostem se bránili dlouhotrvajícími povstáními. V arabské říši se vyvíjel rovněž feudalismus, jehož zvláštními znaky bylo státní vlastnictví půdy a zavlažovacích zařízení a otroctví, které se však pro nedostatek otroků omezilo ponejvíc na domácí služby.
Arabští dobyvatelé nezasahovali rušivě ani do městského hospodářství, založeného na řemeslné výrobě a obchodu. Stará města, jako Alexandrie a Antiochie, překonala rychle válečné pohromy a všude vznikala podobná nová města jako, jako Káhira, Bagdád a Kordova. Všechna tato města byla ve vzájemném styku a jejich rozličné výrobky byly předmětem dálkového obchodu mezi Evropou, Indií a Čínou. Trvalým dokladem arabského prostřednictví ve světovém obchodě jsou arabské názvy některých plodin (káva, thé, šafrán) a o vysoké úrovni tkalcovského řemesla svědčí označení Damašku, baldachýnu, mušelínu a podobně.
Nesmírná kořist a neustálý růst bohatství způsobili¨y, že prostí Arabové stále více oceňovali příjemnosti života poražených a přijímali jejich způsoby. Také kalifové přenesli své sídlo do syrského města Damašku a později do Bagdádu v Mezopotámii, kde si po perském a byzantském vzoru zřídili přepychový dvůr, zmítaný pletichami a závislý na tělesné stráži z cizích, obvykle tureckých otroků.
Hospodářský rozmach a rozhlednost arabské říše byly však rovněž příčinou jejího rozkladu. Arabští místodržící, jejíchž moc plynula z bohatství, se musili při svých potížích spoléhat na vlastní síly. Kalifát byl nadto oslabeném vnitřními spory a tak od 9.století se říše rozpadala na samostatné státy, kalifáty, a emiráty (marocký, tuniský, egyptský, bagdádský aj.). V 12. století se zmocnili Bagdádu seldžuští Turci a ve 14.století osmanští Turci, kteří se stali novými šiřiteli islámu.

Arabská vzdělanost
Rozsáhlost území, dědictví kulturně vyspělých zemí a hospodářský blahobyt podnítily arabskou vzdělanost. Arabská říše měla nadto po několik století společnou vládu, společný spisovný jazyk a v převážné části i společné náboženství.To vše umožňovalo snadný styk a volný pohyb od Atlantského oceánu až po Čínu a z toho se vyvíjela duchovní pospolitost, která přetrvala i pozdější politický úpadek.
Arabská vzdělanost navazovala vědomě na řeckou vědu a techniku a čerpala vydatně i ze znalostí Persie, Indie a Číny. V Bagdádu, kde se setkávali učení Peršané, Židé, Řekové i učenci ze vzdálenějších zemí, ale i jinde, byla soustavně překládána stěžejní dílna řecké vědy. Tuto práci podporovali kalifové i arabští velmoži. Podpora dvora a bohatých úředníků i obchodníků byla od samého začátku pro arabskou vědu příznačná. Vtiskla jí světský a městský ráz. Islámští učenci nejdříve sbírali a pořádali dosavadní vědomosti a pak všechny tyto podněty rozvíjeli bystrým rozumem.
V matematice nahradili neohrabané římské číslice indickými (arabskými), použili symbolu nuly, osvojili si algebru a rozvinuli trigonometrii, důležitou pro vyměřování, a astronomii. V astronomii pokračovali v řecké tradici pozorováním nebeských těles, což později vedlo k rozhodujícím objevům. Zeměpisné znalosti rozšířili uspořádanými střízlivými zprávami zejména o Asii a severní Africe. V lékařství sledovali působení podnebí, hygieny a životosprávy a zabývali se odborně léčením očních chorob, což je přivedlo k založení optiky. Zhotovovali zvětšovací čočky, a to krystalové (berrylus = brýle) i skleněné. Příprava léků vedla mimo jiné i k rozvoji chemie tím, že byl zdokonalen destilační přístroj. Chemické změny Arabové zkoumali pokusem. Nové technické postupy a přístroje přivodili zvětšenou výrobou sody, kamence, zelené skalice a ledku, kterých bylo používáno zvláště v textilní výrobě, a které se staly vývozním zbožím. Arabští učenci se také seznámili s řeckou filosofií, hlavně s Aristotelovým učením. Jejich přední filosof a lékař Ibn Sína (lat. Avicenna, 11.století) chápal přírodní dění materialisticky a jeho nástupce Ibn Rušd (lat. Averoes, 12.století) rozlišoval převážně vědění a víru a stal se tak původcem učení o dvou pravdách, což otřáslo důvěrou v náboženské zjevení.
Nejméně vděčila arabská vzdělanost řecké literatuře, protože jejich vlastní tvořivost, zejména v lyrickém básnictví, vyrůstala ze starých domácích kořenů. Na epiku, povídky a pohádky, působila spíš Indie, odkud bylo přejato a zpracované mnohé z toho, co je známo z proslulé sbírky Tisíc a jedna noc.
Vynikající úrovně dosáhla architektura, která slučovala vzory západní (pyrenejské) s východními (syrskými a perskými). Zdá se, že Arabové přijali v technologii použití oblouku a konstrukce kopulí od Peršanů. Vedle rozsáhlých paláců byly stavěny hlavně mešity (muslimské chrámy) , jejichž ústřední částí byl veliký dvůr a modlitební skříň s výklenkem směřujícím k Mekce, s místem pro uložení koránu a kazatelnou. Hlavním znakem arabského slohu je podkovový a kýlový oblouk (tzv. oslí hřbet). Arabská architektura se šířila zároveň s islámem, a proto podléhala místním vlivům. Nejpůvodněji se rozvíjela na poloostrově Pyrenejském a v Egyptě, kde byla vytvořena osobitá špičatá kopule a štíhlé minarety, věže, odkud vyvolávači (muezzinové) svolávali věřící k motlitbám. Arabské sochařství a malířství brzdil opor islámu proti zobrazování lidské postavy, a proto se hojně uplatňovala ornamentika, proslulá bohatým rozvíjením geometrických tvarů arabesek.
Arabská kultura, i když od 12.století začala pozvolna upadat, silně ovlivnila vynikající vzdělanost křesťanského feudalismu a je zprostředkujícím článkem mezi ní a antikou.

Období úpadku a současnost
Kvetoucí středověk vystřídalo dlouhé období politického, hospodářského a kulturního úpadku arabských národů a jejich zaostávání za Evropou.
V 11.století byli Arabové (v Evropě zvaní také Saracéni, Mauři apod.) vypuzeni ze Sicílie, v 15. století ze Španělska. Od 15. století byly arabské země pod nadvládou Turků a v 19. století upadly do politické a hospodářské závislosti na evropských velmocích (Británii a Francii). Byla to doba koloniálních říší. V průběhu 20. století si však arabské národy postupně vymohly svobodu a vytvořily samostatné státy. Dnes patří k tzv. rozvojovým zemím (“zemím třetího světa“), které musí řešit těžké hospodářské, sociální i politické problémy, ale usilují o vyrovnání své technické zaostalosti za vyspělími zeměmi.
Arabské státy se k řešení svých problémů sdružují v politické organizaci - Lize arabských států.

Poloha a počátky mayské civilizace


Jedna z nejstarších amerických civilizací se rozvíjela v srdci tropického pralesa na poloostrově Yukatán. Vznikla ve 3. století n. l. a svého vrcholu dosáhla mezi 7. a 9. stoletím. Území, na kterém vzkvétala mayská civilizace, zahrnuje dnešní státy Yukatán, Campache, Tabasco, východní polovinu Chiapasu a oblast Quintana Roo ve Spojených státech mexických, na jihu provincii Petén a Guatemalu, západní část Hondurasu a celý Britský Honduras. Celkem tedy zahrnovala asi kolem 325 000 čtverečních km, což by se dalo přirovnat k rozloze dnešního Německa. Území Mayů bylo rozděleno do malých nezávislých městských celků, proto bývají Mayové někdy označováni jako ,,Řekové nového světa?. Podle odhadů žije dnes na tomto území kolem 2 milionů přímých potomků Mayů.
Civilizace se rozvíjela ve třech odlišných zeměpisných regionech- 1. jižní oblast: horská pásma a náhorní roviny; 2. střední oblast: odvodňovací pánev provincie Petén v Guatemale a jižní polovina poloostrova Yukatánu; 3. severní oblast: nízká vápencová planina na severu Yukatánu.
Mimořádně rozmanitá oblast, v níž Mayové žili díky vegetaci, která se vyskytuje v oblastech sezónních bažin těsně nad hladinou moře, tropickému deštnému pralesu, horským vrcholům s nadmořskou výškou 4000 m a také 570-3000 mm dešťových srážek, je mimořádně geologicky a ekologicky rozličná. Tyto vlastnosti zón omezovaly a dokonce i určovaly vývoj mayské civilizace.
Mayské dějiny můžeme rozdělit do tří fází: 1. předklasické (počáteční), která sahá přibližně od roku 1500 př. n. l. po rok 317 n. l.; 2. klasické, od roku 317 n. l. do roku 889; 3. poklasické, od roku 889 až do roku 1697. Klasické období se nazývá i érou Staré říše, jejíž střediska byla především Tikal a Uaxactún, a období poklasické érou Nové říše ( říše maysko-toltécká) se středisky Chichén Itzá a Uxmal.







Mayský sociální systém


Mayská společnost byla rozdělena na čtyři hlavní vrstvy: šlechtu, kněžstvo, prostý lid a otroky.

Šlechta

Světskému vládci mayských měst byli podřízeni nižší náčelníci. Působili jako místní soudci a jako orgány výkonné moci, kteří spravovali záležitosti měst a vesnic. V době války sloužili všichni pod nejvyšším vojenským velitelem, ale každý ještě velel vlastním válečníkům. Předsedali místní radě, dohlíželi na udržování domů v dobrém stavu a na obdělávání a vypalování pole v době, jak udali kněží. Jako soudce soudil zločince a rozhodoval v soukromých sporech. Pokud šlo o nějaké významnější věci, poradil se s vládcem.Dohlíželi i na včasnost odvádění poplatků vládci.
Existovaly dva druhy válečných velitelů. Jeden byl dědičný a druhý, důležitější, byl volen na tři roky, ten určoval strategii boje. Ti s dědičným titulem jen veleli vojenským oddílům.
Nižším náčelníkům byli podřízeni dva nebo tři městští rádci. Každý měl hlas v městské správě a bez jejich souhlasu se nesmělo nic uskutečnit. Každý z nich stál v čele městské čtvrti.
Dva nebo tři poslanci doprovázeli nižšího náčelníka, byli jeho pomocníky a prováděli jeho rozkazy.
Poradci pomáhali náčelníkovi ve správě měst, rozhodování o zahraniční politice a také byli správci domu, kde se scházeli muži k projednání veřejných záležitostí a kde se učili tancům pro městské slavnosti. Zpívali a předzpěvovali a v každém městě řídili tance a hru na hudební nástroje.
Městští strážníci stáli v čele útvaru, který vynucoval plnění zákonů.

Kněžstvo

Náboženské hodnosti byly dědičné a obsazovány z řad vznešených. Pokud šlo o uctívání jejich božstev, měli jednoho člověka, jenž byl veleknězem a jehož synové nastupovali do kněžské hodnosti po něm. Velekněz byl velice vážený a od náčelníků kromě obětí dostával dary a všichni kněží ve městě mu odváděli poplatky. Věnoval se hlavně vědám, dával rady náčelníkům, odpovídal na jejich dotazy a v čase svátků se staral o záležitosti týkající se obětí. Zajišťoval kněze pro ostatní města, přezkušoval je ve vědách a ceremoniích, předváděl jim povinnosti jejich úřadu, obstarával jim knihy a lidu šel příkladem. Věnoval se vyučování věd a sepisování knih vztahující se k těmto vědám. Vědy, které učili se týkali počítání roků, měsíců a dnů, svátků a obřadů.
Další kněžskou vrstvu tvořili věštci. Tlumočili lidu odpovědi božstev. Byli tak vážení, že když se objevili na veřejnosti, nosil je lid na ramenou.
Jiným knězem byl kat, volený na doživotí. Nebyl moc oblíbený, protože to byl on, kdo nožem otvíral hruď těm, kteří byli obětováni, a vytrhával jim srdce. Při obětním obřadu mu pomáhali čtyři ctihodní staří muži, jež byli pro každou příležitost vybíráni vždycky znovu.
Dalším byl jen obyčejný kněz, který měl zvláštní povinnosti. Byl prorokem třinácti mayských věků. Přijímal od kata srdce obětí a předkládal je sochám mayských božstev.
Kněží byli pravděpodobně nejmocnější společenskou vrstvou ve státě. Znalosti astronomie, schopnost předpovídat zatmění a zasahování do života lidí, z nich činilo lidi obávané a ctěné.

Prostý lid

Velká většina lidí se sestávala ze skromných pěstitelů kukuřice. Jejich prácí se uživili nejen oni, ale i nejvyšší vládci, náčelníci a kněžstvo. Stavěli velké komplexy obřadních středisek a budovali kamenné silnice, jež vedly mezi hlavními městy.
Museli odvádět poplatky vládci, dávat dary náčelníkům a prostřednictvím kněží obětovat bohům. Platnost poplatků a obětin měli všechny druhy plodin, jistý typ látky ze spředené bavlny, domácí drůbež, solené a sušené ryby a všechny druhy lovné zvěře. K darům a obětinám patřilo ještě kakao, pryskyřice na kadidlo, med, vosk, perly z nefritu a korálů a lastury. Půda byla považována za vlastnictví obce a obdělávala se společně.
Prostý lid žil na okraji měst a vesnic. Vzdálenost domu od náměstí závisela na mužově postavení ve společenské hierarchii.

Otroci

Nejníže ve společnosti stáli otroci. Do tohoto postavení se mohly dostat paterým možným způsobem: 1. jako otroci se narodili, 2. otroky se stali za trest pro krádež, 3. stali se válečnými zajatci, 4. osiřeli, 5. byli získáni koupí. Zvykové právo však umožňovalo vykoupit si dítě, které se narodilo jako otrok. Pokud byl někdo dopaden při krádeži, vydali ho osobě, jež okradl, a zůstal té osobě otrokem až do smrti nebo do té doby, než mohl ukradené věci splatit. Váleční zajatci se stávali otroky vždycky. Ti, kteří měli vysokou hodnost, byli obětováni, ale zajatci nižšího postavení se stávali majetkem bojovníka, jež ho zajal. Sirotka získali jako obět buď koupí nebo únosem. Sirotci, kteří byli vychováváni bohatými náčelníky byli často obětováni. Otroky mohli získat ještě koupí nebo směnou. Vyměňovali je za kakao, kamenné perly, což byli jejich peníze. Otrok stál kolem sta kakaových bobů.


























Život prostého lidu


Narození a jména

Veškerý život byl určen náboženskými pravidly, jež vykládali kněží. Obřadní předpisy v životě každého byly předem určeny podle toho, v který den tzolkinu3) se narodil.Rozhodující pro povahu a osud člověka podle starých Mayů bylo na božstvech člověku přátelsky nakloněná a božstvech jemu nepřátelská.
Mayové hluboce milovali svoje děti a také toužili po jejich narození. Ženy je dokonce vyžadovaly na božstvech pomocí modliteb a darů. Aby si žena přivodila těhotenství, dávala si pod své lůžko sošku Ixche, boha těhotenství a porodů.
Za známku krásy považovali dozadu ubíhající čelo. Této deformace dosáhli tím, že dětem vtlačovali hlavy mezi dvě destičky. Jednu dali do týla hlavy a druhou proti čelu. Nechali je takto několik dní, a když je odstranili, hlava už zůstala zdeformovaná na celý život. Tento zvyk byl téměř všeobecný,hlavně u vyšších vrstev
Jiným znakem byla zase šilhavost, které se matky snažili docílit u svých dětí tím, že jim zavěšovaly do vlasů, jež spadali přes čelo, malé kuličky pryskyřice. Kuličky se dítěti kývali před očima a tím, že na ně hledělo, se učilo šilhat. Uši,rty a nosní přepážku si probodávali a zdobili je různými ozdobami.
Jedním z obřadů, který praktikují i dnešní yucatánští Mayové, je obřad hetzmek3).U děvčátka se tento obřad vykonává, když jsou mu tři měsíce, u hocha ve čtyřech měsících. Tento rozdíl je způsoben mayskou vírou. Mayské ohniště, symbol ženiny činnosti v domě, je ze tří kamenů, kdežto kukuřičné pole, symbol mužovi činnosti na poli, má čtyři rohy. Za starých časů donesli malé dítě ke knězi, který mu připravil horoskop a dal jméno pro dobu dětství. Staří Mayové měli totiž tři nebo čtyři různá jména: 1. jméno dané, 2. jméno otcovy rodiny, 3. spojená jména rodiny otcovy a rodiny matčiny, 4. přezdívku.
Do tří až čtyř let vychovávala dítě matka. Když chlapec dosáhl asi 4 nebo 5 let, upevnili mu na temeni hlavy malou bílou kuličku. Když téhož věku dosáhlo děvče, uvázali mu kolem pasu provázek s červenou lasturou jako symbol panenství. Odnětí kuličky nebo lastury před obřadem dospívání považovali za potupné.

Dospívání

Den obřadu dospívání byl pečlivě vybírán. Mayové se obávali, aby tento den nebyl nešťastný. Za kmotra dětí byl vybrán významný muž města. Jeho povinností bylo asistovat při obřadu knězi a postarat se o hostinu. Čtyři ctihodné muže zvolili, aby pomáhali knězi a kmotrovi při výkonu obřadu. V příslušný den se všichni shromáždili na zameteném a listy vystlaném dvoře kmotrova domu. Jednoho starého muže určili za kmotra hochům a jednu starou ženu, aby byla kmotrou dívkám. Potom kněz očistil obydlí a řídil obřad vymýtání zlého ducha, pak dvůr opět zametli a vystlali čerstvými listy a po zemi rozprostřeli rohože. Kněz si vyměnil roucho za pěknou kazajku a v ruce držel kropítko, z něhož rozstřikoval svěcenou vodu. Kropítko mělo tvar jemně opracované hůlky, na které visely chřestýší ocasy. Přivedli děti a pokladli jim na hlavy kousky bílé látky, jež přinesly matky dětí. Dále si kněz sjednal ticho a podal kmotrovi obřadu kost, dětem požehnal a usedl. Kmotr klepl kostí každé dítě devětkrát do čela, navlhčil mu vodou čelo, tvář a místa mezi prsty u rukou a nohou. Pak kněz sňal dětem látku z hlavy. Děti odevzdali dary v podobě několika per a kakaových bobů. Kněz odřízl chlapcům z hlavy bílé kuličky. Každé dítě si zabafalo z dýmky a dostalo dárky, potraviny, které přinesly matky. Bohům bylo obětováno víno, jež musel určený hodnostář vypít jedním douškem.
Nejprve byly propuštěny dívky. Každá matka odňala své dceři červenou lasturu, tím dívka dosáhla věku, kdy se mohla vdávat. Po dívkách mohli být propuštěni chlapci. Když opustily všechny děti dvůr, rodiče rozdali těm, kteří obřadu přihlíželi, bavlněné látky. Končilo se hostinou a pitkou.
Poté co chlapci vyrostli, žili zprvu v domě postaveném zvlášť pro mladé neženaté muže. Chodili sem za zábavou a společně tu nocovali až do svatby. Dokud se neoženili, černě se pomalovávali. Mládenci jinak setrvávali se svými otci.
Tím, že se dívky po obřadu dospívání staly zralými pro manželství, byly učeny skromnosti a ostýchavosti. Kdykoli potkaly muže, obrátili se k němu zády; odstoupily stranou, aby jim umožnily projít; když mu podávaly napít, klopily oči. Ženy vedly domácnost, vařily, tkaly, předly, pěstovaly drůbež a chodily na trh nakupovat a prodávat zboží, které vyrobily. Když bylo nutno, pomáhaly svým mužům při setbě a obdělávání půdy.

Sňatek

Mayové se ženili okolo dvaceti let. Sňatek uzavřený s někým z příbuzenstva byl tabu. Za nevhodné se považovalo oženit se s dívkou téhož rodového jména nebo oženit se s vdovou po bratrovi, šlo-li o vdovce, oženit se s nevlastní matkou, se sestrou zemřelé manželky nebo s tetou z matčiny strany. Ale nebyly zakázány sňatky s bratrancem.
Mayové považovali za důstojné, když si nechali vyhledat svého partnera od dohazovače z povolání. Po vybrání dohazovače se projednaly podrobnosti obřadu a dohodla se výše věna. Věno obvykle tvořilo oblečení a ostatních věcí nevelké ceny. Chlapcova matka připravila oděv pro syna i pro nastávající snachu.
V den obřadu se příbuzní sešli v domě nevěstina otce. Když vstoupil do domu kněz, otcové budoucího manželského páru mu představili snoubence. Kněz pronesl řeč o podrobnostech manželské dohody, provoněl dům a požehnal mladé dvojici. Následovala hostina, jíž se obřad uzavíral.
Mezi rodinami se často sjednávala manželství, i když hoch s dívkou byli velice mladí. Dohoda se pak uskutečnila, až dospěli. Vdovy a vdovci uzavírali nové sňatky už bez kněze. Muž jen zašel do domu ženy, jež miloval. Pokud ho jako nápadníka přijala, nabídla mu něco k jídlu. Vdovy a vdovci směli uzavřít nové manželství až po roce od úmrtí svého druha.
Přestože Mayové dodržovali monogamii, rozvod byl jednoduchý a spočíval jen v zapuzení.

Oblékání

Základním mužským oděvem byl bederní pás. Byl to vlastně pruh bavlněné látky, široký na pět prstů a dostatečně dlouhý, aby se dal několikrát ovinout kolem pasu a protáhnout mezi nohama. Tkaly se na ručních stavech a jejich konce byly zdobené pery. Na grafických památkách nacházíme nádherně zdobené bederní pásy, jež nosili náčelníci a vznešení, i nezdobené pásy nižších tříd.
Muži někdy nosili velký čtverec z bavlněné látky, který si uvazovali kolem ramen. Byl zdobený podle společenského postavení toho, kdo jej nosil. Chudým mohl zároveň sloužit jako přikrývka na loži.
Oblečení doplňovaly sandály z jelení kůže, uvazované pomocí provázků. Jejich vyobrazení nacházíme na stavebních památkách z klasického období. Sandály se uvazovaly k nohám pomocí dvou řemínků. Jeden se provlékal mezi palcem a druhým prstem a druhý mezi třetím a čtvrtým prstem.
Muži nosili dlouhé vlasy a na temeni si vypalovali kolečko. Vlasy si splétali do copů, které ovíjeli kolem hlavy.Vzadu si jeden cop ponechali viset. Válečníci se pomalovávali černě a červeně, kněží modře, zajatci byli značeni černými a bílými pruhy. Když se chystali na důležitou slavnost, pomalovali pořadatelé všechno modrou barvou. Modrá barva u poklasických Mayů souvisí s obětní činností. Tuto symboliku pravděpodobně převzali od mexických Indiánů.
Barvy se užívalo i k tetování. Pomalovali nejprve žádané místo barvou a pak do pomalovaných míst řezali. Spolupůsobením krve a barviva zůstávaly na těle trvalé jizvy. Tento zákrok byl velice bolestivý, proto se prováděl po malých částech. Trpěli potom nemocemi, protože kresba hnisala. Ten, kdo neměl tetování, byl středem posměchu.
Mayské ženy nosily bílý, volně splývavý bavlněný oděv stejně široký po celé délce. Po stranách sešitý, jen pro paže ponechány otvory, a má obdélníkový otvor pro hlavu. Okraje oděvu krásně sešívány křížkovým stehem. Při slavnostních příležitostech nosili sandály a po ostatní čas chodily bosy.
Ženy i dívky měly dlouhé vlasy, o které pečlivě staraly. Česaly se různě, ale účes vdaných žen se lišil od účesu dívek. Ženy se mazaly stejně jako jejich manželé sladce vonící červenou mastí, jejíž vůně vydržela po mnoho dní. Kresba ženského tetování byla jemnější než ornamenty tetování mužů.
Největší umění se vynakládalo na ozdobu hlavy. Základ byl tvořen z proutí nebo ze dřeva a zobrazoval hlavu jaguára, hada, ptáka nebo některé z mayských božstev. Byl potažen jaguáří kůží, mozaikou z peří a z kusů nefritu a na vrcholu měl vysoký chochol. Chochol působil z mayského oděvu nejnápadněji, označoval hodnost a společenskou třídu toho, kdo ho nosil.
Různé doplňky oděvu jako byly límce, náhrdelníky, pásky, kroužky na nohy a podkolenní pásky se zhotovovaly z peří, nefritových kuliček, lastur, jaguářích zubů a drápů, krokodýlích zubů a v pozdější době i ze zlata a mědi. Jiným druhem šperků byly ozdoby do nosu a rtů z nefritu, kamene a obsidiánu5). Šperky nižších vrstev se omezovaly na prosté ozdoby do nosu a do rtů a na náušnice z kosti, dřev, lastury nebo kamene.

Nemoc, smrt, pohřeb

Pokud někdo onemocněl, zavolali k němu kněze, čaroděje-lékaře a věštce. Je domněnka,že byli spojeni v jedné osobě. Ten svého pacienta léčil modlitbami, obřady a různými bylinkami. Čarodějní léčitelé znali mnoho předpisů. Prováděli své zákroky tak, že bolestivá místa nemocného rozdírali do krve. Mayové věřili, že bolest, nemoc a neštěstí na ně přichází pro špatnost, které se dopustili, a za jejich hřích. Měli ve zvyku se zpovídat se teprve, když už byli nemocni.
Tento lid měl velký strach ze smrti a projevoval ho při všech bohoslužbách. Když se stalo, že nadešla chvíle něčí smrti, během dne oplakávali zemřelého potichu, ale v noci hlasitými a truchlivými výkřiky. V tomto hlubokém smutku trávili několik dní.
Tělo zemřelého zahalovali do rubáše a vkládali mu do úst drcenou kukuřici, aby na onom světě nezůstal bez jídla, a nefritové perly, které používali jako peníze. Prosté lidi pohřbívali pod podlahu nebo za domem. Pokud zemřel chudý člověk, ostatní opustili jeho příbytek. Do hrobu vkládali podoby božstva ze dřeva nebo z kamene a předměty označující řemeslo zemřelého.
Těla vznešených a velmi vážených osob se spalovala a popel se ukládal v urnách do chrámů nad nimi vystavěnými. Do těchto pyramid a hrobek přikládali složité hrobní vybavení, pomalované keramické nádoby, řezané nefritové perly a přívěsky a ozdobně vyrobené předměty z pazourku a obsidiánu.





















Předklasické období


Předklasické období můžeme rozdělit na ranné, které trvalo od roku 2000-1200 př. n. l., střední od roku 1200-400 př. n. l. a pozdní od roku 400-300 n. l.
Je velice pravděpodobné, že v předklasickém období byl Yukatán obýván kočovnými kmeny, které ještě neznaly pěstování kukuřice, takže se živily sběrem divoce rostoucích lesních plodin, lovem a rybolovem. Kukuřice se tu začala pěstovat až tisíc let před vznikem mayské civilizace, tedy okolo roku 4000 př. n. l. První Mayové byli ovlivněni předchozí olméckou kulturou.
Předklasickým centrem byla oblast Guatemalské vysočiny. Předklasická keramika, která se tu našla, patří k nejvyspělejším časným středoamerickým keramickým výrobkům. V této oblasti byly objeveny i předklasické krásné výtvory a díla. Umělecké výtvory z předklasického období se liší podle místa po celé Střední Americe. Mají více společných rysů, než u výtvorů z období klasického.
V této době se už objevuje hieroglyfické písmo a jednodušší prvky kalendáře. Podle kalendářních výpočtů se řídily náboženské rituály.
Všichni američtí indiánští rolníci považovali kalendářně určované obřady a oběti za nutné, například tehdy, má-li být dobrá sklizeň. Tím samozřejmě začala vzrůstat kněžská moc.
Ve stavitelství byl kladen důraz spíše na kvalifikovanou práci nežli na rozměr. Jen takto mohlo chudé obyvatelstvo dosáhnout vyšší intelektuální a umělecké úrovně než jeho současníci v mnohem bohatší oblasti Mexické vysočiny.
První městské státy zde vznikají na přelomu našeho letopočtu. Každý takový městský stát kontroloval i venkovské území, obvykle několik vesnic. Mayská města byla pečlivě navržena, na mnoha hektarech se rozkládaly svatyně a chrámy, volná prostranství a místa pro shromáždění. Všechny města byla spravována jednou vládnoucí dynastií. Role vládce se dědila z otce na syny.
V ranných dobách bylo největším městem El Mirador, založený v roce 150 př. n. l., s 80 000 obyvateli. Byly zde mohutné pyramidové chrámy, opevněná palácová čtvrť a několik tržišť. Asi v roce 150 n. l. bylo opuštěno, protože kolem roku 230 n. l. vybuchla sopka Ilopango a pokryla celé území na jihu popelem a na dlouhá léta zničila zemědělství. Proto lidé museli opustit svá města. Znamenalo to konec předklasického období mayské civilizace.

Klasické období


Klasické období můžeme dělit na dvě hlavní periody: starší a mladší. Starší období začalo okolo 317 n. l. a skončilo roku 593. V tomto období došlo k rozšíření datových stél a klenbové architektury. Architektura se začíná zdokonalovat. To ale neplatí o umění stél. Pro keramiku je charakteristická polychromní malovaná keramika tzakolská, nejstarší toho druhu v mayské oblasti. Je zdobena geometrickými vzory.
Mladší období trvalo od roku 539 n. l. zhruba do roku 889 n. l. V 7. století prožívala mayská civilizace svůj vrchol. Na Yukatánu vzniklo mnoho nových měst, k těm největším patřily Tikal, Paleque, Yaxchilán, Copán a také Calakmul. Existují známky intenzivního zemědělství, propracovaných zavlažovacích technik. Toto období se značí mocným rozvojem měst, řemesel, architektury, výtvarného umění a věd. Mayové byli zruční řemeslníci, jejichž umělecké nadání se projevovalo v malířství, řezbou v nefritu, v hrnčířství a opracováváním obsidiánu. V některých mayských lokalitách bylo nalezeno několik zlatých, stříbrných a měděných předmětů, jinak však kovu používali jen málo. Nejdůležitější města, která v době největšího rozkvětu mayské říše měla okolo dvaceti tisíc obyvatel, se udržela až do třináctého století.
Vývoj mayské civilizace v klasické období měl těžiště ve středním Peténu. Kulturní ustálenost plynula zejména z monopolního postavení kněží, pokud jde o písmo, kalendář, výtvarné umění a architekturu. Nedostatečný technický pokrok v klasickém období je příčinou intenzivního dotváření náboženství.
Formální správa byla velice dobře organizovaná, ale do jaké míry byla obyvatelům vnucována se nedá odhadovat. Kněží totiž nemohli svým poddaným nabídnout větší hmotné odměny.6) Mayské hospodářství bylo prosté a soběstačné. Mayové se drželi v blízkosti kukuřičných polí od sebe dosti vzdálených. Nevládli tu žádní silní vládcové nebo tyrani. V klasickém období se neválčilo a ani se tu neobchodovalo s náboženskými a přepychovými věcmi. Do jisté míry to umožňovalo mírné a disciplinované obyvatelstvo.
Jednotná náboženská moc musela mít vliv i na politické záležitosti. Důkazem jakési spolupráce mezi městy jsou silnice, jež se mezi nimi táhnou v naprosto přímých čárách. Takováto díla určitě vyžadovala mezi náboženskými středisky politickou dohodu, uskutečněnou značným množstvím pracovních sil, získávaných z obou sídlišť.
Občas docházelo i k nájezdům jednoho města na druhé. Spory vznikaly především o kořist a zajatce, které pak obětovali při různých obřadech. Města Tikal, Palenque (v jižním Mexiku) a Copán (v Hondurasu), z nichž každé ovládalo ještě další menší střediska, mezi sebou často bojovala, především v 8.stol. Žádnému z nich se však nepodařilo prosadit se na celém mayském území. K takovým vpádům by nedocházelo, kdyby všechna střediska byla v přátelském vztahu. Náznaky soupeření ale nenarušují celkový obraz překvapující sourodosti a klidu v klasickém období.
Příčin, které vedly k rozkladu a úpadku klasické kultury mohlo být hned několik. Mohly to být například tyto: zemětřesení, změny podnebí, epidemie, podrobení cizím národem, občanská válka, estetické zhroucení, společenský rozklad, ekonomický krach způsobený rozpadem mayského zemědělství. Konec Staré říše je pravděpodobně spojen s hladomory, s náhlým opouštěním všech existujících měst a zakládáním měst nových. Ať způsobilo pád mayských kněží cokoliv, bylo to zhroucení neuvěřitelně dokonalé.7) Mayská kultura ale částečně přežila v dynastiích mexických dobyvatel, kteří se usadili na Yucatánském poloostrově. Toto období je datováno od roku 610-925 n. l. Byli to Toltékové, kteří se v 10.století usídlili v Chichén Itzá.





















Poklasické období


Poklasické období na Yukatánu se dělí na dvě hlavní údobí, chichénitzské od roku 900-1200 n. l. a mayapánské od roku 1200-1520 n. l., po kterých následuje zhroucení.
Obřadní střediska ve střední oblasti od Copánu po Paleque upadala. Pouze Tajín ve středním Veracruzu a Xochicalco, jihovýchodně od města Mexika, udržovaly v činnosti obřadní střediska.
Příchod Toltéků do mayské oblasti zaznamenávají různé prameny. Je popisováno, jak opustili svoje hlavní město Tulu a vydali se k Veracruzu. Odtud postupovali k jihu a v nejjižnější části Veracruzu se rozdělili na dvě skupiny. Jedna mířila na Guatemalskou vysočinu a druhá východním směrem podél pobřeží Campechského zálivu na Yukatán.
Toltécký vliv se projevil na jejich nejzajímavějším sídlišti v mayské oblasti Chichén Itzá na Yukatánu. Archeologické doklady toltéckého vlivu v Chichén Itzá jsou úžasně přesné. Toltékové si domorodé Maye podrobili a přivedli kněze. Náboženství, jež zde zavedli mexičtí Toltékové, pokračovalo i v Mayapánu, což dokládají zdejší chrámy a náboženské umění napodobující sloh v Chichén Itzá. Mayové nové náboženství ochotně podporovali. Mezi náboženské novoty, jež od nich převzali, našly daleko větší uplatnění lidské oběti. Do té doby Mayové obětovali spíše zvířata a ptáky.
Z nálezů se dozvídáme, že Mayové měli též velice dobré obchodní styky skoro s celou oblastí Střední Ameriky a přilehlých ostrovů. Jejich obchodní trasy, jak po souši, tak po vodě, byly značně rozsáhlé. To dokazují předměty nalezené například ve Studni obětí v Chichén Itzá, jenž některé z nich jsou zcela určitě jiného než mayského původu, nebo mayské písmo nalezené v jeskyních na ostrově Bonaire, který patří do soustavy dnešních Nizozemských Antilských ostrovů.
Ještě předtím, než bylo toltécké město Chichén Itzá opuštěno, zavedli řemeslníci do keramiky novou praktiku, která se rozšířila po celém poloostrově. Chichén Itzá se postupně vylidnilo a před opuštěním tu proběhlo období úpadku.
Počátkem 13. století Mayové opouštějí svoje hlavní město Chichén Itzá a zakládají v Mayapánu nové. Později však nastalo období četných bojů, občanských válek. To vedlo k sociálním nepokojům, které vedlo až ke zničení Mayapánu při rolnickém povstání v polovině 15. století. Po pádu Mayapánu obyvatelstvo opustilo všechna větší města. Od té doby Mayská civilizace spěla k úpadku.


Zemědělství


Ekonomický základ mayská civilizace tvořilo intenzivní zemědělství. Největším přírodním darem byla kukuřice, kterou i nábožně uctívali. Bez té by se nerozvinula vyspělá civilizace a nemohla by tak vzniknout ani mayská kultura. Byla to hlavní plodina amerických Indiánů v dobách před Kolumbem stejně jako dnes.
Velice dobrý zavlažovací systém a soustava kanálů dlouhých několik desítek kilometrů umožňoval půdě, aby se rychle obnovovala její úrodnost. Zároveň bylo hodně polí i u řek, kde vlivem záplav byla úrodnost nevyčerpatelná. Tento vynikající systém umožňoval na poměrně malém území produkci velkého množství úrody, která mohla svým objemem uživit města jako bylo například Palenque, Tikal, Petén Itzá, Itzamacanac, Janiny, Chichén Itzá, Piedras Negras apod.
Práce na kukuřičném poli byla nejdůležitější činností mayských mužů. Hlavním zemědělským nářadím byla opálená zašpičatělá sázecí hůl, kamenná sekyra a z vláken tkaný pytel na kukuřičnou setbu.
Současné mayské zemědělské postupy se neliší od těch, které se používali před tisíci lety. Vymýtil se les, vypálily se suché stromy a křoví, zasázela se kukuřice, ale vždy po několika letech jinde, pak následovala sklizeň. Tento typ zemědělství se udržoval ve vlhkých tropech, ale za starých časů byl zdlouhavější a pracnější nežli dnes. Z dochovaných zpráv plyne, že den vypalování kukuřičných polí pečlivě vybírali kněží. Osévali mnoho polí, takže pokud se některé nevydařilo, nahradily ho jiné. Když nastaly deště, seli, což prováděli tak, že s malým pytlem na ramenou dělali holí do země díry, kam vkládali pět nebo šest zrnek, jež pak holí zase zahrnuli.
Vlhké podnebí bylo pro pěstování kakaovníku, kterému se dařilo ve stínu tropického pralesa, dokonalé. Mayové nazývali Cacahuaquchtl - ,,strom? a žádný jiný strom pro ně nebyl hoden tohoto pojmenování. Věřili, že tento strom patří bohům. Existovaly velké plantáže na pěstování kakaa. Mayové byli první, kdo uvařil hořkou tekutinu z kakaových bobů. Byl to luxusní nápoj vychutnávaný králi a šlechtici a také používaný ke svěcení náboženských rituálů. Tmavohnědá tekutina se přelévala z jedné nádoby do druhé, aby se vytvořila důležitá pěna. Více důkazů o používání kakaa u Mayů se dochovalo na mnoha malovaných nádobách, které byly vyzvednuty z jejich pohřebišť.
Jako koření Mayové užívali chili, nové koření, vanilku, majoránku, merlík, koriandr, a jiné byliny, kořeny a listy. Ve velkém rozsahu pěstovali bavlnu. I barviva Mayů byly rostlinného původu. Ze zemědělských produktů se objevovala ještě sůl, med a ryby. V lese žilo mnoho ptáků a lovné zvěře, hlavně jaguáři a jeleni, jejichž kůže se zpracovávaly na pláště a sandály.
































Hieroglyfické písmo a čísla


Pokud bychom měli hodnotit vynález písma jako skutečným měřítkem civilizovanosti, tak byli Mayové nejcivilizovanějším národem Nového světa, neboť grafickou soustavu vytvořili jen oni.
Mayské písmo je všeobecně nazýváno hieroglyfické. Jednotlivé hieroglyfy jsou čtvercové nebo obdélníkové obrazové znaky, které vyjadřují myšlenky. Hieroglyfy byly malovány v rukopisech na křehký listy papíru, jež byly vyrobeny z kůry stromů, nebo ryty do kamene. Mayská abeceda obsahovala 800 hieroglyfů.
Mayské hieroglyfické písmo je jedním z nejstarších příkladů grafického systému.8) Projevuje se v něm kresebné úsilí, jaké nalézáme v jeskynních malbách paleolitických nebo v piktogramech amerických Indiánů. Právě proto asi představuje nejstarší stadium formálního grafického systému, jaký se vůbec dochoval, ale neznamená to, že je nejstarším grafickým systémem vůbec. Mayové jsou známy jako ,,lidé knihy?. Tyto knihy jsou plné kreseb bohů, zachycených při různých náboženských rituálech, ve kterých se často objevují i kakaové lusky. Nejstarší mayské nápisy jsou známy až z doby po začátku našeho letopočtu, kdežto egyptské a sumerské nápisy sahají do 4. tisíciletí př. n. l. Skoro všechny obrázkové rukopisy byly po příchodu Španělů spáleny. Dochovaly se pouze čtyři kodexy, které dnes najdeme v knihovnách, pojmenované podle měst, kde jsou uloženy: kodex maďarský, madridský, pařížský a mexický.
Spíše se dochovaly nápisy na kameni. Mayské hieroglyfy můžeme spatřit většinou na stélách, jež Mayové vztyčovaly uprostřed svých měst. Těchto stél bylo nalezeno přes tisíc. Hieroglyfy se nalézají i na některých kamenných stavbách. Dokonce i nástěnné malby a některé menší předměty byly opatřovány hieroglyfickými nápisy.
Pro rozluštění mayského písma se hledala rosettská deska9), která byla nalezena v roce 1864. Poprvé vyšlo tiskem zapomenuté dílo prvního biskupa Yukatánu Diega de Landy Relación de las cosas de Yukatán, jež bylo napsáno kolem roku 1566. Landa byl zodpovědný za spálení stovek mayských rukopisů, ale také se zajímal o Maye. Ve svém díle podal stručný výklad mayského kalendáře, znaků pro různé dny a měsíce a uvedl fonetickou abecedu o 28 hláskách. Pomocí Landovy knihy se podařilo vyložit mayský kalendář a astronomii. Na základě jeho informací můžeme nyní přečíst třetinu hieroglyfů.
Zbývající dvě třetiny nebyly dodneška s jistotou objasněny. Pomocí již rozluštěných znaků mnozí badatelé soudili, že i nerozluštěné hieroglyfy obsahují náboženská, kalendářní a astronomická data. V poslední době se však díky novým výzkumům zvyšuje pravděpodobnost, že část mayských hieroglyfů má historický charakter.
Ke konci poklasického období začala mayská civilizace upadat, ale znalost a užívání mayského písma se na Yukatánu udržovaly mezi kněžstvem a ve vládnoucí třídě.
Podobně jako u ostatních národů předkolumbovské Ameriky bylo i u Mayů používána dvacítková soustava. Základem tohoto pojetí byly zbytky jejich předků, kteří k počítání používali prsty na rukou a na nohou.
Ani Římané, ani Řekové neznali hodnotu nuly, ale Mayové ano. Z toho vyplývá, že jako první nevynalezli nulu Arabové nebo Indové, ale byli to Mayové, jež tuto hodnotu znali a kteří ji používal již o mnoho staletí dříve.
Mayové používali dvojího způsobu pro psaní čísel: 1. čísla z čárek a teček, jež se podobají morseovce, 2. čísla z hlavových variant.
V prvním způsobu psaní měla tečka číselnou hodnotu 1 a vodorovná čárka číselnou hodnotu 5. Nulu znázorňovali jako škebli. Obměňováním kombinací těchto dvou symbolů psali čísla 1-19. Naše čísla jsou řazena zprava doleva. Mayové však psali čísla v kolmých sloupcích. Tímto způsobem zapisování čísel se dalo přesně označit množství a míry, potřebné v denním životě.Mayské psaní čísel pomocí teček a čárek bylo jednodušší než psaní římské a bylo také dokonalejší.
Druhý způsob záznamu při psaní mayských čísel je takový, že jsou čísla od 0 do 19 znázorněna profily hlav jednotlivých bohů. Ze všech čísel, která kdy člověk vymyslel, se asi žádné nemůže svou krásou vyrovnat mayské profilové variantě čísel. Ve většině případů jde o profily bohů, kteří byli již identifikováni. Například číslo 1 představuje portrét mladé bohyně země. Číslem 3 je bůh větru a deště, bůh slunce vyjadřuje číslo 4, pod 5 je starý bůh podsvětí, jaguáří bůh podsvětí je ochráncem čísla 7. Bůh kukuřice pod číslem 8 je mladík se spirálou na čele. Bůh smrti figuruje pod číslem 10, číslo 11 patří bohu země, číslo 13 opatruje plazící se příšera.
Znalosti písma byly velice důležité pro další úkony v oblasti astronomie a matematiky.





Astronomie a matematika


Římané psali číslice jako písmena. Takové řádky se nedají ani napsat pod sebe a pak sečítat, ani dělit nebo násobit.10) Pro takové operace jim chyběla nula, která mé svou nezastupitelnou úlohu jak v desítkové, tak ve dvacítkové soustavě. Mayové byli posedlí měřením času a zřejmě si libovali v kalendářních komplikacích. Kalendář řídil život Mayů ve všech ohledech a především určoval náboženské obřady. Mayové dokázali s velkou přesností měřit pohyb Slunce, Měsíce a planet, včetně Venuše.
Mayský kalendář měl dva cykly, jeden o 260 dnech a druhý o 365 dnech. Cykly do sebe zapadaly tak, že se do společného počátečního bodu vracely po 52 letech. Jejich rok byl zpočátku dlouhý 360 dní.
Nejmenší kalendářní jednotkou byl měsíc se třinácti dny.11) Takový mayský měsíc si můžeme představit jako malé kolo se třinácti zuby, ve kterém jsou vyryta čísla od jedné do třinácti. Rok měl takových třináctidenních měsíců dohromady dvacet a každý měsíc byl pojmenován po nějakém bohovi. Tak si můžeme vytvořit další kolo, tentokrát ale pro dvacet měsíců, představovaných dvaceti zuby, opatřenými jejich jmény. Pokud dáme do soukolí malé a velké kolo a začneme s nimi otáčet, z 13 x 20 vzniká rok o 260 dnech, kterému Mayové říkali tzolkin. Každý den tzolkinu označený číslem a jménem týdne se opakuje jednou za 260 dní. V tomto svatém roce měli proběhnou všechny náboženské slavnosti.
Pro všední život byl zaveden kalendář, který lépe vyhovoval změnám ročních období. Zavedli tedy rok o 365 dnech, zvaný haab. Měl osmnáct měsíců po dvaceti dnech a na vyrovnání jeden doplňkový měsíc s pouhými pěti dny. Obě ozubená kola musí ještě doplňovat haab, třetí ozubené kolo. Tak vznikne soukolí tzolkinu a haabu.
Aby se mayští kněží vymanili z rychle se zvětšujícího zmatku v kalendáři, vymysleli jednoduchou číselnou soustavu. Časové údaje tedy zaznamenávali v jednotkách, jež měli 144 000 dní-baktun, 7200 dní-katun, 360 dní-tun, 20 dní-uinal a 1 den-kin. Každá jednotka byla znázorněna jednotlivými piktogramy, které měly někdy podobu lidí nebo zvířat. Historická data vytesaná na zdech nebo stélách se zaznamenávala mnohem složitěji pomocí 360-ti denního roku.
Mayové kromě roků rozdělených na 18 dvacetidenních měsíců a pětidenní doplňkový měsíc používali také týdnů, ale jejich týden byl stejně dlouhý jako měsíc - dvacet dní. Názvy jednotlivých dnů v měsíci byly vzaty z událostí v lidském životě od narození až do smrti ve stáří. Název prvního dne například značil pořádek, název desátého dne úspěch, jedenáctého překonání obtíží, třináctého pokročilý věk, osmnáctého válku a smrt, dvacátého slunce. Číslo 20, vzniklé z dvacítkového systému počítání odvozeného od počtu prstů tedy znázorňovalo úplný lidský život.
Je záhadné, jak mohli Mayové dosahovat tak vysokého stupně astronomické přesnosti bez přístrojů, když dnešní moderní astronomie je na nich přímo závislá. Mayské pyramidy jsou však dostatečně vysoké, aby z jejich vrcholu mohli pozorovat vzdálené body na obzoru.























Náboženství, božstva a lidské oběti


Prvním náboženstvím starých Mayů bylo pravděpodobně uctívání přírody. Přírodní náboženství nevyžadovalo žádnou velkou formální organizaci, kněžstvo, složité obřady a zvláštní místa k uctívání přírodních sil.
Když se však mayské obyvatelstvo zaměřilo na zemědělství, nastaly velké změny i v náboženství. V mayském bájesloví se uvádí, že v dávných dobách slétli na zemi bohové, jejichž posláním bylo zničit jiného boha žijícího na nebi. Po úspěšném zničení tohoto boha nastala na zemi doba temna, kdy slunce nebylo vidět po mnoho let. Pak konečně nastal den, kdy slunce opět vyšlo a ptáci začali zpívat. A právě tehdy bohové stvořili nového člověka a pak ho začali učit. Po odchodu některých z bohů domů na svou planetu, zde zbývající bohové založili školy, kde vyučovali. Docházeli sem kněží a vládcové, aby se zde učili matematiku, astronomii a také fyziku a chemii. Tyto univerzity byly postaveny ve tvaru většinou tříposchoďové pyramidy, kde každý stupeň znamenal jeden obor vědění. Chemie a fyzika se vyučovala až na nejvyšším patře pyramidy, což bylo pro ostatní znamení, že žáci tohoto oboru jsou ti nejvzdělanější. Doklady o tomto systému školství jsou dochovány, jak v hieroglyfech a v pyramidách, tak i v indiánské mytologii. Škola je však jen jedna z funkcí pyramidy. Další byla nutnost chrámu - místa, kde se mohli modlit ke svým bohům. Většinou je jeden chrám věnován jen jednomu určitému bohu, jak bylo zjištěno při zkoumání vykopávek.
Zemědělství s sebou přineslo život na jednom místě, ale hlavně více volného času. Náboženství se stalo záležitostí organizovanější a božstva specializovanějšími. Vzniklo kněžstvo, jehož úkolem bylo tlumočit lidu vůli božstev a tak se i projevila potřeba chrámů. Stálá sídliště umožnila vznik stálých obřadních středisek. Ve 4. a 3. století př. n. l. se značí vznikem jednotlivých božstev, růstem počtu kněží, obohacením rituálů a vznikem složitějších svatyň, nikoli však ještě zděných.
Se zavedením kalendáře, chronologie a písma, což všechno byly objevy kněží, došlo v náboženství k důležitým změnám, které znamenaly větší složitost a formalizaci náboženství. Náboženství tak získávalo konečnou podobu, formováno profesionálním kněžstvem a budováno kolem astronomických jevů. Tyto změny začaly ve 3. století př. n. l.
Prostřednictvím náboženské víry si Mayové zajišťovali život, zdraví a obživu, alespoň tomu věřili. Svá božstva vzývali a usmiřovali řadou různých obřadů. Očista byla povinná pro kněze a pro ty, kdo jim při obřadech pomáhali, pro ostatní byla jen dobrovolná. Zahrnovala půst a pohlavní zdrženlivost i zříkání se masité potravy, používání soli a chilli. Nejslavnějším z bohů byl opeřený had, božský Quetzalcoatl, symbolizující zároveň smrt i vzkříšení.
Prolévání krve a obětování hrálo v náboženských obřadech hlavní úlohou.12) Jejich náboženství však zahrnovalo i lidské oběti a množství obětovaných lidí bylo velké. Jinak se obětovaly potraviny, ozdoby a různé cennosti. Muži i ženy si nařezávali uši, propichovali si tváře a horní rty. Krví lidskou a zvířecí i takto získanou postřikovali obrazy božstev. Jindy obětovali celé části těla, anebo si probodávali na mnoha místech jazyk a z jedné strany na druhou prostrkovali za strašných bolestí stébla. Obětování člověka se konalo několika způsoby. Nejběžnější a asi i nejstarší způsob byl ten, že muž vyrval oběti srdce. Ten, kdo měl být obětován byl nejprve svlečen a pomalován modrou barvou, pak mu byla na hlavu dáno do špičky vybíhající ozdoba a byl odveden na obětní místo. Jako oltář sloužil vypouklý kámen, který vypnul do výšky hruď obětovaného člověka. Čtyři pomocníci uchopili oběť za ruce a nohy a položili ji zády na oltář. Přistoupil další muž s pazourkovým nožem a vrazil jej oběti mezi žebra pod levou bradavku. Do otvoru, který vznikl, vložil ruku a vyrval ven ještě tlukoucí srdce, které podal knězi. Ten krví potřel obraz božstva, jemuž byla oběť přinášena. Pokud se obřad konal na vrcholu pyramidy, svrhli mrtvolu do dvora, kde kněží nižšího řádu s těla stáhli kůži, kromě s rukou a chodidel. Kůži oběti si pak navlékl kněz a zatančil si s diváky slavnostní tanec. Jestliže byl obětovaný odvážným a udatným vojákem, potom ho šlechta spolu s některými diváky snědla. Ruce a chodidla mohl pozřít jen kněz. Jestliže byl obětovaný válečným zajatcem, nosil ten, kdo ho zajal, jednu z jeho kostí jako symbol statečnosti. Existovalo však i obětování člověka pomocí luku a šípů. Oběť byla opět svlečená a pomalovaná modrou barvou. Tehdy se ozbrojili luky a šípy a dali se s ním do slavnostního tance kolem kůlu. Během tance ho přivázali ke kůlu.Pak přistoupil pomalovaný kněz v obřadním rouchu a zranil oběť šípem do stydké části, nabral krev a pomazal jí obličej oběti. Dal znamení tanečníkům, kteří za stálého tance začali jeden po druhém střílet na jeho srdce, které bylo předem označeno bílou barvou.
Součástí náboženského obřadu bylo i pálení kadidla. Mayové ho získávali z pryskyřice kopálového stromu, někdy i z pryskyřice sapodillového stromu. Kadidlo bylo i důležitým obchodním zbožím. Kadidlo se pálilo v hliněných nádobách, na jejichž vnější straně bylo znázorněno nějaké božstvo.
Náboženským obřadem byl i tanec, který se lišil podle toho, o jaký obřad šlo. Společenský tanec však neznali. Muži i ženy měli svůj vlastní tanec a jen zřídkakdy tančili dohromady. Takovýchto tanců existovalo více než tisíc druhů a byly považovány za důležitou věc. Taneční obřady byly velice oblíbené a na shlédnutí tance se scházel velký počet lidu.
Mayové věřili v nesmrtelnost duše a v posmrtný život, který dělili na místo odpočinku a na místo utrpení. Považovali za naprosto jisté, že ti, kteří umřou, přicházejí po smrti rovnou do mayského ráje, což je místem radosti, kde není bolesti nebo utrpení, ale zato hojnost jídla a pití. Ti, kdo byli v životě špatní, sestupují do mayského pekla, kde je ďáblové trýzní hladem, zimou a únavou. Pán smrti byl považován za knížete ďáblů a stál v čele tohoto pekla. Věřili, že ani peklo, ani ráj nekončí, protože duše nemůže zemřít.
Hlavními božstvy byl Pán nebes, božstvo deště a kukuřice, dále pak božstva živlů a přírodních jevů. Svá božstva měla i čísla.
Mayské obřady se nevztahovaly jen na uctívání božstev, ale i k oslavám různých období v roce. Probíhaly například oslavy na konce katunů, Nového roku nebo oslavy různých měsíců.





















Architektura


Velkou část mayského území tvořila hustá džungle, vyrůstající z tenké vrstvy půdy nad křídovitou vápencovou skálou. Vápenec byl hlavním stavebním materiálem těchto obyvatel. Poskytoval jim lehce opracovatelný kámen i snadno dostupnou sádru a cement, který se vyráběl spalováním kamenů. Jinak tam nebyla jiná minerální ložiska. Mayské stavitelství je stejně svérázné jako řecké, římské nebo gotické.13) I když má své obměny, v zásadě je shodného slohu. Na mayských stavbách je velice nápadná mohutnost.
Chýše, které si stavějí i současní obyvatelé Yukatánu, se moc neliší od těch, jež si stavěli staří Mayové. Asi šedesát centimetrů udusaná hliněná terasa, na níž se vystupuje po malých schodech, tvoří podstavec, který má chránit chatrč před poškozením tropickými dešti. Propletené kořeny, podpírané svislými dřevěnými sloupy, tvoří stěny, střecha je pokryta palmovými listy, které chrání před prudkými dešti, a jako otvor slouží jedny dveře. Stěny byly pomazány blátem nebo obíleny vápnem. Mayský chrám byl odvozen od obytné chatrče.
Všechny mayské budovy se nacházely na plošinách. Na tyto plošiny se vystupovalo po širokých strmých schodištích z jedné nebo více stran. Průčelí vytvářejí střední okrasný pás, který se táhne kolem celé budovy v poloviční výšce zdi. Střechy jsou zhotoveny z vápenné malty a obvykle jsou uprostřed o něco vyšší, aby umožňovaly stékání vody. U některých staveb se vyskytují i odtokové žlaby.
Půdorys je přímo závislý na účelu stavby. Chrámy mají většinou pouze dvě místnosti, do kterých se vstupuje dveřním vchodem v čelní straně. Zadní místnost měla úlohu jako svatyně, kdežto přední sloužila k obřadům méně posvátným. V paláci obvykle bývají dvě dlouhé řady místností.
Budovy nemají okna, maximálně pravoúhlé otvory v horní polovině průčelí. Mayské kamenné chrámy a paláce mají obecně malý počet otvorů, což je běžné v obytných stavbách v tropech, aby se v nich udržel chlad. Půdorysy staveb se od sebe značně liší, je možno je rozdělit do několika základních forem, z nichž nejběžnější je typ chrámový a palácový.
Mayové dokázali šikovně přitesávat a sesazovat stavební kvádry, vnější zdi omítali vápennou omítkou, která schovala všechny spáry.
Ještě ve středním klasickém období nebyly budovy zdobením nějak přetíženy. Svislá průčelí byla uprostřed a nahoře opatřena ornamentálním pruhem z hrubých kamenů, pokrytý sádrovou omítkou. Později začali plochu mezi středním a horním pásem mírně zdobit štukem. Tento způsob zdobení se nejvíce rozvinul v klasickém období v Palenque, kde byl zdoben nádhernými vzory jak horní, tak nižší pás fasády. Ozdobné prvky byly formovány do vápenného štuku, připojené na hrubé kameny, jež vyčnívaly z fasády.
Mayové používali hlavně na venkovních výzdobách plastik na nástěnné desky a na přední stěny schodů. Na některých stupních schodů jsou vytesány hieroglyfické nápisy. Tato výzdoby je však uvnitř budov v klasickém období poměrně vzácná. Nejvíce se uplatňovaly geometrické vzory, ale někdy se na čepy do horního pásu průčelí upevňovaly i podoby lidské, zvířecí, ptačí a hadí.
Jednotlivé prvky mozaiky vytesávali a začleňovali do architektonických celků. Sochařství sloužilo k zdobení průčelí.
Se vznikem stél a keramiky se v celé mayské oblasti rozšiřovala nejrozšířenější přečnělková střešní kamenná klenba, zvaná také nepravá klenba, které je tak charakteristická pro mayskou architekturu. Střešní klenby bývají zpočátku zhotovovány z hrubých, neotesaných plochých kamenů kladených do hustého podkladu malty a štěrku, přičemž spodní strany zešikmených stěn nesou silnou vrstvu hrubé omítky. Kromě zastřešení několika hrobek se s přečnělkovou klenbou na Guatemalské vysočině nesetkáváme, protože jejímu rozšiřování bránila zemětřesení.
Kromě nepravých kleneb se v mayském stavitelství vyskytují ploché střechy z vápenné malty a trámů, které se stavěly na příčných trámech, přičemž prostor mezi trámy byl vyplňován na přechodnou dobu proutím.na kostru se pokládala krytina z vápenné malty. Po ztvrdnutí malty se odstranila výplň z proti.
Další architektonickou fází bylo smíšení architektury maysko-toltécké, jež největšího uplatnění získala v Chichén Itzá, kde je dominantním prvkem Opeřený had, Kukalkan, kterému byly zasvěceny hlavní chrámy. Jeho zobrazení nacházíme nejvíce na sloupech. Architektura tu není již tak masivní, spíše otevřenější a jemnější.14)








Tikal


Snad největším centrem klasické mayské kultury byl Tikal, který leží na poloostrově Yucatán, na severu středního Peténu. Stavitelé Tikalu už ovládali písmo a vlastnili dokonalý kalendář. Mnoho tehdy nových staveb vznikaly na starých základech, pod nimiž jsou také zbytky podivuhodně pomalovaných hrobů. Tikal zabírá 576 km2 a díky tomu se svou rozlohou vymyká každému srovnání s velkoměsty starověku. Je v něm osm obrovských pyramid, veřejné budovy a domy pro šlechtu a kněžstvo. Pyramidy v Tikalu byly postaveny někdy kolem roku 800 n. l., ale byly objeveny až koncem minulého století. V Tikalu bylo zaznamenáno až 60 pyramid různých výšek. Dnes je možné si prohlédnout asi 7 pyramid a nějaké paláce. Žilo tady až 45 000 lidí.
Významným architektonickým rysem Tikalu je výška chrámových pyramid, které jsou nejvyššími stavbami v mayské oblasti. Chrám I dosahuje výšky 47,2 metru, chrám II 43,6 metru, chrám III 53,3 metru, chrám IV 69,8 metru a chrám V 57,3 metru.
Kulturní středisko pokrývalo plochu 2,5 čtverečních kilometrů. V centru bylo velké náměstí, které na západní a východní straně ohraničovaly chrámy pyramidového tvaru (Pyramida I ? chrám obřího jaguára a Pyramida II) a na severu akropolis. Kolem tohoto místa stálo na ploše 16 čtverečních kilometrů asi 3000 budov.15) Náměstí a budovy byly spojeny cestami. Akropolis byla nepřetržitě obydlena po jedenáct století.16) Rozkládala se tu velká prostranství pro míčové hry. Toto hřiště mezi chrámy I a II měří 120x75 metrů. Mayové měli v oblibě míčové hry, které mohly mít i náboženský význam, protože pohyb míče mohl symbolizovat pohyb Slunce na nebi. Po celé Střední Americe se hrála míčová hra tlachti. Vznikla u starých Olméků. Proti sobě stála dvě mužstva, která hrála s velkým pevným gumovým míčem. Hra připomíná dnešní košíkovou. Úkolem bylo prohodit míč kamenným svislým kruhem, který byl umístěn vysoko na stěně, až tři metry nad zemí. Hráči se směli míče dotýkat jen svými boky, lokty a koleny a nosili ochranné oděvy. Hra byla velmi tvrdá a hráči byli často zraněni, nebo dokonce usmrceni.
Takzvané paláce, což byly jednopatrové domy s vyzdobenými místnostmi, byly skoro všechny postaveny na plošině. Centrální náboženské budovy stály na vyvýšeném místě. To umocňovalo posvátnou úctu a plnilo i praktický účel.17) Obřady, které se tam konaly, mohl sledovat velký počet lidí. I relativně prosté domy mimo centrum byly postaveny na plošinách, zřejmě pro ochranu proti povodním v době dešťů.
Největší pyramida je IV a je vysoká 70 m. Pyramidy byly hroby bohatých a vážených lidí, kteří tam byli pochováváni s četnými předměty.18) Do hrobu ukládali i potraviny, které měli mrtví pozřít cestou do jiného světa. Před chrámy a paláci jsou kamenné stély, na kterých jsou často zpodobeni panovníci, válečníci nebo různé symboly. Před stélami jsou kamenné desky-stoly, které Mayové používali ke psaní a meditování.
Chrám obřího jaguára zřejmě pochází z roku 800. Jeho jméno se odvozuje od zvířecího motivu na zdobeném překladu. Po jedné straně byla částečně restaurována. Podařilo se odkrýt sérii devíti teras, zakončenou chrámem o třech místnostech. Uvnitř svatyně byla objevena hrobka tvořená klenutou komorou, jež obsahuje kosterní pozůstatky zdobené 180 předměty a pohřební výbavu z perel, alabastru., keramiky a lastur.
Ve městě se nalézají různé plastiky a složitě vytesávané reliéfy a panely zaznamenávající posvátnou víru a filozofii kněží, kteří je postavili.
Z Tikalu vede pralesem pět silnic. Stavitelé cest pracovali podle jednotného zadání. Všechny silnice byly vydlážděny skálou roztlučenou na štěrk a pokryté vrstvou odolávající počasí. Je to obdivuhodné, protože Mayové v té době neznali kompas. Silnice byly urovnané a v jedné rovině. V některých knihách se můžeme dočíst, že Mayové neznali kola, ale to je pravděpodobně omyl. Mayové kolo znali, možná ho jen nepoužívali. To je přesvědčivé tvrzení, ale proč tedy budovali cesty? Možná stavěli silnice pro své bohy, kteří podle nich měli vozidla. A proto tedy ukázali mayským vládcům, jak budovat silnice. Nikde se ale zbytky božských vozidel nenašly a ani neexistuje jejich obrázek.19)
Na vrcholu svého rozvoje, za panování krále Bouřlivá Obloha, což bylo v letech 411-457, ovládal Tikal většinu střední oblasti a udržoval obchodní a kulturní styky s Tetihuacánem, nejsilnější mocností Mezoameriky.
Úpadek Tikalu nastal po porážce městem Caracol v roce 562, a i když se za vlády Ah Cacaua, který vládl od roku 682-723, postavil opět na nohy, dřívějšího rozmachu už nedosáhl.
Tikal byl spíše důležitým náboženským centrem, než městem. Mayové, i když nežili v nadbytku, bohatě zdobili své hrobky a chrámy. Z úcty k bohům a mrtvým vytvořili pomníky, které jsou i dnes úchvatné. Představa, že tyto pyramidy byly postavené bez běžného nářadí, tak je to neuvěřitelné, jak to mohli lidé postavit. Ve Střední Americe byly pyramidy budovány později než egyptské a spíš než hrobky sloužily jako chrámy.

Copán


Copán lze označit jako druhé největší mayské středisko, které se nachází na jižní polovině poloostrova Yukatán. Jde vlastně o nejjižnější mayské velkoměsto, které leží ve stejném tropickém klimatu jako Tikal, jež je od něj vzdálený přibližně 270 kilometrů. Toto sídliště se nazývalo Copán už v 16. století, ale jsou stále pochybnosti, jde-li o název původní. Město bylo postavené u řeky Copán. Toto mayské město bylo postaveno v období mezi rokem 1000 př. n. l. a 800 n. l. a v klasickém období bylo střediskem vědy. Copán byl městem, kde astronomie dosáhla svého nejvyššího rozvoje.
Nacházejí se tam ruiny překrásných chrámů, které dokazují, že tu dříve stálo nádherné město, o kterém se nechce ani věřit, že by ho mohli vybudovat primitivní domorodci. Mezi ruinami stojí vysoce zajímavé objekty.
Město se skládá z hlavní skupiny objektů a šestnácti menších skupin, z nichž jedna je od obřadního centra vzdálená přes 11 kilometrů. Hlavní stavba zaujímá rozlohu větší než 30 hektarů a tvoří ji akropolis a pět přilehlých náměstí. Akropolis tvoří pyramidy, terasy a chrámy. Rozprostírá se na ploše téměř 5 hektarů a v nejvyšším bodě dosahuje výšky 38 metrů. Patří k ní ještě tři nejkrásnější chrámy města. Je to chrám 26 zasvěcený roku 756 při dokončení Schodiště hieroglyfů, chrám 11 postavený téhož roku na památku důležitého astronomického objevu, k němuž došlo v Copánu a chrám 22, jež byl roku 771 věnován planetě Venuši.
V tomto středisku se nalézá pět náměstí. Je to hlavní náměstí, střední náměstí, nádvoří Schodiště hieroglyfů, východní nádvoří a západní nádvoří. Hlavní nádvoří je ze tří stran obklopeno řadami kamenných sedadel. Uprostřed jeho čtvrté strany se nachází pyramida. Jen v tomto nádvoří je devět sochařsky zdobených památníků a řada oltářů. Na nádvoří Schodiště hieroglyfů je schodiště tvořené 62 stupni a je široké 10 metrů. Je do něj vytesáno 1500-2000 jednotlivých glyfů, vytvářející nejdelší nápis v mayském hieroglyfickém písmu. Uprostřed každého dvanáctého schodu je velká socha v pozici vsedě. Sochařsky zdobené schodiště vede k chrámu 26. Na západní straně východního nádvoří je nádherné Schodiště jaguára s postavami rozzuřených jaguárů. Na západním nádvoří stojí pozorovatelna pro diváky, odkud je možno shlédnout celé nádvoří. Nalézá se tu stéla P, což je nejstarší památník staršího období, a několik oltářů.
Jedním z nejzajímavějších objevů v Copánu byl nález dvou malých úlomků zlata, a to nohou duté sošky. Dalším takovým objevem bychom mohli pokládat bohatě zdobené stély, do kterých jsou vytesány ozubená kola. Neuvěřitelně složitá socha, která je vytesaná do kamene, vystupuje z jednoho domu v Copánu blízko města Santa Rosa. Nachází se tu i stadion pro míčové hry s hřištěm o rozměrech 26x7 metrů.
V době, kdy sem přišli Španělé, bylo již z neznámých důvodů toto velkolepé mayské město zničeno.
























Palenque


Chrámové město Palenque bylo kdysi hlavním mocenským centrem mayské společnosti. Toto město je jednou z nejimpozantnějších mayských památek, která se nachází na okraji mexického deštného pralesa. Místem protéká malý potok Otulum. Kanalizační systém svádí i dešťovou vodu ze střech chrámů. Leží ve výšce téměř 3 000 metrů nad mořem. Palenque reprezentuje západní variantu klasického období Mayské civilizace. Město bylo objeveno už před 200 lety různými cestovateli. Je čímsi jedinečným, protože ještě dnes jsou mnohé jeho chrámy a pyramidy skryty pod zemí. Palenque bylo Španěly pojmenováno po stejnojmenné, poblíž ležící vesnici, ale nejprve se město nazývalo podle nejstarších předků Palátquapi.
Ve 40. letech byl odhalen působivý komplex, který se dnes nazývá El Palacio. Stavba stojí na několika plošinách, které jsou dále rozděleny na různé prostory a dvory. Na pilířích se kdysi skvěly reliéfy, které se zachovaly jen ve zlomcích. Například jeden z reliéfů zobrazuje Indiána se sandály, který na nich má připevněny pravidelná kolečka. Tyto reliéfy připomínají určitý druh kolečkových bruslí. Palacio leží uprostřed a nabízí posluchárny v různých velikostech, je tu tekoucí voda a několik kamenných toalet s vodním splachováním. Pravděpodobně se tu nacházely i parní lázně. To dokládá, že podobný nápad na očistnou lázeň jako evropští Seveřané měli i na druhém konci zeměkoule. Znamená to tedy, že středoameričtí Mayové se už před 3000 lety rádi chodili potit i do sauny. Sedávali vedle sebe na lavicích, natahovali nohy k horkým kamenům spočívajícím v kanálu a není vyloučeno, že na ně lili vodu, a vytvářeli tak páru. Našly se zde i kanalizační trubky a předpokládá se, že tu byl zaveden i ventilační systém.
Vedle takzvaného paláce, jenž jeho budovatelé stavěli přes 100 let, stojí různé chrámové pyramidy, které dnes všechny nesou podivné názvy. Je tu Chrám kříže, Chrám slunce a Chrám nápisů. Všechny tyto názvy pocházejí z naší doby; jak nazývali své svatyně jejich stavitelé, nevíme. Nejvnitřnější místností každého chrámu je svatyně, kde je vyřezaná tabule s hieroglyfy a dvěma mayskými muži.
V Chrámu slunce, o kterém se hovoří jako o nejdokonalejší mayské budově, je maska jaguářího boha podsvětí. Tato pyramida se čtvercovým půdorysem o straně 23 metrů se zvedá do výšky 19 metrů. Přední štít a boční stěny jsou ozdobeny štukovými reliéfy. Prostřední vchod zdobí po obou stranách ploché reliéfy se dvěma postavami v životních velikostech.
Mezi mnoha umělecky zdobenými budovami je Chrám nápisů nejznámější, ale i nejpozoruhodnější. Leží v jižním rohu El Palacia u kopce, který archeologové pokládají za přírodní tektonický útvar. Ovšem lze o tom i pochybovat, protože kopec se zcela viditelně rozděluje na čtyři terasy. Na vrcholu stojí jeden chrám a tři trosky, srovnané pěkně do jedné osy. I když hustě zalesněný kopec navíc zakrývá pohled k jihu, mayské pyramidy vždycky stojí na místě, ze kterého je volný výhled do všech světových stran. Proto je možné, že uvnitř stavby se mohou nacházet další dosud neobjevené poklady a tajemství.
Chrám nápisů je pohřební památník, který trůní na 16 metrů vysoké pyramidě z devíti podstavců, na sobě navrstvených schodů. Z předního náměstí vede široké příkré schodiště se 60 schody až ke svatyni. Pět otevřených vchodů je z boků chráněno šesti sloupy s jedinečnými štukovými reliéfy. Uvnitř visí nádherné tři reliéfové desky s 617 hieroglyfy, které daly chrámu jméno.
Uprostřed pyramidy je pohřební krypta vládce Pacala, panovníka Palenque v 7. století. Chrámová pyramida byla postavena ještě za jeho života. V této pohřební kryptě byla kamenná deska ležící na sarkofágu a bohatě zdobená rytinami. Všude dokola byly stěny zdobeny reliéfy devíti mayských Vládců noci. Pečlivě vyřezávané víko Pacalova sarkofágu popisuje v bohaté symbolice cestu jeho ducha do říše smrti.20) Kostra byla ozdobena náušnicemi z nefritu, náhrdelníkem a prsteny na prstech. Velký nefrit byl nalezen i v jeho ústech, nefritový kámen v každé ruce a po stranách stály nefritové figury. Ze všeho nejpozoruhodnější byla posmrtná maska z nefritové mozaiky, jejíž oči byly vykládány obsidiánem a mušlemi. Tato maska byla nalezena, jak kryje obličej Pacalovy kostry.
Do roku 600 n. l. bylo město Palenque malé a bezvýznamné. Po rozluštění nápisů na stěnách chrámů v Palenque, se dovídáme o vládci Pacalovi. Nastoupil na trůn roku 613 ve dvanácti letech. Za jeho vlády byl vybudován velký palác a Palenque dosáhlo největšího rozvoje. Proměnil toto město v obřadní centrum, které spravovalo okolní přilehlé oblasti. Za vlády Pacalových synů město dále vzrůstalo a nabývalo na slávě. Bylo vybudováno několik dalších pyramid. Palác byl rozšířen a byla k němu dostavěna čtyřpatrová věž, jedinečná v mayské architektuře. Měl vlastní zásobování vodou, která byla přiváděna kamenným vodovodem. Palác asi spíše plnil funkci jako obřadní středisko než jako královské sídlo.
Po roce 835 bylo posvátné město Mayů záhadně opuštěno.


Uaxactún


Počátek mohutného rozmachu jak ve smyslu kulturním, tak i ve smyslu rozvoje populace, spatřuje mnoho archeologů ve vybudování Uaxactúnu. Je to nejstarší stavební dílo v mayské nížinné ob

"Horko co?" ozvalo se za zády. Zrudl jsem. Za mnou stál Petr, vrstevník, místní myslivecký hospodář, který zaslechl mou samomluvu. "To je dobrý. Já jí znám taky." kývnul hlavou směrem k místu, kde zvířátko zmizelo. "Za chvíli nebudeme říkat voprsklej jak lázeňská veverka, ale voprsklej jak vesnická kolčava..., ale námět na článek máš fakt dobrej," usmál se pobaveně, plácaje mně po ramenou. Tak jo, pomyslel jsem si. Tedy - Lasice kolčava...

Vzhled

Určit lasici kolčavu podle vzhledu je pro laika dosti náročné. Jejími nejbližšími příbuznými jsou totiž lasice hranostaj (Mustela erminea) a lasice kolčavka (Mustela minuta) , které vypadají téměř stejně.

Kdyby nebylo černého konce ocásku u lasice hranostaje, dosti těžko bychom rozlišovali například samce lasice kolčavy od samice lasice hranostaje. Rozdíl je pouze ve velikosti. Dovolte mi teď poněkud "suchopárné" porovnání velikostí a rozdílů:

Rozšížení

Lasice kolčava
(klikněte pro detail) Lasice kolčava žije v Evropě, v severní Africe a ve větší části Asie. U nás se vyskytuje všude tam, kde žijí myši a hraboši. Zdržuje se v křovinách mezi poli, na pokrajích lesů a poblíž stavení, v dutinách a skrýších, které si sama nevyhrabává. Ráda obsazuje hraboší nory. Snadno se s ní setkáme od nížin až po vysoké hory. Pokud jde o množství, je lasice kolčava mezi našimi šelmami nejpočetnější. Její lovecké území se odhaduje až na 100 ha, podle množství potravy. Lidským sídlům se nevyhýbá, byť ji málokdo spatřil.

Stáli jsme se sousedy na dvoře a řešili jakési problémy ohledně králíků, když téměř v pravé poledne ze sousední zahrady skoro pod "čumákem" mé fenky rotvajlera proběhla lasice s hrabošem v mordě. Přeskočila zděnou hradbu, přeběhla veřejnou komunikaci k místní škole, až zmizela někde v lukách u hřbitova. Možná to byla právě ta "známá", která mi vynadala.

Způsob života a potrava

Způsobem života a zejména způsobem obživy se kolčava hodně podobá svému příbuznému hranostaji. Její štíhlé a hadovité protáhlé tělo na krátkých nožkách snadno vklouzne do každé myší nebo hraboší nory, a co jednou svým silným chrupem uchopí, to už nepustí. Ve starší myslivecké literatuře se uvádí, že při nedostatku myšovitých hlodavců napadá drobnou zvěř, koroptve, bažanty, zajíce, ba i srnčata, kterým prokusuje krční tepnu. Předpokládám, že žádný z myslivců nevěří dnes podobným hloupostem. Nedokáži si představit, že živočich o velikosti kolčavy "zakousne" oběť velikosti srnčete. Stejnou pověrou je tvrzení, že své oběti vypíjí krev. Rozbory potravy lasic ukázaly, že jejich hlavní potravou jsou především hraboši. A stejně jako například u káněte, populace lasic kopíruje populaci hrabošů. Není tedy správné hubit lasici na potkání, protože tím zabíjíme velmi užitečné zvíře.

Rozmnožování

Doba rozmnožování (kaňkování) , není ještě spolehlivě zjištěna, ale udává se od srpna do září. Mláďata se však objevují po celé jaro a léto. U hranostaje se prokázala utajená březost (embryonální latence, stejně jako u srnčí zvěře ) u kolčavy se však skrytá březost popírá, nebo nebyla dosud zjištěna. U kolčavy se březost uvádí v délce pěti týdnů a během roku pouze jeden vrh. Záleží samozřejmě na početnosti hrabošů a myší, kteří ovlivňují populační dynamiku lasic. Počet mláďat se pak pohybuje od 3-4 až po 12 i 13 při přemnožení hrabošů. Někteří autoři připouštějí vliv pohlavních hormonů myšovitých na pohlavní cyklus lasic a dokonce i superfetaci lasic. Pak by ovšem šlo o více než jeden vrh ročně.

Ochrana

Podle Vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. je lasice kolčava chráněna celoročně mimo § 6. odst. 2, kdy je její odstřel povolen v bažantnicích a honitbách s výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka, dropa ad.

Vzhledem k množství škodlivých hrabošů, které lasice zlikviduje, se přimlouvám za její ochranu. Byť je to "potvůrka", která mi neprávem vynadala.

Vzhled

Po celé délce těla má medvěd brtník hnědé zbarvení. U mladých jedinců je patrný bílý pruh pod krkem. Ten do dvou let života zmizí. Výškou se vyrovná dospělému člověku. Většinou mívá tak kolem 170 centimetrů. Výjimkou však nejsou ani jedinci s 250 centimetry. Ocas dotváří jeho mohutnost svými 6-14 centimetry. S nadváhou si starosti nedělá, jeho hmotnost se pohybuje v rozmezí 100-265 kilogramů. Jsou však i tací, kteří mají až 350 kilogramů. Samice bývají výrazně menší.

Rozšíření

Medvěda brtníka můžeme spatřit nejen v celé Evropě, ale i v Asii a Severní Americe. Obývá rozsáhlé lesy Slovenské republiky, hlavně oblast Velkých a Malých Fater, Vysokých a Nízkých Tater.

Doupě si vytvoří v houštině, skalní rozsedlině apod. V něm stráví celý svůj zimní spánek, který jen občas nakrátko přeruší při oblevách, kdy se vydá na krátkou procházku po okolí. Aktivní je medvěd převážně za denního světla. V dnešní době ale vzrůstá počet jedinců, kteří se kvůli závislosti na člověku přesunuli do jeho blízkosti a raději chodí na výběry popelnic po setmění, nejlépe až v noci.

Způsob života a potrava

Medvědi jsou obecně samotářskými typy, takže kromě období reprodukce žijí raději bez závazků. Pouze samice se starají o správný vývoj potomstva, kterému předávají důležité informace, které budou později potřebovat k životu.

Převážně se brtník zaměřuje na rostlinnou složku potravy. Někdy se může také specializovat na zvěř či hospodářská zvířata.

Sbírá pupeny a výhonky rostlin, rád má také ovoce, semena a houby. Prostě to, co les a nejbližší okolí nabídne. Ze všeho nejraději má rád sladké věci jako jsou maliny, ostružiny, borůvky. Doslova miluje včelí med. Při jeho konzumaci ale nenapravitelně poničí úl i celé včelstvo.

Z té živočišné stránky přírody si vybírá hlavně hmyz, měkkýše, plazy a drobné hlodavce. Mladí jedinci chytání těchto tvorů berou jako zábavu se sladkou odměnou. Nepohrdne ani ptáky, mláďaty různorodé zvěře či dokonce mršinou.

Rozmnožování

Mědvěd brtník je příkladem dalšího monogamně žijícího živočicha. Ochuzuje se tedy o příležitost vícekrát se "zamilovat". Doba páření se u něj vyskytuje pravidelně během dubna a května. Samice bývá březí asi jednou za dva až tři roky. Celková délka březosti samice je 8-9 měsíců. Proces vývoje oplozeného vajíčka začíná totiž až koncem léta. U medvěda brtníka tedy mluvíme o tzv. utajené březosti. Vlastní doba březosti se pohybuje mezi 6-8 týdny. Poté se medvědímu páru narodí dvě nebo tři mláďata, která váží jen něco kolem 500 gramů, což je v porovnání s rodiči nepatrná váha. Vyjímečně se může jednat i o narození pěti mladých jedinců. Medvědice je vypustí na svět v době zimního spánku. Po narození zůstávají po dobu čtyř týdnů slepá. Celou tu dobu jsou odkázáni na pomoc a ochranu matky, která je kojí až čtyři měsíce. Mladí opouštějí doupě v rozmezí čtyř až šesti měsíců, kdy se vydávají na stále delší a delší vycházky. Od své matky se plně osamostatní až po čtyřech letech. V té době jsou už schopni plnit i své reprodukční poslání.

Ochrana

Evropské stavy medvědů jsou na kritické hranici. Ochrana je zde proto namístě.

Vzhled

Čeleď sýkorovitých zahrnuje 46 druhů, které se vyskytují v lesích a hájích Evropy, Asie, Afriky a Severní Ameriky. Dospělí samečci i samičky mají podobné zbarvení, pouze samečci mohou být poněkud světlejší. Také zbarvení peří u mladých ptáků je podobné jako u dospělých, pouze celkově působí matněji. Sýkory modřinky se pomocí svých silných nohou a drápů udrží zavěšené i na tenkých větvičkách, kde prozkoumávají listové pupeny nebo loví housenky na listech. Díky této schopnosti mohou také ozobávat i koláče z tuku a semínek, které pro ně lidé věší na stromy. Jinak tento drobný 11,5 cm dlouhý ptáček váží 9 - 10 g.

Rozšíření

Sýkory modřinky jsou doma téměř ve všech listnatých nebo smíšených lesích střední Evropy. V jehličnatých lesích, které jim vyhovují již méně, se objevují zřídka, a to většinou pouze v jejich okrajových partiích. Zdržují se i v mnoha městských parcích a zahradách. Na jaře a v létě opouštějí sýkory modřinky mladší lesní porosty, kde jsou stromy příliš slabé, aby v nich mohly být dutiny, které sýkorky potřebují k hnízdění. Na podzim a v zimě je však můžeme najít stejně tak ve starých i v mladých lesích, jako v různých křovinách nebo v rákosinách. V tomto ročním období se spojují hojně s ostatními druhy sýkor a tvoří velká, rozpustilá hejna, která táhnou lesními porosty a hledají potravu. Tento velký počet způsobuje, že jsou si jistější před dravci, například před krahujcem.

Tedy sýkora modřinka je rozšířena všude ve střední Evropě, v lesích i u lidských sídel, jinak v Evropě na jih od Skandinávie, západně od Moskvy a na sever od severní Afriky.

Způsob života a potrava

Během letního období se sýkory modřinky živí převážně různým hmyzem, který sbírají z listí stromů, například dubů. Loví i pavouky, můry, mšice a jiný škodlivý hmyz. Velké množství motýlích vajíček, housenek nebo kukel, které koncem jara a v létě najdou na stromech a křovinách, je také hlavní potravou během odchovu mláďat. Na podzim jsou hlavním zdrojem jejich potravy bezinky, bukvice nebo plody hlohu. Během zimy, kromě oříšků a různých tuků, kterými sýkorky přikrmují lidé, tvoří hlavní část jejich potravy různá semena. Velmi rády mají slunečnicová semínka, mák nebo jádra ořechů. V zimě také prohledávají kůru stromů, v níž hledají hmyz. Kdo však sype v zimě ptákům krmení, měl by s tím bezpodmínečně přestát v předjaří, aby se ptáci znovu vrátili k nabídce přírodní potravy.

Rozmnožování

Poměrně brzy na jaře, obvykle už od února, začínají sýkory modřinky s hledáním vhodné dutiny k zahnízdění. Ideálními místy pro hnízdo jsou malé otvory nebo úzké štěrbiny ve stromech, umístěné maximálně do výšky 15 metrů, ale někdy využívají i škvír ve zdech, hromad dřeva, starých pařezů či opuštěných hnízd větších ptáků nebo veverek. Když najde vyhovující místo sameček, začne vábit samičku rychlým kmitáním křídel a voláním. Potom vklouzne vletovým otvorem dovnitř, volá dál na samičku a doufá, že se jí místo zalíbí. Samička zavrhne často několik míst, dříve než se rozhodne pro to správné. Hnízdo staví samička sama. Přináší do hnízdní dutiny množství mechu, suché trávy nebo jiného vhodného materiálu. Hrudí ho posunuje a strká ke kraji dutiny, až vytvoří typický miskovitý tvar. Nakonec vystele hnízdí kotlinku jemnými peříčky. Sýkory modřinky kladou sedm až třináct vajec, která mají bílou až světlehnědou barvu a jsou červenohnědě kropenatá. Během snůšky a sezení na vejcích hájí sameček území kolem hnízda a okolní zdroje potravy, které musí vystačit nejen pro oba dospělé ptáky, ale později i pro mladé. Sameček také obstarává potravu pro samičku. Tím zajišťuje, že má samička během snůšky a sezení na vejcích odpovídající přísun potravy. Mláďata se líhnou v okamžiku, kdy už sameček nashromáždil dostačující množství potravy. Mláďata zůstávají v hnízdě přibližně dva až tři týdny a během této doby jsou oběma rodiči krmena hlavně zelenými housenkami.

Ochrana

Protože je odlesňováno stále více lesních ploch, je pravděpodobné, že se početní stavy sýkor modřinek v posledních 40 letech zmenšují. Přesto není tento druh přímo ohrožen.

VLK

Vzhled

Od svého příbuzného, psa domácího (velkých hubených plemen), se liší v několika rysech. Má břicho jakoby zatažené dovnitř, hubenější nohy a malé tlapy. Vlka zdobí až po paty dlouhý chlupatý ocas. V poměru s hlavou má dlouhý a špičatý čenich. Barva, délka a hustota srsti je u vlků velmi variabilní. Barva se pohybuje od žlutavé až po rezavě hnědou na zádech a bílou až bílošedou na břiše. Vždy je přizpůsobena podnebí ve kterém jedinec žije.

Rozšíření

Díky své přizpůsobivosti, chytrosti, vynalézavosti a také plachosti byl dříve tento druh nejrozšířenější šelmou u nás i v Evropě. Postupem času však díky předsudkům lídí postupně vymizel a stali se kriticky ohroženým druhem. Lze ho najít v chladnějších oblastech celé Evropy. U nás se však objeví jen zřídka. Obývá volné krajiny a pustiny, zejména však tmavé lesy. Lze ho spatřit i v rákosí a kukuřičném nebo obilném poli, odváží se i do bezprostřední blízkosti lidských obydlí.

Způsob života a potrava

Pokud se vlk vyskytuje v hustě obydlené oblasti, téměř určitě se neukáže dřív než za setmění. V odlehlejších částech se však probouzí k životu už odpoledne a slídí čenichem po nějaké té kořisti pro svůj věčné hladový žaludek.

Vlci, stejně jako všechny psovité šelmy, žijí ve směčkách (pokud to dovolí ráz krajiny). Z jara jsou ale vidět spíše jen páry. Ty se však později ke smečce přidají. Smečka se pohybuje velmi zajímavě. Podobně jako indiáni, vlci chodí blízko za sebou a našlapují do stop vlků, kteří šli před nimi. I zkušený znalec tak velmi obtížně pozná, s kolika vlků se vlastně smečka skládá. Právě stopaři patří mezi několik málo bytostí, které se po vlčí stopě vydají. Vlci totiž většině zvířat nahání hrůzu. Dokonce i jejich příbuzným psům domácím. Ani ti se po jeho stopě nevydají.

V minulosti lidé viděli vlka jako zabijáka a postrach svých stád dobytka. Díky legendám a pohádkám tento názor u některých lidí přetrvává. Při lovu se chová jako liška, velmi chytře. Je možné, že v minulosti působily velké smečky těchto zvířat škody na domácích chovech, ale vzhledem k tomu, že vlk je v současné době nejen v české přírodě vzácností, není možné aby k takovýmto škodám docházelo i v současné době. Vlci jsou pro ekosystém (podstatě i pro stáda dobytka či jiných domácích zvířat) nepostradatelní, protože regulují stavy zvěře, která by se jinak mohla přemnožit. Plní i funkci jakéhosi doktora v ekosystému, protože loví především slabé a nemocné jedince. Mimo velkých u nás žijících savců, nepohrdne ani menšími obratlovci či hmyzem nebo mršinou (je-li nouze). Čas od času konzumují i rostliny. Člověku se velkým obloukem vyhýbají.

Rozmnožování

Vlk je zvíře, které se málokdy zdrží na jednom místě. Stane se tak jedině za situace, že vyvádí mladé. U starších vlků začíná doba říje v prosinci a končí v únoru. Pokud se mu v této době podaří najít nějakou samici a spářit se s ní, může za 64 dní očekávat mladé. Samice přivede na svět 4 - 6 slepých mláďat. Vždy si najde bezpečné místo někde hluboko v lese. Po poněkud rozpačitém začátku se začnou mláďata velmi rychle vyvíjet. Jsou velmi hravá a veselá, chovají se úplně stejně jako štěňata jejich domestikovaného příbuzného. Matka se o mláďata stará velmi pečlivě, nejen co se týče potravy, ale i hygieny. Dává si velký pozor, aby nikomu neprozradila jejich úkryt. Pokud jsou mláďata v nebezpečí přenáší je matka v tlamě jinam. Mláďata dospívají až ve třech letech. Díky nemocem, kterými psovité šelmy často trpí jich však přežívá velmi málo. Vlk se může dožít 12 až 15 let.

Ochrana

Byla období, kdy byla tato šelma výrazně redukována kvůli hojnému počtu. V současnosti je vlk podle vyhlášky 395/1999 sb. u nás kriticky ohroženým druhem.

Lov

Photo © Monty Sloan / Wolf Park

O vlcích si spousta lidí myslí, že loví pro zábavu. Lov pro zábavu je ovšem pouze lidská doména, vlci loví jen když mají hlad. Vlk stráví získáváním potravy téměř jednu třetinu svého života a je k lovu dokonale přizpůsoben. Kořist dokáže ucítit na vzdálenost až tří kilometrů, má výborný sluch a dokáže se skvěle orientovat ve stopách. Při hledání potravy dokáže urazit až několik stovek kilometrů. Kořist může pronásledovat i několik kilometrů a vyvinout při tom okamžitou rychlost až 60 km/h. Díky kolektivnímu způsobu lovu dokáže vlčí smečka ulovit zvíře vážící i přes 500 kg.

Druhy kořisti

Hlavní složku potravy tvoří většinou vysoká zvěř, ale v době nouze uloví vše co neuteče, neuplave nebo neuletí. Další důležitou složkou potravy jsou malí myšovití savci a hmyz. V severských oblastech se hmyz významnou součástí potravy stát nemůže, ale ve stepích vlci hmyz vyhledávají. Kromě červeného vlka tvoří rostlinná strava jen velmi malou část potravy.
Konkrétní druh kořisti závisí hlavně na nabídce kraje a ročním období. Vlci mají tendenci ke specializaci na určitý druh kořisti. Někteří jedinci, nebo dokonce celé smečky, se specializují na vyhledávání mršin, jiní loví lidmi chovaná zvířata nebo třeba drobnou zvěř. Nejznámějším typem specializace jsou kopytníci jako los, jelen nebo srnec v Evropských a Amerických lesích.

V případě velkých zvířat se kořistí vlků stávají nejčastěji nemocná, stará, nebo velmi mladá zvířata. Samozřejmě to neplatí ve všech případech, kořistí se může stát i zvíře v nejlepší kondici. V případě že populace vlků je malá a nebo je nadbytek kořisti, loví všechna zvířata bez rozlišení věkových tříd.

Ve skutečnosti vlci útočí především na zvířata která se chovají nějak divně. Většinou uloví jen tolik zvěře, kolik potřebují, ale v období odchovu mláďat někdy loví i nadbytečně, aby se mláďata naučila lovit. Nikdy však nezabijí všechnu zvěř která se v oblasti nachází. Když je některé zvěře málo, mohou přestat s jejím lovem do doby, než se dostatečně zvýší její početní stavy.

Technika lovu

Vlci nemohou riskovat jakékoli poranění, to by pro ně mohlo znamenat život ohrožující handicap, proto upřednostňují kolektivní způsob lovu. Jeden nebo několik vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zatímco zbytek smečky stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku a donutí k běhu. Silnější zvířata ztratí odvahu a opustí ta slabá, která by za normálních okolností chránily. Právě na tento okamžik vlci čekají. Vyberou zvíře, které se chová nějak zvláštně, a otestují ho během. Pokud zjistí, že je vhodnou kořistí, oddělí jej od stáda a začnou ho štvát. Při štvaní běží vlci v řadě za sebou - když se ti v čele unaví, vymění si místo s těmi vzadu. To smečce dovoluje udržovat vysoké tempo po dlouhou dobu, čímž donutí kořist vydat velké množství energie. Velká rychlost, kterou dokáží vyvinout, dává kořisti jen malou šanci na únik. Při štvaní vlci útočí na slabiny, břicho, nohy a čumák kořisti. Když kořist zeslábne vlivem ztráty krve a únavy, strhnou jí na zem a zadáví.

Velmi důležitým momentem lovu je okamžik střetnutí. Vlci a kořist mohou zůstat nehybně stát a upřeně se na sebe dívat. V zápětí se může kořist otočit a odejít, vlci mohou odběhnout pryč, nebo mohou zaútočit a kořist během okamžiku zabít.

Při lovu vlci používají různé strategie. Svojí taktiku mění podle terénu a druhu kořisti. Na kořist útočí proti větru, aby nabyli odhalení dříve, než se stačí dostat dostatečně blízko. Při lovu používají vyšlapaných cestiček, což jim šetří energii a umožňuje vyvinout větší rychlost. V zimě běží za kořistí v její vlastní stopě, takže se nevysilují a nezpomalují prošlapáváním cesty ve sněhu. Ideální pro lov je firnový sníh, která je natolik pevný, že vlci mohou běžet po jeho povrchu, zatímco kořist se do něj boří. To jí stojí mnoho energie a značně jí zpomaluje.

Svoje teritorium velmi dobře znají, mohou tedy využívat různých zkratek a jiných terénních výhod. Často také dokáží odhadnou, kudy stáda zvěře potáhnou a na vhodném místě si na ně počkají. Přestože strategie lovu je téměř dokonalá, 9 z 10 útoků je neúspěšných.

Když vlk uloví kořist, může najednou sníst až 9 kg masa. Průměrná spotřeba je 2 kg masa na den, přičemž vydrží i několik dní úplně bez potravy. Díky dokonalé hierarchii se i v době nouze nažere celá smečka (kromě bezprávného jedince omega).

Vlci někdy části kořisti zahrabávají, aby je mohli sníst později. Tlapami vyhrabou do země díru, dají do ní maso které chtějí schovat, celé to zahrnou vyhrabanou půdou a udusají čenichem. Toto však není příliš účinný systém. Zásoby jsou většinou objeveny a snězeny jinými zvířaty.

Nejdříve hodně stručně k teorii, kdyby náhodou někdo nevěděl. Obvod tělesa je součet délek všech jeho stran, vyjadřuje se v metrech a odvozených jednotkách. Obvod se obvykle značí písmenkem O. Obsah tělesa je velikost plochy, které těleso tvoří, počítá se v metrech čtverečních, matematicky se čtvereční metr vyjadřuje pomocí dvojky v horním indexu: m². Obsah se běžně zapisuje písmenkem S. Objem je prostor, které těleso tvoří, jednoduše řečeno to vyjadřuje, kolik vody tam můžete nalít. Objem se počítá v metrech krychlových a odvozených jednotkách a prostorové míry se zapisují pomocí trojky v horním indexu: m³. Objem se běžně zapisuje pomocí písmene V. Obsah a objem můžeme vyjádřit i v dalších (a v běžném životě asi používanějších) jednotkách jako je ar nebo hektar pro obsah a litr pro objem. Pro další informace o jednotkách se podívejte na web jednotky.cz.

Čtverec a obdélník

Obě tělesa jsou dvouprostorová, tudíž zde nalezeneme pouze obvod a obsah. U čtverce je to všechno nejjednodušší, protože čtverec už z definice má všechny strany stejně dlouhé. Tudíž počítáme-li obvod čtverce, stačí nám vzít jednu stranu čtverce a vynásobit ho čtyřmi (počtem stran): O=4a. Obvod obdélníku je pouze o fous složitější. Obdélník má vždy dvě a dvě stejně dlouhé strany, tudíž se nabízí dvě cesty: buď všechny strany jednoduše posčítat anebo vzít délky dvou různých stran, vynásobit je dvěma a sečíst: O=2a+2b.

Obsah čtverce není o nic složitější než jeho obvod. Vezmete jeho jednu stranu a vynásobíte druhou stranou. Vzhledem k tomu, že čtverec má všechny strany stejně dlouhé, vzniká vzorec: S = a·a = a². Obdélník funguje zcela identicky jako čtverec, pouze s tím rozdílem, že obdélník nemá všechny strany stejně dlouhé a proto musíte násobit dvě různé na sebe kolmé strany: S=a·b.

Rovnoběžník

Rovnoběžník je útvar, který je podobný obdélníku, ale má dvě protější strany zkosené, viz obrázek pod tímto odstavcem. Obvod rovnoběžníku je jednoduchý a v zásadě stejný jako u obdélníku: O=2a+2b, nicméně obsah už je trošku zajímavější. Abychom spočítali obsah rovnoběžníku, musíme z něj udělat obdélník, jinak to nepůjde. A jak z něj uděláme obdélník nám ukazuje následující obrázek:

Nejprve odřízneme přebývající část rovnoběžníku (vybarvená část) a přiděláme ji na druhou stranu rovnoběžníku, čímž nám vznikne obdélník:

Teprve teď můžeme snadno vypočítat obsah rovnoběžníku, vzoreček bude stejný jako v případě obdélníku. Nicméně grafický převod rovnoběžníku není pohodlný, používá se prostý vzoreček, který vychází právě z toho převodu. Strana a bude totiž identická jak v případě obdélníku, tak v případě rovnoběžníku, liší se jen druhá strana. My tedy u rovnoběžníku namísto strany b budeme počítat s výškou rovnoběžníku, která se rovná straně b v upraveném obdélníku. Přehledně to ukazuje následující obrázek (násobit budeme červeně zvýrazněné strany):

Vzorec vypadá takto: S=v_a·a.

Lichoběžník

Obvod je jasný, spočteme všechny strany dohromady. Obsah lichoběžníku už je větší oříšek. Teoreticky bychom mohli postupovat stejně jako v případě rovnoběžníku, nicméně nevíme, jestli máme vzít tu delší (AB) nebo tu kratší (CD) stranu.

Proto se použije finta - vypočítáme průměrnou délku těch dvou rovnoběžných stran a budeme počítat s ní. Sečteme tedy délku strany AB a CD, vydělíme dvěma a pak již počítáme stejně jako v případě rovnoběžníku - vynásobíme to ještě výškou a máme obsah. S=(a+c)/2 · v_a.

Trojúhelník

Trojúhelník je dvojrozměrné těleso a jako takové tudíž u něj můžeme počítat obvod a obsah, nemůže mít a také nemá objem. Obvod trojúhelníku spočítáme tak, že sečteme všechny jeho strany. Tedy obecný vzorec by vypadal takto: O=a+b+c. Samozřejmě můžeme nalézt speciální případy, třeba je jasné, že rovnostranný trojúhelník má všechny strany stejně dlouhé a tudíž nám stačí znát délku jedné strany a ten vynásobit třemi. Pak by ten vzorec vypadal takhle: O'=3a.

Na obsah trojúhelníku budeme potřebovat jednu malou úpravu. Abychom mohli spočítat obsah trojúhelníku, musíme z něj udělat rovnoběžník (podobně, jako jsme z rovnoběžníku dělali obdélník). Jak z trojúhelníku udělat rovnoběžník nám opět ukazuje následující malůvka:

Z tohoto obrázku už by mělo být jasné, jak spočítat obsah trojúhelníku - budete postupovat stejně, jako kdybyste počítali obsah rovnoběžníku, akorát výsledek vydělíte dvěma: S=(v_a·a)/2

Kruh

Kruh je specifický útvar v tom, že u něj obvod ani obsah nejde vypočítat. Tedy alespoň ne s absolutně přesnou hodnotou. Ať už chceme s kruhem počítat cokoliv, snad nikdy se neobejdeme bez konstanty Pí - π (tady není díky blbému písmu moc dobře vidět, ve skutečnosti je Pí hezčí). Velikost π není dosud známá, jedná se o iracionální číslo, nicméně jeho přibližná hodnota, se kterou se obvykle počítá (pokud nemáte jeho hodnotu uloženou v kalkulačce), je 3,14. Přesnější hodnotu můžete najít na jiných místech.

Nyní přejděme ke vzorečkům. Už dávni myslitelé zjišťovali, jak vypočítat obvod kruhu, respektive kružnice (kružnice je pouze ta čára, oblouk, kružnice nemá vnitřek a nemá tedy ani obsah, kdežto kruh má obsah, neboť se do něj započítává i vnitřek kružnice). Zjistilo se, že poměr průměru kruhu (který lze snadno změřit) k obvodu kruhu je vždy stejný a postupem času se i spočítalo, kolikrát je obvod kruhu větší než jeho průměr. A světe div - je to právě Pí krát. Obvod kruhu tedy spočítáme O=π·d=2·π·r (častěji se uvádí ten druhý, složitější vzorec, protože většinou spíše známe poloměr než průměr), kde d je průměr a r je poloměr kruhu.

Obsah kruhu je pak S=π·r², nevím, co víc bych k tomu řekl :-).

Krychle a kvádr

Toto jsou první prostorová tělesa, u nich tedy budeme určovat povrch (povrch se v prostoru používá namísto obsahu v rovině) a objem. Vzhledem k tomu, že krychle má šest stěn a všechny stěny tvoří čtverce, je postup jasný: vypočítáte obsah jedné stěny a ten následně vynásobíte šesti. S=6a². U kvádru je to již zdlouhavější, protože má vícero různých stěn. V zásadě stačí spočítat obsah tří různých stěn, sečíst a vynásobit dvěmi a máte povrch kvádru: S=(a·b + b·c + a·c)·2.

Objem kvádru se počítá na chlup stejně jako obsah čtverce jen s tím drobným rozdílem, že nesmíme zapomenout, že se nacházíme v prostoru. Zkrátka stačí vzít délku strany a umocnit ji na třetí: V=a³. U kvádru je to podobné, jen musíme ty tři strany násobit zvlášť, protože jsou různě dlouhé: V=a·b·c.

Koule

Povrch koule (=kulová plocha) se vypočítá S=4·π·r² a objem koule je V=4/3·π·r³. Jestli si chcete přečíst docela složité odvození výpočtu objemu koule, koukněte se na Cavalieriův princip.

Jehlan a kužel

Povrch jehlanu se obecně počítá jako součet obsahu podstavy a obsahů všech stěn. Obecný vzorec na to moc není. Objem jehlanu má něco společného s výpočtem obsahu trojúhelníku - vezmete obsah podstavy a vynásobíte ho výškou jehlanu. Výsledek následně vydělíte třemi a máte objem jehlanu. V=(S_p · v)/3, kde S_p je obsah podstavy.

Povrch rotačního kužele se rovná součtu obsahu podstavy a obsahu pláště. Obsah podstavy je jasný, jedná se o obyčejný kruh, tedy S=π·r². Obsah pláště je trochu složitější, musíte si představit, že ten plášť „rozvinete“ na stůl a tím vám vznikne jakási kruhová výseč, jejíž obsah se rovná: S=π·r·s, kde s je poloměr pláště (vzdálenost vrcholu kužele od hrany podstavy, v podstatě je to něco podobného jako hrana u jehlanu). Objem kužele je V=(π · r² · h)/3, kde h je výška kužele.

Příklad na obsahy

První příklad: Spočítejte obsah následujícího obrazce (předpokládejte, že míry na ose jsou v metrech):

Zobraz řešení »

Řešení k prvnímu příkladu:

Na první pohled zjistíme, že toto těleso je jakýsi obecný mnohoúhelník, na který jako celek nemůžeme aplikovat žádný vzorec. Musíme ho tedy rozdělit na menší části, které již dokážeme spočítat. Nejschůdnější bude, pokud ze spodní části uděláme trojúhelník a z vrchní části lichoběžník. Rozdělení ukazuje následující obrázek:

Teď spočítáme obsah trojúhelníku ABE podle vzorce S=(a · v_a)/2. Stranou a bude v tomto případě strana AE a výškou na tuto stranu bude strana EB. Vidíme, že |AE|=3 m a |EB|=1 m. Dosazením do vzorce získáváme: S=(3 · 1)/2=1,5 m².

V druhém kroku spočítáme obsah lichoběžníku a to podle vzorce S=(a+c)/2 · v_a. Strana a bude v našem případě strana AE a strana c strana DC. Výšku opět lehce vyčteme z obrázku, jedná se o délku úsečky EC. Dosazením do vzorečku získáváme: S=(3+2)/2 · 2=5 m².

Předchozí dva dílčí výsledky pouze sečteme a máme výsledný obsah tělesa. S=1,5 m + 5 m = 6,5 m².

Druhý příklad: Spočítejte obsah následujícího obrazce (předpokládejte, že míry na ose jsou v metrech):

štěkání na povel.

Pro někoho napr

osto zbytečný, pro jiného nepostradatelný cvik. V tomto cviku se jedná o to, aby pes hlasitě zaštěkal na nějaký váš povel. Je to cvik, při kterém vám většinou nikdo neporadí. Sami musíte zkoušet, na jaký podnět pes zaštěká.

Jak je možné, že pěna například černého piva má bílou barvu? A v čem se tato pěna liší od normální pěny do koupele? Na tyto otázky si odpovíme v následujícím, článku.

Jistý anglický ,,vědec" zkoumal podstatu tohoto problému. Nalil si sklenici černého piva a jeho pěnu podrobil podrobnému rozboru pod mikroskopem. Na rozdíl od pěny do koupele je pivní pěna tvořena stejně velkými kulatými bublinkami o průměru 0.1 až 0.2 mm, plujícími v pivě.

Artemidin chrám v Efesu

Do Řecka kolem přelomu 2. a 1. tisíciletí př.n.l. přišly kmeny Iónů a Acháiů. Jak postupně vzrůstal počet obyvatel, došlo došlo k přelidnění a tyto kmeny začaly kolonizovat egejské ostrovy a pobřeží Malé Asie. Iónové se usadili mimo jiné i na středním pobřeží Malé Asie. Tady kolem roku 1000 př.n.l. založili město, jež nazvali Efesos (dnešní Efes v Turecku, jižně od Izmiru). Řecká města si střežila svou nezávislost, ale pokaždé se jim to nepodařilo. Efesos se stal významným obchodním přístavem a také střediskem kultu bohyně Artemidy, který převzal ještě z předřeckého období. Artemis byla nemanželskou dcerou Dia a bohyně Létó a sestrou Appolóna; byla panenskou bohyní přírody, bohyní lovu a zároveň bohyní svateb a plodnosti. Bývá zobrazována jako lovkyně s lukem v ruce v doprovodu lesních nymf a zvěře, hlavně jelena. Této bohyni tedy Efesané již kolem roku 800 př.n.l. zbudovali chrám. Ten byl několikrát přestavěn; nakonec jej zničili Lýdové, když kolem roku 550 př.n.l. město dobyli. Lýdský král Croeses však velkoryse sponzoroval výstavbu nového, který bude považován ze jeden ze sedmi divů světa; během několika let poté lýdská říše zanikla, když se pokusila uzmout Persii část území - sama se stala částí Persie. Chrám byl zbudován na starém kultovním místě v polovině 6. stol. př.n.l. v iónském slohu. Stavitelé pocházeli jednak z Kréty (Chersifrón a Metagénés) a jednak z ostrova Samos (Theodoros); na vzniku chrámu se podíleli řemeslníci z celé Asie. Půdorys chrámu byl pravoúhlý, jak bylo tehdy zvykem, a měl rozměry 115x55 metrů. Na rozdíl od jiných staveb svého druhu byl však zbudován z mramoru. Střešní konstrukci se zdobeným průčelím shlížejícím na prostorné nádvoří před chrámem podpíralo 127 iónských sloupů, z nichž každý byl 18 metrů vysoký. Sloupy byly pravidelně rozmístěny po celém chrámu, kromě vnitřní celly neboli příbytku bohyně. Chrám ukrýval mnoho uměleckých děl, včetně čtyř starých bronzových soch Amazonek, které byly dílem nejlepších sochařů té doby: Feidas, Polycleitus, Kresilas, Fradmon. Nejdůležitější objekt se ale nacházel uvnitř celly - socha samotné bohyně, o které nemáme jedinou dochovanou zmíňku; neexistuje nicméně důvod pochybovat, že tam skutečně stála. Chrám sloužil kromě náboženských potřeb také jako obchodní centrum; navštěvovali je také obchodníci, turisté, umělci a králové, kteří si zajišťovali přízeň bohyně štědrými dary; nalezena byla například soška Artemidy celá ze zlata, náhrdelníky či šperky až z Persie či Indie. Roku 356 př.n.l. byl chrám zničen požárem, který vypukl údajně té noci, kdy se narodil Alexandr Makedonský (21.srpna - řecký historik Plútarchos píše, že "bohyně byla příliš zaneprázdněna péčí o narození Alexandra, než aby seslala pomoc ohroženému chrámu"). K činu se při mučení přiznal jinak neznámý Hérostratos, který jako motiv uvedl nepřekonatelnou touhu učinit své jméno nesmrtelným. Obyvatelé Efesu se proto rozhodli jeho jméno nikdy nevyslovovat a chrám co nejrychleji obnovit. Tak se skutečně stalo za dvacet let, a to po dobytí Malé Asie Alexandrem Velikým, který na obnovu chrámu též přispěl. Na přestavbu chrámu dohlížel sochař Skopás, který pracoval také na mausoleu v Halikarnassu. Nový chrám měl základnu o rozměrech asi 130x80 metrů, kterou obklopovaly mramorové schody. Poté se Efesos stal jedním ze středisek římské provincie Asia. Když sem zavítal svatý Pavel, zanechal nám informaci, že v 1. stol. n.l. byl chrám zdoben pozlacenými sloupy a stříbrnými soškami. Chrám byl znovu zničen, tentokráte Góty roku 262 n.l. Efesané opět odhlasovali jeho obnovu, ale ve čtvrtém století našeho letopočtu již bylo oficiálním náboženstvím celé římské říše křesťanství a chrám ztratil svou náboženskou funkci. Roku 401 byl pak chrám naposledy zničen. Efesos byl později opuštěn a chrám za tureckého panství dále chátral. Když na místo roku 1100 přijeli křižáci a místních se vyptávali na chrám, ti jen zmateně kroutili hlavou. O žádném chrámu nic nevědí. Do dnešních dnů se zachovaly jen fragmentární zbytky. Až roku 1863 byl Britským muzeem vyslán John Turtle Wood, aby chrám nalezl. Avšak nevěděl, kde ho má hledat. Nakonec roku 1869 zbytky chrámu skutečně odkryl. Vše co se nalezlo se dodnes nachází v Britském muzeu. Proběhly také pokusy chrám obnovit, ale znovu vztyčen byl nakonec jen 1 sloup, aby připomínal, že zde stál jeden ze sedmi divů světa. I přes to, že detailní popisy nám umožňují udělat si celkovou představu o vzhledu chrámu, nikdy se nedozvíme, jakou nádherou se mohl Efesos pyšnit. Hlavní krásy chrámu totiž spočívaly v architektonických a uměleckých detailech, které už zůstanou navždy neznámé.

FEIDIŮV ZEUS V OLYMPII

Kolem roku 1600 byl západořeckými kmeny osídlen Peloponnésos. Tyto kmeny s sebou přinesly také kult olympských bohů. Olympia v Élidě na severozápadu Peloponnésu (s horou Olymp má společné pouze jméno, je od něj vzdálena téměř 300 km) byla starým myskénským kultovním střediskem, od 9. stol. př.n.l. se pak stala kultovním střediskem řeckým. Brzy na to se stala dějištěm pravidelných sportovních klání, Olympijských her (první se podle řecké tradice konaly roku 776 př.n.l.). Hlavní kultovní objekty se nacházely ve čtyřhranném obezděném okrsku zvaném Altis. Bylo to několik chrámů starších božstev a věštírna. Počátek Diova kultu nelze přesně určit, nové olympské náboženství se prosazovalo postupně, a Zeus byl uctíván souběžně s mnohými staršími božstvy. Zeus byl otcem všech bohů i lidí. Byl tedy řeckým nejvyšším bohem, považovaným za hromovládce, boha počasí a vegetace, ochránce rodiny a města. V kultovním okrsku Altis mu byl později vybudován chrám. Diův chrám byl navrhnut architektem Libonem a dokončen kolem poloviny 5 stol.př.n.l. Zachovaly se z něj sochy štítů a metopy nad vchodem (12 činů Hérakleových). To nejdůležitější se však nezachovalo: socha samotného Dia, považovaná za jeden ze sedmi divů světa. Jejím autorem je Feidás, slavný řecký sochař. Narodil se kolem roku 500 př.n.l. Vytvořil mimo jiné votivní bronzové sousoší na paměť vítězství Řeků nad Peršany u Marathonu, za Periklea vedl práce na Akropoli, kde sám zhotovil dvě sochy Athény, a dále navrhl architektonickou plastiku Parthenonu, pro který vytvořil chrýselefantinovou kultovní sochu Athény. Roku 460 byl však odsouzen do vyhnanství a uchýlil se do Olympie. Zde se svými spolupracovníky vytvořil pro Diův chrám chrýselefantinovou kultovní sochu Dia. Byla vyrobena ze slonoviny a zlata a na výšku měřila 13 metrů (tedy jako čtyřpatrová budova). Pracovalo se podle postupu vynalezeného Feidiem o mnoho let dříve, který umožňoval stavět takto mohutné sochy. Spočíval v použití dřevěné konstrukce,na kterou byl umístěn kov a slonovina jako vnější plášť sochy. Podstavec sochy měřil zhruba 6,5 metrů na šířku a byl vysoký asi metr. Protože socha byla tak vysoká, jsou popisovány častěji trůn a Diovy nohy, než celý objekt. Trůn byl zdoben zlatem, drahokamy, ebenem a slonovinou. Nohy trůnu byly zdobeny sfingami a okřídlenými figuramy bohyně Niké. Scénu dále doplňovaly sošky řeckých bohů a mýtických postav. Samotný Zeus držel v levé ruce vladařské žezlo vykládané všemi druhy kovu s orlem, který na něm seděl; v pravé ruce pak sochu bohyně Niké (bohyně vítězství). Jeho sandály i oděv, který je zdoben řezbami zvířat a lilií, byly ze zlata. Na hlavě měl vytesán věnec z olivových ratolestí. Socha byla příležitostně zdobena různými dary od vladařů a důležitých osob (např. vlněným závěsem od syrského krále Antiocha IV.). Když byla socha hotova, téměř zaplnila celý chrám. Přestože Zeus seděl, jeho hlava se téměř dotýkala stropu. Vznikal proto dojem, že kdyby se vládce bohů rozhodl postavit, celý chrám by rozbořil. Byla dokonce odkryta Feidova dílna, ve které vyráběl jednotlivé kusy, s doklady materiálů a technologií, které používal. Socha hrála důležitou roli také při zahájení Olympijských her, kdy třetí den po novoluní kněží obětovali právě před ní. Ve druhém století př.n.l. byly na soše vykonány nutné opravy. Římský císař Caligula (pravděpodobně zešílel, myslel si, že je bůh) se v první polovině 1. stol. n.l. pokusil sochu převést do Říma, aby měl svého kolegu blíže. Nepovedlo se mu to, neboť konstrukce vystavěná k tomuto účelu se zřítila. Vícekrát se o to již nepokusil, byl včas zavražděn. Roku 393 n.l. byly olympijské hry římským císařem Theodosiem I. zakázány jako pohanský rituál (státním náboženstvím již bylo křesťanství) a chrám bylo přikázáno zavřít. V pátém století byl chrám poničen požárem, a zbytek dokonala zemětřesení, sesuvy půdy a záplavy, kterými byla Olympia zasažna, a která zničila i zbývající stavby v okrsku. Socha Dia byla bohatými Řeky převezena do paláce v Konstantinopoli, ale zde byla roku 462 n.l. zničena taktéž požárem. Bylo vyrobeno několik kopií sochy, ale žádná z nich se do dnešních dnů nedochovala. Proto se o skutečné podobě sochy můžeme pouze dohadovat. Na místě chrámu jsou dnes pouze rozvaliny a několik vyvrácených sloupů.

Egyptské pyramidy

V Egyptě se vyvinula jedna z nejstarších civilizací na planetě. Již od 14. tis. př.n.l. Egypťané obdělávali největší oázu na Zemi, břehy Nilu a jeho deltu. Původně se území dělilo na více státních celků, které později splynuly ve dvě říše - Horní Egypt a Dolní Egypt. Legendární panovník Menej kolem roku 3200 př.n.l. Egypt sjednotil a založil tak říši, která prakticky existovala po více než tři následující tisíciletí. Egyptské náboženství kladlo hlavní důraz na posmrtný život, a proto byly důležitými objekty v zemi hrobky. Faraonova se zpočátku od ostatních lišila jen velikostí. Panovník byl pohřbíván do podzemních prostor, nad kterými se jako náhrobek tyčila mastaba, tj. nízký komolý jehlan na obdélném půdorysu. Tento jednoduchý tvar se později stával složitějším díky bohatě členěnému půdorysu s mnoha výklenky, chodbami a místnostmi. Okolo roku 2700 př.n.l. byl egyptským faraonem Džoser, nejvýznamnější člen II. dynastie. Ten ovládl celý Sinaj. Jeho velkým pomocníkem mu byl vezír Imhotep. Vezír byl po faraonovi nejdůležitější muž v zemi. Tomuto mimořádně nadanému a schopnému člověku zadal Džoser ještě jeden úkol - postavit pro něj věčné obydlí na plošině Sakkára na levém břehu Nilu. Imhotep, mimo jiné geniální architekt, se úkolu zmocnil, a výsledkem byla první pyramida. Samotná hrobka se nacházela v podzemí, v jámě 7x7 metrů a 28 metrů hluboké. Byla obklopena mnoha dalšími místnostmi propojenými štolami. Na obložení použil Imhotep bílý vápenec. Nadzemní a tudíž jedinou viditelnou část hrobky tvořila mastaba vysoká 8 metrů. Tu však Imhotep na východní straně zvětšil tím, že pod ní připojil další příkop. Celou stavbu obehnal mohutnými hradbami o délce 1600 metrů zdobenými 14 falešnými dvěřmi. Tyto hradby byly vysoké 10 metrů; zakrývaly tudíž pohled na mastabu. Proto ji Imhotep zvýšil tím, že na ni přidal dalších pět na sebe položených stupňů, každý o něco menší než předcházející. Výsledná pyramida, která ještě neměla hladké stěny a tudíž vzhled, jaký mají pyramidy pozdější, byla vysoká 60 metrů. Obklopovalo ji množstí dalších menších budov, chrámů atd. První skutečnou pyramidu s hladkými stěnami si nechal zbudovat faraon Snofrev v Médúmu, dvacet kilomerů od Sakkáry. Byla silnicí spojena s druhou, menší, zřejmě pro jeho manželku. V Dášúru na jih od Sakkáry si nechal postavit dvě další, 100 metrů vysoké pyramidy. Od této doby se pyramida ve tvaru jehlanu stala nejoblíbenějším typem hrobky faraonů. Používala se po celou Starou říši (2778-2260 př.n.l.) a také v období Střední říše (2160-1785), kdy ale už většinou nedosahovaly rozměrů starších pyramid. Kromě nich se používaly, hlavně v období od Nové říše až do konce dějin starověkého Egypta, skalní hrobky. Nejznámější oblastí je Gíza, město na levém břehu Nilu, které je známé svým komplexem pyramid: Cheopsovy, Chefrenovy a Mykerinovy ze 4. dynastie (okolo 2500 př.n.l.). Cheopsova pyramida je vůbec největší egyptskou pyramidou, její rozměry jsou 230x230 metrů a výška 146 metrů. Všechny pyramidy měly složitý systém chodeb a mnoho místností; ústřední byla ta s faraonovým tělem. Faraon býval vybavován mnoha cennými věcmi a proto se pyramidy stávaly často terčem zlodějů - mnoho jich bylo vyloupeno už za existence starověkého Egypta, další později... Nejproslulejším objevem je zřejmě otevření Tutanchamonovy hrobky roku 1922. Byla téměř neporušená a bylo v ní nalezeno neuvěřitelné množství cenností. Otázkou je, jestli to byla obvyklá výbava faraona, který navíc zemřel mlád a nemohl se tedy těšit velké úctě spojené s mnoha slavnými skutky jako ostatní, a nebo jestli jej na cestu těmito poklady vybavili vděční kněží Amonovi, jehož kult zavedl po celém Egyptě, a jejichž moc se tedy výrazně zvýšila. Egyptské pyramidy jsou jediným divem světa, který se dochoval do dnešních dnů. Splnilo se tak přání, se kterým je faraoni nechávali stavět, a sice aby si vybudovali věčné obydlí.

RHODSKÝ KOLOS

Ostrov Rhodos byl osídlen již v mínojském období. Když Dórové přišli do Řecka, usadili se mimo jiné také na tomto ostrovu. Vznikly na něm tři městské státy: Ialysos, Kamiros a Lindos. Roku 408 př.n.l. se spojily a vytvořily jednotný státní celek. Po smrti Alexandra Makedonského se jeho říše rozpadla na tři nejdůležitější státní celky, v jejichž čele stáli Alexandrovi rádcové a vojevůdci: Egypt, říši Achaimenovců a Makedonii; tyto státy spolu neustále soupeřily. Na přelomu 4. a 3. stol. př.n.l. byl makedonským králem Demétrios I. Ten Rhodos roku 305 př.n.l. oblehl. Rhodésané měli velmi vřelé obchodní styky s Egyptem, se kterým měli uzavřenu i spojeneckou smlouvu. Egyptský král Ptolemaios I. Sotér vyslal na pomoc své jednotky. S jeho přispěním se pak ostrov ubránil (mírová smlouva byla podepsána následujícího roku) a obyvatelé se rozhodli na památku této události vystavět obrovskou sochu boha Hélia, známou jako kolos rhodský. Prostředky na to získali prodejem válečné kořisti. Hélios byl řeckým bohem slunce, který den co den objíždí ve voze taženém čtyřspřežím nebeskou klenbu. Byl uctíván po celém Řecku, především však na Rhodu. Oblíben byl také jako výtvarný námět, zejména pro sochaře. Socha, která byla považována za jeden ze sedmi divů světa, byla dílem rhodského sochaře Charéta z Lindu (žáka Lysippa, který zbudoval sochu Dia). Byla vztyčena u vjezdu do rhodského přístavu Mandraki. Dlouho se věřilo, ža stála před vjezdem, rozkročena, aby pod ní mohly projíždět lodě. Vzhledem k výšce sochy a šířce vjezdu do přístavu je tato možnost nepravděpodobná; navíc by při svém zřícení zatarasila vjezd pod ní; to se nestalo. Novější studie předpokládají, že stála buď na východním vlnolamu nebo dále ve vnitrozemí. Vevnitř bylo několik mramorových sloupů, které byly hlavní podpěrou. Na ně byla připevněna železná konstrukce a na tu vnější plášť z bronzových plátů. Vytvářet se musela kvůli své velikosti po částech. Její výška byla okolo 33 metrů. Podle dochovaných zpráv byly tyto části do výše zvedány pomocí zemních náspů, které byly později opět odstraněny, a tam spojovány dohromady. Až byla socha vztyčena, byla pokryta pláty bronzu. Obličej Hélia a jeho koruna se sedmi paprsky byly pozlaceny. Dokončena byla roku 282 př.n.l. (podle některých pramenů roku 290 př.n.l.) Autor označil své dílo nápisem "Kolos, na nějž hledíš, vysoký osmdesát loktů, vytvořil kdysi Chárés, rodák z Lindu." Všeobecně se věří, že Chárés se dokončení svého díla nedožil. Podle jedné verze byla socha už skoro hotová, když ho kdosi upozornil na malou vadu v konstrukci a on si vzal život. Podle druhé měla být socha původně poloviční; městští předáci pak rozhodli o zdvojnásobení její velikosti, a Chárés si tedy nechal zdvojnásobit finanční prostředky, které na stavbu dostal. Zapomněl ovšem, že zdvojnásobení výšky bude mít za následek 80x vyšší náklady. Dostal se do krachu a spáchal sebevraždu. Není však žádného důkazu pro to, že by jedna z nich byla pravdivá. Za 56 let od vztyčení kolosu, tedy roku 226 př.n.l., udeřilo na Rhodu velké zemětřesení. Město bylo těžce poškozeno a kolos nevydržel ve svém nejslabším místě - v kolenou. Plinius starší o něm prohlásil, že "i když leží, je divem" a že "palec sochy muselo společně obejmout několik lidí". Egyptský král Ptolemaios III. Eurgetes se okamžitě nabídl, že uhradí všechny náklady na opravu; po konzultaci s chrámem byla však jeho nabídka odmítnuta. Věštci znovuvztyčení kolosu zakázali. Po téměř další tisíciletí ležel kolos v troskách. Roku 654 n.l. Rhodos obsadili Arabové. Rozebrali zbytky sochy a prodali je obchodníkovi ze Sýrie. Části sochy prý musely být do Sýrie dopraveny na zádech 900 velbloudů. Kolos rhodský byl stejně velký jako Socha svobody v New Yorku; Socha svobody má však vyšší podstavec a vztyčenou paži, proto se při srovnání jeví mnohem vyšší.

Maják na ostrově Faros

Alexandrie byla založena jako přístavní město v nilské deltě roku 332-331 př.n.l. Alexandrem Velikým, který Egypt tehdy dobyl a prohlásil se za faraona. Po jeho smrti se Alexandrie stala sídelním městem Ptolemaiovců, kteří se vlády v Egyptě zmocnili. Díky jejich štědré podpoře kultury se brzy stala kulturním a vědeckým centrem helénistického světa. Byla zde mimo jiné zbudována velká alexandrijská knihovna, která prý obsahovala všechno vědění tehdejšího světa, múseion (dům múz) a mnoho dalších staveb. Kromě toho bylo město také největším hospodářským střediskem východu; v alexandrijském přístavu vládl čilý obchodní ruch. A právě před vjezdem do přístavu, na ostrůvku Faros, byl zbudován maják, považovaný za jeden ze sedmi divů světa. Celý projekt byl navrhnut a započat Ptolemaiem Sotérem, ale dokončen byl až za vlády jeho syna Ptolemaia Filadelfa. Architektem byl Sostratu, ale podrobné propočty pro stavbu a její doplňky byly provedeny v alexandrijské knihovně. Dílo bylo zasvěceno Ptolemaiovi Sotérovi a jeho ženě Berenice. Protože maják zanikl ze všech šesti nedochovaných divů světa nejpozději, máme o něm poměrně přesné informace. Skládal se ze tří částí: dolní čtvercová, 55,9 metrů vysoká, prostřední osmihranná se stranou dlouhou 18,3 metrů a 27,45 metrů vysoká, a konečně horní kulatá část o výšce 7,3 metrů. Celková výška majáku včetně základny bya okolo 117 metrů asi 40-ti patrový mrakodrap). Vnitřní válcovitá dutá část byla používána jako šachta na zvedání paliva potřebného na oheň. Vrcholek stavby původně zdobila socha Poseidóna, vládce moří. Maják v noci naváděl lodě do alexandrijského přístavu pomocí ohně, který na jeho vrcholku hořel, a ve dne využíval odrazu paprsků slunečního světla od obřího zrcadla. Maják plnil svou funkci po mnoho staletí; když byl Egypt učiněn římskou provincií, hospodářský význam Alexandrie se nezmenšil, spíše naopak. Až dobytím Egypta Turky v roce 640 její důležitost výrazně klesla. Turci, kteří neměli žádné vazby se Středomořím, přesunuli své sídelní město dále do vnitrozemí (do Cairo). Když se zřítilo zrcadlo, nevrátili jej na původní místo. Roku 956 zasáhlo Alexandrii zemětřesení, které na majáku způsobilo menší poškození. Roku 1166 navštívil maják arabský cestovatel Abou-Haggag Al-Andaloussi, který nám zanechal mimo jiné popis použitý výše. V letech 1303 a 1323 udeřila na Alexandrii další dvě zemětřesení, která na majáku zanechla výrazné stopy. Od té doby se již nedalo do ruin vstoupit ani se vůbec dostat ke vchodu. Roku 1480 pak vládce Egypta Qaitbay rozhodl postavit pevnost na místě bývalého majáku a použil na to kamene právě z něho. Maják na ostrově Faru (byl dokonce na některých římských mincích) sloužil jako model pro mnoho dalších majáků po celém Středomoří. Mnoho jazyků (italština, španělština, francouzština,...) má pro maják výraz velmi podobný slovu "Faros".

Koloseum (Itálie)

10.7.2007 08:43 | 7 divů světa

Údolí s Koloseem, které se rozkládá mezi Palatinem, Velií, Oppiem a Caeliem, tvořilo tradičně jeden z bodů města založeného Romulem a patřilo k nejstarším urbanistickým strukturám. Během císařství zde vznikal velký počet veřejných budov. Nera začlenil areál do svého Domus Aurea, ale Flaviovci ho vrátili římskému lidu. Vznikl tu Flaviovský amfiteátr spolu s řadou jiných staveb. Patřila sem i kasárna gladiátorů, dále nemocnice a skladiště. Nedaleko odtud bývala i císařská mincovna Moneta, která sem byla přeložena z Kapitolu.

Koloseum se tomuto amfiteátru říká podle kolosální sochy císaře Nerona, která byla později přebudována na sochu boha Helia. Kolosální socha Nerona pocházela z dílny řeckého sochaře Zenodora, který si vzal za vzor slavný Rhódský kolos. Socha byla 35 metrů vysoká a až do r. 1933 stál její podstavec na původním místě. Pak byl zničen. Socha byla odstraněna, když Hadrián začal stavět chrám Venuše a Romy. Bylo potřeba 24 slonů, aby pohnuli s vozem, na němž byl kolos naložen.

Před začátkem stavby zde bylo jezero. V r. 72 n. l. ho nechal postavit císař Vespasianus. Za jeho vlády byla postavena tři patra, která císař Titus ještě o jedno zvýšil. Koloseum bylo otevřeno slavnostně r. 80 n. l. Na počest otevření se zde konaly stodenní zápasy a štvanice na zvěř, pro které bylo použito 1000 gladiátorů a 5000 zvířat.

Následující zásahy do Kolosea byly provedeny Trajánem a Antoninem Piem. Alexander Severus opravoval jeho konstrukci poté, co bylo Koloseum v r. 217 zasaženo bleskem. Další opravy prováděli Gordianus III. a Trajánus Decius, a to po opětovném zasažení bleskem v r. 250. Další nezbytná rekonstrukce proběhla v r. 429 a 443 po zemětřesení. Odoakar nechal v l. 476 - 483 postavit spodní schodiště i se jmény senátorů. Poslední zásah provedl Teodorich, ale brzy poté začala stavba pustnout a chátrat. Své poslední představení zažilo Koloseum v r. 523 za vlády Teodoricha.

Zápasy gladiátorů v Koloseu zakázal císař Honorius r. 397 n. l., ale znovu byly obnoveny za císaře Valentiniána III. Štvanice na zvěř skončily až za gótského krále Teodoricha Velikého v r. 523, který také provedl poslední restaurátorský zásah do této stavby.

Ve středověku se část zdí v důsledku zemětřesení zřítila. Ruiny pak posloužily římské šlechtě jako pevnost, později jako kamenolom travertinových bloků. Až papež Benedikt XIV. v polovině 18. st. zasvětil stavbu Kristovu umučení pro krev mučedníků, která zde byla prolita. Podle křesťanské legendy byli divoké zvěři vrháni za oběť i křesťané. Soudí se, že zde takto zahynulo 400 000 lidí. Z Kolosea se dodnes dochovala jen jedna třetina.

Koloseum má elipsovitý půdorys s vnějším obvodem 527 metrů, délkou podélné osy 188 metrů a příčné osy 156 metrů. Výška stavby je 48,5 metru. Venkovní strana je z travertinu, z vnitřní strany byl použit tuf a cihly.

Na severovýchodní straně jsou zachována všechna čtyři patra, první tři s arkádami, jejichž pilíře jsou ozdobeny dórskými, jónskými a korintskými polosloupy, čtvrté poschodí tvoří uzavřená zeď s korintskými pilíři, mezi kterými byla okna a nyní volné prostory, které obsahovaly pozlacené štíty. Řada opěrných bodů držela nosníky velké plachty, která měla diváky chránit před sluncem. Nejdůležitější vchod byl na severní straně a byl určen císaři. Císařská tribuna byla na jihu krátké osy. Zde sedávali také konzulové a kněžky Vestálky. Na severní straně byla tribuna prefekta města a jiných soudců. Nejbližší řada k aréně byla rezervována pro senátory. Nad arkádami nad vchody byla umístěna čísla, která korespondovala s čísly na vstupenkách. Za veřejné hry sice návštěvníci nemuseli platit nic, ale potřebovali jakési žetony, na nichž stálo číslo jejich sedadla a popis cesty k němu. Podle propočtů byla kapacita amfiteátru 73 000 diváků. Kolem stavby byla volná, travertinem vydlážděná plocha a kolem ní dvoupatrový portikus.

Aréna je dlouhá 85 metrů a 55 metrů široká. Arénu od diváků oddělovala železná síť. Aréna byla v minulosti přikryta dřevěnými deskami, které se mohly odstranit, když to představení vyžadovalo. Podzemí obsahovalo mechanická zařízení na zdvihání klecí se zvířaty, kulisy pro postavení různých scén, zbraně pro gladiátory a nákladní výtahy, které za pomoci komplikovaného systému závaží přepravovaly šelmy a těžké kulisy do arény. Tento podzemní labyrint neumožňoval provádět tzv. naumachie - představení námořních bitev, pro které bylo nezbytné zaplavení arény. Hlavní chodba probíhala pod vchodovými chodbami východní směrem až ke gladiátorským kasárnám Ludus Magnus.

Stát organizoval zápasy z politických důvodů, aby si udržel přízeň národa. Gladiátoři byli vybíráni z odsouzenců na smrt, z válečných zajatců a otroků. Boj končil smrtí jednoho z bojujících, publikum však mohlo prohrávajícímu udělit milost. Pořadatelé her viděli raději, když umíralo méně gladiátorů, protože jejich vzdělání a obživa pohlcovaly enormní sumy. Konaly se zde dva typy představení: Munera - zápasy mezi gladiátory a Venationes - hony na dravou zvěř. V období republiky, než bylo postaveno Koloseum, se pořádaly hry na Foru Romanu, na Foru boariu nebo později na Martivě poli. Např. při příležitosti vítězství nad Dáky uspořádal císař Trajanus hry, na kterých bylo použito 10 000 gladiátorů a 11 000 kusů dravé zvěře.

Velká čínská zeď

9.7.2007 11:51 | 7 divů světa

Velká čínská zeď je starý systém opevnění táhnoucí se napříč severní Čínou. V dnešní podobě byla vybudována za dynastie Ming v době od konce 14. do začátku 17. století. Jejím účelem bylo chránit Čínu před mongolskými nájezdy. Podobná opevnění proti vpádům kočovných kmenů byla však budována již v dávnějších dobách.

Zeď se táhne v ohromující délce 6 700 km; východní počátek má v Šan-chaj-kuan (Shanhaiguan) při mořském zálivu Po-chaj (Bohai) v provincii Che-pej (Hebei) na hranicích vlastní Číny a Mandžuska, končí daleko na západě u Ťia-jü-kuan (Jiayuguan) v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Nutno zdůraznit, že zeď v některých úsecích probíhá v několika liniích a vytváří odbočky (započteno do celkové délky), na jiných místech je naopak přerušena.

První Velká zeď byla postavena za vlády Prvního císaře, zakladatele epizodické dynastie Dynastie Čchin (Qin). Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Nejednalo se o budování z ničeho, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených za časů Období Válčících států v 5. - 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji, než dnešní zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. I následující dynastie budovaly ve větší či menší míře obranné zdi na severním pomezí. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Dynastie Ming, kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů s použitím trvanlivých materiálů (kámen, pálené cihly). Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zlézt, ale znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria.

CHICHEN   ITZÁ

Mexiko a Yucatán jsou země džunglí - a v džungli se ocitá i archeologie, jakmile tu začne něco vysvětlovat. Co je vlastně bezpečně známo? Bezpečně se ví jen to, že kultura Toltéků a jejich následovníků Aztéků a Mayů navzájem těsně souvisí. Všechny tři národy stavěly pyramidy, jejichž schody vedly k bohům, k Slunci nebo Měsíci. Všechny tyto pyramidy jsou vyřízeny podle astronomických hledisek a postaveny pod tlakem kalendáře. Důkazem tohoto jsou i pyramidy v Chichen Itzá. Všechny tyto národy žily pod Damoklovým mečem svých velkých kalendářních cyklů; věřily, že vždy po uplynutí dvaapadesáti let svět zaniká. (Tyto představy byly jedním ze zdrojů velké moci kněží, protože jedině oni mohli odvrátit hrozící zkázu. Prostředky, které používali, se stávaly časem neustále ukrutnější a vyústily v nesmírné lidské oběti na krvavých slavnostech.)

Toltékové byli stavitelé a jejich kultura by mohla být podle nejnovějších archeologických výzkumů stará až 8000 let. Znamená to, že raná americká kultura je o tisíc let starší než všechny kultury Starého světa. Není vyloučeno, že slovo "Tolték" znamená ve skutečnosti jen "stavitel". Jejich následovníci Aztékové   byli národem válečníků, kteří vybudovali svou říši na troskách národa Toltéků, jenž nemohl odolat síle jejich útoku.

Naproti tomu Mayové byli skutečně mírumilovným národem, který byl roztříštěn do obcí neustále se hašteřících, a jen když bylo nutné, aby se postavili proti společnému nepříteli, semkli se v jednotný šik. I když politicky nehráli Mayové zvlášť významnou úlohu, v oblasti sochařství, architektury, astronomie a aritmetiky vytvořili vynikající díla.

V jejich dějinách je mnoho nevysvětlitelných momentů. Například proč se Toltékové najednou jako národ vzchopili (ačkoliv jejich říše byla již dávno ta tam), vtrhli do říše Mayů a vybudovali si tam v městě Chichen Itzá nehynoucí pomník. Bylo tomu tak? Mohlo to být i docela jinak. Dochovala se legenda, že kdysi prý přišel bůh v bílém rouše s dlouhým vousem, učil lid vědám, dobrým mravům a moudrým zákonům a založil říši, v níž rostly kukuřičné klasy, velké jako člověk a bavlna, která byla již zbarvená. Z nějakého důvodu však musel říši opustit. Sebral své zákony, spisy a zpěvy a vydal se na cestu, odkud přišel. Legend se vyskytuje mnoho, ale všechny se shodují v tom, že slíbil svůj návrat.Proto považovali Indiáni Španěly, kteří vtrhli do Mexika, za "bílé bohy z Východu". Nechejme evropskou hrdost stranou a přiznejme si, že tito Evropané rozhodně nebyli nástupci onoho moudrého Boha, který hlásal mravnost a spravedlnost.

Vraťme se však k Mayům. V umění Mayů, kteří bez tažných zvířat a povozů nakupili uprostřed džungle a kamennými nástroji vytesali z kamene taková díla, nebylo jediného ornamentu a reliéfu, jediného vlysu a skulptury, které by nebyly  v přímém vztahu k nějakému datu. Každá mayská stavba byla zkamenělým kalendářem! V jejím uspořádání nebylo nic ponecháno náhodě, estetika tu byla podřízena matematice. Při prohlídce mayských staveb jsme viděli zdánlivě nesmyslné opakování nebo přerušení řady příšerných kamenných tváří - to bylo vyjádření čísla nebo kalendářního data. Architektura a umění, které byly takto plně podřízeny kalendáři, se nikde jinde na světě nevyskytovaly. A když bádání pronikalo čím dál hlouběji do tajemství mayského kalendáře, objevilo se v této kultuře, v níž skutečně nebylo nouze o překvapení - nové překvapení:

KALENDÁŘ MAYŮ BYL NEJLEPŠÍM NA SVĚTĚ!

 Délka roku činí:

• podle juliánského kalendáře                               365,250 000 dní

• podle gregoriánského kalendáře                         365,242 500 dní

• podle kalendáře starých Mayů                           365,242 129 dní

• podle astronomických výpočtů                           365,242 198 dní.

Tento národ, který dovedl spojit nejexaktnější astronomická pozorování s nejkomplikovanějšími matematickými výpočty, což je skvělým důkazem jeho racionálního myšlení, byl na druhé straně v úplném zajetí nejhoršího mysticismu. Nárok Mayů, který dospěl k nejlepšímu kalendáři světa, se stal současně OTROKEM tohoto kalendáře.

Mayové totiž nestavěli své velké stavby tehdy, když je potřebovali, nýbrž tehdy, kdy jim to přikazoval kalendář. To znamená, že každý pět, deset nebo dvacet let postavili novou stavbu, kterou opatřili datem jejího zrodu.

Mayové byli městským obyvatelstvem. Vládnoucí třídy (šlechta, duchovenstvo, válečníci) sídlily ve městech a z měst vycházela též všechna moc i všechna kultura, duchovní život a jemný mrav. Ale tato města nebyla schopna žít bez rolníků, bez plodů venkova a především bez hlavní plodiny, tj. bez kukuřice, které se dodnes říká v angličtině  INDIAN CORN. Kukuřice živila města i vládnoucí třídy. Na ní se zakládal život a rozvoj kultury. Kukuřice jí postoupila dokonce i místo, protože města byla budována na spálené džungli, která předtím rodila kukuřici.

V mayském městě se protiklady mezi obyvatelstvem jevily ostře a otevřeně. Na vyvýšeném místě se obvykle tyčily chrámy a paláce duchovenstva a šlechty. Kolem tohoto kamenného CITY se bez jakéhokoli přechodu kupily dřevěné a z větví upletené chýše prostého lidu. Národ Mayů se rozděloval na tenkou vrstvu vládnoucích a nesmírnou masu porobených. Propast mezi těmito dvěma třídami byla nepředstavitelná. Třída šlechticů byla přísně uzavřená, sami se označovali jako almehenoob tj. "ti, kteří mají otce a matky", a vedla si tedy rodokmeny. Z ní pocházeli kněží, z pocházel i dědičný panovník hlach uinic, tj. "pravý muž". Pro ty, "kteří měli otce a matky", pracoval všechen lid. Třetinu své sklizně odevzdával rolník šlechtě, druhou třetinu dostávali kněží a teprve poslední třetinu si mohl ponechat. V době mezi sebou a sklizní musel rolník spolu s otroky pracovat na stavbách. Bez tažných zvířat a povozů se přivlékaly bloky, jen kamennými nástroji se vytesávaly nádherné skulptury a reliéfy. Díla těchto mayských dělníků překonávají stavitele egyptských pyramid.

Tento strohý společenský řád nesl v sobě zárodky zkázy. Bystrý rozum mayských učenců se postupem doby obrátil výlučně ke hvězdám a zapomněl hledět na zem, na půdu, která byla jediným trvalým zdrojem jeho síly. Zapomněl objevit pomocné prostředky k odvrácení hrozící katastrofy. Jedině nepředstavitelnou intelektuálskou domýšlivostí mayské inteligence si lze vysvětlit, že národ, který dokázal tak významné vědecké a umělecké výtvory, nedokázal vynalézt jeden z nejdůležitějších a přitom nejjednodušších nástrojů: PLUH. Po celou dobu svých dějin provozovali Mayové zemědělství způsobem, který zůstal nepřekonatelným vzorem primitivnosti. Obdělávání země záleželo u nich v podstatě v tom, že rozpíchali půdu tyčemi. Přitom postupovali tak, že na určitém pruhu džungle vykáceli stromy a nechali je ležet na místě; když vyschly, krátce před přichodem dešťů je spálili. Po deštích pak nadělali do země dlouhými zašpičatelými tyčemi díry a do každé z nich vhodili několik kukuřičných zrn jako semeno. Po sklizni nechali pole ležet ladem a opakovali totéž o kousek dál. To vedlo nutně k tomu, že mayský rolník musel neustále postupovat do džungle a tím se vzdalovat do města, které živil a které bez něho nemohlo žít. Nakonec se mezi ním a městem rozprostírala spálená a vyprahlá step. Velká kultura Staré říše se hroutila, protože žádná kultura nemůže existovat bez pluhu. Hladomory pak přinutily obyvatelstvo opustit výstavná města i úhory. A zatímco na jiném místě na severe vznikala Nová říše, do opuštěných měst se vkrádala džungle a úhor se měnil v les. To může být vysvětlením tajemství opuštěných měst Staré říše.

Největším a nejkrásnějším, nejmocnějším a nejnádhernějším městem Nové říše Mayů byla práce Chichen  Itzá. Byla to důstojná metropole, která skrývala nejedno tajemství. Paláce pro opojné slavnosti, chrámy s tajemnými bohoslužbami, širokou cestu, po které se táhla v dobách sucha procesí kněží a lidu k nejlákavějšímu tajemství města Chichen Itzá: ke Svaté studni, aby usmířila hněv boha deště. Přiváděla sebou oběti, které měly boha usmířit: mladá děvčata a mládence. Po slavnostních obřadech byly dívky svrženy do bahnité propasti, tak bezedné, že  žádnou z těchto obětí lidské oko už nikdy nespatřilo.

Cesta mladých mayských dívek ke Svaté studni byla vždy cestou smrti. Nastupovaly ji bohatě a zdobně oblečeny; pak zazněl jejich tlumený výkřik, jak dopadly na hladinu bahnité vody...

Při archeologických vykopávkách byl nalezen vskutku "zlatý poklad", který dokázal nade vší pochybnost pravdivost starých legend. Z hlubokého bahna vylo vytaženo množství zbytků lidských koster, figurky vyřezané z jadeitu a vytepané ve zlatých a měděných freskách, vrhací oštěpy a kopí s krásně vypracovanými hroty z pazourku, zbytky starých tkanin. Všechny tyto nálezy měly velkou archeologickou cenu. Byly mezi nimi i předměty z takřka ryzího zlata či slitiny zlata a mědi, lité, tepané, ryté ... Největší hodnotu jim však dávaly symbolické obrázky, které byly do nich zasazeny nebo vyryty. Většinu nalezených kusů tvořily fragmenty. Byly to pravděpodobně obětní dary, které kněží za náboženských obřadů před vhozením do studně rozlámali. Linie zlomu vedla vždy tak, aby hlava a rysy tváře osob zobrazených na jadeitových amuletech nebo na zlatých kotoučích nebyly poškozeny. Mayové věřili, že amulety a jiné posvátné předměty jsou živé. Proto byly tyto ozdoby rozlámány čili "zabity", aby jejich duchové sloužili poslovi tj. oběti jako ozdoba, protože když se duch tohoto posla dostal nakonec k nejvyššímu bohu na nebesích, měl být přiměřeně ozdoben.

Poklad ze Svaté studny v Chichen Itzá má velkou historickou hodnotu srovnatelnou jedině s pokladem Tutanchámonovým. Faraónovo zlato však spočívalo u mumie, která byly uložena do hrobu za důstojného ticha. Naproti tomu zlato na dně Svaté studny leželo u kostí mladých dívek, které se jako oběti krutého boha a ukrutných kněží vrhaly do náruče smrti s pronikavým výkřikem. Pokusila se některá dívka stáhnout sebou některého kněze do hlubin? Mezi velkým množstvím dívčích lebek se našla jediná lebka muže, lebka se silnými nadočnicovými oblouky, lebka starého muže. Kněze?

Dnes vypadá Chichen Itzá jinak, než když byla na začátku minulého století objevena. Procházeli jsme se s naším průvodcem po rozsáhlé náhorní plošině, tak rovné, že pokud bychom byli sami, slyšeli bychom vlastní hlas z pyramidy na pyramidu. Ruiny vyprostili z džungle archeologové z celého světa. Dokonce se pokusili podle starých nákresů sestavit novou pyramidu, u které se zahajuje prohlídka. Tam, kde se dalo dříve projít jen s mačetou, jsme my přijeli autobusem až na velké parkoviště před areál města. Hned na začátku jsem si nechala vyrobit podle svého data narození obraz, ručně namalovaný mayským znakovým písmem (dostala jsem ho na zpáteční cestě za USD 10,-).

Viděli jsme observatoř EL CARACOL, do jejíž okrouhlé věže vede úzké točité schodiště a střešní okna v kopuli jsou umístěna tak, aby vedla oko směr k určité hvězdě. Observatoř sloužila pravděpodobně jako měřící stanoviště, kde mohli mayští hvězdáři z paprsků slunečního svitu vypočítávat pravidelnosti ročních cyklů. Prošli jsme se po velké hřišti JUEGO DE PELOTA, na němž hrála mayská "zlatá mládež" míčovou hru s kaučukovým míčem (sedm a sedm hráčů proti sobě se snažilo o tom, aby za pomoci odpálení  dřevěnými pelotami proletěl míč kamennými oky, umístěnými na 75 metrů dlouhých bočních zdech, na nichž jsou vytesány ozdobné reliéfy, které znázorňují obřadní scény s tvářemi hráčů z předkolumbovského období). Podobná menší hřiště se nacházela skoro u každé vesnice pro obveselení mayského dorostu. Na hřišti 91x36 m v Chichen Itzá se u příležitosti slavností hrálo jen jednou do roka (výkop prováděl kapitán mužstva s useknutou hlavnou zajatého nepřítele), za to však někdy tři až čtyři dny. Zírali jsme na velké kamenné varhany z ulámaných obřích krápníků, prošli jsme se po původní kamenné cestě ke Svaté studni. Mezitím jsme si prohlédli dům, který kryl studnu s pitnou vodou s kamennými háky - jaguářími drápy - což byly vlastně uši boha Kukulkana, i záhadný dům s ozdobami ve tvaru kamenných mříží, či saunu, kde se do kamenné vany, naplněné studenou vodou, vkladály horké kameny a kde lidští "polobozi" odpočívali a meditovali.

Mayové věřili v převtělování a na to, čím bude člověk v příštím životě, měl největší vliv způsob, jakým bylo pohřbeno srdce. Jestliže špičkou nahoru - budeš orlem, jestliže špičkou dolů, budeš jaguárem. Hlava se pochovávala zvlášť, protože na výsledek převtělení neměla zásadní vliv.

Konečně jsme stanuli před velkou pyramidou EL CASTILLO, vysokou 30 metrů, s devíti terasami, nasměrovanou čtyřmi schodišti do čtyřech světových stran. Každé schodiště má 91 schodů (91 x 4 = 364 dnů) plus 1 stupeň nahoře - to máme 364 dní v roce. Tento poslední stupeň  je v podstě chrám zasvěcený Kukulcánovi, nejvyššímu bohu Mayů, Opeřenému hadovi. V chrámu jsou dvě obětní figury Chac-Mool a jaguáří trůn.

Prohlédli jsme si obruby na úpatí schodiště, což byly vlastně hlavy hadů s otevřenými tlamami. Dvakrát do roka - při jarní a podzimní rovnodennosti ( 21. března a 23. září) vzbudí sluncem vržený stín dojem, jako by se hadi z chrámu plazili pomalu dolů. Je to prý neuvěřitelné představení, které pokaždé přiláká tisíce návštěvníků. My jsme si tento kdysi dávno přesně vypočítaný úkaz mohli prohlédnout jenom na obrázku u Svaté studny.

Vyběhly jsme nahoru na pyramidu a měly jsme krásný rozhled jak na pellotové hřiště, tak na největší stavbu metropole - dvanáct metrů vysoký  Chrám VÁLEČNÍKŮ se sloupovou kolonádou, z níž vystupují schody, které vedoucí na pyramidu až k obětnímu oltáři ve tvaru sedící ženy Chac-mooL. 

Na domech jsou vyobrazeny (k údivu všech kolemjdoucích turistů) základy mayské matematiky. Jedna až čtyři fazole = čísla 1 až 4. Kousek rovného dřívka = 5. Dřívko krát čtyři fazole = mušle - tj. 20. Další počty - různé násobky fazolí, dřívek a mušlí, představující dokonalou dvacítkovou soustavu.

Je velmi zajímavé, že v celém tom obrázkovém světě zkamenělé matematiky, astrologie a kalendářů se nenachází jediný ornament připomínající živou přírodu - jsou to jen příšerné tváře, hadí hlavy, nestvůrní bohové a kráčející jaguáři. Každý ornament vyjadřuje nějaké číslo nebo datum, ale nikde na světě nejsou čísla a data spojena s tak strašidelnými výrazy. I sloupy na Chrámu válečníků jsou hadími hlavami s rohy, přimáčknutými k zemi, tlama široce rozevřená, tělo se protahuje dozadu a nahoru, kde kdysi podpíralo střechu Chrámu. Jaký rozdíl proti kmenům stromů, které podpírají duchovní a světské stavby na Krétě!

Konstrukce a vybavení

Odedávna užívaným způsobem budování opevnění v Číně bylo dusání zeminy po tenkých vrstvách do připraveného bednění. Takto vytvořené velmi pevné jádro bylo pak obezděno. Stavební materiál je rozmanitý. Poblíž Pekingu byly při budování Velké zdi používány vápencové kameny, jinde žula a pálené cihly, v závislosti na místních zdrojích. Velká zeď zpravidla probíhá v obtížně prostupném terénu po hřebenech hor.

Parametry stavby se různí - opevnění z mingské doby má u paty šířku kolem 7 až 8 metrů, v koruně kolem 5 metrů a dosahuje výšky 6 až 10 metrů. Uvnitř zdi se nacházejí spojovací chodby a skladovací prostory. Každých několik set metrů je zeď zesílena věžemi, které sloužily jako pozorovací a signální stanoviště, skladiště zbraní a v případě nutnosti i jako útočiště obránců. Celkový počet věží se odhaduje na 25 000. Ve větších odstupech pak byly budovány kasárny, zásobovací skladiště a velitelství.

K předávání zpráv o pohybu nepřítele používaly strážní hlídky kouřové signály. Například v mingském období znamenal jeden kouřový signál počet 100 nepřátel, dva signály 500, tři signály přes 1000 nepřátelských bojovníků.

Mýtus o viditelnosti z vesmíru

Dlouho se tradovalo populární, ale nikterak podložené tvrzení amerického cestovatele Richarda Halliburtona z roku 1938, že Velká zeď je jediným lidským výtvorem viditelným z Měsíce. Pokud jde o pohled pouhým okem, Velká zeď rozhodně není z takové vzdálenosti viditelná. V otázce pozorování z kosmické lodi na nízké oběžné dráze se názory různí. Není vyloučeno, že za příznivého osvětlení může pozorovatel s bystrým zrakem průběh zdi spatřit, ale kupříkladu první čínský kosmonaut Jang Li-wej (Yang Liwei) prohlásil, že Velkou zeď při pohledu z vesmíru nerozeznal. Tvrzení o její výjimečné viditelnosti lze rozhodně odkázat do říše legend.

V sobotu 7.7.2007 proběhlo ve večerních hodininách v Lisabonu vyhlášení výsledků volby 7 nových divů světa. Lidé z celého světa měli možnost dát svůj hlas 7 z 21 dosud stojících staveb. Toto hlasování probíhalo od 1.1.2006 až do již zmiňovaného data 7.7.2007, kdy se sečetly všechny hlasy a vyhlásil výsledek.

Nových 7 divů světa:

Chichén Itzá - Mexiko

Socha Ježíše Krista - Brazílie

Velká čínská zeď - Čína

Machu Picchu - Peru

Petra - Jordánsko

Koloseum - Itálie

Taj Mahal - Indie

Jejich seznam sestavil ve 2. století př. n. l. zřejmě helénský filozof Filón Byzantský

* Pyramidy v Gíze: jediné ze starých divů se dochovaly

* Artemidin chrám v Efesu: zničen požárem

* Feidiova socha Dia v Olympii: zničena požárem

* Semiramidiny zahrady: existence babylonských visutých zahrad nebyla nikdy úplně prokázána

* Maják na ostrově Faru u Alexandrie: podlehl zemětřesení

* Rhodský kolos: podlehl zemětřesení

* Mauzoleum v Halikarnassu: podlehlo zemětřesení