DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
Herry Potter 7

Harry Potter a Relikvie smrtiHerry  Potter

 

 

 

1. kapitola - Pán zla povstává

 

V úzké, měsícem ozářené uličce se znenadání objevili dva muži. Chvíli jen tiše stáli a obezřetně na sebe navzájem mířili svými hůlkami. V okamžiku, kdy jeden druhého rozpoznali spěšně ukryli své hůlky do hábitů a dál již pokračovali bok po boku.

„Něco nového?" zeptal se ten vyšší.
„Jen to nejlepší," odpověděl Severus Snape.

Ulička byla lemována z levé strany nízkým porostem divoce rostoucích ostružinových keřů a z pravé strany vysokým, udržovaným živým plotem. Dlouhé hábity oběma mužům při chůzi lehce povlávaly kolem kotníků.

„Už jsem se začínal bát, že to nestihnu," řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě objevovaly a mizely ve stínu tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit.
„Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale myslím, že bude spokojen. I vy vypadáte dobře naladěn, věříte, že Vás přijme v dobrém?" Snape přikývl, ale více to nerozebíral.

Zahnuli doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot se zatočil jejich směrem, pokračoval podél příjezdové cesty a mizel ve stínech za mohutnými křídly impozantních železných vrat, která mužům přehradila cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil, beze slov jen oba udělali levou rukou jakési rychlé znamení a prošli přímo skrz zavřená vrata, jako kdyby se jejich temný kov proměnil v kouř. Když tisové keře na chvíli utlumily zvuk jejich kroků, zaslechli zprava nějaký šramot. Yaxley rychle pozdvihl svou hůlku a namířil ji nad hlavu svého společníka, zdrojem hluku se ukázal být obyčejný, zářivě bílý páv, který si majestátně vykračoval po vrcholku živého plotu.

„Luciusovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…" odfrkl Yaxley a zastrčil hůlku zpět do hábitu.

Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, okna v přízemí jako by se třpytila diamantovými odlesky. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet šum fontány. Pod nohama jim křupal štěrk, když Snape s Yaxleyem dorazili k hlavním dveřím tak se před nimi náhle otevřely. Poblíž však nebyl nikdo, kdo by je otevřel. Vstupní hala byla obrovská, nepříliš osvětlená, s přepychovou výzdobou, většinu kamenné podlahy pokrýval koberec s výrazným vzorem. Oči portrétů kolem kterých Snape s Yaxleym procházeli, se za nimi unuděně otáčely. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, jen na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících kolem dlouhého vyřezávaného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Místnost byla osvětlena jen odlesky plamenů ohně z mramorového krbu, které se odrážely ve zbarveném zrcadle. Snape i Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu.

Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama bezduchá lidská postava, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na povrchu vyleštěného stolu.

Nikdo z lidí, kteří u něj seděli, nevěnoval bizarní postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru.

„Yaxley, Snape," ozval se vysoký, ostrý hlas z čela stolu.
„Jdete na poslední chvíli."Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozeznat víc, než jeho siluetu.

Ale jak se přiblížili, rysy jeho obličeje vystupovaly i skrz šero v místnosti – bez vlasů, s hadími rysy, rozšířené nozdry a lesknoucí se rudé oči se svislými zorničkami. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.

„Severusi, sem," řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici.
„Yaxley – vedle Dolohova."Oba muži zaujali určená místa.

Většina párů očí za stolem však sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první.

„Nuže?"„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harryho Pottera z jeho současného bezpečného úkrytu příští sobotu po setmění."

Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně zavrtěli, všichni upřeně zírali na Snapa a Voldemorta.

„V sobotu po setmění," opakoval Voldemort. Své rudé oči zabořil do černých - Snapových tak soustředěně, že někteří přísedící nevydrželi a odvrátili zrak, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce jeho bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – " „ – ze zdroje, o kterém jsme se bavili," potvrdil Snape.
„Můj pane." Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi.

Všechny obličeje se rázem otočily k němu.

„Můj pane, mé zdroje mluví jinak."
Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval.
„Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct."

Snape se pousmál.
„Mé zdroje říkají, že existuje plán, jak nás svést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá."

„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou," řekl Yaxley.

„Pokud byl ovlivněn matoucím kouzlem, tak to samozřejmě tvrdí s jistotou," řekl Snape.

„Já ujišťuji vás Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harryho Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád totiž věří, že jsme ministerstvo infiltrovali."

„Pak alespoň jednu věc Řád odhadl správně, ne?" řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sípavě se zachechtal a jeho smích se ozvěnou nesl po celé místnosti.

Voldemort ale zústal vážný. Jeho pohled se pomalu pozvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Můj pane," pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce poslouží celá skupina Bystrozorů – "

Voldemort pozvedl velkou bílou ruku. Yaxley hned zmlkl a uraženě sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.

„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?"

„V domě jednoho ze členů Řádu," řekl Snape.
„Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, nejvyšší kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se tam ten chlapec dostane, bude prakticky nemožné zmocnit se ho, pokud by ovšem Ministerstvo nepadlo do příští soboty, což by nám mohlo umožnit zneškodnit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali."

„Co vy na to, Yaxley?" zvolal Voldemort směrem ke vzdálenějšímu konci stolu, s plamínky tančícími v jeho rudých očích.
„Padne ministerstvo do příští soboty?"

Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley lehce pohnul rameny.

„Můj Pane, přináším dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského osobního nasazení – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.

"Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně.

Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.

„To je začátek," řekl Voldemort, „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými lidmi. Jediný neúspěšný pokus usilující o ministrův život by mě vrátil o hodně zpátky."

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit."

„Pokud ovšem nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu," řekl Voldemort.

„Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mojí kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se k chlapci v jeho novém úkrytu nedostaneme, tak to musíme zvládnout dříve, již během jeho přepravy."

„Máme ale výhodu, můj Pane," řekl Yaxley, který se snažil získat alespoň jednu drobnou pochvalu.

„Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět."

„Neudělá ani jedno z toho," řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu spojenému s ministerstvem."

„Tím lépe," pronesl Voldemort. „Bude se muset přesouvat vzduchem. Mnohem jednodušší pro jeho únos, řekl bych."

Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčející postavu, zatímco mluvil dál,

„Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo příliš mnoho chyb a některé z nich i z mojí strany. Že Potter vůbec ještě žije, je z větší části důsledkem mých chyb, než zásluhou jeho schopností."

Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco zamyšleně sledoval bezduchou rotující postavu.

„Díky nedbalosti byly všechny mé nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty, jen díky jejich štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Právě já musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu."

Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících pohlédlo překvapeně dolů, hledajíc zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou.

„Červíčku," řekl Voldemort ledovým hlasem, stále upřeně zíral na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?"

„Ano m-můj Pane," vyjekl mužíček zapadlý tak hluboko ve své židli, že se na první pohled zdála neobsazená. Slezl ze židle a vyběhl z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.

„Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých nohsledů, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, od někoho z vás půjčit hůlku."

Tváře kolem něj najednou byly plné zděšení, jako kdyby jim oznámil, že si ji chce půjčit i s rukou jejího majitele.

„Žádní dobrovolníci se nehlásí?" řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále potřebovat hůlku."

Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle ohně z krbu se jevila jeho kůže jako voskově žlutá a jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.

„Můj Pane?"

„Tvoji hůlku, Luciusi, potřebuji tvou hůlku."

„Já…"Malfoy pohlédl úkosem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí dosahovaly až na záda, pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.

„Z čeho je?"

„Z jilmu, můj Pane," zašeptal Malfoy.

„A jádro?"

„Dračí – blána ze srdce draka."

„Dobře," řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky.

Lucius Malfoy na zlomek sekundy zadoufal, že by snad mohl očekávat na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemortovi neuniklo a jeho oči se zlomyslně roztáhly.

„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Moji vlastní hůlku?"

Někdo z davu se posměšně zachechtal.

„Vrátil jsem ti svobodu Luciusi, nestačí ti to? Ale jak se tak dívám, na tebe, i na tvoji rodinu… Vy vůbec nevypadáte v poslední době šťastně… Znepokojuje tě snad něco na mojí přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?"

„Ne – nic, můj Pane!"
„Taková lež, Luciusi…"

Chvíli se zdálo, že syčivý hlas zní dál i když se krutá ústa už přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové jen s obtížemi skrývali leknutí, protože záhadný sykot zesílil a podle zvuků se po podlaze pod stolem pohybovalo něco velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou šplhal velký had.
Zdálo se, že plaz nemá konce, než se uvelebil napříč, přes opěradlo a Voldemortova ramena. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho nehybné oči s vertikálními štěrbinami víček, ani nemrkly. Voldemort na tu stvůru nepřítomně položil paži a pozoroval přitom Luciuse Malfoye.

„Proč Malfoyovi nevypadají šťastně, když se naplňuje osud který si sami určili? Není snad můj návrat a obnovení mé moci, tou nejdůležitější událostí, ke které se po mnoho let tak oddaně hlásili?"

„Jistě, můj Pane," řekl Lucius Malfoy.
Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot z horního rtu.
„Přáli jsme si to – opravdu."

Manželka sedící po Malfoyově levici podivně strnule přikývla, ale vyhýbala se Voldemortově i hadímu pohledu. Syn po jeho pravici který až do této chvíle jen zíral na paralyzované tělo nad stolem, se jen kradmo odvážil pohlénout na Voldemorta ale rychle odvrátil zrak v obavách, aby se jejich oči nestřetly.

„Můj Pane," slova pronesla tmavovlasá žena uprostřed stolu, zaníceným hlasem plným emocí, „mít Vás zde, v našem rodinném sídle, je velká pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více."

Seděla vedle své sestry, od které ji odlišovaly nejen tmavé vlasy, oči přivřené pod těžkými víčky ale i povaha a společenské postavení. Zatím co Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se nadšeně ukláněla Voldemortovi a ani všechna její slova nemohla vystihnout její nezměrnou touhu získat si jeho sympatie.

„Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více," opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlel nad Bellatrixiným projevem. „To jsou od tebe upřímná a krásná slova, Bellatrix."

Začervenala se v obličeji a samým nadšením málem ronila slzy štěstí.
„Můj Pán ví, že říkám čistou pravdu!"

„Nic, co by vás mohlo potěšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?"

Zírala na něj, s ústy dokořán, zjevně zmatená.

„Nevím, kam tím míříte, můj Pane."

„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí."

Okolí stolu přímo explodovalo salvou posměšků a nevázaného smíchu. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně ukázali pobavené obličeje, někteří bouchali do stolu pěstmi.
Obrovského hada ten randál tak podráždil, že široce rozevřel tlamu a rozzlobeně syčel, Smrtijedi jej ale nevnímali, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.

„Není naše neteř, můj Pane," křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme o svou svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného."

„Cos to říkal, Draco?" zeptal se Voldemort, ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně.

„Budeš jim hlídat vlčátka?"

Bujaré veselí ještě víc nabylo na síle. Draco Malfoy vztekle pohlédl na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Ta téměř neznatelně potřásla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

„Dost," řekl Voldemort a úderem zklidnil nervózního hada. „Už dost."

Smích se naráz vytratil.

„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se jednou za čas nakazí," řekl, zatímco na něj Bellatrix bez dechu prosebně zírala.
„Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty zkažené části, které ohrožují život zbytku."

„Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost.

„Jakmile bude příležitost!"

„Budete ji mít," řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…"

Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pouty.

„Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči k obličeji obrácenému vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenům, zachroptěla zajatá žena vyděšeně jen

„Severusi! Pomoz mi!"

„Á, ano," řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
„A ty, Draco?" zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu.

Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadalo, že ho přešla chuť na ni dál zírat.

„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil," řekl Voldemort.
„Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes nás poctila návštěvou Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel."

Okolo stolu to zašumělo pochopením. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.

„Ano… Profesorka Burbageová učí děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

„Severusi…, prosím…, prosím…"

„Tiše," řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity ztichla, jako když utne.

„Jako kdyby jí nestačilo rozvracet a špinit mysli dětí čarodějů, navíc profesorka Burbageová napsala zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, podle ní mezi sebe musí přijmout tyto zloděje znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo dokonce snad i s vlkodlaky…"

Tentokrát se nikdo nezasmál.
Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Charity Burbageová se potřetí otočila tváří ke Snapovi, slzy jí kanuly z očí až do vlasů. Když se od něj opět otáčela, díval se na ni Snape už zcela netečně.

Avada Kedavra"

Záblesk zeleného světla vyplnil celou místnost. Charity dopadla s dunivou ranou na stůl ten se zatřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů ve svých židlích ucuklo od stolu. Draco z té své spadl na zem.

„Večeře, Nagini," řekl Voldemort mazlivě, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. kapitola - In Memoriam

 

Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé a klejíce si pod vousy otevřel dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice.

„Co to sakra…?“

Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívadlo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí vodou.

Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Zatímco si do své mysli poznamenával, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, a poté se vrátil do pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním svého školního kufru, poprvé od doby, co si jej před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které pro něj už byly příliš malé. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevila se zároveň i spousta krve.

Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl ještě jednou vedle svého kufru, zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém slabě poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru.

Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.

Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida, stoh dopisů a svou hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapse byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání. Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici jeden výtisk.

Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a postupně je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, protože se v posledních dnech téměř nedostala z klece.

Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou stránku, rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který hledal.


VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA
Napsal Elphias Dóže

Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když nám bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán vinným ze surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly.

Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak by se jen mohli mýlit více! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jediná protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.

V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jenž nesnášel mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je vyučovat.

Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného alchymisty; Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například Přeměňování v dnešní době, Výzvy v kouzlení a Lektvary v praxi. Brumbálova budoucí kariéra se zdála být raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem.

Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně rozdílní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval své názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého přítele bylo už tak nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovat a pozorovat zahraniční kouzelníky, než se vydáme na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Těsně před začátkem naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu už tak zbývalo jen málo rodinného zlata.

To byla část našich životů, kdy jsme byli v kontaktu nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka frustrující. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest postihla Brumbálovu rodinu další tragédie - smrt jeho sestry, Ariany.

Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli byl samozřejmě nevinen) jej poznamenaly natrvalo. Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedla ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat.

Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Dodnes se také říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.

Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho raném mládí jej obdařily lidskostí a soucitem. Jeho přátelství mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky, jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.


Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení.

Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si uvědomil, že jej neznal prakticky vůbec. Nikdy si nepředstavoval Brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.

Nikdy ho ani nenapadlo zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně by to znělo divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:

„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“

„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“

Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii. Pak hodil zbytek novin na hromadu ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále ležel na posteli, a na něm kousek rozbitého zrcátka.

Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl něco, co mu ráno uteklo.

Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek:


KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?

Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za největšího kouzelníka své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal?

Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte v nové biografické knize Život a lži Albuse Brumbála, sepsané Ritou Holoubkovou, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.


Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem byla fotografie zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, jejíž zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a četl dál.


Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů.

„No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“

Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento superrychlý výkon podařil.

„Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“

Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a zasmála se.¨

„Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“

Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?

„Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně dobře jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a narušeného mládí.“

Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit?

„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále ještě myslí, že byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“

Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál.

„Ah, Aberforth je jen špičkou ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“

Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?

„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány plné zásluhy za to, čeho zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“

Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda?

„Á, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce své hůlky bílý kapesník a vzdal se!“

Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.

„Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“

Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi úspěšný rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o svém přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.

„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají opravdového Harryho Pottera.“

To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti? „Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“

Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást strachy z toho, co se o jejich hrdinovi objeví.


Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě zíral na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež noviny spadly mezi odpad, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše.

Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: Věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter... Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný... Brumbál sám fušoval do černé magie když byl náctiletý... Protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce…

„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží.

Harry si prudce sedl na postel a rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a otáčel mezi prsty, zatímco přemýšlel o Brumbálovi a těch lžíš, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.

V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla mdle oranžová, což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj zírá zpět.

Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už nikdy neprobodnou.

 

 

 

 

 

3. kapitola - Odjezd Dursleyových

 

Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah! Ty!“
Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel „KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít.

„Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem dolů na slovíčko!“
Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.
„Ano?“ zeptal se Harry.

„Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sípavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.
Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl.
„To je překvapení,“ odpověděl Harry.
„Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.
„Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam.“

Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.

„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “
„Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.
„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům.“

„Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“
„Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “
„Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?“

„Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu.
„Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“
V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil.
„Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím Lordem – “
„ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “
Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením.

„ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“

Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“
Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.
„Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle.
„Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně.

„Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“
Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.
„Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno.“
Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.
„Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingleyho.“
Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.

„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho premiéra.“
„Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.
„No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci – “

„Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci.
„To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!“
Dudly si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“
„Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “

„Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “
„To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem – se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“
Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “

„Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!“
„Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“
„Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.
„Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?
Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala.

„Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“
V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.
„Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“
„Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“

„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce.
„Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce Vernona.
„Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon.
„To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.
„Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.
„A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy – “

„Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“
„Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“
Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.

„Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“ Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“
Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky.

„Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.
„To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme, kluku,“ jen vše potvrdil.
Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom.

„Jsi připraven, Dudánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.
Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa.
„Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon.
Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“
„Čemu nerozumíš, Dudánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.
Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.
„Proč s námi nejde?“
Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou.

„Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.
„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley.
„No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že nechceš?“
„Ani za nic,“ řekl Harry.
„Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“
Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.
„Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.
Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal „a kam půjde?“
Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.

„Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně.
„Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“
Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.
„Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera.

„Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“
„Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.
„To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“
„Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl – “
„Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“
„Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zýroveň.
„No… tedy… díky, Dudley.“

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi život.“
„To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“
Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.
Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.
„T-tak sladký Dudánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…“

„Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!“
„Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hořícího domu.
„Tak jdeme, nebo ne?“ zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího pokoje. „Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!“
„Ano, to máme,“ řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď vypadal, že se probral. „Musíme opravdu jít. Harry – “
Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma.
„ – hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých bedrech.“

„Ah,“ řekl Harry, „dobrá. Díky.“
„Sbohem, Harry,“ řekla Hestia a také mu stiskla ruku. „Naše myšlenky půjdou s tebou.“
„Doufám, že je všechno v pořádku,“ řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a Dudleyho.
„Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli,“ řekl Kopál jemně, mávaje svým kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala.
Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu.
„No teda, Dudley,“ řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, „snad do tebe mozkomoři nevložili novou osobnost?“

„Nevím,“ zamumlal Dudley, „Na viděnou, Harry.“
„Jo…“ řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. „Možná. Dávej na sebe pozor, velký D.“
Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta.
Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků. Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a řekla „tak tedy – ahoj,“ a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala.
„Ahoj,“ řekl Harry.

Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z místnosti za svým manželem a synem.

 

 

4. kapitola - Sedmero Potterů

 

Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč.

Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil.
„Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?“ zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou pod křídlem. „Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy? Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz vchodové dveře…“

Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím otočil zády.
„A tady, Hedviko,“ – Harry otevřel dveře pod schody – „tady jsem spával! Tenkrát jsi mě ještě neznala – páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…“

Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve, než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které ho pronásledovaly, dokonce i dnes – zmatené sny plné zelených záblesků a jednou – strýc Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil – i o létající motorce…

Náhle se odněkud z blízka ozval ohlušující burácení. Harry se prudce napřímil a praštil se hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady.
Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z kosterních, černých okřídlených koní.

Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: „Všecko dobrý, Harry? Můžem letět?“
„Rozhodně,“ řekl Harry a pokukoval po všech. „Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!“

„Změna plánu,“ zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě.
„Pojďme se skrýt, než ti to všechno povíme.“

Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle, na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje – Ron, dlouhý a vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a Geroge, jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku, Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur, křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy potkal, chtěl uškrtit.
„Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?“ zavolal přes celou místnost.
„Na jednu noc se beze mě obejde,“ řekl Kingsley, „Ty jsi důležitější.“
„Harry, víš, co se stalo?“ řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten.
„Vdala jste se?“ vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.
„Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné.“
„To je báječné, gratu— “

„Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později,“ zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v kuchyni se rozhostilo ticho.

Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. „Jak ti Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin. To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky.

To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom, abychom tě odsud dostali bezpečně.“
„A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu.“
„Já ne— “
„Stopa, ta Stopa!“ řekl Pošuk netrpělivě. „Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty, nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude vědět a tím pádem i Smrtijedi.“

„Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně.“
Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.
„Takže, co budeme dělat?“

„Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku.“
Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám.
„Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct a,“ – Moody se rozmáchl rukou po kuchyni – „tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy nebudete žít spolu, je to tak?“

Harry přikývl.
„Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct.“
„Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme. Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého. Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil.“

„Jo,“ řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru.
„Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?“
„Ehm – ano,“ řekl Harry. „Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů mířím, ale nebude to jasné ve chvíli“ – rychle očima všechny přepočítal – „kdy nás čtrnáct poletí k rodičům Tonksové?“

„Ah,“ řekl Moody, „zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu.“
Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl.
„Ne!“ řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní.“ V žádném případě!“
„Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš,“ řekla Hermiona se samolibým potěšením.
„Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy –! “

„ – protože to je poprvé pro všechny z nás,“ řekl Ron.
„Tohle je jiné, tvářit se, že jsem to já – “
„No, nikomu z nás se to moc nelíbí, Harry,“ řekl Fred vážně. „Představ si, že se něco pokazí a my zůstaneme navždy divně šlachovití.“
Harry se ale nezasmál.
„Nemůžete to provést, dokud nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal svůj vlas.“
„Tak tím ten plán padá,“ řekl George. „Zřejmě nemáme šanci z tebe dostat jediný kousek vlásku, pokud nebudeš spolupracovat.“

„Jo, nás třináct proti jednomu, který ještě ani nemůže používat kouzla, nemáme šanci,“ řekl Fred.
„Legrační,“ řekl Harry, „opravdu srandovní.“
„Bude-li muset přijít na řadu síla, tak přijde,“ zamručel Moody, jehož kouzelné oko se teď chvělo v oční jamce, jak se soustředilo na Harryho. „Všichni přítomní jsou dospělí a jsou připraveni nést ta rizika.“
Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se. Magické oko se na něj natočilo tak, že koukalo skrz Moodyho hlavu.

„Tak už žádné dohady. Čas běží. Chci pár tvých vlasů, kluku, hned teď.“
„Ale to je šílené, není třeba – “
„Není třeba!“ zavrčel Moody. „S Ty-víš-kým a polovinou ministerstva na jeho straně? Pottere, když budeme mít štěstí, naláká ho falešná stopa a bude se tě snažit získat až třicátého, ale není blázen, aby nenechal alespoň jednoho či dva Smrtijedy hlídat terén, přesně to bych udělal já. Dokud působí kouzlo tvé matky, nemohou se k tobě nebo k tomuhle domu dostat, ale brzy už působit přestane a oni ví, co mají dělat. Naše jediná šance je odlákat ho. Ani Ty-víš-kdo se nemůže rozdělit na sedm částí.“

Harry zachytil Hermionin pohled a zadíval se nepřítomně do zdi.
„Takže, Pottere, byl byste tak laskav a podal mi pár svých vlasů?“
Harry se podíval na Rona, který na něj zíral s pohledem, říkajícím „prostě-to-udělej.“
„Teď hned!“ zabručel Moody.
Zatímco na něj všichni zírali, zvedl Harry ruku ke své hlavě, chytil pár svých vlasů a trhl.
„Dobře,“ řekl Moody, dokulhal se k němu a přitom otevřel lahvičku s lektvarem. „Sem s tím, prosím.“
Harry upustil své vlasy do toho bahnitého roztoku. V tu chvíli, kdy se vlasy dotkly jeho povrchu, změnil se lektvar na jasně zářivé zlato.
„Ah, vypadáš mnohem chutněji, než Crabbe a Goyle, Harry,“ řekla Hermiona dříve, než zachytila Ronovo zvednuté obočí, načež mírně zrudla a řekla, „Vždyť víš, co tím myslím – Goylův lektvar chutnal jako uhlí.“
„Dobré, falešní Potterové, seřaďte se, prosím, zde,“ řekl Moody.
Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili před zářivým dřezem tety Petunie.
„Jeden nám chybí,“ řekl Lupin.

„Tady,“ řekl Hagrid nevrle, zvedl Mundunguse za zátylek a upustil ho přímo za Fleur, která svraštila svůj nos a zařadila se mezi Freda a George.
„Jsem voják, dříve jsem byl ochránce,“ řekl Mundungus.
„Nech si to,“ zahučel Moody. „Jak jsem ti už řekl, ty bezpáteřný červe, pokud se setkáme s nějakým Smrtijedem, bude tento chtít Pottera získat, ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Ty-véš-kdo bude chtít skoncovat s Potterem sám. Ochránci jsou ti, kteří jsou v ohrožení a mohou mít obavy, že je Smrtijedi zabijí.“
Mundungus nevypadal moc jistě, ale Moody už mezitím vytahoval ze svého hábitu půl tuctu skleniček velikosti čajového šálku, rozdal je a pak do každého z nich nalil část Mnoholičného lektvaru.
„Takže všichni inaráz…“

Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur a Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu, ušklíbli se, jakmile jim lektvar doputoval do hrdla a najednou se jejich rysy začaly roztahovat a probublávat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus povyrostli, Ron, Fred a Geroge se zmenšili, ztmavly jim vlasy, Hermioně a Fleur jako kdyby se protáhly lebky dozadu.
Moody nevypadal překvapeně a dal se do uvolňování provazů na velkých pytlích, které s sebou přivezl. Když se narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, sípajících a funících.
Fred a George se otočili k sobě a řekli si navzájem „sakra – jsme stejní!“
„Nevím, ale myslím, že pořád vypadám líp,“ řekl Fred, když si prohlížel svůj odraz v konvici.
„Tfuj,“ řekla Fleur, když se prohlédla v odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby, „Bille, nedívej sse na mě, jsem šeredná.“

„Pro ty z vás, kterým jsou vaše současné šaty velké, jsem něco přivezl,“ řekl Moody a ukazoval na první pytel, „a podobně obráceně. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jich je šest. A až se obléknete, zavazadla máte ve druhém pytli.“
Skutečný Harry si pomyslel, že tohle je snad ta nejbizarnější věc, kterou kdy viděl, a to že viděl opravdu zvláštní věci. Sledoval, jak se šestero identických kopií přehrabuje v pytlích, vytahuje šaty, nasazuje si brýle a odkládá jejich vlastní věci stranou.Už je skoro chtěl požádat i o to, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat, jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to zvládli se svým.
„Věděl jsem, že Ginny o tom tetování lže,“ řekl Ron, když se díval dolů na svou holou hruď.
„Harry, ty teda vidíš hrozně,“ řekla Hermiona, když si nasadila brýle.
Jakmile se oblékli, vzali si falešní Harryové batohy a soví klece s sněhobílými sovami z druhého pytle.

„Dobře,“ řekl Moody, jakmile se sedmero oblečených, obrýlených a zavazadly ověšených Harry Potterů postavilo před něj. „Rozdělíme se takto: Mundungus bude cestovat se mnou na koštěti – “
„Proč mám letět s Vámi já?“ zanadával si Harry, stojící nejblíž u zadních dveří.
„Protože jsi ten, na kterého musíme dávat pozor,“ zavrčel Moody a s jistotou, že se jeho oko nepohlo z Mundunguse, pokračoval, „Arthur a Fred – “
„Já jsem Geroge,“ řeklo dvojče, na které Moody ukazoval. „To nás nedovedete rozlišit ani když jsme oba proměněni v Harryho?“
„Pardon, Georgi – “
„Jen si z Vás dělám srandu, opravdu jsem Fred – “
„Dost už blbnutí!“ zavrčel Moody. „Ten druhý, Fred, George, nebo kdo vlastně jsi, půjde s Remusem. Slečna Delacourová – “
„Fleur vezmu na testrálovi,“ řekl Bill. „Nemá rád košťata.“
Fleur si za něj popošla stoupnout a přitom se zaksichtila tak, že Harry doufal, že se už nikdy tenhle výraz na jeho obličeji neobjeví.
„Slečna Grangerová s Kingsleym, opět na testrálovi – “
Hermiona popošla ke Kingsleymu, jenž se na ni klidně usmál. Harry věděl, že ani Hermiona nemá ráda košťata.

„Načež už zbýváme jen my dva, Rone,“ řekla Tonksová vesele a při svém mávání zavadila o tetiny květiny.
Ron ale nevypadal tak potěšeně, jako Hermiona.
„A ty deš se mnou, Harry, je to dobrý?“ řekl Hagrid a vypadal malinko nedočkavě. „Pojedem na motorce, košťata a testrálové neunesou mou tíhu, chápeš. Tady na sedačce už neni moc místa, takže pojedeš na vozejku.“
„To je super“, řekl Harry, nepříliš pravdivě.
„Myslíme si, že tě Smrtijedi budou očekávat, že poletíš na koštěti,“ řekl Moody, který zřejmě odhadl, jak se Harry cítí. „Snape měl dost času říct jim všechno, na co nikdy dřív nebyl čas, takže když narazíme na Smrtijedy, věřím, že si vyberou toho Pottera, který se bude na koštěti cítit jako doma. Takže dobrá,“ pokračoval, zavázal pytel s věcmi falešných Potterů a vydal se zpět ke dveřím, „Asi do tří minut bychom měli odletět. Nemá smysl zamykat zadní dveře, Smrtijedy to venku nezdrží, jestli tě sem přijdou hledat. Tak pojďme…“
Harry si spěšně vzal svůj batoh, Kulový blesk, Hedvičinu klec a vydal se za ostatními do temné zahrady.

Ze všech stran začaly létat lidem do rukou košťata, Kingsley už pomohl Hermioně na testrála, stejně jako Bill Fleur. Hagrid stál u své motorky s nasazenými brýlemi.
„To je ona? Je to Siriova motorka?“
„Přesně ona,“ řekl Hagrid a koukal při tom na Harryho. „A když jsi s ní jel naposledy, Harry, vešel ses mi na jednu ruku!“
Harry si nemohl pomoct, ale cítil se drobet poníženě, když si sedal do vozíku. Ron se na něj culil, když ho zahlédl sedět tam, jako dítě na kolotočích v elektrickém autíčku. Harry si složil batoh a koště pod nohy a Hedvičinu klec mezi nohy. Bylo to extrémně nepohodlné.
„Arthur to drobet vylepšil,“ řekl Hagrid, nedbaje na to, jak nepohodlně se Harry musí cítit. Posadil se obkročmo na motorku, která se drobet prohla a zaryla se několik centimetrů do země. „Teď umí pár triků. Tenhle byl můj nápad.“ Ukázal svým tlustým prstem na purpurové tlačítko u rychloměru.

„Buď, prosím, opatrný, Hagride,“ řekl pan Weasley, který stál u nich a držel své koště. „Ještě pořád si nejsem jist, jestli to bylo rozumné a určitě bys to neměl používat mimo nebezpečí.“
„Tak dobrá,“ řekl Moody. „Všichni se připravte, chci, abychom vystartovali naráz, jinak bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná.“
Všichni pokývali hlavami, že rozumí.
„Teď se drž pevně, Rone,“ řekla Tonksová a Harry jen zpozoroval, jak se Ron provinile podíval na Lupina, když chytal Tonksovou kolem pasu. Hagrid nakopl motorku, ta zařvala jako drak a boční vozík začal vibrovat.
„Hodně štěstí všem,“ zakřičel Moody. „Uvidíme se za hodinku v Doupěti. Vyrazíme na ‚tři‘… Raz… dva… tři!“

Motorka začala neskutečně řvát a Harry cítil, jak se vozík naklonil. Jak rychle stoupali k nebesům, mírně se mu zamlžily oči a vlasy za ním vlály. Okolo něj se do vzduchu vznášela košťata a za testrály byly vidět jen jejich dlouhé mávající ocasy. Harryho nohy, namačkané ve vozíku s Hedvičinou klecí a jeho batohem byly už otlačené a začaly dřevěnět. Bolest už byla tak silná, že se zapomněl naposledy podívat na dům číslo čtyři v Zobí ulici. Když se podíval přes bok vozíku, nedokázal už rozeznat, který dům to vlastně byl.
A pak, odnikud a z ničeho, byli obklopení. Minimálně třicet zahalených postav, jakoby zavěšených ve vzduchu, zformovalo obrovský kruh, doprostřed kterého vlétli nedbale všichni členové Řádu.

V tu ránu se ze všech stran ozýval křik, objevovaly se záblesky zeleného světla… Hagrid zařval a motorka se ve vzduchu převalila. Harry ztratil ponětí o tom, kde jsou. Nad ním byla světla pouličních lamp, okolo něj se ozývaly křiky a on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny…
„Ne – POMOC!“

Koště se roztočilo, ale on jen tak tak zvládl chytit pásek svého batohu a vršek klece, načež se motorka opět obrátila na správnou stranu. Na sekundu se mu ulevilo, ale pak se opět objevil záblesk zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na spodek klece.
„Ne – NE!“
Motorka najednou vyrazila dopředu. Když Hagrid proletěl jejich kruhem, stihl Harry zahalené Smrtijedy jen tak tak zaregistrovat.
„Hedviko – Hedviko!“
Ale sova ležela nehybně a žalostně na spodku klece, skoro jako nějaká hračka. Nemohl ji vzít k sobě a jeho záchrana byla pro ostatní nejdůležitější. Ohlédl se přes rameno a uviděl hromadu lidí postupovat, zelené světlo zářit, jeden pár lidí na košťatech se vznášel výš a výš, nedokázal ale říct, kdo to byl.

„Hagride, musíme se vrátit zpátky, musíme se vrátit zpátky!“ křičel přes hromový řev motoru vytahuje svou hůlku, Hedvičinu klec nacpal k podlaze a odmítal věřit, že by byla mrtvá. „Hagride, OTOČ TO!“
„Má práce je dostat tě vodsaď, Harry!“ křičel Hagrid a přidal plyn. „Zastav – ZASTAV!“ křičel Harry, ale jak se podíval znovu zpět, prolétly okolo jeho ucha dva záblesky zeleného světla. Čtyři Smrtijedi opustili kruh, pronásledovali je a mířili svými kouzly na Hagridova záda. Hagrid zabočil, ale Smrtijedi sledovali tentýž kurz. Harry se musel sklonit do vozíku, aby se skryl před všemi těmi kouzly, jejichž intenzita vzrůstala. Zkusil se otočit a zakřičel „Mdloby na vás!“ a z jeho vlastní hůlky vyrazil proud rudého světla, čímž mezi Smrtijedy, kteří se kletbě pokusili vyhnout, vytvořil mezeru.

„Drž se pevně, Harry, todle na ně zapůsobí!“ zařval Hagrid a Harry se podíval vzhůru právě včas, aby viděl Hagrida mačkat zelené tlačítko pod ukazatelem paliva. Z výfuku vyrazila zeď, pevná černá zeď. Harry jen viděl, jak se uprostřed oblak rozpíná. Tři Smrtijedi sithli uhnout, ale čtvrtý takové štěstí neměl. Zmizel z výhledu a pak bylo vidět jen, jak padá jako balvan, jeho koště bylo rozcupováno na kousky. Jeden z jeho kolegů zpomalil, aby ho zachránil, ale nebylo ho vidět – jak se Hagrid předklonil přes řídítka a šlápl na plyn, vyvlila se z výfuku další temná vlna.
Od hůlek dvou zbývajících Smrtijedů přes Harryho hlavu stále přilétalo čím dál více smrtících kleteb. Mířily na Hagrida. Harry na oplátku vysílal další ochromující kletby: červené a zelené pruhy světla se uprostřed nebes srážely a produkovaly plno jisker, které Harrymu připomínaly ohňostroje a mudlové vespod nemohli mít vůbec ponětí, co se děje…

„Drž se Harry, jedeme dál!“ zakřičel Hagrid a stiskl druhé tlačítko. Tentokrát se z výfuku vymrštila obrovská síť, ale Smrtijedi na ni byli připraveni. Nejen, že se jí zvládli obletem vyhnout, třetí, který původně zachraňoval čtvrtého, se do ní sice zachytil, ale pak se najednou objevil za dvěma svými kolegy a pak všichni tři pronásledovali motorku a všichni tři po ní metali kletby.

„Tohle je dorazí, Harry, drž se pevně!“ zakřičel Hagrid a Harry viděl, jak zatlačil celou svou rukou do purpurového tlačítka pod rychloměrem.
S nezaměnitelným hlučným řevem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, doběla rozžhavený a modrý a motorka vystřelila vpřed jako kulka se zvukem kroutícího se kovu. Harry viděl Smrtijedy, jak se vyhýbají smrtící plamenné stopě a v tu samou chvíli se postranní vozík začal osudně kývat. Jeho kovové spoje s motorkou se silou akcelerace začaly přetrhávat.
„To je dobrý, Harry!“ křičel Hagrid, kterého síla vzduchu na motorce položila. Nikdo teď neřídil a vozík se začal pod silou vzduchu kroutit.

„Zvládám to, Harry, neboj se!“ ječel Hagrid a ze vnitřní kapsy svého kožichu vytáhl květinami posetý růžový deštník.
„Hagride! Ne! Nech to na mně!“
„REPARO!“

Ozvala se ohlušující rána a vozík se od motorky oddělil úplně. Harry zrychlil vpřed, hnaný silou motorky, a pak začal klesat…
V zoufalství na svůj vozík Harry namířil hůlku a zakřičel, „Wingardium Leviousa!“
Vozík se vznesl jako korek ve vodě, neřiditelný, ale alespoň zůstal ve vzduchu. Na oslavu ale neměl ani půl sekundy, jelikož se za ním zjevily další a další kletby. Tři Smrtijedi ho začali obkličovat.

„Jdu za tebou, Harry!“ křiček Hagrid z temnoty, ale Harry cítil, jak vozík začíná opět klesat. Ač zkroucený, jak jen nízko mohl být, pokusil se namířit do středu přilétajících postav a zakřičel, „Impedimenta!“
Kouzlo vrazilo prostřednímu Smrtijedovi do hrudníku. Na moment se ten muž úplně rozplácl ve vzduchu, jako kdyby narazil na neviditelnou překážku. Jeden z jeho kolegů do něj málem vrazili…

Pak se vozík začal propadat opravdu prudce a poslední Smrtijed vyslal kletbu tak blízko Harrymu, až se ten musel sklonit pod hranu vozíku, až si málem o roh sedadla vyrazil zub…
„Už letím, Harry, už letím!“
Velká ruka chytila Harryho za zadní část jeho oblečení a vytáhla jej z klesajícího vozíku zpět na sedadlo motorky. Harry si uvědomil, že sedí opět za Hagridem. Jak začali stoupat, pryč od dvou zbývajících Smrtijedů, vyplivl Harry krev z úst, namířil hůlku na padající vozík a zakřičel, „Confringo!“

Věděl, že Hedviku to bude bolet, ale jak vozík vybouchl, nejbližšího Smrtijeda to srazilo z koštěte a odhodilo z dohledu. Jeho společníci odlétli zpět a ztratili se též.
„Harry, je mi to líto, moc líto,“ bědoval Hagrid, „Neměl sem to zkoušet vopravit sám, jo, už nemám mezi kouzelníkama co dělat…“
„To není problém, jen prostě leť!“ zakřičel Harry k Hagridovi, když se ze tmy vynořili další dva Smrtijedi a s každým momentem se přibližovali.

Jak začaly opět létat vzduchem kletby, začal Hagrid kličkovat a uhýbat. Harry věděl, že Hagrid nezkusí sám znovu použít drakoletí tlačítko, když Harry sedí tak volně. Harry vyslal na jejich pronásledovatele omračující kouzlo, ale prakticky je nezdržel. Vyslal na ně další blokující kouzlo – nejbližší Smrtijed zabočil, aby se mu vyhnul, načež mu sklouzla jeho kapuce a při dalším červeném záblesku omračujícího kouzla Harry uviděl nepřirozeně bledý obličej Stana Silničky… Stana…
„Expelliarmus!“ zakřičel Harry.
„Je to on, to je on, to je ten pravý!“

Výkřik zahaleného Smrtijeda zasáhl Harryho i přes hromově hlučící motor motorky: V dalším okamžiku odpadli oba pronásledovatelé zpět a ztratili se z dohledu.
„Harry, co se stalo?“ burácel Hagrid. „Kam se poděli?“
„Já nevím!“
Ale Harry se obával – zahalený smrtijed křičel „to je ten pravý!“ Jak jen to mohl vědět? Upřeně zíral do prázdné temnoty a cítil nebezpečí… Kde to vlastně byli?
Posunul se v sedadle dopředu a sedl si tak, aby byl tváří vpřed a chytil se zadní části Hagridova kabátu.

„Hagride, použij ještě jednou ten drakolet, pojďme se odsud rychle dostat!“
„Tak se drž pevně, Harry!“
Opět se ozvalo ohlušující ječivé burácení a z výfuku vyrazil bělomodrý oheň. Harry cítil, jak se sune dozadu na tom mále, které pro něj na sedačce zbylo. Hagrid se pospouval zpět, změrem k němu, stěží udržuje ruce na řídítkách…

„Myslím, že jsme je setřásli, Harry, myslím, že jsme to zvládli“ zakřičel Hagrid.
Ale Harry spokojený nebyl. Sedl na něj strach a rozhlížel se kolem sebe vlevo a vpravo po pronásledovatelích, o kterých věděl, že musí přijít… Proč ustoupili? Jeden z nich stále měl hůlku… „To je on, ten pravý…“ To řekli právě poté, co se pokusil odzbrojit Stana…
„Už jsme skoro tam, Harry, už jsme to skoro zvládli!“ křičel Hagrid.
Harry cítil, jak motorka mírně klesá, i když světla na zemi stále vypadala jako hvězdy.
Pak jej začala neskutečně pálit jeho jizva – bylo to jako oheň. Na obou stranách motocyklu se objevil jeden Smrtijed a dvě vyslané smrtící kletby jej minuly o milimetry a odhodily mírně dozadu…

A pak ho Harry uviděl. Voldemort letěl jako kouř nesený větrem, bez koštěte nebo testrála, který by ho nesl, jeho hadí obličej zářil v temnotě, jeho bílé prsty opět pozvedaly hůlku…
Hagrid zakřičel strachy a zatočil motorku do svislého směru. Jako holý boj o život připadalo Harrymu vysílání omračujících kleteb náhodně do divoké noci. Poté za sebou uviděl poletovat tělo a věděl, že jednoho z nich zasáhl, chvilku nato se ale ozvala rána a z motoru vyrazily jiskry. Motorka se začala propadat vzduchem ve spirále, úplně neovladatelná…
A opět se za nimi začaly objevovat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, která strana je „nahoru,“ která „dolů,“ jeho jizva ho stále pálila. Čekal, že každou sekundu zemře. Zakrytá osoba na koštěti byla půl metru od něj, viděl, jak zdvihá ruku…

„NE!“
S výkřikem vzteku uviděl Harry, jak Hagrid a Smrtijed mizí z dohledu, když jejich společná váha byla na jedno koště extrémní…
Sotva svíral padající motorku svými koleny, zaslechl Harry Voldemorta zařvat „JE MŮJ!“
Bylo po všem. Neviděl a neslyšel, kde Voldemort je. Před očima odlétl pryč další Smrtijed a Harry jen zaslechl „Avada—“

Bolest v Harryho jizvě ho přiměla zavřít oči, načež jeho hůlka začala téměř sama kouzlit. Cítil, jak ji jeho ruka obklopila jako magnet, skrz zpola zavřených očí viděl, jak z hůlky vytryskl proud zlatavého světla, zaslechl, jak něco prasklo a pak jen někdo zařval vzteky. Poslední Smrtijed vřeštěl, Voldemort křičel „NE!“ Harry si najednou uvědomil, že má nos centimetr od drakoletího tlačítka. Stiskl jej volnou rukou a motorka vystřelila do vzduchu další plameny a vyřítila se přímo k zemi.

„Hagride!“ zakřičel Harry a držel se, co mu síly stačily. „Hagride…! Accio Hagrid!“
Motorka se jen zrychlila a blížila se k zemi. S obličejem na řídítkách neviděl Harry nic, než jen vzdálená světla, která se zvětšovala a blížila a blížila. Bylo jisté, že narazí do země a on s tím nemohl nic udělat. Za ním se ozval další výkřik: „Tvou hůlku, Selwyn, dej mi tvou hůlku!“
Vycítil, že je Voldemort někde poblíž, dříve, než jej uviděl. Když se podíval na bok, zjistil, že zírá do rudých očí a byl si jist, že to byla poslední věc, kterou kdy uviděl: Voldemort, který se jej pokusí znovu zabít…

A pak najednou Voldemort zmizel.Harry se podíval pod sebe a uviděl tam Hagrida, rozpláclého na zemi. Stěží ovládl otočit řídítka tak, aby do něj nenarazil, vší silou stiskl brzdu, ale s ohlušujícím nárazem, který roztřásl zemi poblíž, vletěl do rybníku plného bahna…

 

5. kapitola - Padlý válečník

 

"Hagride?" Harry zápasil s troskami kůže a kovu, které ho opklopovaly a jak se snažil postavit, ruce se mu bořili do blátivé vody. Nedokázal pochopit, kam Voldemort zmizel a očekával, že se každou chvíli snese z okolní temnoty. Cosi vlhkého a horkého kapalo z jeho brady a předlotí. Vybrodil se na břeh rybníčku a tam se zarazil o velkou temnou masu na zemi, což byl Hagrid.
"Hagride? Hagride, mluv se mnou..." Ale černá hromada se ani nepohla.
"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Hary Potter?" Harry mužův hlas nepoznával. Na to zakřičel ženský hlas: "Oni havarovali. Tede! Havarovali na zahradě!" Harrymu se motala hlava. "Hagride," opakoval hloupě a podlomily se mu kolena. Další věc, kterou si uvědomil, bylo to, že leží na zádech na něčem, co mu připomínalo podušku, s pálivou bolestí na žebrech a pravé ruce. Svůj chybějící zub měl zpět. Jizva na jeho čele stále pulsovala bolestí.

"Hagride?" Otevřel oči a uviděl, že leží na pohovce v neznámém, jemně osvíceném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na podlaze opodál, mokrý a zablácený. Světlovlasý, silnější muž Harryho úzkostlivě sledoval. "Hagrid je v pořádku, synu," řekl muž, "žena se o něj teď stará. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Postaral jsem se o tvoje žebra, zub a ruku. Mimochodem, já jsem Ted, Ted Tonks - otec Dory." Harry se posadil příliš rychle. Před očima mu vyrazila světýlka a cítil závrať. "Voldemort..."
"Buď v klidu," řekl Ted Tonks a pokládaje mu ruku na rameno, tlačil Harryho zpátky do polštářů.
"To byla ošklivá nehoda, co jste měli. Co se vlastně stalo? Něco se pokazilo na té motorce? Arthur Weasley znovu přestřelil? On a ty jeho mudlovské hračičky..."
"Ne," řekl Harry a jeho jizva pulsovala jako čertvé zranění. "Smrtijedi, bylo jich spousta, pronásledovali nás..." "Smrtijedi?" řekl Ted ostře.
"Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že nevěděli, že budeš dnes večer převezen, myslel jsem..." "Věděli to," řekl Harry. Ted Tonks se podíval nahoru na strop, jakoby si myslel, že skrz něj uvidí až na nebe nad ním.
"Tak, potom tedy víme, že naše ochranná kouzla vydržela, ne? Neměli by být schopni přiblížit se k domu na méně, jak 100 yardů v jakémkoliv směru." Teď už Harry rozumněl tomu, proč Voldemort najednou zmizel - ocitli se v bodě, kde motorka překročila bariéru kouzel Řádu. Jenom doufal, že budou i nadále fungovat. Představil si Voldemorta sto yardů daleko, jak se snaží najít způsob, kterým by pronikl skrz cosi, co si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu. Shodil nohy dolů z pohovky - musel vidět Hagrida na vlastní oči předtím, než uvěří, že je skutečně naživu. Nicméně, jakmile se postavil, dveře se otevřely a Hagrid se protlačil skrz ně, tvář pokrytou blátem a krví, malinko kulhající, ale jako zázrakem živý.

"Harry!" Překročil podlahu mezi nimi dvěma kroky, odhodil při tom z cesty dva křehké stolečky a aspidistru a stiskl Harryho v takovém objetí, že mu málem znovu praskla jeho čerstvě srostlá žebra. "Krindapána, Harry, jak ses z toho dostal? Já myslel, že už sme voba vyřízený!" "Jo, já taky. Nemůžu uvěřit..." Harry zmlknul ve chvili, kdy si všiml ženy, která právě vstoupila do mistnosti za Hagridem.
"Ty," zakřičel a vrhnul svou ruku do kapsy, která ale byla prázdná. "Tvoje hůlka je tady, synu," řekl Ted a poklepal s ní Harrymu na paži. "Spadla zrovna vedle tebe, sebral jsem jí...A ta žena, na kterou křičíš, je moje manželka." "Eh, já...omlouvám se." Když popošla více do místnosti, podoba paní Tonksové a její sestry Bellatrix už byla mnohem menší. Její vlasy byly světlejší a oči měla širší a vlídnější. Přesto vypadala po Harryho výkřiku poněkud povýšeně. "Co se stalo naší dceři?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli přepadeni...kde je Nymphadora?" "Já nevím," řekl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."

Ona a Ted si vyměnili ustrašené pohledy. Na Harryho dolehla směs strachu a viny. Pokud kdokoliv z ostatních zemřel, byla to jeho vina. Všechno jeho vina. To on souhlasil s tím plánem, když jim dal svoje vlasy. "Přenášedlo," vykřikl, jak si náhle vzpoměl. "Musíme se vrátit do Doupěte a zjistit...potom vám pošleme zprávu nebo...nebo Tonksová jí pošle, jednou..." "Dora bude v pořádku, 'Dromedo," řekl Ted."Ona ví, co dělat. Už byla s Bystrozory ve spoustě takových situací. Přenašedlo je tímhle směrem," dodal směrem k Harrymu. "Odlétá za tři minuty, pokud chceš." "Jo, určitě chceme," řekl Harry.

Uchopil svůj batoh a hodil si ho na záda. Já..." Podíval se na paní Tonksovou, protože se jí chtěl omluvit za strach, ve kterém jí zanechal a za který se cítil tak příšerně zodpovědný, ale nenapadala ho žádná vhodná slova tak, aby to nevyznělo prázdně a neupřímně. "Řeknu Tonksové...Doře...aby se ozvala, až...Děkuju, že jste nám pomohli, děkuju za všechno, já..." Byl rád, že opustil místnost a následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do koupelny. Hagrid šel hned za nimi, přikrčený tak, aby se nebouchnul hlavou o rám dveří.
"Támhle, synu. To je přenášedlo." Pan Tonks ukazoval na malý stříbrný hřeben ležící na toaletním stolku.
"Děkuju," řekl Harry s prstem nataženým tak, aby se dotýkal hřebínku a byl připravený k přesunu.
"Počkej chvilku," řekl Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde je Hedvika?"
"Ona,...zasáhli jí, odpověděl Harry. Když si to uvědomil, styděl se za sebe a slzy mu vyhrkly do očí. Sova byla jeho společníkem, jeho velkým pojítkem s kouzelnickým světem, když byl nucen se vracet k Dursleyovým. Hagrid natáhl svou obrovskou ruku a poplácal ho soucitně po rameni.

"Nevadí," řekl mrzutě, "Nevadí. Prožila skvělej, dlouhej život..."
"Hagride!" řekl Ted varovně zrovna ve chvíli, kdy se hřeben rozzářil do světle modra a Hagrid k němu přiložil svůj ukazovák právě včas. S trhnutím za pupkem, jako kdyby ho neviditelné lano zatáhlo vpřed, byl Harry vtlačen do prázdna a nekontrolovatelně se točil s prstem přilepeným na přenášedlo. On i Hagrid pádili pryč od Pana Tonkse a o sekundu později už se jeho nohy dotkly tvrdé země a on upadl na všechny čtyři na zahrádku Doupěte. Uslyšel křik. Zahodil pryč nyní již nelepící přenášedlo, postavil se s lehkým zakymácením na nohy a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak běží dolů po schodech u zadního vchodu.
Mezitím se i Hagrid, který také upadl na zem, nejistě zvedal na nohy.

"Harry? Ty jsi ten pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová. "Co tím myslíte? Je tu už někdo z ostatních?" vzdychl Harry. Odpověď byla dobře čitelná z výrazu bledé tváře paní Weasleyové.
"Smrtijedi na nás čekali," řekl jí Harry, "Byly jsme obklíčeni a v tu chvíli jsme rychle odletěli. Věděli, že to bude dnes v noci. Nevím, co se stalo komukoliv z ostatních. Čtyři z nich nás začali pronásledovat a jediné, co jsme mohli dělat, bylo utéct pryč. A potom nás dohonil Voldemort..."" Zaslechl sebeobviňující tón ve svém hlase, prosbu o pochopení, proč neví, co se stalo s jejími syny, ale... "Díky bohu, že se ti nic nestalo," řekla a stiskla ho v objetí, o kterém Harry cítil, že si ho nezaslouží. "Něměla bys trošičku brandy, Molly?" zeptal se Hagrid malinko třesoucím se hlasem.
"Pro lékařský účely...?" Mohla by jí přivolat kouzlem, ale jak se otočila a běžela zpět k nakřivo stojícímu stavení, Harry věděl, že chce schovat svou tvář. Otočil se k Ginny a ta mu odpověděla na jeho nevyslovenou prosbu. "Ron a Tonksová se měli vrátit první, ale zmeškali svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," řekla ukazujíc při tom na prázdnou plechovku od oleje ležící opodál.

"A tohle," ukázala na starý zouvák "mělo být tátovo s Fredem. Ty tu měli být druzí. Ty a Hagrid jste třetí a," zkontrolovala si hodinky, "pokud to zvládli, tak George a Lupin by měli být zpátky do minuty." Paní Weasleyová se znovu objevila a nesla láhev brandy, kterou předala Hagridovy. Ten jí odzátkoval a na ex jí do sebe obrátil.
"Mami!" vykřikla Ginny a ukázala na místo pár stop od nich. Ve tmě se objevilo modré světlo, neustále se zvětšovalo a Lupin s Georgem se objevili. Nejprve se točili nad zemí a potom dopadli na zem. Harry okamžitě poznal, že je něco špatně. Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a tvář měl zalitou krví. Harry vyrazil vpřed a vzal George za nohy. Společně s Lupinem donesli George do domu, skrz kuchyň až do obývací místnosti, kde ho položili na pohovku. Když světlo lampy zalilo Georgeovu hlavu, Ginny zalapala po dechu a Harryho žaludek se silně zakymácel - jedno z Georgových uší bylo pryč.
Ta strana jeho hlavy byla zaplavena vlhkou, jasně červenou krví. Ještě před tím, než se paní Weasleyová sklonila nad svým synem, vzal Lupin Harryho za rameno a ne příliš jemně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kde se Hagrid stále ještě pokoušel procpat svoje velké tělo skrz zadní vchod.

"Hej!," řekl Hagrid rozhořčeně, "Jdi od něj! Koukej Harryho pustit!"
Lupin ho ignoroval.“Jaké zvíře bylo v rohu mého kabinetu když jsi poprvé přišel?“ "Eh...eh, ďasovec v nádrži, ne?" "Lupin pustil Harryho a ten spadl pozadu zpět na kuchyňskou linku.
"Co se tam stalo?" křičel Hagrid. "Omlouvám se Harry, ale musel jsem to zkontrolovat," řekl Lupin stroze. "Byly jsme zrazeni. Voldemort věděl, že budeš převezen dnes a jediní lidé, kteří mu to mohli říct byli přímo zapojení v plánu. Mohl jsi být podvodník."
"Tak proč nezkotrolujete mě?" funěl Hagrid, jak pořád bojoval s úzkými dveřmi. "Vy jste napůl obr," řekl Lupin, vzhlížeje na Hagrida. Mnoholičný lektvar je určen pouze pro lidi."
"Nikdo z řádu by Voldemortovi neprozradil, že to uděláme dneska," řekl Harry. Ta představa pro něj byla děsivá, nemohl uvěřit, že by to kdokoliv z nich udělal. "Voldemort mě dostihnul až úplně na konci. Nevěděl od začátku, který jsem. Kdyby znal plán, věděl by od začátku, že jsem s Hagridem."

"Voldemort tě dostihnul?" řekl Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jsi unikl?" Harry mu vysvětlil, jak je Smrtijedi sledovali, zdálo se, že nějak poznali, že on je pravý Harry, zanechali sledování a museli nějak uvědomit Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhly útočiště u rodičů Tonksové.

"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi udělal?" "Já..." Harry se snažil vzpomenout si. Celá cesta se mu zdála jako směs paniky a zmatku. "Uviděl jsem Stana Silničku...Víš, toho kluka, co dělal v záchranném autobusu? Snažil jsem se ho odzbrojit místo abych...no, on nevěděl, co dělá dělá, ne? Musel být pod kletbou Imperius?!" Lupin vypadal zděšeně. "Harry, čas, kdy stačilo odzbrojovat je pryč! Tihle lidé se snaží tě zajmout a zabít! Minimálně omráčit, pokud nejsi připraven zabít!" "Byli jsme stovky stop vysoko! Stan nebyl sám sebou a kdybych ho omráčil a on spadnul, zemřel by úplně stejně, jako kdybych použil Avada Kedavra! Expeliarmus mě zachránil před Voldemortem před dvěma lety," dodal Harry vzdorně.
Lupin mu připomněl Zachariáše Smitha z Havraspáru, který se mu vysmíval, když chtěl Brumbálovu armádu učit odzbrojovací zaklínadlo. "Ano, Harry," řekl Lupin s bolestí v hlase, "a mnoho smrtijedů o tom podalo svědectví! Promiň mi, ale to bylo velice neobvyklé chování ve chvíli, kdy ti bezprostředně hrozí smrt. Zopakovat to dnes před Smrtijedy, kteří byli u toho nebo o tom alespoň slyšeli, bylo málem jako spáchat sebevraždu." "Takže vy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" řekl Harry rozzlobeně. "Samozřejmě, že ne," řekl Lupin, "ale Smrtijedi - narovinu...většina lidí! - by očekávala, že zpátky zaútočíš! Expeliarmus je užitečné kouzlo, ale Smrtijedi si zřejmě myslí, že je to takový tvůj podpis a já na tebe musím naléhat, aby se tak doopravdy nestalo!" Lupin doháněl Harryho k pocitu, že je idiot, ale uvnitř něho něho bylo zrníčko vzdoru.

"Já neodstřelím člověka z mojí cesty jen proto, že tam zrovna náhodou stojí," řekl Harry, "To je Voldemortův způsob." Lupinova odveta už nepřišla - Konečně úspěšný Hagrid se prodral dveřmi a dopotácel se k židli, na kterou si sednul, ale ta se pod ním okamžitě rozsypala. Ignorujíc jeho směs klení a omluv, obrátil se Harry opět na Lupina.

"Bude George v pořádku?" Všechno Lupinovo zklamání z Harryho se zdálo být touto otázkou smyto. "Myslím, že ano, ale není tady žádná šance vrátit mu jeho ucho. Ne když bylo odejmuto kletbou. V tom se z venku ozval hlasitý zvuk. Lupin vyběhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a sprintoval na zahradu, kde se objevily dvě postavy.

Jak se k nim Harry blížil, poznal, že to je Hermiona, která se právě proměňova zpět do své podoby, a Kingsley, oba svírající ohnuté ramínko na šaty. Hermiona sebou mrštila do Harryho náručí, ale Kingsley vůbec nevypadal, že by ho těšilo kohokoliv z nich vidět. Přes Hermionino rameno Harry uviděl, jak zvedá hůlku a míří s ní na Lupinův hrudník. "Poslední slova Albuse Brumbála k nám dvěma!" "Harry je největší naděje, kterou máme. Věřte mu," řekl Lupin klidně. Kingsley otočil svou Hůlku na Harryho, ale Lupin řekl:

"Je to on, otestoval jsem to!" "Dobře, dobře!" odvětil Kingsley a schoval hůlku zpátky do svého pláště. "Ale někdo nás zradil! Věděli, že to bude dnes!" "Vypadá to tak," řekl Lupin, "ale patrně nevěděli, že tam bude 7 různých Harry Potterů."
"Malá výhoda!" zavrčel Kingsley. "Kdo ještě je zpátky?" "Jenom Harry, Hagrid, já a George." Hermiona potlačila malé zasténání.
"Co se ti stalo?" zeptal se Lupin Kingsleyho. "Sledovalo mě jich pět, dva jsem zranil, jednoho možná zabil," odříkal Kingsley, "a viděli jsme Ty-víš-koho - přidal se k pronásledovatelům asi na půlce cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on umí..." "Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl. Objevil se za mnou a Hagridem." "Tak proto se nás pustil - kvůli tobě!" řekl Kingsley, "Nemohl jsem pochopit, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?" "Harry byl přiliš milý na Stana Silničku," řekl Lupin. "Stan?" zopakovla Hermiona. "Ale já myslela, že je v Azkabanu?" Kingsley se neradostně zachechtal. "Hermiono, uskutečnil se hromadný útěk, který ministerstvo samozřejmě ututlalo. Traversovi spadla maska, když jsem na něj poslal kletbu, taky měl být v Azkabanu. Ale co se stalo tobě Remusi?
Kde je George?" "Přišel o ucho," řekl Lupin.
"Přišel o...?" zopakovala Hermiona zvýšeným hlasem.
"Snapeova práce," řekl Lupin. "Snape?" zařval Harry. "Neřekl jsi..." "Ztratil svou masku během pronásledování. Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že jsem mu to oplatil, ale jediné, co jsem mohl dělat bylo udržet George na koštěti. Ztrácel příliš mnoho krve." Mezi všemi čtyřmi se rozhostilo ticho, když se podívali na oblohu. Nebyli tam žádné známky pohybu - hvězdy byli stále stejné, neblikající, neměnné, nazakryté jejich přiletajícími kamarády. Kde byl Ron? Kdy byli Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? "Harry, podej mi ruku!" volal Hagrid chraplavě ze dveří, ve kterých už byl zase zaseklý. Rád, že může něco dělat, vytáhl ho Harry na svobodu a skrz prázdnou kuchyň proběhl zpět do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová a Ginny stále pečovali o George. Paní Weasleyová už zastavila krvácení a pod světlem lampy Harry uviděl čistý zející otvor na místě, kde bylo Georgovo ucho. "Jak mu je?" "Paní Weasleyová se rozhlédla kolem a řekla: "Nemůžu mu ho dát zpátky. Ne, když bylo odstraněno černou magií. Ale mohlo to být mnohem horší...Je naživu." "Ano. Díky Bohu." "Slyšela jsem v zahradě ještě někoho...?" zeptala se Ginny. "Hermionu a Kingsleyho," odpověděl Harry. "Zaplať pánbůh," zašeptala Ginny. Dívali se jeden na druhého a Harry jí chtěl obejmout. Nikdy to neudělal, když u toho byla paní Weasleyová, ale než stačil zareagovat, z kuchyně se ozvala obrovská rána. "Prokážu, kdo jsem, Kingsley, až uvidím svého syna! Teď ustup, jestli víš, co je pro tebe dobré!" Harry ještě nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle křičet. Vrazil do obýváku, pleš lesknoucí se potem, brýle nakřivo, Fred těsně před ním, oba bledí, ale nezranění. "Arthure!" zaštkala paní Wheasleyová. "Díky Bohu!" "Jak mu je?" Pan Weasley si kleknul na kolena vedle George. Poprvé za tu dobu, co ho Harry znal, se zdálo, že Fred neví, co říct. Díval se přes opěradlo pohovky na Georgeovo zranění, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pravděpodobně vyplašený hlukem příchodu Freda a svého otce se George probral.
"Jak se cítíš Georgi? zašeptala paní Weasleyová. Georgeovi prsty ohmatávaly stranu jeho hlavy. "Jako kopáč," zahuhlal.
"Co je s ním?" kuňkal Fred a koukel zděšeně. "Má něco s hlavou?" "Jako kopáč" opakoval George, otevřel oči a podíval se nahoru na svého bratra. "Vidíš...jsem kopáč. Mám díru v hlavě, vykopal jsem si díru do hlavy, Frede, bereš to?" Pan Weasley zaštkal hlasitěji, než obvykle a Fredovi se do popelavého obličeje vrátila barva.

"Ubohý," řekl Fred, "S celým širým světem humoru, který tu byl před tebou, ty vymyslíš 'díru a kopáče'?" "No, jo," řekl George a zašklebil se na svou slzami zalitou matku.
"Teď už nás budeš moct rozlišit, mami." Rozhlédnul se kolem. "Ahoj Harry,...jseš Harry, že jo?" "Jo, to jsem," řekl Harry a popošel blíže k pohovce.
"Tak jsme tě aspoň dostali zpět v pořádku," řekl George. "Proč se Ron a Bill nechoulí kolem mé skoro smrtelné postele?" "Ještě se nevrátili, Georgi." odpověděla mu paní Weasleyová. Georgův úšklebek zmizel. Harry se letmo podíval na Ginny a naznačil jí, aby ho doprovodila ven.

Když procházeli kuchyní, řekla mu tichým hlasem: "Ron a Tonksová by se už měli vrátit. Neměli dlouhou cestu. Tetička Muriel nebydlí odsud tak daleko." Harry neodpovídal.
Pokaždé, když přijel do Doupěte, spadl z něho všechen strach, ale tentokrát ho celého zahalil, jakoby mu lezl pod kůži, pulsoval v jeho hrudi a slepil mu hrdlo. Když sestupovali po schůdcích do zahrady, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley přecházel tam a zpět po zahradě a při každé otočce se zadíval na nebe. Harry si vzpoměl na strýce Vernona, jak chodil po obývacím pokoji asi tak před milionem let.

Hagrid, Hermiona a Lupin stáli rameno na rameni a upírali v tichosti pohledy nahoru. Nikdo z nich se neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se vlekly, jako by to byly celé roky. I ten nejmenší poryv větru způsobil, že nadskočili a v naději, že uvidí některého chybějícího člena řádu, jak se nezraněný objeví, otočili se na keřík, který ve větru zašumněl. A v tom se přímo nad nimi zhmotnilo koště a sneslo se směrem k zemi.

"To jsou oni" zavřeštěla Hermiona. Tonksová přistála s dlouhým smikem, který všude po okolí rozhodil zeminu a kamení. "Remusi!" Tonksová se rozbrečela, když sbelhala z koštěte do Remusova náručí. Ron zmateně doklopýtal k Harrymu a Hermioně. Jeho tvář byla bledá a vypadal, že není schopen ze sebe vydat slovo.
"Jste v pořádku," zamumlal ještě před tím, než k němu vyletěla Hermiona a pevně ho objala. "Já myslela..myslela jsem..." "Sem v pohodě," řekl Ron a poplácával jí po zádech. "Sem v pohodě."
"Ron byl skvělej," pronesla Tonksová vřele a uvolnila se z Remusova sevření. "Užasnej - Omráčil jednoho smrtijeda přímo do hlavy a to když míříte na pohyblivý cíl z letícího koštěte..."
"Vážně jsi to udělal?" zeptala se užasle Hermiona s rukama stále kolem Ronova krku.
"Pořád ten překvapený tón," řekl trochu nazlobeně a vymanil se na svobodu.
"Jsme poslední?" "Ne," odpověděla mu Ginny, "pořád ještě čekáme na Billa s Fleur a Pošuka s Mundungusem. Jdu říctr mamce a taťkovi, že jsi v pořádku, Rone..." Odběhla dovnitř. "Tak co máte? Co se stalo?" Lupinův hlas zněl až rozzlobeně, když se obracel na Tonksovou.

"Belatrix," řekla Tonksová. "Chtěla mě dostat skoro tak, jako Harryho, Remusi. Hodně se snažila mě zabít. Chtěla bych jí dostat, dlužím jí to. Ale určitě jsme zranili Rudolphuse...Potom už jsme byli u Ronovi tetičky Muriel, ale nestihli jsme naše přenášedlo, jak nás obskakovala..."
Lupinovi pohrával sval na čelisti. Přikyvoval, ale vypadal, že není schopen už cokoliv dalšího dodat. "A co se stalo vám?" obrátila se Tonksová na Harryho, Hermionu a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy ze svých cest, ale po celou dobu nad nimi neustále viseli obavy z nepřítomnosti Pošuka, Billa a Fleur a bylo čím dál těžší je ignorovat.

"Budu se muset vrátit na Dawning Street, měl jsem tam být už před hodinou," řekl Kingsley konečně, po posledním upřeném pohledu na oblohu. "Dejte mi vědět, až se vrátí..." Lupin přikývnul. S mávnutím na ostatní Kingsley odešel do tmy směrem k brance. Harrymu se ještě zdálo, že slyší slabé prasknutí, jak se Kyngsley přemístil pryč hend za plotem Doupěte. Pan a paní Weasleyovi přicházeli po zadních schůdcích s Ginny v těsném
závěsu. Oba rodiče objali svého syna ještě před tím, než se obrátili na Lupina a Tonksovou. "Děkujeme Vám", řekla paní Weasleyová, "za naše syny." "Nebuď hloupá, Molly," prohodila na to Tonksová. "Jak je Georgovi?" zeptal se Lupin. "Co je s ním?" pípnul Ron. "Přišel o..."
Ale konec věty paní Weasleyové byl přerušen společným výkřikem. Testrál právě přistál pár stop od nich. Bill a Fleur sjely z jeho hřbetu, ošlehaní větrem, ale nezranění. "Bille! Díky Bohu! Díky, Bohu!" Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale obětí, které jí Bill věnoval bylo ledabylé. S pohledem upřeným přímo na svého otce řekl:

"Pošuk je mrtvý."

Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Harry ucítil, jak něco v něm padá dolů, skrz zem a opouští ho to navždycky. "Viděli jsme to," řekl Bill. Fleur přikývla, se slzami, které se leskly ve světle přicházejícím sem z oken kuchyně. "Stalo se to hned po tom, co jsme prolomili jejich kruh. Pošuk s Dungem byli blízko nás - mířili taky na sever. Voldemort - on umí létat - vyrazil přímo za nimi. Dung zpanikařil, slyšel jsem ho vykřiknout.
Pošuk se ho snažil zastavit, ale on se přemístil. Voldemortova kletba zasáhla Pošuka přímo do tváře. Spadl pozadu z koštěte a...nebylo nic, co bysme mohli udělat. Měli jsme polovinu z nich přímo za sebou..." Billův hlas se zlomil.

"Samozřejmě jste nemohli nic udělat," řekl Lupin. Všichni se zastavili a dívali se na sebe navzájem. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý. To není možné..Pošuk, tak schopný, tak odvážný, vždy suverénní... Nakonec na všechny dolehlo, ač to nikdo neřekl nahlas, že už není nic, kvůli čemu by měli zůstávat v zahradě a tiše následovali pana a paní Weasleyovi zpět do Doupěte, do obýacího pokoje, kde se Fred s Georgem společně smáli. "Něco se děje?" zeptal se Fred, zkoumajíc tváře všech příchozích.

"Co se stalo? Kdo je...? "Pošuk," řekl pan Weasley. "Mrtvý."

Obličeje dvojčat se zkroutili do překvapené grimasy. Nikdo nevěděl, co dělat. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku, měla k Pošukovi blízko - Harry věděl, že byla jeho oblíbenec a držel nad ní ochrannou ruku na Ministerstvu Kouzel. Hagrid, který si sedl do kouta, kde měl nejvíc místa, si utíral oči svým kapesníkem velkým jak ubrus. Bill odešel ke kredenci a vyndal láhev Ohnivé whisky a pár skleniček.
"Tady," řekl a s mávnutím hůlky rozeslal po místnosti 12 plných sklenic ke každému z nich a sám si nechal třináctou. "Na Pošuka" "Na Pošuka" pronesli všichni přípitek.

"Na Pošuka" jako ozvěna řekl se škytnutím malinko opožděně Hagrid. Ohnivá Whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se mu, jako by se do něj propalovala, znecitlivovala a naplňovala ho odvahou. Takže Mundungus zmizel?" konstatoval Lupin, který svojí sklenici vypil na ex. Atmosféra se najednou změnila. Všichni vypadali napjatě a pozorovali Lupina se strachem z toho, co by mohli slyšet.
"Vím, co si myslíš," řekl Bill, "a napadlo mě to taky po cestě sem, protože vypadali, že nás očekávají, že? Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam bude sedm Harry Potterů - to je zmátlo a díky tomu jsme dokázali zmizet. Ale zapoměl jsi, že to byl Mundungus, koho to napadlo. Proč by jim neřekl takovou základní věc? Podle mě Dung prostě zpanikařil. Nechtěl jít první, ale Pošuk mu to nařídil a Ty-víš-kdo šel rovnou po nich. To bylo dost na to, aby kdokoliv zpanikařil.

"Ty-víš-kdo jednal přesně tak, jak Pošuk předpověděl," pokrčila nos Tonksová. "Pošuk říkal, že bude očekávat, že pravý Harry bude s tím nejzkušenějším Bystrozorem. Začal pronásledovat Pošuka jako prvního a když se zbavil Pošuka, začal pronásledovat Kingsleyho..."

"Áno, ten je také veliše dobrý," přikývla Fleur, "ale štále to nevysvětluje, jaktože větěli, že budeme přesunovat 'Arryho zrovna dneská. Někto mušel být neopaterný." Někto musel vyzradit datum někomu s venku. To je to jediné, co vysvětluje, že znali datum , ale neznali pšesný plán." Zazářila na všechny kolem, slzy se jí stále ještě leskly na její krásné tváři a vyzývala pohledem všechny, aby jí nějak oponovali.
Nikdo to ale neudělal. Jediný zvuk, který narušil ticho bylo Hagridovo posmrkávání zpoza obřího kapesníku. Harry se upřeně zadíval na Hagrida, který právě riskoval svůj život proto, aby zachránil ten jeho - na Hagrida, který ho miloval, který mu věřil a který už byl jednou lstí obelhán, aby vyzradil Voldemortovi tajné informace výměnou za dračí vejce...

"Ne," řekl Harry nahlas. Všichni se na něj překvapeně otočili. Ohnivá whisky zřejmě zesílila jeho hlas. "Myslím,..pokud někdo udělal chybu a omylem prozradil tajemství, určitě to neudělal schválně. Není to jeho chyba," zopakoval znovu trochu hlasitěji, než by to udělal normálně. "Musíme si navzájem věřit. Já věřím každému z vás! Nevěřím tomu, že by mě kdokoliv z vás prodal Voldemortovi!" "Hezky řečeno, Harry." opáčil Fred neočekávaně.
"Už jo, 'ujo', 'ucho'!" řekl George. Lupin měl zvláštní výraz ve tváři, skoro až lítostivý, když se podíval na Harryho. "Myslíš, že jsem hlupák?" zeptal se Harry vyzívavě. "Ne, myslím, že jsi jako James, který by považoval za známku nečestnosti, kdyby měl přestat důvěřovat svým přátelům." Harry věděl, na co naráží - jeho otec byl zrazen Peterem Pettigrewem. Najednou ho popadl iracionální vztek. Chtěl se hádat, ale Lupin se otočil zády sednul si ke stolu a řekl Billovi: "Máme práci. Musím říct Kingsleymu..." "Ne,...já mu to řeknu. Já tam dojdu." "Kam jdeš," řekli Tonksová a Fleur společně. "Pošukovo tělo," řekl Lupin. "Musíme ho získat." "Nemohlo by to..." začala paní Weasleyová s důrazným pohledem na Billa. "Počkat?," řekl Bill, "Ne, pokud nechceš, aby si ho radši vzali Smrtijedi?"

Nikdo nepromluvil. Lupin s Billem se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle - všichni kromě Harryho, který zůstal stát. Přítomnost a nevyhnutelnost smrti tu s nimi byla jako neodbytná přítomnost. "Musím taky jít," řekl Harry. Páry očí se do něj zabodly.

"Nebuď hloupý, Harry!" řekla mu paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?" "Nemůžu tu zůstat." Chytil se za předloktí, znovu mu v něm začalo cukat. Necítil takovou bolest už více jak rok. "Dokud tu zůstávám, jste všichni v nebezpečí. Nechtěl bych, aby..." "Ale nebuď takový," opáčila paní Weasleyová.

"Celá dnešní noc proběhla proto, abychom tě dostali bezpečně sem a díky Bohu se to povedlo. I Fleur souhlasila, že se vdá tady, místo ve Francii, všechno jsme zařídili, takže teď můžeme zůstat společně a postarat se o tebe..." Nerozumněla tomu, spíše se teď cítil hůř, než líp. "Pokud by Voldemort zjistil, že jsem tady..." "Ale jak by mohl?" zeptala se paní Weasleyová. "Neexistuje způsob, jak by se mohl dozvědět, ve kterém z domů jsi." "Nejsem to já, o koho se bojím!" řekl Harry. "To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale, kdyby jsi teď odešel, byly by naše úspěchy dnes v noci trochu zbytečné."
"Nikam nepudeš" zahřměl Hagrid. "Kindapána, Harry, po tom všem, čím sme prošli, bys vodešel?" "Jo a co moje ucho?" řekl George a trochu se vztyčil na svých poduškách. "Já to vím,..." "Pošuk by nechtěl..."
"JÁ VÍM! zakřičel Harry. Cítil se poražen a vydírán.

Nechápali, že to, proč ho zachránili je přesně ten důvod, kvůli kterému on chce teď odejít? Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém mu jeho jizva nepříjemně tepala bolestí. Přerušil ho až pan Weasley. "Kde je Hedwika, Harry? Mohli bychom jí odnést nahoru a dát jí něco k jídlu."
"V Harrym se všechno sevřelo jako pěst. Nemohl říct pravdu. Vypil poslední zbytek svojí Ohnivé Whisky, aby se vyhnul odpovědi. "Když už to šlo ven jednou, pude to i podruhý, Harry," řekl Hagrid.
"Utekla mu, foukla mu zrovinka, když byl přímo nad tebou."
"Nebyl jsem to já," řekl Harry ploše. "Byla to moje hůlka. Moje hůlka jednala na vlastní popud."
Po pár okamžicích řekla Hermiona jemně: "Ale to není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž bys to chtěl? Reagoval jsi instinktivně."
"Ne," řekl Harry. "Motorka padala, nemůžu říct, kde byl v tu chvíli Voldemort, ale moje hůlka se najednou vzpřímila v mojí ruce, našla ho a vyslala na něj kletbu, ale žádnou, kterou bych znal. Nikdy před tím jsem zlaté plameny nedělal."
"Často," přidal se pan Weasley, "když jseš ve stresu, můžeš udělat kouzlo, o kterém si nikdy před tím ani nesnil. Často se to stává malým dětem před tím, než začnou chodit do školy..." "To nebylo jako tohle," opáčil Harry skrze sevřené zuby. Jeho jizva žhnula. Cítil vztek a flustraci. Nenáviděl představu, že si všichni myslí, že je dost silný na to, aby se utkal s Voldemortem.

Nikdo nic neříkal. Věděl, že mu nevěří. Teď, když o tom přemýšlel, zjistil, že nikdy před tím neslyšel o tom, že by nějaká hůlka sama kouzlila. Jeho jizva se plnila bolestí. Jediné, co mohl dělat, aby nezačal nahlas křičet bylo jít ven na vzduch. Sundal si brýle a odešel z místnosti. Jak procházel zahrádkou, prohlížel si ho velký kostnatý testrál. Roztáhl svoje ohromná netopýří křídla a potom pokračoval v pastvě. Harry se zastavil u zahradní branky, zírajíc na přerostlé květiny kolem a myslel na Brumbála. Brumbál by mu věřil, věděl to. Věděl by, proč se jeho hůlka tak zachovala, protože Brumbál vždycky měl nějakou odpověď. Znal hůlky - vysvětlil mu to zvláštní spojení mezi jeho a Voldemortovou hůlkou...Jenže Brumbál, stejně jako Sirius, stejně jako Pošuk a stejně jako jeho rodiče a jako jeho chudinka sova, všichni byli pryč a Harry už si s nikým z nich nikdy nepromluví.
Cítil horko uvnitř hlavy, ale nemělo nic společného s ohnivou whisky. A potom, z ničeho nic, bolest v jeho jizvě vystřelila a on zavřel oči a uvnitř jeho hlavy začal křičet cizí hlas. "Řekl jsi mi, že problém bude vyřešen, když si vezmu cizí hůlku!" A uvnitř jeho hlavy se objevil obraz zničeného starého muže ležícího na kamenné podlaze, jak křičí, hrozivě, táhle křičí, křičí v nepředstavitelné agónii.
"Ne, ne, prosím Vás, prosím..."
"Lhal jsi Lordu Voldemortovi, Ollivandere!" "Nelhal...přísahám, nelhal jsem." "Chtěl jsi pomoct Potterovi, aby mi utekl!" "Přísahám, že ne...Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat..." "Potom mi vysvětli, co se stalo. Luciusova hůlka je zničená!" "Nerozumím tomu...spojení...existuje jenom...mezi dvěma hůlkami..." "Lháři!!" "Prosím...žádám vás..."

A Harry uviděl bílou ruku, jak pozvedá svou hůlku a cítil Voldemortův nával hněvu, uviděl starého muže svíjejícího se na zemi ve smrtelné agónii... "Harry?" Bylo to pryč, tak rychle, jak to přišlo. Hary stál třesoucí se ve tmě, svírající zahradní branku. Jeho srdce mu bušilo a jizva mu stále ještě pulsovala ostrou bolestí. Potom spozoroval Rona a Hermionu.
"Harry, pojď zpátky do domu," volala Hermiona, "Nepomýšlíš doufám ještě pořád na odchod?" "Jo, musíš tady zůstat, kámo," řekl Ron a poplácal ho po zádech. "Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona, teď už dost blízko, aby mu viděla do tváře.

"Vypadáš strašně!" "No," řekl Harry třesoucím se hlasem, "pravděpodobně vypadám líp, než Ollivander..." "Když skončil svoje vyprávění o tom, co se mu stalo, Ron vypadal poděšeně, ale Hermiona přímo hrozivě vystrašená. "Ale to přeci mělo skončit! Tvoje jizva...neměl už jsi to nikdy dělat! Musel jsi znovu nechat otevřít to spojení mezi tebou a Voldemortem. Brumbál chtěl, aby si uzavřel svojí mysl!" Když neodpovídal, chytila ho za ruku. "Harry, on přejímá ministerstvo, noviny a půlku celého kouzelnického světa! Nenech ho to samé udělat i s tvojí hlavou!"

 

 

 

 

6. kapitola - Ghůl v pyžamu

 

Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujících dnech celým domem. Harry stále nepřestával věřit, že se objeví ve dveřích společně s ostatními členy Řádu, kteří přinášeli i odnášeli dennodenně naléhavé novinky. Harry cítil, že nic jiného než jednání může utišit jeho pocity viny a žal. Přemýšlel o tom, že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby našel a zničil zbývající Viteály. Čím dříve, tím lépe.

„No, ale nemůžeš nic dělat dřív než ti nebude 17.“připomínal mu Ron.
„Stále máš nad sebou magickou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde jinde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde bychom měli ty ... Ty-Víš-Co ... hledat ?

„Ne,“ přiznal Harry.
„Myslím, že Hermiona se už o to trochu zajímala.“ řekl Ron.
„Říkala, že tady shromáždila nějaké dokumenty, které by nám měli pomoci, a že čekala pouze na tebe, až přijedeš, aby ti je mohla předat.

Harry a Ron právě seděli u snídaně. Pan Weasley a Bill odešli do práce. Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny, aby se vykoupala.

„Ochrana bude prolomena třicátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu –

„Pět dní,“ opravil ho odhodlaně Ron.„Musíme tu zůstat na svatbu. Protože jinak nás ty dvě zabijou.“Harry pochopil, že Ron tím „ty dvě“ myslel Fleur a paní Weaslyovou.

„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se na něj Harry tázavě podíval.

„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“

„Samozřejmě že ne,“ řekl Ron. „Nemají ani páru o tom, co zamýšlíme. Teď jsem si vzpomněl na něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval pohledem dveře, jestli se už náhodou nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíže k Harrymu.

„Mamka mě a Hermionu nenechá chvilku nepokoji a neustále z nás láme, co máme vlastně za lubem. Určitě zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky vyptávali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal s kýmkoliv jiným kromě nás mluvit, tak toho nechali. Ale mamka ne, je jako zarytá.“

Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si paní Weaslyová Harryho vzala stranou od ostatních.Zavolala si ho, aby se zeptala, jestli neví, čí je tato ponožka. Prý si myslí, že je z jeho batohu, ale není si jistá. Jakmile ho však měla v koutu kuchyňské linky, spustila :

„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že se už letos do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem.
„Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to opravdu zamýšlíme.“

Mandl se sám vypnul a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.

„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, kterou musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a rozhodli se jít se mnou.“

„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“nadechl se zhluboka Harry.

„No, na rovinu. Myslím si, že Arthur a já máme plné právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová.

Harry se tohoto „útoku starostlivých rodičů“ obával. Přímo pohlédl do očí paní Weasleyové, všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny. Nepomohlo to.

„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“

„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ zvýšila trochu hlas paní Weasleyová.
„Jsi ještě tak mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys tomu určitě neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal jako,že to musíš teď udělat za něj…„

„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry. „Je to na mně.“

Otočil se k ní zády a vzal do svých rukou ztracenou ponožku s vzorem zlatavého rákosu, díky které ho k sobě přivolala.
„Je mi líto,ale tahle není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“

„Ah, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová a trochu sklíčené se vrátila ke svému všednímu líbeznému tónu.

„Měla bych se s tím asi smířit…Dobře, Harry, zatímco budeš tady, mohl by jsi nám pomoci s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby? Je tu ještě hodně práce.“

„Ehm – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.

„Jsi slaďoušek Harry,“ odpověděla paní Weasleyová a usmála se na něj.

Poté přešla k mytí nádobí. Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen stěží čas si trochu promluvit a něco naplánovat. Nejzdvořilejším vysvětlením té změny chování paní Weaslyová bylo, že chtěla odvést pozornost od všech myšlenek na Pošuka a od té hrůzy z jejich nedávné cesty.

„Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemohli být spolu a vymýšlet jakékoliv plány. Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili už potřetí stůl na večeři na stejné místo.

„A co si myslí, že se jako stane?“ zamumlal Harry. „To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení, když si všiml Ginnina bílého obličeje.

„Takže je to pravda?“ zeptala se.„To je to, co se pokusíš udělat?“
„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.

V Ginnynim výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé, co jsou spolu od té doby, kdy spolu trávili hodiny o samotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpomněla také. Dveře se otevřely a oba najednou vyskočili. Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř. Byli teď často spojeni s ostatními členy Řádu, protože Doupě nahradilo Grimmauldovo náměstí č.12 jako sídlo Řádu. Pan Weasley vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.

„No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že by se tam náhle znovu objevil. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jisti. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je teď ochrana tak nejistá.“


Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.

„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.
„Nic,“ odpověděl Bill„Nemohl se zatím konat pohřeb, protože jsme s Lupinem jeho tělo nenašli a dá se jen těžko říct, kam mohlo v té tmě a zmatku během boje padnout.

„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc v novinách nepíše.“

„A stále nic o tom, že jsem použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu na uvítanou potřásl rukou.

„Protože vědí, že jsi neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, aby se dostalo na světlo, jak tě Voldemort napadl?“
„To je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevil bílý nápis „Nesmím říkat lži“

„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron.

„Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že právě oni budou ti další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků. Chodí kolem nechutné výmysly. Nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celé dny zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že alespoň vymýšlí nějaký plán.“

V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.

„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“
„Proč?“ vykřikl Ron, který v tom momentě držel mlsně lžičku a zíral na svojí matku.„Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“

„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“

„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřiv쓨Ne ! tak proč musím u Merlinovy brady si uklí…“

„Nemluv takhle se svojí matkou,“ řekl rázně pan Weasley„a dělej, co ti řekla.“

Ron se zamračil na oba rodiče, potom uchopil svoji lžičku a zabořil se do posledních zbytků svého jablkového koláče.
„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila:

„Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty. A ty, Hermiono, budu ti vděčná když vyměníš prostěradla pro monsieura a madam Delacour, víš přeci, že přijíždějí zítra v 11 ráno.“


Když se vrátili do domu, paní Weasleyová byla z dohledu, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.

„Uklizím, uklízím … ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na posteli, která byla zjevně právě vyprázdněna. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý týden…


„Nazdar, Harry,“ řekla Hermiona, když si sedl na skládací lehátko, odhodila Věštění z čísel a Přeměňování na jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.

„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu.
„Počítám, že se možná zachránil.“
„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.
„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“

„I kdyby ho smrtící kletba minula, tak Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Možná použil štítové kouzlo.“

„Fleur,ale říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě, zatímco si složil polštář do příjemnějšího tvaru.

„Samozřejmě, že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“

Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odpor míchající se s bizardním pohledem.

„Smrtijedi jeho tělo pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron zamyšleně.
„Jo,“ řekl Harry.
„Stejně jako Barty Skrk se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“
„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad Základními zaklínačskými znaky.

„Ne to asi ne – no ...,“ snažil se ji uklidnit Harry drápal se marně z lehátka.
„Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--“Chtěl jí uchlácholit, ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se k ní první.

Jednou rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.

„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala.
„Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!“
„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu. „Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?“

„Mějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.

„Přesně tak,“ přikývl Ron.
„Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu.

„Promiň, promiň!“, začala Hermiona skučet.
„Co děláš s těmi všemi knížkami?“ zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
„Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.

„Ehm, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.

„Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“
„Ha-ha-ha,“ předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. „Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.

„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.

„Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou…“ začal.

„Tak semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…“

„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.

„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona.
„Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“

„Ale…“

„Ticho !“ okřikl ho Ron.

„Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.

Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.

„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl…“
„Ty jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…“

„Běž, potřebuje to vědět.“
„No, dobře Harry, pojď sem.“Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.

„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„

Descendo,“ zamumlal Ron a namířil na nízký strop.

Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík. Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry, podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.

„To je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.

„Jo - to je.“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
„Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.

Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s otevřenou velikou hubou.

„Ale to … to vypadá … nosí normálně ghůlové pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě pokrytý zanícenými puchýři.

"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."

„Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron.

Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.

„Až jednou odejdeme, tak toho ghůla sundají a on bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron.
„Myslím se, že se na to opravu těší – i když není schopen nám to říct, protože umí akorát kvílet a slintat – ale kývne, když se o tom zmíním.“

Harry vypadal úplně omráčen.

„Pochop!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil brilantnost jeho plánu.

„Podívej, až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“

„Ale doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.

„My takhle nemůžeme schovat naší rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc si nemůžou všichni dovolit nárazově ztratit práci,“ pokračoval Ron.

„Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli posypaného puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo chtít jít blíž. Všichni vezmou tak rychle roha,že určitě ani nesponzorují, že neumím mluvit.

„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry.
„Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli.“

V místnosti nastalo ticho,které bylo jen občas jemně přerušováno Hermioniním boucháním, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než kdy jindy uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to vystihl…

Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.

„Ginny tam asi nechala smítko prachu…,“ řekl Ron.
„Nevím, proč mají Delacourovi přijet dva dny před svatbou.“

„Fleuřina sestra bude družička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.
„No ale hosté nám s přípravou asi moc nepomohou…,“ řekl Ron„

Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout,“ pokračovala Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, a rozumím ti proč … ale …neměly by naší prioritou být hlavně Viteály?“

„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych s tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.

Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl porozumět.

„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona.
„Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“

To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.

„Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?“
Hermiona přikývla.

„Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?“.

Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
„Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.

„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.
„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“

„Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“

„A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?“ tázal se Ron.
„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem o tom něco vyhledat“

„Jakže?“ zeptal se jí Harry.
„Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech.“
„Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“

Ron se narovnal a rozšířil zorničky.

„Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“
„Já je ale neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. „Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ...“

„Pokračuj!“ okřikl ji Ron.

„No .. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas. „Pouze jsem použila přivolávací kouzlo. Však víš–Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“

„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.

„Hned po Brumbálově pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem.
„Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak jsem – no - jsem je zabalila„ spolkla poslední slova Hermiona a pak dodala prosebně.
„Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !“

„Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?“ zeptal se Ron. „Kde jsou ty knížky teď?“

Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.

„Tenhle svazek přesně pojednává o výrobě Viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne, kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval.“

"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron.
„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry.

„Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst.“

„Čím víc jsem o tom četla,“ pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!“

Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.

„Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.
„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“

„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.

„Lítost,“ naznačila Hermiona.
„Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.

„Ne,“ potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
„A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?“
„Ano,“ kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože tu varují černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností.“

„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.
„No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat...“

„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona.
„Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„
„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.

„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.

“Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici opravitelnosti..“

„Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?“

„Protože Viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
„Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“

„To bude pro mě určitě super,“ řekl Ron a Harry se zachechtal.

„No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona.

„Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat.“

„Ten druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.

„A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový.“

„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně.
„Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?“

„Pokud je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla.“

„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.
„Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku závislá...“

„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?“ ujal se slova Harry. „Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…“ ztrácel se jeho hlas.

Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zeptat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …

Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dveří do pokoje a s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“. Křivonožka syčel rozhořčeně pod postelí. Ron skočil z postele, smykem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svoji hlavou přímo proti zdi. Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku, ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuchané a obličej byl zkřiven vztekem.

„Promiňte, že vyrušuji,“ řekla třesoucím se hlasem.
„Vím, že si potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat.“

„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde polehávaly knihy „my… … my se omlouváme …“ a s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.

„Je jako domácí skřítek,“ hudroval tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu, zatímco je s Harrym následovali.
„Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím šťastnější budu.“
„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“

Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned smazala úsměv z tváře.
„Delacourovi přijedou ráno v jedenáct hodin !“ Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině.

Byla to jen slušnost, že si Ron navlékl stejný pár ponožek a Harry si pokusil učesat vlasy.Když byli považováni za dost elegantně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl Doupě tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, které stály po obou stranách dveří.
Pupeny se zvláštně vlnily a dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalováno.Jediné co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte. Pan Weasley šel tedy proto přivítat Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam se měli přemístit přenášedlem.

Jejich první setkání bylo doprovázeno nezvykle hlasitým smíchem pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, kterou byla Fleuřina matka.

„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.
Monsieur Delacour byl hned za nimi, a byl stejně tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně baculatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weasleymu na svých vysokých podpatkových botách.

„Měli jstes tím tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“

„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová.

„Všechno je nakonec v pořádku.“

Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové.

„Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte, abych vám představil moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour se doklouzala k paní Weaslyové,aby ji políbila.
„Enchantééé,“ řekla.

„Váš manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“
„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.

Gabriel byla taková Fleur v menším vydání - 11 let stará se stříbřitě-blonďatými vlasy až po pás. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.

„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uvedla Delacourovi dál do domu s mnohými - „Ne, prosím, až po vás.“

Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojeni a asistovali u všech svatebních příprav. Monsier Delacour se staral o vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty. Šarmantní Madame Delacour většinou používala čistící kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby jí mohla pomáhat.

Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.

Příležitosti k dalšímu plánování se tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.

„A pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.

„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.
„Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan na svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Vypadala vyčerpaně.

„Millamanští markýzi … jsou velice dobří … to je Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby," pokračovala v hovoru.

„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.

„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.

„Nemyslela jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat, jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.

„Nechci vám s tím přidělávat starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová. Normální večeře bude úplně stačit … je to přeci den před svatbou …“

„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“

„To bude skvělé,“ přitakal Harry.
„Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“

Podívala se na něj dlouhým pohledem a trochu smutně se usmála, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak s ladným mávnutím zamířila svojí hůlkou na prádlo ležící na věšáku, které se v tu ránu vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu lítosti nad potížemi a námahou, které jí musel působit.

 

 

 

7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála


Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?


"Probuď se!"

Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.


"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."


Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"

"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."

Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.


"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.


Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.


"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.

"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.


"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?


"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"


"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."


"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"


Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.


"Pěkné," odfrknul si Ron.


Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.


"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.


"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.


"Trochu porušení tradice, ne?"

"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."


Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.


"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."


Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.


"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.


Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.


"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.

"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.

Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.

„Zabalím ti to“ , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. „Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…“

Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.

„Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?“ Byla to Ginny.

Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: „Šťastné sedmnáctiny“.

„Jo, díky.“


Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
„Pěkný výhled.“ řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.


„Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. „Nemusela jsi mi nic dávat.“
Toho si také nevšímala.

„Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou.“

Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností – nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.


„Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš.“
„Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější.“


„Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala“ zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.

Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.

„Oh,“ řekl jízlivě Ron „promiňte“..„Rone!“

Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.


„Tak vše nejlepší, Harry.“

Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.

Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.


Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.


„ Uvidíme se později,“ řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.


Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.


„Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?“
„Nerozhazuju ji,“ odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.


„Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil.“
„To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl.“


„Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje.“
„Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …“
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.


V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.


„Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…“
„Už se to nebude opakovat“ řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. „OK?“


Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: „ Dobře teda, tak to jo….“


Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.


Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.


Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.

„Fajn“ řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
„Máš pro tyhle věci opravdu vkus.“
„Děkuju ti Rone!“ řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.


Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.


„Pryč z cesty, pryč z cesty!“ křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:

„Vypadá to skvěle, paní Weasleyová.“
„To nic není, drahoušku,“ řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.


V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.


„Všechno nejlepší Harry,“ řekla, když ho pevně objala.
„Sedmnáct, eh“ řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
„Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?“


„Matně,“ šklebil se na něho. „Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?“
„Nepamatuju si detaily,“ usmál se radostně Hagrid. „Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A ty?“
„Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu.“ Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.


„Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle.“

Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
„Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné.“

„Děkuju Hagride."
„To nic nebylo.“ řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.


„Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!“
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
„Ahoj Hagride, jak se vede?"

„Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?“
„Norbert?“ Charlie se zasmál. „Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta.“
„Wow, Norberta je děvče?“
“Oh, jo,“ řekl Charlie.


„Jak to můžeš vědět?“zeptala se Hermiona.

„Jsou o dost vzdorovitější“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. „Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná.“ Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
„Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura.“ řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.


„Musel se někde zdržet--- oh!“ Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
„Ministr kouzel přijde se mnou.“
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.


„Neměli bychom tu být.“ řekl okamžitě Lupin.

„ Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy.“
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.


„Ministr… ale proč? – Nechápu.“


Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.


„Promiňte, že se vnucuji,“ řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. „Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek.“

Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.

„Mnoho šťastných návratů.“

„Děkuji,“ řekl.

"Harry.„Žádám tě o soukromý rozhovor,“ Brousek pokračoval,“Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou.“

„S námi?“ zeptal se překvapeně Ron. „Proč s námi?“

„Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí,“ řekl Brousek, „ Je tady takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.


„Ano, samozřejmě“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně.„Třeba obývák, proč ho nepoužít?“

„Můžeš nám ukázat cestu?“ řekl Brousek Ronovi.

„Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure.“

Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:

Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.


„Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu „můžete počkat nahoře, začnu s Ronem.“

„Nejdeme nikam“ řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: „Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu.“

Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.

„Dobrá tedy, spolu,“ řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.

“ Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála.“ Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.

„Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?“ „Pro-pro všechny z nás?“ zeptal se Ron.

„Pro mě s Hermionou taky?“„Ano, vám vš- “Ale Harry ho přerušil.

„Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?

„Není to jasné?“ řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.

„Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!“ řekla a její hlas se lehce otřásl.

„Měl jsem všechna práva“. Řekl Brousek přezíravě.

„Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…“

„Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!“ řekla Hermiona „a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?“


„Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?“ zeptal se Brousek.
„Ne, neplánuji,“ odpověděla Hermiona. „Doufám, že pro svět udělám něco dobrého.“
Ron se zasmál.

Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
„Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?“


„Ne, to bude protože uplynulo 31 dní,“ řekla najednou Hermiona . „Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?“ zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.


„Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.


„Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku – jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?“


„Já…nevím,“ řekl Ron. „Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…“


„Ale Rone, jsi příliš skromný,“ řekla Hermiona.

„ Brumbál byl na tebe strašně laskavý.“

To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.

„Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.’ ano, tady to je... ‚Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.’”
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.


„Je to velice cenná věc,“ řekl Brousek a sledoval Rona. „Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?“
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.


„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ pokračoval ministr. „Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?“


„Asi na zhasínání světel, předpokládám“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním mohl dělat?“
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.


„Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací.“


Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách – Harry se je nikdy nenaučil.


„Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?“ zeptal se Brousek.
„Věděl, že mám ráda knihy,“ prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
„Ale proč zrovna tuto knihu?“


„Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit.“
„Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?“
„Ne, nikdy,“ odvětila Hermiona. „A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano.“


Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.


„Harrymu Jamesi Potterovi,“ četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, „odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány.“


Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
„Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?“ zeptal se ministr.


„Netuším,“ odpověděl Harry. „Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte.“
„Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?“
„Asi ano,“ řekl Harry „Co jiného by to mohlo být?“


„Já tady pokládám otázky“ odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
„Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonka?“


Hermiona se posměšně zasmála.


„Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné,“ řekla. „V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!“


„Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva,“ odvětil Brousek, „ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?“
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.


„Protože zlatonky mají paměti na lidi“ řekla.
„Cože?“ odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.

„Správně,“ odpověděl Brousek.

„Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl – pro případ sporného chycení. Tato zlatonka,“ zvedl drobný míček do výše očí, „si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi.“

Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?

„Nic neříkáte“ řekl Brousek. „Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?“
„Ne,“ odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
„Vezměte si ji,“ řekl Brousek tiše.

Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.

„To bylo dramatické“ prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
„To je vše, že?“ řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. „Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere.“

„A co?“ zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
„Meč Godrica Nebelvíra“ řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
„Tak kde je?“ zeptal se Harry podezřívavě.

„Bohužel,“ začal Brousek, „ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…“
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona rozzlobeně.

„Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…“
„Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi“ řekl Brousek. „To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli.“ Otočil se na Harryho. „Proč si myslíte…“

„…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?“ dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. „Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi.“

„Tohle není vtip, Pottere“ zavrčel Brousek.

„Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“

„Zajímavá teorie“ řekl Harry.

„Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají – byl jsem skoro jedním z nich – Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!“

„Zašel jste příliš daleko“ zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.

„Hej!“ vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl „Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout.“

„Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?“ řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. „Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě.“

„Je čas, abyste si ji zasloužil,“ odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
„Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…“ začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.

„…zvýšené hlasy.“ dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.

„To-to nic nebylo,“ zabručel. „Mrzí mne vaše stanovisko,“ řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. „Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat.“

„Nemám rád vaše metody, ministře,“ odpověděl Harry, „Pamatujete?“

Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala „Je pryč!“

„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.

„Předat, co nám Brumbál odkázal,“ řekl Harry.

„Právě zveřejnili jeho poslední vůli.“

Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:

„Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?“

Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.

„Sejdeme se v patře“ zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. „Až všichni zalezou do postele.“

Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.

„Muffliato,“ zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.

Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?“ řekl Ron.

„Časy se mění,“ řekla Hermiona. „Teď nám ukaž to zhasínadlo.“Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.

„To je věc,“ zašeptala Hermiona do tmy, „mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem.“

Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila.„No, to je úžasné,“ řekl Ron, trochu poraženecky. „A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!“

„Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla.“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?“ zeptal se Harry.

„Naprosto,“ řekla Hermiona. „Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje...“

„...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?“ ptal se Ron.

„Jo, přesně,“ řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. „Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?“

„Tak to myslel špatně, ne?“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku – co s tím má k čertu dělat?“

„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!“

„Jo, jasně,“ řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. „Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.“„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.

„Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?“ řekl Harry. „Nepamatuješ se?“Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.

„To je ta, cos skoro spolknul!“
„Přesně tak,“ řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.

Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.

„Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!“

Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:


Otevřu se při zavření.

Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.

„Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?“
„Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření...“Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.

„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?“

„A proč mi to nemohl prostě říct?“ řekl Harry tiše. „Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"

Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?

„A stejně tak s tou knížkou“ řekla Hermiona. „Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela.“
„Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?“ řekl Ron nevěřícně.

„Děláš si srandu, že jo?

„Ne to nedělám.“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty to znáš, jo?“

„Jasně, samozřejmě, že to znám!“

Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.

„No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? „Fontána čistého štěstí“ … „Čaroděj a vzteklý džbán“ … „Bázlivka a její broukající kořen“ …“

„Promiň,“ zachichotal ase Hermiona. „Co bylo to poslední?“
„Zapomeňte na to,“ řekl nevěřícně
„Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!“ začala Hermiona.

„Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme „Sněhurku a sedm trpaslíků“ nebo „Popelku…“„Cože, to je nemoc?“ zeptal se Ron.
„Čili tohle jsou pohádky?“ zeptal se Hermiona.„Jo,“ řekl Ron nejistě, „Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?“

Dole něco zaskřípalo.

„To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.
„Tak jako tak bychom měli jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Nechci zítra zaspat.“


„Ne, to ne,“ souhlasil Ron. „Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu,“ zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.

 

 

8. kapitola - Svatba

Tři hodiny po poledni, Ron, Fred a George stáli před velkou bílou markýzou, očekávající příjezd svatebních hostů. Harry si vzal láhev mnoholičného lektvaru a připomínal tak černovlasého mudlu z místní vesnice Vydrník, Svatého Drába, kterému ukradl Fred vlasy pomocí přivolávacího kouzla.
Plán byl představit Harryho jako „bratrance Barryho“ a důvěřovat, že velké množství Weasleyovských příbuzných ho skryje.

Všichni čtyři drželi zasedací pořádek a tak pomáhali usazovat nově příchozí na jejich místa. Zástup bíle oděných číšníků dorazil o hodinu později spolu s kapelou ve zlatých hábitech a všichni tito kouzelníci seděli nedaleko pod stromem.

Harry viděl bledý dým vycházející z dýmky z tohoto hloučku. Za Harrrym, vchod pod markýzou odhaloval řady a řady křehkých zlatých stoliček umístěných po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné sloupy byly ověnčeny bílými a zlatými květy.
Fred a George umístili obrovský shluk zlatých nafukovacích balónků, kde se za chvíli měly stát Bill a Fleur manžely. Krom markýzy se lenivě vznášeli nad trávníkem a živým plotem i motýly a včely.

Harry se cítil trochu nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe Harry musel vzít, byl o něco tlustější než on sám, a tak mu bylo jeho oblečení těsnější a v záři tohoto letního dne mu v něm bylo velmi horko.

„Až se já budu ženit,“ pravil George upravující si límec svého obleku, „tak se nebudu obtěžovat s žádnými takovými nesmysly. Obleču si, co budu chtít a když mamka bude mít nějaké námitky tak na ní uvalím těloptačí kletbu.“

„Nebyla dnes ráno moc smutná,“ uvažoval George, “když plakala kvůli tomu, že tu s námi nebude Percy? Ale kdo ho tady chce. No proboha, dejte se do pořádku, už jdou.“

Pestrobarevné postavy se začaly objevovat jedna po druhé na okraji zahrady. Za několik minut se zformovalo procesí, které se začínalo přes zahradu směrem k markýze.
Exotické rostliny a začarovaní ptáci se vesele třepotali na čarodějnických kloboucích, drahé kameny třpytící se na kravatách, dav začínal být hlučnější a hlučnější až přehlušil zvuk včel, jak se přibližoval ke stanu.

„Perfektní, myslím, že jsem viděl několik víl,“ pravil George, natahující krk, aby lépe viděl.
„Budou potřebovat pomoct porozumět našim anglickým zvykům, postarám se o ně …“.

„Né tak rychle“ zpomalil ho Fred a rozběhl se k francouzským čarodějnicím středního věku, aby je doprovodil dovnitř.
George je také opustil a připojil se k jiným čarodějnicím postaršího věku.

Ron převzal starost nad kolegou pana Weasleyho Parkynse a Harry dostal na starost starší nahluchlý čarodějnický pár.

„Harry,“ ozval se známý hlas, když se vracel opět od markýzy a našel Tonksovou a Lupina, kteří postávali na začátku řady. Pro tuto příležitost si Tonksová vybrala blond vlasy.

“Artur nám povídal, že si ten s kučeravými vlasy, je nám líto minulé noci,“ šeptla, když je Harry vedl uličkou.

„Ministerstvo začalo být velmi anti-vlkodlačské a tak jsme si mysleli, že by naše přítomnost neudělala nic dobrého.“

„To je v pořádku, chápu to,“ přikývl Harry, hovoříc víc k Lupinovi než k Tonksové.

Lupin mu věnoval úsměv, ale Harry viděl, že když se otočil, jeho výraz se znovu zachmuřil.
Nerozuměl tomu, neboť nebyl čas.
Hagrid totiž nepochopil Georgův vtip, aby si sedl na kouzlem zvětšenou a posilněnou stoličku, která se při jeho dosednutí proměnila na zlatou hromadu třísek. Pan Weasley hned napravil škodu a Hagrid se všem, kdo ho byli ochotní poslouchat, začal ospravedlňovat.

Harry přešel znovu na začátek řady, když šel proti němu Ron a jeho pohled se střetl s nejvýrazněji vypadajícím kouzelníkem jakého kdy viděl.
Trochu šilhavý, s bílými vlasy podobajícími se cukrové vatě a sahajícím k ramenům. Oděný v modrožlutém hábitu a s kloboukem, jehož střapec mu visel před nosem.

„Xenofílius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku.
„Moje dcera a já žijeme jen za kopcem a od Weasleyů. Je moc milé, že nás na tuto významnou událost pozvali. Předpokládám, že se znáte s mojí dcerou Lenkou?“ dodal směrem k Ronovi.

„Ano, je tu s Vámi??“ zeptal se Ron.

„Zdržela se ve Vaší okouzlující zahradě, aby se pozdravila s trpaslíky, jaká to slavná zamořenost. Jen málo kouzelníku ví, kolik se může naučit od těchto moudrých tvorečků, jejichž pravé jméno je Gernumbli Gardensi.“¨

„Ti naši znají několik málo nadávek“ odvětil Ron. „Myslím, že je to naučili Fred s Georgem.

Harry pozoroval bandu kouzelníků, kteří si povídali u markýzi, když se k nim přiřítila Lenka.

„Ahoj Harry!“ pozdravila ho.

„Eh, jmenuji se Barry," řekl z míry vyvedený Harry.
„Oh, to jsi si změnil též," zeptala se ho bystře Lenka.
„Jak si mě poznala?“
„To jen tvé vyjadřování, víš,“ odvětila.

Stejně jako její otec měla na sobě zářivě žlutý hábit, který doplnila velkou slunečnicí ve vlasech. Ale, když jste se pohledem dostali přes ten zářivý jas, vypadala velmi příjemně. Zvláště když neměla žádné ředkvičky zavěšené v uších.

Xenofílius, který byl zabrán do konverzace se známými, si rozhovoru mezi Harrym a Lenkou vůbec nepovšiml. Lenka k němu přistoupila a strčila mu před hlavu prst.

„Podívej se tatí, jeden trpaslík mě hryzl.“

„Úžasné, trpasličí sliny jsou velmi prospěšné,“ pravil pan Láskorád uchopující Lenky roztažené prsty a pozorující malé zakulacené rány.

„Lenko, zlatíčko, když dnes budeš cítit jakýkoliv vzrůstající talent – možno také neočekávané nutkání zpívat opery a nebo recitovat Mermishe – nepotlačuj ho. Můžeš být obdarována gernumblií.“

Ron myslící si naprosto přesný opak si hlasitě odfrkl.

„Ron se může smát,“ řekla Lenka pokojně, „ale můj otec se velmi zaobírá výzkumem trpasličí magie.“

„Skutečně?“ zeptal se Harry, který se rozhodl už mnohem dříve nevyjadřovat se k podivným výzkumům Lenčiny otce.
„Opravdu na to kousnutí něco nechceš?“

„Oh, to je v pořádku,“ odpověděla mu Lenka, cucající si svůj prst se zasněným výrazem a pozorující Harryho od hlavy k patě.

“Vypadáš elegantně, říkala jsem tatínkovi, že většina lidí bude mít pravděpodobně oblečené obleky, ale tatínek říká, že na svatbu patří pestré barvy, kvůli štěstí, víš?“

Když se poohlédla po svém otci, objevil se Ron s postarší dámou zavěšenou na jeho rameni. Její zobákovitý nos, červeno namalované oči a růžově namalovaný klobouk, jí dodávaly vzhled ošklivě namalovaného plameňáka.

……“ a tvoje vlasy jsou předlouhé Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi sestřenka Ginerva. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofílius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A ty jsi kdo?“ vyštěkla na Harryho.

„Eh, teto Muriel, tohle je bratranec Barry.“
„Další Weasley? Rozšiřujete se jako trpaslíci. A je tu někde Harry Potter?? Doufala jsem, že mě s ním seznámíš. Říkal jsi, že je to tvůj kamarád, nebo jsi se jen vychloubal?“

„…ne…on víš nemohl přijít no…“

„Hmm, omluvil se?? Vypadá také tak pohublý jako v Denním věštci? Právě jsem byla instruovat, jak má nevěsta nosit můj diadém, je v mém rodu několik staletí a je to skřetí práce,“ křikla na Harryho.
"Nádherné děvče, ale je to stále Francouzka. Tak, Rone, najdi mi dobré místo. Mám už sto sedm let a neměla bych dlouho stát.“

Ron a Harry si vyměnili velmi významné pohledy jako se míhali a na jistý čas se neviděli. Když se poté střetli ve vchodě, Harry ukázal místa téměř tuctu hostům. Markýza byla téměř plná a poprvé nebyla venku žádná řada.

„Noční můra Muriel,“ prohlásil Ron, mnoucí si rameno. „Chodívala k nám na Vánoce každý rok, teda až se díky Bohu neurazila, když jí Fred a George podstrčili během večera bombu hnojůvku pod židli. Otec stále tvrdil, že nás vydědí.“

„Wow,“ dodal, mrkající rychleji než se Hermiona vydala směrem k nim.
„Vypadáš úžasně!“

„Vždy překvapený,“ řekla Hermiona skrz úsměv.

Měla oblečenou vzdušnou, orgovánovú róbu a střevíčky na vysokých podpatcích; její vlasy byly hladké a lesklé.

„Tvoje „úžasná“ teta Muriel ale nesouhlasí. Potkala jsem ji na schodech, když dávala Fleur diadém. Řekla: ‚Oh, toto je ta od mudlů?‘ a potom ‚zlá postava a kostnaté členky.‘“

„Neber si to osobně, je hrubá na každého,“ odvětil Ron.

„Probíráte Muriel?“ zeptal se George, opouštíc markýzu spolu s Fredem.

„Právě mi řekla, že mi odstávají uši. Stará potvora. Škoda, že s ní není strýc Bilius, byl pravým výsměchem svateb.“
„To je ten, který uviděl Smrtonoše a do dvacetičtyř hodin zemřel?“ zeptala sa Hermiona
„No, ano. Ke konci byl už vážne trochu divný,“ připustil George

„Ale předtím, než se zbláznil, býval vždy tělem a duší všech zábav,“ řekl Fred. „Vždy vypil flašku ohnivé whisky, potom vyskočil na tanečný parket, zdvihl si hábit a začal si vytahovat kytice květů z ... “

„Tak to zní opravdu okouzlujíce,“ prohlásila Hermiona, když se Harry zadusil smíchem.

„Z nějakého důvodu se nikdy neoženil,“ řekl Ron.
„Překvapuješ mě,“ odpověděla mu Hermiona.

Všichni se smáli tak hodně, že nikdo z nich nezpozoroval posledního příchozího, tmavovlasého mladého muže s velkým zahnutým nosem a širokými černým obočím, nepozdravil Rona a s očima upřenýma na Hermionu řekl: „Vypadáš úžasně.“

„Viktor!“ vykřikla a pustila svůj malý batoh, který způsobil podstatně větší hluk, než se od jeho velikosti očekávalo. Když se zpamatovala, stydíc se zdvihla ho a řekla,

„Nevěděla jsem, že jsi byl – je perfektní Tě vidět – jak se máš?“

Ronovo uši nabyly tmavočervenou barvu. Potom jak shlédl Krumovo přivítání nevěříc vlastním očím se trochu nahlas zeptal:

„Jak jsi se sem dostal?“
„Fleur mě pozvala,“ řekl Krum nadzvihujíc obočí.

Harry, který neměl nic proti Krumovi, si s ním potřásl rukou, a uznal že by bylo vhodné odvést Kruma z Ronovy blízkosti. Sám se mu nabídl, že ho odvede k jeho místu.

„Tvůj přítel není rád, že mě vidí,“ řekl Krum, když vstoupili do teď už plné markízy. „Anebo je to příbuzný?“ dodal dívajíc sa na Harryho s červenými vlnitými vlasy.

„Bratranec,“ zamumlal Harry ale Krum ve skutečnosti neposlouchal.
Jeho vzhled způsoboval vzrušení, téměř stejné jako víly: Vždyť, byl slavný hráč Famfrpálu. Dokud lidé stále natahovaly krky, aby ho lépe viděli, Ron, Hermiona, Fred a George si pospíšili dolů uličkou.

„Čas usadit se,“ řekl Fred Harrymu „nebo nás nevěsta předběhne.“

Harry, Ron a Hermiona se usadili v druhé řade hneď za Fredem a Georgem. Hermiona se červenala a Ronovy uši byly stále rudé. Za pár okamžiků zamumlal Harrymu,

„Viděl jsi, jak mu narostla ta mala hloupá bradka?“

Pocit nervozity naplnil stan, mumlání občas přerušoval vzrušený smích. Pan a paní Weasleyovi stáli na začátku uličky usmívajíc se a mávajíc příbuzným; paní Weasleyová měla oblečeny nové šaty ametystové barvy s podobným kloboukem.

O okamžik později vstoupili Bill a Charlie do přední části markízy, oba v oblecích s velkými bílymi růžemi v knoflíkových dírkách. Fred zahvízdal a odpovědí mu byl chichot ze strany víl. Potom celý stan ztichl až na hudbu která vycházela z toho, co se zdálo být zlatými balóny.

„Ooooch!“ vzdechla Hermiona, otáčejíc se na svém sedadle a hledíc ke vchodu.

Velký kolektivní vzdych vydaný shromažděnými čarodějnicemi a čarodeji když pan Delacour a Fleur šli nahoru uličkou, Fleur se vznášela, pan Delacour nadskakoval a zářil. Fleur měla oblečené veľmi jednoduché bílé šaty, které jakoby vyzařovaly sílu stříbrně zářit. Pokavaď její oslnivost obyčejně potlačovala každého jiného při porovnaní, dnes její krása každého převyšovala. Ginny a Gabrielle, obě měly oblečené zlaté šaty, vypadaly ješte krásněji než obvykle a když Fleur šla pro něj, Bill vypadal jako by se nikdy nestřetl s Fenrirem Šedohřbetem.

"Dámy a pánové," řekl trochu monotónní hlas a s drobným šokem, Harry poznal toho stejného malého čaroděje, který řečnil i na Brumbálově pohřbu, a teď stál před Billem a Fleur.

"Shromáždili jsme se tu, abychom oslavili svazek dvou věrných duší…"

"Ano, můj diadém to celé zkrášluje," řekla tetička Muriel raději šeptajíc. "Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou příliš krátké."

Ginny se rozhlédla kolem, ušklíbla se a mrkla na Harryho, když se opět začala dívat dopředu. Harryho mysl putovala daleko z markízy, zpět do odpolední strávených osamotě s Ginny v osamělých částech školy. Zdálo se to být tak vzdálené; zdáli sa být příliš dobré na to, aby to byla pravda, jakoby kradl jasné hodiny ze života normální osoby, osoba bez jizvy ve tvaru blesku na čele .... .

"Bereš si Ty, Williame Arthure Fleur Isabelle ... ?"

V přední řade paní Weasleyová a madame Delacour obě pokojně vzlykaly do kapesníků. Troubení zezadu markízy každému oznámilo, že Hagrid vytáhl jeden ze svých kapesníků o velikosti stanu. Hermiona se otočila a zahleděla se na Harryho; její oči byly plné slz.

"…tak Vás prohlašuji za muže a ženu, dokud vás smrt nerozdělí."

Vlasatý čaroděj mávl rukou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a déšť stříbrných hvězd padal spirálovitě na postavy v objetí. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavou pukaly. Hrdličky a malé zlaté zvonečky létaly a vznášely se okolo nich, zpívajíc své písně a zvonkohru k hluku.

"Dámy a pánové!" zvolal ten vlasatý čaroděj. "Povstaňte prosím!"

Všichni povstali, teta Muriel však slyšitelně reptala; on však opět mávl svou hůlkou. Útesy na kterých seděli elegantně vystoupili do vzduchu zatímco plátno stanu zmizelo, takže stáli u přístřešku ze zlatých sĺoupů, se vznešeným pohledem na sady zalité sluncem a okolní krajinu. Hned poté, kaluž tekutého zlata se začala roztahovat od středu stanu a vytvořila tak lesklý taneční parket; vznášející se židle se samy uspořádaly okolo malých, bíle potáhnutých stolů, které se úhledně snesly zpět na zem a zlatě oděná skupina vystoupila na pódium.

"Príma," řekl Ron odebírajíc se když se číšníci objevili na všech stranách, nesouc stříbrné číše dýňového džusu, máslového ležáku, ohnivé whisky, jiní zase vratké kopy ovocných dortů a sendvičů.

"Měli bychom jít a poblahopřát jim!" prohlásila Hermiona, stojíce na špičkách, aby viděla místo, kde se Bill a Fleur ztráceli mezi zástupem gratulantů.

"Na to budeme mít čas později," pokrčil rameny Ron, dřímajíc tři máslové ležáky z předchozího podnosu a jedno hned podal Harrymu. "Hermiono, pojď už, musíme si najít stůl ... Není tam někde blízko Muriel -"

Ron je vedl krížem přez prázdný taneční parket, dívajíc se napravo i nalevo; Harry jasně cítil, že pozorně sledoval Kruma. Když dosáhli druhé strany markízy, většina stolů už byla obsazená: Prázdný byl jen ten, kde seděla osamělá Lenka.

„Můžeme se připojit?“ zeptal se Ron.

„Ach ano,“odvětila šťastně, „Otec právě šel odevzdat Billovi a Fleur náš dar.“
„Co je to, doživotní zásoby lichokořenu?“ zeptal se Ron.

Hermiona ho chtěla kopnout pod stolem, ale místo Rona trefila Harryho. Tomu vyhrkly slzy bolesti a na pár okamžiků ztratil ponětí o čem se baví.
Kapela začala hrát a Bill a Fleur začali za velkého potlesku tancovat na parketu, po chvíli se přidali pan Weasley a madame Delacour, následováni paní Weaslyovou a Fleuřiným otcem.

„Mám ráda tuhle píseň,“ řekla Lenka, kývajíce se v rytmu valčíku a po pár sekundách vstala a odplachtila se na parket, tam se objevovala a mizela, celkem sama se zavřenýma očima a s vlnícíma se rukama.

„Je dobrá, že ?“ řekl Ron obdivně. „Vždy dobrá.“

Ale jeho úsměv se najednou vytratil: Viktor Krum se posadil na Lenčino volné místo. Hermiona vypadala potěšeně a zároveň zmateně, ale tentokrát jí Krum nepřišel skládat komplimenty. Se zamračeným výrazem se zeptal, „Kdo je ten muž ve žlutém obleku?“

„Xenofilius Láskorád, je to otec naší společné přítelkyně,“ odvětil Ron.

Jeho bojový tón naznačoval, že se plánuje smát Xenofiliovi napříč jasné provokaci.

„Pojď si zatancovat,“ dodal směrem k Hermioně.

Vypadala překvapeně, ale s potěšením vstala. Spolu zmizeli v rostoucí tlačenici na tanečním parketu.

„Oh oni jsou spolu?“ zeptal se Krum dočasně vyvedený z míry.
„Ehm, dá se to tak říci,“odpověděl Harry.
„A ty si?“ zeptal se Krum.
„Barry Weasley.“

Potřásli si rukama.

„Ty Barry- znáš dobře toto Láskoráda?“
„Ani ne, poznal jsem ho až dnes. Proč?“

Krum se zamračil na svým drinkem, sledujíc Xenofilia, který se na druhé straně parketu bavil s více kouzelníky.

„Protože,“ pokračoval Krum, „jestli on není Fleuřin host, tak ho teď a tady praštím za nošení toho ohavného symbolu na jeho hrudi.“

„Symbolu?“ tázal se Harry, dívajíce se na Xenofilia taky. Zvláštní trojúhelníkové oko se lesklo na jeho hrudi.
„Proč , co je na něm špatné?“

"Grindevald, to je Grindevaldův znak."
"Grindevald...ten temný mág, kterého Brumbál porazil?"
"Přesně."

Krumovy svaly na čelisti se pohybovali jako kdyby žvýkal, než řekl:

"Grindevald zabil hodně lidí, například mého dědečka. Pochopitelně, on nikdy nebyl silný v těchto místech. Říkalo se, že se bál Brumbála - a plným právem, protože jak to s ním skončil. Ale tohle," ukázal prstem na Xenofilia"tohle je jeho symbol, a já jsem to okamžitě poznal, Grindeval tím označil stěny v Kruvalu, když tam studoval. Nějací idioti to okopírovali do knih a na oblečení myslící si, že šok, který to vyvolá, je udělá slavnými, až do té doby, než ti z nás, kteří kvůli Grindevaldovi ztratili členy rodiny, je nepoučili."

Krum hrozivě zapraskal klouby a mračil se na Xenofila. Harry byl zmatený.Zdálo se to být neuvěřitelné a nepravděpodobné, že Lenčin otec by byl přívrženec černé magie a nikdo jiný ve stanu se nezdál,že by rozpoznal trojúhelníkový znak.

"Si-ehm-si si úplně jistý, že je to Grindewaldův znak?"
"Nepletu se," řekl Krum Chladně."Narážel jsem na ten znak několik let, znám ho dobře."

"Dobře, je tu možnost," řekl Harry,"že Xenofilius nemá potuchy co ten symbol znamená,oni Láskorodovi jsou trochu...zvláštní. Mohl ho normálně někde najít a myslet si, že je to průřez hlavy zmuchloroha smrkáče anebo něco takového."

"Průřez čeho?"

Dobře, ja nevím co to je, ale očividně on a jeho dcera je jdou přes prázdniny hledat..."
Harry se necítil dobře když popisoval Lenku a jejího otce.

"To je ona,"řekl a ukázal na Lenku, která stále tancovala sama,vlníce rukama okolo sebe a hlavou jako kdyby se pokoušela odehnat mouchu.

"Proč to dělá?"zeptal se Krum.

"Pravděpodobně se pokouší zbavit škrknů,"řekl Harry, který poznal příznaky.
Krum neměl tušení jestli to Harry myslí vážně, nebo si z něj jen dělá srandu. Vytáhl hůlku ze svého hábitu a hrozivě s ním poklepal po stehně, až z jeho konce vyletěly jiskry.

"Gregorovič!" řekl Harry nahlas a Krum sebou trhl, ale Harry byl příliš vzrušený, než aby se o to staral, paměť se mu vrátila při pohledu na Krumovu hůlku. Olivander ji starostlivě zkoumal před Turnajem Tří Kouzelníků.

"Co s ním?"zeptal se Krum podezíravě.
"Je výrobce kouzelnických hůlek!"
"Já vím", řekl Krum.

"Vyrobil tvou hůlku!To je na co jsem myslel-Famfrpál-"
Krum vypadal být čím dál tím více podezíravý.
"Jak víš ,odkud je moje hůlka?"

"Jáá...někde sem to četl, myslím,"řekl Harry."Ve fanouškovském časopise," divoce improvizoval a Krum se utišoval.

"Nevzpomínám si, že bych se někde s fanoušky bavil o mojí hůlce," řekl.
"Tak ..eh..Kde je Gregorovič teď?"

Krum vypadal rozpačitě.
"Odešel před pár lety do důchodu. Já byl jedním z posledních, kteří koupili Gregorovičovu hůlku. Jsou nejlepší, ale vím, že vy Brité dáváte přednost Olivanderovi."

Harry neodpověděl. Předstíral, že sleduje tanečníky stejně jako Krum, ale rychle přemýšlel. Na to, že Voldemort hledal slavného výrobce kouzelnických hůlek ,nemohl Harry najít žádný důvod. Bylo jisté, že je to kvůli tomu co Harryho hůlka udělala tu noc ,kdy se Voldemort pět zjevil. To, že proutek z cesmínu a pera fénixe přemohla půjčená hůlka, Ollivander nepředpověděl a ani tomu nerozuměl. Věděl by to Gregorovič? Byl opravdu lepší než Ollivander, poznal tajemství hůlek, které Ollivander neznal?

"Tohle děvče velmi pěkně vypadá," řekl Krum a vytrhl Harryho z jeho myšlenek.Krum ukazoval na Ginny, která se právě připojila k Lence.
"Další z tvých příbuzných?"
"Ano," řekl Harry najednou zaujatě,"a někoho hledá. Žárlivý typ, velký chlap. Nechtěl by si se mu postavit."
Krum si odfrkl.

"Co" řekl, vyprazďňujíc pohár a opět se stavějíc na nohy,"je člověku platné, že je mezinárodně známým hráčem Famfrpálu, když jsou všechny pěkné děvčata zadané?"

A odešel pryč opouštejíc Harryho, vzal si sendvič od procházejícího číšníka a pokračoval dále okolo rohu přeplněného parketu.Chtěl najít Rona a povědět mu o Gregorovičovi, ale tancoval s Hermionovu uprostřed parketu.Harry se opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tancovala s Fredovým a Georgovým přítelem Lee Jordanem, smažíc se necítit se pohoršeně o slibu, který dal Ronovi.

Nikdy předtím nebyl na svatbě, takže nemohl posoudit jak se kouzelnické svatby liší od těch mudlovských, i když si byl jistý, že ty druhé mezahrnují dva fénixe, kteří vzétnou v momentě když se začne krájet svatební dort, anebo flašky šampaňského vznášející se samy od sebe na shromážděním. Jak se večer skláněl a noční můry se začaly snášet pod klenbu, se i vznášející se lucerny začínali rozsvěcet a zábava se stávala nevázanější.

Fred a Georgie před dlouhou chvílí zmizeli do tmy s Fleuřinými sestřenicemi; Charlie, Hagrid, a malý čaroděj v tmavofialovém klobouku zpívali v rohu ódu "Hrdinu Oda". Když přecházel přes zástup, aby utekl opilému Ronovu strýci, který sa nezdál být jistý, zda Harry je nebo není jeho syn, uviděl Harry strakatého starého čaroděje sedícího osaměle u stolu Jeho bledé šedé vlasy mu dávali výraz starých pampeliškových hodin a na vrchu hlavy měl molama rozežraný fez. Byl mu jaksi povědomý,po chvilce přemýšlení si Harry náhle uvědomil, že to je Elphias Doge, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.

Harry se k němu přiblížil.
"Můžu si přisednout?"
"Samozřejmě, samozřejmě," řekl Doge; měl celkem vysoký, sípavý hlas. Harry se k němu nahnul.

"Pane Doge, jsem Harry Potter." Doge zalapal do dechu. "Drahý chlapče! Artur mi říkal, že jsi tu, zamaskovaný…. Jsem tak rád, taková čest!" V záchvatu nervového potešení Doge polil Harryho sklenicí šumivé vína.

"Přemýšlel jsem o tom, že ti napíšu," zašeptal, "po Brumbálovi… šok… a pro Tebe, jsem si jistý …" Dogeovy drobné oči byly náhle plné slz.

"Viděl jsem nekrolog, který jste napsal pro Denního Věštce," řekl Harry. "Já jsem si neuvědomil, že jste znal profesora Brumbála tak dobře."

"Tak jako každý jiný," řekl Doge suše si oči kapesníkem. "Určite jsem ho znal nejdéle, teda když nepočítáte Aberfortha – a zdá se, že ho lidé nějak nepočítají." "Když už hovoříme o Dením Věštci… nevím zda jste viděl, pane Dóží - ?"

"Ach, prosím, říkej mi Elphias, milý chlapče."
"Elphiasi, nevím jestli jste viděli rozhovor Rity Holoubkové o Brumbálovi?"Dogeovu tvář zaplavila rozhněvaná bavba.

"Ach ano, Harry, viděl jsem to. Ta ženská,, je příšerné sní o něčem hovořit, stydím se za to, že sem se stal natolik hrubým, a zatáhl jsem do toho pstruhy a jak si viděl, tak se to v kletbách vzneslo nad můj zdravý rozum."

"V tom interview," pokračoval Harry , "Rita Holoubková naznačila, že profesor Brumbál se zaobíral l černou magií, když byl mladý ."
"Nevěř ani slovu z toho!" povídal Doge okamžitě. "Ani slovu, Harry! Ať nic neposkvrní tvoje vzpomínky na Albuse Brumbála!"

Harry se podíval do Dogeovy vážné tváře, stáhnutý bolestí a necítil se ani tak uspokojený jako frustrovaný. Skutečně si Doge myslel, že to bylo jednoduché, rozhodnutí si nevěřit? Nerozuměl Doge Harryho potřebě být si jistý, vědět všechno ?

Možná Doge podezříval Harryho pocity, protože vypadal být ustaraný,
"Harry, Rita Holoubková je hrozná -" ale byl přerušený pronikavým chychotem.
"Rita Holoubková? Ach, já ji mám ráda, vždy si ji čtu!"

Harry a Doge sa otočili a uviděli, jak tam stojí teta Muriel, chochol tancující na vlasech a číší šumivého vína v její ruce.

"Napsala knihu o Brumbálovi, víte!"
"Ahoj, Muriel," povídá Doge, "ano, právě jsme diskutovali -"
"Vy tam! Dejte mi vaší stoličku, mám sto sedm roků!"

Jiný červenovlasý Weasleyovský bratranec seskočil ze své stoličky a vypadal vylekaně. Teta Muriel ji odkývala s překvapivou silou a posadila se na ni přímo mezi Dogea a Harryho.

"Ahoj opět, Barry anebo jak se jmenuješ," povídala Harrymu, "tak co jste si povídali o Rite Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálův životopis? Nemůžu se dočkat, až si ho přečtu. Musím si zarezervovat objednávku Flourisha a Blottsa!"

Doge vypadal ztrnulý a vážný, ale teta Muriel vyprázdnila svou číši a luskla svými kostnatými prsty na procházejícího číšnika aby jí dolil. Dopřála si velký hlt šumivého vína, odfrkla si a potom řekla:
"Nemusíš vypadat jako pár vycpaných žab!Předtím než si se stal tak vážený a respektovaný a všechny ty nesmysly, tak byli nějaké zábavné zvěsti o Albusovi!"

"Špatně informované očernění," řekl Doge, který opět vypadal jako ředkvička.

"To můžete říct vy Elphiasi" chichotala se teta Muriel."Všimla jsem si jak jste se vybruslili z nepříjemných částí v tom vašem nekrologu!"

"Lituji, že si to myslíte," řekl Doge, stále chladnoucí."Ujišťuji vás, že sem to psal od srdce."
"Ach, vím jste ctil Brumbála a odvážím si tvrdit, že byste si myslel jaký byl světec i kdyby jste věděl jak skoncoval se svou motáckou sestrou!"

"Muriel!"zavolal Doge.

Chlad pronikající Harryho hrudí neměl nic společného s chlazeným šampaňským.

"Co jste tím myslela?" zeptal se Muriel."Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?"
"Myslel si špatně, že Harry!"řekla teta Muriel, vypadajíc potěšeně efektem , který způsobila.

"Rozhodně, jak jste mohl čekat,že byste o tom něco věděl!To všechno se stalo před hodně lety, než jste vůbec myslel můj drahý, a pravda je, že my co jsme byli naživu jsme neměli tušení co se vlastně dělo. To proto se nemůžu dočkat až zjistím proč Skeeterovou neuzemnili! Brumbál držel svou sestru od sebe dost dlouho!"

"Lživé!"chrčel Doge, " absolutně lživé!"

"Nikdy mi neřekl, že jeho sestra byla moták," pověděl Harry bez rozmyslu, cítíc chlad v sobě.

"A proč by vám to mě proboha říkat?" křičela Muriel, kolísajíc se trochu na židli, jak se pokoušela zaměřit Harryho.

"Důvod proč Albus nikdy nemluvil o Arianě," začal Elphias s hlasem plným emocí, " je podle mě uplně jasný. Byl tak zničený její smrtí..."

"Tak proč ji nikdo nikdy neviděl Elphiasi?"kvákala Muriel,"proč polovina z nás nikdy nevěděla, že existuje, než vezli rakvi pryč z domu na její pohřeb? Kde byl svatý Albus než byla Ariana zavřená v pivnici?Pryč ve skvělých Bradavicích, a nevadilo mu co se dělo v jeho vlastním domě!"

"Co tím myslíte, že byla zavřená v pivnici?" zeptal se Harry. "Co to je?"
Doge vypadal zoufalý. Teta Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu.

"Brumbálova matka byla strašná žena, jednoduše strašná. Narodila se mudlům, i když jsem slyšela, že předstírá něco jiné..."

"Nikdy nepředstírala nic podobného! Kendra byla skvělá žena,"šeptal Doge bídně, ale Muriel ho ignorovala.

"...pyšná a velmi panovačná, druh čarodějky pro kterou bylo utrpením když se jí narodil moták..."

"Ariana nebyla moták!" chrčel Doge.
"Tak mi vysvětli proč se nikdy nedostala do Bradavic!"řekla teta Muriel, otočila se zpět k Harrymu.
"V našich časech, byli motáci schováváni a mohlo to až přijít do extrémů, že byli věznění, jako to malé děvče v domě a předstírali, že neexistují..."

"Říkám vám, že to se nestalo!" řekl Doge, ale teta Muriel ho převálcovala, stále adresujíc Harrymu.

"Motáci byli obyčejně posílaní do mudlovských škol a byli povzbuzováni, aby se zařadili do mudlovské společnosti...podstatně milejší, než najít jim místo v kouzelnickém světě, kde byli vždy jen druhořadí, ale Kendře Brumbálové se ani nesnilo poslal její motáckou dceru do mudlovské školy..."


"Ariana byla choulostivá!" řekl zoufale Doge." Její zdraví bylo vždy příliš ubohé, aby jí dovolilo.."
"...dovolilo opustit dům?" chichotala se Muriel." A přece nikdy nebyla vzána u svatého Munga a žádný léčitel nebyl zavolaný aby ji navštívil!"
"Skutečně Muriel, jak to můžete vědět..."

"Pro vaši informaci, Elaphiasi, můj bratranec Lancelot byl léčitelem svatého Munga v toho času, a pověděl mojí rodině, že tam Ariana nikdy nebyla.Nadevšechno podezíravý Lancelot!" Doge vypadal, že mu zanedlouho vyhrknou slzy. Teta Muriel, která se zdála být velmi potěšena sama sebou vzala další šampaňské. Ztrnulý Harry myslel na to jak ho Dursleyovi umlčovali, zamykali a drželi mimo dosah, jen proto že byl kouzelník. Zažila Brumbálova sestra to samé, jen opačně, uvězněná pro nedostatek magie? A dokázal ji Brumbál ponechat svému osudu když odcházel rozvíjet svůj genialní talent do Bradavic?"

"Teď, pokud Kendra neumřela první," začala Muriel znovu, " měla bych říct, že byla ona kdo zabil Arianu..."
"Jak můžeš Muriel!" stonal Doge."Matka zabije vlastní dceru, mysli než něco řekneš!"
"Když byla matka schopná uvázat dceru na celé roky, proč ne?"škubla ramenem Muriel.

"Ale jak jsem pověděla, protože Kendra zemřela před Arianou, i když to někomu není jasné..."
"Ano, Ariana snad mohla udělat zoufalý pokus proniknout na svobodu a zabít Kendru v boji," pověděla teta Muriel zamyšleně." Mátl všem hlavu jako vy, Elphiasi. Byli jste na Arianiném pohřbu, že..."

"Ano, byl jsem" pověděl Doge přes chvějící se ústa,"a víc skličující událost si nemůžu pamatovat, Albus měl zlomené srdce..."
"Nejen srdce, nezlomil mu náhodou Aberfoth nos při pohřbu?"

Jestliže Doge vypadal děsivě předtím, nebylo to nic oproti tomu jak vypadal teď.Muriel mu mohla působit bolest. Ona se však nahlas zachichotala a protáhla další hlt šumivého vína, který ji kapal po bradě.
"Jak...?"krákal Doge.

"Moje matka byla Přítelkyně se starou Bathildou Bagshotovou," řekla Muriel štastně.

"Bathilda to popsala celé mojí matce, když sem poslouchala za dveřmi. A bitva u rakve. Jak Bathilda řekla, Aberforth Křičel, že to byla všechno Albusova vina, že Ariana je mrtvá a potom ho udeřil do tváře. Podle Bathildy se Albus Vůbec nebránil což je samo osobě dost divné.Albus mohl zničit Aberfortha v souboji s obouma rukama zavazanýma za zády.

Muriel si dopřála ještě větší doušek šampaňského. Recitovat takové staré báchorky ji těšilo stejně jako děsit Dogeho. Harry nevěděl co si má myslet, a čemu má věřit. On chtěl poznat pravdu a předse všchno co Doge dělal, bylo , že seděl a brblal, že Ariana byla nemocná.

Harry nemohl věřit, že by Brumbál nezasáhl při takové krutosti v jeho vlastním domě, ale i přesto bylo na tom příběhu divné.

"A řeknu vám i něco jiného," řekla Muriel, trochu škytají, jak vyprázdňovala číši.
"Myslím, že Bathilda prozradila to tajemství Ritě Holoubkové. Všechny ty náznaky v Holobkové interview o důležitém prameni blízko Brumbála - nikdo neví co všechno mohl být okolo té věci s Arianou!"

"Bathilda by nikdy nemluvila s Ritou Holoubkovou!" bručel Doge

"Bathilda Bagshotová?" zeptal se Harry. "Spisovatelka Dějin Magie?"
Toto jméno bylo vytisknuté na jednom hřbetu z Harryho učebnic, i když ne na jedné z těch kterým se věnoval pozorně.

"Ano", řekl Doge, chytajíc se Harryho otázky jako tonoucí stébla."Nejvíc talentovaná kouzelnická historička a stará Albusova přítelkyně"
"Jak sem slyšela tak už je uplně senilní," řekla Muriel radostně.

"Jestli to je pravda tak je ještě nechutnější, že se do ní Holoubková pouští," řekl Doge, " a nic nemůže podpořit to co Bathilda mohla říci!"

"Ach jsou i zaručené způsoby jak oživit paměť a já jsem si jistá, že je Holoubková dobře zná", řekla teta Muriel," ale i když je Bathilda úplně bláznivá, jsem si jistá, že má staré fotografie a možná i staré dopisy. Ona znala Brumbála celé roky...Myslím, že výlet do Godrikova dolu by to mohl dokázat."

Harry, který si právě upíjel z máslového ležáku, se začal dusit. Doge ho udeřil do zad a upřel na Muriel planoucí oči. Když opět získal kontrolu nad hlasem, zeptal se," Bathilda bydlela v Godrikově dole?" Ach ano, ona tam byla téměř vždy! Brumbálovi se tam přestěhovali po Percivalovu zatknutí a ona byla jejich sousedkou."

"Brumbálovi žili v Godrikově dole?"
"Ano Harry, to sem právě řekla," řekla teta Muriel.

Harry se cítil být prázdný. Nikdy za celých šest let mu Brumbál neřekl, že blízcí jich obou žili a zemřeli v Godrikově dole. Proč?Byla Lily a James pochování blízko Brumbálovy sestry a matky?Navštěvoval Brumbál jejich hroby a procházel přitom možná okolo Potterových?A nikdy neřekl Harrymu...nikdy se neobtěžoval říct mu...

Proč to bylo tak důležité nedokázal Harry vysvětlit dokonce ani sám sobě, Teď mu připadalo rovnocené lži, nepovědět mu, že oba mají společné skutečnosti s tímto místem. Díval se před sebe, takměř nevnímajíc co se děje okolo něho, a ani si neuvědomil, že Hermiona se vynořila z davu a posadila se na židli vedle něj.

"Jednoduše, už nemúžu tancovat dále," popadla dech a sundala si jednu botu masírujíc si nohu."Ron si šel najít nějaký máslový ležák.Je to trochu čudné. Právě sem viděla hádat se Viktora a Střelenčiného otce..." Při pohledu na něj ji na chvíli selhal hlas.

"Harry jsi v pořádku?"
Harry nevěděl kde začít, ale ztratilo to smysl v mometě, když se něco stříbrné sneslo nad parket. Elegantí a lesklý rys přistál uprostřed překvapených tanečníků. Hlavy se k tomu otočili a ti co nejblíže tancovali, najednou zastavili uprostřed tance. V ten moment se ústa patrona otevřely a mluvily hlasem Kingsleyho Pastorka.

"Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí..."

 

 

 

9. kapitola - Místo ukrytí

 

Všechno vypadalo rozmazaně, pomale. Harry s Hermionou vyskočili na nohy a vytáhli hůlky. Většina lidí si právě stačila uvědomit, že se stalo něco divného a všechny hlavy byly stále otočené k místu, kde byla ještě před chvílí stříbrná kočka. Od místa, kde se rozplynul Patron se do okolí šířilo v ledových vlnách ticho. Potom kdosi vykřikl.

Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté se rozutekli na všechny strany, hodně se jich Přemístilo. Ochranná kouzla kolem Doupěte byla zničena.

"Rone!" vykřikla Hermiona. "Rone, kde jsi?"

Když se protlačili napříč tanečním sálem, Harry spatřil zahalené a zamaskované postavy objevující se v davu. Potom uviděl Lupina s Tonksovou, oba měli zvednuté hůlky a křičeli "Protego!". Křik se rozléhal do všech stran -

"Rone! Rone!" volala s pláčem Hermiona, když byli s Harrym chránění vyděšenými hosty. Harry jí chytil za ruku aby se neztratili jeden druhému, když jim najednou kolem hlav prosvištěl paprsek světla. Nevěděli, jestli to byla ochranná nebo zlá kletba -

A Ron byl tady. Chytil se Hermioniny ruky a Harry ucítil, jak se na místě zatočili. Obrazy i zvuky pohaslé jako temnota, která je obkličovala. Jediné, co cítil, byla Hermionina ruka. Byl namáčknutý mezi prostor a čas, daleko od Doupěte, daleko od snášejících se Smrtijedů a možná i od samotného Voldemorta..

"Kde to jsme?" ozval se Ronův hlas.

Harry otevřel oči. Na malou chvíli si myslel, že ještě neopustili svatbu. Stále byli obklopeni lidmi.

"Tottenhamská ulice" zafuněla Hermiona. Musíme jít dál. Potřebujeme najít nějaké místo, kde se můžete převléknout.

Harry Hermionu poslechl. Napůl šli, napůl běželi širokou tmavou ulicí, plnou bavících se lidí a lemovanou zavřenými obchody, s blikajícími hvězdami nad hlavou. Kolem zarachotil dvoupatrový autobus a skupinka veselých návštěvníků hospody po nich po očku pokukovali. Harry i Ron na sobě stále měli hábity.

"Hermiono, nemáme se do čeho převléknout." řekl jí Ron, když se jedna mladá žena hlasitě rozhihňala, jakmile je uviděla.

"Proč jen jsem si s sebou nevzal neviditelný plášť?" ptal se sám sebe Harry a proklínal svou hloupost. "Celý minulý rok jsem ho u sebe měl a-"

"To je v pořádku, já ho mám. A mám i oblečení pro vás oba." odpověděla Hermiona, "Jenom si to zkuste a chovejte se v tom přirozeně - to půjde."

Vedla je po boční ulici dolů a potom do skrytu tmavé uličky.

"Když jsi říkala, že máš neviditelný plášť a oblečení.." řekl Harry, mračící se na Hermionu, která měla jen svou korálkovou kabelku, ve které teď něco hledala.

" Ano, tady jsou," prohlásila Hermiona a k jejich údivu z ní vytáhla dvoje džíny, svetr, nějaké hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý plášť.

"Jaks to zatraceně-?

"Neodhalitelné zvětšovací kouzlo," řekla Hermiona. "Složité, ale myslím, že jsem ho udělala správně. Každopádně se mi podařilo sem dát všechny věci, které budeme potřebovat." Zatřepala s křehce vypadající taškou a znělo to jako kdyby v ní byla spousta velkých těžkých věcí. "Ale, zatraceně, to budou ty knihy," řekla, když nakoukla dovnitř, "A mám jich tam spoustu.. Tak dobře.. Harry, ty si radši vem neviditelný plášť. A Rone, převlékni se a pospěš si.."

"Kdy jsi to všechno udělala?" zeptal se Harry, když si Ron sundaval hábit.

"Říkala jsem vám to v Doupěti, měla jsem sbalené ty nejdůležitější věci. Víš, v případě,že bychom museli rychle utéct. Ráno jsem sbalila i tvůj batoh, když jsi se převlékl a dala ho sem.. Jen jsem měla pocit, že.."

"Jsi úžasná, fakt že jo" řekl Ron a podával jí svoje věci sbalené do uzlíku.

"Děkuji" usmála se Hermiona a strkala jeho věci do kabelky. "Harry, prosím, vezmi si ten plášť!"

Harry si přehodil neviditelný plášť přes ramena, zakryl si s ním hlavu a zmizel. Právě si začal uvědomovat, co se stalo.

"Ostatní - všichni na té svatbě -"

"Teď si s tím nesmíme dělat starosti," šeptala Hermiona. "Nemůžeme se vrátit Harry, každého bychom tím jen víc ohrozili"

"Má pravdu," přidal se Ron, kterému se zdálo, že Harry by se mohl začít hádat, i když mu neviděl do tváře. "Byla tam spousta členů Řádu, ti už se o to nějak postarají."

Harry přikývl, ale pak si vzpomněl, že ho ostatní nevidí a řekl, "Jasně." Ale myslel na Ginny a cítil jak v něm všechno vře.

"Tak pojďte, myslím, že bychom sebou měli pohnout," promluvila Hermiona.

Vrátili se zpátky do boční ulice a pak zpátky na hlavní cestu. Na druhé straně silnice zpívala a motala se na chodníku skupinka mužů.

"Jen tak ze zvědavosti, proč Tottenhamská ulice?" zeptal se Ron Hermiony.

"Nevím, jenom mě to tak napadlo, ale jsem si jistá, že tady v mudlovském světě je pro nás bezpečněji. Tady nás hledat nebudou."

"Správně" řekl na to Ron a pořád se ohlížel kolem, " ale, necítíš se trochu - nechráněná?"

"Kde jinde bychom mohli být?" zeptala se Hermiona, zatímco opilci na ní z druhé strany ulice začali hvízdat. "Nemůžeme se přece ubytovat v Děravém kotli a do Siriusova domu by se mohl dostat Snape.. Řekla bych, že můžeme zkusit náš dům, i když si nejsem jistá, jestli ho budou kontrolovat... Áá, ať jsou zticha!"

"V pořádku, miláčku? zavolal na ní ten nejopilejší. "Dáš si něco k pití? Pojď sem a dej si s námi!"

"Pojďme si někam sednout," řekla narychlo Hermiona, zrovna když už Ron otevíral pusu. "Podívej, tady je to dobrý!"

Byla to malá a ošumělá noční kavárnička. Všechny stoly byly pokryté lehkou vrstvou mastnoty, ale nikdo tu nebyl. Harry proklouzl dovnitř ke stolku a Ron si sedl vedle něho naproti Hermioně, která seděla zády ke vchodu a to jí vadilo. Dívala se za sebe tak často, že to vypadalo, jako kdyby měla tiky. Harry zas neměl rád, když se nic nedělo. Když šli, vypadalo to, že mají nějaký cíl. Pod pláštěm cítil, jak vyprchávají poslední známky mnoholičného lektvaru. Jeho ruce získávaly svou délku a tvar. Vyndal si brýle z kapsy a nasadil si je.

Po chvíli se ozval Ron, "Víte, že nejsme daleko od Děravého kotle, je to jenom-"

"Rone, tam přece nemůžeme!" řekla najednou Hermiona.

"Tak tady jenom tak neseďme a pojďme zjistit co se děje!"

"Vždyť víme, co se děje! Voldemort obsadil Ministerstvo, co ještě potřebujeme vědět?"

"Dobře, dobře, byl to jenom nápad!"
Ponořili se do bodavého ticha. Servírka přežvykující žvýkačku se přišourala ke stolu a Hermiona objednala dvě cappuccina. Protože byl Harry neviditelný, vypadalo by divně objednávat tři. Dovnitř vstoupil pár statných dělníků a sedl si ke stolku vedle. Hermiona ještě ztišila hlas.

"Najdeme nějaké tiché místo na přemístění a zamíříme někam na venkov. Když už jsme tady, pošleme zprávu Řádu."

"Můžeš jí poslat po Patronovi?" zajímal se Ron.

"Myslím, že ano. Trénovala jsem to," odpověděla Hermiona.

"Dobře, dlouho už neměli žádné potíže a stejně už můžou být zatčení. Bože, to je odporný," dodal Ron, když usrknul napěněného šedivého kafe. Číšnice to zaslechla a šlehla po něm ošklivým pohledem, když se šourala obsloužit nové zákazníky. Větší z obou dělníků, obrovitý blonďák, jí poslal pryč zrovna ve chvíli, kdy si ho Harry přišel prohlédnout. Uraženě na něho zírala.

"Tak pojďme, nechci pít tenhle sajrajt," prohlásil Ron. "Hermiono, máš mudlovské peníze na zaplacení?"

"Ano, vzala jsem si všechny svoje úspory než jsem jela do Doupěte. Vsadím se, že všechny drobné jsou naspodu," povzdechla si Hermiona a sahala pro svojí korálkovou tašku.

Oba dělníci udělali stejný pohyb a Harry je nevědomky následoval. Všichni tři vytasili hůlky. Ron, si o pár vteřin později uvědomil co se děje, skočil přes stůl a odstrčil Hermionu stranou. Síla Smrtijedovy kletby rozdrtila vydlaždičkovanou stěnu v místě, kde měl Ron před chviličkou hlavu. Když tu Harry, stále neviditelný, zakřičel, "Stupefy!"

Velký smrtijed byl zasažen do tváře proudem červeného světla. V bezvědomí se sesul k zemi. Jeho společník který nevěděl kdo vyslal kletbu, vypálil další na Rona. Ze špičky jeho hůlky vylétly zářící černé provazy a svázaly Rona od hlavy k patě - Číšnice zaječela a utíkala ke dveřím - Harry vyslal další omračující kouzlo na Smrtijeda s pokřivenou tváří, který svázal Rona, ale kouzlo minulo, odrazilo se od okna a zasáhlo číšnici, která se zřítila ve dveřích.

"Expulso!" zahřměl Smrtijed a stůl před kterým stál Harry vybuchl. Síla výbuchu ho odhodila na zeď a on ucítil, jak pouští hůlku a jak z něho sklouzl neviditelný plášť.

"Patrificus Totalus!" Zakřičela Hermiona, kterou nikdo neviděl a Smrtijed padl jako socha s dunivým třesknutím na zem do nepořádku z rozbitých stolů, porcelánu a rozlitého kafe. Hermiona se vyplazila z pod lavičky a setřepala ze sebe střepy.

"D-diffindo," řekla, míříc hůlkou na Rona, který v bolesti zařval, když ho řízla do kolene. "Je mi to moc líto, Rone, klepe se mi ruka! Diffinito!"

Přeřezané provazy opadaly. Ron se postavil na nohy a protřepal si ruce, aby si v nich obnovil cit. Harry sebral svou hůlku, přelezl všechny trosky až ke Smrtijedovi, který ležel přes lavičku.

"Poznávám ho, byl tam té noci, kdy zemřel Brumbál." řekl. Obrátil tmavšího Smrtijeda nohou. Jeho oči rychle přebíhaly mezi jím, Ronem a Hermionou.

"To je Dolohov," řekl Ron. "Poznal jsem ho podle starých plakátů. Myslím že tenhle byl ten velký Thorfinn Rowle."

"Nezaleží na tom, jak se jmenují!" řekla trochu hystericky Hermiona. "Jak nás našli? Co budeme dělat?"

Zdálo se, že její zděšení vyčistilo Harrymu hlavu.

"Zamkněte dveře," řekl jí, "a ty, Rone, zhasni."

Koukl se dolů na omráčeného Dolohova, rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek, Ron zhasl a kavárna se ponořila do tmy. Harry slyšel muže, který se předtím šklebil venku na Hermionu, jak křičí na jinou dívku.

"Co s nimi budeme dělat?" Zašeptal Ron skrz tmu Harrymu, a potom, ještě tišeji, "Zabijeme je? Oni chtěli zabít nás."

Hermiona se zachvěla a o krok ustoupila. Harry zavrtěl hlavou.

"Potřebujeme smazat jejich vzpomínky," řekl. " To bude lepší, svede je to ze stopy. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli."
"Ty jsi šéf," řekl Ron o něco uvolněněji. "Ale, nikdy jsem neuměl paměťové kouzlo."

"Ani já," přidala se Hermiona, "ale znám teorii."

Pomalu, zhluboka se nadechla, potom ukázala hůlkou na Dolohovovo čelo a řekla,"Obliviate."

Najednou, Dolohovovy oči vypadaly bezstarostné a zasněné.

"Nádhera!" zvolal Harry a poplácal ji po zádech. "Dávej pozor na toho druhého a na číšnici, než to tu s Ronem trochu poklidíme."
"Poklidíme?" divil se Ron a rozhlížel se po skoro zničené kavárně. "Proč?"

"Nemyslíš, že by zjistili, co se stalo, kdyby se vzbudili a octli by se na místě, které vypadá jako po bombardování?"

"No jo, Dobře.."

Ron bojoval se svojí kapsou, než z ní dostal hůlku.

"Není to žádný zázrak, Hermiono, sbalila jsi mi moje strarý džíny, jsou úzký."

"To je mi opravdu líto," zasyčela Hermiona a jak táhla číšnici od oken, Harry jí slyšel zamumlat návrh, kam by si mohl dát Ron svojí hůlku.

Když už byla kavárnička opravená do původního stavu, zatáhli Smrtijedy zpátky k jejich stolu a opřeli je naproti sobě. "Ale jak nás našli?" Ptala se Hermiona a koukala přitom z jednoho nehybného muže na druhého. "Jak věděli, kde jsme?"

Otočila se k Harrymu.

"Ty - nemyslíš, že máš na sobě pořád tu stopu, že ne, Harry?"

"Nemůže," řekl Ron. "Stopa se zničí v sedmnácti, to je kouzelnický zákon, nemůžeš jí mít v dospělosti."

"Co ty víš." pokračovala Hermiona," Co když našli Smrtijedi způsob, jak jí dát na někoho sedmnáctiletého?

"Ale Harry nebyl v posledních dvacetičtyřech hodinách v blízkosti žádného Smrtijeda. Kdo by byl čekal, že mu dají stopu zpátky?"

Hermiona neodpověděla. Harry se cítil poskvrněný, nakažený. Opravdu je takhle Smrtijedi našli?

"Když nemůžu použít magii a vy nemůžete použít magii blízko mě, bez toho, abychom ukázali svojí pozici -" začal.

"Nebudeme se rozdělovat!" řekla Hermiona pevně.

"Potřebujeme bezpečné místo k ukrytí," řekl Ron. "Dej nám čas na přemýšlení."

"Siriusuv dům," řekl Harry.

Ostatní jenom zírali.

"Nebuď hloupý, Harry, může se tam dostat Snape!"

"Ronův otec říkal, že je to proti němu chráněno - a i kdyby to nefungovalo," tlačil na Hermionu, aby něco řekla "tak co? Přísahám, že si nepřeji nic jiného, než potkat Snapea!"

"Ale -"

"Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli mám na sobě pořád tu stopu, budeme jich mít kolem sebe celé davy kamkoliv půjdem."

Nemohla se hádat, i když vypadala, že by chtěla. Zatímco odmykala dveře, Ron opět rozsvítil světla. Potom, když Harry napočítal do tří, osvobodili své tři oběti a předtím než číšnice nebo nějaký ze Smrtijedů mohli cokoli udělat, Harry, Ron a Hermiona se na místě otočili a znovu zmizeli do tísnící temnoty.

O pár vteřin později se Harryho plíce znovu pořádně nadechly a jeho oči se otevřely. Už nestály vprostřed přátelské ošumělé čtvrti. Ze všech stran na ně shlížely vysoké, poloprázdné domy. Číslo 12 pro ně bylo viditelné, protože jim Brumbál, strážce tajemství, řekl, že tam je. Pospíchali k domu a každých pár metrů kontrolovali, jestli je někdo nepronásleduje nebo nepozoruje. Doběhli ke schodům a Harry jednou klepl do dveří hůlkou. Uslyšeli řady kovových cvaknutí a rachot řetězu, když tu se dveře se zaskřípěním houpavě otevřely a všichni tři přeběhli přes práh.

Jakmile Harry zavřel dveře, oživly staré plynové lampy a vrhly jiskrné světlo podél vstupní haly. Vypadalo to tu právě tak, jak si to Harry pamatoval. Děsivé, pavučinami pokryté obrysy domu - hlavy domácích skřítků na zdi vrhající náhodné stíny na schodiště. Dlouhé tmavé závěsy skrývající portrét Siriusovy matky. Jediná věc, která nebyla na svém místě, byla trolí noha na deštníky, která bývala věčně převrácená, jak o ní Tonksová pořád zakopávala.

"Myslím, že tu někdo byl," zašeptala Hermiona a ukázala na nohu.

"Mohlo se to stát, když Řád odešel," zahuhlal Ron.

"Tak kde jsou ty ochrany proti Snapeovi?" zeptal se Harry.

"Možná fungují, jen, když se tady ukáže?" navrhl Ron.

Ještě chvíli všichni zůstali na rohožce u dveří a báli se pohnout dál do domu.

"Tak, nemůžeme tu stát navždy," řekl Harry a udělal krok vpřed.

"Severus Snape?"

Zašeptal hlas Pošuka Moodyho ze tmy a všichni tři skočili vystrašeně zpátky ke dveřím. "Nejsme Snape!" zaskřehotal Harry předtím, než kolem něho zavanulo něco jako studený vzduch a zkroutilo mu to jazyk zpátky, takže nemohl mluvit. Než měl vůbec čas něco cítit v puse, jazyk se mu opět rozmotal.

Ostatní, vypadali, že se jim stalo totéž. Ron se začal dávit a Hermiona zakoktala, "To m-musela b-být P-pošukova Ja-jazyk-svazující kletba připravená pro Snapea!"

Harry opatrně udělal další krok vpřed. Něco se na konci chodby přesouvalo ve stínech a než mohl kdokoli říct jakékoli slovo, z koberce před nimi se vztyčila vysoká, zaprášená postava. Hermiona zaječela a to samé udělala i paní Blacková, když se její závěsy rozletěly. Šedivá postava děsivě plula vzduchem stále rychleji k nim.

Její po pas dlouhé vlasy a vousy se vlnily za ní, měla vyzáblou propadlou tvář s prázdnými očními důlky, hrůzostrašně pozvedla odpornou kostnatou ruku a ukázala na Harryho.

"Ne!" zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, žádné kouzlo z ní nevyšlehlo. "Ne! To jsme nebyli my! Nebyli jsme to my, kdo tě zabil-"

Při slově "zabil" postava vybuchla ve velkém oblaku kouře a popela. Kašlající Harry s uslzenýma očima se rozhlédl kolem sebe a viděl Hermionu zkroucenou na zemi u dveří, jak si rukama zakrývá hlavu. A Rona, který se klepal od hlavy k patě a nemotorně jí poplácával po ramenou, "Už je to d-dobrý.... Je to p-pryč...."

Prach se točil okolo Harryho jako modrá mlha odrážející světlo lamp. A paní Blacková stále ječela.

"Zrádci vlastní krve, darebáci, špinavé skvrny na rodu Blacků, zkáza a hanba v domě mých otců-"

"TICHO!" vykřikl Harry a zamířill na portrét hůlkou. S prásknutím a výbuchem červených jisker se zatáhly závěsy a umlčely portrét.

"To.. to bylo.." zakňučela Hermiona, když jí Ron pomohl na nohy.

"Jasně," řekl Harry, "ale nebyl to opravdu on, že? Jen něco, co mělo vystrašit Snapea."

Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape zničil hororovou postavu tak klidně jako zabil Brumbála? Nervozita v něm stále zvonila, nechal ostatní dva v hale, napůl očekával, že další hrůzu objeví sám, ale nic se ani nehnulo, kromě myši, která pobíhala podél lišty na zemi.

"Než půjdeme dál, měli bychom to tu zkontrolovat," zašeptala Hermiona, zvedla hůlku a řekla,"Homenum revelio."

Nic se nestalo.

"Dobře, právě jsi zažila docela velký šok," řekl Ron mile, "co to vlastně mělo udělat?"

"Udělalo to přesně to, co jsem si myslela!" řekla Hermiona o něco podrážděněji. "Bylo to kouzlo k odkrytí lidské přítomnosti, takže tady není nikdo, kromě nás!"
"A starý Prašivec," dodal Ron, ukazujíc na kus koberce, ze kterého povstala mrtvola.

"Zvedáme se," řekla Hermiona a vyděšeně se zadívala na to samé místo a vedla je po vrzajících schodech do salonu v prvním patře.

Zamávala hůlkou aby zapálila staré plynové lampy, potom se trochu zachvěla, protože byl v pokoji průvan a sedla si do křesla, s rukama pevně přitisknutýma k tělu. Ron došel k oknu a trošičku poodtáhnul těžké sametové závěsy.

"Venku nikoho nevidím," hlásil. "A řekl bych, že jestli má Harry na sobě stále stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že by se nedostali do domu, ale- co se děje, Harry?"

Harry vydal bolestivý výkřik. Jizva ho začala znovu pálit, když něco jako záblesk prolétlo jeho myslí, jako jasné světlo ve vodě. Viděl velký stín a cítil zuřivost. Bylo to silné a krátké jako elektrický šok.

"Co jsi viděl?" ptal se Ron a posunul se k Harrymu. "Viděl si ho na mém místě?"

"Ne, jen jsem cítil zlost - opravdu zuří -"

"Ale to mohlo být v Doupěti," řekl hlasitě Ron. "Co ještě? Nic jsi neviděl? Proklel někoho?"

"Ne, jen jsem cítil zlost - nemůžu říct -"

Harry se cítil otráveně, zmateně a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla, "Zase ta jizva? Ale co se stalo? Myslela jsem, že to spojení už neexistuje!"

"Byla to jenom chvilka," mumlal Harry, jizva ho stále bolela a nemohl se moc soustředit. "Já - já myslím, že se to zase otevře, když se neovládá, tak to dřív -"

"Ale potom jsi zavřel svou mysl!" řekla Hermiona ostře. "Harry, Brumbál nechtěl používat to spojení, chtěl ho zavřít, a proto jsi se měl naučit Nitrobranu! Jinak ti Voldemort vložit do mysli falešné myšlenky, pamatuješ -"

"Jo, pamatuji si to, díky," řekl Harry skrz zaťaté zuby. Nepotřeboval, aby mu Hermiona říkala, že Voldemort využil tohohle spojení mezi nimi, aby ho zavedl do pasti, ani to, že to vyústilo v Siriusovu smrt. Přál si, aby jim býval neříkal, co viděl a cítil. Dělalo to Voldemorta více výhružným. A i přesto, že měl jizvu přitisknutou na okno, bolest se stále stupňovala a i když s tím bojoval, bylo to jako odolávat přicházející nemoci.

Otočil se zády k Ronovi a Hermioně a předstíral, že zkoumá starý gobelín s rodokmenem rodiny Blacků. Potom Hermiona vypískla. Harry znovu vytáhl hůlku a otočil se dokola, až uviděl stříbrného Patrona, jak vlétl oknem do pokoje a přistál na podlaze před nimi, kde se proměnil v lišku, která mluvila hlasem Ronova táty.

"Rodina je v bezpečí, neodpovídejte, byli jsme sledováni."

Patron se rozplynul ve vzduchu. Ron vydal nějaký zvuk mezi zakňučením a zaúpěním a klesl do křesla. Hermiona se k němu přidala a chytla ho za ruce.

"Jsou v pořádku, jsou v pořádku!" šeptala a Ron se pousmál a objal ji.

"Harry," řekl přes Hermionino rameno, "Já -"

"Žádný problém," řekl Harry, zhnusený tou bolestí v hlavě. "Je to tvoje rodina, samozřejmě, že jsi měl strach. Taky jsem to tak cítil." Myslel na Ginny. "Taky to tak cítím."

Bolest v jeho jizvě dosáhla vrcholu a pálila jako by byl zpátky na zahradě v Doupěti. Slabě slyšel Hermionu říkat "Nechci být sama. Nevezmeme si spacáky, co jsem přnesla a nebudeme spát tady?"

Slyšel Rona, jak souhlasí, ale už nemohl té bolesti odolávat déle. Vzdal se.

"Koupelna," zamumlal a opustil pokoj, jak nejrychleji mohl aniž by běžel.

Stěží se mu to povedlo. Třesoucíma se rukama otevřel dveře před sebou, chytil se za bušící hlavu a padl na podlahu. Potom v agonii ucítil vztek, že jeho duše nepatří do jeho vlastnictví, viděl dlouhý pokoj osvětlený jen světlem ohně a obrovského světlovlasého Smrtijeda, křičícího a svíjejícího se na podlaze. A hubenější postavu stojící nad ním s hůlkou pozvednutou, zatímco Harry mluvil vysokým chladným nemilosrdným hlasem.

"Víc, Rowle, nebo můžeme skončit a nakrmit tebou Naginiho? Lord Voldemort si není jistý, jestli bude tentokrát odpouštět.. Zavolal jsi mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter znovu utekl? Draco, dej Rowlovi ochutnat své pohoršení.. Udělej to nebo pocítíš můj hněv sám!"

Špalek dopadl do ohně, vyšlehly plameny a jejich světlo ozářilo vyděšenou špičatou bílou tvář - která vypadala, jako by se zrodila z hluboké vody. Harry těžce oddechoval a otevřel oči.

Ležel na studené černé mramorové podlaze a nos měl jen kousek od stříbrného ocasu hada, který podpíral vanu. Posadil se. Zdálo se mu, že má Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej vypálený v očích. Cítil se zhnusený tím, co právě viděl, způsobem, jakým Voldemort ušetřil Draca.

Ozvalo se rychlé klepnutí a Harry vyskočil, jak zazněl Hermionin hlas.

"Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tady."

"Jo, jasně, díky," řekl a ze všech sil se snažil udržet lhostejný hlas, když si stoupl a pustil ji dovnitř¨.

 

 

 

 

10. kapitola - Kráturův příběh

 

Dalšího rána se Harrry probudil brzy, zachumlaný do spacáku na podlaze. Proužek oblohy prosvítal v mezeře mezi těžkými závěsy. Byla studená na pomezí mezi nocí a časným ránem, tmavě modrá jako inkoust. Bylo naprosté ticho, kromě slabého, pomalého oddechování Rona a Hermiony. Harry přelétl pohledem temné stíny, které se vytvořily na podlaze po jeho boku. Ron ve spánku vypadal skoro až udatně, což dotvrzovala Hermiona, která spala na polštáři, který si vzala z pohovky a její silueta tu Ronovu převyšovala. Její ruka byla stočená na podlaze s prsty jen několik centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že se asi drželi za ruce, když usínali. Ta myšlenka ho naplnila pocitem zvláštní osamělosti.

Podíval se na potemnělý pavučinami pokrytý strop. Ještě před méně, než 24 hodinami stál na sluncem zalité zahradě v Doupěti a čekal na svatební hosty. Připadalo mu, jako by od té doby uběhla celá věčnost. Co bude dál? Ležel na podlaze a myslel na viteály, na skličující, obtížný úkol, který mu tu zanechal...Brumbál...

Žal, který ho ovládal od chvíle, kdy Brumbál zemřel, byl teď jiný. Obvinění, která si vyslechnul od Muriel na svatbě se uhnízdili v jeho hlavě jako nemoc, která se teď snažila nakazit všechny jeho vzpomínky na čaroděje, kterého si tak idealizoval. Skutečně mohl Brumbál něco takového dopustit? Mohl být jako Dudley a netečně přihlížet takové hrubosti dokud se nezačala jeho samotného bezprostředně týkat? Skutečně se otočil zády k týrání a věznění své vlastní sestry?

Harry přemýšlel o Godrikově dole, o hrobech, o kterých mu Brumbál nikdy neřekl a o těch zvláštních předmětech, které jim Brumbál bez vysvětlení zanechal ve své poslední vůli. Ze tmy ho zaléval vztek. Proč mu to Brumbál neřekl? Proč mu to nevysvětlil? Doopravdy se Brumbál o Harryho staral nebo byl Harry jen nějakým nástrojem, kterému ale nikdy nevěřil a nespoléhal na něj?

Harry už dál nemohl jen tak ležet s hořkými vzpomínkami na společnost. Musel něco dělat, aby se rozptýlil. Vylezl ze spacáku, vzal si svou hůlku a tiše vyrazil ven z pokoje. Na odpočívadle zašeptal: „Lumos“ a ve světle, které vydávala jeho hůlka, začal stoupat po schodech nahoru.

Na druhém odpočívadle byla ložnice, ve které on a Ron spali, když tu byli minule. Vešel dovnitř. Dveře šatníku zůstali otevřené a noční prádlo bylo rozházené po posteli. Harry si vzpomněl na převrženou trolí nohu dole v hale. Někdo prohledával dům ještě potom, když odtud řád odešel.

Snape? Nebo možná Mundungus, který odsud ukradl už hodně věcí před i po Siriusově smrti. Harryho pohled doputoval až k obrazu, na kterém byl občas portrét Phinease Nigelluse Blacka, Siriusova pra-pra-dědečka, ale tentokrát byl prázdný, až na špinavý pruh pozadí. Phineas Nigellus očividně trávil noc ve svém portrétu v ředitelově pracovně v Bradavicích.

Harry pokračoval po schodech nahoru až na nejvyšší odpočívadlo, kde už zbývaly pouze dvoje dveře. Na prvních, přímo proti němu byl navrtaný štítek „Sirius.“ Harry ještě nikdy v ložnici svého kmotra nebyl. Otevřel dveře, držíc při tom hůlku co nejvýš to šlo, aby viděl tak daleko, jak jen to bude možné. Místnost byla prostorná a kdysi musela být i docela hezká. Stála tu velká postel s vyřezávaným dřevěným čelem, ve zdi bylo vysoké okno orámované dlouhými sametovými závěsy a ze stropu visel lustr obalený prachem se svíčkami stále ještě zasunutými na svých místech, ze kterých jako rampouchy visely prameny ztuhlého vosku. Souvislá vrstva prachu pokrývala obrazy na stěnách i celou postel a mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní byla natažena obrovská pavučina. Když Harry postoupil dál do místnosti, vyrušil malou myš.

Ještě jako mladý polepil Sirius stěny tolika obrázky a plakáty, že už bylo vidět jen velice málo ze stříbrošedého potažení stěn. Harry mohl jenom předpokládat, že Siriusovi rodiče nebyli schopní zrušit kouzlo trvalého ulpění, které drželo plakáty na zdi, protože bylo jasné, že vkus svého prvorozeného syna nesdíleli. Sirius se asi hodně snažil, aby co nejvíc znechutil své vlastní rodiče. Bylo tu několik velkých šarlatovo-zlatých praporů Nebelvíru, jenom proto, aby se co nejvíc odlišil od zbytku rodiny, která byla celá ve Zmijozelu.

Také na stěnách viselo několik fotek mudlovských motorek a dokonce (Harry obdivoval Siriusovu odvahu) několik fotek mudlovských děvčat v bikinách. Harry určitě věděl, že to jsou mudlové, protože jejich obrázky byli poněkud statické – jejich úsměvy a namalované oči byly na obrázcích jako zamrzlé. Jako kontrast k tomu všemu tu visela na zdi pouze jediná kouzelnická fotografie, což byl obraz čtyř bradavických studentů stojících ruku v ruce vedle sebe a smějících se do foťáku.

Se záchvěvem štěstí Harry poznal svého otce. Jeho nepoddajné černé vlasy mu stály úplně stejně jako Harrymu a stejně jako on nosil brýle. Vedle něho byl Sirius, docela hezký; jeho lehce nabubřelou tvář, o tolik mladší a šťastnější, než byla teď ta Harryho, nikdy neviděl naživo. Po Siriusově pravici stál Pettigrew, víc než o hlavu menší, buclatý s prázdnýma očima, plný štěstí, z přítomnosti v tomhle nejúžasnějším gangu s těmi největšími rebely, jako byli James a Sirius. Po Jamesově levici stál Lupin, trochu ošumnělý, ale se stejným výrazem štěstí pramenícím z toho, že někam patří a nalezl sám sebe...nebo to bylo prostě jenom proto, že Harry věděl, co se dělo dál? Pokusil se sundat obrázek ze zdi – byl teď vlastně jeho – Sirius mu nechal celý dům – ale ani se nepohnul. Sirius nedal svým rodičům žádnou šanci, aby mohli sundat jeho výzdobu.

Harry se rozhlédl po podlaze. Obloha venku už se začínala rozjasňovat. Paprsek světla ukázal na podlaze kusy papíru, knihy a menší předměty rozházené po koberci. Siriusův pokoj byl očividně také prohledán, i když jeho obsah se zdál z většiny, pokud ne úplně, bezcenný. Několik knih bylo tak hrubě pohozeno, že pár jejich stránek leželo vytržených na podlaze.

Harry se sehnul, několik papírů sebral a prohlédl je. V jednom z nich poznal součást starého vydání Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, další náležel k manuálu na opravu motorky. Třetí byl rukou psaný a zmuchlaný. Vyhladil ho a četl:

„Drahý Tichošlápku,
Mnohokrát ti děkuji za dárek k Harryho narozeninám! Hned si ho oblíbil. Je mu rok, a už pošilhává po koštěti a vypadá tak šťastně. Přikládám i obrázek, tak se můžeš sám podívat. On sice může vyletět maximálně 2 stopy vysoko, ale už skoro zabil kočku a rozbil vázu, kterou mi poslala k Vánocům Petunie (té ale není žádná škoda). James samozřejmě myslí, že je to děsná sranda a říkal, že z něj jednou bude velký hráč Famrfpálu, ale museli jsme sklidit všechny ozdoby a nemůžeme z něj ani minutu spustit oči, když si s ním jde hrát.

Oslava byla velice klidná – jenom my a stará Bathilda, která na nás vždycky byla moc milá a je zblázněná do Harryho. Je nám tak líto, že jsi nemohl přijít, ale Řád má přednost a Harry stejně ještě není tak starý, aby věděl, že vůbec má narozeniny! James je dost otrávený, že tu musí tvrdnout – snaží se to nedávat najevo, ale stejně to vím. Navíc Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť, takže nemá šanci jít ani na malinkou vycházku. Kdybys nás mohl navštívit, určitě by mu to zvedlo náladu. Červíček tu byl minulý víkend. Vypadal trochu smutně, ale to bylo asi tou událostí s McKinonovýma. Já jsem brečela celý večer, když jsem se o tom doslechla.
Bathilda nám celé dny vypráví ty nejzajímavější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, jestli by byl rád, kdyby se o tom dozvěděl! Nevím, jak moc tomu mám věřit, protože se mi zdá nemožné, že by Brumbál


Harrymu z toho běhal mráz po zádech. Chvíli nehybně stál, ten podivuhodný kus papíru svíral v třesoucích se prstech, zatímco v jeho žilách se jako nějaké malé erupce šířily směsi radosti a smutku zároveň. Dokymácel se až na postel a sedl si.

Znovu si přečetl celý dopis, ale už z něho nedokázal vyčíst jakýkoliv další smysl, než ten, který pochopil napoprvé a tak jen dál zíral na ten rukou psaný text. Všiml si, že „k“ píše úplně stejně, jako ho psal on sám. Ještě znovu prošel celý dopis, aby našel každé z nich a každé ucítil, jako malou vlnu štěstí, která se mu rozlévala všude po těle. Ten dopis byl neuvěřitelný poklad, důkaz, že Lily Potterová doopravdy žila a její vřelá ruka svými pohyby po kusu pergamenu nanášela inkoustem psaná slova o něm, o Harrym, o svém synovi.

Netrpělivě si otřel vlhké oči, znovu si přečetl celý dopis, tentokrát se ale soustředil na jeho obsah. Bylo to jako naslouchat hlasu, který si napůl pamatoval.
Měli kočku...možná zahynula stejně jako rodiče v Godrikově dole...nebo utekla, když už nebyl nikdo, kdo by jí krmil...Sirius mu koupil jeho první koště..Jeho rodiče se znali s Bathildou Bagshotovou. Představil je Brumbál? „Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť...“ Bylo v tom něco srandovního...

Harry se na chvíli zastavil uvažujíc o matčiných slovech. Proč vzal Brumbál Jamesovi neviditelný plášť? Harry si dobře pamatoval na to, jak mu ředitel kdysi řekl: „Nepotřebuji plášť, abych mohl být neviditelný.“ Možná ho potřeboval nějaký jiný člen řádu a Brumbál jen zorganizoval jeho přesun? Harry pokračoval...

„Byl tu Červíček...“ Pettigrew, zrádce, vypadal smutně? Bál se, že vidí Jamese a Lily naposledy v životě?

A na konec znovu Bathilda, která vyprávěla neuvěřitelné historky o Brumbálovi. „Zdá se nemožné, že by Brumbál...“

Že by Brumbál co? Ale byla spousta věcí, které zněly ve spojení s Brumbálem neuvěřitelně. Třeba, že jednou dostal špatné známky z testu z přeměňování...
Harry se podíval ke svým nohám a prohlížel podlahu. Možná tu zbytek dopisu někde je. Dychtivě kolem sebe rozhazoval papíry, otvíral knihy, vytahoval zásuvky a stojíc na židli ohmatával vršek skříně a naopak se plazil pod postelí a pod křeslem.

Konečně, když ležel tváří k zemi na podlaze, uviděl něco, co vypadalo jako roztrhaný kus papíru pod truhlou plnou brků. Když ho vytáhl ven, ukázalo se, že je to větší kus fotografie, kterou Lily zmiňovala ve svém dopisu. Tmavovlasé miminko se dívalo směrem ven z fotky na maličkaté koště a pár nohou, které pravděpodobně patřily Jamesovi. Harry si zastrčil fotku do kapsy i s Lilyiným dopisem a pokračoval v hledání druhé části.


Po další čtvrthodině se musel smířit s tím, že zbytek dopisu je prostě pryč. Je možné, že se za těch 16 let od doby, kdy byl napsán prostě ztratil nebo ho vzal ten, ať už to byl kdokoliv, kdo prohledával pokoj? Harry si znovu přečetl první část, tentokrát proto, aby našel nějaké náznaky, proč by mohla být druhá část pro někoho cenná. Jeho dětské koště mohlo být pro Smrtijedy zajímavé jen dost ztěží. Jediná potencionálně užitečná věc, kterou tu Harry spatřoval, byly případné informace o Brumbálovi. „...zdá se nemožné, že by Brumbál...“ co?

„Harry? Harry? Harry!“
„Jsem tady!“ zavolal. „Co se stalo?“
Bylo slyšet zvuk kroků za dveřmi a Hermiona vrazila dovnitř.

„Probudili jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!“ řekla bez dechu. Otočila se a přes rameno zavolala: „Rone! Našla jsem ho!“
Ronův otrávený hlas se ozvěnou odrážel o několik poschodí níž.
„Fajn! Vzkaž mu ode mě, že je magor.“

„Harry nezmizel, jenom jsme se zbytečně vystrašili! Proč vlastně nejdeš nahoru?“ Pozorně se rozhlédla po celé vypleněné místnosti. „Cos tady dělal?“


„Koukni, co jsem našel.“
Vyndal z kapsy matčin dopis. Hermiona si ho vzala a zatímco jí Harry pozoroval, pozorně si ho přečetla. Když se dostala na konec stránky podívala se na něj.


„Ah, Harry...“

„A ještě tohle.“ Vyndal fotku a Hermiona se usmála, když viděla dítě, jak zírá tam a zpátky na dětské koště.
„Hledal jsem i zbytek, ale není tady.“
Hermiona se rozhlédla kolem.

„To ty jsi udělal všechen ten nepořádek nebo už tu byl, když jsi přišel?“
„Někdo už tu byl přede mnou,“ řekl Harry.
„Myslela jsem si to. Všechny místnosti, které jsem viděla po cestě sem vypadají jako vyloupené. Co myslíš, že měli za lubem?“
„Informace o Řádu, pokud to byl Snape.“

„A nemyslíš, že už všechno věděl? Chci říct...byl v Řádu, ne?“
„No, tak potom,“ pokračoval Harry, zapálený do své teorie, „co třeba informace o Brumbálovi? Třeba druhou stranu dopisu. Víš, ta Bathilda, kterou zmiňovala moje máma – víš, kdo to je?“
„Kdo?“
„Bathilda Bagshotová, autorka...“

„Dějin čar a kouzel“ doplnila ho Hermiona a vypadala tím velice zaujatá. „Takže tvoji rodiče se s ní znali? Ona byla neuvěřitelně dobrá historička.“
„A pořád ještě žije,“ řekl Harry, „a bydlí v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní mluvila na svatbě. Znala i Brumbálovu rodinu. Bylo by fajn si s ní promluvit, ne?“ Hermionin úsměv byl až moc chápavý. Harry si vzal zpátky dopis a fotografii a vložil je do pouzdra na krku.

„Chápu, že s ní chceš mluvit o tvé mámě a tátovi a taky o Brumbálovi,“ řekla Hermiona. „Ale to nám ve skutečnosti s viteály moc nepomůže, že?“ Harry neodpověděl a ona pokračovala, „Harry já vím, že tam moc chceš jít, ale bojím se. Bojím se, proto, jak snadno nás Smrtijedi včera našli. To mě víc, než kdy před tím, utvrdilo v tom, že tě na místě, kde jsou pochovaní tvoji rodiče, budou očekávat.


„Nejde jenom o to,“ řekl Harry a stále se vyhýbal jejímu pohledu, „Muriel na svatbě vyprávěla o Brumbálovi divné věci a já chci znát pravdu.“
Řekl Hermioně o všem, co Muriel vyprávěla. Když skončil, řekla Hermiona: „Samozřejmě, vím, proč tě to tak štve, Harry...“
„Nejsem naštvanej,“ zalhal, „Chci jenom vědět, jestli je to pravda nebo...“

„Harry, to si doopravdy myslíš, že ta senilní strará ženská Muriel nebo dokonce Rita Holoubková říkají pravdu? Jak jim můžeš věřit? Vždyť ty znáš Brumbála!“
„Myslel jsem, že znám,“ zamumlal.

„Ale vždyť víš, kolik pravdy bylo na tom, co psala Rita o tobě! Dóže má pravdu – jak si můžeš nechat kalit svoje vzpomínky na Brumbála?“


Podíval se stranou, snaže se nedat najevo svou nelibost. Už to tu bylo zase: Vyber si, čemu věřit. Chtěl jenom pravdu. Proč byl každý tak přesvědčený, že jí nezíská?
„Můžeme jít dolů, do kuchyně?“ navrhla Hermiona po chvilce. „Najdeme něco k snídani...“

Souhlasil trochu nabručeně a následoval jí ven. Na odpočívadle prošel okolo druhých dveří. Na malbě nad nimi byly hluboké škrábance, kterých si předtím ve tmě nevšiml. Stoupnul si na špičky, aby je přečetl:


Nevstupovat!
Bez výslovného svolení
Reguluse Arctura Blacka


Harrym projel podivný záchvěv, ale nedokázal přesně říct proč. Ještě znovu si přečetl nápis. Hermiona už byla o patro pod ním.
„Hermiono,“ zavolal na ní. Byl překvapený, že je jeho hlas tak klidný. „Pojď zpátky nahoru.“
„Co se děje?“

„R.A.B. Myslím, že jsem ho našel.“
Bylo slyšet zalapání po dechu a Hermiona vyběhla po schodech zpět nahoru.
„V dopise tvojí mámy? Ale já si ničeho...“
Harry pohodil hlavou, ukazujíc na Regulusovo znamení. Přečetla si ho a potom stiskla Harryho paží tak silně, až sebou trhnul.
Siriusův bratr, zašeptala.

„Byl Smrtijed,“ řekl Harry. „Sirius mi o něm vyprávěl. Přidal se k nim, když byl ještě velice mladý, ale potom chtěl utéct. Tak ho zabili.“


„To sedí!“ zalapala znovu po dechu Hermiona. „Pokud byl smrtijed, měl přístup k Voldemortovi a když už z něho byl rozčarovaný, tak chtěl Voldemorta sesadit!“


Pustila Harryho, naklonila se přes zábradlí a zakřičela: „Rone, RONE! Pojď nahoru, rychle!“
Ron přiběhl těžce popadajíc dech o chvilku později, hůlku připravenou v ruce.
„Co se děje? Jestli tu je zase spousta pavouků, chci snídani ještě před...“

Zamračil se na znamení na Regulusových dveřích, na které Hermiona tiše ukazovala.
„Cože?“ To byl Siriusův bratr, ne? Regulus Arcturus...Regulus...R.A.B.! Ten medailonek – nemyslíte si snad...“


„To se uvidí“ řekl Harry. Zatlačil na dveře – byly zamčené. Hermiona zamířila hůlkou na kliku a pronesla: „Alohomora.“ Bylo slyšet cvaknutí a dveře se prudce otevřely.

Společně přeskočili přes práh, rozhlížeje se kolem. Regulusův pokoj byl o něco menší, než Siriusův a vykazoval stejné známky dřívější velkoleposti. Tak, jako se Sirius snažil všemožně odlišit od zbytku rodiny, Regulus se očividně snažil o přesný opak. Barvy Zmijozelu byly všude. Postel, stěny i okna byly vyvedeny ve smaragdové a stříbrné. Rodinný erb Blacků byl pečlivě vymalován nad postelí i s mottem: TOUJOURS PUR. Pod tím byla sbírka novinových výstřižků poslepovaných dohromady tak, že tvořily jakousi neurovnanou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je prohlédla.

„Všechny jsou o Voldemortovi,“ oznámila jim. „Regulus byl asi jeho dlouholetým fandou ještě před tím, než vstoupil ke Smrtijedům.“


Obláček prachu vyletěl z povlečení ve chvíli, kdy si Hermiona sedla, aby si výstřižky přečetla. Harry si mezitím všiml jiné fotografie: Bradavický famfrpálový tým se usmíval a mával ven z rámečku. Když se podíval zblízka, uviděl hady, svíjející se jim na hrudi – Zmijozel. Regulus šel snadno poznat - chlapec sedící uprostřed první řady. Měl stejně tmavé vlasy a namyšlený pohled, jako jeho bratr, ale byl o něco menší, hubenější a ne tak pohledný.


„Hrál chytače,“ řekl Harry.

„Co?“ zeptala se Hermiona netečně. Byla stále zaměstnaná pročítáním novinových článků.
„Sedí uprostřed první řady. Tam vždycky sedí chytač...na tom nezáleží...“ zkrátil to Harry, když zjistil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a hledal něco pod skříní. Harry se rozhlédl po místnosti, jestli neuvidí nějaká zajímavá místa a zamířil ke stolu. Zjistil, že i tady už byl někdo před ním. Obsah zásuvky byl celý přehrabaný, prach rozvířený, ale nebylo tam nic cenného – staré dikobrazí ostny, poznámkové bloky, které nesly známky drsného zacházení a nedávno rozbitá lahvička od inkoustu, jejíž obsah se rozlil po celém zbytku zásuvky.

„Existuje snazší cesta,“ řekla Hermiona, když uviděla Harryho, jak si utírá prsty zamazané od inkoustu do kalhot. Zvedla svou hůlku a řekla: „Accio medailon!“
Nic se nestalo. Rona, který prohledával záhyby zaprášených závěsů to trochu rozhodilo.
„Tak co teď? Není tady...“

„Ještě pořád tu může být, ale pod nějakou ochrannou kletbou,“ řekla Hermiona. „Pod kletbou, která ho má ochránit před přivolávacím kouzlem, víš.“
„Tak jako dal Voldemort medailon do kamenné misky v jeskyni.“ dodal Harry a vzpomněl si, jak nebyl schopen přivolat falešný viteál přes jezero.
„Jak ho teda najdem?“ zeptal se Ron.
„Musíme to udělat ručně.“

„Dobrej nápad,“ řekl Ron, obrátil oči v sloup a pokračoval v prohlídce závěsů.
Prošli snad každý centimetr místnosti, ale po hodině museli přiznat, že medailon tam prostě není.
Slunce teď už vyšlo na oblohu a jeho světlo na ně dopadalo i přes špinavá, zaprášená okna.

„Mohl by být i jinde v domě,“ řekla Hermiona zamyšleným tónem, když se vraceli po schodech dolů. Tak, jako vypadali Harry s Ronem sklíčeně, ona byla ještě víc odhodlaná medailon najít. „ Ať už se rozhodl ho zničit nebo ne, určitě by ho chtěl schovat před Voldemortem, ne? Pamatujete si všechny ty odporné věci, kterými jsme museli projít, když jsme tu byli posledně? Hodiny, které po všech střílely šipky, staré šaty, které se pokusily uškrtit Rona. Regulus mohl uložit medailonek na nějaké takové místo, aby ho ochránil, i když jsme ho před tím...“

Harry s Ronem se na ní podívali. Stála s jednou nohou ve vzduchu s pohledem, jako by právě prošla zapomínacím kouzlem – její oči byli naprosto prázdné.
„...v ten správný čas,“ dokončila šeptem.
„Něco se stalo?“ zeptal se Ron.
„Byl tam medailonek.“
„Cože?“ vykřikly Harry a Ron společně.
„Ve skříni v přijímacím pokoji. Nikdo ho nemohl otevřít. A my...my...“

Harrymu spadl velký těžký kámen do žaludku. Vzpomněl si. Posílali si tu věc kolem dokola a všichni se snažili jí otevřít. Nakonec jí hodili do pytle odpadu spolu s pytlíčkem stmívacího prášku a hudební skříňkou, která všechny uspávala...“


„Krátura si spoustu věcí odnesl zpátky,“ řekl Harry. Byla to jediná naděje, poslední, v co mohli doufat a on se na ní chtěl upnout na tak dlouho, dokud ne

bude jasné, že je úplně marná. „Měl celou hromadu věcí v jeho přístěnku v kuchyni, rychle!“
Seběhli dolů, schody při tom brali po dvou a udělali u toho takový hluk, že vzbudili portrét Siriusovi matky, když probíhali kolem.


„Zmetci, krvezrádci, špíno!“ řvala za nimi, když utíkali do kuchyně a zabouchli za sebou dveře. Harry přeskočil celou místnost, smykem zastavil u dvířek do Kráturova přístěnku a trhnutím je otevřel. Na zemi byla hromada špinavých starých hadrů, na kterých Krátura kdysi spal, ale už se neblýskaly tretkami, které Krátura ukradl. Jediná věc, která tu zbyla, bylo staré vydání Nature's Nobility: Kouzelnický rodokmen. Nevěříce svým očím, popadl Harry přikrývky a zatřásl s nimi. Vypadla z nich mrtvá myš a odkutálela se po podlaze. Ron zavzdychal a prudce dosednul na židly. Hermiona pouze zavřela oči.


„Ještě není po všem!“ řekl Harry a zavolal: „Kráturo!“

Ozvalo se hlasité lupnutí a domácí skřítek, kterého Harry zdědil po Siriusovi, se zjevil před studeným a prázdným ohništěm. Hubený, po pás vysoký, s kůží, která na něm visela v záhybech, šedé vlasy splývající po jeho netopýřích uších. Pořád ještě na sobě nosil špinavý kus hadru, ve kterém ho tu poprvé potkali a díval se stejným opovržlivým pohledem, na kterém nic nezměnila ani změna majitele.

„Můj pane,“ zaskřehotal Krátura svým žabým hlasem, a poklonil se ke kolenům, „zpátky v domě mé paní s krvezrádcem Weasleyem a mudlovskou šmejdkou...“
„Zakázal jsem ti komukoliv říkat krvezrádce a mudlovský šmejd,“ zařval na něj Harry. Krátura byl pro něj s jeho rypákovitým nosem a krví podlitýma očima naprosto odpuzující zjev, tím spíš, že zradil Siriuse Voldemortovi.


„Chci se tě na něco zeptat,“ řekl Harry s rychle bušícím srdcem shlížejíc dolů na skřeta, „a chci, abys odpověděl po pravdě. Rozumíš?“

„Ano, pane,“ řekl Krátura a znovu se uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty neslyšně pohybují a odříkávají nadávky, které měl teď zakázány vyřknout nahlas.


„Před dvěma lety,“ řekl Harry a srdce mu tlouklo o žebra jako splašené, „byl v přijímací místnosti nahoře velký zlatý medailon. My jsme ho vyhodili. Ukradl jsi ho zpátky?“


Chvíli bylo ticho a Krátura se napřímil, aby viděl Harrymu přímo do obličeje. Potom řekl: „Ano.“
„Kde je teď?“ zeptal se Harry vítezoslavně a Ron s Hermionou vypadali mnohem veseleji, než před chvílí.


Krátura zavřel oči, jakoby nechtěl vidět jejich reakci na svá další slova:

„Pryč.“
„Pryč?“ zopakoval Harry, už zcela bez náznaku radosti v hlase. „Co tím myslíš, že je pryč?“
Skřet se třásl. Houpal se.
„Kráturo,“ řekl Harry plamenně, „nařizuji ti,...“

„Mundungus Fletcher,“ zaskřehotal skřet, oči stále pevně zavřené. „Mundungus Fletcher ho ukradl. Obrazy paní Belly a paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, kobereček s rodinným erbem, a...a..“


Krátura lapal po dechu, jeho nahá hruď se rychle zvedala, potom se jeho oči otevřely a vydal ze sebe výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách.

„...a ten medailon, medailon pana Reguluse. Krátura je špatný. Krátura nazvládl svůj úkol!“
Harry instinktivně zareagoval. Když Krátura udělal výpad směrem k pohrabáči stojcímu na krbovém roštu, sám se vrhnul proti skřetovi a zachytil ho. Hermionin výkřik se smísil s Kráturovým, ale Harry zařval hlasitěji, než oba dva dohromady: „Kráturo, nařizuju ti, abys zůstal v klidu stát!“


Cítil, že se skřet zastavil a pustil ho. Krátura spadl naplocho na kamennou podlahu se slzami řinoucími se z jeho vypouklých očí.
„Harry, zvedni ho!“ šeptala Hermiona.

„Takže se může mlátit pohrabáčem po hlavě?“ odfrknul na to Harry a klečel vedle skřeta. „Nemyslím si, že bys udělal něco špatně. Kráturo, já chci pravdu: Jak víš, že Mundungus ukradl ten medailon?“


„Krátura ho viděl!“ oddechoval skřítek a slzy mu stékaly po tvářích do pusy plné zkažených zubů. „Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku s náručí plnou Kráturových pokladů. Krátura říkal tomu slizkému zloději, aby toho nechal, ale Mundungus Flatcher se smál a utekl...“

„Mluvil jsi o tom medailonu jako o medailonu pana Reguluse,“ řekl Harry „Proč? Odkud pochází? Co s ním Regulus udělal? Kráturo, sedni si a řekni mi všechno, co víš o tom medailonu a o tom co s ním dělal Regulus!“
Skřet se posadil, schoulil se do klubíčka, schoval svou vlhkou tvář mezi kolena a začal se houpat zepředu dozadu. Když mluvil, jeho hlas zněl v prázdné tiché kuchyni zastřeně, ale srozumitelně.

„Pan Sirius utekl pryč, dobře, že jsme se ho zbavili, protože to byl špatný chlapec a zlomil mé paní srdce svými špatnými nápady. Ale pan Regulus byl dobrý. On věděl, co je správné pro nositele čisté krve se jménem Black. Célé roky mluvil o Pánovi zla, který chtěl zbavit kouzelníky mudlů a mudlovských šmejdů...a když mu bylo šestnáct, přidal se pan Regulus k Pánovi zla. Tak hrdý, tak hrdý a tak šťastný, že mu můžu sloužit...
A jednoho dne, rok po tom, co se k němu přidal, přišel pan Regulus dolů do kuchyně navštívit Kráturu. Pan Regulus měl Kráturu vždycky rád. A pan Regulus řekl...řekl...“

Starý skřítek se začal houpat ještě rychleji, než před tím.
„...řekl, že Temný pán potřebuje skřítka.“

„Voldemort potřeboval skřítka?“ opakoval Harry, dívaje se na Harryho s Hermionou, kteří byli stejně překvapení, jako on sám.
„Ó, ano pane,“ mumlal Krátura. „A pan Regulus mu nabídl Kráturu. Bude to pocta, říkal mi pan Regulus, pocta pro něj a pro Kráturu, který musí udělat všechno, ale úplně všechno, co mu Pán zla nařídí...a potom...p-přijít domů.“

Krátura se houpal rychleji a rychleji a jeho dech těžknul.
„A tak Krátura šel k Pánovi zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal ho s sebou k puklině u moře, za kterou byla velká jeskyně a v ní velké černé jezero...“
Harrymu se zježily vlasy na zátylku. Kráturův kvákavý hlas k němu přicházel jakoby z dálky přes těžkou černou hladinu. Viděl, co se stalo, jako by to byla současnost.
„...byla tam loď...“

Samozřejmě, že tam byla loď. Harry jí viděl – svítivě zelenou a maličkou, právě tak velkou, aby uvezla jednoho čaroděje a jednu oběť přímo na ostrov uprostřed. Tak tedy testoval Voldemort svou ochranu viteálů – pomocí vypůjčeného stvoření, domácího skřítka...

„Na ostrově byla mísa plná nápoje. Pán zla nakázal Kráturovi, aby jí vypil...“
Skřítek se třásl od hlavy k patě.

„Krátura to udělal a jak pil, viděl hrozné věci...Krátura uvnitř hořel...Krátura křičel a chtěl, aby ho pan Regulus zachránil, volal paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál...Nakázal Kráturovi vypít celý nápoj a do prázdné misky vhodil medailon...a znovu jí naplnil...A temný pán odjel pryč a nechal Kráturu na ostrově...“

Harry si přesně dokázal představit, jak se to stalo. Viděl Voldemortovu hadí tvář, jak mizí v temnotě, jeho červené oči upnuté s potěšením na třesoucího se skřítka, jehož smrt nastane do několika minut, až propadne té sžírající žízni, kterou nápoj své oběti způsobí...Ale tady Harryho představivost končila, protože nedokázal pochopit, jak Krátura unikl.


„Krátura potřeboval vodu, doplazil se na břeh ostrova a napil se z temného jezera...a ruce, mrtvé ruce se vynořily z vody a vtáhly Kráturu pod hladinu...“
„Jak ses odtamtud dostal?“ zeptal se Harry a ani ho nepřekvapilo, že šeptá.

Krátura zvednul svou ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma, krví podlitýma očima.
„Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil,“ řekl.
„Já vím, ale jak jsi utekl neživým?“
Krátura vypadal, že nechápe.

„Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil,“ zopakoval.
„Já vím, ale...“
„No, to je jasný, ne Harry?“ řekl Ron. „Přemístil se!“
„Ale...uvnitř jeskyně se nemůžeš přemístit,“ řekl Harry, „jinak by Brumbál...“

„Kouzla skřítků nejsou jako kouzla čarodějů, ne?“ řekl Ron, „Myslím,...můžou se přemísťovat i v Bradavicích, i když my nemůžeme.“


Chvíli bylo ticho, než si to Harry uvědomil. Jak by mohl Voldemort udělat takovou chybu? Ale když tak o tom přemýšlel, Hermiona promluvila a její hlas byl ledově chladný.


„Samozřejmě, Voldemort považoval domácí skřítky za něco hluboko pod jeho úroveň...Nikdy by se nezabýval tím, že i oni mohou kouzlit, že?“
„Nejvyšším zákonem domácího skřítka je pánův rozkaz,“ odříkal Krátura. „Krátura se měl vrátit domů, tak se vrátil...“
„Takže potom jsi udělal přesně to, co jsi udělat měl, ne?“ řekla Hermiona mile. „Neporušil jsi rozkaz!“
Krátura zavrtěl hlavou a houpal se ještě víc, než před chvílí.

„Tak co se stalo, když ses vrátil zpátky?“ zeptal se Harry. „Co ti řekl Regulus potom, cos mu vylíčil co se stalo?“


„Pan Regulus byl velmi ustaraný, velmi ustaraný,“ zakvákal Krátura. „Pan Regulus řekl Kráturovi, aby se schoval a neopouštěl dům. A potom,...to bylo o něco později...Pan Regulus přišel jednou v noci navštívit Kráturu v jeho přístěnku a Pan Regulus byl zvláštní, ne tak jako byl obvykle, když něco vyrušilo jeho myšlenky, to může Krátura říct...a nakázal Kráturovi, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam šel Krátura s Pánem zla...“

A tak vyrazili. Harry si je uměl představit naprosto zřetelně, vystrašeného starého skřítka a hubeného, temného čaroděje, který je tak podobný Siriusovi...Krátura věděl, jak otevřít zamaskovaný vchod do podzemní jeskyně, věděl, jak přivolat maličkou loďku. Tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, kdo s ním jel na ostrov s miskou jedu...


„A nechal tě vypít ten jed?“ řekl Harry znechuceně.

Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermiona si zakryla rukama ústa. Zdálo se, že jí něco došlo.


„P-Pan Regulus vyndal z kapsy medailon podobný tomu od Pána zla,“ řekl Krátura a slzy mu stékaly dolů po jeho rypákovitém nose. „A řekl Kráturovi, aby ho vzal a až bude pohár prázdný, tak medailony vyměnil.“
Kráturovy vzdechy teď byly provázeny hlasitým sýpáním a Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl.

„A nakázal Kráturovi,...aby odešel...bez něho. Nakázal mu,...aby šel domů a...nikdy neřekl Paní,...co udělal, ale zničil...ten medailon. A pán vypil všechen jed...a Krátura vyměnil medailony a...skledoval pana Reguluse, jak...ho vtáhli pod vodu...a...“


„Ah, Kráturo!“ zaštkala Hermiona a plakala. Klekla si vedle skřítka a pokusila se ho obejmout. Najednou byl na nohou a odskočil od ní pryč.
„Mudlovská šmejdka sáhla na Kráturu, to jí nedovolí, co by na to řekla jeho Paní?“

„Nakázal jsem ti, abys jí neříkal 'mudlovksá šmejdko'!“ rozčílil se Harry, ale skřítek už se začal sám trestat. Padl na podlahu a mlátil čelem o zem.


„Zastav ho! Zastav ho!“ křičela Hermiona. „Nevídíš, jak je nemocný a jak tě poslouchá?“
„Kráturo, nech toho! Přestaň!“ křičel Harry.

Skřítek ležel na podlaze, chvěl se, zelený sliz se mu lesknul u nosu, a na plochém čele se mu na místě, kam se uhodil, udělala modřina. Oči měl oteklé a zalité slzami. Harry ještě nikdy neviděl nic tak zuboženého.


„Takže jsi přinesl medailonek domů,“ řekl neúprosně, protože potřeboval znát příběh celý. „A pokusil se ho zničit?“

„Krátura na něm neudělal ani škrábanec,“ mumlal skřítek. „Krátura zkoušel všechno, všechno, co znal, ale nic, vůbec nic nedokázal...Tolik mocných kouzel, která seslal na jeho povrch...Ale Krátura věděl, že je potřeba dostat se dovnitř, ale nešlo ho otevřít...Krátura se za sebe styděl, zkoušel to znovu. Krátura nedokázal splnit pánův rozkaz, Krátura nedokázal zničit medailonek. A jeho paní zešílela zármutkem, protože Pan Regulus zmizel a Krátura jí nesměl říct, co se stalo. Ne, protože Pan Regulus Kráturovi z-z-zakázal říct komukoliv z rodiny, co se stalo v j-jeskyni.“

Krátura začal vzdychat tak hlasitě, že už mu nebylo rozumět ani slovo. Slzy tekly Hermioně po tvářích, když ho pozorovala, ale už se nepokoušela se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který Kráturu nesnášel vypadal sklesle. Harry se znovu posadil a zatřásl hlavou, aby si jí trochu vyčistil a urovnal myšlenky.

„Já ti nerozumím, Kráturo,“ řekl nakonec. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhnul a ty jsi byl šťastný, když jsi mohl zradit Siriuse Voldemortovi? Byl jsi rád, že můžeš jít za Narcissou a Belatrix a vyzradit skrz ně informace Voldemortovi...“

„Harry, Krátura takhle nepřemýšlí,“ řekla Hermiona a utírala si oči hřbetem ruky. „Je otrok. Domácí skřítci jsou využíváni na hnusné, brutální věci. To, co mu udělal Voldemort nebylo tak daleko od každodenního života. Co znamenají války čarodějů pro skřítka, jako je Krátura? On je loajální k lidem, kteří jsou na něj hodní a to paní Blacková určitě byla a Regulus taky a tak jim oddaně sloužil a plnil jejich rozkazy. Já vím, co chceš říct,“ pokračovala dál, než Harry stačil protestovat, „že Regulus změnil jeho myšlení...ale nevypadá to, že by Kráturovi musel něco vysvětlovat, ne? A já myslím, že vím proč. Krátura a Regulusova rodina byly celou dobu věrni staré čistokrevné linii. Regulus se je snažil všechny ochránit...“

„Sirius...“
„Sirius se ke Kráturovi choval strašně, Harry, a nedívej se na mě tak. Víš, že je to pravda! Krátura tu byl tak dlouho sám a pravděpodobně tu zešílel, než sem Sirius přišel zpátky. Jsem si jistá, že 'Paní Cissy' a 'Paní Bella' byly na Kráturu naprosto dokonale hodňoučké a tak jim prokázal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Už dlouho jsem říkala, že čarodějové zaplatí za to, jak se chovají ke svým domácím skřítkům. Nu a Voldemort se choval špatně...a Sirius taky.“

Harry na to neměl žádnou odpověď. Jak tak pozoroval Kráturu sípajícího na zemi, vzpomněl si na Brumbála, když mu několik hodin po Siriusově smrti řekl: „Nemyslím si, že by Sirius někdy vnímal Kráturu jako někoho, kdo má normální lidské pocity...“

„Kráturo,“ řekl Harry po chvíli, „jestli se na to cítíš,...no...prosím, posaď se.“
Už pár minut Krátura nemluvil. Vrátil se do své polohy na bobku s koleny zabořenými do očí jako malé dítě.
„Kráturo, chci tě poprosit, abys něco udělal,“ řekl Harry a hodil letmým pohledem po Hermioně, aby mu pomohla. Chtěl vydat příkazy nějak mile, ale stejně tak chtěl, aby to skutečně vyznělo jako rozkaz. Ale zdálo se, že změna v tónu jeho hlasu zabrala. Hermiona se lehce usmála.

„Kráturo, chtěl bych, abys, prosím, šel a našel Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailon...medailon Pana Reguluse je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit práci, kterou Pan Regulus začal, chceme se ujistit, že...že...nezemřel zbytečně.“

Krátura uvolnil svoje pěstičky a podíval se na Harryho.
„Najít Mundunguse Fletchera?“ zaskřehotal.

„A přivést ho sem, na Grimauldovo náměstí,“ dodal Harry. „Myslíš, že to pro nás můžeš udělat?“


Jak se Krátura zvednul na nohy, Harryho najednou něco napadlo. Vyndal tobolku od Hagrida a vytáhl z ní falešný viteál, medailon, do kterého Regulus umístil zprávu pro Voldemorta.


„Kráturo, rád bych...no...kdyby sis vzal tohle,“ řekl a vtisknul medailon skřítkovi do dlaně. „Patřil Regulusovi a myslím, že by byl rád, kdyby sis ho vzal jako poděkování za to, cos...“
„Škoda, kámo,“ řekl Ron. Když se skřítek podíval na medailon, vydal ze sebe vzdech plný překvapení a bezmoci a vrhnul se zpátky na podlahu.

Zabralo jim skoro půl hodiny, než dokázali Kráturu uklidnit, protože byl příliš slabý, než aby se dokázal udržet pevně na nohou. Když byl konečně schopen udělat alespoň pár kroků, doprovodili ho všichni do jeho přístěnku, nechali ho, aby si uložil medailonek ve svých špinavých hadrech a slíbili mu, že jeho ochrana bude to hlavní, o co se postarají, zatímco bude pryč. Potom udělal dvě hluboké poklony směrem k Harrymu a Ronovi a nakonec i jednu malou srandovní křeč v Hermionině směru, což měl být pokus o uctivý pozdrav, před tím, než se přemístil s obvyklým hlasitým lupnutím pryč.

 

 

 

 

 

11. kapitola - Úplatek


Jestli mohl Krátura utéci z jezera plného neživých, byl Harry přesvědčený, že mu polapení Mundunguse zabere nanejvýš pár hodin a v očekávání se celé ráno plížil domem. Krátura se ovšem nevrátil ani ráno, ani odpoledne. Za soumraku se Harry cítil odrazený a plný obav a to, že se z večeře z větší části stával plesnivý chleba, ačkoliv se ho několikrát snažila Hermiona neúspěšně proměnit, mu nijak nepomáhalo. Krátura se nevracel ani následujícího dne, ani dne poté.

Dva muži v pláštích se objevili venku na náměstíčku vedle domu číslo dvanáct.

„Smrtijedi, pro jistotu“, řekl Ron, když je s Harrym a Hermionou pozorovali z oken salonu.
„Myslíš, že vědí, že jsme?“
„Nemyslím“, řekla Hermiona, ačkoliv vypadala vystrašeně.,

„Proč ale neposlali za náma Snapea ?“ „Myslíš, že zde byl a jeho jazyk byl svázán Pošukovou kletbou?“ zeptal se Ron.
„Ano“, potvrdila Hermiona, „jinak by jim řekl, jak se dostat dovnitř. Ale možná nás sledují, aby zjistili, co uděláme. Vědí, že Harry vlastní tento dům.“

„Jak mohou--?“ začal Harry.
„Poslední vůle kouzelníků jsou prošetřovány na Ministerstvu, vzpomínáš? Vědí, že ti Sirius toto místo přenechal.“

Přítomnost Smrtijedů venku zvyšovala zlověstnou náladu uvnitř domu. Neslyšeli od nikoho jediné slovo od té doby, co jim Pan Weasly poslal patrona, a z napětí si začali povídat. Neklidný a podrážděný Ron si vypěstoval nechutný zlozvyk hrát se zhasínadlem v kapse. To popouzelo obzvláště Hermionu, která, zatímco byl Krátura pryč, studovala "Povídky pěvce Beedla" a neoceňovala ty chvíle, kdy světla blikala.

„Přestaneš s tím!“ vykřikla třetího večera Kráturovy nepřítomnosti, když opět veškeré světlo vymizelo z pokoje.
„Promiň, promiň!“ omluvil se Ron, mačkající zhasínadlo a obnovujíc světla.
„Nevím, že to dělám.“

„Dobře, nemůžeš si najít něco užitečnějšího, jak se zabavit?
„Co třeba čtení dětských příběhů?“
„Brumbál mi odkázal tu knihu, Rone, -“ „- a mně odkázal zhasínadlo, možná ho mám používat.“

Harry, neschopný vydržet to hašteření, bez upozornění vyklouzl z pokoje směrem dolů ze schodů do kuchyně, kterou navštěvoval, protože si byl jistý, že se právě tam nepravděpodobněji Krátura objeví. Na půli běhu ze schodů do haly uslyšel zaklepání na vstupní dveře, cvakání kovu a skřípání řetězu.
Každý nerv v jeho těle se napjal. Vytáhl hůlku, přesunul se více do stínu, za vycpané hlavy skřítků a čekal.
Dveře se otevřely. Zahlédl světla z náměstíčka a postava v plášti vstoupila do haly a zavřela za sebou dveře. Vetřelec udělal krok zpátky a Pošukův hlas se zeptal, „Severus Snape?“

Poté se objevila prachová postava z konce haly a vyletěla k němu, zvedajíce svoji mrtvou ruku.

„Nebyl jsem to já, kdo tě zabil, Albusi,“ řekl tichý hlas. Kletba se zhroutila: Prachová postava zase vybouchla a bylo nemožné spatřit nově příchozího z hustého šedého mraku. Harry namířil hůlku doprostřed mraku.

„Ani hnout!“

Zapomněl však na portrét paní Blackové. Po tomto výkřiku se záclony, kryjící ji, roztáhly a začala ječet:
„Mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům -“

Ron a Hermiona přiběhli za rámusu dolů po schodech za Harrym, hůlky namířené stejně jako on na neznámého muže, který nyní stál se zvednutýma rukama v hale pod nimi.

„Nemiřte na mě těmi hůlkami, jsem to já, Remus!“
„Oh, díky bohu“, oddychla si slabě Hermiona a namířila hůlku na paní Blackovou; s ránou se opět záclony zatáhly a udělalo se ticho. Ron také přestal mířit hůlkou, ale Harry ne.

„Ukaž se!“ zavolal zpátky.

Lupin se přesunul dopředu, do světla, ruce stále v pozici poraženého.
„Já jsem Remus John Lupin, vlkodlak, někdy známý jako Náměsíčník, jeden ze čtyř tvůrců Pobertova plánku, oženěný za Nymfadoru, obvykle známou jako Tonksová, a naučil jsem tě, jak vytvořit patrona, který nabírá podobu jelena.“

„Oh, vše v pořádku“, řekl Harry a dal hůlku dolů, „Ale musel jsem to prověřit.“

„Když budu mluvit jako váš bývalý učitel obrany proti černé magii, musím souhlasit s tím, že jsi musel. Rone, Hermiono, vy jste neměli tak rychle uvolnit obranu.“

Rozeběhli se k němu dolů ze schodů. Zabalený v tlustém cestovním kabátu vypadal vyčerpaně, ale potěšeně, že je vidí.
„Žádné náznaky Severuse?“ zeptal se.

„Ne“, odpověděl Harry. „Jak to jde, všichni jsou v pořádku?“
„Ano“, řekl Lupin, „ale všichni jsme sledováni. Je tu několik Smrtijedů na náměstí tam venku-“
„My víme -“

„Musel jsem se přemístit velmi přesně na krok od dveří, abych si byl jistý, že mě neuvidí. Nemohou vědět, že tu jste, neboť jsem si jistý, že by tam měli více lidí; čekají všude, kde by s tebou mohlo být nějaké spojení. Pojďme dolů, je toho tolik, co vám chci říct, a chci abyste věděli, co se stalo, když jste opustili Doupě .“

Sestoupili do kuchyně, kde Hermiona ukázala na ohniště. Okamžitě vytryskl oheň: dávalo to pocit přítulnosti tvrdým kamenům a lesk dlouhého dřevěného stolu. Lupin vytáhl několik máslových ležáků zpoza pláště a všichni si sedli.

„Mohl jsem tu být už před třemi dny, ale musel sem setřást Smrtijedy, kteří mě pronásledovali.“ začal Lupin.

„Šli jste sem přímo po svatbě?“
„Ne“, odpověděl Harry. „Hned poté jsme narazili na skupinku Smrtijedů v kavárně na Tottenham Court Road.“

Lupin vyprskl většinu svého ležáku před sebe.
„Cože?“

Vysvětlili mu, co se seběhlo; když skončili, vypadal Lupin zděšeně.
„Ale, jak vás mohli najít tak rychle? Je nemožné sledovat někoho, kdo se přemístí, pokud bys ho nechytil, když mizí.“

„Ale taky to moc nevypadá, že by byli v tu chvíli na procházce po Tottenham Court Road?“ podotkl Harry.

„Mysleli jsme“, řekla Hermiona nejistě, „co když je Harry stále sledován.“
„Nemožné“, řekl Lupin.

Ron se zatvářil samolibě a Harry si zhluboka oddechl.

„Když už nic jiného, byli by si jistí, že tady Harry je, pokud by byl sledován. Ale nenapadá mě, jak vás mohli tak rychle vystopovat na Tottenham Court Road, zneklidňuje mě to. Opravdu hodně.“

Vypadal neklidně, tak, jak se Harry obával, ta otázka měla počkat.

„Řekni nám, co se stalo, když jsme utekli, nic jsme neslyšeli od té doby, co nám Ronův taťka řekl, že rodina je v bezpečí.“
„Kingsley nás zachránil“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla přemístit, něž přišli.“

„Byli to Smrtijedi, nebo lidé z ministerstva?“ prohodila Hermiona.
„Směs, ale přes všechno jsou nyní totéž“, řekl Lupin.
„Byl jich zhruba tucet, ale nevěděli, že jsi tam byl, Harry. Artur slyšel zvěst, že se snažili z Brouska vymučit místo tvého pobytu, než ho zabili. Jestli je to pravda, tak tě neprozradil.“

Harry se podíval na Rona a Hermionu; jejich výrazy odrážely smíšený šok a vděčnost, který cítil. Nikdy neměl Brouska moc rád, ale jestli to, co Lupin řekl, byla pravda, tak jeho poslední čin byl pokus Harryho ochránit.

„Smrtijedi prohledali Doupě od vrchu dolů“, pokračoval Lupin. „Našli ghůla, ale nedostali se příliš blízko – a poté ty, co zůstali, vyslýchali několik hodin. Snažili se najít nějakou informaci o tobě, Harry, ale samozřejmě, nikdo, kdo nebyl z Řádu, nevěděl, že jsi tam byl. Ve chvíli, kdy Smrtijedi překazili svatbu, další Smrtijedi přepadli domy všech lidí spojených s Řádem.“

„Žádní mrtví“, dodal rychle, aby předešel otázce, „ale byli hrubí. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak víš, nebyl tam. A použili kletbu Cruciatus na rodinu Tonksů. Opět – snažili se zjistit, kam jsi šel, poté, co jsi je navštívil.“
„Jsou v pořádku – očividně vyklepaní, ale jinak v přádku.“

„Smrtijedi se dostali přes všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry, vzpomínaje na to, jak byla efektivní v tu noc, kdy naboural do Tonksovic zahrady.

„Co by sis měl uvědomit, Harry, je to, že Smrtijedi mají plnou moc nad Ministerstvem ve svých rukou“, řekl Lupin. “Mají moc používat krutá kouzla beze strachu, že by byli identifikování nebo zatčeni. Rozhodli se proniknout každým ochranným kouzlem, která jsme proti nim seslali.“

„A to se obtěžují mučit lidi, aby zjistili, kde se nachází Harry?“ zeptala se Hermiona ostrým hlasem.

„No“, řekl Lupin. Váhal, pak vytáhl složený výtisk Denního Věštce. „Tady“, řekl a posunul jej přes stůl k Harrymu, „dozvíš se to dřív, nebo později, každopádně. Je to jejich výmluva, proč po tobě jít.“

Harry rozložil noviny. Veliká fotografie jeho tváře vyplňovala titulní stránku. Přečetl si nadpis:

HLEDÁ SE KVŮLI VÝPOVĚDI O SMRTI BRUMBÁLA

Ron a Hermiona vydali rozhořčené zahučení, ale Harry nic neříkal. Odstrčil noviny pryč, nechtěl je dále číst: Věděl, co budou říkat. Nikdo, jen ti, kteří byli nahoře na věži, když Brumbál zemřel, věděli, kdo ho doopravdy zabil. A jak již Rita Holoubková řekla kouzelnickému světu, Harry byl viděn, jak z toho místa utíká chvíli po té, co Brumbál padl.

„Je mi to líto, Harry“, řekl Lupin.
„Takže Smrtijedi převzali také Denního Věštce?“ zeptala se Hermiona vztekle.
Lupin přikývl.

„Oficiální verze Brouskovy vraždy je, že rezignoval; byl nahrazen Piusem Thicknessem, který je pod kletbou Imperius.

„Proč Voldemort neprohlásil sebe sama Ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.

Lupin se rozesmál.

„On to nepotřebuje, Rone. Fakticky je Ministrem on, ale proč by měl sedět za stolem Ministerstva? Jeho loutka, Thicknesse, se stará o každodenní záležitosti, nechávaje Voldemorta rozšiřovat svoji moc nad Ministerstvem. Přirozeně, mnoho lidem došlo, co se děje: V posledních dnech se staly velmi dramatické změny v politice Ministerstva a mnoho lidí říká, že za tím musí být Voldemort. A to je právě to. Neodvažují se svěřit se jeden druhému, neví komu mohou věřit; bojí se mluvit ze strachu, že jejich podezření jsou pravdivá a aby se jejich rodiny nestaly cílem. Ano, Voldemort hraje velmi chytrou hru. Prohlášení se za Ministra by mohlo vyprovokovat otevřenou rebelii: zbývající maska vytvořila zmatek, nejistotu a strach.“

„A ta náhlá změna v politice Ministerstva“, řekl Harry, „zahrnuje varovat kouzelnický svět přede mnou namísto proti Voldemortovi?“

„Je to určitě součástí“, řekl Lupin, „a je to mistrovský kousek. Teď, když je Brumbál mrtvý, ty – chlapec jenž zůstal naživu – Byly totiž jisté symboly sjednotit odpor proti Voldemortovi. Ale prohlášením, že máš něco společného s Brumbálovou smrtí, Voldemort nejen vytvořil odměnu na tvoji hlavu, ale zasel pochybnosti a strach mezi mnoho z těch, co tě bránili.“
„Mezitím, Ministerstvo začalo podnikat kroky proti lidem narozených v mudlovské rodině.“
Lupin ukázal na Denního Věštce.

„Podívejte na stranu dvě.“

Hermiona otočila stránku se stejným výrazem nechutě, jako když se dotýkala „Tajemství černé magie“ .
„Registrace lidí narozených v mudlovské rodině“, četla hlasitě:

„Ministerstvo kouzel se ujímá průzkumu takzvaného narození v mudlovské rodině k lepšímu zjištění, jak se získávají magické schopnosti. Nejnovější z výzkumů, provedených Oddělením Záhad, zjišťuje, že magické schopnosti se předávají jen od osoby k osobě, když se kouzelníci rozmnožují. Jestliže není prokázáno, že existují nějací kouzelničtí předci, pak takzvaní „lidé narozeni mudlům“ získali magické schopnosti krádeží, nebo silou.

Ministerstvo je rozhodnuto vyhladit tyto uchvátitele magických schopností. A v této záležitosti zve všechny takzvané „mudlovské šmejdy“, aby se osobně dostavili k rozhovoru na nově stanovené Komisi pro Registraci Lidí Narozených u Mudlů!

„Lidé nedovolí, aby se to stalo“, prohlásil Ron.
„To už se děje, Rone,“ odpověděl Lupin. „Mudlovští šmejdi“ jsou právě navštěvováni, jak mluvíme.“

„Ale jak mohou ukrást magické schopnosti?“ zeptal se Ron.
„Vždyť je to duševní, kdyby se dala magie ukrást, nebyli by tu žádní motáci, ne?“

„Já vím“, řekl Lupin. „Nicméně, pokud nebudeš schopen prokázat, že máš alespoň jednoho kouzelníka v příbuzenstvu, budeš považován za toho, kdo používá magii nelegálně a budeš muset vytrpět trest.“

Ron pohlédl na Hermionu, a pak řekl: „Co když čistokrevní odpřísáhnou, že „mudlovský šmejd“ je součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je moje sestřenice -“

Hermiona chytla Ronovu ruku a zmáčkla ji.
„Děkuji Rone, a já tě nenechám -“
„Nebudeš mít jinou možnost“, řekl Ron ohnivě a také ji sevřel ruku.
„Naučím tě náš rodokmen, takže budeš moct odpovědět na otázky.“

Hermiona se nejistě zasmála.
„Rone, dokud jsme na útěku s Harrym Potterem, nejhledanější osobou ve státě, nemyslím si, že na tom záleží. Kdybych šla zpátky do školy, bylo by to jiné.“
„Co chce Voldemort udělat s Bradavicemi?“, zeptala se Lupina.

„Nyní je povinné navštěvovat školu pro každého mladého kouzelníka a čarodějku“, odpověděl.

„To bylo oznámeno včera. Je to změna, protože to dříve nebylo povinné. Samozřejmě, téměř každý kouzelník a čarodějka v Británii vystudovali v Bradavicích, ale jejich rodiče měli právo je učit doma, nebo je poslat do zahraničí, když chtěli. Takto bude mít Voldemort všechnu kouzelnickou populaci pod svým dohledem od malička. A je to další cesta k vyplenění „mudlovských šmejdů“, protože studentům musí být dán pokrevní rod - což znamená, že budou muset ministerstvu prokázat, že mají v rodokmenu kouzelníka – než jim bude dovoleno navštěvovat školu.“

Harry se cítil zhnuseně a rozzuřeně: V tuto chvíli se vzrušené, jedenáctileté děti potí s hromadami nově koupených učebnic, netušících, že nikdy neuvidí Bradavice, a možná že už neuvidí ani své rodiny.

„To je …. to je ….“ zamumlal, zápasící se slovy, která by vyjádřila jeho myšlenky, ale Lupin tiše řekl:
„Já vím.“

Lupin zaváhal.
„Pochopím, když to nebudeš moci potvrdit, Harry, ale Řád má dojem, že ti Brumbál dal úkol.“
„Dal,“ odpověděl Harry, „a Ronovi s Hermionou také – jdou se mnou“
„Můžeš se mi svěřit, co to je za úkol?“

Harry se podíval do předčasně zvrásněné tváře, lemované hustými, ale šednoucími vlasy a přál si, aby mohl odpovědět jinak.

„Nemohu, Remusi, je mi líto. Jestliže ti to Brumbál neřekl, nemyslím si, že mohu.“

„Myslel jsem si, že to řekneš“, řekl zklamaně vypadající Lupin. „Ale i tak bych pro tebe mohl být užitečný. Víš, čím jsem, a co umím. Mohl bych jít s tebou a chránit tě. Nebudeš mi muset přesně říci co děláš.“

Harry znejistěl. Byla to velmi lákavá nabídka, přemýšlel, ale nemohl si představit, jak utajit úkol před Lupinem, když s nimi bude po celou dobu. Hermiona vypadala v rozpacích.

„A co s Tonksovou?“ zeptala se.
„A co s ní?“ nechápal Lupin.
„No“, svraštila Hermiona čelo, „Jste přeci manželé! Jak se asi bude cítit, když od ní s námi odejdeš?“
„Tonksová bude naprosto v bezpečí“, řekl Lupin, „Bude v domě svých rodičů.“

V Lupinově hlasu bylo něco podivného, téměř chladného. Také bylo něco zvláštního na myšlence Tonksové, zůstávající ukryté v domě jejích rodičů; byla, přeci, členem Řádu a, jak Harry věděl, chtěla být ve středu děje.

„Remusi“, řekla Hermiona nejistě, „je všechno v pořádku …. víš …. mezi tebou a -“
„Vše je v pořádku, děkuji“, řekl Lupin kousavě.

Hermiona zrůžověla. Nepříjemnou a trapnou chvilku přerušil až Lupin, nadechl se, jako by se nutil připustit něco nepříjemného,

„Tonksová bude mít dítě.“
„Úžasné!“ vyjekla Hermiona. „Výborně!“ přidal sel nadšeně Ron. „Gratuluji“, řekl Harry.

Lupin se nuceně usmál, úsměv byl spíše grimasou, poté řekl:
„Takže … přijímáte moji nabídku? Stane se z trojice čtveřice? Nemohu uvěřit, že by to Brumbál odsuzoval, udělal mě vaším učitelem obrany proti černé magii. A musím vám říct, že budeme čelit kouzlům, se kterými jsme se nikdy nesetkali a která jsme si nikdy ani nepředstavovali.“

Ron s Hermionou se podívali na Harryho.
„Jen – jen aby bylo jasno“, řekl, „chceš nechat Tonksovou v domě jejích rodičů a jít pryč s námi?“

„Bude tam naprosto v bezpečí, budou se o ni starat“, řekl Lupin.
Mluvil na hranicích lhostejnosti:
„Harry, jsem si jistý, že James by chtěl, abych byl s tebou.“

„No“, řekl Harry pomalu, „Ale já ne. Jsem si celkem jistý, že můj otec by chtěl vědět, proč nejsi se svým vlastním dítětem.“

Lupinova tvář se odbarvila. Teplota v kuchyni klesla o deset stupňů. Ron zíral po místnosti, jak se snažil zapamatovat si, jak Hermioniny tikaly tam a zpátky, mezi Harrym a Lupinem.

„Ty tomu nerozumíš“, řekl nakonec Lupin.
„Pak tedy vysvětluj“, pokračoval Harry.
Lupin polkl.

„Já – já udělal smrtelnou chybu, nemůžu... Udělal jsem to proti svému nejlepšímu úsudku a lituji toho více, než kdy dřív.“
„Vidím“, řekl Harry, „Takže chceš ji a dítě opustit a utéci s námi?“

Lupin vyskočil na nohy, jeho židle se převrátila na zem a zíral na ně tak divoce, že Harry, poprvé v životě, viděl stín vlka na jeho lidské tváři.

„Nerozumíš tomu, co jsem udělal mé ženě a mému nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl vzít, udělat z ní vyvrhele!“ Lupin odkopl židli, kterou před tím převrátil.

„Viděl jsi mě jen v Řádu, nebo pod ochranou Brumbála v Bradavicích.! Nevíš, jaké to je, když se na tebe celý čarodějnický svět dívá jako na příšeru. Když znají mé utrpení, jen stěží se mnou mluví! Nevidíš, co jsem udělal? Dokonce i její vlastní rodina je znechucena její svatbou. Kteří rodiče chtějí, aby si jejich jediná dcera vzala vlkodlaka? A dítě – dítě,“
Lupin popadl hrst svých vlasů; vypadal krajně nepříčetně.

„Můj druh obvykle nemívá potomky! Bude jako já, jsem o tom přesvědčený – jak si budu moci odpustit, když jsem vědomě riskoval přenos mé formy na nevinné dítě? A kdyby, nějakým zázrakem, nebylo jako já, tak by mělo otce, za kterého by se vždy muselo stydět.“

„Remusi!“ zašeptala Hermiona, se slzami v očích. „Neříkej to – proč by se nějaké dítě za tebe mělo stydět?“

„Nevím, Hermiono“, řekl Harry. „Já bych se za něj pěkně styděl,“
Harry nevěděl, kde se v něm ten vztek bere, ale protékal jím až do chodidel. Lupin vypadal, jako by ho Harry udeřil.

„Když nový režim myslí, že „mudlovští šmejdi“ jsou špatní“, řekl Harry, „co by udělali polovičnímu vlkodlakovi, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil ochránit moji matku a mě, a ty máš dojem, že by ti řekl, abys opustil své dítě a šel na výpravu s námi?“

„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „To není o touze po - po nebezpečí, nebo slávě – jak se opovažuješ navrhnout něco tak -“
„Myslím, že se cítíš trošku jako odvážlivec,“ řekl Harry, „Chceš jít v Siriusových stopách -“

„Harry, ne!“ škemrala Hermiona, ale nadále zabodával pohled do Lupinovy rozzuřené tváře.

„- nikdy bych tomu neuvěřil“, řekl Harry. „Muž, který mě učil jak bojovat proti mozkomorům – zbabělec.“

Lupin vytasil svoji hůlku tak rychle, že Harry stěží dosáhl pro svoji; ozvala se hlasitá rána, a ucítil, jak letí pozadu a když narazil do kuchyňské zdi a sklouzl na zem, zahlédl jen konec Lupinova pláště ve dveřích.

„Remusi, Remusi, vrať se!“, křičela Hermiona, ale Remus nezareagoval.
O chvíli později slyšeli bouchnutí vstupních dveří.

„Harry!“, bědovala Hermiona. „Jak jsi mohl?“
„Bylo to snadné“, řekl Harry.

Vstal, cítil bouli na hlavě, jak narazil do zdi. Byl stále tak plný vzteku, že se třepal.

„nedívej se na tak na mě!“, vyštěkl na Hermionu.
„Nevyjížděj na ni!“, zavrčel Ron.
„Ne – ne – nesmíte se prát!“ řekla Hermiona, a vklouzla mezi ně.

„Neměl jsi Lupinovi říkat takové věci“, řekl Ron Harrymu.
„Mělo mu to dojít“, řekl Harry.

Nesouvislé obrázky se mu honily hlavou, Sirius padající skrz závoj; Brumbál, zlomený u zdi; záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, žadonící o slitování …

„Rodiče“, řekl Harry, „by neměli opouštět své děti, dokud – dokud nemusejí.“
„Harry - „, řekla Hermiona, povzbudivě natahující ruku, ale on pokrčil rameny a poodešel, dívaje se na oheň, který Hermiona vyčarovala.

Jednou mluvil s Lupinem u toho krbu, hledaje útěchu o Jamesovu a Lupin ho utěšoval. Zdálo se mu, že před ním ve vzduchu plave Lupinova utrápená tvář. Zaplavila ho nepříjemná vlna výčitek svědomí. Ani Ron, ani Hermiona nemluvili, ale Harry cítil, že se za ním na sebe dívají, a tiše komunikují. Otočil se a uviděl, jak se od sebe rychle odvracejí.

„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“

Ron ani Hermiona nemluvili, ale Harry si byl jistý, že se na sebe koukají za jeho zádami a potichu mluví. Otočil se a spatřil, jak se rychle od sebe odklánějí.

„Já vím, neměl jsem ho nazývat zbabělcem.“
„Ne, to jsi neměl,“ řekl ihned Ron
„Ale on jedná jako ona.“
„ Pořád to samé..“ ujala se slova Hermiona.
„Já vím“, přerušil ji Harry.

„ Ale pokud ho to přiměje se vrátit k Tonksový, bude to mít cenu, že ano?“

Nemohl zakrýt prosbu ve svém hlase. Hermiona vypadala soucitně, Ron nejistě. Harry se podíval dolů na své nohy a myslel na svého otce. Vrátil by se James, jak to řekl Lupin nebo by byl naštvaný, jak jeho syn napadl svoje staré přátele? V tiché kuchyni stále přebýval šok z minulé scény a Ronovy a Hermionini nevyslovená výtka. Denní věštec, který Lupin přinesl, stále ležel na stole, Harryho obličej zíral na nadpis na přední straně stránky. Přešel k Věstci, sednul si, otevřel nahodile noviny a předstíral čtení. Nevnímal slova, jeho mysl byla stále přeplněná setkáním s Lupinem. Byl si jistý, že Ron a Hermiona pokračovali v jejich tiché rozmluvě. Otočil hlučně na druhou stranu a přeskočil Brumbálovo jméno. Byl to moment nebo dva předtím než si všiml fotografie, která ukazovala rodinu.

Brumbálova rodina, zprava: Albus, Percival, držící novorozeně: Ariana, Kedra a Aberforth.

Harryho něco upoutalo a sledoval fotografii více pozorně. Brumbálův otec, Percival, byl velice pěkný muž s třpytícíma se očima, které byly jasně vidět i na vybledlé staré fotografii.
Dítě, Ariana, byla o něco málo větší než bochník chleba s nevýrazným pohledem.
Matka, Kedra, měla vlasy černé jako uhel, svázané do vysokého drdolu. Její tvář měla ostře řezané rysy.

Harry si vzpomněl na fotku domorodých Američanů, když studoval její tmavé oči, vysoké lícní kosti a přímý nos. Albus a Aberforth měli na sobě zápasový úbor a úplně stejné, po ramena dlouhé vlasy. Albus vypadal o několik let starší, nicméně oba bratři si byli velice podobní, bylo to předtím, než byl Albusův nos zlomen a předtím, než začal nosit brýle.

Rodina vypadala docela šťastně a normálně, usmívali se klidně z novin.
Dítě v Arianině ruce nejasně mávalo. Harry se podíval nad fotku a přečetl nadpis:

Exklusivní výběr z novinek Biografie Albuse Brumbála napsala: Rita Holoubková“.

Harry přemýšlel, že už mu nemůže být hůř a začal číst:

„Hrdý a namyšlený, Kedra Brumbálová nemůže zůstávat v Mould-on-the-world po tom, co její manžel Percival byl veřejně zatčen a poslán do Azkabanu.
Proto se rozhodla odejít s rodinou a přemístit se do Godricova dolu, vesnice, kde se později uskutečnil útěk Harry Pottera před Vy- víte – kým.
Jako Mould-on-the-world, byl Godricův důl domovem velkého počtu kouzelníků, ale Kendra nikoho z nich neznala, byla separovaná.
Opakovaně odmítala přátelské nabídky jejích nových sousedů, za nedlouho zapříčinila to, že jejich rodina byla osamělá.

„Zabouchla dveře před nosem, když jsem jí přišel přivítat s doma udělaným cauldronským koláčem,“ říká Bathilda Bagshot.“
„První rok, co tady byli, jsem viděla pouze oba chlapce. Nevěděla jsem, že mají dceru, dokud jsem v půlnočním zimním světle nesbírala plagentines, viděla jsem, že Kendra hlídá Arianu na zahradě.“

Vypadá to, že to, že se Kendra s Arianou přestěhovala, byl vynikající nápad, jak schovat Arianu jednou pro vždy, co pravděpodobně už dlouhá léta plánovala. Čas byl neúprosný. Ariana stěží dosáhla 7 let, když zmizela. A 7 let je věk, kdy se objevují magické schopnosti.
Všichni z živých potvrzují, že Ariana nikdy neměla moc magických schopností. Vypadá to, že se Kendra rozhodla raději schovat dceru, než by jejich jméno utrpělo tím, že porodila Motáka. Oddalováním se pryč od přátel a sousedů, kteří věděli o existenci Ariany, bylo to nejlehčí.

Pouze málo lidí, kteří nadále věděli o Arianině existenci, drželi tajemství, počítají i oba bratry, kteří byli naučeni od matky tuto větu:

„Moje sestra je příliš křehká na to, aby šla do školy.“


Příští týden – Albus Brumbál a Bradavice – ceny a záminky


Harry se cítil špatně.
To co si přečetl, mu nedělalo dobře. Podíval se zpět na fotografii a na šťastnou rodinu.

Byla to pravda? Jak to může zjistit?

Chtěl jít do Godricova dolu, i přes to, že Bathilda nebude schopna s ním mluvit. Chtěl navštívit místo, kde on a Brumbál ztratili navždy lásku. Chtěl zavřít noviny a zeptat se na Ronův a Hermionin názor, když se ozvalo po celé kuchyni křach.

Po prvé za tři dny Harry zapomněl na všechno okolo Krátury. Jeho myšlenky se teď točili okolo Lupina. Pospíchal na zem, kde ležel Krátura, který vřeštěl:

„Krátura se vrátil se zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane.“

Mundungus se vydrápal ze země a sevřel hůlku, nicméně Hermiona byla rychlejší:

„ Expelliarmus!“

Mundungusova hůlka vyletěla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Mundungus se divoce koukal ze schodů. Ron do něho šťouchnul a Mundungus spadnul na kamennou zem s tlumeným křupnutím.

„Co, co jsem udělal? Na co si to hrajete s tímhle domácím skřítkem! Pusťte mě domů, pusťte mě domů...!“ zakřičel.

„Nejsi v dobré pozici, abys na nás něco zkoušel,“ řekl Harry.

Položil pryč noviny, přešel kuchyni a stoupnul si k Mundungusovi, který přestal nadávat a vypadal vystrašeně. Ron si stoupl, funěl, a pozoroval Harryho, stále však držel hůlku směrem k Mundungusově nosu.
Mundungus smrděl cigaretovým kouřem. Jeho vlasy byly mastné a hábit potrhaný.

„Krátura se omlouvá za zpoždění s tímto zlodějem, Pane,“ zaskřehotal domácí skřítek. „Fletcher ví, jak se vyhnout chycení, zažil již spoustu krádeží. Nicméně, Krátura ho nakonec zahnal do kouta!“

„Udělal jsi dobrou práci, Kráturo,“ řekl Harry skloněnému skřítkovi.
„Dobře, máme na tebe pár otázek,“řekl Harry Mundungusovi, který opět zakřičel.

„Zpanikařil jsem, dobře. Nikdy jsem po vás nechtěl jít, žádný útok, přátelé, nikdy jsem si nepřál vaši smrt. Vy – víte- kdo ke mně letěl, nikdo tam nechtěl být. Řekl jsem to všude, nechtěl jsem to... “

„Pro vaši informaci, nikdo z nás nezmizel,“ řekla Hermiona.

„Dobře, vy se nebojíte smrti, že ne? Ale já jsem nikdy nepředstíral, že nechci umřít.“
„Nás nezajímá, proč jsi utekl od Pošuka Moodyho,“řekl Harry a přibližoval svojí hůlkou k jeho vybouleným očím.

„My už víme, že jste neuvěřitelná špína.“

„Dobře a tedy, proč jsem tady? Nebo je to opět kvůli kotlíkům? Žádný jsem neukradl..tedy ehm..“

„Nejsi tady ani kvůli kotlíkům,“řekl Harry.„

„Zmlkni a poslouchej.“

Byl to skvělý pocit, mít něco nebo někoho, kdo může odhalit trochu pravdy. Harryho hůlka byla tak blízko Mundungusovu nosu, že se Mundungus začal šilhat.

„Tento dům jsi připravil o jednu vzácnost,“ začal Harry, ale Mundungus ho opět přerušil.
„Sirius se nikdy nestaral o žádnou z těchto tretek..“

Ozval se divný zvuk, Krátura běžel k Mundungusovi a praštil ho pánvičkou do hlavy.

„Dejte ho pryč, dejte ho pryč!“křičel Mundungus.
„Kráturo ne!“zakřičel Harry.
„Ještě jednou, Pane Harry, pro štěstí.“

„Potřebujeme,aby byl při vědomí, Kráturo, ale pokud bude třeba ho trochu zmáčknout, budeš mít tu čest,“ řekl Harry.
„Velice Vám děkuji, Pane,“ řekl Krátura a s úklonou si udržoval odstup, ale jeho oči stále hleděli na Mundunguse.

„Připravil jsi tento dům o všechny cennosti, který jsi našel, začal Harry znova. „Vzal jsi svazek hadrů z kuchyňské skříně. Byl tam medailon.“

Harryho rty byly náhle suché. Cítil, že Ron a Hermiona jsou také v napětí.

„Co jsi s tím udělal?“
„Proč?“ zeptal se Mundungus, “Bylo to cenné?“
„Stále to máš!“zakřičela Hermiona.

„Ne, nemá,“ řekl bystře Ron. „ On se teď zajímá, jestli si za to neměl říct více peněz.“
„Více?“ řekl Mundungus. „To nebude tak těžké.“
„Co tím myslíš?“
„Prodával jsem to v Obrtlé ulici , ale chtěla po mně licenci v prodávání magických artefaktů. Zatracená ženská.

„Kdo byla ta žena?“ zeptal se Harry.
„Nevím, ale někdo z ministerstva. Malá žena. Vypadala jako ropucha!“

Harry upustil svou hůlku. Ta zasáhla Mungusův nos a vystřelila rudé jiskry na jeho obočí, které okamžitě začalo hořet.

„Aquamenti“ zakřičela Hermiona a proud vody vytryskl z její hůlky přímo na prskajícího a rozklepaného Mundguse.

Harry vzhlédl a viděl, že Ron a Hermiona jsou šokovaní stejně, jako on. Jizva na jeho pravé ruce jakoby opět začala pálit.

 

 

 

 

12. kapitola - Magie je síla

 

Srpen se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12 se nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s číslem 12.

Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už dávno přijali legrační chybu v číslování, které způsobilo, že vedle sebe stál dům s číslem 11 a hned vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě neobvyklešjí.

Zatím neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden nebo dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého zjevného účelu, jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na spoj mezi dvěma domy.

Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád nenosí obyčejné oblečení. Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým pohledem a zajímala se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich nasadil vzrušený výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen ustoupil a vypadal zklamaně.

Prvního září se na náměstí skrývalo více postav, než kdy předtím. Půl tuctu lidí stálo v dlouhých pláštích, přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru mezi domy 11 a 13, ale důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.

Jak se blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého nejbližšího společníka, tlustého, bledého muže, oba postoupili vpřed, ale o chvilku později se zase vrátili do jejich předchozího nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.

Mezitím Harry, uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu, když se přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou chodbu směrem ke dveřím vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou kopii Denního většce.

Uvítal ho obvyklý šepot „Severus Snape“, ucítil mrazivý vítr a jeho jazyk se na chvilku svázal.

„Nezabil jsem tě,“ řekl, jakmile se mu rozvázal. Pak zadržel dech a figurína explodovala.

Počkal, než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:

„Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit.“

Kuchyně byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a talíře byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně plápolajícího ohně, na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších měl čisté a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu pohupoval Regulusův medailon.

„Zujte si boty, prosím, pane Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří,“ zaskřehotal Krátura, vzal mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně, vedle řady starých šatů, které však byly právě vyprány.

„Co se stalo?“ zeptal se Ron s obavami.

On i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli přiloženy na plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu. Jejich zraky se nyní stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim, hodil jim noviny, které dopadly na štos pergamenů.

Zírala na ně veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem a černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:

SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO BRADAVICKÝ ŘEDITEL

„Ne!“ vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.

Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející text.

„Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow.“

„Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty -“


„Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně – u Merlinových spodků!“ zaječela, až Harry a Ron nadskočili.

Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
„Budu za chvíli zpátky!“

„Merlinovy spodky?“ opakoval Ron a vypadal pobaveně. „Musela se zbláznit.“

Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.

„Ostatní učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle Carrowsovi?“

„Smrtijedi“, řekl Harry.
„Jejich obrázky jsou uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála, takže jsou to přátelé. A“, Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli, „nevidím jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo dostat pěkných pár let v Azkabanu – a to jen, když budou mít štěstí. Mám dojem, že zůstanou a budou se snažit ochránit studenty.“

Krátura začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.

„Děkuji Kráturo“, řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře.
„No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá.“

Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.

„Stále je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům“, řekl Ron, „více, než normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a vyrazíme na Bradavický Express.“

Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti hodinami.
„Zvláštní, nebýt tam, co?“

Harry si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali vzduchem, mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe podkopat Snapeův nový režim.

„Málem mě viděli, když jsem se vracel“, řekl Harry, „špatně jsem přistál na horním schodu a plášť sklouzl.“

„To se mi stává pořád. Áá, a tady je“, dodal Ron, a natahoval se ze své židle, aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.

„Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?

„Vzpomněla jsem si na tohle,“ vzdychla Hermiona.


Nesla velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a chystala se do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té miniaturní taštičky nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.

„Phineas Nigellus,“ vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s obvyklým hlasitým třesknutím.

„Cože?“ divil se Ron, ale Harry pochopil.

Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích – oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.

„Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu,“ vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
„Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky.“

„Dobrej nápad!“ řekl Ron ohromeně.
„Díky,“ usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. „Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?“

„Nic,“ odpověděl Harry. „Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře.“


Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.

„Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí,“ řekl Ron. „Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky – myslí si o sobě, že je moc důležitá.“

„A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby,“ řekl Ron.

„Jak víš, že pracuje, v Údržbě?“ zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.

„Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště.“
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.

„Není tu nic o modrých uniformách, nic!“ řekla a rychle otáčela stránky.

„No a to na tom tak záleží?“

„Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš...“

„Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a...“

„Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo...“

„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ skočil jí do řeči Harry.

„Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.

„Zítra?“ zopakovala nevěřícně Hermiona. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Jasně, že myslím,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila – nedá se otevřít.“

„Nebo,“ řekl Ron, „našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá.“

„To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te,“ pokrčil rameny Harry.

Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.

„Víme všechno, co je důležité,“ pokračoval Harry směrem k Hermioně. „Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi...“

„'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'“ odrecitovala hned Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky...“

„Ale my žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ klidně pokračoval Harry.

„Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali...“
„Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce,“ řekl Harry. „Je čas jednat.“

Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.

Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.

„Tak dobře,“ řekl pomalu Ron, „řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry.“

„Ach, nezačínej zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal.“

„Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono,“ zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. „Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!“

„A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů.“

„Dobře, zůstávám tady,“ řekl Harry. „Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?“

Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.

„Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť,“ pokračoval Ron, „Všichni se pod plášť už nevejdeme.“

Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.

„Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod.“

Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.

Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.

Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.

„Gregorovič?“ řekl vysokým studeným hlasem.

Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.

„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ křičela a vrtěla hlavou. „On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!“

Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.

„Kde je?“
„Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!“

Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry! HARRY!“

Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.

„Harry, otevři!“

Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.

„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co myslíš, že jsem tu dělal?“ zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
„Křičel jsi“ řekl Ron.

„Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co...“

„Harry, prosím, neurážej naší inteligenci,“ řekla Hermiona a zhluboka dýchala. „Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna.“

Harry se posadil na okraj vany.

„Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom...“


„Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!“ křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
„Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?“

„Jo, protože vím, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?“
„Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub.“

„Nikdy jsi to ani nezkusil!“ řekla plamenně. „Já to nechápu, Harry – máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je...“

Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.

„Rád?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela...“
„Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“

„Brumbál...“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče.“

„Koho?“
„To je výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý.“

„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?“

„Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“

„Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.

„Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka,“ řekla Hermiona, „ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?“

„Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!“

Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.

„Kašli na to,“ vybídl ji. „Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?“


Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.

Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.

Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.

„Vypadáš děsně!“ byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.

„Ne na dlouho,“ zívl Harry.

Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.

„Róby,“ řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.

„Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši...“

Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.

„Buď požehnán!“ řekl Ron láskyplně. „...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď...“

Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.

Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.

„Dobrá,“ řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
„Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím...“

„Hermiono, my víme,“ řekl Ron příkře.

„A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?“ vyjekla Hermiona.
„Málem jsem zapomněla! Ustupte...“

Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.

„A teď,“ řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, „si zase nasadíme plášť a...“
„...budeme čekat,“ dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.

Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila na zem.

„Skvělá práce, Hermiono,“ řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.

Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.

„Je to Mafalda Hopkinsová,“ řekl a četl malou kartičku která identifikovala jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně užitých kouzel.
„Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony.“

Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.

„Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli.“

Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil přímo před nimi.

„Ó, ahoj, Mafaldo.“

„Ahoj!“ řekla Hermiona roztřeseným hlasem, „Jak se dnes máš?“

„Ne moc dobře,“ odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.

Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.

„To je mi líto,“ řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
„Na, tady máš bonbon.“

„Ehm? Och, ne, díky...“
„Trvám na tom!“ řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.

Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.

„Chudáčku!,“ vyhrkla, jak zvracel po aleji. „Možná by sis měl vzít den volna!“
„Ne – ne!“ řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím jít...“

„Ale to je naprostá pitomost,“ řekla Hermiona vyděšeně.
„Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou.“

Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.

„Takhle přeci nemůžeš jít do práce!“ křičela Hermiona.

Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl z ruky a hromadu zvratků.

„Blee,“ řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.

„Možná by udělalo míň nepořádku, kdybych ho taky omráčila?“
„Jo,“ řekl Ron a vymotal se z pláště, v rukou čarodějovu tašku, „ale stejně si myslím, že hromada lidí v bezvědomí by poutala mnohem víc pozornosti.“

„Byl dost zapálený do práce, co? Dej nám ty vlasy a lektvar.“

Během dvou minut stál před nimi Ron jako malý, fretce podobný, čaroděj a měl na sobě tmavomodrou róbu, která byla poskládána v tašce.

„Zvláštní, že ji neměl na sobě, když se tolik těšil do práce. Každopádně, já jsem Reg Cattermole, alespoň podle toho štítku na zádech.“

„Teď tady počkej,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále pod pláštěm, „a já se vrátím s nějakými vlasy.“

Musel čekat deset minut, ale připadalo mu, že tu stojí v pozvracené aleji vedle dveří, za kterými se ukrývala pravá Mafalda, mnohem déle. Konečně se Ron s Hermionou objevili.

„Nevím, kdo je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu několik kudrnatých černých vlasů, „ale šel domů s hrozným krvácením z nosu. Jo, a je dost vysoký, takže budeš potřebovat větší plášť.“

Vytáhla několik plášťů, které pro ně Krátura vyžehlil a Harry se napil lektvaru. Jakmile bolestivá přeměna skončila, byl vysoký víc jak šest stop a při pohledu na svá svalnatá ramena, si řekl, že i silák. Taky měl bradku. Složil neviditelný plášť pod šaty i se svými brýlemi a přidal se k ostatním.

„Páni, to je strašidelný,“ řekl Ron, když se podíval na Harryho, který se nad ním tyčil jako věž.

„Vezmi si jeden z Mafaldiných žetonů,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“

Vyšli spolu z aleje.
Stáli teď na přeplněném chodníku a padesát yardů o nich bylo špičaté zábradlí obklopující dvě ramena schodiště, jedno označené PÁNI a druhé DÁMY.

„Uvidíme se za chvíli,“ řekla Hermiona nervózně a vydala se k DÁMÁM. Harry a Ron se přidaly k zvláštně oblečenému muži, který sestupoval do něčeho, co vypadalo jako klasické podzemní veřejné záchodky obložené černobílými kachličkami.

„Brý ráno, Regu!“ zavolal další kouzelník v tmavomodré róbě, když vkládal žeton do dírky ve dveřích.
„Jak osina v zadnici, co, když musíme chodit do práce tímhle způsobem! Kdo myslí, že se tu objeví? Harry Potter?“ Čaroděj zaburácel smíchem nad vlastním vtipem zatímco se Ron nuceně pousmál.

„Jo,“ řekl, „blbý, co?“ A vydali se s Harrym do sousedních kabinek.

Po Harryho levici i pravici se ozval zvuk splachování. Přikrčil se a podíval se dírou pod kabinou přesně včas, aby viděl pár obutých chodidel, jak vstupují do záchodu. Podíval se doleva a spatřil Rona, jak na něj zírá.

„Musíme se spláchnout?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ zašeptal Harry zpátky; jeho hlas byl hluboký.

Oba vstali. Harry si připadal výjimečně hloupě, když šplhal do záchodu. Věděl ale, že je to tak správně – ačkoliv stál ve vodě, jeho boty, chodidla i plášť zůstávaly suché. Natáhl se, zatáhl za řetízek a v další chvíli se sklouznul dolů po skluzavce a vynořil se z krbu na Ministerstvu kouzel.

Neohrabaně vstal. Měl teď daleko větší tělo, než na jaké byl zvyklý. Ohromné Atrium se zdálo být temnější, než si Harry pamatoval. Minule stála uprostřed haly zlatá fontána, ale teď vládla scéně obrovská socha z černého kamene. Bylo to dost děsivé, jak socha kouzelníka a čarodějky seděli na ozdobně vyřezaných trůnech a dívali se dolů na pracovníky Ministerstva. Pod nimi se skvěl vytesaný nápis: MAGIE JE MOC.

Harry dostal těžkou ránu zezadu do nohou. Další kouzelník vyletěl z krbu za ním.

„Z cesty, nemůže...jej...promiň Runcorne.“

Očividně vystrašený kouzelník se dal rychle do kroku. Zřejmě ho muž, kterého Harry nyní zosobňoval, zastrašil.

„Hej“ šeptl hlas, Harry se rozhlédl a uviděl drobnou čarodějku a podsaditého kouzelníka z Kouzelnické údržby a připojil se k nim.

„Dorazil jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona Harrymu.
„Ne, ještě je pořád zaseklej v rouře,“ řekl Ron.
„Ó!, velmi zábavné...To je příšerný, co?" řekla Harrymu, který zíral na sochu. „Viděls na čem sedí?“

Harry se podíval trochu pozorněji a uvědomil si, že to, o čem si myslel, že byly dekorativně vyřezané trůny, byla ve skutečnosti kupa lidských těl.
Stovky a stovky nahých mužů, žen i dětí, s hloupě vypadajícími a ošklivými obličeji, zkroucení a stlačení společně podpírali váhu dvou kouzelníků.

„Mudlové“ šeptla Hermiona „Na svém správném místě. Pojďme dál.“

Připojili se k proudu kouzelníků, kteří směřovali ke zlatým branám na konci haly a co nejpozorněji sledovali okolí. Neuviděli však ani náznak charakteristické postavy Dolores Umbridgeové. Prošli skrz bránu do menší haly, kde se tvořili fronty k dvaceti zlatým mřížím, za nimiž se skrývaly výtahy. Jen se k jedné z nich připojily, neznámý hlas zavolal:

„Cattermole!“

Dívali se kolem a Harryho žaludek se obrátil vzhůru nohama. Jeden ze Smrtijedů, kteří byli svědkem Brumbálovy vraždy, kráčel směrem k nim. Ministerští pracovníci vedle nich sklopili pohledy k zemi. Harry cítil že z něj měli strach.

Zachmuřená, až trochu hrubá tvář muže byla tak nějak v rozporu s jeho nádherným splývajícím pláštěm prošitým mnohými zlatými nitkami. Někdo z davu v okolí výtahů pochlebovačně zvolal:

„Dobré ráno, Yaxley!“ ale ten jej ignoroval.
„Cattermole, žádal jsem o někoho z údržby, aby se postaral o mojí kancelář. Pořád mi v ní prší.“

Ron se díval kolem, jako by doufal, že se ozve někdo jiný, ale nikdo nepromluvil.

„Prší...ve - ve vaší kanceláři? To...to není dobré, že?“
Ron se nervózně pousmál. Yaxleyho oči se rozšířily.

„Tak ty si myslíš, že je to vtipné, co Cattermole?“

Pár čarodějek se oddělil od fronty u výtahu a pospíchal pryč.

„Ne,” dodal Ron, “samozřejmě, že ne...“

„Uvědomuješ si Cattermole, že jsem teď na cestě dolů, abych vyslechl tvoji ženu? Vlastně jsem docela překvapen, že tam nejsi s ní a nedržíš jí za ruku, zatímco čeká. Už si jí nechal, co? To je asi moudré. Příště se ožeň s nějakou čistokrevnou.“

Hermiona trochu vypískla strachy. Yaxley se na ní podíval, ale ona jen slabě zakašlala a otočila se.

„Já – já –“ koktal Ron.

„Kdyby moje žena byla označena za mudlovskou šmejdku,” řekl Yaxley, „...jakože by si nikdo nemohl splést mou ženu s takovou špínou...a Oddělení prosazování kouzelnických zákonů potřebovalo, abych udělal nějakou práci, vzal bych si to za svou osobní prioritu. Rozumíš, Cattermole?“

„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak se o to postarej, Cattermole, ať je moje kancelář do hodiny úplně suchá nebo bude pokrevní status tvé ženy ještě více nejistý, než je teď.“

Zlatá mříž před nimi se řinčivě otevřela. S kývnutím a nelibým úsměvem směrem k Harrymu, který měl zřejmě ocenit jeho jednání s Cattermolem, odešel Yaxley k jinému výtahu.
Harry, Ron a Hermiona nastoupili do toho svého, ale nikdo již za nimi nešel. Jako by byli něčím infikováni. Mříž se s třesknutím zavřela a výtah se vydal směrem nahoru.

“Co budu dělat?” zeptal se Ron obou najednou.
Vypadal dost sklíčeně.
„Jestli se tam neukážu, moje žena...vlastně Cattermolova žena–“

„Půjdeme s tebou, musíme zůstat pohromadě–“ začal Harry, ale Ron prudce zavrtěl hlavou.
„To je blbost, nemáme moc času. Vy dva najdete Umbridgeovou a já se půjdu postarat o tu Yaxleyho kancelář – ale jak zastavím ten déšť?”

“Zkus 'Finite Intantáte',” řekla Hermiona. “Pokud to bylo zaklínadlo nebo nějaká kletba, měl by se déšť zastavit. A jestli to nepomůže, tak se něco pokazilo s Povětrnostním kouzlem, což je už těžší spravit. V tom případě zkus pro dočasné zmírnění Impervius, abys zachránil jeho věci– “

“Řekni to znovu a pomalu – “ řekl Ron, zatímco zoufale hledal po kapsách brk.

Ale v tu chvíli výtah zavibroval, zastavil a netělesný ženský hlas řekl:
Čtvrté poschodí, Oddělení kontroly a dohledu nad kouzelnými tvory, včetně sekcí pro příšery a hmotná i nehhmotná stvoření, Kancelář pro spolupráci se skřety a Poradenské kanceláře pro hubení škůdců.”

Mříž se opět otevřela a vpustila dovnitř dva čaroděje a pár světle fialových papírových oběžníků, které se třepetaly okolo lampy u stropu výtahu.

„Dobré ráno, Alberte,” řekl zarostlý chlapík usmívajíc se na Harryho. Když se výtah opět se skřípěním rozjel, zběžně si prohlédl Rona a Hermionu. Hermiona právě zběsile šeptala Ronovi instrukce.

Kouzelník se opřel vedle Harryho, díval se na něj úkosem a mumlal
„Dirk Cresswell, eh? Z oddělení spolupráce se skřety?”

„Přesně tak, Jsem si docela jistý Alberte, že teď dostanu jeho práci!” zamrkal a Harry se na oplátku usmál a doufal, že to bude stačit.

Výtah zastavil a mříže se opět otevřely.

„Druhé patro, oddělení prosazování kouzelnických zákonů včetně Kanceláře Nepatřičného užívání kouzel, Ústředí bystrozorů a Správní kancelář Starostolce,“ řekl hlas čarodějky.

Harry si všiml, že Hermiona Rona malinko postrčila a on pospíchal z výtahu následován dalšími kouzelníky. Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a Hermiona velice rychle řekla:

„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá a jestli ho chytí, celá naše věc...“

„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”

Zlaté mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace – dlouhovlasý čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka podobná ropuše, se sametovým kloboukem na svých krátkých vlasech svírající na hrudi spisové desky.

 

 

 

 

 

13. kapitola - Komise pro kontrolu mudlům narozeným

 

„Ah, Mafaldo!“ řekla Umbridgeová, když se podívala na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“

„A-ano,“ vypíska Hermiona.

„Bože, půjde Vám to skvěle,“ řekla Umbridgeová kouzelníkovi oblečenému v černozlatém hábitu.

„Tak tedy máme po problému, Ministře. Pokud se Mafalda může ujmout zapisování, budeme moci ihned začít.“

Při pohledu do svého zápisníku pokračovala.

„Dnes nás čeká deset lidí a jeden z nich je manželka zaměstnance Ministerstva! Ts, ts... Dokonce i tady, v samém srdci Ministerstva!“

Vstoupila do jiného výtahu, stejně tak jako dva kouzelníci, kteří poslouchali její rozhovor s Ministrem.

„Pojedeme rovnou dolů, Mafaldo. Vše, co potřebujete najdete, v soudní síni. Dobré ráno, Alberte, Vy snad nevystupujete?“

„Ano, jistě,“ řekl Harry Runcorovým hlubokým hlasem.

Harry vystoupil z výtahu a zlatá mříž se za ním zavřela. Ohlédl se přes rameno a viděl Hermioninu znepokojenou tvář jak mizí z dohledu spolu s vysokým kouzelníkem vedle ní.

„Co Vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový ministr kouzel.

Jeho dlouhé černé vlasy a bradka byly již místy protkány stříbrnou a jeho vysoké čelo vrhalo stín na jeho lesklé oči. Harrymu to připadalo jako by krab vykukoval zpod skály.

„Potřeboval jsem něco říci,“ Harry na zlomek sekundy zaváhal, „Arthuru Weasleymu. Někdo mi říkal, že je tady v jedničce.“

„Ach tak,“ odpověděl Plum Thicknesee. „Přistihli ho v kontaktu s někým nežádoucím?“

Harry měl najednou velice sucho v krku, když odpovídal „Ne, nic takového.“

„No dobře. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Kdyby Vás zajímal můj názor, tihle krvezrádci jsou stejně špatní jako mudlovští šmejdi. Přeji hezký den, Runcorne.“

„Hezký den, pane ministře.“

Harry sledoval Thicknesseho jak pochoduje pryč chodbou plnou lidí. V okamžiku, kdy zmizel z dohledu, vytáhl Harry svůj neviditelný plášť, který byl až dosud ukrytý pod těžkým černým kabátem, hodil jej přes sebe a vydal se na opačnou stranu. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel pokrčit, aby měl jistotu, že mu nejsou vidět jeho velké nohy.

Panika mu sevřela žaludek. Když procházel jedněmi naleštěnými dřevěnými dveřmi s druhými, každé měly štítek se jménem majitele a jeho zaměstnáním, moc ministerstva, jeho komplexnost a jeho neproniknutelnost, uvědomil si Harry, že plán, který připravovali s Ronem a Hermionou poslední čtyři týdny, byl k smíchu dětinský.

Všechny své síly vynaložili na to se dostat dovnitř do budovy, aniž by byli odhaleni, avšak ani na moment se nezamysleli nad tím, co dělat, kdyby byli rozděleni.

Hermiona byla nyní nucena být u soudních procesů, které se zajisté potáhnou na hodiny. Ron se pokoušel provést kouzlo, které bylo bezpochyby daleko vyspělejší, než jaké mohl zvládnout, přičemž svoboda jedné z obžalovaných záležela na jeho úspěchu, a on, Harry, se potuloval po nejvyšším patře s vědomím, že jeho kořist právě odjela výtahem dolů.

Po chvilce se zastavil, opřel se o zeď a pokoušel se rozhodnout, co dál. To ticho ho tísnilo. Žádné kroky nebo rozhovory. Purpurově zbarvený koridor byl tak tichý jako kdyby zde bylo použito kouzlo Muffiliato.

Její kancelář musí být tady, pomyslel si Harry.

Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala šperky v kanceláři, ale na druhou stranu by byla hloupost to tam neprohledat. Proto opět vyrazil po chodbě, přičemž nepotkal nikoho, kromě zachmuřeného kouzelníka, který tiše mumlal poznámky, které brk letící před ním okamžitě zapisoval na pergamen.

Harry zabočil za roh a dál věnoval pozornost jménům na dveřích. V půli cesty další chodbou dorazil Harry do širokého, otevřeného prostranství, kde přibližně tucet kouzelníků a čarodějnic sedělo v řadách za malými stolky, ne nepodobným školním lavicím, i když byly o mnoho vyšší a bez nápisů na nich.

Harry se zastavil a chvíli fascinovaně sledoval co se dělo. Všichni zcela stejně mávali a točili svými hůlkami a barevné papíry poletovaly všemi směry jako papíroví draci. Po několika vteřinách si Harry uvědomil, že celá procedura měla svůj rytmus, že všechny papíry se zformovaly do jediného obrazce a po dalších pár okamžicích si uvědomil, že hledí na formaci kusů brožury – že barevné papíry byly stránkami, které , když se sestavily, složily a začarovaly dohromady, dopadly na urovnané hromádky vedle každého kouzelníka.

Harry se tiše připlížil o něco blíže, i když čarodějové byli tak zaujati tím, co dělají, že Harry pochyboval, že by si ho stěží všimli, i kdyby hlasitě přidupal bez pláště. Poté se mu podařilo získat dokončenou brožuru, ležící vedle mladé čarodějky, a tak ji začal, zpod neviditelného pláště, prohlížet. Na jejím růžovém obale byl zlatý nápis:



MUDLOVŠTÍ ŠMEJDI
a nebezpečí, které přinášejí poklidné čistokrevné společnosti



Pod tímto titulem byl obrázek červené růže a samolibě se usmívající tváře uprostřed ní, škrcené zeleným plevelem s jedovatými zuby. Na brožuře nebylo uvedeno autorovo jméno, avšak, když se Harry podíval na jizvy na své pravé ruce, o tvůrci nepochyboval. Mladá čarodějnice vedle něho jen potvrdila jeho podezření, když se zeptala,

„Nevíte někdo jestli bude stará ropucha u výslechů mudlovských šmejdů celý den?“

„Opatrně,“ řekl čaroděj sedící vedle ní a nervózně se rozhlédl. Jedna z jeho stránek uklouzla a spadla na podlahu.

„Co je? Má už snad kromě magického oka i magické ucho?“ řekla, a rychle mrkla směrem k zářivým mahagonovým dveřím vedoucím do této místnosti.

Harry se podíval také a na okamžik ho ovládl hněv. Tam, kde mívají mudlové kukátka ve dveřích, bylo zasazeno do dřeva velké, kulaté oko s jasně modrou duhovkou – oko, které bylo známé všem, kdo znali Alastora Moodyho.

Na zlomek sekundy Harry zapomněl kde je a co tam dělá, dokonce zapomněl, že je neviditelný. Vyrazil rovnou ke dveřím, aby mohl prozkoumat Moodyho oko. Nepohybovalo se. Hledělo upřeně nahoru, jako by bylo zamrzlé. Destička pod ním říkala:


Dolores Umbridgeová
Nejvyšší sekretářka ministra kouzel


O něco níže pak byla o něco blyštivější, nová destička:


Vedoucí odboru pro registraci mudlům narozených


Harry se opět podíval na tucet výrobců brožurek. Ačkoli byli zabráni do práce, jen stěží by mohl předpokládat, že by si nevšimli, kdyby se dveře prázdné kanceláře před nimi otevřely. Proto z kapsy hábitu vytáhl zvláštní předmět s malýma kmitajícíma nožičkama a tělem vypadajícím jako gumový roh. Sehnul se až k podlaze a umístil tam Bombu hnojůvku.

Ta se od něho okamžitě rozeběhla směrem k nohám kouzelníků a čarodějek před ním. O chvilku později, zatímco Harry čekal s rukou na klice, zazněl hlasitý výbuch a za rohem se objevilo velké množství štiplavého kouře.

Mladá čarodějnice v první řadě vykřikla a růžové stránky se rozletěly všemi směry, když ona i její kolegové vyskočili na nohy a hledali zdroj toho rozruchu. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře.

Měl pocit jako by se vrátil v čase. Místnost vypadala úplně stejně jako kabinet Umbridgeové v Bradavicích.

Krajkované závěsy, ubrousky a sušené květiny pokrývaly každý kousek plochy. Stěny byly pokryty stejnými barevnými ornamentálními talíři, nechutně sladká koťata s mašličkami, dovádějící a hrající si. Na stole pak byl barevný volánkový ubrus. Za Pošukovým okem byl připevněn teleskopický přístroj, který Umbridgeové umožňoval špehovat zaměstnance na druhé straně dveří. Harry se do něj podíval a spatřil, že jsou stále ještě shromážděni okolo Bomby hnojůvky. Pak vykroutil teleskop ze dveří, což zanechalo ve dveřích otvor, z něhož vytáhl magické oko a vložil si je do kapsy. Poté se opět otočil směrem do místnosti, zvedl svou hůlku a zamumlal,

„Accio medailon.“

Nic se nestalo, ale to ani Harry nečekal, Umbridgeová určitě znala spoustu ochranných zaklínadel a kouzel. Proto ihned vyrazil za její stůl a začal otvírat jeden šuplík za druhým. Viděl brky, zápisníky i magický záznamník, očarované svorky na papír které se vinuly jako hadi, malou rozzlobenou krajkovanou krabičku plnou tenkých mašlí a svorek, avšak nebylo tam ani stopy po medailonu.

Za stolem byl také archivní šuplík a Harry se ho rozhodl prohledat. Stejně tak jako Filchův kabinet v Bradavicích, i tento byl plný složek nadepsaných jmény. Na dně šuplíku si Harry všiml něčeho, co ho opravdu překvapilo: složku pana Weasleyho.

Vytáhl ji a začal číst.


Arthur Weasley


Krevní status – čistá krev, ale s neakceptovatelnými promudlovskými názory. Člen Fénixova řádu.

Rodina – manželka (čistá krev), sedm dětí, dvě nejmladší v Bradavicích.
Pozn.: Nejmladší syn je v současné době doma, vážně nemocen. Potvrzeno ministerským inspektorem.

Bezpečnostní status – SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je monitorován. Vysoká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dřívější pobyt s Weasleyovou rodinou)


„Nežádoucí číslo jedna,“ zamručel Harry když vracel složku pana Weasleyho zpět do šuplíku.

Měl tušení že ví, o koho se jedná a jistotu získal, když a rozhlédl se po dalších místech, kde by se dal medailon schovat – na zdi visel plakát s jeho fotografií, slovy Nežádoucí číslo jedna přes jeho hrudník. V rohu plakátu byla, spolu s obrázkem kotěte, na růžovém papíře umístěna malá poznámka. Harry přišel k plakátu aby si přečetl, co Umbridgeová napsala,

„Měl by být potrestán.“

Rozzlobenější než kdy dříve, prohledal Harry dna váz, odpadkových košů i suchých květin, nijak ho však nepřekvapilo, že tam medailon neobjevil. Naposledy se rozhlédl po místnosti a jeho srdce se náhle prudce rozbušilo. Brumbál na něho zíral z malého čtvercového zrcadla opřeného na knihovně vedle stolu.

Harry přeběhl místnost a sáhl po něm, avšak v tom okamžiku si uvědomil že se vůbec nejednalo o zrcátko. Brumbál se na něho zamyšleně usmíval z obálky nablýskané knihy. Harry až po chvilce všiml zeleného nápisu přes jeho klobouk – Život a lži Albuse Brumbála – a o nic menšího nápisu přes jeho hruď: „napsala Rita Holoubková, autorka bestselleru Armando Dippet - Mistr, nebo idiot?“

Harry otevřel knihu na náhodné straně, a na ní spatřil velkou fotografii dvou chlapců, oba se až přehnaně smáli, oba měli ruku na rameni toho druhého. Brumbál s vlasy po lokty si nechal narůst malou bradku, ne nepodobnou té Krumově, té, která tak rozzlobila Rona.

Chlapec, který se hlasitě smál vedle Brumbála, měl veselý obličej a působil divoce. Jeho zlaté vlasy se vlnily až po ramena. Harry uvažoval jestli je to mladý Dóže, ale než se stihl podívat na popisku fotografie, dveře kanceláře se otevřely.

Kdyby se při vstupování Thicknesse nedíval přes rameno, Harry by přes sebe zcela jistě nestihl svůj neviditelný plášť přehodit. I tak možná ministr postřehl nějaký pohyb, neboť chvíli nehnutě stál a zíral na místo, kde Harry právě zmizel. Nakonec se nejspíš rozhodl, že viděl Brumbála na obálce knihy, kterou Harry sotva stihl vrátit, jak se drbe na nose. Konečně došel ke stolu a svou hůlkou namířil na brk, připravený v kalamáři. Ten okamžitě vyskočil a začal psát vzkaz pro Umbridgeovou. Velice potichu, skoro se ani neodvažoval dýchat, Harry couval k otevřeným dveřím do chodby.


Výrobci brožurek byli stále ještě shromážděni kolem zbytku bomby hnojůvky, které ještě stále slabě vrčely jak vypouštěly trochu kouře. Harry spěchal chodbou pryč a jen zaslechl mladou čarodějnici, jak říká,

„Vsadím se že utekla z Oddělení experimentálních kouzel. Nejsou vůbec opatrní, pamatujete, jak jim odtamtud posledně unikla ta jedovatá kachna?“

Harry spěchal zpět k výtahům a zvažoval své možnosti. Nebylo pravděpodobné, že by medailon byl někde na ministerstvu, a zrovna tak bylo nepravděpodobné, že by to dostali z Umbridgeové, když byla zavřena v soudní síni.

Jejich prioritou teď bylo dostat se z ministerstva nespatřeni a zkusit to některý jiný den. První, co musel udělat, bylo najít Rona a pak spolu vymyslet způsob jak dostat Hermionu ze soudní síně.

Výtah, který přijel byl prázdný. Harry do něho vstoupil a sundal ze sebe neviditelný plášť. K jeho nezměrné úlevě nastoupil ve druhém patře do výtahu promočený a rozzuřeně se tvářící Ron.

„Dob-dobré ráno,“ zakoktal Ron, když se výtah opět rozjel.

„Rone, to jsem já!“

„Harry, zatraceně, já jsem úplně zapomněl že vypadáš jako… Proč s tebou není Hermiona?“

„Musela jet s Umbridgeovou dolů do soudní síně, nemohli jsme tomu zabránit a…“

Předtím, než mohl Harry větu dokončit, výtah opět zastavil. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil pan Weasley. Mluvil s postarší čarodějnicí, jejíž vlasy byly učesány tak, že vypadaly jako mraveniště.

„…víceméně Vás chápu, Wakando, avšak obávám se, že se nemohu účastnit takového…“

Pan Weasley ztichl, když spatřil Harryho. Byl to velice zvláštní pocit, když se na něho pan Weasley díval s takovou nelibostí. Dveře výtahu se zavřely a ten se opět rozjel směrem dolů.

„Ach, zdravím, Regu,“ otočil se pan Weasley za zvukem stálého kapání z Ronova hábitu. „Není tady dneska tvá žena kvůli výslechu? Ehm, co se ti stalo? Proč jsi tak mokrý?“

„V Yaxleyho kanceláři pršelo,“ řekl Ron.

Díval se přitom na jeho rameno a Harry věděl, že se bojí, že by ho otec mohl poznat, kdyby se mu podíval přímo do očí.

„Nemůžu to zastavit, a tak mě poslali pro Bernieho - Pillswortha, myslím, že říkali, že...“

„Ano, ve spoustě kanceláří poslední dobou prší,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jsi Meterolojinx Recanto? U Bletchleyho to fungovalo.“

„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta- teda díky, Arthure.“

Když se dveře výtahu opět otevřely, vyšla z nich čarodějka s mraveništěm ve vlasech, stejně tak jako Ron, který proběhl kolem ní a ztratil se z dohledu. Harry chtěl vyrazit za ním, ale cestu mu zkřížil Percy Weasley, který kráčel do výtahu, s nosem zabořeným v nějakých papírech, které četl.

Percy si uvědomil, že je ve výtahu se svým otcem, až když se dveře s lomozem zavřely. Vzhlédl, a když uviděl pana Weasleyho, zrudl jako ředkvička a jen co se dveře zase otevřely, opustil výtah. Harry se snažil dostat ven, ale zastavila ho paže pana Weasleyho.
„Počkej chvilku, Runcorne.“

Dveře se opět zavřely, a když se výtah rozjel, pan Weasley řekl, „Slyšel jsem že máš nějaké informace o Dirkovi Cresswellovi.“

Harry měl dojem, že zlost pana Weasleyho nebyla o nic menší kvůli střetnutí s Percym. Usoudil tedy, že nejlepší bude dělat, že o ničem neví.

„Promiňte?“ řekl.

„Nepředstírej, Runcorne,“ řekl pan Weasley divoce. „Vystopoval jsi čaroděje, který zfalšoval svůj rodokmen, ne?“

„A když ano, tak co?“ řekl Harry.

„Dirk Cresswell je čaroděj desetkrát víc než ty,“ řekl pan Weasley tiše, zatímco výtah pokračoval.

„A jestli přežije Azkaban, budeš se mu muset zpovídat, nemluvě o jeho ženě, synech a přátelích…“

„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víš, že jsi sledován, ne?“

„To má být výhrůžka, Runcorne?“ zvýšil hlas pan Weasley.

„Ne,“ řekl Harry. „Je to pravda! Sledují tě na každém kroku-„

Dveře se otevřely, když dojeli k atriu. Pan Weasley hodil po Harrym kousavý pohled a vyběhl z výtahu, který se řinčivě zavřel. Harry zůstal ohromeně stát na místě. Přál si aby si býval vybral pro přeměnu někoho jiného.

Harry vytáhl neviditelný plášť a znovu si jej oblékl. Pokusí se Hermionu vyprostit sám, zatímco bude Ron řešit tu kancelář s deštěm. Když se dveře se otevřely, vystoupil, a dostal se do úzkého kamenného průchodu osvětleného pochodněmi, dost odlišného od vrchních chodeb s koberci a dřevěným obložením.

Když výtah opět s rachotem odjel, Harry se při pohledu na vzdálené černé dveře, které značily vchod na Oddělení Záhad, trochu zatřásl.

Vyrazil, jeho cílem tentokrát nebyly černé dveře, ale brána po levé straně, která odhalovala řadu schodů vedoucí k soudní síni. Zatímco sestupoval níž, promýšlel své možnosti. Stále mu zbývalo několik bomb hnojůvek, ale možná by bylo lepší jednoduše zaklepat na dveře soudu, vstoupit jako Runcorn a požádat o rozhovor s Mafaldou.

Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby mu to vyšlo, a dokonce jestli by to dokázal, to, že by se Hermiona nevrátila by mohlo spustit pátrání dříve, než by se dostali bezpečně pryč z ministerstva…

Ponořený do myšlenek, okamžitě nezaregistroval zvláštní mrazení, které ho obklopilo, jako kdyby klesal do mlhy. S každým krokem byla větší a větší zima, chlad dosáhl jeho hrdla a trhalo mu plíce. Pocítil, že se do něj vkrádá pocit zoufalství, skleslosti a naplňuje ho zevnitř.

Mozkomorové, pomyslel si. A když našlápl nohou na schody a otočil se doprava, naskytl se mu strašlivý pohled. Tmavý průchod ze soudních síní byl plný vysokých, černě zahalených postav, jejich obličeje byly celé zakryté, jejich drsné dýchání bylo jediným zvukem v místnosti. Ztuhlí Mudlovští šmejdi, kteří byli vzati dovnitř, kvůli výslechu, seděli schoulení a vystrašení na dřevěných lavičkách.

Většina z nich si zakrývala obličej jejich rukama, možná nevědomě, aby sami sebe chránili před mozkomorovou chamtivou pusou. Někteří z nich byli doprovázeni rodinami, jiný seděli sami. Mozkomoři před nimi létali nahoru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství toho místa dali jim a Harrymu pocit prokletí…

Bojuj s tím, řekl sám sobě, ale věděl, že tady nemůže vyčarovat patrona bez toho, aniž by se odhalil. Tak udělal pohyb dopředu, nejtišeji, jak jen mohl a s každým krokem navíc, který udělal, se zdálo, že otupělost bude předcházet jeho mozku, ale donutil se, aby myslel na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.

Pohybování přes vysoké černé figury bylo hrozné: Bezoké tváře, skryté pod jejich kapucemi se otočily, když procházel a byl si jistý, že ho cítí, možná cítí lidskou přítomnost , která má stále nějaké naděje, nějakou odolnost…A pak, náhle a otřesně uprostřed zamrzlého ticha jedny z dveří žaláře na levé straně chodby byly rozraženy dokořán a ozývaly se z nich výkřiky.

„Ne, ne, jsem dvojí krve, říkám Vám, že jsem dvojí krve! Můj otec byl kouzelník, opravdu byl, podívejte se na něj, Arkie Alderton, je to velmi známý návrhář košťat, říkám Vám, ať se na něj podíváte- dejte ze mě ty ruce pryč, dejte je pryč- “

„Tohle je tvé poslední varování,“ řekla měkkým hlasem Umbridgenová, kouzelně silnějším, aby šel čistě slyšet přes mužovo zoufalé řvaní.

„Jestli budete vzdorovat, budete podroben polibku Mozkomora.“

Mužovo řvaní přestávalo, ale suchá vzlykání se stále ozývala chodbou.

„Odveďte ho pryč,“ řekla Umbridgeová.

Dva mozkomoři se objevili ve dveřích soudní síně, jejich hnilobné, strupovité ruce svíraly kouzelníkovo nadloktí, který vypadal, že každou chvíli omdlí. Odletěli s ním pryč z chodby a temnota, která se za nimi vlekla je pohltila z viditelného dosahu.

„Další- Mary Cattermoleová,“ zvolala Umbridgeová.

Malá žena se postavila; chvěla se od hlavy až k patě. Její tmavé vlasy byly sčesané do drdolu a měla na sobě hábit. Její obličej byl úplně bez krve. Když prošla kolem mozkomorů, Harry uviděl, jak se otřásla. Udělal to instinktivně, bez jakéhokoliv plánu, protože nenáviděl pohled, jak sama kráčí do sklepení: jak se dveře začaly zavírat, vklouznul za ní do soudní síně. Nebyla to ta samá místnost, ve které už jednou byl vyslýchán pro nedovolené použití kouzel.

Tahle byla o mnoho menší, ačkoli strop byl hodně vysoko, dodávalo to hodně klaustrofóbní pocit, asi jako stát na dně studny. Bylo zde o mnoho více mozkomorů, vyzařujících svou ledovou auru. Stáli jako beztvářní ochránci v rozích, co nejvzdáleněji od vysokého vyvýšeného stolce. Za zábradlím seděla Umbridgeová s Yaxleyem na jedné straně a s Hermionou, hodně bledou jako paní Cattermolová, na straně druhé.

U paty stolce slídila dlouhosrstá, stříbrná kočka nahoru a dolů a Harry pochopil, že to je na ochranu žalobců proti zoufalství vycházejícího z mozkomorů: byl to pocit pro obviněné, nikoli pro obviňující.

„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým měkkým hedvábným hláskem.

Paní Cattermolová klopýtala ke svému místu uprostřed podlahy za vyvýšeným stolcem. Ten moment, kdy usedla, se kolem ní začaly ovíjet řetězy okolo jejích ramen přivazující ji k židli.

„Jste Marry Elizabeth Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.

Paní Cattermolová přikývla.

„Vdaná za Reginalda Cattermola z kouzelnického ministerstva hospodářství?“

Opět přikývla.

„Nevím, kde je. Předpokládala jsem, že se tu setkáme.“

Umbridgeová naprosto ignorovala, co řekla.

„Matkou Maisie, Ellie a Alfreda Cattermolových?“

Paní Cattermollová zafňukala, že ano. „Jsou vystrašení. Bojí se, že nedorazím domů -“

„Ušetřte nás,“ syknul Yaxley. „Mudlovští spratci nemají moc našich sympatií.“

Paní Cattermolová vzlykla maskována Harryho kroky, jak jde opatrně k vysokému stolci. Ta chvíle, kdy prošel místem, kde byla patronová kočka, ucítil změnu teploty: tady bylo teplo a pohodlněji. Patron, a byl si tím jist, patřil Umbridgeové, a zářivě žhnul, protože Umbridgeová cítila štěstí kolem sebe.

Pomalu a velmi opatrně se Harry přiblížil k Umbridgeové, Yaxleymu a Hermioně a vzal si poslední místo. Bál se, aby Hermiona nevyskočila. Pomyslel na kouzlo Muffliato nad Umbridgeovou a Yaxleyem, ale jenom to slovo zamumlal.

Potom Umbridgeová zvýšila hlas na adresu paní Cattermolové a Harry se chopil příležitosti.

„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.

Jak čekal, Hermiona sebou trhla, převrhla blízkou lahvičku s inkoustem. Předpokládala, že nahrává rozhovor, ale Umbridgeová s Yaxleyem se úplně soustředili na paní Cattermolovou.

„Hůlka, která vám byla odebrána dnes na ministerstvu, paní Cattermolová,“ říkala Umbridgeová, „osm a tři čtvrtě palce dlouhá, třešňové dřevo, s vlasem jednorožce uvnitř. Je to správný popis?“

Paní Cattermolová kývla na souhlas. Její smutné oči se dívaly do těch Umbridgeiných uhlazených.

„Můžete nám sdělit, od které čarodějky či kouzelníka jste si vzala tuto hůlku?“

„V-vzala?“ zaštkala paní Cattermolová. „J-já n-nikomu neseb-brala. J-já si j-ji koup-pila, když m-mi b-bylo jedenáct let. Ono – ono – ono si mě to vybralo!“

Teď plakala daleko víc a silněji než předtím. Umbridgeová se zasmála svým slaďoučkým dívčím hláskem, že ji chtěl Harry napadnout. Naklonila se dopředu přes bariéru a pozorovala svou oběť a cosi zlatého se rozhoupalo také dopředu a byl to jakýsi přívěšek: medailon.

Hermiona to spatřila, zapištěla, ale Umbridgeová a Yaxley se stále věnovali své kořisti.

„Ne,“ řekla Umbridgeová, „hůlky si obyčejně vybírají pouze kouzelníky nebo čarodějky. Vy ale nejste čarodějka. Mám vaši odpověď, kterou jste vypsala v dotazníku, že vám byla poslána – Mafaldo, podejte mi ho.“

Umbridgeová nastavila malou ručku: její výraz připomínal žábu, že byl Harry docela překvapen, že nevidí sítě mezi jejími pahýlovými prsty. Hermioniny ruce se šokovaně třásly. Nešikovně svrhla dokumenty, kde bylo jméno paní Cattermolové.

„To je – to je krásné, Dolores“ řekla, dívající se na zářící věc v neupraveném ohybu Umbridgeiny blůzky.

„Co?“ štěkla Umbridgeová a podívala se letmo dolů. „Ó ano – staré rodinné dědictví,“ řekla hladíc si svůj medailonek.

„To S znamená Salazar Zmijozel... jsem s nimi spřízněná. Vskutku je zde hodně čistokrevných rodin, se kterými nejsem v žádném příbuzenském svazku... Je to škoda,“ pokračovala hlasitěji a šlehla pohledem po dotazníku paní Cattermolové.

„Tohle je další věc, která pro vás moc nehovoří: vašimi rodiči byli zelináři.“

Yaxley se ošklivě zašklebil. Pod stolcem neustále hlídal Patron a v rozích stále hlídali mozkomorové. Byla to Umbridgenové lež, která nahrnula Harrymu do mozku krev a zastřela mu smysl pro opatrnost – ten medailon, který si vzala za úplatek z malého vězení, byl použit, jako podložka pro její čistokrevné doklady.

Zdvihnul hůlku, což bylo znepokojující pro něj samotného a zároveň to nebylo pro ochranu pod neviditelným pláštěm a řekl:

Mdloby na tebe!

Ukázal se červený proud světla: Umbridgeová se zamotala, kouzlo ji zasáhlo do čela: papíry paní Cattermolové spadly na zem, skoro na stříbrnou kočku. Chlad je zasáhl asi jako přicházející vítr. Yaxley se popleteně díval kolem sebe a myslel si, že spatří Harryho.

Harry tedy použil svou hůlku znovu. Zakřičel:

Mdloby na tebe!

Yaxley sklouznul na podlahu a ležel rozhozeně na zemi.

„Harry!“

„Hermiono, jestli si myslíš, že jsem sem přišel, abych poslouchal ty její kraviny, tak-“

„Harry, paní Cattermolová!“

Harry se otočil okolo sebe, odhodil neviditelný plášť, běžel dolů za mozkomory, ti se blížili k ženině židli, Patron zmizel, takže je nikdo nemohl kontrolovat, vypadali, že užuž chtějí vysát duši paní Cattermolové a přibližovali svoje obličeje k ní, když...

EXPECTO PATRONUM!

Stříbrný jelen vyšlehl Harrymu z hůlky a rozběhl se za mozkomory, které svou silou odlákal od jejich oběti a bylo z něj cítit daleko větší teplo, než-li z kočky.

„Hermiono, seber ten viteál,“ řekl Harry.

Běžel dolů, aby sebral neviditelný plášť a pomohl paní Cattermolové.

„Ty?“ zašeptala paní Cattermolová. „Ale Reg říkal, žes to byl i ty, kdo dal mé jméno k vyslýchání!“

„Vážně?“ zamumlal Harry, rozvazující řetězy u židle paní Cattermolové.

„Asi se mi tedy něco změnilo v srdci. Diffindo!

Řetězy se nepohnuly.

„Hermiono, jak dostanu ty řetězy pryč?“

„Počkej, zkouším tady něco nahoře-“

„Hermiono, ti mozkomorové!“

„Já vím, Harry. Ale jestli se Umbridgeová probudí – bude po medailonu... Musím ho zdvojit – Geminio! Tady... Snad ji to přesvědčí...Hermiona sešplhala schody.

„Podívejme! Relashio!

Řetězy zazvonily a stáhnuly se z ramen paní Cattermolové, která měla stále tentýž vyděšený výraz.

„Nechápu,“ zašeptala.

„Nebojte, brzy tohle místo s námi opustíte,“ řekl Harry.

„Jděte domů, vezměte děti a opusťte tuhle zemi, pokud můžete. Přestrojte se a běžte. Však jste dnes viděla, jak to chodí. To, co jste slyšela – “

„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se dostaneme ke dveřím přes ty mozkomory?“

„Patroni,“ odpověděl Harry.

Stříbrný jelen klusal místností.

„Čím víc jich bude, tím lépe. Vykouzli svého.“

Expec – Expecto patronum!“ křikla Hermiona.

Nic se nestalo.

„Je to pouze kouzlo,“ uklidňoval Harry paní Cattermolovou, „není to nic, s čím byste si měla dělat starosti. Dělej, Hermiono!“

Expecto patronum!

Stříbrná vydra vyklouzla z Hermioniny hůlky a následovala Harryho jelena.

„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu s paní Cattermelovou ke dveřím.

Když Patronové míjeli sklepení, ozvaly se šokované výkřiky. Harry se rozhlédl okolo sebe: mozkomorové spadli na záda na obou stranách a vpíjeli se do temnoty, rozptýlení stříbrnými zvířaty.

„Je jasné, že teď půjdete domů za dětmi a schováte se svou rodinnou,“ říkal Harry mudlovské ženě, která byla oslněna světlem vycházejícím z Patronů a třásla se už jenom malinko.

„Vydejte se do ciziny, jestli můžete. Jen co nejdál od ministerstva. To je – ehm – oficiální pozice.“

„Nyní, jestli budete následovat patrony, budete moci opustit Atrium.“

Po kamenných schodech vystoupali, aniž by je kdokoliv chytil, ale když došli k výtahům, Harry začal mít zlé tušení, že ukážou-li se v Atriu se stříbrným jelenem a ostatními patrony poletujícími kolem nich, navíc doprovázeni skupinou zhruba dvaceti lidí, kteří jsou obviněni za nečistou krev, vzbudí nepříjemně velkou pozornost. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy před nimi zastavil výtah.

„Regu!“ vypískla paní Cattermoleová a vrhla se Ronovi do náruče.

„Runcorn mě dostal ven, napadl Umbridgeovou a Yaxleyho a všem nám řekl, ať odejdeme ze země. Myslím, že bychom to radši měli udělat, Regu, opravdu! Pospěšme si domů, vezmeme děti a...proč jsi tak mokrý?“

„Voda,“ zamumlal Ron a snažil se osvobodit z jejího sevření.

„Harry, vědí, že jsou na ministerstvu vetřelci. Říkali něco o díře ve dveřích do kanceláře Umbridgeové. Myslím, že máme tak pět minut, pokud...“

Hermionin Patron s lupnutím zmizel ve chvíli, kdy se zděšeným výrazem otočila na Harryho.

„Harry, jestli jsme tu v pasti...!“

„Nejsme, pokud si pospíšíme,“ řekl Harry.

Otočil se na civějící skupinku lidí za sebou.

„Kdo z vás má hůlku?“

Zhruba polovina z nich se přihlásila.

„Dobře, všichni, kdo nemají hůlky se přidají k někomu, kdo má. Musíme si pospíšit, než nás zastaví. Jdeme!“

Podařilo se jim nacpat se do dvou výtahů. Harryho Patron zůstal stát na stráži před zlatou mříží, dokud se nezavřela a výtahy začaly stoupat vzhůru.

„Osmé patro,“ řekl studený hlas čarodějky, „Atrium.“

Harry zjistil, že mají problém. Atrium bylo plné lidí, kteří běhali od krbu ke krbu a postupně je blokovali.

„Harry!“ zapištěla Hermiona. „Co chceš udělat?“

„DOST!“ zařval Harry a silný Runcornův hlas se rozlehl přes Atrium.

Kouzelníci blokující krby jakoby zamrzly.

„Za mnou,“ zašeptal ke skupince mudlů narozeným kouzelníkům, kteří se shlukly za Rona a Hermionu.

„Co se děje, Alberte?“ řekl stejný vousatý čaroděj, který před tím následoval Harryho z krbu. Vypadal nervózně.

„Tito lidé potřebují odejít před tím, než zablokujete krby,“ řekl Harry se vší autoritou, kterou v sobě posbíral.

Kouzelníci stojící před ním se zmateně dívali jeden na druhého.

„Bylo nám řečeno, že máme zablokovat všechny východy a nenechat nikoho...“

„Odmlouváte mi?“ zuřil Harry. „Chcete, abych prozkoumal váš rodokmen tak, jako Dirku Croswellovi?“

„Omlouvám se!“ zalapal po dechu vousatý čaroděj a ustoupil dozadu.

„Nic jsem tím nemyslel, Alberte, ale myslel jsem...Myslel jsem, že byli u výslechu a...“

„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se působivě rozléhal po celé hale. „Troufnu si tvrdit, že čistší, než tu, která koluje v mnohých z vás. Jděte,“ zakřičel na skupinku za sebou, která se rozutíkala ke krbům a začala po dvojicích mizet.

Ministerští kouzelníci zdrženlivě postávali, někteří vypadali zmateně, jiní zase vystrašeně a bázlivě. Když v tom:

„Mary!“

Paní Cattermoleová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, již nezvracející, ale jen pobledlý, právě přibíhal od dalšího výtahu.

„Re-Regu?“ Podívala se ze svého manžela na Rona, který hlasitě zaklel.

Plešatící čaroděj na ně zíral a jeho zrak se nechápavě přesouval od jednoho Rega Cattermolea na druhého.

„Hej, co se to děje? Co to má být?“

„Zataraste východ! HNED!“

Yaxley vyskočil z dalšího výtahu a bězel směrem ke skupině vedle krbů, v nichž právě všichni nečistokrevní kromě paní Cattermoleové zmizeli. V okamžiku, kdy plešatící čaroděj zvedl svou hůlku, zdvihl Harry svou obrovskou pěst a udeřil jej tak, že odletěl o kus dál.

„Pomáhal těm mudlovským šmejdům s útěkem, Yaxley!“ zakřičel Harry.

Kolegové plešatícího čaroděje začali křičet a hájit se, díky čemuž mohl Ron chytit paní Cattermoleovou a strčit ji do stále otevřeného krbu. Yaxley se střídavě díval na Harryho a na udeřeného čaroděje, a skutečný Reg Cattermole zaječel,

„Moje žena! Kdo to byl s mou ženou? Co se to tu děje?“

Harry viděl jak se Yaxley otočil a jak se na jeho brutální tváři objevila známka poznání.

„Dělej!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a skočili do krbu a v tom okamžiku za sebou zaslechli Yaxleyho kletbu, která jen těsně minula Harryho hlavu.

Několik vteřin se točili než vypadli ze záchodu do kabinky. Harry vyrazil dveře. Ron stál vedle nich a stále ještě bojoval s paní Cattermoleovou.

„Regu, já nechápu…“

„Pusťte mne, nejsem Váš manžel. Musíte jít domů!“

Najednou se v kabince za nimi ozval zvuk. Harry se ohlédl a viděl Yaxleyho, jak se právě objevil.

„POJĎME!“ zakřičel Harry, chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a otočili se zpět.

Obklopila je temnota. Drželi se pevně za ruce, ale něco bylo špatně… Hermionina ruka jako by klouzala z jeho sevření. Uvažoval, jestli se udusí. Nemohl se nadechnout, ani nic neviděl a jedinou věci na světě byla Ronova paže a Hermioniny prsty, které dál klouzaly pryč…

Pak už viděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, se svým hadovitým klepadlem, ale než se stihl nadechnout, uslyšel křik a uviděl záblesk purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.

 

 

 

 

 

14. kapitola - Zloděj


Harry otevřel oči a byl oslněn zlatou a zelenou barvou. Netušil, co se stalo, věděl jen, že leží na něčem, co se zdálo býtlistím a větvemi.

Jakmile popadl dech, zamrkal, a zjistil, že ona oslňující záře bylo sluneční světlo, dopadající na něj skrze listí vysoko nad ním.

Kousek od jeho tváře se něco zaškubalo. Harry se zvedl na kolena, připravenčelit nějakému malému divokému stvoření, avšak zjistil, že oním stvořením byla Ronova noha. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že všichni tři leželi v
lese, očividně sami.



Harryho první myšlenka byla Zapovězený les, a na okamžik, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo se objevit na Bradavických pozemcích, jej napadlo vyplížit se z lesa až do Hagridovy hájenky.

Za pár chvil Ron vydal dlouhý vzdech, a když se Harry začal plazit k němu, zjistil s jistotou, že nebyli v Zapovězeném lese:



Stromy byly mladší, byly dále od sebe a zem byla čistší.

S Hermionou, která byla také ještě na kolenou, se setkal u Ronovy hlavy. V okamžiku, kdy se Harry podíval na Rona, ho zaplavily obavy. Levá strana Ronova těla byla pokryta krví, jeho šedobílá tvář působila, v kontrastu s listím pokrytou zemí hrozivě.

Mnoholičný lektvar právě vyprchával: Ron se přeměňoval z Cattermolea zpět do své normální podoby. Jeho vlasy byly čím dál červenější a jeho tvář ztratila i ten zbytek barvy, co jí zbyl.

„Co se mu stalo?“

„Rozštěpení,“ odpověděla Hermiona, a její prsty již trhaly Ronův rukáv tam, kde byla krev nejtemnější.

Harry zděšeně sledoval, jak Hermiona úplně roztrhla Ronovo tričko. Vždycky o rozštěpení přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle...

Zvedl se mu žaludek, když spatřil, jak Hermiona pokládá obnaženou paži, na níž chyběl velký kus masa, odstraněný čistě jako nožem.

„Harry, rychle, v mém batohu, je tam malá lahvička s popiskou "Výtažek z dobromyslu".“

„Batoh... dobře...“

Harry doběhl k místu, kde Hermiona dopadla, popadl malý batůžek a vložil do něj ruku. Po hmatu poznával Harry jeden po druhém všechny možné předměty - obaly knih, vlněné svetry, boty...

„RYCHLE!“

Harry zvedl svou hůlku ze země, namířil ji na magický batoh, a zvolal, „Accio Dobromysl!

Malá hnědá lahvička vyletěla ven. Chytil ji a běžel zpět k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl otevřené, avšak za víčky byla vidět jen bělma.

„Omdlel,“ řekla Hermiona, která již byla také velmi bledá.

Již nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy ještě stále byly místy hnědé.

„Otevři to prosím, Harry, hrozně se mi klepou ruce.“¨

Harry odšrouboval víčko lahvičky, Hermiona ji vzala a tři kapky nalila do krvácejícího místa. Rána nyní vypadala několik dní stará. Nová pokožka přerůstala přes to, co jen před pár okamžiky bylo odhaleným masem.

„Wow,“ řekl Harry.

„To je to jediné, co se odvažuji udělat,“ řekla Hermiona roztřeseně.

„Jsou sice kouzla, která by ho zcela vyléčila, ale na to se teď opravdu necítím, a chyba by udělala mnohem více škody než užitku... Už tak ztratil hrozně moc krve...“

„Jak se mu to stalo? Myslím jako“ - Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil a ujasnil si, co se stalo - „Proč jsme tady? Myslel jsem, že jsme se vraceli na Grimauldovo náměstí, ne?“

Hermiona se zhluboka nadechla. Vypadalo to, že skoro brečí.

„Harry, myslím, že se tam už nebudeme moci vrátit.“

„Proč to...?“

"Když jsme se přemísťovali, Yaxley se mě chytil a já se ho nemohla zbavit, byl moc silný. Pořád mě ještě držel, když jsme dorazili na Grimauldovo náměstí, a pak - bojím se, že viděl dveře, a když jsme se tam dostali, tak jsem se vás rychle chytila a přenesla nás sem.“

„Ale kde je tedy on? Počkej... Chceš tím říct, že je na Grimmauldově
náměstí? Vždyť se tam nemůže dostat, ne?“

Její oči se leskly slzami, když odpovídala.

„Harry, myslím že může. Já-já jsem ho donutila, aby mne pustil tím, že jsem
použila Překážecí kletbu, ale to už jsem jej dostala dovnitř ochrany Fidelia
Charma. Od té doby, co Brumbál zemřel, jsme všichni Strážci tajemství,
pamatuješ? Takže já jsem mu to tajemství předala, že?“

Nebylo se o čem hádat, Hermiona měla naprostou pravdu. Toto pro ně byla silná rána. Pokud se mohl Yaxley dostat do domu, nemohli se tam vrátit. Díky Přemístění tam navíc mohl dostat i ostatní Smrtijedy. I když byl dům temný a depresivní, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště a navíc, teď, když byl Krátura mnohem milejší a přátelštější, svým způsobem domov. S pocitem viny si Harry vzpomněl na domácího skřítka chystajícího koláč, který Harry, Ron ani Hermiona nikdy neochutnají.

„Harry, je mi líto. Je mi to tak líto!“

„Nebuď hloupá, to nebyla tvoje vina! Když už něčí, tak moje..“

Harry strčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona ucouvla a tvářila
se vyděšeně.

„Umbridgeová ho zadělala do dveří své kanceláře aby mohla špehovat ostatní. Nemohl jsem ho tam nechat... Ale díky tomu zjistili, že v budově jsou vetřelci.“

Než mohla Hermiona odpovědět, Ron vydal vzdych a otevřel oči. Stále ještě
byl bledý a jeho tvář se leskla potem.

„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.

„Hrozně,“ odvětil Ron skřehotavě a škubl sebou, když ucítil svoji zraněnou
paži.

„Kde to jsme?“

„V lese, kde se pořádalo Mistrovství světa ve famrpále," objasnila Hermiona.

„Chtěla jsem nějaké kryté, uzavřené místo a tohle bylo...“

„... první místo, co tě napadlo,“ dořekl za ni Harry a rozhlédl se po očividně zcela vylidněném okolí.

Pořád myslel na to, co se stalo, když se přemístili naposledy, a když je Smrtijedi našli během několika minut. Mohlo to být čtení myšlenek? Věděl Voldemort nebo jeho lidé, kam je Hermiona vzala tentokrát?

„Myslíš, že bychom měli vyrazit?“ zeptal se Ron Harryho, a ten na jeho tváři
viděl, že myslí na to samé.

„Nevím.“

Ron stále vypadal bledě a zpoceně. Ani se nepokusil posadit, a zdálo se, že
byl příliš slabý, aby to zkoušel. Myšlenka, že by s ním hýbali, byla
nepředstavitelná.

„Prozatím tu zůstaneme,“ řekl nakonec.

Hermiona, které se očividně ulevilo, vyskočila na nohy.

„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.

„Jestli tady zůstaneme, měli bychom použít nějaká ochranná kouzla,“ odpověděla, pozvedla hůlku, začala opisovat velký kruh kolem Harryho a Rona a mumlala zaklínadla.

Harry si všiml poruch v okolním vzduchu. Bylo to, jakoby Hermiona tvořila nad mýtinou tepelný závoj.

„Salvio Hexia... Protego Totalum... Repello Muggletum... Ševelisimo.... Mohl bys vyndat stan, Harry?“

„Stan?“

„Z tašky!“

„Z... jo, jasně,“ řekl Harry.

Neobtěžoval se ho hledat uvnitř a raději použil vyvolávací kouzlo. Stan se vynořil jako beztvará hromada plátna, lan a tyček. I díky zápachu koček, který byl úplně stejný, Harry poznal, že se jedná o stejný stan, ve kterém posledně spali na mistrovství světa ve famfrpálu.

„"Myslel jsem, že patří tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva,“ řekl a začal rozplétat zamotané kolíky.

„Zjevně jej nechtěl vrátit, má housera,“ pronesla Hermiona, zatímco předváděla složité pohyby hůlkou.

„Takže si ho Ronův taťka mohl půjčit. Erecto!“ dodala a zamířila hůlkou na neforemné plátno, které se v plynném skupenství vzneslo do vzduchu a zcela pevné se usadilo na zem před Harryho, kterému z rukou vyletěl kolík a s hukotem přistál na konci lana.

Cave Inimicum,“ dokončila Hermiona a mávla k nebi.

„To je vše, co můžu udělat. Přinejmenším bychom měli vědět, že přicházejí; nemůžu ale zaručit, že nás ochrání před Vol-“

„Nevyslovuj to jméno!“ přerušil ji Ron hrubě.

Harry a Hermiona se na sebe podívali.

„Omlouvám se,“ zaúpěl Ron, když se napřímil a podíval se na ně. „ale jakoby to nosilo smůlu nebo tak. Nemůžeme mu prostě říkat Vy-víte-kdo, prosím?“

„Brumbál říkal, že strach ze jména-“ pokračoval Harry.

„Uvědom si, že nazývání Ty-víš-koho jeho jménem nakonec Brumbálovi nepřineslo moc dobrého,“ odsekl Ron. „Prostě prokaž Ty-víš-komu nějakou úctu, ano?“

„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm hodila varovný pohled; očividně se nechtěla s Ronem hádat, když byl tak slabý.


Harry s Hermionou Rona napůl donesli, napůl dovlekli skrz vchod do stanu. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak si Harry pamatoval; malý byteček s koupelnou a kuchyní. Postrčil stranou staré křeslo a položil Rona opatrně na spodní patro poschoďové postele. I tak krátká cesta způsobila, že Ron ještě více zbledl, a jen co ho položili na matraci, zavřel oči a nějakou chvíli neřekl ani slovo.

„Udělám čaj,“ řekla Hermiona udýchaně, vytáhla z hloubi svého batohu konvici s hrnky a zamířila do kuchyně.

Pro Harryho byl teplý nápoj stejně příjemný, jako ohnivá whisky v tu noc, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že zahnal pryč alespoň malou část vzteku, který se rozkmital v jeho hrudi. Po minutě či dvou prolomil Ron mlčení.

„Co myslíte, že se stalo s Cattermolovými?“

„S trochou štěstí se odtamtud dostali pryč,“ řekla Hermiona svírajíc svůj horký šálek.

„Jen co se pan Cattermole dovtípil, co se stalo, a svou ženou se přemístil a teď právě opouští zemi i se svými dětmi. Udělali, co jim Harry řekl.“

„Hrome, doufám, že se odtamtud dostali,“ řekl Ron, a opřel se zády o polštáře.

Zdálo se, že mu čaj dělá dobře. Už se mu do obličeje vrátila trocha barvy.

„Podle toho, jak na mě mluvili, když jsem byl on, to
nevypadalo, že by byl nějak zvlášť důvtipný. Bože, doufám, že to zvládli. Jestli kvůli nám oba skončí v Azkabanu...“

Harry se podíval na Hermionu a na mysli mu vytanula jediná otázka – zda
to, že paní Cattermoleová u sebe neměla hůlku, nezabránilo tomu, aby se společně
se svým manželem přemístila a...nezemřela v jeho náruči.

Hermiona pozorně sledovala Rona, který teď projevoval tak velkou starost o osud Cattermoleových. V jejím pohledu byla cítit taková něha, že Harry skoro myslel, že ji nachytá při tom, až Rona políbí.


„Takže ho máš?“ zeptal se ji Harry částečně i proto, aby jí připomněl, že tu stále je.

„Mám...co?“ řekla trochu překvapeně.

„Kvůli čemu jsme právě prošli tím vším? Ten medailon. Kde je?“

„Vy ho máte?“ vykřikl Ron a posunul se na podušce o něco výš. „A nikdo mi nic
neřekne! Sakra, to jste se nemohli ani zmínit?“

„No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.

Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno „S“ vysázené z drobných zelených kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.

„Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?“
zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Chci říct...víme, že je to pořád viteál?“

„Myslím, že ne,“ řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho prohlížela. „Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky poškození.“

Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.

„Myslím, že Krátura měl pravdu,“ řekl Harry. „Musíme zjistit, jak ho otevřít před tím, než ho budeme schopní zničit.“

Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic úspěšnější, než on sám.

„Cítíte to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v pěsti.

„Co myslíš?“

Ron podal viteál Harrymu.

Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?

„Co s ním uděláme?“ zeptala se Hermiona.

„Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit,“ odpověděl Harry ,a ač se mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení, kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.

„Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem,“ dodal směrem k Hermioně,
vstal a protáhnul se. „A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty zůstaneš
tady,“ dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se mu opět
vlila šedá barva.

Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám, strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili. Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.

Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.

Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny city.

Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké větší zvíře. Přesto zvedl svou hůlku, aby byl připraven. Jeho vnitřnosti, už tak rozházené nevhodnou porcí hub, teď vypadaly velmi neklidně.

Myslel, že bude cítit radost, až se jim podaří získat viteál, ale bůh ví proč, ten pocit nepřicházel. Vše, co teď cítil, když seděl a hleděl do okolní temnoty, z níž jeho hůlka mohla osvítit jen nepatrnou část, byl strach o to, co bude dál. Bylo tak těžké, dostat se až sem a snažil se o to celé týdny, měsíce, možná i roky, ale teď, když byl tady, náhle zastavil a sešel z přímé cesty. Někde venku byly další viteály, ale neměl nejmenší tušení, kde. Ani nevěděl, jak všechny vypadají a dokonce ani netušil, jak zničit ten, který se teď opíral o jeho hruď. Zvláštní bylo, že se od jeho těla vůbec nezahřál, ale zůstával chladný, jako kdyby ho právě vytáhl z ledové vody. Čas od času si Harry myslel nebo možná jen představoval, že cítí nepatrný tlukot srdce v trochu jiném rytmu, než byl jeho vlastní. Jak tak seděl v temnotě před stanem, visela nad ním nepojmenovatelná předtucha. Snažil se jí čelit, odtlačit myšlenky pryč ze své hlavy, ale stále se
k němu vracely. Ani jeden nemůže žít, když druhý zůstává naživu.

Ron a Hermiona, kteří teď tiše mluvili uvnitř stanu, mohli kdykoliv odejít, pokud by chtěli. On ale nemohl. Zdálo se mu, že zatímco sedí ve tmě a snaží se ovládnout vlastní strach a vyčerpání, viteál na jeho hrudi tikal a odpočítával čas, který mu ještě zbývá...Hloupý nápad, říkal sám sobě, takhle nemysli...


Jizva ho začínala znovu pálit. Přepokládal, že si to způsobil sám, svými myšlenkami a pokusil se začít myslet na něco jiného. Přemýšlel o chudáku Kráturovi, který na něho čekal doma a místo toho k němu dorazil Yaxley. Bude skřítek mlčet nebo řekne Smritijedovi všechno, co věděl? Harrymu se chtělo věřit, že Krátura se za posledních pár měsíců změnil natolik, aby k němu byl loajální, ale kdo může vědět, co všechno se stane?

Co když ho Smrtijedi budou mučit? Do Harryho hlavy vtrhli nepříjemné představy a tak se pokusil je také zatlačit pryč. Nebylo nic, co by mohl pro Kráturu udělat. Rozhodli se spolu s Hermionou, že se nebudou pokoušet ho přivolat – co kdyby někdo z ministerstva přišel s ním. Nemohli počítat s tím, že by přemísťování skřítků bylo oproštěno od stejné trhliny, která způsobila, že se Yaxley dostal na Grimmauldovo náměstí přichycen na okraji Hermionina rukávu.

Harryho jizva teď přímo žhnula. Věděl o tolika věcech, které ještě musí vyřešit. Lupin měl pravdu s kouzly, se kterými se v životě nesetkali, ani si je nepředstavovali. Proč mu Brumbál nevysvětlil víc? Možná si myslel, že bude mít více času, že bude žít ještě roky, možná století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud ano, mýlil se...Snape to viděl...Snape, spící had, který zaútočil na vršku věže...

A Brumbál spadl dolů...spadl...

„Dej mi to Gregorovitchi!“

Harryho hlas byl vysoký, jasný a chladný, hůlku držel před sebou dlouhými bílými
prsty. Muž, na kterého mířil, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ač nebyly vidět žádné provazy, které by ho tam držely. Houpal se tam, svázaný neviditelnými lany, ruce a nohy zkroucené kolem sebe a jeho vystrašená tvář byla červená od krve, která se mu hrnula do hlavy. Měl čistě bílé vlasy a huňaté neupravené vousy. Trochu jako Santa Claus.

„Nemám ho, už ho nemám! Ukradli mi ho před mnoha lety!“

„Nelži Lordu Voldemortovi, Gregorovitchi. On to pozná...vždycky to pozná.“

Oči muže, který tu před ním visel, byly rozšířené, plné strachu a zdálo se, že se stále rozšiřují víc a víc, dokud jejich temnota nepohltila Harryho úplně.

„A Harry spěchal skrze temnou chodbu v malém Gregorovitchově stavení a držel před sebou lucernu. Gregorovitch vrazil do místnosti na konci chodby a jeho lucerna osvětlila něco, co vypadalo jako dílna. Vyřezávané kusy dřeva a zlato zářící v houpavém světle lucerny. A na okně seděl jako nějaký obří pták mladý muž se zlatými vlasy. V krátkém okamžiku, když jeho tvář osvítilo mihotavé světlo lampy, uviděl Harry v jeho obličeji zvláštní uspokojení. V tom ale muž
vypálil omračující kouzlo a skočil pozpátku z okna s jásavým smíchem.

A Harry zase vyrazil ven z těch obrovských očí a Gregorovitchova tvář byla plná
hrůzy.

„Kdo byl ten zloděj, Gregorovitchi?“ řekl vysoký studený hlas.

„Nevím, nikdy jsem ho už neviděl, ne – prosím – PROSÍM!“

Bylo slyšet výkřik a objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry!“

Otevřel oči a ruku si tisknul na čelo. Sklouznul po stanu a opíral se ze strany o plátno zkroucený na zemi. Podíval se nahoru na Hermionu, jejíž vlasy teď zakrývaly ten malinký kus oblohy viditelný mezi větvemi stromů nad nimi.

„Sen,“ řekl, a rychle se posadil, aby se vyhnul Hermionině zlostnému pohledu. „Musel jsem si zdřímnout, promiň.“

„Vím, že to byla tvoje jizva! Je ti to vidět na očích! Díval ses Vol...“

„Nevyslovuj jeho jméno!“ ozval se Ronův rozčílený hlas zevnitř stanu.

„Dobře,“ odsekla Hermiona, „tak tedy do Ty-víš-čí mysli!“

„Nechtěl jsem, aby se to stalo!“ řekl Harry. „Byl to sen! Ty snad můžeš kontrolovat, o čem jsou tvoje sny, Hermiono?“

„Kdyby ses naučil používat Nitrobranu...“

Ale o tom Harry nechtěl diskutovat. Chtěl probrat to, co právě viděl.

„Našel Gregorovitche, Hermiono, a myslím, že ho zabil, ale před tím nahlédnul do jeho mysli a viděl tam...“

„Myslím, že by bylo lepší, kdybych si vzala hlídku, když jsi tak unavený, že usínáš,“ řekla chladně Hermiona.

„Já ji dokončím!“

„Ne, očividně jsi vyčerpaný. Jdi dovnitř a lehni si.“

Odešla zpět do stanu a vypadala naprosto neústupně. Harry, ač rozzlobený, ji následoval dovnitř.

Ronova stále ještě šedá tvář vykukovala z pod přikrývky na spodní posteli. Harry vyšplhal nad něj, lehnul si a hleděl na tmavý plátěný strop nad sebou. Po chvíli promluvil Ron tak tiše, aby se jeho hlas nedonesl až k Hermioněm choulící se u vchodu.

„Co Ty-víš-kdo dělá?“

Harry pevně zavřel oči, aby si vzpomněl i na sebemenší detaily toho, co před chvílí viděl. Potom zašeptal.

„Našel Gregorovitche. Zavěsil ho vzhůru nohama a mučil ho.

„Jak mu může Gregorovitch udělat novou hůlku, když visí vzhůru nohama?“

„Nemyslím...je to divný, že jo?“

Harry zavřel oči a přemýšlel o tom, co viděl a slyšel. Čím víc to probíral, tím méně smyslu mu to dávalo...Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o spojení mezí nimi, nic o tom, že by mu měl Gregorovitch vyrobit novou, mocnější hůlku, aby porazil Harryho...

„Něco od Gregorovitche chtěl,“ řekl Harry, oči stále ještě pevně zavřené. „Chtěl, aby mu to dal, ale Gregorovitch řekl, že mu to někdo ukradl
před mnoha lety...a pak...pak...“

Vzpomněl si, jak on jako Voldemort pronikl skrz Gregorovitchovy oči
do jeho vzpomínek...

„Četl v Gregorovitchově mysli a viděl mladého muže sedícího na okenním parapetu, který po Gregorovitchovi vypálil kletbu a ztratil se mu z dohledu. Ukradl to, ukradl něco, co Ty-víš-kdo chce. A já...já myslím, že už jsem ho někde viděl...“

Harry si přál ještě jednou alespoň zahlédnout tvář toho smějícího se chlapce. Ta krádež se podle Gregorovitche stala před mnoha lety. Proč mu ta tvář přišla známá?

Zvuky okolního lesa zněly uvnitř stanu tlumeně. Vše, co mohl Harry slyšet bylo Ronovo dýchání. Po chvíli Ron zašeptal: „Neviděl jsi, co ten zloděj drží?“

„Ne,...muselo to být něco malého.“

„Harry?“

Dřevěná konstrukce Ronovy postele zapraskala, jak změnil polohu.

„Harry, nemyslíš si, že Ty-víš-kdo chce něco dalšího, aby z toho vytvořil viteál?“

„Nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by to pro něj nebezpečné? Neříkala Hermiona, že už teď dostal svou duši na samou hranici svých možností?“

„Jo, ale co když o tom neví.“

„No...možná,“ řekl Harry.

Byl si jistý, že Voldemort hledal řešení, jak obejít pouto mezi svojí a jeho hůlkou a že ho chce získat od starého mistra...ale teď, když ho zabil, očividně bez toho, že by se ho zeptal byť jen na jedinou otázku o jeho vědomostech o hůlkách...

Co chce Voldemort najít? Proč, když mu leží Ministerstvo kouzel a vlastně i celý kouzelnický svět u nohou, je pryč, někde daleko a chce získat předmět, který kdysi dávno vlastnil Gregorovitch a který mu byl ukraden neznámým zlodějem?

Harry před sebou stále viděl toho blonďatého mladíka. Byl veselý, divoký, v jeho očích byl náznak darebáctví, které vyzařovalo i z Freda a George. Zmizel z okenního parapetu, jako pták a Harry už ho někdy před tím viděl, ale nemohl si vzpomenout kde...

Když je teď Gregorovitch mrtvý, je to mladý zloděj, který je v ohrožení života a ve chvílích, kdy se začalo zdola ozývat Ronovo chrápání a Harry sám pomalu upadal do spánku, byl to on, okolo kterého se točily Harryho myšlenky.

 

 

 

 

 

15.kapitola - Skřetí pomsta

 

Druhý den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším, nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem, který vyryl do kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry cítil, že by Pošuk raději chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores Umbridgeové. Potom se vrátil do stanu a čekal, až se ostatní probudí, aby si mohli promluvit, co budou dělat dál.

Harry a Hermiona měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které bylo okolo mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které by mohly prozradit, že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.

Jakmile postavili stan ukrytý v mladém podrostu, očarovali jeho okolí s novým ochranným kouzlem. Harry se ve svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro nějaké jídlo. Avšak nešlo to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města, zmrazil ho nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela mlha.

„Ale ty umíš udělat úžasného Patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil do stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo: mozkomorové.

„Nemohl jsem . . . ho udělat.“ těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu píchalo. „On byl . . . nepřišel.“

Jejich výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si znehybňující chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu zaplnil uši a on nebyl schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo všechnu jeho vůli, aby se odpoutal ze svého místa a běžel, zanechával za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi mudly, kteří je nebyli schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství všude, kam by šli.

„Takže pořád nemáme žádné jídlo.“

„Buď zticha, Rone,“ odsekla Hermiona. „Harry, co se stalo? Proč si myslíš, že by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!“

„Nevím.“

Sedl si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál tak dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v Bradavickém expresu.

Ron nakopl nohu od židle.

„Co?“ zavrčel na Hermionu. „Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby, co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!“

„Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory,“ řekl Harry dotčeně.

„Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!“

„To se hodí.“

„A co to s tím mám — ?“

„Samozřejmě!“ zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením ztichli.

„Harry, dej mi ten medailon! No tak,“ řekla netrpělivě a poklepala na něj prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!“

Nastavila ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si neuvědomil, že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje těžká síla, dokud oba pocity neustoupily.

„Lepší?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, mnohem lepší!“

„Harry,“ řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu připomínal návštěvu nemocného, „nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?“

„Co? Ne!“ bránil se, „Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho měl na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne? Ginny mi říkala, že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala.”

„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. „No, možná bychom ho neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu.“

„Nenecháme tady ležet viteál,“ prohlásil pevně Harry. „Když ho ztratíme,
když ho ukradnou—„

„No, dobře, dobře,“ řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si ho za tričko, aby nešel zahlédnout.

„Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho.“

"Skvělý,“ řekl popudlivě Ron, „a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom prosím jít pro nějaké jídlo?“

„Dobře, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona a letmo pohlédla na Harryho. „Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové.“

Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě, odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.

„To není krádež, že ne?“ zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali míchaná vajíčka na topince.

„Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?“

Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, „E -nee, 'ty se moc staráš. 'Vidu!“

A vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně najedení. Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry se cítil šťastný a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních hlídek.

Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný žaludek znamená dobrou náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry tím byl nejméně překvapen, protože strpěl mnoho období blízkých k vyhladovění u Dursleyových.

Hermiona snášela dobře ty noci, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než bobule nebo staré sušenky, možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě mlčela. Ron byl ale zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky nebo Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým. Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával se přímo nepřátelským.

„Tak kam dál?“ byla jeho stálá písnička. Vypadalo to, že nemá žádné vlastní nápady, ale jenom čeká až Harry a Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on seděl a dumal nad malými zásobami jídla.

Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné hodiny, když zkoušeli přijít na to, kde jsou ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty se začaly stále více opakovat, protože neměli žádné nové informace.

Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa, která jsou pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom Albánie, kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.

„Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno odpoledne,“ řekl Ron sarkasticky.

„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do exilu a Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý,“ řekla Hermiona. „Víme, že had není v Albánii, je většinou s Vol—„

„Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?“

„Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým—spokojen?“

„Nijak zvlášť.“

„Neumím si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese,“ řekl Harry, který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě proto, že chtěl přerušit to protivné ticho. „U Borgina a Burkese byli experti ve věcech černé magie, ihned by poznali viteál.“

Ron si demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a pokračoval, „Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v Bradavicích.“

Hermiona si povzdychla

„Ale Brumbál by ho našel, Harry!“

Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.

„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-“

„O!"

„TY-VÍŠ-KDO!“ křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. „Jestli je nějaké místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!“

„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“

„Ano, jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo, že je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-“

„Je to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?“ zeptal se Ron. Tahal za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho uchopit a zaškrtit ho s ním.

„Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co odešel,“ řekla Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry.

„A Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš z jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?“

„Jo,“ řekl Harry.

„Ale on tu práci nedostal, že?“ řekla Hermiona. „Takže nikdy nedostal šanci najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!“

„No dobře,“ řekl Harry rezignovaně. „Zapomeňte na Bradavice.“

Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.

Hermiona se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák plný kanceláří.

„Můžeme zkusit se prokopat k základům?“ polovičatě navrhla Hermiona.
„Tady by viteál neschoval,“ řekl Harry. Věděl to celou dobu.

Sirotčinec bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem neuložil část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost a tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik vzdálený, jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo od budovy U Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a mramorovými podlahami.

I když neměli žádný plán, pokračovali v cestě krajinou, stavěli stan radši na různých místech každou noc. Každé ráno se ujistili, že odstranili všechna vodítka k jejich přítomnosti a potom vyrazili, aby našli jiné osamocené místečko v ústraní, cestovali pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin útesů, na fialová vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do kryté oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou židličkovanou a hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože odměnou bylo dvanáct hodin většího strachu a úzkosti.

Harryho neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.

“Co? Co jsi viděl?“ dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.

“Tvář,“ zamumlal pokaždé Harry. „Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche.“

A Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron doufá, že mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově řádu, ale konec konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl vidět jen to, o čem zrovna Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co by rád.

Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou šťastnou tváří, a Harry si byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl Voldemort stejně jako on sám. Jak Harryho jizva stále pálila, veselý, blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho vzpomínkách. Naučil se potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže ostatním dvou neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl je zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.

Když se dny natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona si povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil do stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti, jak mají hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si uvědomili, že se k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody, aby vypadali zaneprázdnění.

Harry si nemohl pomoci, ale byl zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem on nyní viděl bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký tajný plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také zklamaná jeho chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o dalších místech pro viteál, ale jediný, který mu neustále přicházel na mysl byly Bradavice a stejně jako nikdo z ostatních si nemyslel, že by to bylo pravděpodobné a přestal to připomínat.

Podzim se převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na kompostech ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr a déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci, nedostatek lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce proti Voldemortovi.

„Moje matka,“ řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
„umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu.“

Rozmrzele strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se automaticky podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se zlatý řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání medailonu.

„Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu,“ namítla Hermiona, „nikdo to nedokáže. Jídlo je první z pěti Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu Elementárního Přem-“

„Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?“ ozval se nerudně Ron žmoulající rybu mezi zuby.

„Je nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud ovšem víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při ruce to-“

„Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné,“ přerušil ji Ron.

„Harry tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu, že jsem holka, předpokládám!“

„Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!“ odhodil míč na její stranu hřiště.

Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.

„Jestli chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu sedět a dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-“

„Buďte zticha!“ řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
„Buďte zticha, můj bože!“

Hermiona vypadala zaraženě.

„Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-“

„Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!“

Harry se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich. Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.

„Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?“ zašeptal Harry k Hermioně.

„Ano,“ řekla tiše. „Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a kdokoli jsou.“

Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk odvalujících se kamenů, hovor nějakých lidí, silné šplouchání vody. Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, která rozmístili kolem sebe, byla naštěstí dostačující i ve tmě, která je rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud to byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla budou podrobena první zkoušce před černou magií.

Hlasy se stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli zurčení řeky to nebylo vůbec jisté.

Hermiona uchopila perleťovou kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo najít ultradlouhé uši a hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili do uší a poslouchali, co se děje před stanem.

Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.

„Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není na ně příliš brzy? Accio losos!“

Párkrát to zvláštně zastříkalo a poté proti proudu vyskočila ryba. Někdo vděčně vykřikl jako prasátko.
Harry si vložil ultradlouhé uši hlouběji: přes tekoucí vodu bylo složitější zaslechnout, co si povídají. Jenže oni nehovořili angličtinou, nebo jiným lidským jazykem. Byl to hrubý nemelodický tón, jaký kdy v životě slyšeli. Připomínalo to chrčení a jakési drnčení, spíš hrdelní zvuky. Jeden z nich hovořil hlubším, pomalejším hlasem, narozdíl od druhého.

Oheň tančil na druhé straně břehu, letmé stíny procházely mezi plameny a stanem. Vůně opékaného lososa Harrymu, Ronovi a Hermioně zatemňovala správný úsudek. Poté už jen slyšeli cinkání příborů o talíře nově příchozích a první z mužů začal opět hovořit.

„Tady Griphooku, Gornuku.“

„Skřeti“, udělala Hermiona grimasu Harryho směrem a ten přikývl.

„Děkujeme,“ řekli skřeti unisono v angličtině.

„Takže, vy tři jste jak dlouho na útěku?“ zeptal se další hlas teď už vyzrálý a příjemnější, byl to hlas Harrymu nejasně známý, Harry jen nevěděl, neměl představu o koho jde.

„Šest týdnů... nebo sedm? Už jsem zapomněl,“ odpověděl unavený muž. „Potkal jsem Griphooka jako prvního a nekrátce na to potom Gornuka. Je hezké mít společnost.“

Tady udělal menší odmlku.

„A co tebe přimělo odejít, Tede?“ pokračoval.

„Věděl jsem, že pro mne přijdou,“ zazněl opět ten přátelský veselý hlas, Tedův hlas a Harry najednou pochopil, o koho tu jde: byl to otec Tonksové!

„Slyšel jsem totiž, že se kolem mého obydlí pohybují Smrtijedi, takže jsem se rozhodl rychle, a to odejít pryč.
„Odmítl jsem výjimku být registrován jako mudla, viděl jsem to jako otázku času, věděl jsem, že musím opustit svou rodinu. Moje žena je v pořádku, ona je totiž čistokrevná čarodějka. A pak jsem potkal tadyhle Deana, asi před pár dny, že chlapče?“

„Jo,“ odpověděl další hlas, který byl už nyní Harrymu, Ronovi i Hermioně důvěrně známý. Pocítili záchvěv vzrušení, vždyť šlo o jejich nebelvírského spolužáka Deana Thomase!

„Mudla?“ zeptal se první muž.

„Ano, dalo by se říct,“ řekl Dean. „Můj otec opustil mou matku, když jsem byl ještě malé dítě. Nemám žádný důkaz, jestli byl třeba kouzelník.“

Nastalo ticho, tedy krom neustálého žvýkání, pak ale Ted promluvil znovu.

„Musím říct, Dirku, jsem překvapen, že jsem tě dokázal doběhnout. Potěšen, ale překvapen. Říkal jsi, že jsi byl chycen.“

„Byl,“ řekl Dirk, „ byl jsem napůl cesty do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Někdo Dawlishe omráčil a já si pak vzal jeho koště. Bylo to jednodušší, než si myslíš: nepočítal jsem s tím, že bude za moment v pořádku. Ale byl hodně popletený. Rád bych si potřásl rukou s kouzelníkem nebo s čarodějkou, kdo mi zachránil život.“

Tady nastala další pauza, kdy jen praskal oheň a bylo slyšet šumění vody.

Teď řekl: „A kde jste se vzali vy dva? Já, ehm, žil v přesvědčení, že sloužíte tomu – jehož – jméno – nesmíme – vyslovit.“

„Pak jste žil ve špatném přesvědčení,“ odpověděl skřet s pisklavějším hláskem. „My si žádnou stranu nevybíráme. Tohle je válka čistě jen mezi kouzelníky.“

„Jak jste se sem potom dostali?“

„Můj dojem byl v rozumnosti,“ řekl skřet s hlubším tónem řeči. „Být odmítnut jsem považoval za nemístnou žádost. Mohu říci, že má osoba se cítila bezpečněji v ohrožení.“

„O co vás žádali?“ zeptal se Ted.

„Špatné povinnosti - přiměřené důstojnosti mé rasy,“ odpověděl skřet, jeho hlas byl tvrdší a méně lidský, jak to řekl. „Nejsem domácí skřítek.“

„A co ty, Griphooku?“

„Stejné důvody,“ řekl skřet vysokým hlasem. „Gringottovi už dále nejsou kontrolováni výhradně mou rasou. Neuznávám žádného kouzelníka jako svého pána.“

Ještě si něco v nářečí zamrmlal pod vousy a Gornuk se usmál.

„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se Dean.

„Říkal,“odpověděl Dirk, „že existují věci, které kouzelníci také neuznávají.“

Nastala krátká pauza.

„Nechápu to,“ řekl Dean.

„Já jsem udělal svoji malou pomstu před tím, než jsem odešel,“ řekl Griphook anglicky.

„Jsi správnej chlap - skřet,“ poznamenal Ted letmo. „Předpokládám, že se nepodařilo uzamknout Smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s vysokou ostrahou.“

„Kdybych ho tam měl , ten meč by mu stejně nepomohl probít se ven,“ odpověděl Griphook.

„Dean a já tady pořád něco postrádáme,“ řekl Ted.

„Třeba je to Severus Snape, ačkoli on to neví,“ řekl Griphook a oba skřeti propukli ve zlomyslný smích.
Uvnitř stanu bylo Harryho dýchání mělké vzrušením: on a Hermiona na sebe zírali a poslouchali nejpozorněji, jak jen dokázali.

„Neslyšel jsi o tom, Tede?“zeptal se Dirk. „O dětech, kteří se snažili ukrást Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích?“

Jako by Harrym projel elektrický výboj, drásající každý jeho nerv, takže stál na místě jako přikovaný.

„Neslyšel jsme o tom,“ řekl Ted, „nepsali to v Denním Věštci?“

„Těžko,“ usmál se Dirk. „Griphook mi tady řekl, že o tom slyšel od Billa Weasleyho, který pracuje tady v bance. Jedno z dětí, které se pokoušelo vzít meč, byla Billova mladší sestra.“

Harry letmo pohlédl směrem k Hermioně a Ronovi, kteří svírali ultradlouhé uši, tak pevně, jako záchranné lano.

„Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapeovy kanceláře a rozbili skleněnou vitrínu, kde byl patrně uložen meč. Snape je chytil na schodišti, když se pokoušeli propašovat meč.

„Ah, měli štěstí,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že by byli schopni použít ten meč proti Vy-víte-komu“ Nebo proti Snapeovi samotnému?“

„Takže, ať si mysleli, že s tím mečem udělají cokoli, Snape se rozhodl, že ten meč nebyl na stávajícím místě v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, dle mého předpokladu, dostal Snape pravomoc od Vy-víte-koho. Poslal tedy meč do Londýna, aby byl raději uložen u Gringottů.“

Skřeti se začali znovu smát.

„Pořád nechápu, co je tady vtipného,“ řekl Ted.

„Je to výmysl,“ zaskřehotal Griphook.

„Nebelvírův meč!“

„Ale ano. Je to kopie-excelentní kopie, jen co je pravda - ale je to produkt kouzelníků. Originál byl před staletími skut skřety a jistě měl vlastnosti, které mají pouze zbraně vyrobené skřety. Ať je Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru v Gringottově bance.“

„Vidím,“ řekl Ted, „ a chápu to tak, že ses neobtěžoval to Smrtijedům říct?“

„Nevidím důvod obtěžovat je informacemi,“ řekl samolibě Griphook, a teď se připojili ke Gornukovu a Dirkovu smíchu.

Ve stanu zavřel Harry oči, ochotný položit někomu na otázku, na kterou potřeboval odpověď. Po minutě, která mu připadala, jakoby jich bylo deset, se Dean podvolil: byl taky (Harry si to pamatoval skrz úder, který mu Dean ušťedřil) ex-přítelem Ginny.

„Co se stalo s Ginny a se všemi ostatními? Jedna, která se to pokoušela ukrást.“

„Oh, byli potrestáni, a to tvrdě,“ řekl Griphook lhostejně.

„Jsou přesto v pořádku?“ zeptal se rychle Ted, „myslím, že Weasleyovi nepotřebují více zraněných dětí, že?“

„Pokud se nemýlím, tak neutrpěli vážná zranění,“ odpověděl Griphook.

„Naštěstí pro ně,“ řekl Ted. „ Se Snapeovou mocí předpokládám, že bychom měli být jenom rádi, že jsou ještě na živu.“

„Copak vy tomu příběhu věříte? Vy, Tede?“ otázal se Dirk. „Vy věříte, že Brumbála zabil Snape?“

„Samozřejmě, že ano,“ ozval se Ted. „Nechystáte si tu sednout a říct mi, že si myslíš, že s tím měl Potter co dočinění?“?“

„Je těžké v těchto dobách něčemu uvěřit,“ zamumlal Dirk.

"Znám Harryho Pottera,“ řekl Dean, „a myslím si, že je opravdu Vyvoleným nebo jak mu chcete říkat."

„Rád bych věřil, že je, synu,“ pokračoval Dirk, „pevně věřil. Ale kam zmizel? Zkuste se pozvednout nad věcí. Copak si myslíte, že by věděl něco, co nevíme my anebo má něco zvláštního za úkol, jako že by teď třeba venku bojoval a rozšiřoval řady rebelů, místo toho aby se teď někde ukrýval? Víte, že teď spadl do pasti -"

„Vyvolený?!“ pousmál se Ted. „Čtete moc lží, Dirku. Hledejte fakta, například v Jinotaji.“

Dirk náhle vydal něco, co se podobalo velmi hlasitému skřeku, jako kdyby spolkl rybí kost; nakonec zaprskal: „Jinotaj? Tu snůšku nesmyslů, který vydává Xenophilius Láskorád?“

„Ne, není takový blázen, jak vypadá,“ odporoval mu Ted. „Měl byste se na to podívat, vytiskl všechny věci ohledně ignorování Vyvoleného. V posledním vydání nebyla ani jedna zmínka o muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho to nechají uveřejňovat, to nevím, ale Xenophilius říká, že úplně nejpřednější povinnost každého kouzelníka, který je proti Vy-víte-komu, aby Harry Potterovi věřil a pomáhal mu.“

„Těžko někdo může pomáhat chlapci, který zmizel z povrchu zemského,“ namítl Dirk.

„Poslouchejte, sama skutečnost, že chlapce ještě nechytili, je obrovský úspěch,“ řekl Ted.

„Rád bych od něj přijal pár rad; ale snažíme se, aby zůstal svobodný a nezajatý, ne?“

„No, tak v tomto jste uhodil hřebík na hlavičku,“ prohodil Dirk hlasitě. „S celým ministerstvem a všemi jeho informátory, kteří jej hledají, bych čekal, že už bude dávno chycený. Myslíte si, že už ho chytili a zabili, bez toho, aniž by o tom informovali lidi?“

„Ne! To neříkejte, Dirku,“ zamumlal Ted.

Nastala dlouhá odmlka, naplněná zvukem cinkání nožů a vidliček.

Když začali opět mluvit, znovu nahodili téma, mají-li tu přespat anebo se vrátit zpět ze zalesněné stráně na bezpečnější místo. Rozhodli se, že stromy jim poskytnou lepší úkryt, uhasili oheň, a začali se vzdalovat zpět do lesa a jejich hlasy se začaly ztrácet. Harry, Ron a Hermiona si svinuli zpět své Ultradlouhé uši. Harry, který se za každou cenu snažil zůstat potichu, měl stále větší problém je odposlouchávat a nakonec vyhrkl – „Ginny – meč -“

„Já vím,“ ozvala se Hermiona.

Sáhla pro malou tašku, tentokrát jí pravé rameno kleslo k levému podpaží.

„Tady... my... jsme,“ říkala mezi zuby, když vytahovala nějaké věci.
Konečně se jí podařilo dostat okraj zlaceného rámu obrazu. Harry přispěchal, aby jí pomohl. Portrét byl prázdný, proto Hermiona vzala svou hůlku a namířila na něj připravená v ten moment říci zaklínadlo.

„Pokud někdo vyměnil ten meč v Brumbálově pracovně,“ říkala, „Phineasi Nigellusi, viděl jste někoho vcházet do jeho pracovny s nějakým pouzdrem?“

„Vždyť pořád spí,“ řekl Harry, ale stále zadržoval dech, když Hermiona mířila hůlkou na látku stanu. Poté řekl: „Ehm... Phineas- Phineas Nigellus?“

Nic.

„Phineasi Nigellusi!“ řekla Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, můžeme s vámi hovořit?“

„Prosím...Pořád pomáhat,“ ozval se jeho obvyklý studený sarkastický hlas a vstoupil do svého portrétu.

Jako první zakřičela Hermiona: „Obscura!“

A temnota se zjevila nad Phineasem Nigellusem a jeho černé zchytralé oči udeřila tak, že vykřikl bolestí.

„Co – jak se opovažujete – co si myslíte - ?“

„Velmi se omlouvám, profesore Blacku,“ pípla Hermiona, „ale je to nezbytné opatření.“

„Zaprvé, odstraňte tuhle zkaženou přísadu! Řekl jsem, odstraňte to! Kazíte velmi krásné dílo! Kde to jsem? O co tu jde?“


Nikdo neví, kde jsme,“ pronesl Harry a Phineas Nigellus ztuhl, zanechal pokusů vyvléknout se z něčeho, co mu zakrývalo oči.

„Je to snad hlas ‚nepolapitelného‘ pana Pottera?“

„Možná,“ řekl Harry, aby udržel zájem Phinease Nigelluse. „Máme pár otázek, na které bychom se vás rádi zeptali – týkají se Nebelvírského meče.“

„Ach,“ řekl Phineas Nigellus, který otáčel hlavou sem a tam, aby zahlédl Harryho, „Ano. To byla ta hloupá dívka, co jednala úplně nejnemožněji -"

„Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron okamžitě.

Phineas Nigellus povytáhl obočí. „Kdo je tu další?“ zeptal se a opět otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón se mi ani trošku nelíbí! Ta holka a její přátelé měli šílenou odvahu… Krást v ředitelně.“

„Nic tam nekradla!“ promluvil Harry. „Ten meč Snapeovy nepatří.“

„Ale patří škole profesora Snapea,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok na něj ta Weasleyovic holka měla? Zasloužila si svůj trest, stejně jako ten idiot Longbottom a ta střelená Láskorádová!“

„Neville není idiot a Lenka není střelená!“ odpověděla Hermiona.

„Kde to jsem?“ opakoval Phineas Nigellus a opět začal zápasit s tím, co mu zakrývalo oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mne odnesli z domu mých předků?“

„Na tom nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptala se Hermiona naléhavě.

„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa, aby tam udělali něco pro toho troubu Hagrida.“

„Hagrid není trouba!“ odpověděla Hermiona pronikavě.

„A Snape si myslel že je to trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se pravděpodobně s Hagridem dobře bavili. Zapovězený les… Už měli co dělat s mnohem horšími věcmi než to!“

Ulevilo se mu, představoval si, že Snape používal přinejmenším kletbu Cruciatus.

„Co nás opravdu zajímá, profesore Blacku, je, jestli někdo předtím jiný, ehm, odnášel meč. Třeba kvůli čištění, nebo tak?“

Pineas Nigellus se přestal pokoušet osvobodit své oči a zachechtal se.

„Mudlovská šmejdko,“ řekl, „Ocel, kterou vyrobili skřeti, nepotřebuje čistit, ty jednoduchá holko. Skřetí stříbro odpuzuje normální špínu, absorbuje pouze to, co ji posílí. “

„Neříkej Hermioně, že je jednoduchá,“ řekl Harry.

„Tato hádka mne unavuje,“ odvětil Phineas Nigellus. „možná je čas abych se vrátil do ředitelovy kanceláře…?“

Stále ještě oslepený začal tápat po okraji obrazu a pokoušel se najít cestu pryč z tohoto obrazu zpět do toho v Bradavicích. Harry náhle dostal nápad.

„Brumbál! Můžeš nám sem přivést Brumbála?“

„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.

„Brumbálův portrét – nemohl bys ho sem přivést s sebou, do svého obrazu?“

Phineas Nigellus se otočil směrem, odkud zněl Harryho hlas.

„Očividně nejen mudlovští šmejdi jsou ignoranti, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou mezi sebou cestovat, ale nemohou pryč z hradu, s výjimkou návštěv obrazů jich samotných jinde. Brumbál sem se mnou nemůže, a po tom, co jste mi tu provedli, vás mohu ujistit, že ani já vás již znovu nenavštívím!“

Harry sklíčeně sledoval Phineasovy další pokusy opustit obraz.

„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám říci, kdy naposledy byl meč vyndán z vitríny? Myslím předtím, než ho ukradla Ginny.“

Phineas si netrpělivě odfrkl.

„Myslím, že naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vyndaný když jej profesor Brumbál použil, aby se dostal do nějakého prstenu.“

Hermiona se podívala po Harrym. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem Nigellem Blackem, který se opět pokoušel dostat k východu, říkat cokoli dalšího.

„Takže dobrou noc vám všem,“ řekl trochu jízlivě a začal opouštět obraz.

Ještě než úplně zmizel, Harry náhle vykřikl, „Počkejte! Řeknete Snapeovi, že jste nás viděl?“

Oslepená hlava Phinease Nigella se vrátila do obrazu.

„Profesor Snape má mnohem důležitější věci na starosti. Dobrou noc, Pottere!“

S těmito slovy zmizel úplně a nenechal za sebou nic, kromě temného obzoru.


„Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Já vím!“ zvolal Harry.

Začal máchat rukama ve vzduchu, protože se nemohl ovládat. To bylo mnohem více než čekal. Chodil sem a tam po stanu a měl pocit jako by mohl uběhnout míli. Už ani necítil hlad. Hermiona uklidila obraz Phinease Nigella zpět do batohu, rychle jej zadělala, odhodila do rohu a s rozzářeným výrazem pohlédla na Harryho.

„Ten meč dokáže zničit viteály! Skřetí čepele vstřebají jen to, co je posílí – Harry, ten meč je nasáklý baziliščím jedem!“

„A Brumbál mi ho nedal, protože ho stále ještě potřeboval, chtěl ho použít na ten medailon…“

„… a musel si uvědomit, že by ti nedovolili si ho nechat podle jeho poslední vůle…“

„… takže vyrobil kopii…“

„… a falešný meč vložil do vitríny….“

„… a ten skutečný nechal… kde?“

Dívali se jeden na druhého a Harry cítil, že odpověď neviditelně plula ve vzduchu nad nimi, na dosah ruky. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo snad řekl, ale Harry si to neuvědomoval?

„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Mysli! Kde by ho mohl nechat?“

„V Bradavicích ne,“ odpověděl Harry, který stále ještě pochodoval po místnosti.

„Někde v Prasinkách?“ hádala Hermiona.

„Chroptící chýše?“ řekl Harry. „Nikdo tam přeci nechodí.“

„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to trochu riskantní?“

„Brumbál Snapeovi věřil,“ připomněl Harry.

„Ne dost na to, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.

„Jo, to je pravda!“ odpověděl Harry a cítil se potěšen, že Brumbál Snapeovi přeci jen úplně nevěřil.

„Takže ukryl meč někde daleko od Prasinek, že? Co myslíš ty, Rone? Rone?“

Harry se rozhlédl. Na okamžik ho napadlo, že Ron opustil stan, ale pak si všiml, že leží ve stínu svého lůžka a má velice tvrdý výraz.

„Oh, vy jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“

Ron si odfrkl a díval se na spodek vrchní palandy. „Jen pokračujte, vy dva. Nenechte mě rušit vám zábavu.“

Harry se zmateně podíval na Hermionu, ale ta jen zatřásla hlavou, očividně v koncích stejně, jako on.

„Co máš za problém?“ zeptal se Harry.

„Problém? Žádný není,“ odpověděl Ron, stále odmítající se podívat do Harryho tváře. „Nic, co by tě mělo zajímat.“
Bylo slyšet zvláštní klapání nad jejich hlavami, začínalo pršet.

„Takže ty nemáš problém?“ nevěřil Harry. „Vyklop to.“

Ron zahoupal svýma dlouhýma hohama a posadil se. Vypadal umíněně, což bylo pro něj neobvyklé.

„Jak chceš. Nečekej ode mě, že budu skákat kolem stanu a hledat ztracenou věc. Je to nesmysl, pokud si to neuvědomuješ.“

„Neuvědomuješ?“ opakoval Harry. „Neuvědomuješ?“

Kap, kap, kap. Déšť nyní padal více a silněji. Harry jakoby předpokládal, že něco podobného z Rona vypadne, ale že to bude takový dopad, to nečekal ani v nejmenším. Donutilo ho to mírně se zamyslet.

„Není fér, že zde nemám ani kousek svého života,“ řekl Ron. „Víš přece, že mám obvázanou paži a je mi zima a jsem hladový. Myslel jsem si, že po tolika týdnech hledání bychom něčeho mohli dosáhnout.“

„Rone,“ řekla Hermiona tak tiše, že ji Ron přes padající a bubnující kapky deště stěží slyšel.

„Myslel jsem si, že víš, pro co ses to rozhodl.“

„Jo, já taky.“

„Takže kterou část jsi, zatímco putujeme, nečekal?“
Naštvanost se Harrymu vtírala pomalu do hlasu, ačkoli před tím se jen bránil.
„Myslel sis, že budeme nocovat v pětihvězdičkových hotelích? Že najdeme viteál každý den? Že se vrátíš k mamince do Vánoc?“

„Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ křikl Ron a jeho slova bodla do Harryho jako nože. „Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co dělat, že máš reálný plán!“

„Rone!“ řekla Hermiona už teď o trochu hlasitěji, Ron ji však i přes to ignoroval.

„Pak promiň, že jsi spadl na zem,“ namítl rozhořčeně Harry. „Jsem s tebou jako ty se mnou od začátku, ne? Řekl jsem ti vše, co řekl Brumbál mně. A konečně jsi přece nic nenamítal, našli jsme jeden viteál-“

„Jo ale jen to, že bychom ho měli zničit a pak najít ty zbylé – vždyť to jsou prázdná slova.“

„Rone, sundej si ten medailon, ano?“ řekla Hermiona nezvykle vysokým hlasem. „Dej ho dolů, úplně ti zatemňuje úsudek ve věcech, které říkáš!“

„Však on to udělá!“ zvolal Harry, který neměl pro Ronovo chování žádnou omluvu. „Myslíš si, že jsem tak blbý, že jsem nezjistil to, že si o mně za zády povídáte? Myslíš si, že jsem neuhádl, co si myslíte?“

„Harry, my jsme ne-“

„Nelži, Hermiono!“ okřikl ji Ron hněvivě. „Copak jsi sama neříkala, že jsi zklamaná. Že si myslíš, že Harry nemá ani-“

„Takhle jsem to – takhle jsem to neřekla, Harry!“ vyjekla Hermiona.

Déšť bušil do stanu, kapky padaly na Hermionin obličej a vzrušení z těch pár sekund bylo pryč, jako by nikdy nebylo. Ještě doutnající oheň vyhasnul a vše se obrátilo do tmy a zimy. Nebelvírský meč byl schován, ale oni nevěděli kde. Tady ve stanu byli tři adolescenti, jejichž jediné štěstí bylo, že doposud žijí.

„Tak proč jsi stále tady?“ zeptal se Harry Rona.

„Zkus si tipnout,“ na to Ron.

„Pak můžeš jít domů,“ řekl Harry.

„Jo! Možná půjdu!“ zařval Ron. „Tys neslyšel, co říkali o mé sestře? Ale ty neuděláš zhola nic, je to přece jenom Zapovězený les, že? Setkal jsem se s nejhorším Potterem! Ty se vůbec nestaráš – dobře, tak já to udělám. Skvěle! Obří pavouci a duševní záležitosti -“

„Jen jsem řekl – byla s ostatními, kteří byli s Hagridem-“

„Jo, slyšel jsem to! Nestarej se! A co zbytek mé rodiny: Weasleyovi nepotřebují další zraněné dítě. Slyšel jsi i toto?“

„Já jo-“

„Ale přece se nebudeš trápit, že?“

„Rone!“ řekla hlasitě Hermiona, snažící se vynutit přístup mezi ty dva. „Nemyslím si, že se to doopravdy stalo, nic přece nevíme: přemýšlej, Rone! Bill je vyděšený, spousta lidí to musí vidět, George přišel o ucho a ty logicky předpokládáš, že jsi teď na řadě. Myslím, že jen mínil, že-“

„Ach, takže ty jsi si jistá, jo? Dobrá tedy, nebudu se o ně trápit. Pro tebe je to jednoduchý, že? Když jsou tvoji rodiče daleko-“

„Moji rodiče jsou mrtví!“ vykřikl hněvivě Harry.

„Jo a moji ty tvé můžou každým dnem následovat!“ uhodil na něj Ron.

„Tak BĚŽ!“ zakřičel na něj Harry. „Utíkej za svou maminkou, jen si jdi! Aby dala hodně dobrého jídla, když je to tady tak na-“

„Prestego!“ zaječela Hermiona mezi Harrym a Ronem vznikla neviditelná stěna. Oba se vyděsili, když je ta nově vytvořená bariéra od sebe odhodila. Harry pocitíl něco pálivého vůči Ronovi a Ron také: něco se mezi nimi zlomilo.

„Nech tady viteál,“ řekl Harry.

Ron odhodil řetízek na nejbližší židli. Otočil se k Hermioně.

„Co to děláš?“

„Co tím míníš?“

„Ty tu zůstáváš, nebo co?“

„Já...,“ její obličej se stáhnul do úzkostné grimasy. „Ano -ano. Já zůstávám. Řekli jsme přece, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme-“

„Hm bezva,“ odtušil Ron, „takže sis vybrala jeho.“

„Rone, ne! Vrať se zpátky, prosím, vrať se zpátky!“

Byla zastavena vlastním štítovým kouzlem, které vytvořila včerejší noci na jeho ochranu

Harry pořád tiše stál a naslouchal Hermioninu vzlykání a volání Ronova jména.

Po několika minutách se vrátila. Mokré vlasy se jí lepily na obličej.

„J-je p-p-pryč! Z-zmizel!“

Zhroutila se na židli a dala se do bezútěšného pláče.

Harry byl jako omámený. Sehnul se pro viteál a pověsil si ho na krk. Zakryl Ronovým povlečením Hermionu, měl o ni starost. Poté vlezl do své postele a zíral do tmy na plátěnou střechu stanu a poslouchal bubnující déšť.

 

 

 

 

 

 

 

16. kapitola - Godrikův důl

 

Když se Harry dalšího rána probudil, chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo. Dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron nikdy neodešel a je stále tady.
Když ale otočil hlavou na posteli a uviděl Ronovo opuštěné lůžko, bylo to pro něj, jako by uviděl mrtvolu. Seskočil ze své postele a snažil se nekoukat směrem k té Ronově. Hermiona, která již byla vzhůru a dělala cosi v kuchyni, mu ani nepopřála dobrá ráno a ve chvíli, kdy vešel dovnitř, odvrátila hlavu jinam.

Je pryč, říkal si Harry v duchu. Je pryč. Musel na to pořád myslet, i když se myl a oblékal, jako kdyby věřil, že opakováním zmírní šok, který to v něm vyvolalo. Je pryč a už se nevrátí. A Harry věděl, že je to pravda, protože ve chvíli, kdy opustí toto místo, jejich ochranná kouzla způsobí, že už je Ron nebude schopen najít.

Snídani snědli v naprostém tichu. Hermiona měla oteklé červené oči a bylo vidět, že celou noc nespala. Sbalili si věci a Hermiona si dávala na čas. Harry věděl, proč chce chvíle strávené na břehu řeky prodloužit. Několikrát se upřeně zadívala ke vchodu a pravděpodobně si namlouvala, že přes bubnování dešťových kapek slyší zvuk kroků. Ale žádná červenovlasá postava se mezi stromy neobjevovala.

Pokaždé, když ji Harry napodobil a rozhlédl se kolem (nemohl si prostě pomoct, aby sám malinko nedoufal v Ronův návrat) a neviděl nic, než mokré kmeny stromů, explodovala v něm lahvička plná vzteku.

Slyšel Rona, jak říká: „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a s těžkým žaludkem pokračoval v balení.

Rozbahněná řeka tekoucí vedle nich se rychle zvedala a vypadalo to, že se brzy přelije až na břeh. Loudali se a balení jim trvalo o dobrou hodinu déle, než normálně.
Konečně, poté, co si Hermiona třikrát přebalila celý obsah batohu, nenašla už další důvod k tomu, aby tu dál zůstávali. Harry se jí chytil za ruku a přemístili se pryč. Znovu se objevili na návětrném, vřesem pokrytém úpatí kopce.

Okamžitě poté, co se přemístili, pustila Hermiona Harryho ruku, poodešla od něj a sedla si na velký kámen opodál. Opřela si obličej o kolena a třásla se. Harry věděl, že pláče. Pozoroval ji a věděl, že by ji měl nějak utišit, ale něco způsobilo, že stál jako přikovaný.

Cítil se napjatě a chladně. Znovu viděl opovržlivý výraz Ronovy tváře. Překračoval vřes a chodil ve velkém kruhu, v jehož středu seděla rozrušená Hermiona, která odříkávala už pravidelná ochranná kouzla.

Nezmínili se o Ronovy po několik dalších dní. Harry byl odhodlán už nikdy nevyslovit jeho jméno a Hermiona pravděpodobně věděla, že neexistuje síla, která by ho k tomu přinutila, i když občas v noci, když si myslela, že spí, slyšel, jak vzlyká.

Harry také začal vyndávat Pobertův plánek a zkoumal ho ve světle své hůlky. Čekal na okamžik, kdy se bod se štítkem „Ron Weasley“ znovu objeví v chodbách bradavického hradu, chráněn tím, že je nositelem „čisté krve.“

Ron se však neobjevoval a po čase Harry zjistil, že se na něj dívá jenom kvůli Ginnině jménu v dívčí ložnici a přemýšlel, jestli intenzita jeho pohledu způsobí, že pronikne do jejích snů a dá jí nějak vědět, že na ní myslí a doufá, že je v pořádku.

Celé dny zasvětili přemýšlení o tom, kam mohl Brumbál schovat Nebelvírův meč, ale čím víc o tom mluvili, tím zoufalejší a za vlasy přitaženější byly jejich spekulace.
I kdyby ho na nože brali, nemohl si Harry vzpomenout, že by se Brumbál jedinkrát zmínil o místě, kam by něco schoval. Byly chvíle, kdy nevěděl, jestli je víc naštvaný na Rona, nebo na Brumbála.
´Mysleli jsme, že víš, co děláš...Mysleli jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat...Mysleli jsme, že máš skutečný plán!´

Musel si to přiznat – Ron měl pravdu. Brumbál mu nezanechal vůbec nic. Vypátrali jeden viteál, ale ani netušili, jak ho zničit. Ostatní byly stejně nedostupné, jako dřív.
Beznaděj hrozila, že ho úplně zaplaví. Byl překvapený svým odhodláním zatáhnout své přátele na bludnou a nesmyslnou cestu.
Nic nevěděl, neměl žádné nápady a neustále byl v bolestném napětí, kdy i Hermiona řekne, že už toho má dost. Že odchází.

Mnoho večerů trávili v téměř úplném tichu. Hermiona vyndala portrét Phinease Nigelluse a opřela ho o židli, jakoby chtěla, aby vyplnil část té zející díry, která tu zůstala po Ronově odchodu.
Phineas Nigellus navzdory svému dřívějšímu přesvědčení, že už se nikdy neukáže, neodolal šanci zjistit něco víc o tom, co Harry plánuje a souhlasil, že se objeví, oslepen, vždy jednou za pár dní. Harry byl vlastně rád, že ho vidí, protože to byla alespoň nějaká společnost, i když sarkastická a posměvačná.

Zjišťovali každou novinku o tom, co se děje v Bradavicích, ale Phineas Nigellus nebyl úplně nejlepší informátor. Uctíval Snapea, jako prvního ředitele ze Zmijozelu od doby, kdy jím byl on sám, a oni museli být velice opatrní, aby nějak nekritizovali nebo se nevhodně neptali na jeho práci, protože jinak Phineas Nigellus okamžitě opouštěl svůj portrét.

Ale přeci jen jim nějaké kusé informace zanechal.
Vypadalo to, že Snape musí neustále čelit malé vzpouře ze strany tvrdého jádra studentů.
Ginny dostala zakázáno chodit do Prasinek a Snape obnovil dekret Umbridgeové o zákazu sdružování více, než tří studentů a všech neoficiálních studentských kroužků. Z toho všeho si Harry vyvodil, že Ginny a možná i Neville a Luna dělali všechno proto, aby mohli pokračovat v Brumbálově armádě.

Těchto několik neúplných zpráv způsobilo, že Harry chtěl vidět Ginny tak moc, až z toho dostával bolesti břicha, ale také znovu myslel na Rona, Brumbála a samotné Bradavice, které mu chyběly skoro stejně tak, jako jeho bývalá přítelkyně.

Když Phineas mluvil o Snapeových tvrdých opatřeních, Harryho doháněla k šílenství představa, že by se jednoduše vrátil do školy a přidal se k odboji proti Snapeově režimu. Dosyta se najíst, mít svou měkkou postel a mít na starost ostatní, byla pro něj momentálně ta nejkrásnější představa na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je hledanou osobou číslo jedna a je na něj vypsána odměna deset tisíc galeonů.

Jít do Bradavic by bylo asi stejně nebezpečné, jako jít rovnou na Ministerstvo kouzel. Phineas Nigellus mu to bezděčně připomněl, když mu uklouzla otázka o tom, kde spolu s Hermionou jsou. Hermiona ho pokaždé, když to udělal, dala zpátky do tašky a Phineas Nigellus po takovýchto náhlých loučeních pravidelně odmítal přijít po několik dalších dní.

Venku bylo stále chladněji. Nikde nemohli zůstat příliš dlouho, a tak, než aby zůstali v jižní Anglii, kde nejhorší, co je mohlo potkat, byla zmrzlá půda, cestovali dál po celé zemi – svahy hor, kde v plískanicích sklouzával jejich stan dolů, rovná hluboká blata, kde byli často zaplaveni studenou vodou, nebo malý ostrůvek uprostřed jezera ve Skotsku, kde jim sníh přes noc napůl zbořil stan.

Už několikrát zahlédli blikat v obývacím pokoji za oknem vánoční stromek, když Harry jednoho večera znovu nadhodil to, co se mu zdálo jako jediná, dosud neprozkoumaná cesta, která jim zbývala.
Zrovna dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona byla ve skrytu neviditelného pláště v supermarketu (při odchodu upustila trochu peněz do otevřené pokladny) a Harrymu se zdálo, že je s žaludkem plným boloňských špaget a hruškového kompotu o něco přístupnější, než obvykle.

Také jí navrhl, aby si udělali pauzu v nošení viteálu, který teď visel přes palandu za ním.

„Hermiono?“

„Hmm?“ Byla zrovna zkroucená v jednom z propadlých křesel a četla Příběhy Bardla Beedla.

Nemohl si představit, co víc ještě dokáže z knihy vydolovat, protože vlastně nebyla nijak dlouhá, ale evidentně zrovna něco luštila, protože Základní zaklínačské znaky ležely otevřené na opěradle.

Harry si odkašlal. Cítil se úplně stejně, jako když před pár lety využil příležitosti k tomu, aby se zeptal profesorky McGonagallové, jestli může jít do Prasinek i přes to, že mu Dursleyovi nepodepsali jeho formulář se svolením.

„Hermiono, přemýšlel jsem a...“

„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“

Očividně ho neposlouchala. Naklonila se dopředu a podávala mu Příběhy Bardla Beedla.

„Podívej na tenhle symbol,“ ukázala na vrch stránky.
Bylo tam cosi, co vypadalo jako jméno příběhu (Harry ovšem runy neznal, takže si nemohl být jistý) a symbol, který připomínal trojúhelníkové oko s panenkou přeškrtnutou svislou čarou.

„Nikdy jsem se Starodávnými runami nezabýval, Hermiono.“

„Já vím, ale tohle není runa a není ani v Zaklínačských znacích. Myslela jsem si, že je to obrázek oka, ale není! Někdo ho tam domaloval, podívej. Je napsaný inkoustem. Přemýšlej – už jsi ho někdy před tím viděl?“

„Ne...Ne, počkej chvilku.“ Harry se podíval blíž. „Není to ten samý symbol, který měl Lunin táta na krku?“

„No, to jsem si myslela!“

„Potom je to Grindewaldovo znamení.“

Zírala na něj s otevřenou pusou.

„Cože?“

„Krum mi říkal...“

Převyprávěl jí příběh, který mu sdělil Krum na svatbě. Hermiona vypadala užasle.

„Grindewaldovo znamení?“ dívala se střídavě na symbol a zpátky na Harryho.
„Nikdy jsem neslyšela o tom, že měl Grindewald nějaké znamení. Není o tom žádná zmínka v ničem, co jsem o něm kdy četla.“

„No, jak jsem říkal, Krum si myslel, že ten symbol byl vyrytý do zdi v Kruvalu a udělal ho tam Grindewald.“

Zamračeně spadla zpátky do křesla.

„To je velmi zvláštní. Pokud je to symbol černé magie, co dělá v dětské knížce?“

„Jo, je to divný,“ řekl Harry. „A ty si myslíš, že by ho měl Brousek poznat. Byl ministr, měl by být na černou magii expert.“

„Já vím...Možná si myslel, že je to oko stejně jako já. Všechny ostatní kapitoly mají přes svůj název malý obrázek.“

Nemluvila, ale dál zkoumala podivné znamení. Harry to zkusil znovu.

„Hermiono?“

„Hmm?“

„Přemýšlel jsem. Já...Já chci jít do Godrikova Dolu.“

Vzhlédla jeho směrem, ale její oči se dívala někam daleko za něj. Byl si jistý, že stále ještě přemýšlí o tajemném znamení v knize.

„Ano,“ řekla. „Ano, taky jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že asi budeme muset.“

„Slyšela jsi správně, co jsem říkal?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že ano. Chceš do Godrikova dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Bude to nebezpečné, ale čím víc o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi zdá, že tam bude.“

„Eh...co tam bude?“ zeptal se Harry.

Na to se na něj podívala přesně tak zmateně, jak on se cítil.

„No přeci ten meč, Harry!“ Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit a navíc Godrikův Důl je rodiště Godrika Nebelvíra...“

„Vážně? Nebelvír pochází z Godrikova dolu?“

„Harry, otevřel jsi vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“

„No,“ zamumlal a poprvé po několika měsících se usmál. Svaly v obličeji měl už zvláštně ztuhlé. „Možná, že jsem je otevřel, víš, když jsem je koupil...takže vlastně jednou...“

„Vesnice je pojmenovaná po něm, myslela jsem, že ti dojde to spojení,“ řekla Hermiona a její hlas zněl skoro jako za starých časů.
Harry skoro očekával, že mu řekne, že si odskočila do knihovny. „Něco málo o Godrikově dole v Dějinách čar a kouzel bylo, počkej...“

Otevřela olemovanou kabelu a chvíli něco hledala, až nakonec vytáhla svůj výtisk staré učebnice – Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové. Listovala v ní, až našla, co hledala.

„'Po podepsání mezinárodní dohody o utajení v roce 1689 se čarodějové začali skrývat. Bylo to přirozené a postupně vytvořili jakousi svojí společnost ve společnosti. Mnoho malých vesniček lákalo kouzelnické rodiny, které se spojovaly dohromady kvůli své bezpečnosti a vzájemné podpoře. Vesnice jako Tinsworsh v Cornwallu, Horní Praporek v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie, byly známé domovy pro mnoho kouzelnických rodin, které žily v pokoji vedle mudlů.
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godric Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'“

„Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje,“ řekla Hermiona a zavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův Důl, Godric Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?”

„No jo...“

Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova Dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti, a v osobě Bathildy Bagshotové.

„Vzpomínáš, co říkala Muriel?“ zeptal se posléze.

„Kdo?“

„Vždyť víš,“ řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. „Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena.“

„Ach,“ řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:

„Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově Dole.“

„Bathilda Bagshotová,“ mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, předpokládám...“

Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.

„Co?“ řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,...“

„Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?“

Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také „senilka“.
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii – ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.

„No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova Dolu?“

„Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry.”

Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.

„Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe...”

Harry ji nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším, co řekla, ale ve skutečnosti ji nevnímal. Poprvé od té doby, co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.

Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově Dole kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu.
To bylo vše, co mu po nich zbylo.


Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova Dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.

Trvalo to celý týden – museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.

Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.

Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.

Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.

„Všechen ten sníh!” zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit – jdi vepředu, já to udělám...“

Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.

„Sundáme ten plášť,” řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: „Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!“

Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.

Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.

„Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!” řekla Hermiona.

„Opravdu?”

Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...

„Jsem si jistá, že ano,” řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. „Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov.”

Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.

„Harry, podívej!”

A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.

Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...

Jdeme,” řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.

Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...

U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh.
Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.

Za kostelem, řada za řadou vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.

„Podívej, to je hrobka Abbottových – mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!”

„Nekřič tolik!” požádala ho Hermiona.

Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili, že nemají žádnou společnost.

„Harry, tady!” zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.

„Je to – ?”

„Ne, ale podívej!” Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil, aby lépe viděl.

Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameny spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:

'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'

Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.

Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála – oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo.
Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý – jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.

Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.

Nechápal co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.

„Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil – ?” začala Hermiona.

„Ne,” řekl Harry úsečně, a hned dodal: „Pojdmě dál hledat.” a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl – nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů pokazit vztekem.

„Tady!” zakřičela znovu Hermiona ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. “Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter.”

Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.

„Harry, pojď na moment sem.“

Nechtěl se znovu zdržovat a jen váhavě prošel sněhem zpět k ní.

„Co je?“

„Podívej se na tohle!“

Hrob byl mimořádně starý, počasím poškozený tak, že jen stěží dokázal přečíst jméno. Hermiona mu však neukazovala jméno, ale symbol nad ním.

„Harry, to je ta značka z knihy!“

Harry zíral na místo, které měla na mysli. Kámen byl natolik starý, že nebylo snadné zjistit, co na něm bylo vytesáno, ačkoli se zdálo, že symbol nad téměř nečitelným jménem by skutečně mohl být oním znakem ve tvaru trojúhelníku.

„Jo… Mohl by…“

Hermiona rozsvítila svou hůlku a zamířila ji na jméno na náhrobním kameni.
„Píše se tu Ig-Ignotius, myslím…“

„Jdu dál hledat své rodiče, dobře?“ řekl Harry trochu hrubě, a nechal ji klečet vedle starého hrobu.

Každou chvilku rozpoznal příjmení, které znal z Bradavic, stejně tak jako Abbott. Někdy zde dokonce byly pochovány celé generace kouzelnických rodin - z dat na náhrobcích Harry poznal, že takové rodiny vymřely, nebo se odstěhovaly z Godrikova Dolu. Jak postupoval dál a dál mezi hroby, kdykoli došel k dalšímu pomníku, pocítil vzrušení.

Temnota a ticho se náhle jakoby ještě prohloubili. Harry se rozhlédl okolo, vystrašený, pomyslel na mozkomory, potom si uvědomil, že koledy skončily, a štěbetání chorystů sláblo, jak se pomalu vraceli zpět na nádvoří. Někdo uvnitř kostela zhasnul světla.

Poté Hermionin hlas vyšel z temnoty potřetí, rázný a čistý, jen několik metrů od něj

„Harry, jsou tady...přímo tady.”

Harry z jejího hlasu poznal, že teď jsou to doopravdy jeho rodiče. Pomalu se sunul dopředu, jakoby něco tlačilo na jeho hrudník. Stejný pocit měl po tom, co zemřel Brumbál. Zármutek, který tlačil na jeho srdce a plíce.

Náhrobní kámen byl jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným. Byl vyroben z bílého mramoru stejně jako Brumbálova hrobka, nápisy na něm byly lehce čitelné. Vypadalo to, jakoby zářily ve tmě. Harry si ani nemusel kleknout nebo se ohýbat aby mohl přečíst vyrytá slova.


JAMES POTTER LILY POTTER
Narozen 27. března 1960 Narozena 30. ledna 1960
Zemřel 31. října 1981 Zemřela 31. října 1981

Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.


Harry si pomalu přečetl ta slova, jako kdyby si myslel, že bude mít jen jedinou možnost zjistit jejich význam. Ta poslední přečetl nahlas.

„'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'...“ Napadla ho děsivá myšlenka a zachvátila ho panika.

„Není tohle motto Smrtijedů? Proč je to tady?“

„To neznamená porazit smrt způsobem, jakým myslí Smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona tichým hlasem. „Znamená to, víš...to, co přijde po smrti. Posmrtný život.“

Ale oni nežijí, myslel si Harry. Jsou pryč. Prázdná slova nemohou změnit skutečnost, že jeho rodiče leží pod vrstvou sněhu a kamene. Bezvýznamně, nevědouce.
Slzy přišly dřív, než je stačil zastavit. Horké vytékaly z jeho očí, ale okamžitě mu mrzly na tvářích a nemělo smysl cokoliv předstírat nebo je skrývat.
Nechal je téct, rty pevně sevřené k sobě a díval se k zemi, kde tenká vrstva sněhu skrývala jeho očím místo posledního odpočinku Lily a Jamese, teď už určitě jen kosti či prach, který neví, že jejich žijící syn tu teď stojí a jeho srdce bije díky jejich oběti a v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než s nimi na věky spát pod sněhem.

Hermiona ho znovu vzala za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ní podívat, ale vrátil jí stisk a zhluboka ostře vdechoval noční vzduch, aby se zklidnil a opět nad sebou získal kontrolu. Měl pro rodiče vzít něco s sebou, ale nemyslel na to a všechny rostliny na hřbitově byly teď bez listů a zmrzlé. Hermiona však zvedla svou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu a před nimi se zjevila kytice vánočních růží.
Harry ji chytil a položil ji rodičům na hrob.

Jakmile se narovnal, chtěl odejít. Zdálo se mu, že tu už nemůže zůstat ani chviličku. Položil ruku kolem Hermioniných ramen a ona svou okolo jeho pasu. Potichu se otočili a odcházeli sněhem pryč míjící u toho hroby Brumbálovy matky a sestry, zpátky směrem k tmavému kostelu, a jejich pohledům, skrytými padajícími vrátky.

 

 

17. kapitola - Bathildino tajemství

„Harry, stůj.“

„Co se děje?“Zrovna dorazili k hrobce neznámých Abbotů.

„Někdo tu je, sleduje nás. Jsem si jistá. Tam za tím keřem“

Oba dva stáli naprosto tiše, držíc se jeden druhého, zírali do neproniknutelné temnoty hřbitova. Harry nic neviděl.

„Určitě?“

„Viděla jsem, jak se tam něco hýbe. Přísahala bych, že jsem něco viděla…“

Odstoupila od něj, připravená kouzlit..

„Vypadáme jako mudlové,“ poukázal Harry.

„Mudlové, kteří právě pokládali kytky na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“

Harry myslel na Historii kouzel; hřbitovy měly být plné duchů; co když--?

Potom ale zaslechl šustění a uviděl jak padá malá vrstva sněhu z keře, na který Hermiona ukazovala. Duchové přeci nemůžou hýbat se sněhem.

„Je to jen kočka,“ řekl Harry po vteřině či dvou, „Nebo pták. Kdyby to byl Smrtijed, byli bychom dávno mrtví. Raději pojďme dál, a měli bychom si opět nasadit plášť.“


Cestou ze hřbitova se stále ohlíželi zpět. Harry, který se necítil tak optimisticky, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k bráně a kluzkému chodníku . Přetáhli přes sebe neviditelný plášť. Spousty hlasů nyní zpívaly vánoční koledy. Pomalu se přibližovali ke kostelu.

Na chvilku Harry zvažoval, jestli by se neměli skrýt uvnitř, ale ještě předtím, než stačil něco říct, Hermiona zamumlala,

„Pojďme tudy,“ a táhla ho dolu po temné ulici vedoucí ven z vesnice, opačným směrem, než přišli dovnitř.

Harry si to domyslel, protože chatrčí začalo ubývat a cesta se stáčela do otevřené přírody.
Šli tak rychle, jak se jen odvážili, kolem oken jiskřících mnohabarevnými světly, obrysy vánočních stromků prosvítaly skrz závěsy..

„Jak najdeme Bathildin dům?“ zeptala se Hermiona, která se jemně chvěla a nepřestávala se otáčet přes rameno. „Harry? Co si myslíš? Harry?“

Zatahala ho za ruku, ale Harry nedával pozor. Díval se dopředu na temnou masu stojící v poslední řadě domů. Hned nato se rozeběhl, táhnouc Hermionu za sebou tak prudce, že se klouzala po zmrzlém chodníku.

„Harry --“

„Podívej ... Podívej na to, Hermiono ...“

„Já ... oh!“

Viděl to; Fedeliovo zaklínadlo muselo padnout spolu s Jamesem a Lily. Živý plot rostl nekontrolovaně 16 let, od té doby, co Hagrid odnesl Harryho ze suti, která ležela rozházená mezi trávou sahající až po pás. Většina domů pořád stála, nicméně byla celá porostlá temným břečtanem a pokrytá sněhem, ale pravá strana nejvyššího podlaží byla úplně zničená, Harry si byl jistý, že to bylo to místo, kde se kletba obrátila proti Voldemortovi . On a Hermiona stáli u brány s pohledem nahoru na zříceninu, která kdysi musela vypadat stejně, jako domky roztroušené okolo.

„Nechápu, proč to nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.

„Možná to nelze opravit,“ odpověděl Harry. „Možná je to jako zranění způsobené černou magií.. Nemůžeš jej vyléčit.“

Vysunul ruku zpod pláště, uchopil zasněženou rezavou bránu, nechtěl ji otevřít, chtěl se jen prostě dotknout domu.

„Nechystáš se jít dovnitř, že ne? Vypadá to nebezpečně, mohlo by -- oh, Harry, podívej!“

Vypadalo to, že to způsobil jeho dotyk. Znak se zvedl ze země přímo před nimi, zvedl se jako nějaký bizardní, rychle rostoucí, výtvor tvořený z plevele a dřeva, a zlatými písmeny bylo na dřevě napsáno:

Na tomto místě, v noci 31. října 1981,
Lily a James Potterovi ztratili své životy.


Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.

A všude kolem úhledně napsaných slov, všude okolo byly vyškrábané vzkazy od kouzelníků, kteří přišli navštívit místo, odkud ´Chlapec který přežil´, unikl.

Někteří se jen podepsali věčným inkoustem; ostatní vyřezali do dřeva své iniciály, další zde napsali své zprávy. Všechny z těch nejnovějších, zářící jasně oproti 16 let starým kouzelnickým grafitům, říkaly podobnou věc.

Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život Harry Pottere.

„Neměli psát na tu značku!“ řekla Hermiona, rozzuřeně.

Ale Harry se na ni podíval.

„Je to skvělé. Jsem za to rád. Já ...“

Najednou přestal mluvit. Zachumlaná postava kulhala po cestě k nim, osvícená světly ze vzdáleného náměstí. Harry myslel, i když to bylo těžké posoudit, že postava byla žena.
Hýbala se pomalu, pravděpodobně vystrašená z uklouznutí na ledovaté cestě. Její shrbení, její chvějící se chůze,to vše připisovalo jejímu extrémnímu věku. Pozorovali ji v tichosti jak se přibližovala.
Harry čekal, aby viděl, zda nezajde dovnitř jedné z chat, kolem kterých procházela, ale instinkt mu říkal, že ne. A nakonec se zastavila pár metrů od nich, jednoduše stála, tam uprostřed zmrzlé silnice, otočená tváří k nim.

Nepotřeboval, aby ho Hermiona štípla do ruky. Byla tu šance, že ta žena je mudla : Stála tam a koukala na dům, který pro ni vlastně mohl být úplně neviditelný, pokud nebyla čarodějka.
I kdyby předpokládali, že to je čarodějka, nicméně, to bylo divné chování, jít ven, do studené noci, a jen koukat na starou ruinu. Podle pravidel normální magie, zatím, neměla by aspoň vidět Hermionu a jeho.
Nicméně, Harry měl divný pocit, že ví, že tam jsou, a také kdo jsou. Zrovna když došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku a lákala je k sobě..

Hermiona se pod pláštěm přitiskla k Harrymu, svoji ruku pevně sevřenou v jeho.

„Jak to ví?“

Harry zakroutil hlavou. Žena zamávala znovu, víc důrazně. Harry si pomyslel na mnoho důvodů, proč by na vábení neměl reagovat, ale jeho podezření, že ví, kdo je, a jak tam stáli proti sobě na vylidněné ulici, rostlo každou chvílí.

Bylo možné, že by tu na ně čekala celé ty měsíce? Že by jí Brumbál řekl, aby čekala, že Harry nakonec přijde? Nebo to byla ona, kdo se skrývala ve stínech na hřbitově a sledovala je až na toto místo? Už jen schopnost vidět je jí dávala vzezření Brumbálovy síly, se kterou se nikdy předtím nesetkali.

Nakonec Harry promluvil, což způsobilo, že Hermiona zalapala po dechu a nadskočila.

„Jste Bathilda?“

Zachumlaná postava přikývla a znovu jim pokynula, aby ji následovali.

Pod pláštěm se Harry a Hermiona podívali jeden na druhého. Harry nadzvedl obočí;
a Hermiona mu malinko nervózně přikývla.

Vyšli dopředu směrem k ženě , jakmile to udělali, otočila se a kulhala zpět po cestě, po které přišla. Minuli několik domů, než se zastavila u brány. Následovali ji po cestě nahoru, prošli skrz zahradu pomalu stejně zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili.
Chvilku stála před hlavními dveřmi a pohrávala si s klíči v ruce, poté otevřela a ustoupila, aby mohli projít..

Hrozně páchla, nebo možná páchl ten dům; Harry pokrčil nos, jak se za ní plížili a sundal ze sebe plášť.
Teď, když stál vedle ní, uvědomil si, jak je vlastně malá. Ohnutá věkem, sotva dosáhla velikostí k jeho prsům.

Zavřela za nimi dveře. I proti oloupané malbě na stěnách bylo vidět, že má skvrnité promodralé ruce. Otočila se a zírala do Harryho tváře. Měla zakalené oči zapadlé v záhybech průhledné kůže a celá její tvář byla pokrytá skvrnami od prasklých žilek a pigmentových znamének. Harry přemýšlel, jestli se jí může ukázat – i kdyby to udělal, to co uvidí, bude vousatý mudla, jehož podobu právě měl.

Pach prachu, nepraných šatů a oschlého jídla zesílil ve chvíli, kdy si sundala černý, moly prožraný šátek odhalujíc tak svou hlavu pokrytou čistě bílými vlasy skrze které jasně prosvítala holá kůže.

„Bathildo?“ zopakoval Harry.

Znovu přikývla. Harry si uvědomil přítomnost medailonu na hrudi. Zdálo se mu, že se to, co uvnitř tiká, či bije, náhle probudilo. Cítil přes chladný kov, jak pulsuje. Vědělo to, mohlo by to cítit, že věc, která ho zničí, je blízko?

Bathilda se kolem nich prošourala, odtlačila Hermionu stranou tak silně, jako by ji vůbec nezaregistrovala a zmizela v čemsi, co vypadalo jako obývací pokoj.

„Harry, nejsem si tímhle úplně jistá,“ těžce dýchala Hermiona.

„Podívej, jak je maličká. Myslím, že když budeme muset, přemůžeme ji,“ řekl Harry. „Poslyš, měl jsem ti říct, že není tak úplně při smyslech. Muriel jí říkala „senilka“.

„Pojď!“ zavolala Bathilda z vedlejšího pokoje.

„Hermiona nadskočila a stiskla Harryho ruku.

„To je v pořádku,“ řekl Harry jistě a vyrazil první směrem do obývacího pokoje.

Bathilda klopýtala dokola a rozsvěcela svíčky, ale stále byla tma. Ta však nezakryla spoustu špíny – silná vrstva prachu jim vířila pod nohama a Harry ucítil vedle vlhkého a plesnivého zápachu ještě něco horšího, cosi jako zkažené maso.
Přemýšlel, kdy naposled byl někdo uvnitř Bathildina domu zkontrolovat, jak se jí vede. Zdálo se, jako by už zapomněla, že umí čarovat, mimo jiné proto, že svíčky zapalovala ručně a její dlouhá manžeta každou chvílí hrozila, že také vzplane.

„Já to udělám,“ navrhl jí Harry a vzal si od ní sirky.

Stála a pozorovala ho, jak rozsvěcí zbytek svíček nejistě rozestavěných na hromadách knih či podložené prasklými, děravými hrnky okolo celé místnosti.

Poslední kus nábytku, na který Harry umístil svíčku, byla truhlice s vypouklým čelem plná zásuvek, ve kterých ležely spousty fotografií. Když se plamínek rozhořel, jeho odraz se mihotal na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Uviděl na nich také několik maličkých pohybů. Zatímco Bathilda bojovala s poleny, aby rozdělala oheň, zamumlal „Tergeo!

Prach z fotografií zmizel a on najednou uviděl, že víc jak půl tuctu jich v největším a nejzdobnějším rámu chybí. Bathilda, nebo někdo jiný, je vyndal. Potom jeho pohled upoutala jedna z fotografií téměř úplně vzadu a rychle ji chytil.

Byl to ten zlatovlasý, sympatický zlodějíček, mladík, kterého viděl dřepět na Gregorovičově parapetu. Lenivě se na Harryho usmíval ze stříbrného rámečku a jemu okamžitě došlo, kde ho před tím viděl – Život a lži Albuse Brumbála – stál tam ruku v ruce s mladým Brumbálem a tím se vysvětlovalo, kde je teď zbytek fotografií – v knize Rity Holoubkové.

„Paní...slečno...Bagshotová?“ řekl a jeho hlas se lehce třásl. „Kdo to je?“

Bathilda stála uprostřed pokoje a sledovala, jak Hermiona místo ní zapaluje oheň.

„Slečno Bagshotová?“ opakoval Harry a postoupil s fotkou víc do světla vyzařujícímu teď z krbu.

Bathilda se podívala za jeho hlasem a viteál na hrudi se rozbušil o něco rychleji.

„Kdo je ten muž?“ zeptal se jí Harry a podával jí fotografii.

Vážně se na ni podívala, potom zase na něj.

„Víte, kdo to je?“ opakoval Harry mnohem pomaleji a hlasitěji, než obvykle. „Ten muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“

Bathilda se zatvářila značně neurčitě. Harry cítil obrovské zklamání. Jak Rita Holoubková odemkla její paměť?

„Kdo je ten muž?“ opakoval hlasitě.

„Harry, co děláš?“ zeptala se Hermiona.

„Ten obrázek. Hermiono, je to ten zloděj, který kradl u Gregoroviče! Prosím!“ řekl zase směrem k Bathildě. „Kdo je to?“

Ale ona na něj jenom zírala.

„Proč jste chtěla, abychom šli s vámi, paní...slečno Bagshotová?“ zeptala se Hermiona a zvýšila hlas. „Chtěla jste nám něco říct?“

Aniž by dala najevo, že Hermionu vůbec slyšela, postoupila Bathilda o něco blíže k Harrymu. S lehkým kývnutím hlavy se podívala zpět do předsíně.

„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se.

Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.

„No dobře,“ řekla Hermiona, „jdeme.“

Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.

„Chce, abych šel s ní. Sám.“

„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.

„Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?“
„Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?“

„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. „Myslím, že ano.“

„Tak dobře, ale pospěš si, Harry.“

„Veďte mě,“ řekl Harry Bathildě.

Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.

Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.

Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.

„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.

Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.

„Ty jsi Potter?“ zašeptala.

„Ano, jsem.“

Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. „Máte pro mě něco?“ zopakoval znovu Harry.

V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: „Chyťte ho!“

Zakymácel se. Temná páchnoucí místnost se kolem něj jakoby znovu uzavřela. Nevěděl, co se právě stalo.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.

„Tady, zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přecpaného nočního stolku pod oknem.

Tentokrát ho nevedla. Harry stál mezi ní a neustlanou postelí, svou hůlku držel ve výšce. Nechtěl se k ní otočit zády.

„Co to je?“ zeptal se, když došel ke stolku, ne kterém byla navršená hromada čehosi, co vypadalo a bylo cítit jako špinavé prádlo.

„Tam,“ řekla ukazujíc na beztvarou hromadu.

V momentě, kdy odvrátil pohled směrem k neupravené kupě prádla, aby v ní uviděl jílec meče, koutkem oka zahlédl, jak se zvláštně pohnula. Lekl se a ve chvíli, kdy se otočil zpět, zachvátila ho hrůza, když uviděl padat její bezvládné staré tělo a na místě, kdy byl před tím její krk, vylézal teď obrovský had.

Než stačil pozvednout svou hůlku, had zaútočil. Síla, kterou kousnul do jeho předloktí vymrštila hůlku ke stropu, jejíž světlo ozářilo místnost kolem dokola a poté zhasla. Silný úder do bránice mu vyrazil dech. Spadl pozadu na noční stolek do hromady odporného prádla...

Odvalil se stranou a těsně se vyhnul hadovu ocasu, který pročísl vzduch nad stolkem v místě, kde stál jen chvíli před tím. Zasypaly ho úlomky skla a dopadl na podlahu. Zezdola zaslechl Hermionino volání: „Harry?“

Nemohl popadnout dech, aby zavolal zpátky. V tom ho těžká hladká hmota přitlačila k zemi a on cítil, jak přes něj klouže – svalnatá a silná.

„Ne!“ lapal po dechu přimáčknutý k zemi.

„Ano!“ zašeptal hadí hlas, „Je konecccc,...“

„Accio, Accio hůlka...“

Ale nic se nestalo a Harry potřeboval své ruce, aby se pokusil odtlačit hada, který se ovíjel kolem jeho těla a vytlačoval z něho vzduch. Viteál se mu zarýval přímo do jeho hrudi. Kus životem pulsujícího ledového kovu teď bil jen centimetry od jeho vlastního zběsile bušícího srdce a jeho hlava se zaplavovala chladem, bílým světlem, které všechno mazalo. Vlastní tonoucí dech, vzdálené kroky, vše odcházelo...

Kovové srdce bušilo vně jeho hrudi a najednou letěl, triumfálně letěl bez toho, že by potřeboval koště nebo testrála....

Náhle ho cosi vrátilo do odporně páchnoucí temnoty. Naginy ho pustil. Vydrápal se z jeho sevření a uviděl hadův obrys ve světle odpočívadla. Had udeřil a Hermiona s výkřikem odskočila. Její kletba minula a zasáhla okno, které se roztříštilo. Ledový vzduch naplnil místnost ve chvíli, kdy Harry sehnul hlavu, aby se vyhnul další sprše skleněných úlomků a on na něco došlápl – jeho hůlka...

Sehnul se a chytil ji, ale místnost byla zaplněná hadem, který mlátil ocasem kolem sebe.

Hermiona nebyla vidět a na chvíli Harry pomyslel na nejhorší. Ale v tom se ozvala hlasitá rána a záblesk červeného světla. Had vyletěl do vzduchu a silně udeřil Harryho do tváře, jak smyčka za smyčkou stoupala ke stropu. Harry pozvedl svou hůlku, ale ve chvíli, kdy tak učinil, jeho jizva vzplála tak silně, jak se mu to nestalo už celé roky.

„Přichází, Hermiono! Jde sem!“

Společně s jeho výkřikem dopadl had s divokým sykotem na zem. Rozpoutal se zmatek. Had rozmačkal poličky na zdi a čínský porcelán se rozletěl po celé místnosti. Harry skočil za postel a uviděl tmavý obrys Hermiony.

Vykřikla leknutím, když ji zatáhl pozpátku kolem postele. Had znovu zaútočil, ale Harry věděl, že to horší, než je had, teprve přichází. Možná už stojí u branky – jeho hlava jako by se chtěla rozskočit bolestí jeho jizvy...

Had udělal výpad přesně ve chvíli, kdy odskočil pryč i s Hermionou, kterou táhnul sebou.

Hermiona vykřikla „Confringo!“ a její kletba proletěla místností, rozbila zrcadlo a odrazila se zpět k nim. Nekontrolovaně létala mezi stropem a podlahou. Harry ucítil, jak se otřela o jeho ruku a lehce mu jí sežehla.

Sklo ho pořezalo na tváři, když táhnul Hermionu za sebou. Vyskočil na postel, odtud na rozbitý noční stolek a proskočil oknem přímo ven, do prázdna. Její výkřik se rozlehl nocí, když padali vzduchem...

* zde asi začíná "představa"

Pak se jeho jizva rozletěla a byl Voldemortem běžícím skrz zapáchající koupelnu. Jeho dlouhé bílé ruce se opřely o okenní římsu, když zahlédl onoho plešatého muže a malou ženu jak se roztočili a zmizeli. Jeho výkřik plný hněvu se smísil s křikem dívky, jehož ozvěna se nesla přes potemnělé zahrady až ke kostelním zvonům, znějícím na oslavu Štědrého dne.

Jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že se to mohlo stát tady, kde už se to stalo předtím… tady, na dohled od domu, kde se kdysi dávno téměř dozvěděl, co to znamená zemřít… zemřít… ta bolest byla tak strašlivá… rvala ho z jeho vlastního těla… Kdyby ale neměl tělo, proč ho tak strašlivě bolela hlava, kdyby byl mrtvý, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla by bolest po smrti přestat, neměla by snad…

* tato následující část je vložená autorkou (co se stalo oné noci)

Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve které nevěřily.
On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší, než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…

„Hezký kostým, pane.“

Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…

Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…

Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…

Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…

Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…

„Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!“

Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…

Avada Kedavra!

Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…

Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…

Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…

Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.

„Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!“

„Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned.“

„Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…“

„Tohle je mé poslední varování…“

„Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…“

„Ustup. Ustup, holko!“

Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.

Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…

* zde to pravděpodobně končí

A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...

„Ne“, zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …

„Ne...“ A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …

* zde pravděpodobně končí "představa"

„Ne...“

„Harry, vše je v pořádku, jsi v pořádku!“

Sešel dolů a vzal starou fotografii. Byl na ní ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal...

„Ne, nedostaneš to… nedostaneš…“

„Harry, jsi v pořádku, vzbuď se, vzbuď se!“

Byl Harrym, ne Voldemortem... a ta věc, která šustila nebyla hadem... Otevřel oči.

„Harry“, zašeptala Hermiona. „Cítíš se v – v pořádku?“

„Jo“, zalhal.

Byl ve stanu, ležel na jedné z nižších paland pod hromadou přikrývek. Začínalo svítat a měkké světlo prosvítalo plátěným stropem. Byl promočený potem; cítil to na polštářích a přikrývkách.

„Museli jsme pryč.“

„Ano“, řekl Hermioně.

„Musela jsem použít Vznášecí kouzlo, abych tě dostala na palandu. Nemohla jsem tě uzvednou. Byls....No, nebyls zrovna....“
Pod svýma hnědýma očima měla fialové fleky a všiml si malé houbičky v její ruce: Celou tu dobu mu utírala obličej.
„Byl jsi nemocný“, dokončila. „Dost nemocný.“

„Kolik času uběhlo od té doby, kdy jsme to tam opustili?“

„Před hodinami. Už je skoro ráno.“

„A co se mnou bylo? Byl jsem v bezvědomí?“

„Ne tak docela“, řekla Hermiona znepokojeně. „Křičel jsi a sténal a … a prostě...“, dodala hlasem, který se zdál Harrymu rozpačitý.

Co dělal? Řval kletby jako Voldemort, plakal jako dítě v kolébce?

„Nemohla jsem z tebe dostat ten viteál“, řekla Hermiona, a věděl, že chce změnit téma rozhovoru.
„Byl zaražený do tvé hrudi. Budeš tam mít otisk;je mi líto, ale musela jsem použít Oddělovací kouzlo, abych to odstranila. Had tě také udeřil, ale vyčistila jsem ti ránu a dala na ní nějaké bylinky...“

Sundal si zpocené tričko a podíval se. Nad jeho srdcem byl rudý ovál, kde ho medailon spálil. Také uviděl napůl vyléčené rány na předloktí.

„Kam jsi dala ten viteál?“

„Do mojí tašky. Myslím, že bychom ho tam měli nějakou dobu nechat.“

Lehl si zpátky na polštáře a díval se do její zšedlé, ztrhané tváře.

„Neměli jsme vůbec do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Promiň Hermiono.“

„Není to tvoje chyba. Chtěla jsem tam jít také; opravdu jsem si myslela, že ti tam Brumbál ten meč nechal.“

„Jo, no … tak to jsme se spletli, že?“

„Co se tam stalo? Co se stalo, když tě vzala nahoru po schodech? Skrýval se tam ten had někde? Vylezl odněkud, zabil ji a zaútočil na tebe?“

„Ne.“ řekl. „Ona byla ten had...tedy ten had byl jí...“

„C-cože?“

Zavřel oči. Stále na sobě cítil zápach Bathildina domu; odporně mu to připomínalo události, které se staly.

„Bathilda už musela být nějakou chvíli mrtvá. Ten had byl... byl v ní. Ty-víš-kdo ho tam nastražil, aby čekal. Měla jsi pravdu. Věděl, že se vrátím.“

„Ten had byl v ní?“

Opět otevřel oči. Hermiona vypadala tak, jako by se jí obracel žaludek.

„Lupin říkal, že se setkáme s kouzly, o kterých se nám nikdy ani nesnilo.“ řekl Harry.

„Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadím jazykem a já jsem si to neuvědomil, protože jsem jí samozřejmě rozuměl. Jak jsme se dostali nahoru, poslal ten had zprávu Ty-víš-komu, slyšel jsem, jak se to stalo, to ve své hlavě, cítil jsem, jak je překvapený, řekl mu, aby mě tam pozdržel... a pak...“

Vzpomněl si, jak had vylezl z Bathildina krku: Hermiona nepotřebovala znát detaily.

„Změnila se, změnila se v hada a zaútočila.“

Pohlédl na své rány.

„Nemělo mě to zabít, jen mě to tam mělo udržet, než přijde Ty-víš-kdo. Kdyby se rozhodl toho hada zabít, nemělo by to pro něj cenu....“ S bolestí u srdce se posadil a odhodil přikrývky.

„Harry, ne, myslím, že bys měl odpočívat.“

„Ne, ty jsi ten, kdo si potřebuje odpočinout. Bez urážky, ale vypadáš strašně. Já jsem v pořádku, vezmu si na nějakou dobu hlídku. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a jen na něj pohlédla.

„Kde je moje hůlka, Hermiono?“

Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.

„Harry ...“

„Kde je moje hůlka?“

Natáhla se pod postel a vytáhla ji před něj.

Hůlka byla téměř na dva kusy, u sebe ji drželo jen Fénixovo pírko. Dřevo bylo úplně roztříštěné. Harry ji vzal do ruky, jako by to byl živý tvor, který utrpěl vážné zranění. Nemohl pořádně přemýšlet: Vše se rozmazalo v panice a strachu. Obrátil se s žádostí na Hermionu.

„Oprav ji, prosím.“

„Harry, nemyslím si, že když je takto zlomená --“

„Prosím, Hermiono, zkus to!“

„R-Reparo.“

Hůlka se spojila dohromady. Harry ji zvedl.

„Lumos!“

Hůlka slabě zaprskala. Vyšel ven a namířil na Hermionu.

Expelliarmus!

Hermionina hůlka sebou trošičku trhla, ale nevyletěla jí z ruky.

Tento pokus o kouzlení byl na Harryho hůlku příliš moc a opět se rozpadla na dvě části. Zděšeně na ni hleděl a nemohl vstřebat to, co právě teď viděl...hůlka toho před tím tolik přežila...

„Harry.“

Hermiona zašeptala tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Je mi to tak líto. Myslím, že jsem to způsobila já. Když jsme utíkali, had šel za námi, tak jsem seslala Výbušnou kletbu a ta se odrážela po všem a nějak musela – musela zasáhnout --“

„Byla to nehoda“, řekl mechanicky Harry.

Cítil se prázdně, šokovaně.

„Najdeme – najdeme způsob, jak ji opravit.“

„Harry, nemyslím si, že se nám to podaří“, řekla Hermiona a slzy jí stékaly po tváři. „Vzpomínáš … vzpomínáš si na Rona? Jak si, když jste nabourali autem, zlomil hůlku? Nikdy už nebyla tou samou, musel si sehnat novou.“

Harry přemýšlel o Ollivanderovi, uneseném a hlídaném Voldemortem a o mrtvém Gregorovitchovi. Jak si měl sehnat hůlku?

„No“, řekl neupřímným, fakta konstatujícím hlasem „no, budu si teď muset půjčit tvoji. Když budu na hlídce.“

S tváří, smočenou slzami, mu podala svoji hůlku a zanechal ji sedět na posteli a netoužil po ničem jiném, než aby se od ní dostal co nejdál.

 

 

 

18. kapitola - Život a lži Albuse Brumbála

 

Vycházelo slunce: čisté, bezbarvé nesmírno oblohy rozprostřené nad ním, lhostejné k němu a jeho utrpení. Harry se posadil ve vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Pouhý fakt, že byl naživu a že mohl pozorovat slunce, vycházející nad jiskřivými zasněženými kopci, by jindy byl tou nejcennější věcí na světě; teď to ale nedokázal ocenit. Všechny smysly měl zjitřené kvůli pohromě, kterou pro něj byla ztráta hůlky. Přelétl pohledem po údolí pokrytém sněhem, zatímco se k němu skrz jiskrné ticho neslo vzdálené zvonění kostelních zvonů.

Aniž si to uvědomoval, zatínal si prsty do paží, jak se snažil vzdorovat fyzické bolesti. Krev už mu tekla vícekrát, než byl schopen spočítat; jednou přišel v pravé paži o všechny kosti; během této výpravy stihl získat jizvy na hrudi a předloktí, které se tak připojily k těm starým na ruce a na čele, ale nikdy - až do teď - se necítil tak oslabený, zranitelný a obnažený, jako v této chvíli, kdy přišel o svůj nejsilnější kouzelnický předmět. Přesně věděl, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí něco z toho snažil vyjádřit: hůlka je jen stejně silná, jako čaroděj. Ale nebyla to pravda, jeho případ byl jiný. Nevnímala špičku hůlky jako jehlu kompasu a z její hůlky samy od sebe nešlehaly zlaté plameny na nepřátele. Přišel o ochranu, kterou měl díky dvěma stejným jádrům, a teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc na ni spoléhal.

Vyndal z kapsy kusy zlomené hůlky a aniž by se na ně díval, zastrčil je do Hagridova váčku, který se mu houpal na krku. Váček teď už byl natolik přecpaný zničenými a nepoužitelnými věcmi, že už nebyl schopen pojmout cokoliv jiného. Skrz kůži nahmaral starou zlatonku a na chvilku musel potlačit pokušení vytáhnout ji ven a zahodit. Nesrozumitelná, neužitečná, k ničemu, stejně jako všechno, co po sobě Brumbál zanechal...

Vztek na Brumbála ho zaplavil jako žhnoucí láva, spalující ho zevnitř a vytlačující ven všechny ostatní emoce. Přes všechnu beznaděj pevně věřili, že v Godrikově Dole naleznou odpovědi, přesvědčeni o tom, že se mají vrátit, že to všechno byla součást tajného plánu, který jim Brumbál zanechal; ale nenašli žádnou mapu, ani plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě, zápasit s neznámými a netušenými hrůzami, samotné a bez pomoci; nic se nevysvětlilo, neobjasnilo, neměli žádný meč a jako by toho nebylo dost, Harry neměl hůlku. A ještě k tomu ztratil fotografii zloděje, takže pro Voldemorta bude nyní bezpochyby jednoduché zjistit, kde je...

Voldemort měl teď všechny informace...

„Harry?“

Harmiona vypadala tak zděšeně, že by ji mohl proklít její vlastní hůlkou. S obličejem pokrytým slzami se skrčila vedle něj; v ruce se jí třásly dva hrnky čaje a pod paží svírala něco objemného.

„Díky,“ řekl, když si vzal jeden z hrnků.

„Budeš se zlobit, když na tebe budu mluvit?“

„Ne,“ odpověděl, protože jí nechtěl ublížit.

„Harry, chtěl jsi vědět, kdo byl ten muž na obrázku. No... mám tu knihu.“

Ostýchavě mu do klína položila kopii Života a lží Albuse Brumbála.

„Kde – jak...?“

„Byla v Batyldině obýváku, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“

Hermiona přečetla několik řádků ostrého, jedovatě zeleného písma.

„'Drahá Tyldo, děkuji ti za pomoc. Zde je kopie knihy, doufám, že se ti bude líbit. Řeklas mi všechno, i když si to nepamatuješ. Rita.' Myslím, že jí musela přijít ještě v době, kdy byla naživu, ale nejspíš nebyla ve stavu, kdy by si ji byla schopná přečíst...?“

„Ano, tak to asi bylo.“

Harry se podíval dolů na Brumbálovu tvář a pocítil vlnu krutého uspokojení; teď bude o Brumbálovi vědět všechno, všechny věci, které Brumbál nikdy nepovažoval za podstatné mu sdělit, bude je vědět, ať už by se to Brumbálovi líbilo, nebo ne.

„Pořád se na mě zlobíš, viď?“ řekla Hermiona; Harry k ní vzhlédl a spatřil, jak jí z očí stékají slzy. Uvědomil si, že se mu vztek musel zračit ve tváři.

„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Pokoušela ses nás odtamtud dostat živé – a byla jsi fantastická. Byl bych už mrtvý, kdybys tam se mnou nebyla.“

Pokusil se oplatit jí její vodnatý úsměv a obrátil svou pozornost ke knize. Měla tuhý hřbet, očividně nebyla nikdy předtím otevřena. Listoval stránkami a hledal fotografie. Skoro okamžitě našel tu, kterou hledal: mladého Brumbála a jeho pohledného společníka, oba řvoucí smíchy nad nějakým dlouho zapomenutým vtipem. Sklouzl očima k popisku.

Albus Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.

Harry zůstal zírat na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela nad tím jménem a její výraz vystřídalo zděšení, jak nemohla uvěřit svým očím. Pomalu se podívala na Harryho.

Grindelwald!

Ignoroval zbytek fotografií a prohledával okolní stránky, snažíc se najít zmínku o tom osudovém jménu. Brzy něco našel a dychtivě se začetl, bohužel se ale ztratil; musel se vrátit zpět, aby to celé dávalo smysl. Nakonec se dostal na začátek kapitoly nazvané 'Více a více dobra'. Spolu s Hermionou začal číst.

S blížícími se osmnáctinami Brumbál opustil Bradavice s velkou slávou – premiant, prefekt, vítěz Soutěže Barnabuse Finkleyho ve vyjímečném kouzlení, zástupce britské mládeže pro Starostolec, vítěz zlaté medaile za převratný příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Brumbál dále zamýšlel vydat se na toulku světem se svým přítelem Elfiasem 'Psím dechem' Dóžem, přihlouplým, ale oddaným patolízalem, kterého nabral ve škole.

Dva mladí muži se ubytovali v Děravém kotli v Londýně, kde se připravovali na cestu do Řecka, která je čekala následujícího rána, když přiletěla sova, nesoucí novinku o smrti Brumbálovy matky. 'Psí dech' Dóže, který odmítnul rozhovor pro tuto knihu, podal veřejnosti svou vlastní sentimentální verzi následujících událostí. Předkládá Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí vzdát se výpravy jako akt vznešeného sebeobětování.

Brumbál se samozřejmě ihned vrátil do Godrikova Dolu, údajně proto, aby se 'postaral' o svého mladšího bratra a sestru. Ale kolik péče jim věnoval doopravdy?

„Bylo to pěkné kvítko, ten Aberforth,“ řekla nám Enid Zasmrádlá, jejíž rodina tehdy žila na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, mohli byste ho omlouvat - s takovými rodiči, jaké měl... ale házel po mně kozí hnůj. Nemyslím si, že by z něj Albus byl nějak unešený. Koneckonců, nikdy jsem je neviděla spolu.“

Co tedy Albus dělal, když neutěšoval svého malého bratra? Odpovědí se zdá být pokračující věznění jeho sestry. I přesto, že její první věznitelka zemřela, stav Ariany Brumbálové nedoznal žádných změn. Její samotná existence byla známa jen několika málo lidem, kteří, jako například 'Psí dech' Dóže, byli odkázáni na historku o jejím 'chatrném zdraví'.

Další z takto jednoduše odbytých rodinných přátel byla Batylda Bagshotová (pozn. překl.: to bych nejraději přeložil – Pytlostřelová – když už se překládají ta jména... ale v originále je Bagshotová, takže tak, no.), slavná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole po mnoho let. Když Batylda chtěla Kendru, jakožto novou sousedku, přivítat, byla samozřejmě hrubě odmítnuta. O několik let později, jsouc nadšena Albusovým článkem v Moderním přeměňování, poslala Brumbálovi sovu. Tento počáteční kontakt nakonec vedl ke obeznámení se s celou Brumbálovic rodinou. Na sklonku Kendřina života byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s ní směla mluvit.

Bohužel, duchaplnost, kterou Batylda překypovala za svého mládí, již byla utlumena. Oheň hoří, ale v kotlíku prázdno, jak mi sdělil Ivor Moulovatý, nebo, jak mnohem trefněji říká Enid Zasmrádlá, „Je praštěná jak veverčí bobek.“ Každopádně, kombinace reportérských technik, založených na osvědčeném systému 'pokus-omyl', mi umožnily extrahovat dostatek faktů na pospojování celého skandálního příběhu.

Jako zbytek kouzelnického světa přisoudila Batylda předčasnou Kendřinu smrt selhání kouzla, tedy historce, kterou v pozdějších letech opakovali Albus s Aberforthem. Bathylda také papouškovala tvrzení o Arianě – nazývala ji slabou a křehkou. V jednom případě jsem musela použít Veritasérum a jen díky němu jsem dostala plné znění nejtajnějšího tajemství života Albuse Brumbála. Nyní, jsouc poprvé odhaleno, vyvolává otázky ohledně všeho, čemu Brumbálovi ctitelé věří: jeho proklamovaný odpor vůči černé magii, věčné zastávání se mudlů a také jeho oddanost rodině.

V tom samém létě, kdy se Brumbál vrátil do Godrikova Dolu, byvše sirotek a hlava rodiny, Bathylda Bagshotová přijala do svého domu prasynovce Gellerta Grindelwalda.

Grindelwaldovo jméno je plným právem slavné – na seznamu Nejnebezpečnějších temných čarodějů všech dob by byl na druhém místě jen proto, že mu korunu sebral navrátivší se Vy-víte-kdo. Protože Grindelwald nikdy neterorizoval celou Británii, detaily jeho vzestupu nejsou příliš známé.

Vystudoval Kruval, školu slavnou mimojiné pro svou nešťastnou toleranci černé magie, kde se prezentoval téměř stejně úchvatně, jako Brumbál. Spíše než vyhrávání cen se ale Gellert Grinderwald věnoval jiným věcem. Když mu bylo šestnáct let, ani Kruval už nemohl zůstat chladným k jeho šíleným experimentům, a vyloučili ho.

Až dosud bylo o Grindelwalových dalších krocích známo jen to, že 'strávil pár měsíců v zahraničí'. Nyní vyšlo na světlo, že se čaroděj rozhodl vyhledat svou pratetu v Godrikově Dole a tam, i když to pro někoho možná bude šok, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným, než s Albusem Brumbálem.

„Přišel mi okouzlující“, blábolila Matylda, „ať už se z něj později stalo cokoliv. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, který ve svém věku postrádal společnost. Chlapci si k sobě ihned našli cestu.“

To tedy rozhodně našli. Bathylda mi ukázala dopis, jenž Albus za hluboké noci poslal Grindelwaldovi.

„Ano, i přesto, že strávili celý den rozmlouváním – oba takoví užasní mladí chlapci, dařilo se jim, jak kotlíku na ohni – jsem občas slyšela klepat na okno v Gellertově ložnici sovu, která nesla dopis od Albuse! Prostě dostal nějaký nápad a ihned o něm musel říct Gellertovi!“

A že to byly nápady. Brumbálovi příznivci s největší pravděpodobností shledají šokujícími tyto myšlenky jejich tehdy sedmnáctiletého hrdiny, které poslal svému novému nejlepšímu příteli (kopie originálu dopisu je na straně 463):

Gellerte-

Tvůj nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam, kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to, že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).

Albus.

Pro spoustu příznivců Albuse Brumbála bude šokující a hrůzné to, že tento dopis dokazuje, že Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajení a ustanovení vlády kouzelníků nad mudly. Jaký otřes pro všechny, kteří si dosud malovali Brumbála jako největšího obhájce kouzelníků z mudlovkých rodin! Jak děravé se najednou zdají být všechny proslovy, všechno to proklamování práv mudlů, v tomto novém světle! Jak opovrženíhodný se zdá Albus Brumbál být, když se víc staral o svůj vzestup k moci, místo toho, aby oplakával matku a pečoval o sestru!

Je jisté, že zarytci, kteří si stále drží Brumbála na onom praskajícím piedestalu, budou argumentovat tím, že Brumbál koneckonců nikdy své plány nerealizoval, že musel trpět a zažívat hrozné bolesti srdce, když se vzpamatoval. Každopádně, pravda se zdá být – jakkoli je to neuvěřitelné – ještě více šokující.

Po sotva dvou měsících jejich skvělého, nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, a až do svého legendárního souboje se nikdy nesetkali (pro více informací nahlédněte do kapitoly 22). Co zapříčinilo toto podivné rozdělení? Probral se snad Brumbál? Řekl Grindelwaldovi, že už nechce být součástí jeho plánů? Bohužel, nikoliv.

„Bylo to smrtí ubohé malé Ariany, alespoň myslím,“ říká Batylda. „Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Gellert byl v tom domě, když se to stalo, a přišel zpět domů úplně roztřesený. Řekl mi, že chce příští den odjet domů. Byl strašně smutný, víte? Tak jsem mu připravila Přenášedlo. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Albus byl při Arianině smrti vedle něj. Bylo to pro ty dva bratry tak strašlivé. Ztratili všechny kromě sebe samých. Není pochyb, že se pohádali. Aberforth obvinil Brumbála, však víte, jak se lidé často chovají pod vlivem takových strašných událostí. Ale Aberforth vždycky mluvil tak trochu z cesty. Každopádně, myslím si, že zlomit Albusovi nos při pohřbu nebylo taktní. Kendru by zničilo, kdyby viděla své syny prát se takovýmhle způsobem nad tělem své mrtvé sestry. Škoda, že Gellert nemohl zůstat na pohřeb... rozhodně by to Albusovi pomohlo...“

Tato úděsná rvačka vedle rakve, známá jen několika málo lidem, kteří se zúčastnili Arianina pohřbu, vyvolala spousty otázek. Proč Aberforth obvinil Albuse ze smrti jejich sestry? Bylo to, jak tvrdí 'Tylda', jen výtryskem nakumulovaného žalu? Nebo existovaly pro jeho vztek konkrétnější důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu pro téměř smrtelné útoky na studenty, opustil zemi několik hodin po pohřbu a Albus (možná se styděl, možná se bál?) ho nikdy neviděl, dokud k tomu nebyl donucen prosbami kouzelnického světa.

Nezdá se, že by v životě jak Brumbála, tak Grindelwalda byl později nějaký odkaz na jejich krátké přátelství v chlapeckém věku. Ať už to bylo jakkoli, není pochyb o tom, že Brumbál zaútočil na Grindelwalda až po nějakých pěti letech utrpení, katastrof a záhadných zmizení. Byly to snad zbytky onoho vztahu, nebo strach z pohlédnutí do očí někdejšímu nejlepšímu příteli, co zapříčinilo Brumbálovy rozpaky? Překonával Brumbál odpor vydat se chytit muže, se kterým se kdysi tak nadšeně seznámil?

A jak zemřela záhadná Ariana? Byla snad bezděčnou obětí nějakého temného obřadu? Narazila snad na něco, na co neměla, když se dva mladí muži připravovali ovládnout svět? Je možné, že Ariana Brumbálová byla první osobou, která zemřela 'pro více a více dobra'?

Kapitola zde skončila a Harry zvednul oči. Hermiona už dorazila na konec stránky před ním. Vytrhla Harrymu knihu z rukou a vypadala mírně vyděšená z jeho výrazu. Zavřela knihu, aniž by se na ni podívala, jako kdyby schovávala něco nevhodného.

„Harry-“

Zavrtěl hlavou. Něco se v něm zbortilo; cítil se úplně stejně jako po Ronově odchodu. Věřil Brumbálovi, věřil mu jeho roli ztělesnění dobroty a moudrosti. Vše se obrátilo v prach; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku...

„Harry.“ Vypadala, jako by mu četla myšlenky. „Poslouchej mě. Nečte se to dobře-“

„-jo, to je pro mě novinka-“

„-ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“

„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, ne?“

„No – ano, četla.“ Upadla do rozpaků a zatvářila se rozrušeně, kývajíc hrnkem čaje v dlani. „Myslím, že to je na tom to nejhorší. Vím, že tomu Batylda nepřikládala velkou pozornost, ale 'Pro více a více dobra' se stalo Grindelwaldovým sloganem, jeho ospravedlněním pro všechny hrůzy, které později spáchal. A... takhle to vypadá, že ten nápad přišel od Brumbála. Říká se, že 'Pro více a více dobra' bylo vytesáno nad vchodem do Nurmengardu (pozn. překl.: Německy umím, ale tohle jsem fakt nevěděl, jak přeložit...).“

„Co je to Nurmengard?“

„Vězení, které Grindelwald vystavěl pro své nepřátele. Nakonec tam skončil sám, když ho Brumbál dopadl. Každopádně, to, že Brumbálovy nápady dopomohly Grindelwaldovi k moci, je příšerná myšlenka. Ale na druhou stranu, ani Rita nemůže dokázat, že se znali déle, než pár měsíců jednoho léta, kdy byli oba velmi mladí, a-“

„Myslel jsem si, že to řekneš,“ podíval se na ni Harry. Nechtěl si na ní vylévat vztek, ale bylo pro něj obtížné udržet klidný hlas. „Čekal jsem, že řekneš 'byli mladí'. Bylo jim úplně stejně, jako teď nám. My tady riskujeme životy v boji proti černé magii a on se scházel se svým nejlepším přítelem a kuli spolu plány, jak vládnout mudlům.“

Už nedokázal zadržet své emoce; postavil se a začal přecházet sem a tam v naději, že se to trochu uklidní.

„Nepokouším se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechno to 'právo vládnout' je to samé jako 'Magie je síla', akorát trochu jinak. Ale Harry, jeho matka zrovna zemřela, zůstal trčet sám v domě-“

„Sám? Nebyl sám! Měl společnost ve svém bratrovi a sestře, svou motáckou sestru držel pod zámkem-“

„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také se postavila. „ať s tou dívkou bylo cokoliv, nevěřím, že by byla moták. Brumbál, jakého známe, by nikdy, nikdy nedovolil-“

„Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, chtěl ovládnout mudly silou!“ zařval Harry, jeho hlas se rozlehl nad prázdným kopcem a několik kosů vzlétlo do vzduchu, skřehotajíc a kroužíc pod širým nebem.

„Změnil se, Harry, změnil! Je to jednoduché! Možná v tyhle věci věřil, když mu bylo sedmnáct, ale celý zbytek života zasvětil boji proti černé magii! To Brumbál zastavil Grindelwalda, staral se o ochranu mudlů, bojoval za práva kouzelníků s mudlovkým původem, bojoval s Ty-víš-kým od samého začátku, a při pokusu zničit ho, zemřel!“

Ritina kniha se rozložila na zemi mezi nimi, takže se na oba shovívavě dívala tvář Albuse Brumbála.

„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl.“

„Možná!“ zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek, nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. „Podívej se, co po mě chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!“

Hlas se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.

„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona, „vím, že tě miloval.“

Harry spustil ruce.

„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek, než se mnou.“

Harry zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do stanu.

„Díky za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla.“

Bylo na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.

 

 

 

 

 

 

19. kapitola - Stříbrná laň

 

Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem stanu jsou něčí kroky či hlasy.

Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se brzy sbalili a přesunuli se dál.

„Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou,“ souhlasila. Celá se chvěla, když si přes pyžamo oblékala mikinu. „Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla.“

Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na stole.

„Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, „sníh se ve tmě odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod neviditelným pláštěm...?“

Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá spadanými listy.

„Kde jsme?“ zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu.

„Deanův les,“ odpověděla, „Byl jsem tu jednou s našima.“


I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem. Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh.

Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo. Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.

Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry, které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná. Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny, ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti.

V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak.

Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se to stalo.

Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu.

Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala...

A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko.

Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl, že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním.
Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč.

„Ne,“ řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. „Vrať se!“

Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní.

Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co potřeboval vědět.

Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela.

Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.

Lumos,“ zašeptal a konec hůlky se zapálil.

S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval, že někdo stojí ve tmě a sleduje ho.

Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho tedy dovedla na tohle místo?

Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby ho prozkoumal.

Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky, ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný kříž...
Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.

Bezdechu na něj zíral.

Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují? Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu předat?

Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na meč, ležící na dně jezírka.

Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, „Accio meč.“

Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom, když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.

„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně.

Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně? Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se odlišují odvahou a rytířskostí.


Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl, co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té chvíle, kdy meč spatřil.

Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci, když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly nepříjemné výhlídky.

Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně, kam přesně v téhle části patřila „rytířskost“, pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal Hermionu, aby to udělala za něj.

Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led.

Diffindo!

Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset celý ponořit.

Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil.

Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou.

Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se.
Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl.

A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny. Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu.


Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se, nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému Smrtijedovi...

S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný. Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků...

Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl, bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve. Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas.

„Jseš – blázen?“

Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.

„Proč sis sakra,”vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, „tu věc nesundal, než si se ponořil?“

Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život.

„To jsi byl t-ty?“ řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.

„No, jo,“ odpověděl Ron trochu zmateně.

„To t-ty jsi udělal tu laň?

„Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!“

„Můj patron je jelen.“

„No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy.“

Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona.

„Jak to, že jsi tady?“

Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.

„No, já – víš – vrátil jsem se. Jestli – “ odkašlal si. „Však víš. Mě pořád chceš.“
Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A zachránil Harrymu život.

Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel.
„Jo, vlastně, vytáhl jsem to,“ dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. „Kvůli tomu si tam skočil, ne?“

„Jo,“ odpověděl Harry. „Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?“

„To je na dlouho,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za ní.“

„Neviděl jsi nikoho jiného?“

„Ne,“odpověděl Ron. „Já –“

Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe.
„ – myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku, protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat – hej!“

Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen malá mezera ve výši očí – ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který pořád držel meč i viteál.

“Tak co?“ zeptal se Ron.

„Nic,“ odpověděl Harry.

„Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?“

„Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona.“
Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu Hermioniny hůlky.

„Myslíš, že je pravý?“ zeptal se Ron.

„To můžeme lehce zjistit, ne?“ odpověděl Harry.

Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen, který ležel ve stínu .

„Pojď tudy,“ řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou.

„Ne, měl bys to udělat ty.“

„Já?“ Ron zněl šokovaně. „Proč myslíš?“

„Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka.”
Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů.

„Otevřu ho,“ řekl Harry, „a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít.“

„Jak ho otevřeš?“ zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně.

„Požádám ho hadím jazykem.“ Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe, jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí „S“ vložené do třpytivých zelených kamínků. Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni.

„Ne,“ ozval se Ron, „ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!“

„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co – “

„Já nemůžu, Harry, myslím to vážně – udělej to ty –“

„Ale proč?“

„Protože ta věc má na mě strašný vliv,“ Ron couval pryč od medailonu na kameni. „Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal, tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal – já nemůžu, Harry!“
Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou.

„Dokážeš to,“ řekl Harry, „dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone.“

Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým nosem a pak se vrátil ke kameni.
„Řekni mi kdy,“ zaskřehotal.

„Na tři,“ řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno „S“ a představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku.

„Jedna...dvě...tři...otevři se.“
Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka otevřel.

Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny.

„Probodni ho,“ řekl Harry a držel medailon rovně na kameni.

Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící z prázdných okýnek.

Pak náhle z viteálu zasyčel hlas.

„Viděl jsem tvé srdce a je mé.“

„Neposlouchej ho!“ ohradil se Harry tvrdě. „Probodni ho!“

„Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy...“

„Bodni!“ vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron pohlédl do Raddleových očí.
„Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou, která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým zastiňován...“

„Rone, probodni ho hned!“ zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly.
Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně zakřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla.

„Rone,“ křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se zhypnotizovaně díval do jeho tváře.
„Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti –“

„Domýšlivost!“ přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. „Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?“

„Rone, probodni ho, BODNI!“ křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu.

„Tvá matka se přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála, „že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila...“

„Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním.“ Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem Raddle-Harryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.

Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu.

„Udělej to, Rone!“ zařval Harry.

Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.

„Rone - ?“

Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.

Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy.

Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.

Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.

„Když jsi odešel,“ řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, „týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl...“
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála.
„Je jako moje sestra,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš.“

Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.

„Omlouvám se,“ řekl těžkopádně. „Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl –“

Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se.

„Tak nějak si to dneska napravil,“ řekl Harry. „Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,“

„To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo,“ zamumlal Ron.

„Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou,“ odpověděl Harry, „snažím se ti to vysvětlit už kolik let.“
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu.

„No a teď,“ řekl Harry, když se pustili, „už jenom musíme najít náš stan.“

Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.

„Hermiono!“
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.

„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“

„Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“

„Cože? Kdo? – “
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.

Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
„AU – jau – nech mě! Co to -? Hermiono – AU!“

„Ty – totální – drzoune – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu.
„Ty – se – sem – vplížíš – po – týdnech – a týdnech, pch, kde mám hůlku?“

Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
„Protego!“

Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.

„Hermiono,“ ozval se Harry,“uklidni – “

„Neuklidním se!“ zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla.

„Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!“

„Hermiono, prosím tě, můžeš – “

„Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla. „Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!“

S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.

„Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!“

„Já vím,“ řekl Ron. „Hermiono, mně je to opravdu líto – vážně – “

„Jo tak tobě je to líto!“
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost.
„Ty si přijdeš po týdnech – týdnech – a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?“

„A co mám jiného říct?“ zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.

„Tss, já nevím!“ zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem.“Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin – “

„Hermiono,“ zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, „právě mi zachránil – “

„Mě to nezajímá!“ zaječela. „Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl!

„Já jsem věděl, že nejste mrtví!“ zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. „Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo –“

„Jaké to pro tebe bylo?“

Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
„Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!“

„Bandy koho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.

„Zbojníků,“ řekl Ron. „Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“

„Co jsi jim řekl?“

„Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl”

„A oni ti uvěřili?“

„Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl...“
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.

„Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu – “ Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí „ – a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč.“
„Wow, to je ale dojemný příběh,“ prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. „To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin.“

„Cože?“ vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.

„Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?“

„Hermiono,“ ozval se tiše Harry, „Ron mi právě zachránil život.“

Zdálo se, že ho neslyšela.
„Ale něco bych přeci jen chtěla vědět,“ prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. „Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný.“

Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
„Tohle.“

Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.

„Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat,“ odpověděl Ron, „nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe.“
Díval se na Hermionu.

„Tys mě slyšel v radiu?“ zeptala se nevěřícně.

„Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas,“ znovu zvedl zhasínadlo, „přicházel přímo odsud.“

„A co jsem přesně říkala?“ zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.

„Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce...“

Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
„Takže jsem ho vytáhl,“ pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, „ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo.“

Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
„Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?“

„Jo,“ odpověděli automaticky Harry s Hermionou.

„Věděl jsem, že to je ono,“pokračoval Ron. „Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě.“

„Prosím?“ zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.

„Tak nějak do mě vplula,“ odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, „přímo do prsou a pak – no jednoduše prošla skrz. Byla tady,“ dotknul se místa kousek od srdce, „Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu...“

„Tam jsme byli,“ řekl Harry, „strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat.“

„Jo, no, tak to jsem byl já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan.“

„To ne,“ ozvala se Hermiona, „Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal.“

„No, na tom kopci jsem zůstal celý den,“ pokračoval Ron, „Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví – a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.

„Uviděl jsi co?“ zeptala se Hermiona ostře.

Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe.

„Ale to musel být něčí Patron!“ prohlásila. „Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?“

Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.

„ – a Ron ho mečem probodl.“

„A...a šlo to? Jenom tak?“ zašeptala.

„No, no – křičel,“ popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. „Tady.“

Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona.

„Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?“

„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. „Á – jo.“

Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. „Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit.“

„To jsi měl pravdu,“ natáhl Harry ruku. „Moje je totiž zlomená.“

„To si děláš srandu?“ užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně.

Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.

„Myslím, že to je víc, než si mohl čekat,“ zamumlal Harry.

„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?“

„Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila,“ dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.

 

 

 

 

 

20. kapitola - Xenophilius Láskorád


Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.

„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!”

Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář.

Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč.


„... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.

„Tab . . co?“

„Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“

„No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu říkat V-“

„NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila

„Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!“

„Protože jsme řekli jeho jméno?“

„Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---“

„Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“

„Děláš si srandu?“

„Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my.”
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?“

„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“

„Oh jasně...“

Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.

„Harry... a co když to byl Brumbál?“

„Brumbál, co?“

Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“.
„Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“

Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.

Zatřásl hlavou.

„Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
„Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“

„Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“

„Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?“

„Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?”

„Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.

„Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“

„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“

Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“

„Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“

„Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-“

„Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.

Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.


Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.

Engorgio!

Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.

„Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“

Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.

„Promiň --- Reducio!

Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.

„Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“

Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.


Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.

„Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“

Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.

Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.

„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně.

Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.

„Měli bychom si promluvit,” řekla.

Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.

„Copak?“ zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.

„Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“

Zíral na ni.

„Cože?“

„Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“

„é... proč?“

Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“

Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl.

„Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“

Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.

„E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu.

„Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená – ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“

Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“

„Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“

„To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“

„No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem.“

Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy.

„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“

„Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně.

„Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“

„Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla.

„Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“

„To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“

„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.

„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda.

„Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? “

„Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“

Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.

„Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“
„V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“

Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů.

„Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron.

„Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala chladně Hermiona.

„Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila.“

„No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou.“

Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce.

Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně.

„Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.

„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“

Tak se přemístili o pár mil severněji.

„A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
„To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran.“

„To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.

„Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“

Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl „podívejte!“

Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,

na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ

a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.

Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.

„Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko.“

Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.

Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.

„Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.

„Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“

Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.

„Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“

„Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“

„Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.

„Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“

Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin „rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.

Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.

„Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.

Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi.

Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis.

„Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.

Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho.

„Proč jsi sem přišel?“

Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to je?“

Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.

„To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius.

„Ne, to není!“ řekla Hermiona.

„Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“

„Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!“

„Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.

„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“

„Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“

„Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“

„Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
„A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“

„Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.

„Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“

Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
„Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“

„Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“

Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.

„No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“

„To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron.

Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.

„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“

Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:

„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“

Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..

„Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“

„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry.

„Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!“

Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo.

Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček.

„Podívejte na tohle,“ řekl Harry.

„Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“

Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici.

„Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury.

„Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'“

Zaměřil se na naslouchátka.

„Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“ ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci.“

Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků.

„Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: „Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“

„A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“

„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená.“

Xenofílius zvedl obočí.

„Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“

 

 

 

 

21. kapitola - Příběh tří bratrů


Harry se otočil a podíval se na Rona a Hermionu. Vypadalo to, že žádný z nich Xenophiliovi neporozuměl.

„Reklivie Smrti?“

„Ano,“ řekl Xenophilius.

„Vy jste o nich neslyšeli? Vlastně bych neměl být překvapený. Věří tomu jen opravdu velmi málo kouzelníků. Vzpomeňte si na toho mladíka z vaší svatby,“ pokývl k Ronovi, „který mě napadl, jen proto, že jsem si jen tak pro legraci udělal symbol, který je známý u temné magie! Taková neznalost. Na relikviích není nic temného – tedy, alespoň ne v tom nejhlubším smyslu. Používají se prostě k tomu, aby dodaly majitelům moc, která jim nějak pomůže.“

Hodil si pár kostek cukru do Gurdyrootova extraktu a upil.

„Omlouvám se,“ řekl Harry, „ještě tomu vážně moc nerozumím.“

Aby dostál zdvořilosti, zavdal si také jeden lok z poháru, ale okamžitě ztuhl – extrakt byl tak odporný, jako kdyby pil nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.

„Jsem rád, že hledáte Relikvie Smrti,“ Xenophilius zamlaskal rty a zjevně tak oceňoval Gurdyrootův extrakt.

„Ale co to ty Relikvie smrti vůbec jsou?“ optala se Hermiona.

„Předpokládám, že znáte příběh tří bratrů…“

„Ne,“ odvětil Harry, ale Ron spolu s Hermionou vyhrkl „Ano!“

Xenophilius vážně pokýval hlavou.

„Tak tedy… pane Pottere, celý příběh tří bratrů začíná…moment, někde tu mám kopii…“

Začal se rozhlížet po místnosti, po štosech pergamenů i po knihách, ale Hermiona ho zadržela.

„Počkejte, pane Láskoráde, já tu mám taky jeden výtisk,“ prohlásila a vytáhla ze své malé obroubené tašky Příběhy Barda Beedla.

„Originál?“ zeptal se poněkud ostře Xenophilius a když mu přikývla, řekl jí: „Tak fajn, přečtěte ji nahlas. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak něčemu porozumět.“

„Er…no dobře,“ odpověděla nervózně Hermiona.

Otevřela knížku a Harry si všiml symbolu, který se přesunul na vršek stránky. Hermiona si odkašlala a začala číst.

„Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů -“

„Mamka nám vždycky říkala, že to bylo o půlnoci,“ prohlásil Ron a protáhnul si ruce nad hlavou.

Hermiona po něm střelila nasupený pohled.

„Omlouvám se, ale myslel jsem, že pokud by byla půlnoc, bylo by to strašidelnější,“ řekl Ron.

„No jasně, my vážně potřebujeme mít ještě větší obavu bát se o naše životy,“ vyhrkl Harry, než se stihl zarazit.

Nezdálo se, že by Xenophilius dával pozor, prostě zíral na oblohu z okna ven.

„Pokračuj, Hermiono.“

„Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A v tom na ně smrt promluvila -“

„Promiňte,“ prohodil Harry, „ale promluvila na ně Smrt?!“

„To je jen pohádka, Harry.“

„Ahá, omlouvám se. Pokračuj.“

„…A v tom na ně Smrt promluvila. Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému nějakou odměnu.

A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na světě: hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který vyhrál nad Smrtí!

A tak Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela a dala ji nejstaršímu bratrovi.

Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí vyhrát ještě jednou a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt.

A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému.

A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů.

Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným.

A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť.“


„On dostal od Smrti neviditelný plášť?“ přerušil ji opět Harry.

„No, tak se mohl tajně připlížit k lidem,“ řekl Ron. „Občas na ně, když se nudil, zamával rukama a zaječel, anebo…ups…promiň, Hermiono.“

„Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě.

Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili a obdivovali dary, které dostali od Smrti. A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí.

První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve kterém vyhledal kouzelníka, se kterým měl kdysi spor a dali se na souboj.
Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele, který nyní ležel na podlaze a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti a že ho dělá nepřemožitelného.

Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala prvního bratra.

Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně. Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím.

Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit, se zabil. A tak si Smrt dostala i druhého bratra.

A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt.

Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět.“


Hermiona zavřela knihu.

Chvíli potom si Xenophilius uvědomil, že přestala číst; odtrhl oči od okna a řekl: „Vidíte, tady to máte.“

„Ehm – co?“ optala se zmateně Hermiona.

„Co? Nu, objevily se tu Relikvie Smrti,“ odpověděl Xenophilius.

Zvedl se od svého přeplněného stolu a škubnutím vytáhl kus pergamenu, který ležel mezi dvěma velkými knihami.

„Staré hůlky,“ poznamenal a jel prstem po pergamenu dále. „Životodárný kámen,“ poznamenal a zakroužil kolem dvou slov prstem. „A neviditelný plášť,“ dokončil, přičemž prsty dotáhl trojúhelník, v němž předtím znázornil kruh.

Hermionu tento symbol zaujal.

„Dohromady dávají,“ pokračoval, „ Relikvie Smrti.“

„Ale v příběhu se o žádných Relikviích Smrti nic neříká,“ ozvala se Hermiona.

„Ovšem že ne,“ odpověděl upjatě Xenophilus. „Je to jen příběh pro děti, který je má jen pobavit a nemá jim poskytovat nějaké informace. Pár z nás, kteří se o to zajímáme, dokážeme poznat, že tento prastarý příběh odkazuje vlastně na tři objekty, relikvie, které, pokud budou spojeny, učiní vlastníka pánem Smrti.“

Na chvíli zavládlo ticho a Xenophilius opět pohlédl do okna. Slunce už postoupilo nízko nad obzor.

„Lenka by už brzy měla mít bublinatku hotovou,“ řekl potichu.

„Když říkáte ‚pán Smrti‘,“ozval se Ron…

„Myslím tím, že dokáže ovládnout Smrt,“ prohlásil Xenophilius a zamával rukama.
„Dobyvatel. Přemožitel, můžeš to nazvat v podstatě jakkoli si vybereš.

„Ale…vy si opravdu…myslíte…“ začala Hermiona opatrně a Harry jí pozoroval, jak se snažila vyvarovat skepticismu v hlase, „…vy věříte, že ty věci – ty relikvie – opravdu existují?“

Xenophilius pozvedl obočí.

„Ale samozřejmě!“

„Ale,“ nedala se Hermiona a Harry cítil, že se přestává ovládat, „pane Láskoráde, jak tomu můžete věřit -“

„Lenka mi o vás pověděla téměř všechno, mladá dámo,“ řekl Xenophilius. „Umíte sice myslet logicky, nejste neinteligentní, ale jste dost nevěřícná. Omezujete se. Uzavíráte svojí mysl.“

„Možná by sis mohla zkusit půjčit klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a pokývl k legračním pokrývkám hlav, které tam visely. Jeho hlas se otřásal smíchem.

„Pane Láskoráde,“ začala opět Hermiona, „všichni víme, že věci jako neviditělný plášť existují a někde se ukrývají. Jsou sice vzácné, ale existují. Jenomže -“

„Jenomže? Jenomže vám možná uniklo, že třetí relikvie je neviditelný plášť, slečno Grangerová! Chci říci, že to není obyčejný cestovní plášť, opatřený zastíracím kouzlem, anebo nějakými jinými podobnými kouzly. Pláště bývají utkány z chlupů Polovida, které onoho tvora sice z počátku dokážou ukrýt, ale s postupem času přestávají působit. Mluvíme opravdu o plášti, který dokáže svého nositele naprosto zneviditelnit, vydrží věčně a stále poskytuje utajení, bez ohledu na kouzla, která na něj dopadají. Kolikpak plášťů, jako je ten, který popisuji, jste už někdy viděla, slečno Grangerová?“

Hermiona otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale potom je opět zavřela a pohlédla na něj zmateněji, než kdy předtím.

Harry s Ronem se na ni pokradmu podívali a Harry poznal, že všichni myslí na to stejné. Plášť podobný tomu, který Xenophilius právě popsal, je právě teď s nimi v mísnosti.

„Přesně,“ ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným argumentem. „Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být nesmírně bohatý, nemyslíte?“ Vyhlédl opět z okna.

Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.

„No, dobrá,“ řekla Hermiona celá nesvá. „Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?“

„Co je s ním?“

„No, jak může být skutečný?“

„Nemůžeme dokázat, že není,“ odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.

„Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…“

„Ano, to bych mohl,“ řekl Xenophilius. „Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl.“

„Stará hůlka,“ pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, „také si myslíte, že existuje?“

„No jistě! V tomto případě máme i důkazy!“ řekl Xenophilius. „Stará hůlka je relikvií nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky.“

„A kde tedy je?“ optal se Harry.

„Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel,“ odvětil Xenophilius.

„Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila? Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie.“

Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu.

„Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?“ zeptal se Ron.

„Jó, kdo ví…“ odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. „Kdo ví, kde se skrývá stará hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví.“ Odmlčel se.

Hermiona se opatrně zeptala: „Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním Relikvií Smrti?“

Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit, co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel.

„Vy jste na to přišla, mladá dámo!“ vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral na Hermionu. „Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích. Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!“

„Kdo je Peverell?“ otázal se Ron.

„Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole,“ řekla Hermiona, která pozorovala Xenophiliuse.

„Ignotus Peverell.“ „Skvěle!“ řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, „ten symbol na hrobě je nezvratným důkazem Relikvií Smrti!“

„Proooč?“ protáhl Ron.

„Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a – Ignotus! To oni byli prvními majiteli relikvií!“

Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům.
„Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří,“ řekl, když scházel po schodech dolů. „Každý chce vždycky ochutnat náš recept – polévku se sladkovodní bublinatkou.“

„Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga,“ vyhrkl Ron.

Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony.

„Panebože, Harry,“ odpověděla unaveně, „to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času.“

„Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého muchlorohého chropotala,“ ozval se Ron.

„Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?“

„Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim, aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku.

„Nechcete si o tom promluvit?“ ozval se Ron.

„Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí.“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly. Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí – jejich hůlky přestanou fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často.“

„Harryho i mě vychovali mudlové,“ připomněla mu Hermiona. „Nám vykládali jiné pohádky.“

Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně. Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě přestala zlobit na Rona.

„Ale asi máš bohužel pravdu,“ řekla mu. „Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech, které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -“
Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla „- o plášti,“ Ron řekl „o hůlce,“ a Harry dokončil „a o kameni.“

Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.

„Myslel jsem, že řekneš o plášti‘,“ prohodil Ron směrem k Hermioně, „ale zase, nepotřebuješ být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono.“

„No, tak neviditelný plášť už máme…“ ozval se Harry, „…a, pokud jste si nevšimli, dost nám pomáhá,“ dokončila Hermiona. „Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -“

„Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili,“ mínil Ron. „Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -“

„Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?“ řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. „Víte, že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží po stovky let.“

„Oni fakt existují?“ zeptal se Harry.

Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe ušklíbl.

„Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal. Profesor Binns se už o nich zmínil, ale – ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější, než hůlky těch ostatních.“

„Ale jak víš,“ řekl Harry, „že ty hůlky – ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli?

„No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?“ pronesl Ron. Harry se zasmál – jeho podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační.

Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?

„A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?“ optal se ho Ron.

„No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…“ Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.

„Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…,“ řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. „Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?“ zeptal se Hermiony.

„Ne,“ odpověděla smutně.

„Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací.“

Vůně z kuchyně se linula stále silněji – vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil Xenopiliusovi city.

„Ale co plášť?“ pronesl Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -“

„Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!“

„Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!“

„Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… „

Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.

„Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!“

Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji – Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.

Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…přátelé…přátelé…

Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.

Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.

„Pane Láskoráde,“ začal Harry, „kde je Lenka?“
„Promiňte?“
„Kde jde Lenka?“ Xenophilius se zastavil na posledním schodě.

„Já - - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky.
„A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?“

Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.

„Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů,“ řekl Harry, „její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?“

Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.

„Harry, podívej se!“

Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy „Nepřítel číslo jedna“ a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.

„Jinotaj z jiného úhlu, co?“ optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. „Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?“

Xenophilius si navlhčil rty.

„Oni mi vzali mojí Lenku,“ zašeptal. „Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -“

„- -když jim vydáte Harryho?“ dokončila za něj Hermiona.

„Bez komentáře,“ řekl okamžitě Ron.
„Uhněte z cesty, odcházíme.“

Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.

„Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít.“

Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou.

„Nechceme vás zranit,“ pronesl Harry. „Ustupte, pane Láskoráde.“
„HARRY!“ zaječela Hermiona.

Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu.

Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.

Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění.

Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl.

Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem.

Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava – Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.

„Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?“ ozval se drsný hlas.
„Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?“

Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.

„Na...na...nahoře...Potter!“

„Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…“ ozvala se opět rána a zakňourání, „…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -“ zazněla další rána, „- rohý -“ opakovala se další rána, „chropotal?“

„Ne—ne—prosím vás!“ vzlykal Xenophilius. „Potter je tady, vážně!“

„A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!“ zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.

„Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne,“ řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.

„Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál.“

„I jindy to tu vypadá, jako smetiště“ řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.

„Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?“

„Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!“
„Homenum revelio,“ pronesl hlas na úpatí schodů.

Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla.

„Někdo tam nahoře je, Selwyne,“ pronesl druhý muž ostře.
„Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenophilius. „Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…“

„Dostanete svoji holčičku, Láskoráde,“ řekla Selwyn, „jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít.“

Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech.

„Pojďme,“ zašeptal Harry, „musíme odtud zmizet.“

Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.

„Fajn,“ vydechla Hermiona.

Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich.
„Věříš mi, Harry?“ optala se. Harry přikýval. „Dobře,“ zašeptala Hermiona, „tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho.“

„Já? Ale… Harry - -“
„Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno.“

Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.

„Pevně se držte,“ zašeptala. „Držte se… každou chvilku totiž…“

Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
„Obliviate!“ zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním.

„Deprimo!“

Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty.

 

 

 

 

 

 

22. kapitola - Relikvie smrti

Kapitola je nyní kompletní. Hezké čtení.

Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.

Protego Totalum Salvio Hexia …”

„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”

Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!”

„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”

„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”

„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.

„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”

„Ale co tvoje máma a táta?”

„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”

„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.

„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”

Zazářila, ale najednou zvážnila.

„A co Lenka?”

„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.

„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”

„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…”

„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.

„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.”

„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“

„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.

Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.

„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.

„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”

„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.”

„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”

„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”

„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”

„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“

„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!”

„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.

„Žádná taková věc není, Harry!”

„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“

„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”

„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”

„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”

„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…”

V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.

„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”

„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”

„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.

„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”

A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,

„Rolvoj Gaunt!”

„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.

„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”

Ron a Hermiona vypadali ohromeně.

„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb

Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”

„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”

„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”

Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.

„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”

„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”

„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“

„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”

Ron otevřel pusu.

„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”

„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”

Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“

„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”

„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”

„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”

Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…

Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.

A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?

„Harry?”

Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…

A pak si s vyjeknutím vzpomněl—

„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”

Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.

„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”

Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”

Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.

„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.

„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!

Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”

Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.

„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”

„Ty --- myslíš?”

Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---

Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.

„To je to, po čem jde.”

Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.

„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”

Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.

Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…

Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?

Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?

Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie

Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?

„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“

Pozvedl zlatonku.

„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě

si myslí, že je to mocná hůlka ---“

„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,

„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”

„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“

„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”

Odpověď už měl připravenou.

„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”

„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”

Harry si toho nevšímal.

„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”

„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“

Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .

Obrátila se na Rona.

“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”

Harry vzhlédl a Ron váhal.

„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”

„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”

Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.

Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…

Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…

Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …

A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…

Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...

Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...

A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…

Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.

„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”

Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný

životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?

„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.

„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.

I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.

Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.

Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.

„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!

Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”

Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a

Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.

„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”

Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.

„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“

„Na čem?” řekl Harry.

„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”

Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.

„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”

Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.

Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.

„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”

Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.

„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”

„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.

„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”

„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”

„Ahoj.”

„Dobrý večer, Rivere.”

„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“

„Pšš!” řekla Hermiona.

„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”

Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.

„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.

V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.

„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.

„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku

Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”

Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.

„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”

„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.

„Kingsley!” vyhrkl Ron.

„Víme!” tišila ho Hermiona.

„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.

„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.

„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”

„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”

„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.

„Víme, že je to Lupin!”

„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”

„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”

Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?

„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”

„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,

„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”

Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.

„Skoro vždy správné,” opakovala.

„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”

„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.

“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.

„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.

„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”

„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.

„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”

„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.

Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”

„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:

„Fred!”

„Ne – není to George?”

„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:

„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”

„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”

„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”

„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”

„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”

Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.

„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.

„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”

„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”

Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.

„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.

„Úžasný,” řekl Harry.

„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”

„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”

„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”

„Harry—“

„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“

„HARRY, NE!”

„—demort jde po prastaré hůlce!”

„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.

„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“

Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.

„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”

 

 

 

 

23. kapitola - Maylfoyovo panství


UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno zde

*Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje.
Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. *

„Zvedni se, ty nicko!“

Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny, přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou.

„Jdi-od-ní!“ zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a Hermiona zakřičela, „Ne! Nech ho být, nech ho být!“

„Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu,“ řekl nechutně známý skřehotající hlas. „Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…“

Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti.

„Prohledejte ten stan!“ řekl jiný hlas.

Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle.

„Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme,“ řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál.

„Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?“

Harry neodpověděl ihned.

„Ptal jsem se“, zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo dvojnásobnou bolest, „co se ti stalo?“

„Bodnutí,“ zamumlal Harry. „Bodli mě.“

„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas.

„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet

„Dudley,“ odpověděl Harry.

„A křestní méno?“

„Já totiž --Vernon. Vernon Dudley.“

„Zkontroluj seznam, Scabiore,“ nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil bokem, podívat se dolů na Rona. „Co ty, zrzku?“

„Stan Silnička,“ řekl Ron.

„To tak,“ řekl muž, který se jmenoval Scabior. „Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal trochu práce.“

Ozvalo se další zadunění.

„Jsem Bardy,“ pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu krve.
„Bardy Weasley.“

„Á Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…“ Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly.

„Jednoduché, Šedohřbete,“ řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior.

„Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než Barny. Kdo jsi ty, děvče?“

„Penelope Clearwater,“ řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě.

„Jak jsi na tom s krví?“
„Poloviční krev,“ odpověděla Hermiona.

„Dost jednoduché to zjistit,“ řekl Scabior „Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě Bradavický studenti-“

„Odefli jsme,“ řekl Ron.

„Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?“ řekl Scabior „Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?“

„Ne pfo legfaci,“ řekl Ron „Nechoda.“

„Nehoda?“ Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.

„Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?“ zabručel Šedohřbet, „Fénixův řád. Říká ti to něco?“

„De.“

„Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci.“

Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních zajatců.

„Má ještě někdo hůlku?“

„Ne.“ Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran.

„Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-“

„Harry?“

„Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po Hermionině levici.“

„Deane?“

„Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za zlato.“

„To nebyl špatný tah za jednu noc,“ říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. „Mudla, skřet na útěku, a tihle ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?“ zaburácel.

„Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete.“

„Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „Jak zajímavé.“

Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde zemřel Brumbál: špínou, potem a krví.

„Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?“

„Zmijozel,“ odpověděl automaticky Harry.

„Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet,“ zašilhal Scabior pryč od stínů. „Ale žádný z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost.“

„Je v podzemí,“ řekl Harry zřetelně. „Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je pod jezerem, takže světlo je tam zelené,“

Nastala krátká pauza.

„Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela,“ řekl Scabior. „Bod pro tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?“

„Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry.

Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu. „Oddělení kouzelných nehod a katastrof.“

„Víš co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Myslím, že tam nějakej Dudley je.“

Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali?

„Tak, tak.“ řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl, že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka..

Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku. Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml.

„Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo. Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme.“

„Ale,“ řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, „kdybyste nás prostě nechali...“

„Hej!“ bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. „Podívej na tohle, Šedohřbete!“

Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli Nebelvírův meč.

„Moooc pěkný,“ řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. „Vážně moc pěkný. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?“

„Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno vyryté přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho na dříví...“

„Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!“

Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit. Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle...

Tak blízko..tak blízko...

S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst, kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a poslouchal Scabiora s Šedohřbetem.

„Hermiona Grangerová,“ říkal Scabior, „Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s Harry Potterem.“

Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu.

„Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná.“


„To ne! To nejsem já!“

Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání.

„...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem,“ opakoval tiše Šedohřbet.

Zavládlo hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil proti Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve svých myšlenkách sám sebou.

„Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?“ zašeptal Šedohřbet.

Nikdo nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se Hermionina ruka chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků směrem k místu, kde seděl Harry. Znovu si dřepl, aby viděl Harrymu do jeho znetvořených rysů.

„Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu.

„Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí.“

„Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?“ dýchal Šedohřbet.

„Našel jsem brýle!“ vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. „Tam ve stanu jedny byly, Šedohřbete, počkej...“

A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na něj.

„Je to on!“ vykřikl Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“

Všichni ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále ještě bojující sám se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na okraji jeho mysli...

...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti...

Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...

...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže...

Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu...

...čas vyletět vzhůru...
„...a na ministerstvo?“

„Jdi někam s ministerstvem,“ zavrčel Šedohřbet. „Shrábnou odměnu a my z ní neuvidíme ani ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu.“

„Přivoláš ho? Sem?“ řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach.

„Ne,“ vyštěknul Šedohřbet, „Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu. Vezmeme ho tam.“

Harry si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl nosit šaty Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh okolo Voldemorta byl označen znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo dovoleno požívat této nejvyšší pocty.

Harryho jizva znovu vzplanula...

...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže...

„...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý.“

„Kdo tady velí?“ zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. „Řek sem, že je to Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů, jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že nechcete jít se mnou – kdokoliv z vás – tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!“

...okno bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl dospělý člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod přikrývkou...Mrtvá nebo spící...?

„Dobře!“ řekl Scabior. „Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s nima?“

„Mohlo by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska další malý štístko.“

Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech.

„Vemte je a držte. Já si beru Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč vlasů. Harry cítil, jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu. „Na tři! Jedna – dva – tři...

Přemístili se a táhli vězně s sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova sevření, ale bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé strany. Nemohl se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený vzduch, jeho jizva pálila o to víc...

...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...

Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého.

Harryho oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a uviděl dvě křídla brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Harry věděl, ač s útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na vrcholku věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že tu je Harry, byla jiná otázka...

Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich.
„Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!“

Vystrašeně odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na jakousi děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem. „Jaký je účel vaší návštěvy?“

„Máme Pottera!“ zakřičel Šedohřbet triumfálně. „Zajmuli jsme Harryho Pottera!“
Brána se prudce otevřela.

„Jdeme!“ řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu vedoucí mezi vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky.

Harry nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél cesty tlačen ze stran ostatními vězni. Zavřel své oteklé oči a nechal bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli ví, že byl chycen...

Vyzáblá postava se pod svou přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé v pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na něho, na Voldemorta, a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč...

„Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl.“

„Lžeš!“

Harryho jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on přesunul své myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni přes štěrkem vysypané prostranství.
Zalilo je světlo.

„Co to má znamenat?“ řekl studený ženský hlas.

„Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zasípal Šedohřbet.

„Kdo jste?“

„Znáte mě!“ Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!“

Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.

„Vím, že je oteklý, madam, ale je to on!“ pípnul Scavior. „Pokud se podíváte víc zblízka, uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská šmejdka, která cestovala s ním, madam. Není pochyb, že je to on, a máme i jeho hůlku! Tady madam...“

Přes své oteklé oči uviděl Harry Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior jí ukázal hlohovou hůlku. Pozvedla obočí.

„Vemte je dovnitř,“ řekla.

„Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované portréty.

„Za mnou,“ řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. „Můj syn, Draco, je doma na velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho.“

Přijímací místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry téměř zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje.
Křišťálový lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další portréty. Ve chvíli, kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí stojících před mramorem zdobeným krbem vystoupily dvě postavy.

„Co to má znamenat?“

Dobře známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho panika. Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo jednodušší blokovat Voldemortovy myšlenky, i když ho jizva stále nesnesitelně pálila.

„Říkali, že dopadli Pottera,“ řekla Narcissa studeným hlasem. „Draco, pojď sem.“

Harry se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava, než on, se zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem.

„Nu chlapče?“ zaskřehotal vlkodlak.

Harry stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném zlaceném rámu. Přeš štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz.

Jeho tvář byla ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho tmavé vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý stín. Kdyby nevěděl, že to je on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to nosí jeho brýle.
Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud se nepřiblížil.

„No Draco?“ řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. „Je to on? Je to Harry Potter?“

„Nevím...Nemůžu si být jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se bojí na Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.

„Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!“

Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného.

„Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude promin...“
„Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?“ řekl Šedohřbet výhružně.

„Samozřejmě, že ne, samozřejmě!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak blízko, že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své oteklé oči.

„Co jsi mu udělal?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se dostal do tohoto stavu?“

„To jsme nebyli my.“

„Připadá mi to jako bodavá kletba,“ řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho čelo.
„Něco tam má,“ šeptal, „mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej se pořádně! Co myslíš?“

Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený.



„Nevím,“ řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka.

„Radši bychom se měli ujistit, Luciusi,“ zavolala Narcisa na svého manžela jejím ostrým ledovým hlasem. „Musíme si být naprosto jistí, že je to Potter před tím, než zavoláme Temného pána...říkali, že tohle je jeho,“ dívala se zblízka na hlohovou hůlku, „ale nevypadá tak, jak ji Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného pána pro nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?“

„A co potom ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve chvíli, kdy bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo dopadlo na Hermionu.

„Počkejte,“ řekla Narcissa ostře. „Ano, ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotku ve Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?“

„Já...možná...jo.“

„Ale potom tohle je Weasley!“ vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl na Rona. „Jsou to oni, Potterovi kamarádi – Draco, podívej se na něj, není to syn Arthura Weasleho, jak se jmenuje...?“

„Jo,“ řekl znovu Draco zády k vězňům. „Mohl by to být on“

Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho ještě víc, než už teď byl.

„Co je to? Co se stalo, Cisso?“

Bellatrix Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho pravici, kde zírala svýma kovovýma očima na Hermionu.

„Ale jistě,“ řekla tiše, „To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?“

„Ano, ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius. „A vedle něj, myslíme si, stojí Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni.“


„Potter?“ zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. „Jste si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!“

Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži. Věděl, že stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána...

„Chtěl jsem ho přivolat!“ řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby se nedotkla znamení. „Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl přiveden do mého domu, takže je to na mně...“

„Na tobě!“ ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Svojí reputaci jsi ztratil spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě ruce pryč!“

„Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce...“

„Prosím, odpusťte, pane Malfoyi,“ přerušil je Šedohřbet, „ale byli jsme to my, kdo chytil Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato...“

„Zlato!“ smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou volnou rukou šmátrala v kapse po hůlce. „Vezměte si svoje zlato, vy špinaví mrchožrouti, co bych s ním já dělala? Mně jde jen o čest jeho...jeho..“

Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci, odhodil Lucius její ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv...

„ZADRŽ!“ vykřikla Bellatrix, „nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde teď!“

Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho zorného pole.

„Co to je?“ slyšel ji říkat.

„Meč,“ zavrčel bandita.

„Dej mi ho.“

„Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel.“

Bylo slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl omráčen. Bylo slyšet zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou hůlku.

„Na co si tu hrajete, ženská?“

„Mdloby na tebe!“ zaječela, „Mdloby na vás!“

Nebyl tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s ohromnými schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni, až na Šedohřbeta, který byl stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se ohýbá k vlkodlakovi a v ruce svírá Nebelvírův meč.

„Kde jsi vzal ten meč?“ zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která nekladla žádný odpor.

„Co si to dovolujete?“ vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se mohla hýbat. Vycenil na ní své ostré zuby. „Pusťte mě, ženská!“

„Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, „Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“

„Byl v jejich stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Říkám vám, pusťte mě!“

„Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než aby se k ní přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými špinavými nehty sevřel jeho opěradlo.

„Draco, vyhoď ty šupáky ven,“ řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. „Jestli nemáš žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě.“

Neopovažuj se mluvit s Dracem jako...“ řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla.
„Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice vážný problém!“

Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící vězně.

„Jestli je to vážně Potter, nesmí být zraněný,“ mumlala víc k sobě, než k ostatním. „Temný pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby zjistil...musím...musím vědět...“

Otočila se zpátky na svou sestru.

„Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!“

„Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém...“

„Udělej to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!“ prskala Bellatrix. Vypadala k šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a propálil díru v koberci.
Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka.

„Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete.“

„Počkej, řekla ostře Bellatrix. „Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku.“

Šedohřbet zavrčel radostí.

Ne!“ vykřikl Ron. „Můžete si vzít mě, nechte si mě!“

Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti.

„Pokud zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího,“ řekla. „Krvezrádce je na mém seznamu hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že neutečou. Ale nic víc jim neudělej...alespoň zatím.“


Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou silou, jíž nešlo vzdorovat.

„Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?“
Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. „Myslím, že si dám jedno nebo dvě kousnutí, co ty na to, zrzku?“

Harry cítil, jak se Ron třese.

Šedohřbet je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v nebezpečí, že mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím své hůlky a zatlačil vězně do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ozvěna bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval příšerný ohlušující výkřik.

„HERMIONO!“ křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady. „HERMIONO!“

„Ticho!“ řekl Harry. „Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud...“

„HERMIONO! HERMIONO!“

„Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme dostat ty lana...“

„Harry?“ bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. „Rone? Jsi to ty?“

Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín.


“Harry? Rone?”

“Lenko?”

“Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!”

“Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?” řekl Harry.

“Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat… Jenom chviličku…”

Hermiona zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli jejím slovům nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, „HERMIONO! HERMIONO!”

„Pane Olivandere?” zaslechl Harry Lenku. „Pane Olivandere, máte ten hřebík? Kdybyste se jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu s vodou.”

Za chviličku byla zase u nich.

„Nesmíte se hýbat,” řekla.

Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora uslyšeli hlas Bellatrix.

„Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?”

„Našli jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!” Hermiona zakřičela znovu, Ron se roztřásl mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí.

„Rone, prosím, nehýbej se!” zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám-“

„Moje kapsa!” řekl Ron, „Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!”

Za chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z lamp ve stanu, se rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako malá slunce, zaplavujíce podzemí světlem.

Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana Ollivandera, zkrouceného v rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a skřeta Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých ho přivázali lidé.

„Teď to jde mnohem lépe, díky Rone,” řekla Lenka a začala opět sekat do provazů.

„Ahoj Deane!”

Shora se opět ozvala Bellatrix.

„Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi pravdu, řekni mi pravdu!”

Další hrozivý výkřik-

„HERMIONO!”

„Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle nožem!”

„Tady!”

Harry ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího po sklepě jak pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož obličej byl pohmožděný a krvavý, poděkoval Lence a celý se na místě třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal vyčerpaný a dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů.


Ron se snažil přemístit bez hůlky.

„Není cesta ven, Rone,” řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. „Sklep je úplně zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander je tu už dlouho, zkusil všechno.”

Hermiona opět zakřičela, ten zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti v jeho jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a osahávat stěny, ikdyž v hloubi srdce věděl, že je to beznadějné.


„Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!”

Hermioniny výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů prorazit zeď svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku váček od Hagrida a sáhl do něj: vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu s ní zatřásl – nic se nestalo – zamával zlomenými kusy své hůlky, ale nemělo to žádný efekt – kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré…

Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka.

„Pomozte nám!“ vykřikl na něj zoufale. „Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!“
Oko mrklo a bylo pryč.

Harry si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a tam, avšak nic než zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron vedle něho řval dál, „HERMIONO! HERMIONO!“

„Jak jste se dostali do mého sejfu?“ slyšeli Bellatrix. „Pomohl vám ten špinavý malý skřet v cele?“

„Setkali jsme se s ním až dnes v noci!“ vzlykla Hermiona. „Nikdy jsme ve vašem sejfu nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!“

„Kopie?“ zaječela Bellatrix. „Oh, jak úžasný příběh!“

„Můžeme to jednoduše zjistit!“ slyšeli hlas Luciuse. „Draco, přiveď toho skřeta, ten nám může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!“

Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook.

„Griphooku,“ zašeptal do skřetova ucha, „musíte jim říct že ten meč je falešný, nesmějí vědět, že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…“

Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.

„Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“

Udělali, co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a světla vletěla zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře se otevřely, dovnitř vpochodoval bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou připravenou.

Malého skřeta chytil za paži a couval zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se zabouchly a ve stejný okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk – crack.

Ron stiskl zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.

„DOB…!“

Harry praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své chybě. Nad hlavou se jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k Bellatrix.

Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly doširoka otevřeny; třásl se od nohou až po špičky svých uší. Byl zpět v domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený.

„Harry Pottere,“ zapištěl co nejtišeji, „Dobby Vás přišel zachránit.“


„Ale jak jsi…?“


Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné věci.

„Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?“ zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu zatřásly.


„Můžeš s sebou vzít také lidi?“


Dobby opět přikývl.


„Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…“

„Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Jejich chata na okraji Tunworthu!“


Skřítek přikývl potřetí.


„A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“


“Samozřejmě, Harry Pottere,“ zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a Deanovi. Ani jeden z nich se nepohnul.


„Harry, my ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka.


„Nemůžeme vás tady nechat,“ řekl Dean.


„Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“


Když Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin shlížel dolů, avšak ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého, vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího.


„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je mnoho věcí, které nechápeš…“


Cítíl Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud, zpět do sklepa a k hrůze, kterou zrovna zažíval on.


„Jděte!“ zapřísahal Lenku a Deana. „Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!“


Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander zmizeli.


„Co to bylo?“ zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. „Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za hluk?“


Harry a Ron na sebe okamžik zírali.


„Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!“


Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na další hluk ze sklepení.


„Musíme ho zkusit odzbrojit,“ zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy by někdo vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli ztraceni. „Nech svítit světla,“ dodal Harry a když zaslechli za dveřmi kroky, couvli ke zdi na protější straně.


„Ustupte,“ slyšeli Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“

Dveře se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu osvícenou světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron skočili. Ron chytil Červíčkovu ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše bojovali: Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho kolem krku.


„Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy seshora.


„Nic!“ zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. „Všechno v pořádku!“

Harry mohl stěží dýchat.

„Ty se mě chystáš zabít?“ Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat stříbrné prsty. „Potom, co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi, Červíčku.“


Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova ústa. Viděl, že jeho malá vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z milosrdnosti, kterou projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil onu chvilku slabosti.

„To by bylo,“ zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.

Bez hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho oči sklouzly z Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu hrdlu.


„Ne…“


Aniž by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale nedala se zastavit. Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila proti svému neozbrojenému a neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za svou chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima.


„Ne!“


Ron také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem Červíčkova krku, ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.


„Relashio!“ řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo; Pettigrew dopadl na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně vykřikla. Červíčkovy oči se v purpurové tváři protočily; naposledy se zaškubal a přestal se pohybovat.


Harry a Ron se na sebe podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k pootevřeným dveřím. Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých rukou. Hermiona ležela u Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala.


„Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to ten pravý meč?“


Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě.


„Ne,“ odpověděl Griphook. „Je falešný.“


„Jste si jistý?“ zalapala po dechu Bellatrix. „Úplně jistý?“


„Ano,“ řekl skřet.


Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo.

„Dobře,“ řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve skřetově tváři. Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. „A teď,“ řekla hlasem, z něhož čišel triumf, „zavoláme Temného pána!“


Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení.

V ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše okolo něho zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se bezzubě smál; byl rozzuřen vyrušením, které pocítil – varoval je, řekl jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se pletli…


„To mě raději zabij!“ vykřikl starý muž, „protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!“


Voldemortova zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu, křehké staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno bez života zpět a Voldemort se vrátil k oknu, jen stěží dokázal opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k tomu, že ho přivolali, pocítí jeho hněv...


„Myslím,“ bylo slyšet Bellatrixin hlas, „že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš.“


„NÉÉÉÉ!“


Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby...

Expeliarmus!“ zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do vzduchu, takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem.

Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl „Mdloby na tebe!“ a Lucius Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly z Dracovy, Narcissiny a Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem a odkutálel se za pohovku, aby se jim vyhnul.

„STŮJTE, NEBO ZEMŘE!“

Těžce oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která se zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí tiskla k hrdlu.


„Odhoďte hůlky,“ zašeptala, „odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve skutečnosti je!“


Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce.


„Řekla jsem, odhoďte je!“ zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k Hermionině krku, Harry viděl, jak se objevilo několik kapek krve.


„Dobrá!“ vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba zvedli ruce vzhůru.


„Výborně!“ zašilhala. „Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je blízko!“


Harry to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí temnou oblohou daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli už bude natolik blízko, že se sem bude moci přemístit. Harry neviděl žádný způsob, jak uniknout.


„A nyní,“ řekla Bellatrix měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, „Cissy, myslím, že bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude věnovat slečně šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče neupřel, po tom, co jsi dnes v noci dokázal, Šedohřbete.“


Při jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni vzhlédli právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl.

Bellatrix stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou. Lustr narazil na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl na Hermionu a skřeta, který stále ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama chránil zkrvavený obličej.


Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes křeslo a vykroutil z Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul:

„Mdloby na tebe!“ Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl sražen k zemi.

Narcissa strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály když mávala stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře.

„Dobby!“ zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, „Ty, to ty jsi shodil lustr?“


Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní.


„Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!“ kvílel.


„Zabij ho, Cissy!“ ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje.


„Ty špinavá malá opice!“ vyla Bellatrix, „Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?“


„Doby nemá žádného pána!“ pištěl, „Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!“


Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár okamžiků, několik vteřin.


„Rone, drž se.. a JDEM!“ vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul, vytáhl Griphooka zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a chytl se Dobbyho, aby se mohli přemístit.

Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy Draca a Narcissy, rezavou čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který Bellatrix vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli...


Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina...


Zmizel kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to bude stačit k tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil jak mu čepel Nebelvírova meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl, zda se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se mu snažil stiskem ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku...


Najednou narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, vymanil se z Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na zem.


„Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural.


Harry se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je od nich vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle hvězd před ní zahlédl nějaký pohyb.

„Dobby, je to Škeblová chajda?“zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u Malfoyů, připravené k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tu správně? Dobby?“


Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj.


„DOBBY!“


Skřítek se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených, zářících očích. Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze skřítkovy zvedající se hrudi.


„Dobby, ne! POMOC!“ Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní pohybovali. „POMOC!“


Nevěděl, zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu to jedno, viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby vstáhl k Harrymu ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil do chladné trávy.


„Dobby, ne, neumírej, neumírej!“


Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit:


„Harry... Potter...“


Pak se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než velkými skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl vidět.

24. kapitola - Výrobce hůlek


Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, „Dobby…Dobby…” , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky.

Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.

„Hermiona,” řekl náhle. „Kde je?”

„Ron ji vzal dovnitř,” řekl Bill. „Bude v pořádku.”

Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.

Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.

Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.


„Chci ho pohřbít pořádně,” byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. „Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?”

Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.

Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska.

Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…

Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. „Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …“
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil.

Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…

Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?

Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi.

„Jak je Hermioně?“
„Lépe“ řekl Ron. „Fleur na ní dohlíží.“

Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel.

Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká.

Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.

„Měli bychom mu zavřít oči.”

Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.

„Tak,” řekla jemně. „Teď bude moci spát klidně.”

Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.

Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři.

„Myslím že bychom měli něco říct,” zapípala Lenka. „Začnu, mám?”

Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.

„Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv.”

Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, „Jo…díky Dobby.”
„Díky,” zamumlal Dean.

Harry polkl.

„Sbohem Dobby,” řekl a bylo to vše, na co se zmohl.

Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.

„Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?” zeptal se Harry ostatních.

Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.

Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:

TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .


Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.

Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.

„…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted‘ je v bezpečí.”

Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. „Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte,” vysvětlil.

„Přemisťoval k Muriel. Ted‘, když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl – ne, neomlouvej se,” dodal, když spatřil Harryho výraz.
„Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují.”

„Jak jsou chráněni?” zeptal se Harry. “Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost – budeme ho schopni přesunout do hodiny—“

„Ne,” řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. „Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité.”

Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.

„Jdu se umýt,” řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví.

„Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!“

A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…

Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´

Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho.

A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil.

´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´

Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.

Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.

Bill a Fleur stáli u paty schodiště.

„Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem,” řekl Harry.

„Ne,” odpověděla Fleur. „Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni –”

„Omlouvám se,” řekl netrpělivě, „ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně – a odděleně. Je to naléhavé.”

„Harry, o co sakra jde?” zeptal se Bill. “Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct –”

„Nemůžeme ti říct, co děláme,” řekl Harry. „Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným.”



Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
„Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?”

Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?

„Griphook,” řekl Harry. „Promluvím si nejdřív s ním.”
Srdce mu bylo jako o závod.

„Tak tedy nahoru,” řekl Bill, a vedl ho tam.

Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
„Potřebuji vás u sebe!” zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.

Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
„Jak ti je?” zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi úžasná – jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali –”

Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. „Jak si vedeme Harry?” zeptal se Ron.

„Uvidíte, pojďte.”

Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.

„Přímo tady,” řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.

Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.

„Omlouvám se, že vás taháme z postele,” řekl Harry. „Co vaše nohy?”

„Bolí,” odpověděl skřet. „ ale uzdravují se.”

Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černý