Herry  Potter

 

 

 

1. kapitola - Pán zla povstává

 

V úzké, měsícem ozářené uličce se znenadání objevili dva muži. Chvíli jen tiše stáli a obezřetně na sebe navzájem mířili svými hůlkami. V okamžiku, kdy jeden druhého rozpoznali spěšně ukryli své hůlky do hábitů a dál již pokračovali bok po boku.

„Něco nového?" zeptal se ten vyšší.
„Jen to nejlepší," odpověděl Severus Snape.

Ulička byla lemována z levé strany nízkým porostem divoce rostoucích ostružinových keřů a z pravé strany vysokým, udržovaným živým plotem. Dlouhé hábity oběma mužům při chůzi lehce povlávaly kolem kotníků.

„Už jsem se začínal bát, že to nestihnu," řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě objevovaly a mizely ve stínu tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit.
„Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale myslím, že bude spokojen. I vy vypadáte dobře naladěn, věříte, že Vás přijme v dobrém?" Snape přikývl, ale více to nerozebíral.

Zahnuli doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot se zatočil jejich směrem, pokračoval podél příjezdové cesty a mizel ve stínech za mohutnými křídly impozantních železných vrat, která mužům přehradila cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil, beze slov jen oba udělali levou rukou jakési rychlé znamení a prošli přímo skrz zavřená vrata, jako kdyby se jejich temný kov proměnil v kouř. Když tisové keře na chvíli utlumily zvuk jejich kroků, zaslechli zprava nějaký šramot. Yaxley rychle pozdvihl svou hůlku a namířil ji nad hlavu svého společníka, zdrojem hluku se ukázal být obyčejný, zářivě bílý páv, který si majestátně vykračoval po vrcholku živého plotu.

„Luciusovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…" odfrkl Yaxley a zastrčil hůlku zpět do hábitu.

Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, okna v přízemí jako by se třpytila diamantovými odlesky. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet šum fontány. Pod nohama jim křupal štěrk, když Snape s Yaxleyem dorazili k hlavním dveřím tak se před nimi náhle otevřely. Poblíž však nebyl nikdo, kdo by je otevřel. Vstupní hala byla obrovská, nepříliš osvětlená, s přepychovou výzdobou, většinu kamenné podlahy pokrýval koberec s výrazným vzorem. Oči portrétů kolem kterých Snape s Yaxleym procházeli, se za nimi unuděně otáčely. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, jen na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících kolem dlouhého vyřezávaného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Místnost byla osvětlena jen odlesky plamenů ohně z mramorového krbu, které se odrážely ve zbarveném zrcadle. Snape i Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu.

Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama bezduchá lidská postava, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na povrchu vyleštěného stolu.

Nikdo z lidí, kteří u něj seděli, nevěnoval bizarní postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru.

„Yaxley, Snape," ozval se vysoký, ostrý hlas z čela stolu.
„Jdete na poslední chvíli."Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozeznat víc, než jeho siluetu.

Ale jak se přiblížili, rysy jeho obličeje vystupovaly i skrz šero v místnosti – bez vlasů, s hadími rysy, rozšířené nozdry a lesknoucí se rudé oči se svislými zorničkami. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.

„Severusi, sem," řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici.
„Yaxley – vedle Dolohova."Oba muži zaujali určená místa.

Většina párů očí za stolem však sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první.

„Nuže?"„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harryho Pottera z jeho současného bezpečného úkrytu příští sobotu po setmění."

Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně zavrtěli, všichni upřeně zírali na Snapa a Voldemorta.

„V sobotu po setmění," opakoval Voldemort. Své rudé oči zabořil do černých - Snapových tak soustředěně, že někteří přísedící nevydrželi a odvrátili zrak, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce jeho bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – " „ – ze zdroje, o kterém jsme se bavili," potvrdil Snape.
„Můj pane." Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi.

Všechny obličeje se rázem otočily k němu.

„Můj pane, mé zdroje mluví jinak."
Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval.
„Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct."

Snape se pousmál.
„Mé zdroje říkají, že existuje plán, jak nás svést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá."

„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou," řekl Yaxley.

„Pokud byl ovlivněn matoucím kouzlem, tak to samozřejmě tvrdí s jistotou," řekl Snape.

„Já ujišťuji vás Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harryho Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád totiž věří, že jsme ministerstvo infiltrovali."

„Pak alespoň jednu věc Řád odhadl správně, ne?" řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sípavě se zachechtal a jeho smích se ozvěnou nesl po celé místnosti.

Voldemort ale zústal vážný. Jeho pohled se pomalu pozvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Můj pane," pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce poslouží celá skupina Bystrozorů – "

Voldemort pozvedl velkou bílou ruku. Yaxley hned zmlkl a uraženě sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.

„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?"

„V domě jednoho ze členů Řádu," řekl Snape.
„Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, nejvyšší kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se tam ten chlapec dostane, bude prakticky nemožné zmocnit se ho, pokud by ovšem Ministerstvo nepadlo do příští soboty, což by nám mohlo umožnit zneškodnit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali."

„Co vy na to, Yaxley?" zvolal Voldemort směrem ke vzdálenějšímu konci stolu, s plamínky tančícími v jeho rudých očích.
„Padne ministerstvo do příští soboty?"

Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley lehce pohnul rameny.

„Můj Pane, přináším dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského osobního nasazení – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.

"Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně.

Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.

„To je začátek," řekl Voldemort, „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými lidmi. Jediný neúspěšný pokus usilující o ministrův život by mě vrátil o hodně zpátky."

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit."

„Pokud ovšem nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu," řekl Voldemort.

„Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mojí kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se k chlapci v jeho novém úkrytu nedostaneme, tak to musíme zvládnout dříve, již během jeho přepravy."

„Máme ale výhodu, můj Pane," řekl Yaxley, který se snažil získat alespoň jednu drobnou pochvalu.

„Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět."

„Neudělá ani jedno z toho," řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu spojenému s ministerstvem."

„Tím lépe," pronesl Voldemort. „Bude se muset přesouvat vzduchem. Mnohem jednodušší pro jeho únos, řekl bych."

Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčející postavu, zatímco mluvil dál,

„Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo příliš mnoho chyb a některé z nich i z mojí strany. Že Potter vůbec ještě žije, je z větší části důsledkem mých chyb, než zásluhou jeho schopností."

Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco zamyšleně sledoval bezduchou rotující postavu.

„Díky nedbalosti byly všechny mé nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty, jen díky jejich štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Právě já musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu."

Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících pohlédlo překvapeně dolů, hledajíc zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou.

„Červíčku," řekl Voldemort ledovým hlasem, stále upřeně zíral na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?"

„Ano m-můj Pane," vyjekl mužíček zapadlý tak hluboko ve své židli, že se na první pohled zdála neobsazená. Slezl ze židle a vyběhl z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.

„Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých nohsledů, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, od někoho z vás půjčit hůlku."

Tváře kolem něj najednou byly plné zděšení, jako kdyby jim oznámil, že si ji chce půjčit i s rukou jejího majitele.

„Žádní dobrovolníci se nehlásí?" řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále potřebovat hůlku."

Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle ohně z krbu se jevila jeho kůže jako voskově žlutá a jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.

„Můj Pane?"

„Tvoji hůlku, Luciusi, potřebuji tvou hůlku."

„Já…"Malfoy pohlédl úkosem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí dosahovaly až na záda, pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.

„Z čeho je?"

„Z jilmu, můj Pane," zašeptal Malfoy.

„A jádro?"

„Dračí – blána ze srdce draka."

„Dobře," řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky.

Lucius Malfoy na zlomek sekundy zadoufal, že by snad mohl očekávat na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemortovi neuniklo a jeho oči se zlomyslně roztáhly.

„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Moji vlastní hůlku?"

Někdo z davu se posměšně zachechtal.

„Vrátil jsem ti svobodu Luciusi, nestačí ti to? Ale jak se tak dívám, na tebe, i na tvoji rodinu… Vy vůbec nevypadáte v poslední době šťastně… Znepokojuje tě snad něco na mojí přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?"

„Ne – nic, můj Pane!"
„Taková lež, Luciusi…"

Chvíli se zdálo, že syčivý hlas zní dál i když se krutá ústa už přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové jen s obtížemi skrývali leknutí, protože záhadný sykot zesílil a podle zvuků se po podlaze pod stolem pohybovalo něco velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou šplhal velký had.
Zdálo se, že plaz nemá konce, než se uvelebil napříč, přes opěradlo a Voldemortova ramena. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho nehybné oči s vertikálními štěrbinami víček, ani nemrkly. Voldemort na tu stvůru nepřítomně položil paži a pozoroval přitom Luciuse Malfoye.

„Proč Malfoyovi nevypadají šťastně, když se naplňuje osud který si sami určili? Není snad můj návrat a obnovení mé moci, tou nejdůležitější událostí, ke které se po mnoho let tak oddaně hlásili?"

„Jistě, můj Pane," řekl Lucius Malfoy.
Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot z horního rtu.
„Přáli jsme si to – opravdu."

Manželka sedící po Malfoyově levici podivně strnule přikývla, ale vyhýbala se Voldemortově i hadímu pohledu. Syn po jeho pravici který až do této chvíle jen zíral na paralyzované tělo nad stolem, se jen kradmo odvážil pohlénout na Voldemorta ale rychle odvrátil zrak v obavách, aby se jejich oči nestřetly.

„Můj Pane," slova pronesla tmavovlasá žena uprostřed stolu, zaníceným hlasem plným emocí, „mít Vás zde, v našem rodinném sídle, je velká pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více."

Seděla vedle své sestry, od které ji odlišovaly nejen tmavé vlasy, oči přivřené pod těžkými víčky ale i povaha a společenské postavení. Zatím co Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se nadšeně ukláněla Voldemortovi a ani všechna její slova nemohla vystihnout její nezměrnou touhu získat si jeho sympatie.

„Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více," opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlel nad Bellatrixiným projevem. „To jsou od tebe upřímná a krásná slova, Bellatrix."

Začervenala se v obličeji a samým nadšením málem ronila slzy štěstí.
„Můj Pán ví, že říkám čistou pravdu!"

„Nic, co by vás mohlo potěšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?"

Zírala na něj, s ústy dokořán, zjevně zmatená.

„Nevím, kam tím míříte, můj Pane."

„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí."

Okolí stolu přímo explodovalo salvou posměšků a nevázaného smíchu. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně ukázali pobavené obličeje, někteří bouchali do stolu pěstmi.
Obrovského hada ten randál tak podráždil, že široce rozevřel tlamu a rozzlobeně syčel, Smrtijedi jej ale nevnímali, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.

„Není naše neteř, můj Pane," křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme o svou svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného."

„Cos to říkal, Draco?" zeptal se Voldemort, ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně.

„Budeš jim hlídat vlčátka?"

Bujaré veselí ještě víc nabylo na síle. Draco Malfoy vztekle pohlédl na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Ta téměř neznatelně potřásla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

„Dost," řekl Voldemort a úderem zklidnil nervózního hada. „Už dost."

Smích se naráz vytratil.

„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se jednou za čas nakazí," řekl, zatímco na něj Bellatrix bez dechu prosebně zírala.
„Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty zkažené části, které ohrožují život zbytku."

„Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost.

„Jakmile bude příležitost!"

„Budete ji mít," řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…"

Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pouty.

„Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči k obličeji obrácenému vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenům, zachroptěla zajatá žena vyděšeně jen

„Severusi! Pomoz mi!"

„Á, ano," řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
„A ty, Draco?" zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu.

Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadalo, že ho přešla chuť na ni dál zírat.

„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil," řekl Voldemort.
„Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes nás poctila návštěvou Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel."

Okolo stolu to zašumělo pochopením. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.

„Ano… Profesorka Burbageová učí děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

„Severusi…, prosím…, prosím…"

„Tiše," řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity ztichla, jako když utne.

„Jako kdyby jí nestačilo rozvracet a špinit mysli dětí čarodějů, navíc profesorka Burbageová napsala zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, podle ní mezi sebe musí přijmout tyto zloděje znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo dokonce snad i s vlkodlaky…"

Tentokrát se nikdo nezasmál.
Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Charity Burbageová se potřetí otočila tváří ke Snapovi, slzy jí kanuly z očí až do vlasů. Když se od něj opět otáčela, díval se na ni Snape už zcela netečně.

„Avada Kedavra"

Záblesk zeleného světla vyplnil celou místnost. Charity dopadla s dunivou ranou na stůl ten se zatřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů ve svých židlích ucuklo od stolu. Draco z té své spadl na zem.

„Večeře, Nagini," řekl Voldemort mazlivě, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. kapitola - In Memoriam

 

Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé a klejíce si pod vousy otevřel dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice.

„Co to sakra…?“

Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívadlo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí vodou.

Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Zatímco si do své mysli poznamenával, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, a poté se vrátil do pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním svého školního kufru, poprvé od doby, co si jej před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které pro něj už byly příliš malé. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevila se zároveň i spousta krve.

Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl ještě jednou vedle svého kufru, zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém slabě poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru.

Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.

Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida, stoh dopisů a svou hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapse byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání. Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici jeden výtisk.

Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a postupně je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, protože se v posledních dnech téměř nedostala z klece.

Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou stránku, rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který hledal.


VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA
Napsal Elphias Dóže

Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když nám bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán vinným ze surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly.

Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak by se jen mohli mýlit více! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jediná protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.

V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jenž nesnášel mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je vyučovat.

Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného alchymisty; Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například Přeměňování v dnešní době, Výzvy v kouzlení a Lektvary v praxi. Brumbálova budoucí kariéra se zdála být raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem.

Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně rozdílní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval své názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého přítele bylo už tak nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovat a pozorovat zahraniční kouzelníky, než se vydáme na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Těsně před začátkem naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu už tak zbývalo jen málo rodinného zlata.

To byla část našich životů, kdy jsme byli v kontaktu nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka frustrující. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest postihla Brumbálovu rodinu další tragédie - smrt jeho sestry, Ariany.

Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli byl samozřejmě nevinen) jej poznamenaly natrvalo. Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedla ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat.

Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Dodnes se také říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.

Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho raném mládí jej obdařily lidskostí a soucitem. Jeho přátelství mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky, jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.


Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení.

Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si uvědomil, že jej neznal prakticky vůbec. Nikdy si nepředstavoval Brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.

Nikdy ho ani nenapadlo zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně by to znělo divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:

„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“

„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“

Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii. Pak hodil zbytek novin na hromadu ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále ležel na posteli, a na něm kousek rozbitého zrcátka.

Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl něco, co mu ráno uteklo.

Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek:


KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?

Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za největšího kouzelníka své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal?

Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte v nové biografické knize Život a lži Albuse Brumbála, sepsané Ritou Holoubkovou, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.


Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem byla fotografie zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, jejíž zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a četl dál.


Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů.

„No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“

Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento superrychlý výkon podařil.

„Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“

Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a zasmála se.¨

„Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“

Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?

„Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně dobře jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a narušeného mládí.“

Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit?

„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále ještě myslí, že byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“

Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál.

„Ah, Aberforth je jen špičkou ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“

Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?

„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány plné zásluhy za to, čeho zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“

Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda?

„Á, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce své hůlky bílý kapesník a vzdal se!“

Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.

„Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“

Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi úspěšný rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o svém přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.

„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají opravdového Harryho Pottera.“

To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti? „Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“

Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást strachy z toho, co se o jejich hrdinovi objeví.


Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě zíral na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež noviny spadly mezi odpad, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše.

Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: Věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter... Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný... Brumbál sám fušoval do černé magie když byl náctiletý... Protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce…

„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží.

Harry si prudce sedl na postel a rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a otáčel mezi prsty, zatímco přemýšlel o Brumbálovi a těch lžíš, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.

V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla mdle oranžová, což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj zírá zpět.

Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už nikdy neprobodnou.

 

 

 

 

 

3. kapitola - Odjezd Dursleyových

 

Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah! Ty!“
Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel „KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít.

„Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem dolů na slovíčko!“
Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.
„Ano?“ zeptal se Harry.

„Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sípavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.
Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl.
„To je překvapení,“ odpověděl Harry.
„Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.
„Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam.“

Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.

„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “
„Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.
„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům.“

„Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“
„Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “
„Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?“

„Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu.
„Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“
V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil.
„Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím Lordem – “
„ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “
Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením.

„ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“

Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“
Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.
„Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle.
„Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně.

„Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“
Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.
„Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno.“
Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.
„Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingleyho.“
Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.

„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho premiéra.“
„Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.
„No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci – “

„Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci.
„To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!“
Dudly si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“
„Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “

„Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “
„To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem – se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“
Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “

„Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!“
„Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“
„Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.
„Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?
Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala.

„Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“
V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.
„Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“
„Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“

„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce.
„Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce Vernona.
„Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon.
„To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.
„Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.
„A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy – “

„Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“
„Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“
Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.

„Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“ Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“
Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky.

„Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.
„To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme, kluku,“ jen vše potvrdil.
Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom.

„Jsi připraven, Dudánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.
Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa.
„Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon.
Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“
„Čemu nerozumíš, Dudánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.
Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.
„Proč s námi nejde?“
Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou.

„Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.
„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley.
„No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že nechceš?“
„Ani za nic,“ řekl Harry.
„Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“
Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.
„Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.
Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal „a kam půjde?“
Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.

„Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně.
„Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“
Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.
„Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera.

„Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“
„Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.
„To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“
„Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl – “
„Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“
„Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zýroveň.
„No… tedy… díky, Dudley.“

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi život.“
„To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“
Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.
Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.
„T-tak sladký Dudánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…“

„Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!“
„Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hořícího domu.
„Tak jdeme, nebo ne?“ zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího pokoje. „Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!“
„Ano, to máme,“ řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď vypadal, že se probral. „Musíme opravdu jít. Harry – “
Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma.
„ – hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých bedrech.“

„Ah,“ řekl Harry, „dobrá. Díky.“
„Sbohem, Harry,“ řekla Hestia a také mu stiskla ruku. „Naše myšlenky půjdou s tebou.“
„Doufám, že je všechno v pořádku,“ řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a Dudleyho.
„Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli,“ řekl Kopál jemně, mávaje svým kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala.
Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu.
„No teda, Dudley,“ řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, „snad do tebe mozkomoři nevložili novou osobnost?“

„Nevím,“ zamumlal Dudley, „Na viděnou, Harry.“
„Jo…“ řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. „Možná. Dávej na sebe pozor, velký D.“
Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta.
Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků. Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a řekla „tak tedy – ahoj,“ a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala.
„Ahoj,“ řekl Harry.

Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z místnosti za svým manželem a synem.

 

 

4. kapitola - Sedmero Potterů

 

Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč.

Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil.
„Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?“ zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou pod křídlem. „Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy? Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz vchodové dveře…“

Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím otočil zády.
„A tady, Hedviko,“ – Harry otevřel dveře pod schody – „tady jsem spával! Tenkrát jsi mě ještě neznala – páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…“

Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve, než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které ho pronásledovaly, dokonce i dnes – zmatené sny plné zelených záblesků a jednou – strýc Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil – i o létající motorce…

Náhle se odněkud z blízka ozval ohlušující burácení. Harry se prudce napřímil a praštil se hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady.
Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z kosterních, černých okřídlených koní.

Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: „Všecko dobrý, Harry? Můžem letět?“
„Rozhodně,“ řekl Harry a pokukoval po všech. „Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!“

„Změna plánu,“ zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě.
„Pojďme se skrýt, než ti to všechno povíme.“

Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle, na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje – Ron, dlouhý a vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a Geroge, jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku, Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur, křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy potkal, chtěl uškrtit.
„Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?“ zavolal přes celou místnost.
„Na jednu noc se beze mě obejde,“ řekl Kingsley, „Ty jsi důležitější.“
„Harry, víš, co se stalo?“ řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten.
„Vdala jste se?“ vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.
„Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné.“
„To je báječné, gratu— “

„Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později,“ zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v kuchyni se rozhostilo ticho.

Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. „Jak ti Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin. To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky.

To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom, abychom tě odsud dostali bezpečně.“
„A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu.“
„Já ne— “
„Stopa, ta Stopa!“ řekl Pošuk netrpělivě. „Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty, nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude vědět a tím pádem i Smrtijedi.“

„Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně.“
Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.
„Takže, co budeme dělat?“

„Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku.“
Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám.
„Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct a,“ – Moody se rozmáchl rukou po kuchyni – „tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy nebudete žít spolu, je to tak?“

Harry přikývl.
„Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct.“
„Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme. Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého. Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil.“

„Jo,“ řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru.
„Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?“
„Ehm – ano,“ řekl Harry. „Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů mířím, ale nebude to jasné ve chvíli“ – rychle očima všechny přepočítal – „kdy nás čtrnáct poletí k rodičům Tonksové?“

„Ah,“ řekl Moody, „zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu.“
Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl.
„Ne!“ řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní.“ V žádném případě!“
„Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš,“ řekla Hermiona se samolibým potěšením.
„Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy –! “

„ – protože to je poprvé pro všechny z nás,“ řekl Ron.
„Tohle je jiné, tvářit se, že jsem to já – “
„No, nikomu z nás se to moc nelíbí, Harry,“ řekl Fred vážně. „Představ si, že se něco pokazí a my zůstaneme navždy divně šlachovití.“
Harry se ale nezasmál.
„Nemůžete to provést, dokud nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal svůj vlas.“
„Tak tím ten plán padá,“ řekl George. „Zřejmě nemáme šanci z tebe dostat jediný kousek vlásku, pokud nebudeš spolupracovat.“

„Jo, nás třináct proti jednomu, který ještě ani nemůže používat kouzla, nemáme šanci,“ řekl Fred.
„Legrační,“ řekl Harry, „opravdu srandovní.“
„Bude-li muset přijít na řadu síla, tak přijde,“ zamručel Moody, jehož kouzelné oko se teď chvělo v oční jamce, jak se soustředilo na Harryho. „Všichni přítomní jsou dospělí a jsou připraveni nést ta rizika.“
Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se. Magické oko se na něj natočilo tak, že koukalo skrz Moodyho hlavu.

„Tak už žádné dohady. Čas běží. Chci pár tvých vlasů, kluku, hned teď.“
„Ale to je šílené, není třeba – “
„Není třeba!“ zavrčel Moody. „S Ty-víš-kým a polovinou ministerstva na jeho straně? Pottere, když budeme mít štěstí, naláká ho falešná stopa a bude se tě snažit získat až třicátého, ale není blázen, aby nenechal alespoň jednoho či dva Smrtijedy hlídat terén, přesně to bych udělal já. Dokud působí kouzlo tvé matky, nemohou se k tobě nebo k tomuhle domu dostat, ale brzy už působit přestane a oni ví, co mají dělat. Naše jediná šance je odlákat ho. Ani Ty-víš-kdo se nemůže rozdělit na sedm částí.“

Harry zachytil Hermionin pohled a zadíval se nepřítomně do zdi.
„Takže, Pottere, byl byste tak laskav a podal mi pár svých vlasů?“
Harry se podíval na Rona, který na něj zíral s pohledem, říkajícím „prostě-to-udělej.“
„Teď hned!“ zabručel Moody.
Zatímco na něj všichni zírali, zvedl Harry ruku ke své hlavě, chytil pár svých vlasů a trhl.
„Dobře,“ řekl Moody, dokulhal se k němu a přitom otevřel lahvičku s lektvarem. „Sem s tím, prosím.“
Harry upustil své vlasy do toho bahnitého roztoku. V tu chvíli, kdy se vlasy dotkly jeho povrchu, změnil se lektvar na jasně zářivé zlato.
„Ah, vypadáš mnohem chutněji, než Crabbe a Goyle, Harry,“ řekla Hermiona dříve, než zachytila Ronovo zvednuté obočí, načež mírně zrudla a řekla, „Vždyť víš, co tím myslím – Goylův lektvar chutnal jako uhlí.“
„Dobré, falešní Potterové, seřaďte se, prosím, zde,“ řekl Moody.
Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili před zářivým dřezem tety Petunie.
„Jeden nám chybí,“ řekl Lupin.

„Tady,“ řekl Hagrid nevrle, zvedl Mundunguse za zátylek a upustil ho přímo za Fleur, která svraštila svůj nos a zařadila se mezi Freda a George.
„Jsem voják, dříve jsem byl ochránce,“ řekl Mundungus.
„Nech si to,“ zahučel Moody. „Jak jsem ti už řekl, ty bezpáteřný červe, pokud se setkáme s nějakým Smrtijedem, bude tento chtít Pottera získat, ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Ty-véš-kdo bude chtít skoncovat s Potterem sám. Ochránci jsou ti, kteří jsou v ohrožení a mohou mít obavy, že je Smrtijedi zabijí.“
Mundungus nevypadal moc jistě, ale Moody už mezitím vytahoval ze svého hábitu půl tuctu skleniček velikosti čajového šálku, rozdal je a pak do každého z nich nalil část Mnoholičného lektvaru.
„Takže všichni inaráz…“

Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur a Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu, ušklíbli se, jakmile jim lektvar doputoval do hrdla a najednou se jejich rysy začaly roztahovat a probublávat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus povyrostli, Ron, Fred a Geroge se zmenšili, ztmavly jim vlasy, Hermioně a Fleur jako kdyby se protáhly lebky dozadu.
Moody nevypadal překvapeně a dal se do uvolňování provazů na velkých pytlích, které s sebou přivezl. Když se narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, sípajících a funících.
Fred a George se otočili k sobě a řekli si navzájem „sakra – jsme stejní!“
„Nevím, ale myslím, že pořád vypadám líp,“ řekl Fred, když si prohlížel svůj odraz v konvici.
„Tfuj,“ řekla Fleur, když se prohlédla v odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby, „Bille, nedívej sse na mě, jsem šeredná.“

„Pro ty z vás, kterým jsou vaše současné šaty velké, jsem něco přivezl,“ řekl Moody a ukazoval na první pytel, „a podobně obráceně. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jich je šest. A až se obléknete, zavazadla máte ve druhém pytli.“
Skutečný Harry si pomyslel, že tohle je snad ta nejbizarnější věc, kterou kdy viděl, a to že viděl opravdu zvláštní věci. Sledoval, jak se šestero identických kopií přehrabuje v pytlích, vytahuje šaty, nasazuje si brýle a odkládá jejich vlastní věci stranou.Už je skoro chtěl požádat i o to, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat, jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to zvládli se svým.
„Věděl jsem, že Ginny o tom tetování lže,“ řekl Ron, když se díval dolů na svou holou hruď.
„Harry, ty teda vidíš hrozně,“ řekla Hermiona, když si nasadila brýle.
Jakmile se oblékli, vzali si falešní Harryové batohy a soví klece s sněhobílými sovami z druhého pytle.

„Dobře,“ řekl Moody, jakmile se sedmero oblečených, obrýlených a zavazadly ověšených Harry Potterů postavilo před něj. „Rozdělíme se takto: Mundungus bude cestovat se mnou na koštěti – “
„Proč mám letět s Vámi já?“ zanadával si Harry, stojící nejblíž u zadních dveří.
„Protože jsi ten, na kterého musíme dávat pozor,“ zavrčel Moody a s jistotou, že se jeho oko nepohlo z Mundunguse, pokračoval, „Arthur a Fred – “
„Já jsem Geroge,“ řeklo dvojče, na které Moody ukazoval. „To nás nedovedete rozlišit ani když jsme oba proměněni v Harryho?“
„Pardon, Georgi – “
„Jen si z Vás dělám srandu, opravdu jsem Fred – “
„Dost už blbnutí!“ zavrčel Moody. „Ten druhý, Fred, George, nebo kdo vlastně jsi, půjde s Remusem. Slečna Delacourová – “
„Fleur vezmu na testrálovi,“ řekl Bill. „Nemá rád košťata.“
Fleur si za něj popošla stoupnout a přitom se zaksichtila tak, že Harry doufal, že se už nikdy tenhle výraz na jeho obličeji neobjeví.
„Slečna Grangerová s Kingsleym, opět na testrálovi – “
Hermiona popošla ke Kingsleymu, jenž se na ni klidně usmál. Harry věděl, že ani Hermiona nemá ráda košťata.

„Načež už zbýváme jen my dva, Rone,“ řekla Tonksová vesele a při svém mávání zavadila o tetiny květiny.
Ron ale nevypadal tak potěšeně, jako Hermiona.
„A ty deš se mnou, Harry, je to dobrý?“ řekl Hagrid a vypadal malinko nedočkavě. „Pojedem na motorce, košťata a testrálové neunesou mou tíhu, chápeš. Tady na sedačce už neni moc místa, takže pojedeš na vozejku.“
„To je super“, řekl Harry, nepříliš pravdivě.
„Myslíme si, že tě Smrtijedi budou očekávat, že poletíš na koštěti,“ řekl Moody, který zřejmě odhadl, jak se Harry cítí. „Snape měl dost času říct jim všechno, na co nikdy dřív nebyl čas, takže když narazíme na Smrtijedy, věřím, že si vyberou toho Pottera, který se bude na koštěti cítit jako doma. Takže dobrá,“ pokračoval, zavázal pytel s věcmi falešných Potterů a vydal se zpět ke dveřím, „Asi do tří minut bychom měli odletět. Nemá smysl zamykat zadní dveře, Smrtijedy to venku nezdrží, jestli tě sem přijdou hledat. Tak pojďme…“
Harry si spěšně vzal svůj batoh, Kulový blesk, Hedvičinu klec a vydal se za ostatními do temné zahrady.

Ze všech stran začaly létat lidem do rukou košťata, Kingsley už pomohl Hermioně na testrála, stejně jako Bill Fleur. Hagrid stál u své motorky s nasazenými brýlemi.
„To je ona? Je to Siriova motorka?“
„Přesně ona,“ řekl Hagrid a koukal při tom na Harryho. „A když jsi s ní jel naposledy, Harry, vešel ses mi na jednu ruku!“
Harry si nemohl pomoct, ale cítil se drobet poníženě, když si sedal do vozíku. Ron se na něj culil, když ho zahlédl sedět tam, jako dítě na kolotočích v elektrickém autíčku. Harry si složil batoh a koště pod nohy a Hedvičinu klec mezi nohy. Bylo to extrémně nepohodlné.
„Arthur to drobet vylepšil,“ řekl Hagrid, nedbaje na to, jak nepohodlně se Harry musí cítit. Posadil se obkročmo na motorku, která se drobet prohla a zaryla se několik centimetrů do země. „Teď umí pár triků. Tenhle byl můj nápad.“ Ukázal svým tlustým prstem na purpurové tlačítko u rychloměru.

„Buď, prosím, opatrný, Hagride,“ řekl pan Weasley, který stál u nich a držel své koště. „Ještě pořád si nejsem jist, jestli to bylo rozumné a určitě bys to neměl používat mimo nebezpečí.“
„Tak dobrá,“ řekl Moody. „Všichni se připravte, chci, abychom vystartovali naráz, jinak bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná.“
Všichni pokývali hlavami, že rozumí.
„Teď se drž pevně, Rone,“ řekla Tonksová a Harry jen zpozoroval, jak se Ron provinile podíval na Lupina, když chytal Tonksovou kolem pasu. Hagrid nakopl motorku, ta zařvala jako drak a boční vozík začal vibrovat.
„Hodně štěstí všem,“ zakřičel Moody. „Uvidíme se za hodinku v Doupěti. Vyrazíme na ‚tři‘… Raz… dva… tři!“

Motorka začala neskutečně řvát a Harry cítil, jak se vozík naklonil. Jak rychle stoupali k nebesům, mírně se mu zamlžily oči a vlasy za ním vlály. Okolo něj se do vzduchu vznášela košťata a za testrály byly vidět jen jejich dlouhé mávající ocasy. Harryho nohy, namačkané ve vozíku s Hedvičinou klecí a jeho batohem byly už otlačené a začaly dřevěnět. Bolest už byla tak silná, že se zapomněl naposledy podívat na dům číslo čtyři v Zobí ulici. Když se podíval přes bok vozíku, nedokázal už rozeznat, který dům to vlastně byl.
A pak, odnikud a z ničeho, byli obklopení. Minimálně třicet zahalených postav, jakoby zavěšených ve vzduchu, zformovalo obrovský kruh, doprostřed kterého vlétli nedbale všichni členové Řádu.

V tu ránu se ze všech stran ozýval křik, objevovaly se záblesky zeleného světla… Hagrid zařval a motorka se ve vzduchu převalila. Harry ztratil ponětí o tom, kde jsou. Nad ním byla světla pouličních lamp, okolo něj se ozývaly křiky a on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny…
„Ne – POMOC!“

Koště se roztočilo, ale on jen tak tak zvládl chytit pásek svého batohu a vršek klece, načež se motorka opět obrátila na správnou stranu. Na sekundu se mu ulevilo, ale pak se opět objevil záblesk zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na spodek klece.
„Ne – NE!“
Motorka najednou vyrazila dopředu. Když Hagrid proletěl jejich kruhem, stihl Harry zahalené Smrtijedy jen tak tak zaregistrovat.
„Hedviko – Hedviko!“
Ale sova ležela nehybně a žalostně na spodku klece, skoro jako nějaká hračka. Nemohl ji vzít k sobě a jeho záchrana byla pro ostatní nejdůležitější. Ohlédl se přes rameno a uviděl hromadu lidí postupovat, zelené světlo zářit, jeden pár lidí na košťatech se vznášel výš a výš, nedokázal ale říct, kdo to byl.

„Hagride, musíme se vrátit zpátky, musíme se vrátit zpátky!“ křičel přes hromový řev motoru vytahuje svou hůlku, Hedvičinu klec nacpal k podlaze a odmítal věřit, že by byla mrtvá. „Hagride, OTOČ TO!“
„Má práce je dostat tě vodsaď, Harry!“ křičel Hagrid a přidal plyn. „Zastav – ZASTAV!“ křičel Harry, ale jak se podíval znovu zpět, prolétly okolo jeho ucha dva záblesky zeleného světla. Čtyři Smrtijedi opustili kruh, pronásledovali je a mířili svými kouzly na Hagridova záda. Hagrid zabočil, ale Smrtijedi sledovali tentýž kurz. Harry se musel sklonit do vozíku, aby se skryl před všemi těmi kouzly, jejichž intenzita vzrůstala. Zkusil se otočit a zakřičel „Mdloby na vás!“ a z jeho vlastní hůlky vyrazil proud rudého světla, čímž mezi Smrtijedy, kteří se kletbě pokusili vyhnout, vytvořil mezeru.

„Drž se pevně, Harry, todle na ně zapůsobí!“ zařval Hagrid a Harry se podíval vzhůru právě včas, aby viděl Hagrida mačkat zelené tlačítko pod ukazatelem paliva. Z výfuku vyrazila zeď, pevná černá zeď. Harry jen viděl, jak se uprostřed oblak rozpíná. Tři Smrtijedi sithli uhnout, ale čtvrtý takové štěstí neměl. Zmizel z výhledu a pak bylo vidět jen, jak padá jako balvan, jeho koště bylo rozcupováno na kousky. Jeden z jeho kolegů zpomalil, aby ho zachránil, ale nebylo ho vidět – jak se Hagrid předklonil přes řídítka a šlápl na plyn, vyvlila se z výfuku další temná vlna.
Od hůlek dvou zbývajících Smrtijedů přes Harryho hlavu stále přilétalo čím dál více smrtících kleteb. Mířily na Hagrida. Harry na oplátku vysílal další ochromující kletby: červené a zelené pruhy světla se uprostřed nebes srážely a produkovaly plno jisker, které Harrymu připomínaly ohňostroje a mudlové vespod nemohli mít vůbec ponětí, co se děje…

„Drž se Harry, jedeme dál!“ zakřičel Hagrid a stiskl druhé tlačítko. Tentokrát se z výfuku vymrštila obrovská síť, ale Smrtijedi na ni byli připraveni. Nejen, že se jí zvládli obletem vyhnout, třetí, který původně zachraňoval čtvrtého, se do ní sice zachytil, ale pak se najednou objevil za dvěma svými kolegy a pak všichni tři pronásledovali motorku a všichni tři po ní metali kletby.

„Tohle je dorazí, Harry, drž se pevně!“ zakřičel Hagrid a Harry viděl, jak zatlačil celou svou rukou do purpurového tlačítka pod rychloměrem.
S nezaměnitelným hlučným řevem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, doběla rozžhavený a modrý a motorka vystřelila vpřed jako kulka se zvukem kroutícího se kovu. Harry viděl Smrtijedy, jak se vyhýbají smrtící plamenné stopě a v tu samou chvíli se postranní vozík začal osudně kývat. Jeho kovové spoje s motorkou se silou akcelerace začaly přetrhávat.
„To je dobrý, Harry!“ křičel Hagrid, kterého síla vzduchu na motorce položila. Nikdo teď neřídil a vozík se začal pod silou vzduchu kroutit.

„Zvládám to, Harry, neboj se!“ ječel Hagrid a ze vnitřní kapsy svého kožichu vytáhl květinami posetý růžový deštník.
„Hagride! Ne! Nech to na mně!“
„REPARO!“

Ozvala se ohlušující rána a vozík se od motorky oddělil úplně. Harry zrychlil vpřed, hnaný silou motorky, a pak začal klesat…
V zoufalství na svůj vozík Harry namířil hůlku a zakřičel, „Wingardium Leviousa!“
Vozík se vznesl jako korek ve vodě, neřiditelný, ale alespoň zůstal ve vzduchu. Na oslavu ale neměl ani půl sekundy, jelikož se za ním zjevily další a další kletby. Tři Smrtijedi ho začali obkličovat.

„Jdu za tebou, Harry!“ křiček Hagrid z temnoty, ale Harry cítil, jak vozík začíná opět klesat. Ač zkroucený, jak jen nízko mohl být, pokusil se namířit do středu přilétajících postav a zakřičel, „Impedimenta!“
Kouzlo vrazilo prostřednímu Smrtijedovi do hrudníku. Na moment se ten muž úplně rozplácl ve vzduchu, jako kdyby narazil na neviditelnou překážku. Jeden z jeho kolegů do něj málem vrazili…

Pak se vozík začal propadat opravdu prudce a poslední Smrtijed vyslal kletbu tak blízko Harrymu, až se ten musel sklonit pod hranu vozíku, až si málem o roh sedadla vyrazil zub…
„Už letím, Harry, už letím!“
Velká ruka chytila Harryho za zadní část jeho oblečení a vytáhla jej z klesajícího vozíku zpět na sedadlo motorky. Harry si uvědomil, že sedí opět za Hagridem. Jak začali stoupat, pryč od dvou zbývajících Smrtijedů, vyplivl Harry krev z úst, namířil hůlku na padající vozík a zakřičel, „Confringo!“

Věděl, že Hedviku to bude bolet, ale jak vozík vybouchl, nejbližšího Smrtijeda to srazilo z koštěte a odhodilo z dohledu. Jeho společníci odlétli zpět a ztratili se též.
„Harry, je mi to líto, moc líto,“ bědoval Hagrid, „Neměl sem to zkoušet vopravit sám, jo, už nemám mezi kouzelníkama co dělat…“
„To není problém, jen prostě leť!“ zakřičel Harry k Hagridovi, když se ze tmy vynořili další dva Smrtijedi a s každým momentem se přibližovali.

Jak začaly opět létat vzduchem kletby, začal Hagrid kličkovat a uhýbat. Harry věděl, že Hagrid nezkusí sám znovu použít drakoletí tlačítko, když Harry sedí tak volně. Harry vyslal na jejich pronásledovatele omračující kouzlo, ale prakticky je nezdržel. Vyslal na ně další blokující kouzlo – nejbližší Smrtijed zabočil, aby se mu vyhnul, načež mu sklouzla jeho kapuce a při dalším červeném záblesku omračujícího kouzla Harry uviděl nepřirozeně bledý obličej Stana Silničky… Stana…
„Expelliarmus!“ zakřičel Harry.
„Je to on, to je on, to je ten pravý!“

Výkřik zahaleného Smrtijeda zasáhl Harryho i přes hromově hlučící motor motorky: V dalším okamžiku odpadli oba pronásledovatelé zpět a ztratili se z dohledu.
„Harry, co se stalo?“ burácel Hagrid. „Kam se poděli?“
„Já nevím!“
Ale Harry se obával – zahalený smrtijed křičel „to je ten pravý!“ Jak jen to mohl vědět? Upřeně zíral do prázdné temnoty a cítil nebezpečí… Kde to vlastně byli?
Posunul se v sedadle dopředu a sedl si tak, aby byl tváří vpřed a chytil se zadní části Hagridova kabátu.

„Hagride, použij ještě jednou ten drakolet, pojďme se odsud rychle dostat!“
„Tak se drž pevně, Harry!“
Opět se ozvalo ohlušující ječivé burácení a z výfuku vyrazil bělomodrý oheň. Harry cítil, jak se sune dozadu na tom mále, které pro něj na sedačce zbylo. Hagrid se pospouval zpět, změrem k němu, stěží udržuje ruce na řídítkách…

„Myslím, že jsme je setřásli, Harry, myslím, že jsme to zvládli“ zakřičel Hagrid.
Ale Harry spokojený nebyl. Sedl na něj strach a rozhlížel se kolem sebe vlevo a vpravo po pronásledovatelích, o kterých věděl, že musí přijít… Proč ustoupili? Jeden z nich stále měl hůlku… „To je on, ten pravý…“ To řekli právě poté, co se pokusil odzbrojit Stana…
„Už jsme skoro tam, Harry, už jsme to skoro zvládli!“ křičel Hagrid.
Harry cítil, jak motorka mírně klesá, i když světla na zemi stále vypadala jako hvězdy.
Pak jej začala neskutečně pálit jeho jizva – bylo to jako oheň. Na obou stranách motocyklu se objevil jeden Smrtijed a dvě vyslané smrtící kletby jej minuly o milimetry a odhodily mírně dozadu…

A pak ho Harry uviděl. Voldemort letěl jako kouř nesený větrem, bez koštěte nebo testrála, který by ho nesl, jeho hadí obličej zářil v temnotě, jeho bílé prsty opět pozvedaly hůlku…
Hagrid zakřičel strachy a zatočil motorku do svislého směru. Jako holý boj o život připadalo Harrymu vysílání omračujících kleteb náhodně do divoké noci. Poté za sebou uviděl poletovat tělo a věděl, že jednoho z nich zasáhl, chvilku nato se ale ozvala rána a z motoru vyrazily jiskry. Motorka se začala propadat vzduchem ve spirále, úplně neovladatelná…
A opět se za nimi začaly objevovat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, která strana je „nahoru,“ která „dolů,“ jeho jizva ho stále pálila. Čekal, že každou sekundu zemře. Zakrytá osoba na koštěti byla půl metru od něj, viděl, jak zdvihá ruku…

„NE!“
S výkřikem vzteku uviděl Harry, jak Hagrid a Smrtijed mizí z dohledu, když jejich společná váha byla na jedno koště extrémní…
Sotva svíral padající motorku svými koleny, zaslechl Harry Voldemorta zařvat „JE MŮJ!“
Bylo po všem. Neviděl a neslyšel, kde Voldemort je. Před očima odlétl pryč další Smrtijed a Harry jen zaslechl „Avada—“

Bolest v Harryho jizvě ho přiměla zavřít oči, načež jeho hůlka začala téměř sama kouzlit. Cítil, jak ji jeho ruka obklopila jako magnet, skrz zpola zavřených očí viděl, jak z hůlky vytryskl proud zlatavého světla, zaslechl, jak něco prasklo a pak jen někdo zařval vzteky. Poslední Smrtijed vřeštěl, Voldemort křičel „NE!“ Harry si najednou uvědomil, že má nos centimetr od drakoletího tlačítka. Stiskl jej volnou rukou a motorka vystřelila do vzduchu další plameny a vyřítila se přímo k zemi.

„Hagride!“ zakřičel Harry a držel se, co mu síly stačily. „Hagride…! Accio Hagrid!“
Motorka se jen zrychlila a blížila se k zemi. S obličejem na řídítkách neviděl Harry nic, než jen vzdálená světla, která se zvětšovala a blížila a blížila. Bylo jisté, že narazí do země a on s tím nemohl nic udělat. Za ním se ozval další výkřik: „Tvou hůlku, Selwyn, dej mi tvou hůlku!“
Vycítil, že je Voldemort někde poblíž, dříve, než jej uviděl. Když se podíval na bok, zjistil, že zírá do rudých očí a byl si jist, že to byla poslední věc, kterou kdy uviděl: Voldemort, který se jej pokusí znovu zabít…

A pak najednou Voldemort zmizel.Harry se podíval pod sebe a uviděl tam Hagrida, rozpláclého na zemi. Stěží ovládl otočit řídítka tak, aby do něj nenarazil, vší silou stiskl brzdu, ale s ohlušujícím nárazem, který roztřásl zemi poblíž, vletěl do rybníku plného bahna…

 

5. kapitola - Padlý válečník

 

"Hagride?" Harry zápasil s troskami kůže a kovu, které ho opklopovaly a jak se snažil postavit, ruce se mu bořili do blátivé vody. Nedokázal pochopit, kam Voldemort zmizel a očekával, že se každou chvíli snese z okolní temnoty. Cosi vlhkého a horkého kapalo z jeho brady a předlotí. Vybrodil se na břeh rybníčku a tam se zarazil o velkou temnou masu na zemi, což byl Hagrid.
"Hagride? Hagride, mluv se mnou..." Ale černá hromada se ani nepohla.
"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Hary Potter?" Harry mužův hlas nepoznával. Na to zakřičel ženský hlas: "Oni havarovali. Tede! Havarovali na zahradě!" Harrymu se motala hlava. "Hagride," opakoval hloupě a podlomily se mu kolena. Další věc, kterou si uvědomil, bylo to, že leží na zádech na něčem, co mu připomínalo podušku, s pálivou bolestí na žebrech a pravé ruce. Svůj chybějící zub měl zpět. Jizva na jeho čele stále pulsovala bolestí.

"Hagride?" Otevřel oči a uviděl, že leží na pohovce v neznámém, jemně osvíceném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na podlaze opodál, mokrý a zablácený. Světlovlasý, silnější muž Harryho úzkostlivě sledoval. "Hagrid je v pořádku, synu," řekl muž, "žena se o něj teď stará. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Postaral jsem se o tvoje žebra, zub a ruku. Mimochodem, já jsem Ted, Ted Tonks - otec Dory." Harry se posadil příliš rychle. Před očima mu vyrazila světýlka a cítil závrať. "Voldemort..."
"Buď v klidu," řekl Ted Tonks a pokládaje mu ruku na rameno, tlačil Harryho zpátky do polštářů.
"To byla ošklivá nehoda, co jste měli. Co se vlastně stalo? Něco se pokazilo na té motorce? Arthur Weasley znovu přestřelil? On a ty jeho mudlovské hračičky..."
"Ne," řekl Harry a jeho jizva pulsovala jako čertvé zranění. "Smrtijedi, bylo jich spousta, pronásledovali nás..." "Smrtijedi?" řekl Ted ostře.
"Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že nevěděli, že budeš dnes večer převezen, myslel jsem..." "Věděli to," řekl Harry. Ted Tonks se podíval nahoru na strop, jakoby si myslel, že skrz něj uvidí až na nebe nad ním.
"Tak, potom tedy víme, že naše ochranná kouzla vydržela, ne? Neměli by být schopni přiblížit se k domu na méně, jak 100 yardů v jakémkoliv směru." Teď už Harry rozumněl tomu, proč Voldemort najednou zmizel - ocitli se v bodě, kde motorka překročila bariéru kouzel Řádu. Jenom doufal, že budou i nadále fungovat. Představil si Voldemorta sto yardů daleko, jak se snaží najít způsob, kterým by pronikl skrz cosi, co si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu. Shodil nohy dolů z pohovky - musel vidět Hagrida na vlastní oči předtím, než uvěří, že je skutečně naživu. Nicméně, jakmile se postavil, dveře se otevřely a Hagrid se protlačil skrz ně, tvář pokrytou blátem a krví, malinko kulhající, ale jako zázrakem živý.

"Harry!" Překročil podlahu mezi nimi dvěma kroky, odhodil při tom z cesty dva křehké stolečky a aspidistru a stiskl Harryho v takovém objetí, že mu málem znovu praskla jeho čerstvě srostlá žebra. "Krindapána, Harry, jak ses z toho dostal? Já myslel, že už sme voba vyřízený!" "Jo, já taky. Nemůžu uvěřit..." Harry zmlknul ve chvili, kdy si všiml ženy, která právě vstoupila do mistnosti za Hagridem.
"Ty," zakřičel a vrhnul svou ruku do kapsy, která ale byla prázdná. "Tvoje hůlka je tady, synu," řekl Ted a poklepal s ní Harrymu na paži. "Spadla zrovna vedle tebe, sebral jsem jí...A ta žena, na kterou křičíš, je moje manželka." "Eh, já...omlouvám se." Když popošla více do místnosti, podoba paní Tonksové a její sestry Bellatrix už byla mnohem menší. Její vlasy byly světlejší a oči měla širší a vlídnější. Přesto vypadala po Harryho výkřiku poněkud povýšeně. "Co se stalo naší dceři?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli přepadeni...kde je Nymphadora?" "Já nevím," řekl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."

Ona a Ted si vyměnili ustrašené pohledy. Na Harryho dolehla směs strachu a viny. Pokud kdokoliv z ostatních zemřel, byla to jeho vina. Všechno jeho vina. To on souhlasil s tím plánem, když jim dal svoje vlasy. "Přenášedlo," vykřikl, jak si náhle vzpoměl. "Musíme se vrátit do Doupěte a zjistit...potom vám pošleme zprávu nebo...nebo Tonksová jí pošle, jednou..." "Dora bude v pořádku, 'Dromedo," řekl Ted."Ona ví, co dělat. Už byla s Bystrozory ve spoustě takových situací. Přenašedlo je tímhle směrem," dodal směrem k Harrymu. "Odlétá za tři minuty, pokud chceš." "Jo, určitě chceme," řekl Harry.

Uchopil svůj batoh a hodil si ho na záda. Já..." Podíval se na paní Tonksovou, protože se jí chtěl omluvit za strach, ve kterém jí zanechal a za který se cítil tak příšerně zodpovědný, ale nenapadala ho žádná vhodná slova tak, aby to nevyznělo prázdně a neupřímně. "Řeknu Tonksové...Doře...aby se ozvala, až...Děkuju, že jste nám pomohli, děkuju za všechno, já..." Byl rád, že opustil místnost a následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do koupelny. Hagrid šel hned za nimi, přikrčený tak, aby se nebouchnul hlavou o rám dveří.
"Támhle, synu. To je přenášedlo." Pan Tonks ukazoval na malý stříbrný hřeben ležící na toaletním stolku.
"Děkuju," řekl Harry s prstem nataženým tak, aby se dotýkal hřebínku a byl připravený k přesunu.
"Počkej chvilku," řekl Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde je Hedvika?"
"Ona,...zasáhli jí, odpověděl Harry. Když si to uvědomil, styděl se za sebe a slzy mu vyhrkly do očí. Sova byla jeho společníkem, jeho velkým pojítkem s kouzelnickým světem, když byl nucen se vracet k Dursleyovým. Hagrid natáhl svou obrovskou ruku a poplácal ho soucitně po rameni.

"Nevadí," řekl mrzutě, "Nevadí. Prožila skvělej, dlouhej život..."
"Hagride!" řekl Ted varovně zrovna ve chvíli, kdy se hřeben rozzářil do světle modra a Hagrid k němu přiložil svůj ukazovák právě včas. S trhnutím za pupkem, jako kdyby ho neviditelné lano zatáhlo vpřed, byl Harry vtlačen do prázdna a nekontrolovatelně se točil s prstem přilepeným na přenášedlo. On i Hagrid pádili pryč od Pana Tonkse a o sekundu později už se jeho nohy dotkly tvrdé země a on upadl na všechny čtyři na zahrádku Doupěte. Uslyšel křik. Zahodil pryč nyní již nelepící přenášedlo, postavil se s lehkým zakymácením na nohy a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak běží dolů po schodech u zadního vchodu.
Mezitím se i Hagrid, který také upadl na zem, nejistě zvedal na nohy.

"Harry? Ty jsi ten pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová. "Co tím myslíte? Je tu už někdo z ostatních?" vzdychl Harry. Odpověď byla dobře čitelná z výrazu bledé tváře paní Weasleyové.
"Smrtijedi na nás čekali," řekl jí Harry, "Byly jsme obklíčeni a v tu chvíli jsme rychle odletěli. Věděli, že to bude dnes v noci. Nevím, co se stalo komukoliv z ostatních. Čtyři z nich nás začali pronásledovat a jediné, co jsme mohli dělat, bylo utéct pryč. A potom nás dohonil Voldemort..."" Zaslechl sebeobviňující tón ve svém hlase, prosbu o pochopení, proč neví, co se stalo s jejími syny, ale... "Díky bohu, že se ti nic nestalo," řekla a stiskla ho v objetí, o kterém Harry cítil, že si ho nezaslouží. "Něměla bys trošičku brandy, Molly?" zeptal se Hagrid malinko třesoucím se hlasem.
"Pro lékařský účely...?" Mohla by jí přivolat kouzlem, ale jak se otočila a běžela zpět k nakřivo stojícímu stavení, Harry věděl, že chce schovat svou tvář. Otočil se k Ginny a ta mu odpověděla na jeho nevyslovenou prosbu. "Ron a Tonksová se měli vrátit první, ale zmeškali svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," řekla ukazujíc při tom na prázdnou plechovku od oleje ležící opodál.

"A tohle," ukázala na starý zouvák "mělo být tátovo s Fredem. Ty tu měli být druzí. Ty a Hagrid jste třetí a," zkontrolovala si hodinky, "pokud to zvládli, tak George a Lupin by měli být zpátky do minuty." Paní Weasleyová se znovu objevila a nesla láhev brandy, kterou předala Hagridovy. Ten jí odzátkoval a na ex jí do sebe obrátil.
"Mami!" vykřikla Ginny a ukázala na místo pár stop od nich. Ve tmě se objevilo modré světlo, neustále se zvětšovalo a Lupin s Georgem se objevili. Nejprve se točili nad zemí a potom dopadli na zem. Harry okamžitě poznal, že je něco špatně. Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a tvář měl zalitou krví. Harry vyrazil vpřed a vzal George za nohy. Společně s Lupinem donesli George do domu, skrz kuchyň až do obývací místnosti, kde ho položili na pohovku. Když světlo lampy zalilo Georgeovu hlavu, Ginny zalapala po dechu a Harryho žaludek se silně zakymácel - jedno z Georgových uší bylo pryč.
Ta strana jeho hlavy byla zaplavena vlhkou, jasně červenou krví. Ještě před tím, než se paní Weasleyová sklonila nad svým synem, vzal Lupin Harryho za rameno a ne příliš jemně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kde se Hagrid stále ještě pokoušel procpat svoje velké tělo skrz zadní vchod.

"Hej!," řekl Hagrid rozhořčeně, "Jdi od něj! Koukej Harryho pustit!"
Lupin ho ignoroval.“Jaké zvíře bylo v rohu mého kabinetu když jsi poprvé přišel?“ "Eh...eh, ďasovec v nádrži, ne?" "Lupin pustil Harryho a ten spadl pozadu zpět na kuchyňskou linku.
"Co se tam stalo?" křičel Hagrid. "Omlouvám se Harry, ale musel jsem to zkontrolovat," řekl Lupin stroze. "Byly jsme zrazeni. Voldemort věděl, že budeš převezen dnes a jediní lidé, kteří mu to mohli říct byli přímo zapojení v plánu. Mohl jsi být podvodník."
"Tak proč nezkotrolujete mě?" funěl Hagrid, jak pořád bojoval s úzkými dveřmi. "Vy jste napůl obr," řekl Lupin, vzhlížeje na Hagrida. Mnoholičný lektvar je určen pouze pro lidi."
"Nikdo z řádu by Voldemortovi neprozradil, že to uděláme dneska," řekl Harry. Ta představa pro něj byla děsivá, nemohl uvěřit, že by to kdokoliv z nich udělal. "Voldemort mě dostihnul až úplně na konci. Nevěděl od začátku, který jsem. Kdyby znal plán, věděl by od začátku, že jsem s Hagridem."

"Voldemort tě dostihnul?" řekl Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jsi unikl?" Harry mu vysvětlil, jak je Smrtijedi sledovali, zdálo se, že nějak poznali, že on je pravý Harry, zanechali sledování a museli nějak uvědomit Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhly útočiště u rodičů Tonksové.

"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi udělal?" "Já..." Harry se snažil vzpomenout si. Celá cesta se mu zdála jako směs paniky a zmatku. "Uviděl jsem Stana Silničku...Víš, toho kluka, co dělal v záchranném autobusu? Snažil jsem se ho odzbrojit místo abych...no, on nevěděl, co dělá dělá, ne? Musel být pod kletbou Imperius?!" Lupin vypadal zděšeně. "Harry, čas, kdy stačilo odzbrojovat je pryč! Tihle lidé se snaží tě zajmout a zabít! Minimálně omráčit, pokud nejsi připraven zabít!" "Byli jsme stovky stop vysoko! Stan nebyl sám sebou a kdybych ho omráčil a on spadnul, zemřel by úplně stejně, jako kdybych použil Avada Kedavra! Expeliarmus mě zachránil před Voldemortem před dvěma lety," dodal Harry vzdorně.
Lupin mu připomněl Zachariáše Smitha z Havraspáru, který se mu vysmíval, když chtěl Brumbálovu armádu učit odzbrojovací zaklínadlo. "Ano, Harry," řekl Lupin s bolestí v hlase, "a mnoho smrtijedů o tom podalo svědectví! Promiň mi, ale to bylo velice neobvyklé chování ve chvíli, kdy ti bezprostředně hrozí smrt. Zopakovat to dnes před Smrtijedy, kteří byli u toho nebo o tom alespoň slyšeli, bylo málem jako spáchat sebevraždu." "Takže vy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" řekl Harry rozzlobeně. "Samozřejmě, že ne," řekl Lupin, "ale Smrtijedi - narovinu...většina lidí! - by očekávala, že zpátky zaútočíš! Expeliarmus je užitečné kouzlo, ale Smrtijedi si zřejmě myslí, že je to takový tvůj podpis a já na tebe musím naléhat, aby se tak doopravdy nestalo!" Lupin doháněl Harryho k pocitu, že je idiot, ale uvnitř něho něho bylo zrníčko vzdoru.

"Já neodstřelím člověka z mojí cesty jen proto, že tam zrovna náhodou stojí," řekl Harry, "To je Voldemortův způsob." Lupinova odveta už nepřišla - Konečně úspěšný Hagrid se prodral dveřmi a dopotácel se k židli, na kterou si sednul, ale ta se pod ním okamžitě rozsypala. Ignorujíc jeho směs klení a omluv, obrátil se Harry opět na Lupina.

"Bude George v pořádku?" Všechno Lupinovo zklamání z Harryho se zdálo být touto otázkou smyto. "Myslím, že ano, ale není tady žádná šance vrátit mu jeho ucho. Ne když bylo odejmuto kletbou. V tom se z venku ozval hlasitý zvuk. Lupin vyběhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a sprintoval na zahradu, kde se objevily dvě postavy.

Jak se k nim Harry blížil, poznal, že to je Hermiona, která se právě proměňova zpět do své podoby, a Kingsley, oba svírající ohnuté ramínko na šaty. Hermiona sebou mrštila do Harryho náručí, ale Kingsley vůbec nevypadal, že by ho těšilo kohokoliv z nich vidět. Přes Hermionino rameno Harry uviděl, jak zvedá hůlku a míří s ní na Lupinův hrudník. "Poslední slova Albuse Brumbála k nám dvěma!" "Harry je největší naděje, kterou máme. Věřte mu," řekl Lupin klidně. Kingsley otočil svou Hůlku na Harryho, ale Lupin řekl:

"Je to on, otestoval jsem to!" "Dobře, dobře!" odvětil Kingsley a schoval hůlku zpátky do svého pláště. "Ale někdo nás zradil! Věděli, že to bude dnes!" "Vypadá to tak," řekl Lupin, "ale patrně nevěděli, že tam bude 7 různých Harry Potterů."
"Malá výhoda!" zavrčel Kingsley. "Kdo ještě je zpátky?" "Jenom Harry, Hagrid, já a George." Hermiona potlačila malé zasténání.
"Co se ti stalo?" zeptal se Lupin Kingsleyho. "Sledovalo mě jich pět, dva jsem zranil, jednoho možná zabil," odříkal Kingsley, "a viděli jsme Ty-víš-koho - přidal se k pronásledovatelům asi na půlce cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on umí..." "Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl. Objevil se za mnou a Hagridem." "Tak proto se nás pustil - kvůli tobě!" řekl Kingsley, "Nemohl jsem pochopit, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?" "Harry byl přiliš milý na Stana Silničku," řekl Lupin. "Stan?" zopakovla Hermiona. "Ale já myslela, že je v Azkabanu?" Kingsley se neradostně zachechtal. "Hermiono, uskutečnil se hromadný útěk, který ministerstvo samozřejmě ututlalo. Traversovi spadla maska, když jsem na něj poslal kletbu, taky měl být v Azkabanu. Ale co se stalo tobě Remusi?
Kde je George?" "Přišel o ucho," řekl Lupin.
"Přišel o...?" zopakovala Hermiona zvýšeným hlasem.
"Snapeova práce," řekl Lupin. "Snape?" zařval Harry. "Neřekl jsi..." "Ztratil svou masku během pronásledování. Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že jsem mu to oplatil, ale jediné, co jsem mohl dělat bylo udržet George na koštěti. Ztrácel příliš mnoho krve." Mezi všemi čtyřmi se rozhostilo ticho, když se podívali na oblohu. Nebyli tam žádné známky pohybu - hvězdy byli stále stejné, neblikající, neměnné, nazakryté jejich přiletajícími kamarády. Kde byl Ron? Kdy byli Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? "Harry, podej mi ruku!" volal Hagrid chraplavě ze dveří, ve kterých už byl zase zaseklý. Rád, že může něco dělat, vytáhl ho Harry na svobodu a skrz prázdnou kuchyň proběhl zpět do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová a Ginny stále pečovali o George. Paní Weasleyová už zastavila krvácení a pod světlem lampy Harry uviděl čistý zející otvor na místě, kde bylo Georgovo ucho. "Jak mu je?" "Paní Weasleyová se rozhlédla kolem a řekla: "Nemůžu mu ho dát zpátky. Ne, když bylo odstraněno černou magií. Ale mohlo to být mnohem horší...Je naživu." "Ano. Díky Bohu." "Slyšela jsem v zahradě ještě někoho...?" zeptala se Ginny. "Hermionu a Kingsleyho," odpověděl Harry. "Zaplať pánbůh," zašeptala Ginny. Dívali se jeden na druhého a Harry jí chtěl obejmout. Nikdy to neudělal, když u toho byla paní Weasleyová, ale než stačil zareagovat, z kuchyně se ozvala obrovská rána. "Prokážu, kdo jsem, Kingsley, až uvidím svého syna! Teď ustup, jestli víš, co je pro tebe dobré!" Harry ještě nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle křičet. Vrazil do obýváku, pleš lesknoucí se potem, brýle nakřivo, Fred těsně před ním, oba bledí, ale nezranění. "Arthure!" zaštkala paní Wheasleyová. "Díky Bohu!" "Jak mu je?" Pan Weasley si kleknul na kolena vedle George. Poprvé za tu dobu, co ho Harry znal, se zdálo, že Fred neví, co říct. Díval se přes opěradlo pohovky na Georgeovo zranění, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pravděpodobně vyplašený hlukem příchodu Freda a svého otce se George probral.
"Jak se cítíš Georgi? zašeptala paní Weasleyová. Georgeovi prsty ohmatávaly stranu jeho hlavy. "Jako kopáč," zahuhlal.
"Co je s ním?" kuňkal Fred a koukel zděšeně. "Má něco s hlavou?" "Jako kopáč" opakoval George, otevřel oči a podíval se nahoru na svého bratra. "Vidíš...jsem kopáč. Mám díru v hlavě, vykopal jsem si díru do hlavy, Frede, bereš to?" Pan Weasley zaštkal hlasitěji, než obvykle a Fredovi se do popelavého obličeje vrátila barva.

"Ubohý," řekl Fred, "S celým širým světem humoru, který tu byl před tebou, ty vymyslíš 'díru a kopáče'?" "No, jo," řekl George a zašklebil se na svou slzami zalitou matku.
"Teď už nás budeš moct rozlišit, mami." Rozhlédnul se kolem. "Ahoj Harry,...jseš Harry, že jo?" "Jo, to jsem," řekl Harry a popošel blíže k pohovce.
"Tak jsme tě aspoň dostali zpět v pořádku," řekl George. "Proč se Ron a Bill nechoulí kolem mé skoro smrtelné postele?" "Ještě se nevrátili, Georgi." odpověděla mu paní Weasleyová. Georgův úšklebek zmizel. Harry se letmo podíval na Ginny a naznačil jí, aby ho doprovodila ven.

Když procházeli kuchyní, řekla mu tichým hlasem: "Ron a Tonksová by se už měli vrátit. Neměli dlouhou cestu. Tetička Muriel nebydlí odsud tak daleko." Harry neodpovídal.
Pokaždé, když přijel do Doupěte, spadl z něho všechen strach, ale tentokrát ho celého zahalil, jakoby mu lezl pod kůži, pulsoval v jeho hrudi a slepil mu hrdlo. Když sestupovali po schůdcích do zahrady, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley přecházel tam a zpět po zahradě a při každé otočce se zadíval na nebe. Harry si vzpoměl na strýce Vernona, jak chodil po obývacím pokoji asi tak před milionem let.

Hagrid, Hermiona a Lupin stáli rameno na rameni a upírali v tichosti pohledy nahoru. Nikdo z nich se neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se vlekly, jako by to byly celé roky. I ten nejmenší poryv větru způsobil, že nadskočili a v naději, že uvidí některého chybějícího člena řádu, jak se nezraněný objeví, otočili se na keřík, který ve větru zašumněl. A v tom se přímo nad nimi zhmotnilo koště a sneslo se směrem k zemi.

"To jsou oni" zavřeštěla Hermiona. Tonksová přistála s dlouhým smikem, který všude po okolí rozhodil zeminu a kamení. "Remusi!" Tonksová se rozbrečela, když sbelhala z koštěte do Remusova náručí. Ron zmateně doklopýtal k Harrymu a Hermioně. Jeho tvář byla bledá a vypadal, že není schopen ze sebe vydat slovo.
"Jste v pořádku," zamumlal ještě před tím, než k němu vyletěla Hermiona a pevně ho objala. "Já myslela..myslela jsem..." "Sem v pohodě," řekl Ron a poplácával jí po zádech. "Sem v pohodě."
"Ron byl skvělej," pronesla Tonksová vřele a uvolnila se z Remusova sevření. "Užasnej - Omráčil jednoho smrtijeda přímo do hlavy a to když míříte na pohyblivý cíl z letícího koštěte..."
"Vážně jsi to udělal?" zeptala se užasle Hermiona s rukama stále kolem Ronova krku.
"Pořád ten překvapený tón," řekl trochu nazlobeně a vymanil se na svobodu.
"Jsme poslední?" "Ne," odpověděla mu Ginny, "pořád ještě čekáme na Billa s Fleur a Pošuka s Mundungusem. Jdu říctr mamce a taťkovi, že jsi v pořádku, Rone..." Odběhla dovnitř. "Tak co máte? Co se stalo?" Lupinův hlas zněl až rozzlobeně, když se obracel na Tonksovou.

"Belatrix," řekla Tonksová. "Chtěla mě dostat skoro tak, jako Harryho, Remusi. Hodně se snažila mě zabít. Chtěla bych jí dostat, dlužím jí to. Ale určitě jsme zranili Rudolphuse...Potom už jsme byli u Ronovi tetičky Muriel, ale nestihli jsme naše přenášedlo, jak nás obskakovala..."
Lupinovi pohrával sval na čelisti. Přikyvoval, ale vypadal, že není schopen už cokoliv dalšího dodat. "A co se stalo vám?" obrátila se Tonksová na Harryho, Hermionu a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy ze svých cest, ale po celou dobu nad nimi neustále viseli obavy z nepřítomnosti Pošuka, Billa a Fleur a bylo čím dál těžší je ignorovat.

"Budu se muset vrátit na Dawning Street, měl jsem tam být už před hodinou," řekl Kingsley konečně, po posledním upřeném pohledu na oblohu. "Dejte mi vědět, až se vrátí..." Lupin přikývnul. S mávnutím na ostatní Kingsley odešel do tmy směrem k brance. Harrymu se ještě zdálo, že slyší slabé prasknutí, jak se Kyngsley přemístil pryč hend za plotem Doupěte. Pan a paní Weasleyovi přicházeli po zadních schůdcích s Ginny v těsném
závěsu. Oba rodiče objali svého syna ještě před tím, než se obrátili na Lupina a Tonksovou. "Děkujeme Vám", řekla paní Weasleyová, "za naše syny." "Nebuď hloupá, Molly," prohodila na to Tonksová. "Jak je Georgovi?" zeptal se Lupin. "Co je s ním?" pípnul Ron. "Přišel o..."
Ale konec věty paní Weasleyové byl přerušen společným výkřikem. Testrál právě přistál pár stop od nich. Bill a Fleur sjely z jeho hřbetu, ošlehaní větrem, ale nezranění. "Bille! Díky Bohu! Díky, Bohu!" Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale obětí, které jí Bill věnoval bylo ledabylé. S pohledem upřeným přímo na svého otce řekl:

"Pošuk je mrtvý."

Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Harry ucítil, jak něco v něm padá dolů, skrz zem a opouští ho to navždycky. "Viděli jsme to," řekl Bill. Fleur přikývla, se slzami, které se leskly ve světle přicházejícím sem z oken kuchyně. "Stalo se to hned po tom, co jsme prolomili jejich kruh. Pošuk s Dungem byli blízko nás - mířili taky na sever. Voldemort - on umí létat - vyrazil přímo za nimi. Dung zpanikařil, slyšel jsem ho vykřiknout.
Pošuk se ho snažil zastavit, ale on se přemístil. Voldemortova kletba zasáhla Pošuka přímo do tváře. Spadl pozadu z koštěte a...nebylo nic, co bysme mohli udělat. Měli jsme polovinu z nich přímo za sebou..." Billův hlas se zlomil.

"Samozřejmě jste nemohli nic udělat," řekl Lupin. Všichni se zastavili a dívali se na sebe navzájem. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý. To není možné..Pošuk, tak schopný, tak odvážný, vždy suverénní... Nakonec na všechny dolehlo, ač to nikdo neřekl nahlas, že už není nic, kvůli čemu by měli zůstávat v zahradě a tiše následovali pana a paní Weasleyovi zpět do Doupěte, do obýacího pokoje, kde se Fred s Georgem společně smáli. "Něco se děje?" zeptal se Fred, zkoumajíc tváře všech příchozích.

"Co se stalo? Kdo je...? "Pošuk," řekl pan Weasley. "Mrtvý."

Obličeje dvojčat se zkroutili do překvapené grimasy. Nikdo nevěděl, co dělat. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku, měla k Pošukovi blízko - Harry věděl, že byla jeho oblíbenec a držel nad ní ochrannou ruku na Ministerstvu Kouzel. Hagrid, který si sedl do kouta, kde měl nejvíc místa, si utíral oči svým kapesníkem velkým jak ubrus. Bill odešel ke kredenci a vyndal láhev Ohnivé whisky a pár skleniček.
"Tady," řekl a s mávnutím hůlky rozeslal po místnosti 12 plných sklenic ke každému z nich a sám si nechal třináctou. "Na Pošuka" "Na Pošuka" pronesli všichni přípitek.

"Na Pošuka" jako ozvěna řekl se škytnutím malinko opožděně Hagrid. Ohnivá Whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se mu, jako by se do něj propalovala, znecitlivovala a naplňovala ho odvahou. Takže Mundungus zmizel?" konstatoval Lupin, který svojí sklenici vypil na ex. Atmosféra se najednou změnila. Všichni vypadali napjatě a pozorovali Lupina se strachem z toho, co by mohli slyšet.
"Vím, co si myslíš," řekl Bill, "a napadlo mě to taky po cestě sem, protože vypadali, že nás očekávají, že? Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam bude sedm Harry Potterů - to je zmátlo a díky tomu jsme dokázali zmizet. Ale zapoměl jsi, že to byl Mundungus, koho to napadlo. Proč by jim neřekl takovou základní věc? Podle mě Dung prostě zpanikařil. Nechtěl jít první, ale Pošuk mu to nařídil a Ty-víš-kdo šel rovnou po nich. To bylo dost na to, aby kdokoliv zpanikařil.

"Ty-víš-kdo jednal přesně tak, jak Pošuk předpověděl," pokrčila nos Tonksová. "Pošuk říkal, že bude očekávat, že pravý Harry bude s tím nejzkušenějším Bystrozorem. Začal pronásledovat Pošuka jako prvního a když se zbavil Pošuka, začal pronásledovat Kingsleyho..."

"Áno, ten je také veliše dobrý," přikývla Fleur, "ale štále to nevysvětluje, jaktože větěli, že budeme přesunovat 'Arryho zrovna dneská. Někto mušel být neopaterný." Někto musel vyzradit datum někomu s venku. To je to jediné, co vysvětluje, že znali datum , ale neznali pšesný plán." Zazářila na všechny kolem, slzy se jí stále ještě leskly na její krásné tváři a vyzývala pohledem všechny, aby jí nějak oponovali.
Nikdo to ale neudělal. Jediný zvuk, který narušil ticho bylo Hagridovo posmrkávání zpoza obřího kapesníku. Harry se upřeně zadíval na Hagrida, který právě riskoval svůj život proto, aby zachránil ten jeho - na Hagrida, který ho miloval, který mu věřil a který už byl jednou lstí obelhán, aby vyzradil Voldemortovi tajné informace výměnou za dračí vejce...

"Ne," řekl Harry nahlas. Všichni se na něj překvapeně otočili. Ohnivá whisky zřejmě zesílila jeho hlas. "Myslím,..pokud někdo udělal chybu a omylem prozradil tajemství, určitě to neudělal schválně. Není to jeho chyba," zopakoval znovu trochu hlasitěji, než by to udělal normálně. "Musíme si navzájem věřit. Já věřím každému z vás! Nevěřím tomu, že by mě kdokoliv z vás prodal Voldemortovi!" "Hezky řečeno, Harry." opáčil Fred neočekávaně.
"Už jo, 'ujo', 'ucho'!" řekl George. Lupin měl zvláštní výraz ve tváři, skoro až lítostivý, když se podíval na Harryho. "Myslíš, že jsem hlupák?" zeptal se Harry vyzívavě. "Ne, myslím, že jsi jako James, který by považoval za známku nečestnosti, kdyby měl přestat důvěřovat svým přátelům." Harry věděl, na co naráží - jeho otec byl zrazen Peterem Pettigrewem. Najednou ho popadl iracionální vztek. Chtěl se hádat, ale Lupin se otočil zády sednul si ke stolu a řekl Billovi: "Máme práci. Musím říct Kingsleymu..." "Ne,...já mu to řeknu. Já tam dojdu." "Kam jdeš," řekli Tonksová a Fleur společně. "Pošukovo tělo," řekl Lupin. "Musíme ho získat." "Nemohlo by to..." začala paní Weasleyová s důrazným pohledem na Billa. "Počkat?," řekl Bill, "Ne, pokud nechceš, aby si ho radši vzali Smrtijedi?"

Nikdo nepromluvil. Lupin s Billem se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle - všichni kromě Harryho, který zůstal stát. Přítomnost a nevyhnutelnost smrti tu s nimi byla jako neodbytná přítomnost. "Musím taky jít," řekl Harry. Páry očí se do něj zabodly.

"Nebuď hloupý, Harry!" řekla mu paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?" "Nemůžu tu zůstat." Chytil se za předloktí, znovu mu v něm začalo cukat. Necítil takovou bolest už více jak rok. "Dokud tu zůstávám, jste všichni v nebezpečí. Nechtěl bych, aby..." "Ale nebuď takový," opáčila paní Weasleyová.

"Celá dnešní noc proběhla proto, abychom tě dostali bezpečně sem a díky Bohu se to povedlo. I Fleur souhlasila, že se vdá tady, místo ve Francii, všechno jsme zařídili, takže teď můžeme zůstat společně a postarat se o tebe..." Nerozumněla tomu, spíše se teď cítil hůř, než líp. "Pokud by Voldemort zjistil, že jsem tady..." "Ale jak by mohl?" zeptala se paní Weasleyová. "Neexistuje způsob, jak by se mohl dozvědět, ve kterém z domů jsi." "Nejsem to já, o koho se bojím!" řekl Harry. "To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale, kdyby jsi teď odešel, byly by naše úspěchy dnes v noci trochu zbytečné."
"Nikam nepudeš" zahřměl Hagrid. "Kindapána, Harry, po tom všem, čím sme prošli, bys vodešel?" "Jo a co moje ucho?" řekl George a trochu se vztyčil na svých poduškách. "Já to vím,..." "Pošuk by nechtěl..."
"JÁ VÍM! zakřičel Harry. Cítil se poražen a vydírán.

Nechápali, že to, proč ho zachránili je přesně ten důvod, kvůli kterému on chce teď odejít? Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém mu jeho jizva nepříjemně tepala bolestí. Přerušil ho až pan Weasley. "Kde je Hedwika, Harry? Mohli bychom jí odnést nahoru a dát jí něco k jídlu."
"V Harrym se všechno sevřelo jako pěst. Nemohl říct pravdu. Vypil poslední zbytek svojí Ohnivé Whisky, aby se vyhnul odpovědi. "Když už to šlo ven jednou, pude to i podruhý, Harry," řekl Hagrid.
"Utekla mu, foukla mu zrovinka, když byl přímo nad tebou."
"Nebyl jsem to já," řekl Harry ploše. "Byla to moje hůlka. Moje hůlka jednala na vlastní popud."
Po pár okamžicích řekla Hermiona jemně: "Ale to není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž bys to chtěl? Reagoval jsi instinktivně."
"Ne," řekl Harry. "Motorka padala, nemůžu říct, kde byl v tu chvíli Voldemort, ale moje hůlka se najednou vzpřímila v mojí ruce, našla ho a vyslala na něj kletbu, ale žádnou, kterou bych znal. Nikdy před tím jsem zlaté plameny nedělal."
"Často," přidal se pan Weasley, "když jseš ve stresu, můžeš udělat kouzlo, o kterém si nikdy před tím ani nesnil. Často se to stává malým dětem před tím, než začnou chodit do školy..." "To nebylo jako tohle," opáčil Harry skrze sevřené zuby. Jeho jizva žhnula. Cítil vztek a flustraci. Nenáviděl představu, že si všichni myslí, že je dost silný na to, aby se utkal s Voldemortem.

Nikdo nic neříkal. Věděl, že mu nevěří. Teď, když o tom přemýšlel, zjistil, že nikdy před tím neslyšel o tom, že by nějaká hůlka sama kouzlila. Jeho jizva se plnila bolestí. Jediné, co mohl dělat, aby nezačal nahlas křičet bylo jít ven na vzduch. Sundal si brýle a odešel z místnosti. Jak procházel zahrádkou, prohlížel si ho velký kostnatý testrál. Roztáhl svoje ohromná netopýří křídla a potom pokračoval v pastvě. Harry se zastavil u zahradní branky, zírajíc na přerostlé květiny kolem a myslel na Brumbála. Brumbál by mu věřil, věděl to. Věděl by, proč se jeho hůlka tak zachovala, protože Brumbál vždycky měl nějakou odpověď. Znal hůlky - vysvětlil mu to zvláštní spojení mezi jeho a Voldemortovou hůlkou...Jenže Brumbál, stejně jako Sirius, stejně jako Pošuk a stejně jako jeho rodiče a jako jeho chudinka sova, všichni byli pryč a Harry už si s nikým z nich nikdy nepromluví.
Cítil horko uvnitř hlavy, ale nemělo nic společného s ohnivou whisky. A potom, z ničeho nic, bolest v jeho jizvě vystřelila a on zavřel oči a uvnitř jeho hlavy začal křičet cizí hlas. "Řekl jsi mi, že problém bude vyřešen, když si vezmu cizí hůlku!" A uvnitř jeho hlavy se objevil obraz zničeného starého muže ležícího na kamenné podlaze, jak křičí, hrozivě, táhle křičí, křičí v nepředstavitelné agónii.
"Ne, ne, prosím Vás, prosím..."
"Lhal jsi Lordu Voldemortovi, Ollivandere!" "Nelhal...přísahám, nelhal jsem." "Chtěl jsi pomoct Potterovi, aby mi utekl!" "Přísahám, že ne...Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat..." "Potom mi vysvětli, co se stalo. Luciusova hůlka je zničená!" "Nerozumím tomu...spojení...existuje jenom...mezi dvěma hůlkami..." "Lháři!!" "Prosím...žádám vás..."

A Harry uviděl bílou ruku, jak pozvedá svou hůlku a cítil Voldemortův nával hněvu, uviděl starého muže svíjejícího se na zemi ve smrtelné agónii... "Harry?" Bylo to pryč, tak rychle, jak to přišlo. Hary stál třesoucí se ve tmě, svírající zahradní branku. Jeho srdce mu bušilo a jizva mu stále ještě pulsovala ostrou bolestí. Potom spozoroval Rona a Hermionu.
"Harry, pojď zpátky do domu," volala Hermiona, "Nepomýšlíš doufám ještě pořád na odchod?" "Jo, musíš tady zůstat, kámo," řekl Ron a poplácal ho po zádech. "Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona, teď už dost blízko, aby mu viděla do tváře.

"Vypadáš strašně!" "No," řekl Harry třesoucím se hlasem, "pravděpodobně vypadám líp, než Ollivander..." "Když skončil svoje vyprávění o tom, co se mu stalo, Ron vypadal poděšeně, ale Hermiona přímo hrozivě vystrašená. "Ale to přeci mělo skončit! Tvoje jizva...neměl už jsi to nikdy dělat! Musel jsi znovu nechat otevřít to spojení mezi tebou a Voldemortem. Brumbál chtěl, aby si uzavřel svojí mysl!" Když neodpovídal, chytila ho za ruku. "Harry, on přejímá ministerstvo, noviny a půlku celého kouzelnického světa! Nenech ho to samé udělat i s tvojí hlavou!"

 

 

 

 

6. kapitola - Ghůl v pyžamu

 

Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujících dnech celým domem. Harry stále nepřestával věřit, že se objeví ve dveřích společně s ostatními členy Řádu, kteří přinášeli i odnášeli dennodenně naléhavé novinky. Harry cítil, že nic jiného než jednání může utišit jeho pocity viny a žal. Přemýšlel o tom, že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby našel a zničil zbývající Viteály. Čím dříve, tím lépe.

„No, ale nemůžeš nic dělat dřív než ti nebude 17.“připomínal mu Ron.
„Stále máš nad sebou magickou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde jinde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde bychom měli ty ... Ty-Víš-Co ... hledat ?

„Ne,“ přiznal Harry.
„Myslím, že Hermiona se už o to trochu zajímala.“ řekl Ron.
„Říkala, že tady shromáždila nějaké dokumenty, které by nám měli pomoci, a že čekala pouze na tebe, až přijedeš, aby ti je mohla předat.

Harry a Ron právě seděli u snídaně. Pan Weasley a Bill odešli do práce. Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny, aby se vykoupala.

„Ochrana bude prolomena třicátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu –

„Pět dní,“ opravil ho odhodlaně Ron.„Musíme tu zůstat na svatbu. Protože jinak nás ty dvě zabijou.“Harry pochopil, že Ron tím „ty dvě“ myslel Fleur a paní Weaslyovou.

„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se na něj Harry tázavě podíval.

„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“

„Samozřejmě že ne,“ řekl Ron. „Nemají ani páru o tom, co zamýšlíme. Teď jsem si vzpomněl na něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval pohledem dveře, jestli se už náhodou nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíže k Harrymu.

„Mamka mě a Hermionu nenechá chvilku nepokoji a neustále z nás láme, co máme vlastně za lubem. Určitě zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky vyptávali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal s kýmkoliv jiným kromě nás mluvit, tak toho nechali. Ale mamka ne, je jako zarytá.“

Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si paní Weaslyová Harryho vzala stranou od ostatních.Zavolala si ho, aby se zeptala, jestli neví, čí je tato ponožka. Prý si myslí, že je z jeho batohu, ale není si jistá. Jakmile ho však měla v koutu kuchyňské linky, spustila :

„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že se už letos do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem.
„Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to opravdu zamýšlíme.“

Mandl se sám vypnul a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.

„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, kterou musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a rozhodli se jít se mnou.“

„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“nadechl se zhluboka Harry.

„No, na rovinu. Myslím si, že Arthur a já máme plné právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová.

Harry se tohoto „útoku starostlivých rodičů“ obával. Přímo pohlédl do očí paní Weasleyové, všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny. Nepomohlo to.

„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“

„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ zvýšila trochu hlas paní Weasleyová.
„Jsi ještě tak mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys tomu určitě neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal jako,že to musíš teď udělat za něj…„

„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry. „Je to na mně.“

Otočil se k ní zády a vzal do svých rukou ztracenou ponožku s vzorem zlatavého rákosu, díky které ho k sobě přivolala.
„Je mi líto,ale tahle není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“

„Ah, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová a trochu sklíčené se vrátila ke svému všednímu líbeznému tónu.

„Měla bych se s tím asi smířit…Dobře, Harry, zatímco budeš tady, mohl by jsi nám pomoci s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby? Je tu ještě hodně práce.“

„Ehm – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.

„Jsi slaďoušek Harry,“ odpověděla paní Weasleyová a usmála se na něj.

Poté přešla k mytí nádobí. Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen stěží čas si trochu promluvit a něco naplánovat. Nejzdvořilejším vysvětlením té změny chování paní Weaslyová bylo, že chtěla odvést pozornost od všech myšlenek na Pošuka a od té hrůzy z jejich nedávné cesty.

„Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemohli být spolu a vymýšlet jakékoliv plány. Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili už potřetí stůl na večeři na stejné místo.

„A co si myslí, že se jako stane?“ zamumlal Harry. „To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení, když si všiml Ginnina bílého obličeje.

„Takže je to pravda?“ zeptala se.„To je to, co se pokusíš udělat?“
„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.

V Ginnynim výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé, co jsou spolu od té doby, kdy spolu trávili hodiny o samotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpomněla také. Dveře se otevřely a oba najednou vyskočili. Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř. Byli teď často spojeni s ostatními členy Řádu, protože Doupě nahradilo Grimmauldovo náměstí č.12 jako sídlo Řádu. Pan Weasley vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.

„No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že by se tam náhle znovu objevil. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jisti. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je teď ochrana tak nejistá.“


Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.

„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.
„Nic,“ odpověděl Bill„Nemohl se zatím konat pohřeb, protože jsme s Lupinem jeho tělo nenašli a dá se jen těžko říct, kam mohlo v té tmě a zmatku během boje padnout.

„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc v novinách nepíše.“

„A stále nic o tom, že jsem použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu na uvítanou potřásl rukou.

„Protože vědí, že jsi neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, aby se dostalo na světlo, jak tě Voldemort napadl?“
„To je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevil bílý nápis „Nesmím říkat lži“

„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron.

„Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že právě oni budou ti další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků. Chodí kolem nechutné výmysly. Nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celé dny zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že alespoň vymýšlí nějaký plán.“

V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.

„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“
„Proč?“ vykřikl Ron, který v tom momentě držel mlsně lžičku a zíral na svojí matku.„Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“

„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“

„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřiv쓨Ne ! tak proč musím u Merlinovy brady si uklí…“

„Nemluv takhle se svojí matkou,“ řekl rázně pan Weasley„a dělej, co ti řekla.“

Ron se zamračil na oba rodiče, potom uchopil svoji lžičku a zabořil se do posledních zbytků svého jablkového koláče.
„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila:

„Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty. A ty, Hermiono, budu ti vděčná když vyměníš prostěradla pro monsieura a madam Delacour, víš přeci, že přijíždějí zítra v 11 ráno.“


Když se vrátili do domu, paní Weasleyová byla z dohledu, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.

„Uklizím, uklízím … ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na posteli, která byla zjevně právě vyprázdněna. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý týden…


„Nazdar, Harry,“ řekla Hermiona, když si sedl na skládací lehátko, odhodila Věštění z čísel a Přeměňování na jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.

„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu.
„Počítám, že se možná zachránil.“
„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.
„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“

„I kdyby ho smrtící kletba minula, tak Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Možná použil štítové kouzlo.“

„Fleur,ale říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě, zatímco si složil polštář do příjemnějšího tvaru.

„Samozřejmě, že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“

Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odpor míchající se s bizardním pohledem.

„Smrtijedi jeho tělo pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron zamyšleně.
„Jo,“ řekl Harry.
„Stejně jako Barty Skrk se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“
„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad Základními zaklínačskými znaky.

„Ne to asi ne – no ...,“ snažil se ji uklidnit Harry drápal se marně z lehátka.
„Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--“Chtěl jí uchlácholit, ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se k ní první.

Jednou rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.

„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala.
„Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!“
„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu. „Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?“

„Mějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.

„Přesně tak,“ přikývl Ron.
„Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu.

„Promiň, promiň!“, začala Hermiona skučet.
„Co děláš s těmi všemi knížkami?“ zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
„Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.

„Ehm, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.

„Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“
„Ha-ha-ha,“ předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. „Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.

„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.

„Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou…“ začal.

„Tak semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…“

„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.

„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona.
„Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“

„Ale…“

„Ticho !“ okřikl ho Ron.

„Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.

Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.

„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl…“
„Ty jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…“

„Běž, potřebuje to vědět.“
„No, dobře Harry, pojď sem.“Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.

„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„

Descendo,“ zamumlal Ron a namířil na nízký strop.

Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík. Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry, podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.

„To je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.

„Jo - to je.“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
„Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.

Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s otevřenou velikou hubou.

„Ale to … to vypadá … nosí normálně ghůlové pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě pokrytý zanícenými puchýři.

"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."

„Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron.

Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.

„Až jednou odejdeme, tak toho ghůla sundají a on bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron.
„Myslím se, že se na to opravu těší – i když není schopen nám to říct, protože umí akorát kvílet a slintat – ale kývne, když se o tom zmíním.“

Harry vypadal úplně omráčen.

„Pochop!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil brilantnost jeho plánu.

„Podívej, až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“

„Ale doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.

„My takhle nemůžeme schovat naší rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc si nemůžou všichni dovolit nárazově ztratit práci,“ pokračoval Ron.

„Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli posypaného puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo chtít jít blíž. Všichni vezmou tak rychle roha,že určitě ani nesponzorují, že neumím mluvit.

„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry.
„Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli.“

V místnosti nastalo ticho,které bylo jen občas jemně přerušováno Hermioniním boucháním, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než kdy jindy uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to vystihl…

Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.

„Ginny tam asi nechala smítko prachu…,“ řekl Ron.
„Nevím, proč mají Delacourovi přijet dva dny před svatbou.“

„Fleuřina sestra bude družička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.
„No ale hosté nám s přípravou asi moc nepomohou…,“ řekl Ron„

Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout,“ pokračovala Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, a rozumím ti proč … ale …neměly by naší prioritou být hlavně Viteály?“

„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych s tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.

Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl porozumět.

„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona.
„Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“

To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.

„Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?“
Hermiona přikývla.

„Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?“.

Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
„Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.

„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.
„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“

„Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“

„A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?“ tázal se Ron.
„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem o tom něco vyhledat“

„Jakže?“ zeptal se jí Harry.
„Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech.“
„Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“

Ron se narovnal a rozšířil zorničky.

„Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“
„Já je ale neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. „Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ...“

„Pokračuj!“ okřikl ji Ron.

„No .. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas. „Pouze jsem použila přivolávací kouzlo. Však víš–Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“

„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.

„Hned po Brumbálově pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem.
„Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak jsem – no - jsem je zabalila„ spolkla poslední slova Hermiona a pak dodala prosebně.
„Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !“

„Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?“ zeptal se Ron. „Kde jsou ty knížky teď?“

Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.

„Tenhle svazek přesně pojednává o výrobě Viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne, kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval.“

"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron.
„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry.

„Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst.“

„Čím víc jsem o tom četla,“ pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!“

Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.

„Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.
„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“

„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.

„Lítost,“ naznačila Hermiona.
„Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.

„Ne,“ potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
„A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?“
„Ano,“ kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože tu varují černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností.“

„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.
„No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat...“

„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona.
„Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„
„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.

„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.

“Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici opravitelnosti..“

„Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?“

„Protože Viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
„Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“

„To bude pro mě určitě super,“ řekl Ron a Harry se zachechtal.

„No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona.

„Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat.“

„Ten druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.

„A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový.“

„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně.
„Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?“

„Pokud je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla.“

„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.
„Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku závislá...“

„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?“ ujal se slova Harry. „Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…“ ztrácel se jeho hlas.

Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zeptat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …

Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dveří do pokoje a s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“. Křivonožka syčel rozhořčeně pod postelí. Ron skočil z postele, smykem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svoji hlavou přímo proti zdi. Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku, ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuchané a obličej byl zkřiven vztekem.

„Promiňte, že vyrušuji,“ řekla třesoucím se hlasem.
„Vím, že si potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat.“

„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde polehávaly knihy „my… … my se omlouváme …“ a s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.

„Je jako domácí skřítek,“ hudroval tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu, zatímco je s Harrym následovali.
„Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím šťastnější budu.“
„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“

Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned smazala úsměv z tváře.
„Delacourovi přijedou ráno v jedenáct hodin !“ Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině.

Byla to jen slušnost, že si Ron navlékl stejný pár ponožek a Harry si pokusil učesat vlasy.Když byli považováni za dost elegantně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl Doupě tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, které stály po obou stranách dveří.
Pupeny se zvláštně vlnily a dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalováno.Jediné co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte. Pan Weasley šel tedy proto přivítat Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam se měli přemístit přenášedlem.

Jejich první setkání bylo doprovázeno nezvykle hlasitým smíchem pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, kterou byla Fleuřina matka.

„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.
Monsieur Delacour byl hned za nimi, a byl stejně tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně baculatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weasleymu na svých vysokých podpatkových botách.

„Měli jstes tím tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“

„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová.

„Všechno je nakonec v pořádku.“

Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové.

„Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte, abych vám představil moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour se doklouzala k paní Weaslyové,aby ji políbila.
„Enchantééé,“ řekla.

„Váš manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“
„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.

Gabriel byla taková Fleur v menším vydání - 11 let stará se stříbřitě-blonďatými vlasy až po pás. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.

„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uvedla Delacourovi dál do domu s mnohými - „Ne, prosím, až po vás.“

Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojeni a asistovali u všech svatebních příprav. Monsier Delacour se staral o vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty. Šarmantní Madame Delacour většinou používala čistící kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby jí mohla pomáhat.

Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.

Příležitosti k dalšímu plánování se tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.

„A pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.

„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.
„Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan na svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Vypadala vyčerpaně.

„Millamanští markýzi … jsou velice dobří … to je Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby," pokračovala v hovoru.

„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.

„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.

„Nemyslela jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat, jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.

„Nechci vám s tím přidělávat starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová. Normální večeře bude úplně stačit … je to přeci den před svatbou …“

„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“

„To bude skvělé,“ přitakal Harry.
„Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“

Podívala se na něj dlouhým pohledem a trochu smutně se usmála, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak s ladným mávnutím zamířila svojí hůlkou na prádlo ležící na věšáku, které se v tu ránu vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu lítosti nad potížemi a námahou, které jí musel působit.

 

 

 

7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála

Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?

"Probuď se!"

Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.

"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."

Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"

"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."

Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.

"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.

Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.

"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.

"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.

"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?

"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"

"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."

"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"

Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.

"Pěkné," odfrknul si Ron.

Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.

"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.

"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.

"Trochu porušení tradice, ne?"

"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."

Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.

"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."

Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.

"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.

Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.

"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.

"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.

Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.

„Zabalím ti to“ , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. „Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…“

Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.

„Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?“ Byla to Ginny.

Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: „Šťastné sedmnáctiny“.

„Jo, díky.“

Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
„Pěkný výhled.“ řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.

„Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. „Nemusela jsi mi nic dávat.“
Toho si také nevšímala.

„Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou.“

Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností – nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.

„Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš.“
„Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější.“

„Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala“ zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.

Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.

„Oh,“ řekl jízlivě Ron „promiňte“..„Rone!“

Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.

„Tak vše nejlepší, Harry.“

Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.

Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.

Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.

„ Uvidíme se později,“ řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.

Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.

„Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?“
„Nerozhazuju ji,“ odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.

„Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil.“
„To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl.“

„Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje.“
„Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …“
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.

V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.

„Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…“
„Už se to nebude opakovat“ řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. „OK?“

Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: „ Dobře teda, tak to jo….“

Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.

Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.

Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.

„Fajn“ řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
„Máš pro tyhle věci opravdu vkus.“
„Děkuju ti Rone!“ řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.

Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.

„Pryč z cesty, pryč z cesty!“ křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:

„Vypadá to skvěle, paní Weasleyová.“
„To nic není, drahoušku,“ řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.

V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.

„Všechno nejlepší Harry,“ řekla, když ho pevně objala.
„Sedmnáct, eh“ řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
„Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?“

„Matně,“ šklebil se na něho. „Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?“
„Nepamatuju si detaily,“ usmál se radostně Hagrid. „Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A ty?“
„Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu.“ Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.

„Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle.“

Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
„Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné.“

„Děkuju Hagride."
„To nic nebylo.“ řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.

„Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!“
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
„Ahoj Hagride, jak se vede?"

„Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?“
„Norbert?“ Charlie se zasmál. „Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta.“
„Wow, Norberta je děvče?“
“Oh, jo,“ řekl Charlie.

„Jak to můžeš vědět?“zeptala se Hermiona.

„Jsou o dost vzdorovitější“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. „Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná.“ Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
„Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura.“ řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.

„Musel se někde zdržet--- oh!“ Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
„Ministr kouzel přijde se mnou.“
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.

„Neměli bychom tu být.“ řekl okamžitě Lupin.

„ Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy.“
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.

„Ministr… ale proč? – Nechápu.“

Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.

„Promiňte, že se vnucuji,“ řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. „Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek.“

Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.

„Mnoho šťastných návratů.“

„Děkuji,“ řekl.

"Harry.„Žádám tě o soukromý rozhovor,“ Brousek pokračoval,“Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou.“

„S námi?“ zeptal se překvapeně Ron. „Proč s námi?“

„Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí,“ řekl Brousek, „ Je tady takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.

„Ano, samozřejmě“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně.„Třeba obývák, proč ho nepoužít?“

„Můžeš nám ukázat cestu?“ řekl Brousek Ronovi.

„Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure.“

Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:

Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.

„Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu „můžete počkat nahoře, začnu s Ronem.“

„Nejdeme nikam“ řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: „Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu.“

Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.

„Dobrá tedy, spolu,“ řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.

“ Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála.“ Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.

„Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?“ „Pro-pro všechny z nás?“ zeptal se Ron.

„Pro mě s Hermionou taky?“„Ano, vám vš- “Ale Harry ho přerušil.

„Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?

„Není to jasné?“ řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.

„Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!“ řekla a její hlas se lehce otřásl.

„Měl jsem všechna práva“. Řekl Brousek přezíravě.

„Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…“

„Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!“ řekla Hermiona „a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?“

„Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?“ zeptal se Brousek.
„Ne, neplánuji,“ odpověděla Hermiona. „Doufám, že pro svět udělám něco dobrého.“
Ron se zasmál.

Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
„Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?“

„Ne, to bude protože uplynulo 31 dní,“ řekla najednou Hermiona . „Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?“ zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.

„Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.

„Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku – jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?“

„Já…nevím,“ řekl Ron. „Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…“

„Ale Rone, jsi příliš skromný,“ řekla Hermiona.

„ Brumbál byl na tebe strašně laskavý.“

To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.

„Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.’ ano, tady to je... ‚Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.’”
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.

„Je to velice cenná věc,“ řekl Brousek a sledoval Rona. „Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?“
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.

„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ pokračoval ministr. „Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?“

„Asi na zhasínání světel, předpokládám“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním mohl dělat?“
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.

„Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací.“

Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách – Harry se je nikdy nenaučil.

„Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?“ zeptal se Brousek.
„Věděl, že mám ráda knihy,“ prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
„Ale proč zrovna tuto knihu?“

„Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit.“
„Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?“
„Ne, nikdy,“ odvětila Hermiona. „A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano.“

Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.

„Harrymu Jamesi Potterovi,“ četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, „odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány.“

Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
„Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?“ zeptal se ministr.

„Netuším,“ odpověděl Harry. „Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte.“
„Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?“
„Asi ano,“ řekl Harry „Co jiného by to mohlo být?“

„Já tady pokládám otázky“ odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
„Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonka?“

Hermiona se posměšně zasmála.

„Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné,“ řekla. „V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!“

„Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva,“ odvětil Brousek, „ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?“
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.

„Protože zlatonky mají paměti na lidi“ řekla.
„Cože?“ odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.

„Správně,“ odpověděl Brousek.

„Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl – pro případ sporného chycení. Tato zlatonka,“ zvedl drobný míček do výše očí, „si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi.“

Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?

„Nic neříkáte“ řekl Brousek. „Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?“
„Ne,“ odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
„Vezměte si ji,“ řekl Brousek tiše.

Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.

„To bylo dramatické“ prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
„To je vše, že?“ řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. „Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere.“

„A co?“ zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
„Meč Godrica Nebelvíra“ řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
„Tak kde je?“ zeptal se Harry podezřívavě.

„Bohužel,“ začal Brousek, „ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…“
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona rozzlobeně.

„Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…“
„Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi“ řekl Brousek. „To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli.“ Otočil se na Harryho. „Proč si myslíte…“

„…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?“ dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. „Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi.“

„Tohle není vtip, Pottere“ zavrčel Brousek.

„Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“

„Zajímavá teorie“ řekl Harry.

„Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají – byl jsem skoro jedním z nich – Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!“

„Zašel jste příliš daleko“ zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.

„Hej!“ vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl „Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout.“

„Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?“ řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. „Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě.“

„Je čas, abyste si ji zasloužil,“ odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
„Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…“ začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.

„…zvýšené hlasy.“ dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.

„To-to nic nebylo,“ zabručel. „Mrzí mne vaše stanovisko,“ řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. „Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat.“

„Nemám rád vaše metody, ministře,“ odpověděl Harry, „Pamatujete?“

Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala „Je pryč!“

„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.

„Předat, co nám Brumbál odkázal,“ řekl Harry.

„Právě zveřejnili jeho poslední vůli.“

Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:

„Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?“

Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.

„Sejdeme se v patře“ zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. „Až všichni zalezou do postele.“

Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.

„Muffliato,“ zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.

Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?“ řekl Ron.

„Časy se mění,“ řekla Hermiona. „Teď nám ukaž to zhasínadlo.“Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.

„To je věc,“ zašeptala Hermiona do tmy, „mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem.“

Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila.„No, to je úžasné,“ řekl Ron, trochu poraženecky. „A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!“

„Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla.“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?“ zeptal se Harry.

„Naprosto,“ řekla Hermiona. „Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje...“

„...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?“ ptal se Ron.

„Jo, přesně,“ řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. „Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?“

„Tak to myslel špatně, ne?“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku – co s tím má k čertu dělat?“

„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!“

„Jo, jasně,“ řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. „Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.“„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.

„Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?“ řekl Harry. „Nepamatuješ se?“Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.

„To je ta, cos skoro spolknul!“
„Přesně tak,“ řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.

Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.

„Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!“

Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:

Otevřu se při zavření.

Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.

„Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?“
„Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření...“Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.

„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?“

„A proč mi to nemohl prostě říct?“ řekl Harry tiše. „Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"

Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?

„A stejně tak s tou knížkou“ řekla Hermiona. „Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela.“
„Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?“ řekl Ron nevěřícně.

„Děláš si srandu, že jo?

„Ne to nedělám.“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty to znáš, jo?“

„Jasně, samozřejmě, že to znám!“

Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.

„No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? „Fontána čistého štěstí“ … „Čaroděj a vzteklý džbán“ … „Bázlivka a její broukající kořen“ …“

„Promiň,“ zachichotal ase Hermiona. „Co bylo to poslední?“
„Zapomeňte na to,“ řekl nevěřícně
„Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!“ začala Hermiona.

„Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme „Sněhurku a sedm trpaslíků“ nebo „Popelku…“„Cože, to je nemoc?“ zeptal se Ron.
„Čili tohle jsou pohádky?“ zeptal se Hermiona.„Jo,“ řekl Ron nejistě, „Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?“

Dole něco zaskřípalo.

„To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.
„Tak jako tak bychom měli jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Nechci zítra zaspat.“

„Ne, to ne,“ souhlasil Ron. „Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu,“ zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.

 

 

8. kapitola - Svatba

Tři hodiny po poledni, Ron, Fred a George stáli před velkou bílou markýzou, očekávající příjezd svatebních hostů. Harry si vzal láhev mnoholičného lektvaru a připomínal tak černovlasého mudlu z místní vesnice Vydrník, Svatého Drába, kterému ukradl Fred vlasy pomocí přivolávacího kouzla.
Plán byl představit Harryho jako „bratrance Barryho“ a důvěřovat, že velké množství Weasleyovských příbuzných ho skryje.

Všichni čtyři drželi zasedací pořádek a tak pomáhali usazovat nově příchozí na jejich místa. Zástup bíle oděných číšníků dorazil o hodinu později spolu s kapelou ve zlatých hábitech a všichni tito kouzelníci seděli nedaleko pod stromem.

Harry viděl bledý dým vycházející z dýmky z tohoto hloučku. Za Harrrym, vchod pod markýzou odhaloval řady a řady křehkých zlatých stoliček umístěných po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné sloupy byly ověnčeny bílými a zlatými květy.
Fred a George umístili obrovský shluk zlatých nafukovacích balónků, kde se za chvíli měly stát Bill a Fleur manžely. Krom markýzy se lenivě vznášeli nad trávníkem a živým plotem i motýly a včely.

Harry se cítil trochu nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe Harry musel vzít, byl o něco tlustější než on sám, a tak mu bylo jeho oblečení těsnější a v záři tohoto letního dne mu v něm bylo velmi horko.

„Až se já budu ženit,“ pravil George upravující si límec svého obleku, „tak se nebudu obtěžovat s žádnými takovými nesmysly. Obleču si, co budu chtít a když mamka bude mít nějaké námitky tak na ní uvalím těloptačí kletbu.“

„Nebyla dnes ráno moc smutná,“ uvažoval George, “když plakala kvůli tomu, že tu s námi nebude Percy? Ale kdo ho tady chce. No proboha, dejte se do pořádku, už jdou.“

Pestrobarevné postavy se začaly objevovat jedna po druhé na okraji zahrady. Za několik minut se zformovalo procesí, které se začínalo přes zahradu směrem k markýze.
Exotické rostliny a začarovaní ptáci se vesele třepotali na čarodějnických kloboucích, drahé kameny třpytící se na kravatách, dav začínal být hlučnější a hlučnější až přehlušil zvuk včel, jak se přibližoval ke stanu.

„Perfektní, myslím, že jsem viděl několik víl,“ pravil George, natahující krk, aby lépe viděl.
„Budou potřebovat pomoct porozumět našim anglickým zvykům, postarám se o ně …“.

„Né tak rychle“ zpomalil ho Fred a rozběhl se k francouzským čarodějnicím středního věku, aby je doprovodil dovnitř.
George je také opustil a připojil se k jiným čarodějnicím postaršího věku.

Ron převzal starost nad kolegou pana Weasleyho Parkynse a Harry dostal na starost starší nahluchlý čarodějnický pár.

„Harry,“ ozval se známý hlas, když se vracel opět od markýzy a našel Tonksovou a Lupina, kteří postávali na začátku řady. Pro tuto příležitost si Tonksová vybrala blond vlasy.

“Artur nám povídal, že si ten s kučeravými vlasy, je nám líto minulé noci,“ šeptla, když je Harry vedl uličkou.

„Ministerstvo začalo být velmi anti-vlkodlačské a tak jsme si mysleli, že by naše přítomnost neudělala nic dobrého.“

„To je v pořádku, chápu to,“ přikývl Harry, hovoříc víc k Lupinovi než k Tonksové.

Lupin mu věnoval úsměv, ale Harry viděl, že když se otočil, jeho výraz se znovu zachmuřil.
Nerozuměl tomu, neboť nebyl čas.
Hagrid totiž nepochopil Georgův vtip, aby si sedl na kouzlem zvětšenou a posilněnou stoličku, která se při jeho dosednutí proměnila na zlatou hromadu třísek. Pan Weasley hned napravil škodu a Hagrid se všem, kdo ho byli ochotní poslouchat, začal ospravedlňovat.

Harry přešel znovu na začátek řady, když šel proti němu Ron a jeho pohled se střetl s nejvýrazněji vypadajícím kouzelníkem jakého kdy viděl.
Trochu šilhavý, s bílými vlasy podobajícími se cukrové vatě a sahajícím k ramenům. Oděný v modrožlutém hábitu a s kloboukem, jehož střapec mu visel před nosem.

„Xenofílius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku.
„Moje dcera a já žijeme jen za kopcem a od Weasleyů. Je moc milé, že nás na tuto významnou událost pozvali. Předpokládám, že se znáte s mojí dcerou Lenkou?“ dodal směrem k Ronovi.

„Ano, je tu s Vámi??“ zeptal se Ron.

„Zdržela se ve Vaší okouzlující zahradě, aby se pozdravila s trpaslíky, jaká to slavná zamořenost. Jen málo kouzelníku ví, kolik se může naučit od těchto moudrých tvorečků, jejichž pravé jméno je Gernumbli Gardensi.“¨

„Ti naši znají několik málo nadávek“ odvětil Ron. „Myslím, že je to naučili Fred s Georgem.

Harry pozoroval bandu kouzelníků, kteří si povídali u markýzi, když se k nim přiřítila Lenka.

„Ahoj Harry!“ pozdravila ho.

„Eh, jmenuji se Barry," řekl z míry vyvedený Harry.
„Oh, to jsi si změnil též," zeptala se ho bystře Lenka.
„Jak si mě poznala?“
„To jen tvé vyjadřování, víš,“ odvětila.

Stejně jako její otec měla na sobě zářivě žlutý hábit, který doplnila velkou slunečnicí ve vlasech. Ale, když jste se pohledem dostali přes ten zářivý jas, vypadala velmi příjemně. Zvláště když neměla žádné ředkvičky zavěšené v uších.

Xenofílius, který byl zabrán do konverzace se známými, si rozhovoru mezi Harrym a Lenkou vůbec nepovšiml. Lenka k němu přistoupila a strčila mu před hlavu prst.

„Podívej se tatí, jeden trpaslík mě hryzl.“

„Úžasné, trpasličí sliny jsou velmi prospěšné,“ pravil pan Láskorád uchopující Lenky roztažené prsty a pozorující malé zakulacené rány.

„Lenko, zlatíčko, když dnes budeš cítit jakýkoliv vzrůstající talent – možno také neočekávané nutkání zpívat opery a nebo recitovat Mermishe – nepotlačuj ho. Můžeš být obdarována gernumblií.“

Ron myslící si naprosto přesný opak si hlasitě odfrkl.

„Ron se může smát,“ řekla Lenka pokojně, „ale můj otec se velmi zaobírá výzkumem trpasličí magie.“

„Skutečně?“ zeptal se Harry, který se rozhodl už mnohem dříve nevyjadřovat se k podivným výzkumům Lenčiny otce.
„Opravdu na to kousnutí něco nechceš?“

„Oh, to je v pořádku,“ odpověděla mu Lenka, cucající si svůj prst se zasněným výrazem a pozorující Harryho od hlavy k patě.

“Vypadáš elegantně, říkala jsem tatínkovi, že většina lidí bude mít pravděpodobně oblečené obleky, ale tatínek říká, že na svatbu patří pestré barvy, kvůli štěstí, víš?“

Když se poohlédla po svém otci, objevil se Ron s postarší dámou zavěšenou na jeho rameni. Její zobákovitý nos, červeno namalované oči a růžově namalovaný klobouk, jí dodávaly vzhled ošklivě namalovaného plameňáka.

……“ a tvoje vlasy jsou předlouhé Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi sestřenka Ginerva. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofílius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A ty jsi kdo?“ vyštěkla na Harryho.

„Eh, teto Muriel, tohle je bratranec Barry.“
„Další Weasley? Rozšiřujete se jako trpaslíci. A je tu někde Harry Potter?? Doufala jsem, že mě s ním seznámíš. Říkal jsi, že je to tvůj kamarád, nebo jsi se jen vychloubal?“

„…ne…on víš nemohl přijít no…“

„Hmm, omluvil se?? Vypadá také tak pohublý jako v Denním věštci? Právě jsem byla instruovat, jak má nevěsta nosit můj diadém, je v mém rodu několik staletí a je to skřetí práce,“ křikla na Harryho.
"Nádherné děvče, ale je to stále Francouzka. Tak, Rone, najdi mi dobré místo. Mám už sto sedm let a neměla bych dlouho stát.“

Ron a Harry si vyměnili velmi významné pohledy jako se míhali a na jistý čas se neviděli. Když se poté střetli ve vchodě, Harry ukázal místa téměř tuctu hostům. Markýza byla téměř plná a poprvé nebyla venku žádná řada.

„Noční můra Muriel,“ prohlásil Ron, mnoucí si rameno. „Chodívala k nám na Vánoce každý rok, teda až se díky Bohu neurazila, když jí Fred a George podstrčili během večera bombu hnojůvku pod židli. Otec stále tvrdil, že nás vydědí.“

„Wow,“ dodal, mrkající rychleji než se Hermiona vydala směrem k nim.
„Vypadáš úžasně!“

„Vždy překvapený,“ řekla Hermiona skrz úsměv.

Měla oblečenou vzdušnou, orgovánovú róbu a střevíčky na vysokých podpatcích; její vlasy byly hladké a lesklé.

„Tvoje „úžasná“ teta Muriel ale nesouhlasí. Potkala jsem ji na schodech, když dávala Fleur diadém. Řekla: ‚Oh, toto je ta od mudlů?‘ a potom ‚zlá postava a kostnaté členky.‘“

„Neber si to osobně, je hrubá na každého,“ odvětil Ron.

„Probíráte Muriel?“ zeptal se George, opouštíc markýzu spolu s Fredem.

„Právě mi řekla, že mi odstávají uši. Stará potvora. Škoda, že s ní není strýc Bilius, byl pravým výsměchem svateb.“
„To je ten, který uviděl Smrtonoše a do dvacetičtyř hodin zemřel?“ zeptala sa Hermiona
„No, ano. Ke konci byl už vážne trochu divný,“ připustil George

„Ale předtím, než se zbláznil, býval vždy tělem a duší všech zábav,“ řekl Fred. „Vždy vypil flašku ohnivé whisky, potom vyskočil na tanečný parket, zdvihl si hábit a začal si vytahovat kytice květů z ... “

„Tak to zní opravdu okouzlujíce,“ prohlásila Hermiona, když se Harry zadusil smíchem.

„Z nějakého důvodu se nikdy neoženil,“ řekl Ron.
„Překvapuješ mě,“ odpověděla mu Hermiona.

Všichni se smáli tak hodně, že nikdo z nich nezpozoroval posledního příchozího, tmavovlasého mladého muže s velkým zahnutým nosem a širokými černým obočím, nepozdravil Rona a s očima upřenýma na Hermionu řekl: „Vypadáš úžasně.“

„Viktor!“ vykřikla a pustila svůj malý batoh, který způsobil podstatně větší hluk, než se od jeho velikosti očekávalo. Když se zpamatovala, stydíc se zdvihla ho a řekla,

„Nevěděla jsem, že jsi byl – je perfektní Tě vidět – jak se máš?“

Ronovo uši nabyly tmavočervenou barvu. Potom jak shlédl Krumovo přivítání nevěříc vlastním očím se trochu nahlas zeptal:

„Jak jsi se sem dostal?“
„Fleur mě pozvala,“ řekl Krum nadzvihujíc obočí.

Harry, který neměl nic proti Krumovi, si s ním potřásl rukou, a uznal že by bylo vhodné odvést Kruma z Ronovy blízkosti. Sám se mu nabídl, že ho odvede k jeho místu.

„Tvůj přítel není rád, že mě vidí,“ řekl Krum, když vstoupili do teď už plné markízy. „Anebo je to příbuzný?“ dodal dívajíc sa na Harryho s červenými vlnitými vlasy.

„Bratranec,“ zamumlal Harry ale Krum ve skutečnosti neposlouchal.
Jeho vzhled způsoboval vzrušení, téměř stejné jako víly: Vždyť, byl slavný hráč Famfrpálu. Dokud lidé stále natahovaly krky, aby ho lépe viděli, Ron, Hermiona, Fred a George si pospíšili dolů uličkou.

„Čas usadit se,“ řekl Fred Harrymu „nebo nás nevěsta předběhne.“

Harry, Ron a Hermiona se usadili v druhé řade hneď za Fredem a Georgem. Hermiona se červenala a Ronovy uši byly stále rudé. Za pár okamžiků zamumlal Harrymu,

„Viděl jsi, jak mu narostla ta mala hloupá bradka?“

Pocit nervozity naplnil stan, mumlání občas přerušoval vzrušený smích. Pan a paní Weasleyovi stáli na začátku uličky usmívajíc se a mávajíc příbuzným; paní Weasleyová měla oblečeny nové šaty ametystové barvy s podobným kloboukem.

O okamžik později vstoupili Bill a Charlie do přední části markízy, oba v oblecích s velkými bílymi růžemi v knoflíkových dírkách. Fred zahvízdal a odpovědí mu byl chichot ze strany víl. Potom celý stan ztichl až na hudbu která vycházela z toho, co se zdálo být zlatými balóny.

„Ooooch!“ vzdechla Hermiona, otáčejíc se na svém sedadle a hledíc ke vchodu.

Velký kolektivní vzdych vydaný shromažděnými čarodějnicemi a čarodeji když pan Delacour a Fleur šli nahoru uličkou, Fleur se vznášela, pan Delacour nadskakoval a zářil. Fleur měla oblečené veľmi jednoduché bílé šaty, které jakoby vyzařovaly sílu stříbrně zářit. Pokavaď její oslnivost obyčejně potlačovala každého jiného při porovnaní, dnes její krása každého převyšovala. Ginny a Gabrielle, obě měly oblečené zlaté šaty, vypadaly ješte krásněji než obvykle a když Fleur šla pro něj, Bill vypadal jako by se nikdy nestřetl s Fenrirem Šedohřbetem.

"Dámy a pánové," řekl trochu monotónní hlas a s drobným šokem, Harry poznal toho stejného malého čaroděje, který řečnil i na Brumbálově pohřbu, a teď stál před Billem a Fleur.

"Shromáždili jsme se tu, abychom oslavili svazek dvou věrných duší…"

"Ano, můj diadém to celé zkrášluje," řekla tetička Muriel raději šeptajíc. "Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou příliš krátké."

Ginny se rozhlédla kolem, ušklíbla se a mrkla na Harryho, když se opět začala dívat dopředu. Harryho mysl putovala daleko z markízy, zpět do odpolední strávených osamotě s Ginny v osamělých částech školy. Zdálo se to být tak vzdálené; zdáli sa být příliš dobré na to, aby to byla pravda, jakoby kradl jasné hodiny ze života normální osoby, osoba bez jizvy ve tvaru blesku na čele .... .

"Bereš si Ty, Williame Arthure Fleur Isabelle ... ?"

V přední řade paní Weasleyová a madame Delacour obě pokojně vzlykaly do kapesníků. Troubení zezadu markízy každému oznámilo, že Hagrid vytáhl jeden ze svých kapesníků o velikosti stanu. Hermiona se otočila a zahleděla se na Harryho; její oči byly plné slz.

"…tak Vás prohlašuji za muže a ženu, dokud vás smrt nerozdělí."

Vlasatý čaroděj mávl rukou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a déšť stříbrných hvězd padal spirálovitě na postavy v objetí. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavou pukaly. Hrdličky a malé zlaté zvonečky létaly a vznášely se okolo nich, zpívajíc své písně a zvonkohru k hluku.

"Dámy a pánové!" zvolal ten vlasatý čaroděj. "Povstaňte prosím!"

Všichni povstali, teta Muriel však slyšitelně reptala; on však opět mávl svou hůlkou. Útesy na kterých seděli elegantně vystoupili do vzduchu zatímco plátno stanu zmizelo, takže stáli u přístřešku ze zlatých sĺoupů, se vznešeným pohledem na sady zalité sluncem a okolní krajinu. Hned poté, kaluž tekutého zlata se začala roztahovat od středu stanu a vytvořila tak lesklý taneční parket; vznášející se židle se samy uspořádaly okolo malých, bíle potáhnutých stolů, které se úhledně snesly zpět na zem a zlatě oděná skupina vystoupila na pódium.

"Príma," řekl Ron odebírajíc se když se číšníci objevili na všech stranách, nesouc stříbrné číše dýňového džusu, máslového ležáku, ohnivé whisky, jiní zase vratké kopy ovocných dortů a sendvičů.

"Měli bychom jít a poblahopřát jim!" prohlásila Hermiona, stojíce na špičkách, aby viděla místo, kde se Bill a Fleur ztráceli mezi zástupem gratulantů.

"Na to budeme mít čas později," pokrčil rameny Ron, dřímajíc tři máslové ležáky z předchozího podnosu a jedno hned podal Harrymu. "Hermiono, pojď už, musíme si najít stůl ... Není tam někde blízko Muriel -"

Ron je vedl krížem přez prázdný taneční parket, dívajíc se napravo i nalevo; Harry jasně cítil, že pozorně sledoval Kruma. Když dosáhli druhé strany markízy, většina stolů už byla obsazená: Prázdný byl jen ten, kde seděla osamělá Lenka.

„Můžeme se připojit?“ zeptal se Ron.

„Ach ano,“odvětila šťastně, „Otec právě šel odevzdat Billovi a Fleur náš dar.“
„Co je to, doživotní zásoby lichokořenu?“ zeptal se Ron.

Hermiona ho chtěla kopnout pod stolem, ale místo Rona trefila Harryho. Tomu vyhrkly slzy bolesti a na pár okamžiků ztratil ponětí o čem se baví.
Kapela začala hrát a Bill a Fleur začali za velkého potlesku tancovat na parketu, po chvíli se přidali pan Weasley a madame Delacour, následováni paní Weaslyovou a Fleuřiným otcem.

„Mám ráda tuhle píseň,“ řekla Lenka, kývajíce se v rytmu valčíku a po pár sekundách vstala a odplachtila se na parket, tam se objevovala a mizela, celkem sama se zavřenýma očima a s vlnícíma se rukama.

„Je dobrá, že ?“ řekl Ron obdivně. „Vždy dobrá.“

Ale jeho úsměv se najednou vytratil: Viktor Krum se posadil na Lenčino volné místo. Hermiona vypadala potěšeně a zároveň zmateně, ale tentokrát jí Krum nepřišel skládat komplimenty. Se zamračeným výrazem se zeptal, „Kdo je ten muž ve žlutém obleku?“

„Xenofilius Láskorád, je to otec naší společné přítelkyně,“ odvětil Ron.

Jeho bojový tón naznačoval, že se plánuje smát Xenofiliovi napříč jasné provokaci.

„Pojď si zatancovat,“ dodal směrem k Hermioně.

Vypadala překvapeně, ale s potěšením vstala. Spolu zmizeli v rostoucí tlačenici na tanečním parketu.

„Oh oni jsou spolu?“ zeptal se Krum dočasně vyvedený z míry.
„Ehm, dá se to tak říci,“odpověděl Harry.
„A ty si?“ zeptal se Krum.
„Barry Weasley.“

Potřásli si rukama.

„Ty Barry- znáš dobře toto Láskoráda?“
„Ani ne, poznal jsem ho až dnes. Proč?“

Krum se zamračil na svým drinkem, sledujíc Xenofilia, který se na druhé straně parketu bavil s více kouzelníky.

„Protože,“ pokračoval Krum, „jestli on není Fleuřin host, tak ho teď a tady praštím za nošení toho ohavného symbolu na jeho hrudi.“

„Symbolu?“ tázal se Harry, dívajíce se na Xenofilia taky. Zvláštní trojúhelníkové oko se lesklo na jeho hrudi.
„Proč , co je na něm špatné?“

"Grindevald, to je Grindevaldův znak."
"Grindevald...ten temný mág, kterého Brumbál porazil?"
"Přesně."

Krumovy svaly na čelisti se pohybovali jako kdyby žvýkal, než řekl:

"Grindevald zabil hodně lidí, například mého dědečka. Pochopitelně, on nikdy nebyl silný v těchto místech. Říkalo se, že se bál Brumbála - a plným právem, protože jak to s ním skončil. Ale tohle," ukázal prstem na Xenofilia"tohle je jeho symbol, a já jsem to okamžitě poznal, Grindeval tím označil stěny v Kruvalu, když tam studoval. Nějací idioti to okopírovali do knih a na oblečení myslící si, že šok, který to vyvolá, je udělá slavnými, až do té doby, než ti z nás, kteří kvůli Grindevaldovi ztratili členy rodiny, je nepoučili."

Krum hrozivě zapraskal klouby a mračil se na Xenofila. Harry byl zmatený.Zdálo se to být neuvěřitelné a nepravděpodobné, že Lenčin otec by byl přívrženec černé magie a nikdo jiný ve stanu se nezdál,že by rozpoznal trojúhelníkový znak.

"Si-ehm-si si úplně jistý, že je to Grindewaldův znak?"
"Nepletu se," řekl Krum Chladně."Narážel jsem na ten znak několik let, znám ho dobře."

"Dobře, je tu možnost," řekl Harry,"že Xenofilius nemá potuchy co ten symbol znamená,oni Láskorodovi jsou trochu...zvláštní. Mohl ho normálně někde najít a myslet si, že je to průřez hlavy zmuchloroha smrkáče anebo něco takového."

"Průřez čeho?"

Dobře, ja nevím co to je, ale očividně on a jeho dcera je jdou přes prázdniny hledat..."
Harry se necítil dobře když popisoval Lenku a jejího otce.

"To je ona,"řekl a ukázal na Lenku, která stále tancovala sama,vlníce rukama okolo sebe a hlavou jako kdyby se pokoušela odehnat mouchu.

"Proč to dělá?"zeptal se Krum.

"Pravděpodobně se pokouší zbavit škrknů,"řekl Harry, který poznal příznaky.
Krum neměl tušení jestli to Harry myslí vážně, nebo si z něj jen dělá srandu. Vytáhl hůlku ze svého hábitu a hrozivě s ním poklepal po stehně, až z jeho konce vyletěly jiskry.

"Gregorovič!" řekl Harry nahlas a Krum sebou trhl, ale Harry byl příliš vzrušený, než aby se o to staral, paměť se mu vrátila při pohledu na Krumovu hůlku. Olivander ji starostlivě zkoumal před Turnajem Tří Kouzelníků.

"Co s ním?"zeptal se Krum podezíravě.
"Je výrobce kouzelnických hůlek!"
"Já vím", řekl Krum.

"Vyrobil tvou hůlku!To je na co jsem myslel-Famfrpál-"
Krum vypadal být čím dál tím více podezíravý.
"Jak víš ,odkud je moje hůlka?"

"Jáá...někde sem to četl, myslím,"řekl Harry."Ve fanouškovském časopise," divoce improvizoval a Krum se utišoval.

"Nevzpomínám si, že bych se někde s fanoušky bavil o mojí hůlce," řekl.
"Tak ..eh..Kde je Gregorovič teď?"

Krum vypadal rozpačitě.
"Odešel před pár lety do důchodu. Já byl jedním z posledních, kteří koupili Gregorovičovu hůlku. Jsou nejlepší, ale vím, že vy Brité dáváte přednost Olivanderovi."

Harry neodpověděl. Předstíral, že sleduje tanečníky stejně jako Krum, ale rychle přemýšlel. Na to, že Voldemort hledal slavného výrobce kouzelnických hůlek ,nemohl Harry najít žádný důvod. Bylo jisté, že je to kvůli tomu co Harryho hůlka udělala tu noc ,kdy se Voldemort pět zjevil. To, že proutek z cesmínu a pera fénixe přemohla půjčená hůlka, Ollivander nepředpověděl a ani tomu nerozuměl. Věděl by to Gregorovič? Byl opravdu lepší než Ollivander, poznal tajemství hůlek, které Ollivander neznal?

"Tohle děvče velmi pěkně vypadá," řekl Krum a vytrhl Harryho z jeho myšlenek.Krum ukazoval na Ginny, která se právě připojila k Lence.
"Další z tvých příbuzných?"
"Ano," řekl Harry najednou zaujatě,"a někoho hledá. Žárlivý typ, velký chlap. Nechtěl by si se mu postavit."
Krum si odfrkl.

"Co" řekl, vyprazďňujíc pohár a opět se stavějíc na nohy,"je člověku platné, že je mezinárodně známým hráčem Famfrpálu, když jsou všechny pěkné děvčata zadané?"

A odešel pryč opouštejíc Harryho, vzal si sendvič od procházejícího číšníka a pokračoval dále okolo rohu přeplněného parketu.Chtěl najít Rona a povědět mu o Gregorovičovi, ale tancoval s Hermionovu uprostřed parketu.Harry se opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tancovala s Fredovým a Georgovým přítelem Lee Jordanem, smažíc se necítit se pohoršeně o slibu, který dal Ronovi.

Nikdy předtím nebyl na svatbě, takže nemohl posoudit jak se kouzelnické svatby liší od těch mudlovských, i když si byl jistý, že ty druhé mezahrnují dva fénixe, kteří vzétnou v momentě když se začne krájet svatební dort, anebo flašky šampaňského vznášející se samy od sebe na shromážděním. Jak se večer skláněl a noční můry se začaly snášet pod klenbu, se i vznášející se lucerny začínali rozsvěcet a zábava se stávala nevázanější.

Fred a Georgie před dlouhou chvílí zmizeli do tmy s Fleuřinými sestřenicemi; Charlie, Hagrid, a malý čaroděj v tmavofialovém klobouku zpívali v rohu ódu "Hrdinu Oda". Když přecházel přes zástup, aby utekl opilému Ronovu strýci, který sa nezdál být jistý, zda Harry je nebo není jeho syn, uviděl Harry strakatého starého čaroděje sedícího osaměle u stolu Jeho bledé šedé vlasy mu dávali výraz starých pampeliškových hodin a na vrchu hlavy měl molama rozežraný fez. Byl mu jaksi povědomý,po chvilce přemýšlení si Harry náhle uvědomil, že to je Elphias Doge, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.

Harry se k němu přiblížil.
"Můžu si přisednout?"
"Samozřejmě, samozřejmě," řekl Doge; měl celkem vysoký, sípavý hlas. Harry se k němu nahnul.

"Pane Doge, jsem Harry Potter." Doge zalapal do dechu. "Drahý chlapče! Artur mi říkal, že jsi tu, zamaskovaný…. Jsem tak rád, taková čest!" V záchvatu nervového potešení Doge polil Harryho sklenicí šumivé vína.

"Přemýšlel jsem o tom, že ti napíšu," zašeptal, "po Brumbálovi… šok… a pro Tebe, jsem si jistý …" Dogeovy drobné oči byly náhle plné slz.

"Viděl jsem nekrolog, který jste napsal pro Denního Věštce," řekl Harry. "Já jsem si neuvědomil, že jste znal profesora Brumbála tak dobře."

"Tak jako každý jiný," řekl Doge suše si oči kapesníkem. "Určite jsem ho znal nejdéle, teda když nepočítáte Aberfortha – a zdá se, že ho lidé nějak nepočítají." "Když už hovoříme o Dením Věštci… nevím zda jste viděl, pane Dóží - ?"

"Ach, prosím, říkej mi Elphias, milý chlapče."
"Elphiasi, nevím jestli jste viděli rozhovor Rity Holoubkové o Brumbálovi?"Dogeovu tvář zaplavila rozhněvaná bavba.

"Ach ano, Harry, viděl jsem to. Ta ženská,, je příšerné sní o něčem hovořit, stydím se za to, že sem se stal natolik hrubým, a zatáhl jsem do toho pstruhy a jak si viděl, tak se to v kletbách vzneslo nad můj zdravý rozum."

"V tom interview," pokračoval Harry , "Rita Holoubková naznačila, že profesor Brumbál se zaobíral l černou magií, když byl mladý ."
"Nevěř ani slovu z toho!" povídal Doge okamžitě. "Ani slovu, Harry! Ať nic neposkvrní tvoje vzpomínky na Albuse Brumbála!"

Harry se podíval do Dogeovy vážné tváře, stáhnutý bolestí a necítil se ani tak uspokojený jako frustrovaný. Skutečně si Doge myslel, že to bylo jednoduché, rozhodnutí si nevěřit? Nerozuměl Doge Harryho potřebě být si jistý, vědět všechno ?

Možná Doge podezříval Harryho pocity, protože vypadal být ustaraný,
"Harry, Rita Holoubková je hrozná -" ale byl přerušený pronikavým chychotem.
"Rita Holoubková? Ach, já ji mám ráda, vždy si ji čtu!"

Harry a Doge sa otočili a uviděli, jak tam stojí teta Muriel, chochol tancující na vlasech a číší šumivého vína v její ruce.

"Napsala knihu o Brumbálovi, víte!"
"Ahoj, Muriel," povídá Doge, "ano, právě jsme diskutovali -"
"Vy tam! Dejte mi vaší stoličku, mám sto sedm roků!"

Jiný červenovlasý Weasleyovský bratranec seskočil ze své stoličky a vypadal vylekaně. Teta Muriel ji odkývala s překvapivou silou a posadila se na ni přímo mezi Dogea a Harryho.

"Ahoj opět, Barry anebo jak se jmenuješ," povídala Harrymu, "tak co jste si povídali o Rite Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálův životopis? Nemůžu se dočkat, až si ho přečtu. Musím si zarezervovat objednávku Flourisha a Blottsa!"

Doge vypadal ztrnulý a vážný, ale teta Muriel vyprázdnila svou číši a luskla svými kostnatými prsty na procházejícího číšnika aby jí dolil. Dopřála si velký hlt šumivého vína, odfrkla si a potom řekla:
"Nemusíš vypadat jako pár vycpaných žab!Předtím než si se stal tak vážený a respektovaný a všechny ty nesmysly, tak byli nějaké zábavné zvěsti o Albusovi!"

"Špatně informované očernění," řekl Doge, který opět vypadal jako ředkvička.

"To můžete říct vy Elphiasi" chichotala se teta Muriel."Všimla jsem si jak jste se vybruslili z nepříjemných částí v tom vašem nekrologu!"

"Lituji, že si to myslíte," řekl Doge, stále chladnoucí."Ujišťuji vás, že sem to psal od srdce."
"Ach, vím jste ctil Brumbála a odvážím si tvrdit, že byste si myslel jaký byl světec i kdyby jste věděl jak skoncoval se svou motáckou sestrou!"

"Muriel!"zavolal Doge.

Chlad pronikající Harryho hrudí neměl nic společného s chlazeným šampaňským.

"Co jste tím myslela?" zeptal se Muriel."Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?"
"Myslel si špatně, že Harry!"řekla teta Muriel, vypadajíc potěšeně efektem , který způsobila.

"Rozhodně, jak jste mohl čekat,že byste o tom něco věděl!To všechno se stalo před hodně lety, než jste vůbec myslel můj drahý, a pravda je, že my co jsme byli naživu jsme neměli tušení co se vlastně dělo. To proto se nemůžu dočkat až zjistím proč Skeeterovou neuzemnili! Brumbál držel svou sestru od sebe dost dlouho!"

"Lživé!"chrčel Doge, " absolutně lživé!"

"Nikdy mi neřekl, že jeho sestra byla moták," pověděl Harry bez rozmyslu, cítíc chlad v sobě.

"A proč by vám to mě proboha říkat?" křičela Muriel, kolísajíc se trochu na židli, jak se pokoušela zaměřit Harryho.

"Důvod proč Albus nikdy nemluvil o Arianě," začal Elphias s hlasem plným emocí, " je podle mě uplně jasný. Byl tak zničený její smrtí..."

"Tak proč ji nikdo nikdy neviděl Elphiasi?"kvákala Muriel,"proč polovina z nás nikdy nevěděla, že existuje, než vezli rakvi pryč z domu na její pohřeb? Kde byl svatý Albus než byla Ariana zavřená v pivnici?Pryč ve skvělých Bradavicích, a nevadilo mu co se dělo v jeho vlastním domě!"

"Co tím myslíte, že byla zavřená v pivnici?" zeptal se Harry. "Co to je?"
Doge vypadal zoufalý. Teta Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu.

"Brumbálova matka byla strašná žena, jednoduše strašná. Narodila se mudlům, i když jsem slyšela, že předstírá něco jiné..."

"Nikdy nepředstírala nic podobného! Kendra byla skvělá žena,"šeptal Doge bídně, ale Muriel ho ignorovala.

"...pyšná a velmi panovačná, druh čarodějky pro kterou bylo utrpením když se jí narodil moták..."

"Ariana nebyla moták!" chrčel Doge.
"Tak mi vysvětli proč se nikdy nedostala do Bradavic!"řekla teta Muriel, otočila se zpět k Harrymu.
"V našich časech, byli motáci schováváni a mohlo to až přijít do extrémů, že byli věznění, jako to malé děvče v domě a předstírali, že neexistují..."

"Říkám vám, že to se nestalo!" řekl Doge, ale teta Muriel ho převálcovala, stále adresujíc Harrymu.

"Motáci byli obyčejně posílaní do mudlovských škol a byli povzbuzováni, aby se zařadili do mudlovské společnosti...podstatně milejší, než najít jim místo v kouzelnickém světě, kde byli vždy jen druhořadí, ale Kendře Brumbálové se ani nesnilo poslal její motáckou dceru do mudlovské školy..."


"Ariana byla choulostivá!" řekl zoufale Doge." Její zdraví bylo vždy příliš ubohé, aby jí dovolilo.."
"...dovolilo opustit dům?" chichotala se Muriel." A přece nikdy nebyla vzána u svatého Munga a žádný léčitel nebyl zavolaný aby ji navštívil!"
"Skutečně Muriel, jak to můžete vědět..."

"Pro vaši informaci, Elaphiasi, můj bratranec Lancelot byl léčitelem svatého Munga v toho času, a pověděl mojí rodině, že tam Ariana nikdy nebyla.Nadevšechno podezíravý Lancelot!" Doge vypadal, že mu zanedlouho vyhrknou slzy. Teta Muriel, která se zdála být velmi potěšena sama sebou vzala další šampaňské. Ztrnulý Harry myslel na to jak ho Dursleyovi umlčovali, zamykali a drželi mimo dosah, jen proto že byl kouzelník. Zažila Brumbálova sestra to samé, jen opačně, uvězněná pro nedostatek magie? A dokázal ji Brumbál ponechat svému osudu když odcházel rozvíjet svůj genialní talent do Bradavic?"

"Teď, pokud Kendra neumřela první," začala Muriel znovu, " měla bych říct, že byla ona kdo zabil Arianu..."
"Jak můžeš Muriel!" stonal Doge."Matka zabije vlastní dceru, mysli než něco řekneš!"
"Když byla matka schopná uvázat dceru na celé roky, proč ne?"škubla ramenem Muriel.

"Ale jak jsem pověděla, protože Kendra zemřela před Arianou, i když to někomu není jasné..."
"Ano, Ariana snad mohla udělat zoufalý pokus proniknout na svobodu a zabít Kendru v boji," pověděla teta Muriel zamyšleně." Mátl všem hlavu jako vy, Elphiasi. Byli jste na Arianiném pohřbu, že..."

"Ano, byl jsem" pověděl Doge přes chvějící se ústa,"a víc skličující událost si nemůžu pamatovat, Albus měl zlomené srdce..."
"Nejen srdce, nezlomil mu náhodou Aberfoth nos při pohřbu?"

Jestliže Doge vypadal děsivě předtím, nebylo to nic oproti tomu jak vypadal teď.Muriel mu mohla působit bolest. Ona se však nahlas zachichotala a protáhla další hlt šumivého vína, který ji kapal po bradě.
"Jak...?"krákal Doge.

"Moje matka byla Přítelkyně se starou Bathildou Bagshotovou," řekla Muriel štastně.

"Bathilda to popsala celé mojí matce, když sem poslouchala za dveřmi. A bitva u rakve. Jak Bathilda řekla, Aberforth Křičel, že to byla všechno Albusova vina, že Ariana je mrtvá a potom ho udeřil do tváře. Podle Bathildy se Albus Vůbec nebránil což je samo osobě dost divné.Albus mohl zničit Aberfortha v souboji s obouma rukama zavazanýma za zády.

Muriel si dopřála ještě větší doušek šampaňského. Recitovat takové staré báchorky ji těšilo stejně jako děsit Dogeho. Harry nevěděl co si má myslet, a čemu má věřit. On chtěl poznat pravdu a předse všchno co Doge dělal, bylo , že seděl a brblal, že Ariana byla nemocná.

Harry nemohl věřit, že by Brumbál nezasáhl při takové krutosti v jeho vlastním domě, ale i přesto bylo na tom příběhu divné.

"A řeknu vám i něco jiného," řekla Muriel, trochu škytají, jak vyprázdňovala číši.
"Myslím, že Bathilda prozradila to tajemství Ritě Holoubkové. Všechny ty náznaky v Holobkové interview o důležitém prameni blízko Brumbála - nikdo neví co všechno mohl být okolo té věci s Arianou!"

"Bathilda by nikdy nemluvila s Ritou Holoubkovou!" bručel Doge

"Bathilda Bagshotová?" zeptal se Harry. "Spisovatelka Dějin Magie?"
Toto jméno bylo vytisknuté na jednom hřbetu z Harryho učebnic, i když ne na jedné z těch kterým se věnoval pozorně.

"Ano", řekl Doge, chytajíc se Harryho otázky jako tonoucí stébla."Nejvíc talentovaná kouzelnická historička a stará Albusova přítelkyně"
"Jak sem slyšela tak už je uplně senilní," řekla Muriel radostně.

"Jestli to je pravda tak je ještě nechutnější, že se do ní Holoubková pouští," řekl Doge, " a nic nemůže podpořit to co Bathilda mohla říci!"

"Ach jsou i zaručené způsoby jak oživit paměť a já jsem si jistá, že je Holoubková dobře zná", řekla teta Muriel," ale i když je Bathilda úplně bláznivá, jsem si jistá, že má staré fotografie a možná i staré dopisy. Ona znala Brumbála celé roky...Myslím, že výlet do Godrikova dolu by to mohl dokázat."

Harry, který si právě upíjel z máslového ležáku, se začal dusit. Doge ho udeřil do zad a upřel na Muriel planoucí oči. Když opět získal kontrolu nad hlasem, zeptal se," Bathilda bydlela v Godrikově dole?" Ach ano, ona tam byla téměř vždy! Brumbálovi se tam přestěhovali po Percivalovu zatknutí a ona byla jejich sousedkou."

"Brumbálovi žili v Godrikově dole?"
"Ano Harry, to sem právě řekla," řekla teta Muriel.

Harry se cítil být prázdný. Nikdy za celých šest let mu Brumbál neřekl, že blízcí jich obou žili a zemřeli v Godrikově dole. Proč?Byla Lily a James pochování blízko Brumbálovy sestry a matky?Navštěvoval Brumbál jejich hroby a procházel přitom možná okolo Potterových?A nikdy neřekl Harrymu...nikdy se neobtěžoval říct mu...

Proč to bylo tak důležité nedokázal Harry vysvětlit dokonce ani sám sobě, Teď mu připadalo rovnocené lži, nepovědět mu, že oba mají společné skutečnosti s tímto místem. Díval se před sebe, takměř nevnímajíc co se děje okolo něho, a ani si neuvědomil, že Hermiona se vynořila z davu a posadila se na židli vedle něj.

"Jednoduše, už nemúžu tancovat dále," popadla dech a sundala si jednu botu masírujíc si nohu."Ron si šel najít nějaký máslový ležák.Je to trochu čudné. Právě sem viděla hádat se Viktora a Střelenčiného otce..." Při pohledu na něj ji na chvíli selhal hlas.

"Harry jsi v pořádku?"
Harry nevěděl kde začít, ale ztratilo to smysl v mometě, když se něco stříbrné sneslo nad parket. Elegantí a lesklý rys přistál uprostřed překvapených tanečníků. Hlavy se k tomu otočili a ti co nejblíže tancovali, najednou zastavili uprostřed tance. V ten moment se ústa patrona otevřely a mluvily hlasem Kingsleyho Pastorka.

"Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí..."

 

 

 

9. kapitola - Místo ukrytí

 

Všechno vypadalo rozmazaně, pomale. Harry s Hermionou vyskočili na nohy a vytáhli hůlky. Většina lidí si právě stačila uvědomit, že se stalo něco divného a všechny hlavy byly stále otočené k místu, kde byla ještě před chvílí stříbrná kočka. Od místa, kde se rozplynul Patron se do okolí šířilo v ledových vlnách ticho. Potom kdosi vykřikl.

Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté se rozutekli na všechny strany, hodně se jich Přemístilo. Ochranná kouzla kolem Doupěte byla zničena.

"Rone!" vykřikla Hermiona. "Rone, kde jsi?"

Když se protlačili napříč tanečním sálem, Harry spatřil zahalené a zamaskované postavy objevující se v davu. Potom uviděl Lupina s Tonksovou, oba měli zvednuté hůlky a křičeli "Protego!". Křik se rozléhal do všech stran -

"Rone! Rone!" volala s pláčem Hermiona, když byli s Harrym chránění vyděšenými hosty. Harry jí chytil za ruku aby se neztratili jeden druhému, když jim najednou kolem hlav prosvištěl paprsek světla. Nevěděli, jestli to byla ochranná nebo zlá kletba -

A Ron byl tady. Chytil se Hermioniny ruky a Harry ucítil, jak se na místě zatočili. Obrazy i zvuky pohaslé jako temnota, která je obkličovala. Jediné, co cítil, byla Hermionina ruka. Byl namáčknutý mezi prostor a čas, daleko od Doupěte, daleko od snášejících se Smrtijedů a možná i od samotného Voldemorta..

"Kde to jsme?" ozval se Ronův hlas.

Harry otevřel oči. Na malou chvíli si myslel, že ještě neopustili svatbu. Stále byli obklopeni lidmi.

"Tottenhamská ulice" zafuněla Hermiona. Musíme jít dál. Potřebujeme najít nějaké místo, kde se můžete převléknout.

Harry Hermionu poslechl. Napůl šli, napůl běželi širokou tmavou ulicí, plnou bavících se lidí a lemovanou zavřenými obchody, s blikajícími hvězdami nad hlavou. Kolem zarachotil dvoupatrový autobus a skupinka veselých návštěvníků hospody po nich po očku pokukovali. Harry i Ron na sobě stále měli hábity.

"Hermiono, nemáme se do čeho převléknout." řekl jí Ron, když se jedna mladá žena hlasitě rozhihňala, jakmile je uviděla.

"Proč jen jsem si s sebou nevzal neviditelný plášť?" ptal se sám sebe Harry a proklínal svou hloupost. "Celý minulý rok jsem ho u sebe měl a-"

"To je v pořádku, já ho mám. A mám i oblečení pro vás oba." odpověděla Hermiona, "Jenom si to zkuste a chovejte se v tom přirozeně - to půjde."

Vedla je po boční ulici dolů a potom do skrytu tmavé uličky.

"Když jsi říkala, že máš neviditelný plášť a oblečení.." řekl Harry, mračící se na Hermionu, která měla jen svou korálkovou kabelku, ve které teď něco hledala.

" Ano, tady jsou," prohlásila Hermiona a k jejich údivu z ní vytáhla dvoje džíny, svetr, nějaké hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý plášť.

"Jaks to zatraceně-?

"Neodhalitelné zvětšovací kouzlo," řekla Hermiona. "Složité, ale myslím, že jsem ho udělala správně. Každopádně se mi podařilo sem dát všechny věci, které budeme potřebovat." Zatřepala s křehce vypadající taškou a znělo to jako kdyby v ní byla spousta velkých těžkých věcí. "Ale, zatraceně, to budou ty knihy," řekla, když nakoukla dovnitř, "A mám jich tam spoustu.. Tak dobře.. Harry, ty si radši vem neviditelný plášť. A Rone, převlékni se a pospěš si.."

"Kdy jsi to všechno udělala?" zeptal se Harry, když si Ron sundaval hábit.

"Říkala jsem vám to v Doupěti, měla jsem sbalené ty nejdůležitější věci. Víš, v případě,že bychom museli rychle utéct. Ráno jsem sbalila i tvůj batoh, když jsi se převlékl a dala ho sem.. Jen jsem měla pocit, že.."

"Jsi úžasná, fakt že jo" řekl Ron a podával jí svoje věci sbalené do uzlíku.

"Děkuji" usmála se Hermiona a strkala jeho věci do kabelky. "Harry, prosím, vezmi si ten plášť!"

Harry si přehodil neviditelný plášť přes ramena, zakryl si s ním hlavu a zmizel. Právě si začal uvědomovat, co se stalo.

"Ostatní - všichni na té svatbě -"

"Teď si s tím nesmíme dělat starosti," šeptala Hermiona. "Nemůžeme se vrátit Harry, každého bychom tím jen víc ohrozili"

"Má pravdu," přidal se Ron, kterému se zdálo, že Harry by se mohl začít hádat, i když mu neviděl do tváře. "Byla tam spousta členů Řádu, ti už se o to nějak postarají."

Harry přikývl, ale pak si vzpomněl, že ho ostatní nevidí a řekl, "Jasně." Ale myslel na Ginny a cítil jak v něm všechno vře.

"Tak pojďte, myslím, že bychom sebou měli pohnout," promluvila Hermiona.

Vrátili se zpátky do boční ulice a pak zpátky na hlavní cestu. Na druhé straně silnice zpívala a motala se na chodníku skupinka mužů.

"Jen tak ze zvědavosti, proč Tottenhamská ulice?" zeptal se Ron Hermiony.

"Nevím, jenom mě to tak napadlo, ale jsem si jistá, že tady v mudlovském světě je pro nás bezpečněji. Tady nás hledat nebudou."

"Správně" řekl na to Ron a pořád se ohlížel kolem, " ale, necítíš se trochu - nechráněná?"

"Kde jinde bychom mohli být?" zeptala se Hermiona, zatímco opilci na ní z druhé strany ulice začali hvízdat. "Nemůžeme se přece ubytovat v Děravém kotli a do Siriusova domu by se mohl dostat Snape.. Řekla bych, že můžeme zkusit náš dům, i když si nejsem jistá, jestli ho budou kontrolovat... Áá, ať jsou zticha!"

"V pořádku, miláčku? zavolal na ní ten nejopilejší. "Dáš si něco k pití? Pojď sem a dej si s námi!"

"Pojďme si někam sednout," řekla narychlo Hermiona, zrovna když už Ron otevíral pusu. "Podívej, tady je to dobrý!"

Byla to malá a ošumělá noční kavárnička. Všechny stoly byly pokryté lehkou vrstvou mastnoty, ale nikdo tu nebyl. Harry proklouzl dovnitř ke stolku a Ron si sedl vedle něho naproti Hermioně, která seděla zády ke vchodu a to jí vadilo. Dívala se za sebe tak často, že to vypadalo, jako kdyby měla tiky. Harry zas neměl rád, když se nic nedělo. Když šli, vypadalo to, že mají nějaký cíl. Pod pláštěm cítil, jak vyprchávají poslední známky mnoholičného lektvaru. Jeho ruce získávaly svou délku a tvar. Vyndal si brýle z kapsy a nasadil si je.

Po chvíli se ozval Ron, "Víte, že nejsme daleko od Děravého kotle, je to jenom-"

"Rone, tam přece nemůžeme!" řekla najednou Hermiona.

"Tak tady jenom tak neseďme a pojďme zjistit co se děje!"

"Vždyť víme, co se děje! Voldemort obsadil Ministerstvo, co ještě potřebujeme vědět?"

"Dobře, dobře, byl to jenom nápad!"
Ponořili se do bodavého ticha. Servírka přežvykující žvýkačku se přišourala ke stolu a Hermiona objednala dvě cappuccina. Protože byl Harry neviditelný, vypadalo by divně objednávat tři. Dovnitř vstoupil pár statných dělníků a sedl si ke stolku vedle. Hermiona ještě ztišila hlas.

"Najdeme nějaké tiché místo na přemístění a zamíříme někam na venkov. Když už jsme tady, pošleme zprávu Řádu."

"Můžeš jí poslat po Patronovi?" zajímal se Ron.

"Myslím, že ano. Trénovala jsem to," odpověděla Hermiona.

"Dobře, dlouho už neměli žádné potíže a stejně už můžou být zatčení. Bože, to je odporný," dodal Ron, když usrknul napěněného šedivého kafe. Číšnice to zaslechla a šlehla po něm ošklivým pohledem, když se šourala obsloužit nové zákazníky. Větší z obou dělníků, obrovitý blonďák, jí poslal pryč zrovna ve chvíli, kdy si ho Harry přišel prohlédnout. Uraženě na něho zírala.

"Tak pojďme, nechci pít tenhle sajrajt," prohlásil Ron. "Hermiono, máš mudlovské peníze na zaplacení?"

"Ano, vzala jsem si všechny svoje úspory než jsem jela do Doupěte. Vsadím se, že všechny drobné jsou naspodu," povzdechla si Hermiona a sahala pro svojí korálkovou tašku.

Oba dělníci udělali stejný pohyb a Harry je nevědomky následoval. Všichni tři vytasili hůlky. Ron, si o pár vteřin později uvědomil co se děje, skočil přes stůl a odstrčil Hermionu stranou. Síla Smrtijedovy kletby rozdrtila vydlaždičkovanou stěnu v místě, kde měl Ron před chviličkou hlavu. Když tu Harry, stále neviditelný, zakřičel, "Stupefy!"

Velký smrtijed byl zasažen do tváře proudem červeného světla. V bezvědomí se sesul k zemi. Jeho společník který nevěděl kdo vyslal kletbu, vypálil další na Rona. Ze špičky jeho hůlky vylétly zářící černé provazy a svázaly Rona od hlavy k patě - Číšnice zaječela a utíkala ke dveřím - Harry vyslal další omračující kouzlo na Smrtijeda s pokřivenou tváří, který svázal Rona, ale kouzlo minulo, odrazilo se od okna a zasáhlo číšnici, která se zřítila ve dveřích.

"Expulso!" zahřměl Smrtijed a stůl před kterým stál Harry vybuchl. Síla výbuchu ho odhodila na zeď a on ucítil, jak pouští hůlku a jak z něho sklouzl neviditelný plášť.

"Patrificus Totalus!" Zakřičela Hermiona, kterou nikdo neviděl a Smrtijed padl jako socha s dunivým třesknutím na zem do nepořádku z rozbitých stolů, porcelánu a rozlitého kafe. Hermiona se vyplazila z pod lavičky a setřepala ze sebe střepy.

"D-diffindo," řekla, míříc hůlkou na Rona, který v bolesti zařval, když ho řízla do kolene. "Je mi to moc líto, Rone, klepe se mi ruka! Diffinito!"

Přeřezané provazy opadaly. Ron se postavil na nohy a protřepal si ruce, aby si v nich obnovil cit. Harry sebral svou hůlku, přelezl všechny trosky až ke Smrtijedovi, který ležel přes lavičku.

"Poznávám ho, byl tam té noci, kdy zemřel Brumbál." řekl. Obrátil tmavšího Smrtijeda nohou. Jeho oči rychle přebíhaly mezi jím, Ronem a Hermionou.

"To je Dolohov," řekl Ron. "Poznal jsem ho podle starých plakátů. Myslím že tenhle byl ten velký Thorfinn Rowle."

"Nezaleží na tom, jak se jmenují!" řekla trochu hystericky Hermiona. "Jak nás našli? Co budeme dělat?"

Zdálo se, že její zděšení vyčistilo Harrymu hlavu.

"Zamkněte dveře," řekl jí, "a ty, Rone, zhasni."

Koukl se dolů na omráčeného Dolohova, rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek, Ron zhasl a kavárna se ponořila do tmy. Harry slyšel muže, který se předtím šklebil venku na Hermionu, jak křičí na jinou dívku.

"Co s nimi budeme dělat?" Zašeptal Ron skrz tmu Harrymu, a potom, ještě tišeji, "Zabijeme je? Oni chtěli zabít nás."

Hermiona se zachvěla a o krok ustoupila. Harry zavrtěl hlavou.

"Potřebujeme smazat jejich vzpomínky," řekl. " To bude lepší, svede je to ze stopy. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli."
"Ty jsi šéf," řekl Ron o něco uvolněněji. "Ale, nikdy jsem neuměl paměťové kouzlo."

"Ani já," přidala se Hermiona, "ale znám teorii."

Pomalu, zhluboka se nadechla, potom ukázala hůlkou na Dolohovovo čelo a řekla,"Obliviate."

Najednou, Dolohovovy oči vypadaly bezstarostné a zasněné.

"Nádhera!" zvolal Harry a poplácal ji po zádech. "Dávej pozor na toho druhého a na číšnici, než to tu s Ronem trochu poklidíme."
"Poklidíme?" divil se Ron a rozhlížel se po skoro zničené kavárně. "Proč?"

"Nemyslíš, že by zjistili, co se stalo, kdyby se vzbudili a octli by se na místě, které vypadá jako po bombardování?"

"No jo, Dobře.."

Ron bojoval se svojí kapsou, než z ní dostal hůlku.

"Není to žádný zázrak, Hermiono, sbalila jsi mi moje strarý džíny, jsou úzký."

"To je mi opravdu líto," zasyčela Hermiona a jak táhla číšnici od oken, Harry jí slyšel zamumlat návrh, kam by si mohl dát Ron svojí hůlku.

Když už byla kavárnička opravená do původního stavu, zatáhli Smrtijedy zpátky k jejich stolu a opřeli je naproti sobě. "Ale jak nás našli?" Ptala se Hermiona a koukala přitom z jednoho nehybného muže na druhého. "Jak věděli, kde jsme?"

Otočila se k Harrymu.

"Ty - nemyslíš, že máš na sobě pořád tu stopu, že ne, Harry?"

"Nemůže," řekl Ron. "Stopa se zničí v sedmnácti, to je kouzelnický zákon, nemůžeš jí mít v dospělosti."

"Co ty víš." pokračovala Hermiona," Co když našli Smrtijedi způsob, jak jí dát na někoho sedmnáctiletého?

"Ale Harry nebyl v posledních dvacetičtyřech hodinách v blízkosti žádného Smrtijeda. Kdo by byl čekal, že mu dají stopu zpátky?"

Hermiona neodpověděla. Harry se cítil poskvrněný, nakažený. Opravdu je takhle Smrtijedi našli?

"Když nemůžu použít magii a vy nemůžete použít magii blízko mě, bez toho, abychom ukázali svojí pozici -" začal.

"Nebudeme se rozdělovat!" řekla Hermiona pevně.

"Potřebujeme bezpečné místo k ukrytí," řekl Ron. "Dej nám čas na přemýšlení."

"Siriusuv dům," řekl Harry.

Ostatní jenom zírali.

"Nebuď hloupý, Harry, může se tam dostat Snape!"

"Ronův otec říkal, že je to proti němu chráněno - a i kdyby to nefungovalo," tlačil na Hermionu, aby něco řekla "tak co? Přísahám, že si nepřeji nic jiného, než potkat Snapea!"

"Ale -"

"Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli mám na sobě pořád tu stopu, budeme jich mít kolem sebe celé davy kamkoliv půjdem."

Nemohla se hádat, i když vypadala, že by chtěla. Zatímco odmykala dveře, Ron opět rozsvítil světla. Potom, když Harry napočítal do tří, osvobodili své tři oběti a předtím než číšnice nebo nějaký ze Smrtijedů mohli cokoli udělat, Harry, Ron a Hermiona se na místě otočili a znovu zmizeli do tísnící temnoty.

O pár vteřin později se Harryho plíce znovu pořádně nadechly a jeho oči se otevřely. Už nestály vprostřed přátelské ošumělé čtvrti. Ze všech stran na ně shlížely vysoké, poloprázdné domy. Číslo 12 pro ně bylo viditelné, protože jim Brumbál, strážce tajemství, řekl, že tam je. Pospíchali k domu a každých pár metrů kontrolovali, jestli je někdo nepronásleduje nebo nepozoruje. Doběhli ke schodům a Harry jednou klepl do dveří hůlkou. Uslyšeli řady kovových cvaknutí a rachot řetězu, když tu se dveře se zaskřípěním houpavě otevřely a všichni tři přeběhli přes práh.

Jakmile Harry zavřel dveře, oživly staré plynové lampy a vrhly jiskrné světlo podél vstupní haly. Vypadalo to tu právě tak, jak si to Harry pamatoval. Děsivé, pavučinami pokryté obrysy domu - hlavy domácích skřítků na zdi vrhající náhodné stíny na schodiště. Dlouhé tmavé závěsy skrývající portrét Siriusovy matky. Jediná věc, která nebyla na svém místě, byla trolí noha na deštníky, která bývala věčně převrácená, jak o ní Tonksová pořád zakopávala.

"Myslím, že tu někdo byl," zašeptala Hermiona a ukázala na nohu.

"Mohlo se to stát, když Řád odešel," zahuhlal Ron.

"Tak kde jsou ty ochrany proti Snapeovi?" zeptal se Harry.

"Možná fungují, jen, když se tady ukáže?" navrhl Ron.

Ještě chvíli všichni zůstali na rohožce u dveří a báli se pohnout dál do domu.

"Tak, nemůžeme tu stát navždy," řekl Harry a udělal krok vpřed.

"Severus Snape?"

Zašeptal hlas Pošuka Moodyho ze tmy a všichni tři skočili vystrašeně zpátky ke dveřím. "Nejsme Snape!" zaskřehotal Harry předtím, než kolem něho zavanulo něco jako studený vzduch a zkroutilo mu to jazyk zpátky, takže nemohl mluvit. Než měl vůbec čas něco cítit v puse, jazyk se mu opět rozmotal.

Ostatní, vypadali, že se jim stalo totéž. Ron se začal dávit a Hermiona zakoktala, "To m-musela b-být P-pošukova Ja-jazyk-svazující kletba připravená pro Snapea!"

Harry opatrně udělal další krok vpřed. Něco se na konci chodby přesouvalo ve stínech a než mohl kdokoli říct jakékoli slovo, z koberce před nimi se vztyčila vysoká, zaprášená postava. Hermiona zaječela a to samé udělala i paní Blacková, když se její závěsy rozletěly. Šedivá postava děsivě plula vzduchem stále rychleji k nim.

Její po pas dlouhé vlasy a vousy se vlnily za ní, měla vyzáblou propadlou tvář s prázdnými očními důlky, hrůzostrašně pozvedla odpornou kostnatou ruku a ukázala na Harryho.

"Ne!" zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, žádné kouzlo z ní nevyšlehlo. "Ne! To jsme nebyli my! Nebyli jsme to my, kdo tě zabil-"

Při slově "zabil" postava vybuchla ve velkém oblaku kouře a popela. Kašlající Harry s uslzenýma očima se rozhlédl kolem sebe a viděl Hermionu zkroucenou na zemi u dveří, jak si rukama zakrývá hlavu. A Rona, který se klepal od hlavy k patě a nemotorně jí poplácával po ramenou, "Už je to d-dobrý.... Je to p-pryč...."

Prach se točil okolo Harryho jako modrá mlha odrážející světlo lamp. A paní Blacková stále ječela.

"Zrádci vlastní krve, darebáci, špinavé skvrny na rodu Blacků, zkáza a hanba v domě mých otců-"

"TICHO!" vykřikl Harry a zamířill na portrét hůlkou. S prásknutím a výbuchem červených jisker se zatáhly závěsy a umlčely portrét.

"To.. to bylo.." zakňučela Hermiona, když jí Ron pomohl na nohy.

"Jasně," řekl Harry, "ale nebyl to opravdu on, že? Jen něco, co mělo vystrašit Snapea."

Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape zničil hororovou postavu tak klidně jako zabil Brumbála? Nervozita v něm stále zvonila, nechal ostatní dva v hale, napůl očekával, že další hrůzu objeví sám, ale nic se ani nehnulo, kromě myši, která pobíhala podél lišty na zemi.

"Než půjdeme dál, měli bychom to tu zkontrolovat," zašeptala Hermiona, zvedla hůlku a řekla,"Homenum revelio."

Nic se nestalo.

"Dobře, právě jsi zažila docela velký šok," řekl Ron mile, "co to vlastně mělo udělat?"

"Udělalo to přesně to, co jsem si myslela!" řekla Hermiona o něco podrážděněji. "Bylo to kouzlo k odkrytí lidské přítomnosti, takže tady není nikdo, kromě nás!"
"A starý Prašivec," dodal Ron, ukazujíc na kus koberce, ze kterého povstala mrtvola.

"Zvedáme se," řekla Hermiona a vyděšeně se zadívala na to samé místo a vedla je po vrzajících schodech do salonu v prvním patře.

Zamávala hůlkou aby zapálila staré plynové lampy, potom se trochu zachvěla, protože byl v pokoji průvan a sedla si do křesla, s rukama pevně přitisknutýma k tělu. Ron došel k oknu a trošičku poodtáhnul těžké sametové závěsy.

"Venku nikoho nevidím," hlásil. "A řekl bych, že jestli má Harry na sobě stále stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že by se nedostali do domu, ale- co se děje, Harry?"

Harry vydal bolestivý výkřik. Jizva ho začala znovu pálit, když něco jako záblesk prolétlo jeho myslí, jako jasné světlo ve vodě. Viděl velký stín a cítil zuřivost. Bylo to silné a krátké jako elektrický šok.

"Co jsi viděl?" ptal se Ron a posunul se k Harrymu. "Viděl si ho na mém místě?"

"Ne, jen jsem cítil zlost - opravdu zuří -"

"Ale to mohlo být v Doupěti," řekl hlasitě Ron. "Co ještě? Nic jsi neviděl? Proklel někoho?"

"Ne, jen jsem cítil zlost - nemůžu říct -"

Harry se cítil otráveně, zmateně a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla, "Zase ta jizva? Ale co se stalo? Myslela jsem, že to spojení už neexistuje!"

"Byla to jenom chvilka," mumlal Harry, jizva ho stále bolela a nemohl se moc soustředit. "Já - já myslím, že se to zase otevře, když se neovládá, tak to dřív -"

"Ale potom jsi zavřel svou mysl!" řekla Hermiona ostře. "Harry, Brumbál nechtěl používat to spojení, chtěl ho zavřít, a proto jsi se měl naučit Nitrobranu! Jinak ti Voldemort vložit do mysli falešné myšlenky, pamatuješ -"

"Jo, pamatuji si to, díky," řekl Harry skrz zaťaté zuby. Nepotřeboval, aby mu Hermiona říkala, že Voldemort využil tohohle spojení mezi nimi, aby ho zavedl do pasti, ani to, že to vyústilo v Siriusovu smrt. Přál si, aby jim býval neříkal, co viděl a cítil. Dělalo to Voldemorta více výhružným. A i přesto, že měl jizvu přitisknutou na okno, bolest se stále stupňovala a i když s tím bojoval, bylo to jako odolávat přicházející nemoci.

Otočil se zády k Ronovi a Hermioně a předstíral, že zkoumá starý gobelín s rodokmenem rodiny Blacků. Potom Hermiona vypískla. Harry znovu vytáhl hůlku a otočil se dokola, až uviděl stříbrného Patrona, jak vlétl oknem do pokoje a přistál na podlaze před nimi, kde se proměnil v lišku, která mluvila hlasem Ronova táty.

"Rodina je v bezpečí, neodpovídejte, byli jsme sledováni."

Patron se rozplynul ve vzduchu. Ron vydal nějaký zvuk mezi zakňučením a zaúpěním a klesl do křesla. Hermiona se k němu přidala a chytla ho za ruce.

"Jsou v pořádku, jsou v pořádku!" šeptala a Ron se pousmál a objal ji.

"Harry," řekl přes Hermionino rameno, "Já -"

"Žádný problém," řekl Harry, zhnusený tou bolestí v hlavě. "Je to tvoje rodina, samozřejmě, že jsi měl strach. Taky jsem to tak cítil." Myslel na Ginny. "Taky to tak cítím."

Bolest v jeho jizvě dosáhla vrcholu a pálila jako by byl zpátky na zahradě v Doupěti. Slabě slyšel Hermionu říkat "Nechci být sama. Nevezmeme si spacáky, co jsem přnesla a nebudeme spát tady?"

Slyšel Rona, jak souhlasí, ale už nemohl té bolesti odolávat déle. Vzdal se.

"Koupelna," zamumlal a opustil pokoj, jak nejrychleji mohl aniž by běžel.

Stěží se mu to povedlo. Třesoucíma se rukama otevřel dveře před sebou, chytil se za bušící hlavu a padl na podlahu. Potom v agonii ucítil vztek, že jeho duše nepatří do jeho vlastnictví, viděl dlouhý pokoj osvětlený jen světlem ohně a obrovského světlovlasého Smrtijeda, křičícího a svíjejícího se na podlaze. A hubenější postavu stojící nad ním s hůlkou pozvednutou, zatímco Harry mluvil vysokým chladným nemilosrdným hlasem.

"Víc, Rowle, nebo můžeme skončit a nakrmit tebou Naginiho? Lord Voldemort si není jistý, jestli bude tentokrát odpouštět.. Zavolal jsi mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter znovu utekl? Draco, dej Rowlovi ochutnat své pohoršení.. Udělej to nebo pocítíš můj hněv sám!"

Špalek dopadl do ohně, vyšlehly plameny a jejich světlo ozářilo vyděšenou špičatou bílou tvář - která vypadala, jako by se zrodila z hluboké vody. Harry těžce oddechoval a otevřel oči.

Ležel na studené černé mramorové podlaze a nos měl jen kousek od stříbrného ocasu hada, který podpíral vanu. Posadil se. Zdálo se mu, že má Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej vypálený v očích. Cítil se zhnusený tím, co právě viděl, způsobem, jakým Voldemort ušetřil Draca.

Ozvalo se rychlé klepnutí a Harry vyskočil, jak zazněl Hermionin hlas.

"Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tady."

"Jo, jasně, díky," řekl a ze všech sil se snažil udržet lhostejný hlas, když si stoupl a pustil ji dovnitř¨.

 

 

 

 

10. kapitola - Kráturův příběh

 

Dalšího rána se Harrry probudil brzy, zachumlaný do spacáku na podlaze. Proužek oblohy prosvítal v mezeře mezi těžkými závěsy. Byla studená na pomezí mezi nocí a časným ránem, tmavě modrá jako inkoust. Bylo naprosté ticho, kromě slabého, pomalého oddechování Rona a Hermiony. Harry přelétl pohledem temné stíny, které se vytvořily na podlaze po jeho boku. Ron ve spánku vypadal skoro až udatně, což dotvrzovala Hermiona, která spala na polštáři, který si vzala z pohovky a její silueta tu Ronovu převyšovala. Její ruka byla stočená na podlaze s prsty jen několik centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že se asi drželi za ruce, když usínali. Ta myšlenka ho naplnila pocitem zvláštní osamělosti.

Podíval se na potemnělý pavučinami pokrytý strop. Ještě před méně, než 24 hodinami stál na sluncem zalité zahradě v Doupěti a čekal na svatební hosty. Připadalo mu, jako by od té doby uběhla celá věčnost. Co bude dál? Ležel na podlaze a myslel na viteály, na skličující, obtížný úkol, který mu tu zanechal...Brumbál...

Žal, který ho ovládal od chvíle, kdy Brumbál zemřel, byl teď jiný. Obvinění, která si vyslechnul od Muriel na svatbě se uhnízdili v jeho hlavě jako nemoc, která se teď snažila nakazit všechny jeho vzpomínky na čaroděje, kterého si tak idealizoval. Skutečně mohl Brumbál něco takového dopustit? Mohl být jako Dudley a netečně přihlížet takové hrubosti dokud se nezačala jeho samotného bezprostředně týkat? Skutečně se otočil zády k týrání a věznění své vlastní sestry?

Harry přemýšlel o Godrikově dole, o hrobech, o kterých mu Brumbál nikdy neřekl a o těch zvláštních předmětech, které jim Brumbál bez vysvětlení zanechal ve své poslední vůli. Ze tmy ho zaléval vztek. Proč mu to Brumbál neřekl? Proč mu to nevysvětlil? Doopravdy se Brumbál o Harryho staral nebo byl Harry jen nějakým nástrojem, kterému ale nikdy nevěřil a nespoléhal na něj?

Harry už dál nemohl jen tak ležet s hořkými vzpomínkami na společnost. Musel něco dělat, aby se rozptýlil. Vylezl ze spacáku, vzal si svou hůlku a tiše vyrazil ven z pokoje. Na odpočívadle zašeptal: „Lumos“ a ve světle, které vydávala jeho hůlka, začal stoupat po schodech nahoru.

Na druhém odpočívadle byla ložnice, ve které on a Ron spali, když tu byli minule. Vešel dovnitř. Dveře šatníku zůstali otevřené a noční prádlo bylo rozházené po posteli. Harry si vzpomněl na převrženou trolí nohu dole v hale. Někdo prohledával dům ještě potom, když odtud řád odešel.

Snape? Nebo možná Mundungus, který odsud ukradl už hodně věcí před i po Siriusově smrti. Harryho pohled doputoval až k obrazu, na kterém byl občas portrét Phinease Nigelluse Blacka, Siriusova pra-pra-dědečka, ale tentokrát byl prázdný, až na špinavý pruh pozadí. Phineas Nigellus očividně trávil noc ve svém portrétu v ředitelově pracovně v Bradavicích.

Harry pokračoval po schodech nahoru až na nejvyšší odpočívadlo, kde už zbývaly pouze dvoje dveře. Na prvních, přímo proti němu byl navrtaný štítek „Sirius.“ Harry ještě nikdy v ložnici svého kmotra nebyl. Otevřel dveře, držíc při tom hůlku co nejvýš to šlo, aby viděl tak daleko, jak jen to bude možné. Místnost byla prostorná a kdysi musela být i docela hezká. Stála tu velká postel s vyřezávaným dřevěným čelem, ve zdi bylo vysoké okno orámované dlouhými sametovými závěsy a ze stropu visel lustr obalený prachem se svíčkami stále ještě zasunutými na svých místech, ze kterých jako rampouchy visely prameny ztuhlého vosku. Souvislá vrstva prachu pokrývala obrazy na stěnách i celou postel a mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní byla natažena obrovská pavučina. Když Harry postoupil dál do místnosti, vyrušil malou myš.

Ještě jako mladý polepil Sirius stěny tolika obrázky a plakáty, že už bylo vidět jen velice málo ze stříbrošedého potažení stěn. Harry mohl jenom předpokládat, že Siriusovi rodiče nebyli schopní zrušit kouzlo trvalého ulpění, které drželo plakáty na zdi, protože bylo jasné, že vkus svého prvorozeného syna nesdíleli. Sirius se asi hodně snažil, aby co nejvíc znechutil své vlastní rodiče. Bylo tu několik velkých šarlatovo-zlatých praporů Nebelvíru, jenom proto, aby se co nejvíc odlišil od zbytku rodiny, která byla celá ve Zmijozelu.

Také na stěnách viselo několik fotek mudlovských motorek a dokonce (Harry obdivoval Siriusovu odvahu) několik fotek mudlovských děvčat v bikinách. Harry určitě věděl, že to jsou mudlové, protože jejich obrázky byli poněkud statické – jejich úsměvy a namalované oči byly na obrázcích jako zamrzlé. Jako kontrast k tomu všemu tu visela na zdi pouze jediná kouzelnická fotografie, což byl obraz čtyř bradavických studentů stojících ruku v ruce vedle sebe a smějících se do foťáku.

Se záchvěvem štěstí Harry poznal svého otce. Jeho nepoddajné černé vlasy mu stály úplně stejně jako Harrymu a stejně jako on nosil brýle. Vedle něho byl Sirius, docela hezký; jeho lehce nabubřelou tvář, o tolik mladší a šťastnější, než byla teď ta Harryho, nikdy neviděl naživo. Po Siriusově pravici stál Pettigrew, víc než o hlavu menší, buclatý s prázdnýma očima, plný štěstí, z přítomnosti v tomhle nejúžasnějším gangu s těmi největšími rebely, jako byli James a Sirius. Po Jamesově levici stál Lupin, trochu ošumnělý, ale se stejným výrazem štěstí pramenícím z toho, že někam patří a nalezl sám sebe...nebo to bylo prostě jenom proto, že Harry věděl, co se dělo dál? Pokusil se sundat obrázek ze zdi – byl teď vlastně jeho – Sirius mu nechal celý dům – ale ani se nepohnul. Sirius nedal svým rodičům žádnou šanci, aby mohli sundat jeho výzdobu.

Harry se rozhlédl po podlaze. Obloha venku už se začínala rozjasňovat. Paprsek světla ukázal na podlaze kusy papíru, knihy a menší předměty rozházené po koberci. Siriusův pokoj byl očividně také prohledán, i když jeho obsah se zdál z většiny, pokud ne úplně, bezcenný. Několik knih bylo tak hrubě pohozeno, že pár jejich stránek leželo vytržených na podlaze.

Harry se sehnul, několik papírů sebral a prohlédl je. V jednom z nich poznal součást starého vydání Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, další náležel k manuálu na opravu motorky. Třetí byl rukou psaný a zmuchlaný. Vyhladil ho a četl:

„Drahý Tichošlápku,
Mnohokrát ti děkuji za dárek k Harryho narozeninám! Hned si ho oblíbil. Je mu rok, a už pošilhává po koštěti a vypadá tak šťastně. Přikládám i obrázek, tak se můžeš sám podívat. On sice může vyletět maximálně 2 stopy vysoko, ale už skoro zabil kočku a rozbil vázu, kterou mi poslala k Vánocům Petunie (té ale není žádná škoda). James samozřejmě myslí, že je to děsná sranda a říkal, že z něj jednou bude velký hráč Famrfpálu, ale museli jsme sklidit všechny ozdoby a nemůžeme z něj ani minutu spustit oči, když si s ním jde hrát.

Oslava byla velice klidná – jenom my a stará Bathilda, která na nás vždycky byla moc milá a je zblázněná do Harryho. Je nám tak líto, že jsi nemohl přijít, ale Řád má přednost a Harry stejně ještě není tak starý, aby věděl, že vůbec má narozeniny! James je dost otrávený, že tu musí tvrdnout – snaží se to nedávat najevo, ale stejně to vím. Navíc Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť, takže nemá šanci jít ani na malinkou vycházku. Kdybys nás mohl navštívit, určitě by mu to zvedlo náladu. Červíček tu byl minulý víkend. Vypadal trochu smutně, ale to bylo asi tou událostí s McKinonovýma. Já jsem brečela celý večer, když jsem se o tom doslechla.
Bathilda nám celé dny vypráví ty nejzajímavější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, jestli by byl rád, kdyby se o tom dozvěděl! Nevím, jak moc tomu mám věřit, protože se mi zdá nemožné, že by Brumbál


Harrymu z toho běhal mráz po zádech. Chvíli nehybně stál, ten podivuhodný kus papíru svíral v třesoucích se prstech, zatímco v jeho žilách se jako nějaké malé erupce šířily směsi radosti a smutku zároveň. Dokymácel se až na postel a sedl si.

Znovu si přečetl celý dopis, ale už z něho nedokázal vyčíst jakýkoliv další smysl, než ten, který pochopil napoprvé a tak jen dál zíral na ten rukou psaný text. Všiml si, že „k“ píše úplně stejně, jako ho psal on sám. Ještě znovu prošel celý dopis, aby našel každé z nich a každé ucítil, jako malou vlnu štěstí, která se mu rozlévala všude po těle. Ten dopis byl neuvěřitelný poklad, důkaz, že Lily Potterová doopravdy žila a její vřelá ruka svými pohyby po kusu pergamenu nanášela inkoustem psaná slova o něm, o Harrym, o svém synovi.

Netrpělivě si otřel vlhké oči, znovu si přečetl celý dopis, tentokrát se ale soustředil na jeho obsah. Bylo to jako naslouchat hlasu, který si napůl pamatoval.
Měli kočku...možná zahynula stejně jako rodiče v Godrikově dole...nebo utekla, když už nebyl nikdo, kdo by jí krmil...Sirius mu koupil jeho první koště..Jeho rodiče se znali s Bathildou Bagshotovou. Představil je Brumbál? „Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť...“ Bylo v tom něco srandovního...

Harry se na chvíli zastavil uvažujíc o matčiných slovech. Proč vzal Brumbál Jamesovi neviditelný plášť? Harry si dobře pamatoval na to, jak mu ředitel kdysi řekl: „Nepotřebuji plášť, abych mohl být neviditelný.“ Možná ho potřeboval nějaký jiný člen řádu a Brumbál jen zorganizoval jeho přesun? Harry pokračoval...

„Byl tu Červíček...“ Pettigrew, zrádce, vypadal smutně? Bál se, že vidí Jamese a Lily naposledy v životě?

A na konec znovu Bathilda, která vyprávěla neuvěřitelné historky o Brumbálovi. „Zdá se nemožné, že by Brumbál...“

Že by Brumbál co? Ale byla spousta věcí, které zněly ve spojení s Brumbálem neuvěřitelně. Třeba, že jednou dostal špatné známky z testu z přeměňování...
Harry se podíval ke svým nohám a prohlížel podlahu. Možná tu zbytek dopisu někde je. Dychtivě kolem sebe rozhazoval papíry, otvíral knihy, vytahoval zásuvky a stojíc na židli ohmatával vršek skříně a naopak se plazil pod postelí a pod křeslem.

Konečně, když ležel tváří k zemi na podlaze, uviděl něco, co vypadalo jako roztrhaný kus papíru pod truhlou plnou brků. Když ho vytáhl ven, ukázalo se, že je to větší kus fotografie, kterou Lily zmiňovala ve svém dopisu. Tmavovlasé miminko se dívalo směrem ven z fotky na maličkaté koště a pár nohou, které pravděpodobně patřily Jamesovi. Harry si zastrčil fotku do kapsy i s Lilyiným dopisem a pokračoval v hledání druhé části.

Po další čtvrthodině se musel smířit s tím, že zbytek dopisu je prostě pryč. Je možné, že se za těch 16 let od doby, kdy byl napsán prostě ztratil nebo ho vzal ten, ať už to byl kdokoliv, kdo prohledával pokoj? Harry si znovu přečetl první část, tentokrát proto, aby našel nějaké náznaky, proč by mohla být druhá část pro někoho cenná. Jeho dětské koště mohlo být pro Smrtijedy zajímavé jen dost ztěží. Jediná potencionálně užitečná věc, kterou tu Harry spatřoval, byly případné informace o Brumbálovi. „...zdá se nemožné, že by Brumbál...“ co?

„Harry? Harry? Harry!“
„Jsem tady!“ zavolal. „Co se stalo?“
Bylo slyšet zvuk kroků za dveřmi a Hermiona vrazila dovnitř.

„Probudili jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!“ řekla bez dechu. Otočila se a přes rameno zavolala: „Rone! Našla jsem ho!“
Ronův otrávený hlas se ozvěnou odrážel o několik poschodí níž.
„Fajn! Vzkaž mu ode mě, že je magor.“

„Harry nezmizel, jenom jsme se zbytečně vystrašili! Proč vlastně nejdeš nahoru?“ Pozorně se rozhlédla po celé vypleněné místnosti. „Cos tady dělal?“

„Koukni, co jsem našel.“
Vyndal z kapsy matčin dopis. Hermiona si ho vzala a zatímco jí Harry pozoroval, pozorně si ho přečetla. Když se dostala na konec stránky podívala se na něj.

„Ah, Harry...“

„A ještě tohle.“ Vyndal fotku a Hermiona se usmála, když viděla dítě, jak zírá tam a zpátky na dětské koště.
„Hledal jsem i zbytek, ale není tady.“
Hermiona se rozhlédla kolem.

„To ty jsi udělal všechen ten nepořádek nebo už tu byl, když jsi přišel?“
„Někdo už tu byl přede mnou,“ řekl Harry.
„Myslela jsem si to. Všechny místnosti, které jsem viděla po cestě sem vypadají jako vyloupené. Co myslíš, že měli za lubem?“
„Informace o Řádu, pokud to byl Snape.“

„A nemyslíš, že už všechno věděl? Chci říct...byl v Řádu, ne?“
„No, tak potom,“ pokračoval Harry, zapálený do své teorie, „co třeba informace o Brumbálovi? Třeba druhou stranu dopisu. Víš, ta Bathilda, kterou zmiňovala moje máma – víš, kdo to je?“
„Kdo?“
„Bathilda Bagshotová, autorka...“

„Dějin čar a kouzel“ doplnila ho Hermiona a vypadala tím velice zaujatá. „Takže tvoji rodiče se s ní znali? Ona byla neuvěřitelně dobrá historička.“
„A pořád ještě žije,“ řekl Harry, „a bydlí v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní mluvila na svatbě. Znala i Brumbálovu rodinu. Bylo by fajn si s ní promluvit, ne?“ Hermionin úsměv byl až moc chápavý. Harry si vzal zpátky dopis a fotografii a vložil je do pouzdra na krku.

„Chápu, že s ní chceš mluvit o tvé mámě a tátovi a taky o Brumbálovi,“ řekla Hermiona. „Ale to nám ve skutečnosti s viteály moc nepomůže, že?“ Harry neodpověděl a ona pokračovala, „Harry já vím, že tam moc chceš jít, ale bojím se. Bojím se, proto, jak snadno nás Smrtijedi včera našli. To mě víc, než kdy před tím, utvrdilo v tom, že tě na místě, kde jsou pochovaní tvoji rodiče, budou očekávat.

„Nejde jenom o to,“ řekl Harry a stále se vyhýbal jejímu pohledu, „Muriel na svatbě vyprávěla o Brumbálovi divné věci a já chci znát pravdu.“
Řekl Hermioně o všem, co Muriel vyprávěla. Když skončil, řekla Hermiona: „Samozřejmě, vím, proč tě to tak štve, Harry...“
„Nejsem naštvanej,“ zalhal, „Chci jenom vědět, jestli je to pravda nebo...“

„Harry, to si doopravdy myslíš, že ta senilní strará ženská Muriel nebo dokonce Rita Holoubková říkají pravdu? Jak jim můžeš věřit? Vždyť ty znáš Brumbála!“
„Myslel jsem, že znám,“ zamumlal.

„Ale vždyť víš, kolik pravdy bylo na tom, co psala Rita o tobě! Dóže má pravdu – jak si můžeš nechat kalit svoje vzpomínky na Brumbála?“

Podíval se stranou, snaže se nedat najevo svou nelibost. Už to tu bylo zase: Vyber si, čemu věřit. Chtěl jenom pravdu. Proč byl každý tak přesvědčený, že jí nezíská?
„Můžeme jít dolů, do kuchyně?“ navrhla Hermiona po chvilce. „Najdeme něco k snídani...“

Souhlasil trochu nabručeně a následoval jí ven. Na odpočívadle prošel okolo druhých dveří. Na malbě nad nimi byly hluboké škrábance, kterých si předtím ve tmě nevšiml. Stoupnul si na špičky, aby je přečetl:

Nevstupovat!
Bez výslovného svolení
Reguluse Arctura Blacka


Harrym projel podivný záchvěv, ale nedokázal přesně říct proč. Ještě znovu si přečetl nápis. Hermiona už byla o patro pod ním.
„Hermiono,“ zavolal na ní. Byl překvapený, že je jeho hlas tak klidný. „Pojď zpátky nahoru.“
„Co se děje?“

„R.A.B. Myslím, že jsem ho našel.“
Bylo slyšet zalapání po dechu a Hermiona vyběhla po schodech zpět nahoru.
„V dopise tvojí mámy? Ale já si ničeho...“
Harry pohodil hlavou, ukazujíc na Regulusovo znamení. Přečetla si ho a potom stiskla Harryho paží tak silně, až sebou trhnul.
Siriusův bratr, zašeptala.

„Byl Smrtijed,“ řekl Harry. „Sirius mi o něm vyprávěl. Přidal se k nim, když byl ještě velice mladý, ale potom chtěl utéct. Tak ho zabili.“

„To sedí!“ zalapala znovu po dechu Hermiona. „Pokud byl smrtijed, měl přístup k Voldemortovi a když už z něho byl rozčarovaný, tak chtěl Voldemorta sesadit!“

Pustila Harryho, naklonila se přes zábradlí a zakřičela: „Rone, RONE! Pojď nahoru, rychle!“
Ron přiběhl těžce popadajíc dech o chvilku později, hůlku připravenou v ruce.
„Co se děje? Jestli tu je zase spousta pavouků, chci snídani ještě před...“

Zamračil se na znamení na Regulusových dveřích, na které Hermiona tiše ukazovala.
„Cože?“ To byl Siriusův bratr, ne? Regulus Arcturus...Regulus...R.A.B.! Ten medailonek – nemyslíte si snad...“

„To se uvidí“ řekl Harry. Zatlačil na dveře – byly zamčené. Hermiona zamířila hůlkou na kliku a pronesla: „Alohomora.“ Bylo slyšet cvaknutí a dveře se prudce otevřely.

Společně přeskočili přes práh, rozhlížeje se kolem. Regulusův pokoj byl o něco menší, než Siriusův a vykazoval stejné známky dřívější velkoleposti. Tak, jako se Sirius snažil všemožně odlišit od zbytku rodiny, Regulus se očividně snažil o přesný opak. Barvy Zmijozelu byly všude. Postel, stěny i okna byly vyvedeny ve smaragdové a stříbrné. Rodinný erb Blacků byl pečlivě vymalován nad postelí i s mottem: TOUJOURS PUR. Pod tím byla sbírka novinových výstřižků poslepovaných dohromady tak, že tvořily jakousi neurovnanou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je prohlédla.

„Všechny jsou o Voldemortovi,“ oznámila jim. „Regulus byl asi jeho dlouholetým fandou ještě před tím, než vstoupil ke Smrtijedům.“

Obláček prachu vyletěl z povlečení ve chvíli, kdy si Hermiona sedla, aby si výstřižky přečetla. Harry si mezitím všiml jiné fotografie: Bradavický famfrpálový tým se usmíval a mával ven z rámečku. Když se podíval zblízka, uviděl hady, svíjející se jim na hrudi – Zmijozel. Regulus šel snadno poznat - chlapec sedící uprostřed první řady. Měl stejně tmavé vlasy a namyšlený pohled, jako jeho bratr, ale byl o něco menší, hubenější a ne tak pohledný.

„Hrál chytače,“ řekl Harry.

„Co?“ zeptala se Hermiona netečně. Byla stále zaměstnaná pročítáním novinových článků.
„Sedí uprostřed první řady. Tam vždycky sedí chytač...na tom nezáleží...“ zkrátil to Harry, když zjistil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a hledal něco pod skříní. Harry se rozhlédl po místnosti, jestli neuvidí nějaká zajímavá místa a zamířil ke stolu. Zjistil, že i tady už byl někdo před ním. Obsah zásuvky byl celý přehrabaný, prach rozvířený, ale nebylo tam nic cenného – staré dikobrazí ostny, poznámkové bloky, které nesly známky drsného zacházení a nedávno rozbitá lahvička od inkoustu, jejíž obsah se rozlil po celém zbytku zásuvky.

„Existuje snazší cesta,“ řekla Hermiona, když uviděla Harryho, jak si utírá prsty zamazané od inkoustu do kalhot. Zvedla svou hůlku a řekla: „Accio medailon!“
Nic se nestalo. Rona, který prohledával záhyby zaprášených závěsů to trochu rozhodilo.
„Tak co teď? Není tady...“

„Ještě pořád tu může být, ale pod nějakou ochrannou kletbou,“ řekla Hermiona. „Pod kletbou, která ho má ochránit před přivolávacím kouzlem, víš.“
„Tak jako dal Voldemort medailon do kamenné misky v jeskyni.“ dodal Harry a vzpomněl si, jak nebyl schopen přivolat falešný viteál přes jezero.
„Jak ho teda najdem?“ zeptal se Ron.
„Musíme to udělat ručně.“

„Dobrej nápad,“ řekl Ron, obrátil oči v sloup a pokračoval v prohlídce závěsů.
Prošli snad každý centimetr místnosti, ale po hodině museli přiznat, že medailon tam prostě není.
Slunce teď už vyšlo na oblohu a jeho světlo na ně dopadalo i přes špinavá, zaprášená okna.

„Mohl by být i jinde v domě,“ řekla Hermiona zamyšleným tónem, když se vraceli po schodech dolů. Tak, jako vypadali Harry s Ronem sklíčeně, ona byla ještě víc odhodlaná medailon najít. „ Ať už se rozhodl ho zničit nebo ne, určitě by ho chtěl schovat před Voldemortem, ne? Pamatujete si všechny ty odporné věci, kterými jsme museli projít, když jsme tu byli posledně? Hodiny, které po všech střílely šipky, staré šaty, které se pokusily uškrtit Rona. Regulus mohl uložit medailonek na nějaké takové místo, aby ho ochránil, i když jsme ho před tím...“

Harry s Ronem se na ní podívali. Stála s jednou nohou ve vzduchu s pohledem, jako by právě prošla zapomínacím kouzlem – její oči byli naprosto prázdné.
„...v ten správný čas,“ dokončila šeptem.
„Něco se stalo?“ zeptal se Ron.
„Byl tam medailonek.“
„Cože?“ vykřikly Harry a Ron společně.
„Ve skříni v přijímacím pokoji. Nikdo ho nemohl otevřít. A my...my...“

Harrymu spadl velký těžký kámen do žaludku. Vzpomněl si. Posílali si tu věc kolem dokola a všichni se snažili jí otevřít. Nakonec jí hodili do pytle odpadu spolu s pytlíčkem stmívacího prášku a hudební skříňkou, která všechny uspávala...“


„Krátura si spoustu věcí odnesl zpátky,“ řekl Harry. Byla to jediná naděje, poslední, v co mohli doufat a on se na ní chtěl upnout na tak dlouho, dokud ne

bude jasné, že je úplně marná. „Měl celou hromadu věcí v jeho přístěnku v kuchyni, rychle!“
Seběhli dolů, schody při tom brali po dvou a udělali u toho takový hluk, že vzbudili portrét Siriusovi matky, když probíhali kolem.

„Zmetci, krvezrádci, špíno!“ řvala za nimi, když utíkali do kuchyně a zabouchli za sebou dveře. Harry přeskočil celou místnost, smykem zastavil u dvířek do Kráturova přístěnku a trhnutím je otevřel. Na zemi byla hromada špinavých starých hadrů, na kterých Krátura kdysi spal, ale už se neblýskaly tretkami, které Krátura ukradl. Jediná věc, která tu zbyla, bylo staré vydání Nature's Nobility: Kouzelnický rodokmen. Nevěříce svým očím, popadl Harry přikrývky a zatřásl s nimi. Vypadla z nich mrtvá myš a odkutálela se po podlaze. Ron zavzdychal a prudce dosednul na židly. Hermiona pouze zavřela oči.

„Ještě není po všem!“ řekl Harry a zavolal: „Kráturo!“

Ozvalo se hlasité lupnutí a domácí skřítek, kterého Harry zdědil po Siriusovi, se zjevil před studeným a prázdným ohništěm. Hubený, po pás vysoký, s kůží, která na něm visela v záhybech, šedé vlasy splývající po jeho netopýřích uších. Pořád ještě na sobě nosil špinavý kus hadru, ve kterém ho tu poprvé potkali a díval se stejným opovržlivým pohledem, na kterém nic nezměnila ani změna majitele.

„Můj pane,“ zaskřehotal Krátura svým žabým hlasem, a poklonil se ke kolenům, „zpátky v domě mé paní s krvezrádcem Weasleyem a mudlovskou šmejdkou...“
„Zakázal jsem ti komukoliv říkat krvezrádce a mudlovský šmejd,“ zařval na něj Harry. Krátura byl pro něj s jeho rypákovitým nosem a krví podlitýma očima naprosto odpuzující zjev, tím spíš, že zradil Siriuse Voldemortovi.

„Chci se tě na něco zeptat,“ řekl Harry s rychle bušícím srdcem shlížejíc dolů na skřeta, „a chci, abys odpověděl po pravdě. Rozumíš?“

„Ano, pane,“ řekl Krátura a znovu se uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty neslyšně pohybují a odříkávají nadávky, které měl teď zakázány vyřknout nahlas.

„Před dvěma lety,“ řekl Harry a srdce mu tlouklo o žebra jako splašené, „byl v přijímací místnosti nahoře velký zlatý medailon. My jsme ho vyhodili. Ukradl jsi ho zpátky?“

Chvíli bylo ticho a Krátura se napřímil, aby viděl Harrymu přímo do obličeje. Potom řekl: „Ano.“
„Kde je teď?“ zeptal se Harry vítezoslavně a Ron s Hermionou vypadali mnohem veseleji, než před chvílí.

Krátura zavřel oči, jakoby nechtěl vidět jejich reakci na svá další slova:

„Pryč.“
„Pryč?“ zopakoval Harry, už zcela bez náznaku radosti v hlase. „Co tím myslíš, že je pryč?“
Skřet se třásl. Houpal se.
„Kráturo,“ řekl Harry plamenně, „nařizuji ti,...“

„Mundungus Fletcher,“ zaskřehotal skřet, oči stále pevně zavřené. „Mundungus Fletcher ho ukradl. Obrazy paní Belly a paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, kobereček s rodinným erbem, a...a..“

Krátura lapal po dechu, jeho nahá hruď se rychle zvedala, potom se jeho oči otevřely a vydal ze sebe výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách.

„...a ten medailon, medailon pana Reguluse. Krátura je špatný. Krátura nazvládl svůj úkol!“
Harry instinktivně zareagoval. Když Krátura udělal výpad směrem k pohrabáči stojcímu na krbovém roštu, sám se vrhnul proti skřetovi a zachytil ho. Hermionin výkřik se smísil s Kráturovým, ale Harry zařval hlasitěji, než oba dva dohromady: „Kráturo, nařizuju ti, abys zůstal v klidu stát!“

Cítil, že se skřet zastavil a pustil ho. Krátura spadl naplocho na kamennou podlahu se slzami řinoucími se z jeho vypouklých očí.
„Harry, zvedni ho!“ šeptala Hermiona.

„Takže se může mlátit pohrabáčem po hlavě?“ odfrknul na to Harry a klečel vedle skřeta. „Nemyslím si, že bys udělal něco špatně. Kráturo, já chci pravdu: Jak víš, že Mundungus ukradl ten medailon?“

„Krátura ho viděl!“ oddechoval skřítek a slzy mu stékaly po tvářích do pusy plné zkažených zubů. „Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku s náručí plnou Kráturových pokladů. Krátura říkal tomu slizkému zloději, aby toho nechal, ale Mundungus Flatcher se smál a utekl...“

„Mluvil jsi o tom medailonu jako o medailonu pana Reguluse,“ řekl Harry „Proč? Odkud pochází? Co s ním Regulus udělal? Kráturo, sedni si a řekni mi všechno, co víš o tom medailonu a o tom co s ním dělal Regulus!“
Skřet se posadil, schoulil se do klubíčka, schoval svou vlhkou tvář mezi kolena a začal se houpat zepředu dozadu. Když mluvil, jeho hlas zněl v prázdné tiché kuchyni zastřeně, ale srozumitelně.

„Pan Sirius utekl pryč, dobře, že jsme se ho zbavili, protože to byl špatný chlapec a zlomil mé paní srdce svými špatnými nápady. Ale pan Regulus byl dobrý. On věděl, co je správné pro nositele čisté krve se jménem Black. Célé roky mluvil o Pánovi zla, který chtěl zbavit kouzelníky mudlů a mudlovských šmejdů...a když mu bylo šestnáct, přidal se pan Regulus k Pánovi zla. Tak hrdý, tak hrdý a tak šťastný, že mu můžu sloužit...
A jednoho dne, rok po tom, co se k němu přidal, přišel pan Regulus dolů do kuchyně navštívit Kráturu. Pan Regulus měl Kráturu vždycky rád. A pan Regulus řekl...řekl...“

Starý skřítek se začal houpat ještě rychleji, než před tím.
„...řekl, že Temný pán potřebuje skřítka.“

„Voldemort potřeboval skřítka?“ opakoval Harry, dívaje se na Harryho s Hermionou, kteří byli stejně překvapení, jako on sám.
„Ó, ano pane,“ mumlal Krátura. „A pan Regulus mu nabídl Kráturu. Bude to pocta, říkal mi pan Regulus, pocta pro něj a pro Kráturu, který musí udělat všechno, ale úplně všechno, co mu Pán zla nařídí...a potom...p-přijít domů.“

Krátura se houpal rychleji a rychleji a jeho dech těžknul.
„A tak Krátura šel k Pánovi zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal ho s sebou k puklině u moře, za kterou byla velká jeskyně a v ní velké černé jezero...“
Harrymu se zježily vlasy na zátylku. Kráturův kvákavý hlas k němu přicházel jakoby z dálky přes těžkou černou hladinu. Viděl, co se stalo, jako by to byla současnost.
„...byla tam loď...“

Samozřejmě, že tam byla loď. Harry jí viděl – svítivě zelenou a maličkou, právě tak velkou, aby uvezla jednoho čaroděje a jednu oběť přímo na ostrov uprostřed. Tak tedy testoval Voldemort svou ochranu viteálů – pomocí vypůjčeného stvoření, domácího skřítka...

„Na ostrově byla mísa plná nápoje. Pán zla nakázal Kráturovi, aby jí vypil...“
Skřítek se třásl od hlavy k patě.

„Krátura to udělal a jak pil, viděl hrozné věci...Krátura uvnitř hořel...Krátura křičel a chtěl, aby ho pan Regulus zachránil, volal paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál...Nakázal Kráturovi vypít celý nápoj a do prázdné misky vhodil medailon...a znovu jí naplnil...A temný pán odjel pryč a nechal Kráturu na ostrově...“

Harry si přesně dokázal představit, jak se to stalo. Viděl Voldemortovu hadí tvář, jak mizí v temnotě, jeho červené oči upnuté s potěšením na třesoucího se skřítka, jehož smrt nastane do několika minut, až propadne té sžírající žízni, kterou nápoj své oběti způsobí...Ale tady Harryho představivost končila, protože nedokázal pochopit, jak Krátura unikl.

„Krátura potřeboval vodu, doplazil se na břeh ostrova a napil se z temného jezera...a ruce, mrtvé ruce se vynořily z vody a vtáhly Kráturu pod hladinu...“
„Jak ses odtamtud dostal?“ zeptal se Harry a ani ho nepřekvapilo, že šeptá.

Krátura zvednul svou ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma, krví podlitýma očima.
„Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil,“ řekl.
„Já vím, ale jak jsi utekl neživým?“
Krátura vypadal, že nechápe.

„Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil,“ zopakoval.
„Já vím, ale...“
„No, to je jasný, ne Harry?“ řekl Ron. „Přemístil se!“
„Ale...uvnitř jeskyně se nemůžeš přemístit,“ řekl Harry, „jinak by Brumbál...“

„Kouzla skřítků nejsou jako kouzla čarodějů, ne?“ řekl Ron, „Myslím,...můžou se přemísťovat i v Bradavicích, i když my nemůžeme.“

Chvíli bylo ticho, než si to Harry uvědomil. Jak by mohl Voldemort udělat takovou chybu? Ale když tak o tom přemýšlel, Hermiona promluvila a její hlas byl ledově chladný.

„Samozřejmě, Voldemort považoval domácí skřítky za něco hluboko pod jeho úroveň...Nikdy by se nezabýval tím, že i oni mohou kouzlit, že?“
„Nejvyšším zákonem domácího skřítka je pánův rozkaz,“ odříkal Krátura. „Krátura se měl vrátit domů, tak se vrátil...“
„Takže potom jsi udělal přesně to, co jsi udělat měl, ne?“ řekla Hermiona mile. „Neporušil jsi rozkaz!“
Krátura zavrtěl hlavou a houpal se ještě víc, než před chvílí.

„Tak co se stalo, když ses vrátil zpátky?“ zeptal se Harry. „Co ti řekl Regulus potom, cos mu vylíčil co se stalo?“

„Pan Regulus byl velmi ustaraný, velmi ustaraný,“ zakvákal Krátura. „Pan Regulus řekl Kráturovi, aby se schoval a neopouštěl dům. A potom,...to bylo o něco později...Pan Regulus přišel jednou v noci navštívit Kráturu v jeho přístěnku a Pan Regulus byl zvláštní, ne tak jako byl obvykle, když něco vyrušilo jeho myšlenky, to může Krátura říct...a nakázal Kráturovi, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam šel Krátura s Pánem zla...“

A tak vyrazili. Harry si je uměl představit naprosto zřetelně, vystrašeného starého skřítka a hubeného, temného čaroděje, který je tak podobný Siriusovi...Krátura věděl, jak otevřít zamaskovaný vchod do podzemní jeskyně, věděl, jak přivolat maličkou loďku. Tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, kdo s ním jel na ostrov s miskou jedu...

„A nechal tě vypít ten jed?“ řekl Harry znechuceně.

Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermiona si zakryla rukama ústa. Zdálo se, že jí něco došlo.

„P-Pan Regulus vyndal z kapsy medailon podobný tomu od Pána zla,“ řekl Krátura a slzy mu stékaly dolů po jeho rypákovitém nose. „A řekl Kráturovi, aby ho vzal a až bude pohár prázdný, tak medailony vyměnil.“
Kráturovy vzdechy teď byly provázeny hlasitým sýpáním a Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl.

„A nakázal Kráturovi,...aby odešel...bez něho. Nakázal mu,...aby šel domů a...nikdy neřekl Paní,...co udělal, ale zničil...ten medailon. A pán vypil všechen jed...a Krátura vyměnil medailony a...skledoval pana Reguluse, jak...ho vtáhli pod vodu...a...“

„Ah, Kráturo!“ zaštkala Hermiona a plakala. Klekla si vedle skřítka a pokusila se ho obejmout. Najednou byl na nohou a odskočil od ní pryč.
„Mudlovská šmejdka sáhla na Kráturu, to jí nedovolí, co by na to řekla jeho Paní?“

„Nakázal jsem ti, abys jí neříkal 'mudlovksá šmejdko'!“ rozčílil se Harry, ale skřítek už se začal sám trestat. Padl na podlahu a mlátil čelem o zem.

„Zastav ho! Zastav ho!“ křičela Hermiona. „Nevídíš, jak je nemocný a jak tě poslouchá?“
„Kráturo, nech toho! Přestaň!“ křičel Harry.

Skřítek ležel na podlaze, chvěl se, zelený sliz se mu lesknul u nosu, a na plochém čele se mu na místě, kam se uhodil, udělala modřina. Oči měl oteklé a zalité slzami. Harry ještě nikdy neviděl nic tak zuboženého.

„Takže jsi přinesl medailonek domů,“ řekl neúprosně, protože potřeboval znát příběh celý. „A pokusil se ho zničit?“

„Krátura na něm neudělal ani škrábanec,“ mumlal skřítek. „Krátura zkoušel všechno, všechno, co znal, ale nic, vůbec nic nedokázal...Tolik mocných kouzel, která seslal na jeho povrch...Ale Krátura věděl, že je potřeba dostat se dovnitř, ale nešlo ho otevřít...Krátura se za sebe styděl, zkoušel to znovu. Krátura nedokázal splnit pánův rozkaz, Krátura nedokázal zničit medailonek. A jeho paní zešílela zármutkem, protože Pan Regulus zmizel a Krátura jí nesměl říct, co se stalo. Ne, protože Pan Regulus Kráturovi z-z-zakázal říct komukoliv z rodiny, co se stalo v j-jeskyni.“

Krátura začal vzdychat tak hlasitě, že už mu nebylo rozumět ani slovo. Slzy tekly Hermioně po tvářích, když ho pozorovala, ale už se nepokoušela se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který Kráturu nesnášel vypadal sklesle. Harry se znovu posadil a zatřásl hlavou, aby si jí trochu vyčistil a urovnal myšlenky.

„Já ti nerozumím, Kráturo,“ řekl nakonec. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhnul a ty jsi byl šťastný, když jsi mohl zradit Siriuse Voldemortovi? Byl jsi rád, že můžeš jít za Narcissou a Belatrix a vyzradit skrz ně informace Voldemortovi...“

„Harry, Krátura takhle nepřemýšlí,“ řekla Hermiona a utírala si oči hřbetem ruky. „Je otrok. Domácí skřítci jsou využíváni na hnusné, brutální věci. To, co mu udělal Voldemort nebylo tak daleko od každodenního života. Co znamenají války čarodějů pro skřítka, jako je Krátura? On je loajální k lidem, kteří jsou na něj hodní a to paní Blacková určitě byla a Regulus taky a tak jim oddaně sloužil a plnil jejich rozkazy. Já vím, co chceš říct,“ pokračovala dál, než Harry stačil protestovat, „že Regulus změnil jeho myšlení...ale nevypadá to, že by Kráturovi musel něco vysvětlovat, ne? A já myslím, že vím proč. Krátura a Regulusova rodina byly celou dobu věrni staré čistokrevné linii. Regulus se je snažil všechny ochránit...“

„Sirius...“
„Sirius se ke Kráturovi choval strašně, Harry, a nedívej se na mě tak. Víš, že je to pravda! Krátura tu byl tak dlouho sám a pravděpodobně tu zešílel, než sem Sirius přišel zpátky. Jsem si jistá, že 'Paní Cissy' a 'Paní Bella' byly na Kráturu naprosto dokonale hodňoučké a tak jim prokázal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Už dlouho jsem říkala, že čarodějové zaplatí za to, jak se chovají ke svým domácím skřítkům. Nu a Voldemort se choval špatně...a Sirius taky.“

Harry na to neměl žádnou odpověď. Jak tak pozoroval Kráturu sípajícího na zemi, vzpomněl si na Brumbála, když mu několik hodin po Siriusově smrti řekl: „Nemyslím si, že by Sirius někdy vnímal Kráturu jako někoho, kdo má normální lidské pocity...“

„Kráturo,“ řekl Harry po chvíli, „jestli se na to cítíš,...no...prosím, posaď se.“
Už pár minut Krátura nemluvil. Vrátil se do své polohy na bobku s koleny zabořenými do očí jako malé dítě.
„Kráturo, chci tě poprosit, abys něco udělal,“ řekl Harry a hodil letmým pohledem po Hermioně, aby mu pomohla. Chtěl vydat příkazy nějak mile, ale stejně tak chtěl, aby to skutečně vyznělo jako rozkaz. Ale zdálo se, že změna v tónu jeho hlasu zabrala. Hermiona se lehce usmála.

„Kráturo, chtěl bych, abys, prosím, šel a našel Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailon...medailon Pana Reguluse je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit práci, kterou Pan Regulus začal, chceme se ujistit, že...že...nezemřel zbytečně.“

Krátura uvolnil svoje pěstičky a podíval se na Harryho.
„Najít Mundunguse Fletchera?“ zaskřehotal.

„A přivést ho sem, na Grimauldovo náměstí,“ dodal Harry. „Myslíš, že to pro nás můžeš udělat?“

Jak se Krátura zvednul na nohy, Harryho najednou něco napadlo. Vyndal tobolku od Hagrida a vytáhl z ní falešný viteál, medailon, do kterého Regulus umístil zprávu pro Voldemorta.

„Kráturo, rád bych...no...kdyby sis vzal tohle,“ řekl a vtisknul medailon skřítkovi do dlaně. „Patřil Regulusovi a myslím, že by byl rád, kdyby sis ho vzal jako poděkování za to, cos...“
„Škoda, kámo,“ řekl Ron. Když se skřítek podíval na medailon, vydal ze sebe vzdech plný překvapení a bezmoci a vrhnul se zpátky na podlahu.

Zabralo jim skoro půl hodiny, než dokázali Kráturu uklidnit, protože byl příliš slabý, než aby se dokázal udržet pevně na nohou. Když byl konečně schopen udělat alespoň pár kroků, doprovodili ho všichni do jeho přístěnku, nechali ho, aby si uložil medailonek ve svých špinavých hadrech a slíbili mu, že jeho ochrana bude to hlavní, o co se postarají, zatímco bude pryč. Potom udělal dvě hluboké poklony směrem k Harrymu a Ronovi a nakonec i jednu malou srandovní křeč v Hermionině směru, což měl být pokus o uctivý pozdrav, před tím, než se přemístil s obvyklým hlasitým lupnutím pryč.

 

 

 

 

 

11. kapitola - Úplatek

Jestli mohl Krátura utéci z jezera plného neživých, byl Harry přesvědčený, že mu polapení Mundunguse zabere nanejvýš pár hodin a v očekávání se celé ráno plížil domem. Krátura se ovšem nevrátil ani ráno, ani odpoledne. Za soumraku se Harry cítil odrazený a plný obav a to, že se z večeře z větší části stával plesnivý chleba, ačkoliv se ho několikrát snažila Hermiona neúspěšně proměnit, mu nijak nepomáhalo. Krátura se nevracel ani následujícího dne, ani dne poté.

Dva muži v pláštích se objevili venku na náměstíčku vedle domu číslo dvanáct.

„Smrtijedi, pro jistotu“, řekl Ron, když je s Harrym a Hermionou pozorovali z oken salonu.
„Myslíš, že vědí, že jsme?“
„Nemyslím“, řekla Hermiona, ačkoliv vypadala vystrašeně.,

„Proč ale neposlali za náma Snapea ?“ „Myslíš, že zde byl a jeho jazyk byl svázán Pošukovou kletbou?“ zeptal se Ron.
„Ano“, potvrdila Hermiona, „jinak by jim řekl, jak se dostat dovnitř. Ale možná nás sledují, aby zjistili, co uděláme. Vědí, že Harry vlastní tento dům.“

„Jak mohou--?“ začal Harry.
„Poslední vůle kouzelníků jsou prošetřovány na Ministerstvu, vzpomínáš? Vědí, že ti Sirius toto místo přenechal.“

Přítomnost Smrtijedů venku zvyšovala zlověstnou náladu uvnitř domu. Neslyšeli od nikoho jediné slovo od té doby, co jim Pan Weasly poslal patrona, a z napětí si začali povídat. Neklidný a podrážděný Ron si vypěstoval nechutný zlozvyk hrát se zhasínadlem v kapse. To popouzelo obzvláště Hermionu, která, zatímco byl Krátura pryč, studovala "Povídky pěvce Beedla" a neoceňovala ty chvíle, kdy světla blikala.

„Přestaneš s tím!“ vykřikla třetího večera Kráturovy nepřítomnosti, když opět veškeré světlo vymizelo z pokoje.
„Promiň, promiň!“ omluvil se Ron, mačkající zhasínadlo a obnovujíc světla.
„Nevím, že to dělám.“

„Dobře, nemůžeš si najít něco užitečnějšího, jak se zabavit?
„Co třeba čtení dětských příběhů?“
„Brumbál mi odkázal tu knihu, Rone, -“ „- a mně odkázal zhasínadlo, možná ho mám používat.“

Harry, neschopný vydržet to hašteření, bez upozornění vyklouzl z pokoje směrem dolů ze schodů do kuchyně, kterou navštěvoval, protože si byl jistý, že se právě tam nepravděpodobněji Krátura objeví. Na půli běhu ze schodů do haly uslyšel zaklepání na vstupní dveře, cvakání kovu a skřípání řetězu.
Každý nerv v jeho těle se napjal. Vytáhl hůlku, přesunul se více do stínu, za vycpané hlavy skřítků a čekal.
Dveře se otevřely. Zahlédl světla z náměstíčka a postava v plášti vstoupila do haly a zavřela za sebou dveře. Vetřelec udělal krok zpátky a Pošukův hlas se zeptal, „Severus Snape?“

Poté se objevila prachová postava z konce haly a vyletěla k němu, zvedajíce svoji mrtvou ruku.

„Nebyl jsem to já, kdo tě zabil, Albusi,“ řekl tichý hlas. Kletba se zhroutila: Prachová postava zase vybouchla a bylo nemožné spatřit nově příchozího z hustého šedého mraku. Harry namířil hůlku doprostřed mraku.

„Ani hnout!“

Zapomněl však na portrét paní Blackové. Po tomto výkřiku se záclony, kryjící ji, roztáhly a začala ječet:
„Mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům -“

Ron a Hermiona přiběhli za rámusu dolů po schodech za Harrym, hůlky namířené stejně jako on na neznámého muže, který nyní stál se zvednutýma rukama v hale pod nimi.

„Nemiřte na mě těmi hůlkami, jsem to já, Remus!“
„Oh, díky bohu“, oddychla si slabě Hermiona a namířila hůlku na paní Blackovou; s ránou se opět záclony zatáhly a udělalo se ticho. Ron také přestal mířit hůlkou, ale Harry ne.

„Ukaž se!“ zavolal zpátky.

Lupin se přesunul dopředu, do světla, ruce stále v pozici poraženého.
„Já jsem Remus John Lupin, vlkodlak, někdy známý jako Náměsíčník, jeden ze čtyř tvůrců Pobertova plánku, oženěný za Nymfadoru, obvykle známou jako Tonksová, a naučil jsem tě, jak vytvořit patrona, který nabírá podobu jelena.“

„Oh, vše v pořádku“, řekl Harry a dal hůlku dolů, „Ale musel jsem to prověřit.“

„Když budu mluvit jako váš bývalý učitel obrany proti černé magii, musím souhlasit s tím, že jsi musel. Rone, Hermiono, vy jste neměli tak rychle uvolnit obranu.“

Rozeběhli se k němu dolů ze schodů. Zabalený v tlustém cestovním kabátu vypadal vyčerpaně, ale potěšeně, že je vidí.
„Žádné náznaky Severuse?“ zeptal se.

„Ne“, odpověděl Harry. „Jak to jde, všichni jsou v pořádku?“
„Ano“, řekl Lupin, „ale všichni jsme sledováni. Je tu několik Smrtijedů na náměstí tam venku-“
„My víme -“

„Musel jsem se přemístit velmi přesně na krok od dveří, abych si byl jistý, že mě neuvidí. Nemohou vědět, že tu jste, neboť jsem si jistý, že by tam měli více lidí; čekají všude, kde by s tebou mohlo být nějaké spojení. Pojďme dolů, je toho tolik, co vám chci říct, a chci abyste věděli, co se stalo, když jste opustili Doupě .“

Sestoupili do kuchyně, kde Hermiona ukázala na ohniště. Okamžitě vytryskl oheň: dávalo to pocit přítulnosti tvrdým kamenům a lesk dlouhého dřevěného stolu. Lupin vytáhl několik máslových ležáků zpoza pláště a všichni si sedli.

„Mohl jsem tu být už před třemi dny, ale musel sem setřást Smrtijedy, kteří mě pronásledovali.“ začal Lupin.

„Šli jste sem přímo po svatbě?“
„Ne“, odpověděl Harry. „Hned poté jsme narazili na skupinku Smrtijedů v kavárně na Tottenham Court Road.“

Lupin vyprskl většinu svého ležáku před sebe.
„Cože?“

Vysvětlili mu, co se seběhlo; když skončili, vypadal Lupin zděšeně.
„Ale, jak vás mohli najít tak rychle? Je nemožné sledovat někoho, kdo se přemístí, pokud bys ho nechytil, když mizí.“

„Ale taky to moc nevypadá, že by byli v tu chvíli na procházce po Tottenham Court Road?“ podotkl Harry.

„Mysleli jsme“, řekla Hermiona nejistě, „co když je Harry stále sledován.“
„Nemožné“, řekl Lupin.

Ron se zatvářil samolibě a Harry si zhluboka oddechl.

„Když už nic jiného, byli by si jistí, že tady Harry je, pokud by byl sledován. Ale nenapadá mě, jak vás mohli tak rychle vystopovat na Tottenham Court Road, zneklidňuje mě to. Opravdu hodně.“

Vypadal neklidně, tak, jak se Harry obával, ta otázka měla počkat.

„Řekni nám, co se stalo, když jsme utekli, nic jsme neslyšeli od té doby, co nám Ronův taťka řekl, že rodina je v bezpečí.“
„Kingsley nás zachránil“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla přemístit, něž přišli.“

„Byli to Smrtijedi, nebo lidé z ministerstva?“ prohodila Hermiona.
„Směs, ale přes všechno jsou nyní totéž“, řekl Lupin.
„Byl jich zhruba tucet, ale nevěděli, že jsi tam byl, Harry. Artur slyšel zvěst, že se snažili z Brouska vymučit místo tvého pobytu, než ho zabili. Jestli je to pravda, tak tě neprozradil.“

Harry se podíval na Rona a Hermionu; jejich výrazy odrážely smíšený šok a vděčnost, který cítil. Nikdy neměl Brouska moc rád, ale jestli to, co Lupin řekl, byla pravda, tak jeho poslední čin byl pokus Harryho ochránit.

„Smrtijedi prohledali Doupě od vrchu dolů“, pokračoval Lupin. „Našli ghůla, ale nedostali se příliš blízko – a poté ty, co zůstali, vyslýchali několik hodin. Snažili se najít nějakou informaci o tobě, Harry, ale samozřejmě, nikdo, kdo nebyl z Řádu, nevěděl, že jsi tam byl. Ve chvíli, kdy Smrtijedi překazili svatbu, další Smrtijedi přepadli domy všech lidí spojených s Řádem.“

„Žádní mrtví“, dodal rychle, aby předešel otázce, „ale byli hrubí. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak víš, nebyl tam. A použili kletbu Cruciatus na rodinu Tonksů. Opět – snažili se zjistit, kam jsi šel, poté, co jsi je navštívil.“
„Jsou v pořádku – očividně vyklepaní, ale jinak v přádku.“

„Smrtijedi se dostali přes všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry, vzpomínaje na to, jak byla efektivní v tu noc, kdy naboural do Tonksovic zahrady.

„Co by sis měl uvědomit, Harry, je to, že Smrtijedi mají plnou moc nad Ministerstvem ve svých rukou“, řekl Lupin. “Mají moc používat krutá kouzla beze strachu, že by byli identifikování nebo zatčeni. Rozhodli se proniknout každým ochranným kouzlem, která jsme proti nim seslali.“

„A to se obtěžují mučit lidi, aby zjistili, kde se nachází Harry?“ zeptala se Hermiona ostrým hlasem.

„No“, řekl Lupin. Váhal, pak vytáhl složený výtisk Denního Věštce. „Tady“, řekl a posunul jej přes stůl k Harrymu, „dozvíš se to dřív, nebo později, každopádně. Je to jejich výmluva, proč po tobě jít.“

Harry rozložil noviny. Veliká fotografie jeho tváře vyplňovala titulní stránku. Přečetl si nadpis:

HLEDÁ SE KVŮLI VÝPOVĚDI O SMRTI BRUMBÁLA

Ron a Hermiona vydali rozhořčené zahučení, ale Harry nic neříkal. Odstrčil noviny pryč, nechtěl je dále číst: Věděl, co budou říkat. Nikdo, jen ti, kteří byli nahoře na věži, když Brumbál zemřel, věděli, kdo ho doopravdy zabil. A jak již Rita Holoubková řekla kouzelnickému světu, Harry byl viděn, jak z toho místa utíká chvíli po té, co Brumbál padl.

„Je mi to líto, Harry“, řekl Lupin.
„Takže Smrtijedi převzali také Denního Věštce?“ zeptala se Hermiona vztekle.
Lupin přikývl.

„Oficiální verze Brouskovy vraždy je, že rezignoval; byl nahrazen Piusem Thicknessem, který je pod kletbou Imperius.

„Proč Voldemort neprohlásil sebe sama Ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.

Lupin se rozesmál.

„On to nepotřebuje, Rone. Fakticky je Ministrem on, ale proč by měl sedět za stolem Ministerstva? Jeho loutka, Thicknesse, se stará o každodenní záležitosti, nechávaje Voldemorta rozšiřovat svoji moc nad Ministerstvem. Přirozeně, mnoho lidem došlo, co se děje: V posledních dnech se staly velmi dramatické změny v politice Ministerstva a mnoho lidí říká, že za tím musí být Voldemort. A to je právě to. Neodvažují se svěřit se jeden druhému, neví komu mohou věřit; bojí se mluvit ze strachu, že jejich podezření jsou pravdivá a aby se jejich rodiny nestaly cílem. Ano, Voldemort hraje velmi chytrou hru. Prohlášení se za Ministra by mohlo vyprovokovat otevřenou rebelii: zbývající maska vytvořila zmatek, nejistotu a strach.“

„A ta náhlá změna v politice Ministerstva“, řekl Harry, „zahrnuje varovat kouzelnický svět přede mnou namísto proti Voldemortovi?“

„Je to určitě součástí“, řekl Lupin, „a je to mistrovský kousek. Teď, když je Brumbál mrtvý, ty – chlapec jenž zůstal naživu – Byly totiž jisté symboly sjednotit odpor proti Voldemortovi. Ale prohlášením, že máš něco společného s Brumbálovou smrtí, Voldemort nejen vytvořil odměnu na tvoji hlavu, ale zasel pochybnosti a strach mezi mnoho z těch, co tě bránili.“
„Mezitím, Ministerstvo začalo podnikat kroky proti lidem narozených v mudlovské rodině.“
Lupin ukázal na Denního Věštce.

„Podívejte na stranu dvě.“

Hermiona otočila stránku se stejným výrazem nechutě, jako když se dotýkala „Tajemství černé magie“ .
„Registrace lidí narozených v mudlovské rodině“, četla hlasitě:

„Ministerstvo kouzel se ujímá průzkumu takzvaného narození v mudlovské rodině k lepšímu zjištění, jak se získávají magické schopnosti. Nejnovější z výzkumů, provedených Oddělením Záhad, zjišťuje, že magické schopnosti se předávají jen od osoby k osobě, když se kouzelníci rozmnožují. Jestliže není prokázáno, že existují nějací kouzelničtí předci, pak takzvaní „lidé narozeni mudlům“ získali magické schopnosti krádeží, nebo silou.

Ministerstvo je rozhodnuto vyhladit tyto uchvátitele magických schopností. A v této záležitosti zve všechny takzvané „mudlovské šmejdy“, aby se osobně dostavili k rozhovoru na nově stanovené Komisi pro Registraci Lidí Narozených u Mudlů!

„Lidé nedovolí, aby se to stalo“, prohlásil Ron.
„To už se děje, Rone,“ odpověděl Lupin. „Mudlovští šmejdi“ jsou právě navštěvováni, jak mluvíme.“

„Ale jak mohou ukrást magické schopnosti?“ zeptal se Ron.
„Vždyť je to duševní, kdyby se dala magie ukrást, nebyli by tu žádní motáci, ne?“

„Já vím“, řekl Lupin. „Nicméně, pokud nebudeš schopen prokázat, že máš alespoň jednoho kouzelníka v příbuzenstvu, budeš považován za toho, kdo používá magii nelegálně a budeš muset vytrpět trest.“

Ron pohlédl na Hermionu, a pak řekl: „Co když čistokrevní odpřísáhnou, že „mudlovský šmejd“ je součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je moje sestřenice -“

Hermiona chytla Ronovu ruku a zmáčkla ji.
„Děkuji Rone, a já tě nenechám -“
„Nebudeš mít jinou možnost“, řekl Ron ohnivě a také ji sevřel ruku.
„Naučím tě náš rodokmen, takže budeš moct odpovědět na otázky.“

Hermiona se nejistě zasmála.
„Rone, dokud jsme na útěku s Harrym Potterem, nejhledanější osobou ve státě, nemyslím si, že na tom záleží. Kdybych šla zpátky do školy, bylo by to jiné.“
„Co chce Voldemort udělat s Bradavicemi?“, zeptala se Lupina.

„Nyní je povinné navštěvovat školu pro každého mladého kouzelníka a čarodějku“, odpověděl.

„To bylo oznámeno včera. Je to změna, protože to dříve nebylo povinné. Samozřejmě, téměř každý kouzelník a čarodějka v Británii vystudovali v Bradavicích, ale jejich rodiče měli právo je učit doma, nebo je poslat do zahraničí, když chtěli. Takto bude mít Voldemort všechnu kouzelnickou populaci pod svým dohledem od malička. A je to další cesta k vyplenění „mudlovských šmejdů“, protože studentům musí být dán pokrevní rod - což znamená, že budou muset ministerstvu prokázat, že mají v rodokmenu kouzelníka – než jim bude dovoleno navštěvovat školu.“

Harry se cítil zhnuseně a rozzuřeně: V tuto chvíli se vzrušené, jedenáctileté děti potí s hromadami nově koupených učebnic, netušících, že nikdy neuvidí Bradavice, a možná že už neuvidí ani své rodiny.

„To je …. to je ….“ zamumlal, zápasící se slovy, která by vyjádřila jeho myšlenky, ale Lupin tiše řekl:
„Já vím.“

Lupin zaváhal.
„Pochopím, když to nebudeš moci potvrdit, Harry, ale Řád má dojem, že ti Brumbál dal úkol.“
„Dal,“ odpověděl Harry, „a Ronovi s Hermionou také – jdou se mnou“
„Můžeš se mi svěřit, co to je za úkol?“

Harry se podíval do předčasně zvrásněné tváře, lemované hustými, ale šednoucími vlasy a přál si, aby mohl odpovědět jinak.

„Nemohu, Remusi, je mi líto. Jestliže ti to Brumbál neřekl, nemyslím si, že mohu.“

„Myslel jsem si, že to řekneš“, řekl zklamaně vypadající Lupin. „Ale i tak bych pro tebe mohl být užitečný. Víš, čím jsem, a co umím. Mohl bych jít s tebou a chránit tě. Nebudeš mi muset přesně říci co děláš.“

Harry znejistěl. Byla to velmi lákavá nabídka, přemýšlel, ale nemohl si představit, jak utajit úkol před Lupinem, když s nimi bude po celou dobu. Hermiona vypadala v rozpacích.

„A co s Tonksovou?“ zeptala se.
„A co s ní?“ nechápal Lupin.
„No“, svraštila Hermiona čelo, „Jste přeci manželé! Jak se asi bude cítit, když od ní s námi odejdeš?“
„Tonksová bude naprosto v bezpečí“, řekl Lupin, „Bude v domě svých rodičů.“

V Lupinově hlasu bylo něco podivného, téměř chladného. Také bylo něco zvláštního na myšlence Tonksové, zůstávající ukryté v domě jejích rodičů; byla, přeci, členem Řádu a, jak Harry věděl, chtěla být ve středu děje.

„Remusi“, řekla Hermiona nejistě, „je všechno v pořádku …. víš …. mezi tebou a -“
„Vše je v pořádku, děkuji“, řekl Lupin kousavě.

Hermiona zrůžověla. Nepříjemnou a trapnou chvilku přerušil až Lupin, nadechl se, jako by se nutil připustit něco nepříjemného,

„Tonksová bude mít dítě.“
„Úžasné!“ vyjekla Hermiona. „Výborně!“ přidal sel nadšeně Ron. „Gratuluji“, řekl Harry.

Lupin se nuceně usmál, úsměv byl spíše grimasou, poté řekl:
„Takže … přijímáte moji nabídku? Stane se z trojice čtveřice? Nemohu uvěřit, že by to Brumbál odsuzoval, udělal mě vaším učitelem obrany proti černé magii. A musím vám říct, že budeme čelit kouzlům, se kterými jsme se nikdy nesetkali a která jsme si nikdy ani nepředstavovali.“

Ron s Hermionou se podívali na Harryho.
„Jen – jen aby bylo jasno“, řekl, „chceš nechat Tonksovou v domě jejích rodičů a jít pryč s námi?“

„Bude tam naprosto v bezpečí, budou se o ni starat“, řekl Lupin.
Mluvil na hranicích lhostejnosti:
„Harry, jsem si jistý, že James by chtěl, abych byl s tebou.“

„No“, řekl Harry pomalu, „Ale já ne. Jsem si celkem jistý, že můj otec by chtěl vědět, proč nejsi se svým vlastním dítětem.“

Lupinova tvář se odbarvila. Teplota v kuchyni klesla o deset stupňů. Ron zíral po místnosti, jak se snažil zapamatovat si, jak Hermioniny tikaly tam a zpátky, mezi Harrym a Lupinem.

„Ty tomu nerozumíš“, řekl nakonec Lupin.
„Pak tedy vysvětluj“, pokračoval Harry.
Lupin polkl.

„Já – já udělal smrtelnou chybu, nemůžu... Udělal jsem to proti svému nejlepšímu úsudku a lituji toho více, než kdy dřív.“
„Vidím“, řekl Harry, „Takže chceš ji a dítě opustit a utéci s námi?“

Lupin vyskočil na nohy, jeho židle se převrátila na zem a zíral na ně tak divoce, že Harry, poprvé v životě, viděl stín vlka na jeho lidské tváři.

„Nerozumíš tomu, co jsem udělal mé ženě a mému nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl vzít, udělat z ní vyvrhele!“ Lupin odkopl židli, kterou před tím převrátil.

„Viděl jsi mě jen v Řádu, nebo pod ochranou Brumbála v Bradavicích.! Nevíš, jaké to je, když se na tebe celý čarodějnický svět dívá jako na příšeru. Když znají mé utrpení, jen stěží se mnou mluví! Nevidíš, co jsem udělal? Dokonce i její vlastní rodina je znechucena její svatbou. Kteří rodiče chtějí, aby si jejich jediná dcera vzala vlkodlaka? A dítě – dítě,“
Lupin popadl hrst svých vlasů; vypadal krajně nepříčetně.

„Můj druh obvykle nemívá potomky! Bude jako já, jsem o tom přesvědčený – jak si budu moci odpustit, když jsem vědomě riskoval přenos mé formy na nevinné dítě? A kdyby, nějakým zázrakem, nebylo jako já, tak by mělo otce, za kterého by se vždy muselo stydět.“

„Remusi!“ zašeptala Hermiona, se slzami v očích. „Neříkej to – proč by se nějaké dítě za tebe mělo stydět?“

„Nevím, Hermiono“, řekl Harry. „Já bych se za něj pěkně styděl,“
Harry nevěděl, kde se v něm ten vztek bere, ale protékal jím až do chodidel. Lupin vypadal, jako by ho Harry udeřil.

„Když nový režim myslí, že „mudlovští šmejdi“ jsou špatní“, řekl Harry, „co by udělali polovičnímu vlkodlakovi, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil ochránit moji matku a mě, a ty máš dojem, že by ti řekl, abys opustil své dítě a šel na výpravu s námi?“

„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „To není o touze po - po nebezpečí, nebo slávě – jak se opovažuješ navrhnout něco tak -“
„Myslím, že se cítíš trošku jako odvážlivec,“ řekl Harry, „Chceš jít v Siriusových stopách -“

„Harry, ne!“ škemrala Hermiona, ale nadále zabodával pohled do Lupinovy rozzuřené tváře.

„- nikdy bych tomu neuvěřil“, řekl Harry. „Muž, který mě učil jak bojovat proti mozkomorům – zbabělec.“

Lupin vytasil svoji hůlku tak rychle, že Harry stěží dosáhl pro svoji; ozvala se hlasitá rána, a ucítil, jak letí pozadu a když narazil do kuchyňské zdi a sklouzl na zem, zahlédl jen konec Lupinova pláště ve dveřích.

„Remusi, Remusi, vrať se!“, křičela Hermiona, ale Remus nezareagoval.
O chvíli později slyšeli bouchnutí vstupních dveří.

„Harry!“, bědovala Hermiona. „Jak jsi mohl?“
„Bylo to snadné“, řekl Harry.

Vstal, cítil bouli na hlavě, jak narazil do zdi. Byl stále tak plný vzteku, že se třepal.

„nedívej se na tak na mě!“, vyštěkl na Hermionu.
„Nevyjížděj na ni!“, zavrčel Ron.
„Ne – ne – nesmíte se prát!“ řekla Hermiona, a vklouzla mezi ně.

„Neměl jsi Lupinovi říkat takové věci“, řekl Ron Harrymu.
„Mělo mu to dojít“, řekl Harry.

Nesouvislé obrázky se mu honily hlavou, Sirius padající skrz závoj; Brumbál, zlomený u zdi; záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, žadonící o slitování …

„Rodiče“, řekl Harry, „by neměli opouštět své děti, dokud – dokud nemusejí.“
„Harry - „, řekla Hermiona, povzbudivě natahující ruku, ale on pokrčil rameny a poodešel, dívaje se na oheň, který Hermiona vyčarovala.

Jednou mluvil s Lupinem u toho krbu, hledaje útěchu o Jamesovu a Lupin ho utěšoval. Zdálo se mu, že před ním ve vzduchu plave Lupinova utrápená tvář. Zaplavila ho nepříjemná vlna výčitek svědomí. Ani Ron, ani Hermiona nemluvili, ale Harry cítil, že se za ním na sebe dívají, a tiše komunikují. Otočil se a uviděl, jak se od sebe rychle odvracejí.

„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“

Ron ani Hermiona nemluvili, ale Harry si byl jistý, že se na sebe koukají za jeho zádami a potichu mluví. Otočil se a spatřil, jak se rychle od sebe odklánějí.

„Já vím, neměl jsem ho nazývat zbabělcem.“
„Ne, to jsi neměl,“ řekl ihned Ron
„Ale on jedná jako ona.“
„ Pořád to samé..“ ujala se slova Hermiona.
„Já vím“, přerušil ji Harry.

„ Ale pokud ho to přiměje se vrátit k Tonksový, bude to mít cenu, že ano?“

Nemohl zakrýt prosbu ve svém hlase. Hermiona vypadala soucitně, Ron nejistě. Harry se podíval dolů na své nohy a myslel na svého otce. Vrátil by se James, jak to řekl Lupin nebo by byl naštvaný, jak jeho syn napadl svoje staré přátele? V tiché kuchyni stále přebýval šok z minulé scény a Ronovy a Hermionini nevyslovená výtka. Denní věštec, který Lupin přinesl, stále ležel na stole, Harryho obličej zíral na nadpis na přední straně stránky. Přešel k Věstci, sednul si, otevřel nahodile noviny a předstíral čtení. Nevnímal slova, jeho mysl byla stále přeplněná setkáním s Lupinem. Byl si jistý, že Ron a Hermiona pokračovali v jejich tiché rozmluvě. Otočil hlučně na druhou stranu a přeskočil Brumbálovo jméno. Byl to moment nebo dva předtím než si všiml fotografie, která ukazovala rodinu.

Brumbálova rodina, zprava: Albus, Percival, držící novorozeně: Ariana, Kedra a Aberforth.

Harryho něco upoutalo a sledoval fotografii více pozorně. Brumbálův otec, Percival, byl velice pěkný muž s třpytícíma se očima, které byly jasně vidět i na vybledlé staré fotografii.
Dítě, Ariana, byla o něco málo větší než bochník chleba s nevýrazným pohledem.
Matka, Kedra, měla vlasy černé jako uhel, svázané do vysokého drdolu. Její tvář měla ostře řezané rysy.

Harry si vzpomněl na fotku domorodých Američanů, když studoval její tmavé oči, vysoké lícní kosti a přímý nos. Albus a Aberforth měli na sobě zápasový úbor a úplně stejné, po ramena dlouhé vlasy. Albus vypadal o několik let starší, nicméně oba bratři si byli velice podobní, bylo to předtím, než byl Albusův nos zlomen a předtím, než začal nosit brýle.

Rodina vypadala docela šťastně a normálně, usmívali se klidně z novin.
Dítě v Arianině ruce nejasně mávalo. Harry se podíval nad fotku a přečetl nadpis:

„Exklusivní výběr z novinek Biografie Albuse Brumbála napsala: Rita Holoubková“.

Harry přemýšlel, že už mu nemůže být hůř a začal číst:

„Hrdý a namyšlený, Kedra Brumbálová nemůže zůstávat v Mould-on-the-world po tom, co její manžel Percival byl veřejně zatčen a poslán do Azkabanu.
Proto se rozhodla odejít s rodinou a přemístit se do Godricova dolu, vesnice, kde se později uskutečnil útěk Harry Pottera před Vy- víte – kým.
Jako Mould-on-the-world, byl Godricův důl domovem velkého počtu kouzelníků, ale Kendra nikoho z nich neznala, byla separovaná.
Opakovaně odmítala přátelské nabídky jejích nových sousedů, za nedlouho zapříčinila to, že jejich rodina byla osamělá.

„Zabouchla dveře před nosem, když jsem jí přišel přivítat s doma udělaným cauldronským koláčem,“ říká Bathilda Bagshot.“
„První rok, co tady byli, jsem viděla pouze oba chlapce. Nevěděla jsem, že mají dceru, dokud jsem v půlnočním zimním světle nesbírala plagentines, viděla jsem, že Kendra hlídá Arianu na zahradě.“

Vypadá to, že to, že se Kendra s Arianou přestěhovala, byl vynikající nápad, jak schovat Arianu jednou pro vždy, co pravděpodobně už dlouhá léta plánovala. Čas byl neúprosný. Ariana stěží dosáhla 7 let, když zmizela. A 7 let je věk, kdy se objevují magické schopnosti.
Všichni z živých potvrzují, že Ariana nikdy neměla moc magických schopností. Vypadá to, že se Kendra rozhodla raději schovat dceru, než by jejich jméno utrpělo tím, že porodila Motáka. Oddalováním se pryč od přátel a sousedů, kteří věděli o existenci Ariany, bylo to nejlehčí.

Pouze málo lidí, kteří nadále věděli o Arianině existenci, drželi tajemství, počítají i oba bratry, kteří byli naučeni od matky tuto větu:

„Moje sestra je příliš křehká na to, aby šla do školy.“


Příští týden – Albus Brumbál a Bradavice – ceny a záminky


Harry se cítil špatně.
To co si přečetl, mu nedělalo dobře. Podíval se zpět na fotografii a na šťastnou rodinu.

Byla to pravda? Jak to může zjistit?

Chtěl jít do Godricova dolu, i přes to, že Bathilda nebude schopna s ním mluvit. Chtěl navštívit místo, kde on a Brumbál ztratili navždy lásku. Chtěl zavřít noviny a zeptat se na Ronův a Hermionin názor, když se ozvalo po celé kuchyni křach.

Po prvé za tři dny Harry zapomněl na všechno okolo Krátury. Jeho myšlenky se teď točili okolo Lupina. Pospíchal na zem, kde ležel Krátura, který vřeštěl:

„Krátura se vrátil se zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane.“

Mundungus se vydrápal ze země a sevřel hůlku, nicméně Hermiona byla rychlejší:

„ Expelliarmus!“

Mundungusova hůlka vyletěla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Mundungus se divoce koukal ze schodů. Ron do něho šťouchnul a Mundungus spadnul na kamennou zem s tlumeným křupnutím.

„Co, co jsem udělal? Na co si to hrajete s tímhle domácím skřítkem! Pusťte mě domů, pusťte mě domů...!“ zakřičel.

„Nejsi v dobré pozici, abys na nás něco zkoušel,“ řekl Harry.

Položil pryč noviny, přešel kuchyni a stoupnul si k Mundungusovi, který přestal nadávat a vypadal vystrašeně. Ron si stoupl, funěl, a pozoroval Harryho, stále však držel hůlku směrem k Mundungusově nosu.
Mundungus smrděl cigaretovým kouřem. Jeho vlasy byly mastné a hábit potrhaný.

„Krátura se omlouvá za zpoždění s tímto zlodějem, Pane,“ zaskřehotal domácí skřítek. „Fletcher ví, jak se vyhnout chycení, zažil již spoustu krádeží. Nicméně, Krátura ho nakonec zahnal do kouta!“

„Udělal jsi dobrou práci, Kráturo,“ řekl Harry skloněnému skřítkovi.
„Dobře, máme na tebe pár otázek,“řekl Harry Mundungusovi, který opět zakřičel.

„Zpanikařil jsem, dobře. Nikdy jsem po vás nechtěl jít, žádný útok, přátelé, nikdy jsem si nepřál vaši smrt. Vy – víte- kdo ke mně letěl, nikdo tam nechtěl být. Řekl jsem to všude, nechtěl jsem to... “

„Pro vaši informaci, nikdo z nás nezmizel,“ řekla Hermiona.

„Dobře, vy se nebojíte smrti, že ne? Ale já jsem nikdy nepředstíral, že nechci umřít.“
„Nás nezajímá, proč jsi utekl od Pošuka Moodyho,“řekl Harry a přibližoval svojí hůlkou k jeho vybouleným očím.

„My už víme, že jste neuvěřitelná špína.“

„Dobře a tedy, proč jsem tady? Nebo je to opět kvůli kotlíkům? Žádný jsem neukradl..tedy ehm..“

„Nejsi tady ani kvůli kotlíkům,“řekl Harry.„

„Zmlkni a poslouchej.“

Byl to skvělý pocit, mít něco nebo někoho, kdo může odhalit trochu pravdy. Harryho hůlka byla tak blízko Mundungusovu nosu, že se Mundungus začal šilhat.

„Tento dům jsi připravil o jednu vzácnost,“ začal Harry, ale Mundungus ho opět přerušil.
„Sirius se nikdy nestaral o žádnou z těchto tretek..“

Ozval se divný zvuk, Krátura běžel k Mundungusovi a praštil ho pánvičkou do hlavy.

„Dejte ho pryč, dejte ho pryč!“křičel Mundungus.
„Kráturo ne!“zakřičel Harry.
„Ještě jednou, Pane Harry, pro štěstí.“

„Potřebujeme,aby byl při vědomí, Kráturo, ale pokud bude třeba ho trochu zmáčknout, budeš mít tu čest,“ řekl Harry.
„Velice Vám děkuji, Pane,“ řekl Krátura a s úklonou si udržoval odstup, ale jeho oči stále hleděli na Mundunguse.

„Připravil jsi tento dům o všechny cennosti, který jsi našel, začal Harry znova. „Vzal jsi svazek hadrů z kuchyňské skříně. Byl tam medailon.“

Harryho rty byly náhle suché. Cítil, že Ron a Hermiona jsou také v napětí.

„Co jsi s tím udělal?“
„Proč?“ zeptal se Mundungus, “Bylo to cenné?“
„Stále to máš!“zakřičela Hermiona.

„Ne, nemá,“ řekl bystře Ron. „ On se teď zajímá, jestli si za to neměl říct více peněz.“
„Více?“ řekl Mundungus. „To nebude tak těžké.“
„Co tím myslíš?“
„Prodával jsem to v Obrtlé ulici , ale chtěla po mně licenci v prodávání magických artefaktů. Zatracená ženská.

„Kdo byla ta žena?“ zeptal se Harry.
„Nevím, ale někdo z ministerstva. Malá žena. Vypadala jako ropucha!“

Harry upustil svou hůlku. Ta zasáhla Mungusův nos a vystřelila rudé jiskry na jeho obočí, které okamžitě začalo hořet.

„Aquamenti“ zakřičela Hermiona a proud vody vytryskl z její hůlky přímo na prskajícího a rozklepaného Mundguse.

Harry vzhlédl a viděl, že Ron a Hermiona jsou šokovaní stejně, jako on. Jizva na jeho pravé ruce jakoby opět začala pálit.

 

 

 

 

12. kapitola - Magie je síla

 

Srpen se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12 se nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s číslem 12.

Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už dávno přijali legrační chybu v číslování, které způsobilo, že vedle sebe stál dům s číslem 11 a hned vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě neobvyklešjí.

Zatím neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden nebo dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého zjevného účelu, jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na spoj mezi dvěma domy.

Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád nenosí obyčejné oblečení. Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým pohledem a zajímala se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich nasadil vzrušený výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen ustoupil a vypadal zklamaně.

Prvního září se na náměstí skrývalo více postav, než kdy předtím. Půl tuctu lidí stálo v dlouhých pláštích, přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru mezi domy 11 a 13, ale důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.

Jak se blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého nejbližšího společníka, tlustého, bledého muže, oba postoupili vpřed, ale o chvilku později se zase vrátili do jejich předchozího nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.

Mezitím Harry, uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu, když se přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou chodbu směrem ke dveřím vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou kopii Denního většce.

Uvítal ho obvyklý šepot „Severus Snape“, ucítil mrazivý vítr a jeho jazyk se na chvilku svázal.

„Nezabil jsem tě,“ řekl, jakmile se mu rozvázal. Pak zadržel dech a figurína explodovala.

Počkal, než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:

„Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit.“

Kuchyně byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a talíře byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně plápolajícího ohně, na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších měl čisté a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu pohupoval Regulusův medailon.

„Zujte si boty, prosím, pane Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří,“ zaskřehotal Krátura, vzal mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně, vedle řady starých šatů, které však byly právě vyprány.

„Co se stalo?“ zeptal se Ron s obavami.

On i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli přiloženy na plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu. Jejich zraky se nyní stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim, hodil jim noviny, které dopadly na štos pergamenů.

Zírala na ně veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem a černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:

SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO BRADAVICKÝ ŘEDITEL

„Ne!“ vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.

Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející text.

„Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow.“

„Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty -“


„Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně – u Merlinových spodků!“ zaječela, až Harry a Ron nadskočili.

Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
„Budu za chvíli zpátky!“

„Merlinovy spodky?“ opakoval Ron a vypadal pobaveně. „Musela se zbláznit.“

Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.

„Ostatní učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle Carrowsovi?“

„Smrtijedi“, řekl Harry.
„Jejich obrázky jsou uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála, takže jsou to přátelé. A“, Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli, „nevidím jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo dostat pěkných pár let v Azkabanu – a to jen, když budou mít štěstí. Mám dojem, že zůstanou a budou se snažit ochránit studenty.“

Krátura začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.

„Děkuji Kráturo“, řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře.
„No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá.“

Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.

„Stále je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům“, řekl Ron, „více, než normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a vyrazíme na Bradavický Express.“

Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti hodinami.
„Zvláštní, nebýt tam, co?“

Harry si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali vzduchem, mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe podkopat Snapeův nový režim.

„Málem mě viděli, když jsem se vracel“, řekl Harry, „špatně jsem přistál na horním schodu a plášť sklouzl.“

„To se mi stává pořád. Áá, a tady je“, dodal Ron, a natahoval se ze své židle, aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.

„Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?

„Vzpomněla jsem si na tohle,“ vzdychla Hermiona.


Nesla velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a chystala se do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té miniaturní taštičky nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.

„Phineas Nigellus,“ vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s obvyklým hlasitým třesknutím.

„Cože?“ divil se Ron, ale Harry pochopil.

Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích – oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.

„Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu,“ vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
„Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky.“

„Dobrej nápad!“ řekl Ron ohromeně.
„Díky,“ usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. „Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?“

„Nic,“ odpověděl Harry. „Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře.“


Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.

„Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí,“ řekl Ron. „Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky – myslí si o sobě, že je moc důležitá.“

„A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby,“ řekl Ron.

„Jak víš, že pracuje, v Údržbě?“ zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.

„Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště.“
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.

„Není tu nic o modrých uniformách, nic!“ řekla a rychle otáčela stránky.

„No a to na tom tak záleží?“

„Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš...“

„Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a...“

„Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo...“

„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ skočil jí do řeči Harry.

„Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.

„Zítra?“ zopakovala nevěřícně Hermiona. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Jasně, že myslím,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila – nedá se otevřít.“

„Nebo,“ řekl Ron, „našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá.“

„To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te,“ pokrčil rameny Harry.

Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.

„Víme všechno, co je důležité,“ pokračoval Harry směrem k Hermioně. „Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi...“

„'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'“ odrecitovala hned Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky...“

„Ale my žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ klidně pokračoval Harry.

„Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali...“
„Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce,“ řekl Harry. „Je čas jednat.“

Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.

Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.

„Tak dobře,“ řekl pomalu Ron, „řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry.“

„Ach, nezačínej zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal.“

„Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono,“ zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. „Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!“

„A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů.“

„Dobře, zůstávám tady,“ řekl Harry. „Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?“

Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.

„Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť,“ pokračoval Ron, „Všichni se pod plášť už nevejdeme.“

Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.

„Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod.“

Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.

Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.

Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.

„Gregorovič?“ řekl vysokým studeným hlasem.

Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.

„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ křičela a vrtěla hlavou. „On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!“

Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.

„Kde je?“
„Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!“

Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry! HARRY!“

Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.

„Harry, otevři!“

Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.

„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co myslíš, že jsem tu dělal?“ zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
„Křičel jsi“ řekl Ron.

„Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co...“

„Harry, prosím, neurážej naší inteligenci,“ řekla Hermiona a zhluboka dýchala. „Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna.“

Harry se posadil na okraj vany.

„Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom...“


„Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!“ křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
„Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?“

„Jo, protože vím, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?“
„Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub.“

„Nikdy jsi to ani nezkusil!“ řekla plamenně. „Já to nechápu, Harry – máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je...“

Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.

„Rád?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela...“
„Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“

„Brumbál...“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče.“

„Koho?“
„To je výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý.“

„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?“

„Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“

„Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.

„Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka,“ řekla Hermiona, „ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?“

„Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!“

Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.

„Kašli na to,“ vybídl ji. „Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?“


Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.

Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.

Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.

„Vypadáš děsně!“ byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.

„Ne na dlouho,“ zívl Harry.

Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.

„Róby,“ řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.

„Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši...“

Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.

„Buď požehnán!“ řekl Ron láskyplně. „...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď...“

Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.

Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.

„Dobrá,“ řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
„Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím...“

„Hermiono, my víme,“ řekl Ron příkře.

„A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?“ vyjekla Hermiona.
„Málem jsem zapomněla! Ustupte...“

Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.

„A teď,“ řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, „si zase nasadíme plášť a...“
„...budeme čekat,“ dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.

Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila na zem.

„Skvělá práce, Hermiono,“ řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.

Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.

„Je to Mafalda Hopkinsová,“ řekl a četl malou kartičku která identifikovala jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně užitých kouzel.
„Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony.“

Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.

„Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli.“

Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil přímo před nimi.

„Ó, ahoj, Mafaldo.“

„Ahoj!“ řekla Hermiona roztřeseným hlasem, „Jak se dnes máš?“

„Ne moc dobře,“ odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.

Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.

„To je mi líto,“ řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
„Na, tady máš bonbon.“

„Ehm? Och, ne, díky...“
„Trvám na tom!“ řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.

Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.

„Chudáčku!,“ vyhrkla, jak zvracel po aleji. „Možná by sis měl vzít den volna!“
„Ne – ne!“ řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím jít...“

„Ale to je naprostá pitomost,“ řekla Hermiona vyděšeně.
„Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou.“

Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.

„Takhle přeci nemůžeš jít do práce!“ křičela Hermiona.

Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl z ruky a hromadu zvratků.

„Blee,“ řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.

„Možná by udělalo míň nepořádku, kdybych ho taky omráčila?“
„Jo,“ řekl Ron a vymotal se z pláště, v rukou čarodějovu tašku, „ale stejně si myslím, že hromada lidí v bezvědomí by poutala mnohem víc pozornosti.“

„Byl dost zapálený do práce, co? Dej nám ty vlasy a lektvar.“

Během dvou minut stál před nimi Ron jako malý, fretce podobný, čaroděj a měl na sobě tmavomodrou róbu, která byla poskládána v tašce.

„Zvláštní, že ji neměl na sobě, když se tolik těšil do práce. Každopádně, já jsem Reg Cattermole, alespoň podle toho štítku na zádech.“

„Teď tady počkej,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále pod pláštěm, „a já se vrátím s nějakými vlasy.“

Musel čekat deset minut, ale připadalo mu, že tu stojí v pozvracené aleji vedle dveří, za kterými se ukrývala pravá Mafalda, mnohem déle. Konečně se Ron s Hermionou objevili.

„Nevím, kdo je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu několik kudrnatých černých vlasů, „ale šel domů s hrozným krvácením z nosu. Jo, a je dost vysoký, takže budeš potřebovat větší plášť.“

Vytáhla několik plášťů, které pro ně Krátura vyžehlil a Harry se napil lektvaru. Jakmile bolestivá přeměna skončila, byl vysoký víc jak šest stop a při pohledu na svá svalnatá ramena, si řekl, že i silák. Taky měl bradku. Složil neviditelný plášť pod šaty i se svými brýlemi a přidal se k ostatním.

„Páni, to je strašidelný,“ řekl Ron, když se podíval na Harryho, který se nad ním tyčil jako věž.

„Vezmi si jeden z Mafaldiných žetonů,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“

Vyšli spolu z aleje.
Stáli teď na přeplněném chodníku a padesát yardů o nich bylo špičaté zábradlí obklopující dvě ramena schodiště, jedno označené PÁNI a druhé DÁMY.

„Uvidíme se za chvíli,“ řekla Hermiona nervózně a vydala se k DÁMÁM. Harry a Ron se přidaly k zvláštně oblečenému muži, který sestupoval do něčeho, co vypadalo jako klasické podzemní veřejné záchodky obložené černobílými kachličkami.

„Brý ráno, Regu!“ zavolal další kouzelník v tmavomodré róbě, když vkládal žeton do dírky ve dveřích.
„Jak osina v zadnici, co, když musíme chodit do práce tímhle způsobem! Kdo myslí, že se tu objeví? Harry Potter?“ Čaroděj zaburácel smíchem nad vlastním vtipem zatímco se Ron nuceně pousmál.

„Jo,“ řekl, „blbý, co?“ A vydali se s Harrym do sousedních kabinek.

Po Harryho levici i pravici se ozval zvuk splachování. Přikrčil se a podíval se dírou pod kabinou přesně včas, aby viděl pár obutých chodidel, jak vstupují do záchodu. Podíval se doleva a spatřil Rona, jak na něj zírá.

„Musíme se spláchnout?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ zašeptal Harry zpátky; jeho hlas byl hluboký.

Oba vstali. Harry si připadal výjimečně hloupě, když šplhal do záchodu. Věděl ale, že je to tak správně – ačkoliv stál ve vodě, jeho boty, chodidla i plášť zůstávaly suché. Natáhl se, zatáhl za řetízek a v další chvíli se sklouznul dolů po skluzavce a vynořil se z krbu na Ministerstvu kouzel.

Neohrabaně vstal. Měl teď daleko větší tělo, než na jaké byl zvyklý. Ohromné Atrium se zdálo být temnější, než si Harry pamatoval. Minule stála uprostřed haly zlatá fontána, ale teď vládla scéně obrovská socha z černého kamene. Bylo to dost děsivé, jak socha kouzelníka a čarodějky seděli na ozdobně vyřezaných trůnech a dívali se dolů na pracovníky Ministerstva. Pod nimi se skvěl vytesaný nápis: MAGIE JE MOC.

Harry dostal těžkou ránu zezadu do nohou. Další kouzelník vyletěl z krbu za ním.

„Z cesty, nemůže...jej...promiň Runcorne.“

Očividně vystrašený kouzelník se dal rychle do kroku. Zřejmě ho muž, kterého Harry nyní zosobňoval, zastrašil.

„Hej“ šeptl hlas, Harry se rozhlédl a uviděl drobnou čarodějku a podsaditého kouzelníka z Kouzelnické údržby a připojil se k nim.

„Dorazil jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona Harrymu.
„Ne, ještě je pořád zaseklej v rouře,“ řekl Ron.
„Ó!, velmi zábavné...To je příšerný, co?" řekla Harrymu, který zíral na sochu. „Viděls na čem sedí?“

Harry se podíval trochu pozorněji a uvědomil si, že to, o čem si myslel, že byly dekorativně vyřezané trůny, byla ve skutečnosti kupa lidských těl.
Stovky a stovky nahých mužů, žen i dětí, s hloupě vypadajícími a ošklivými obličeji, zkroucení a stlačení společně podpírali váhu dvou kouzelníků.

„Mudlové“ šeptla Hermiona „Na svém správném místě. Pojďme dál.“

Připojili se k proudu kouzelníků, kteří směřovali ke zlatým branám na konci haly a co nejpozorněji sledovali okolí. Neuviděli však ani náznak charakteristické postavy Dolores Umbridgeové. Prošli skrz bránu do menší haly, kde se tvořili fronty k dvaceti zlatým mřížím, za nimiž se skrývaly výtahy. Jen se k jedné z nich připojily, neznámý hlas zavolal:

„Cattermole!“

Dívali se kolem a Harryho žaludek se obrátil vzhůru nohama. Jeden ze Smrtijedů, kteří byli svědkem Brumbálovy vraždy, kráčel směrem k nim. Ministerští pracovníci vedle nich sklopili pohledy k zemi. Harry cítil že z něj měli strach.

Zachmuřená, až trochu hrubá tvář muže byla tak nějak v rozporu s jeho nádherným splývajícím pláštěm prošitým mnohými zlatými nitkami. Někdo z davu v okolí výtahů pochlebovačně zvolal:

„Dobré ráno, Yaxley!“ ale ten jej ignoroval.
„Cattermole, žádal jsem o někoho z údržby, aby se postaral o mojí kancelář. Pořád mi v ní prší.“

Ron se díval kolem, jako by doufal, že se ozve někdo jiný, ale nikdo nepromluvil.

„Prší...ve - ve vaší kanceláři? To...to není dobré, že?“
Ron se nervózně pousmál. Yaxleyho oči se rozšířily.

„Tak ty si myslíš, že je to vtipné, co Cattermole?“

Pár čarodějek se oddělil od fronty u výtahu a pospíchal pryč.

„Ne,” dodal Ron, “samozřejmě, že ne...“

„Uvědomuješ si Cattermole, že jsem teď na cestě dolů, abych vyslechl tvoji ženu? Vlastně jsem docela překvapen, že tam nejsi s ní a nedržíš jí za ruku, zatímco čeká. Už si jí nechal, co? To je asi moudré. Příště se ožeň s nějakou čistokrevnou.“

Hermiona trochu vypískla strachy. Yaxley se na ní podíval, ale ona jen slabě zakašlala a otočila se.

„Já – já –“ koktal Ron.

„Kdyby moje žena byla označena za mudlovskou šmejdku,” řekl Yaxley, „...jakože by si nikdo nemohl splést mou ženu s takovou špínou...a Oddělení prosazování kouzelnických zákonů potřebovalo, abych udělal nějakou práci, vzal bych si to za svou osobní prioritu. Rozumíš, Cattermole?“

„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak se o to postarej, Cattermole, ať je moje kancelář do hodiny úplně suchá nebo bude pokrevní status tvé ženy ještě více nejistý, než je teď.“

Zlatá mříž před nimi se řinčivě otevřela. S kývnutím a nelibým úsměvem směrem k Harrymu, který měl zřejmě ocenit jeho jednání s Cattermolem, odešel Yaxley k jinému výtahu.
Harry, Ron a Hermiona nastoupili do toho svého, ale nikdo již za nimi nešel. Jako by byli něčím infikováni. Mříž se s třesknutím zavřela a výtah se vydal směrem nahoru.

“Co budu dělat?” zeptal se Ron obou najednou.
Vypadal dost sklíčeně.
„Jestli se tam neukážu, moje žena...vlastně Cattermolova žena–“

„Půjdeme s tebou, musíme zůstat pohromadě–“ začal Harry, ale Ron prudce zavrtěl hlavou.
„To je blbost, nemáme moc času. Vy dva najdete Umbridgeovou a já se půjdu postarat o tu Yaxleyho kancelář – ale jak zastavím ten déšť?”

“Zkus 'Finite Intantáte',” řekla Hermiona. “Pokud to bylo zaklínadlo nebo nějaká kletba, měl by se déšť zastavit. A jestli to nepomůže, tak se něco pokazilo s Povětrnostním kouzlem, což je už těžší spravit. V tom případě zkus pro dočasné zmírnění Impervius, abys zachránil jeho věci– “

“Řekni to znovu a pomalu – “ řekl Ron, zatímco zoufale hledal po kapsách brk.

Ale v tu chvíli výtah zavibroval, zastavil a netělesný ženský hlas řekl:
Čtvrté poschodí, Oddělení kontroly a dohledu nad kouzelnými tvory, včetně sekcí pro příšery a hmotná i nehhmotná stvoření, Kancelář pro spolupráci se skřety a Poradenské kanceláře pro hubení škůdců.”

Mříž se opět otevřela a vpustila dovnitř dva čaroděje a pár světle fialových papírových oběžníků, které se třepetaly okolo lampy u stropu výtahu.

„Dobré ráno, Alberte,” řekl zarostlý chlapík usmívajíc se na Harryho. Když se výtah opět se skřípěním rozjel, zběžně si prohlédl Rona a Hermionu. Hermiona právě zběsile šeptala Ronovi instrukce.

Kouzelník se opřel vedle Harryho, díval se na něj úkosem a mumlal
„Dirk Cresswell, eh? Z oddělení spolupráce se skřety?”

„Přesně tak, Jsem si docela jistý Alberte, že teď dostanu jeho práci!” zamrkal a Harry se na oplátku usmál a doufal, že to bude stačit.

Výtah zastavil a mříže se opět otevřely.

„Druhé patro, oddělení prosazování kouzelnických zákonů včetně Kanceláře Nepatřičného užívání kouzel, Ústředí bystrozorů a Správní kancelář Starostolce,“ řekl hlas čarodějky.

Harry si všiml, že Hermiona Rona malinko postrčila a on pospíchal z výtahu následován dalšími kouzelníky. Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a Hermiona velice rychle řekla:

„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá a jestli ho chytí, celá naše věc...“

„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”

Zlaté mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace – dlouhovlasý čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka podobná ropuše, se sametovým kloboukem na svých krátkých vlasech svírající na hrudi spisové desky.

 

 

 

 

 

13. kapitola - Komise pro kontrolu mudlům narozeným

 

„Ah, Mafaldo!“ řekla Umbridgeová, když se podívala na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“

„A-ano,“ vypíska Hermiona.

„Bože, půjde Vám to skvěle,“ řekla Umbridgeová kouzelníkovi oblečenému v černozlatém hábitu.

„Tak tedy máme po problému, Ministře. Pokud se Mafalda může ujmout zapisování, budeme moci ihned začít.“

Při pohledu do svého zápisníku pokračovala.

„Dnes nás čeká deset lidí a jeden z nich je manželka zaměstnance Ministerstva! Ts, ts... Dokonce i tady, v samém srdci Ministerstva!“

Vstoupila do jiného výtahu, stejně tak jako dva kouzelníci, kteří poslouchali její rozhovor s Ministrem.

„Pojedeme rovnou dolů, Mafaldo. Vše, co potřebujete najdete, v soudní síni. Dobré ráno, Alberte, Vy snad nevystupujete?“

„Ano, jistě,“ řekl Harry Runcorovým hlubokým hlasem.

Harry vystoupil z výtahu a zlatá mříž se za ním zavřela. Ohlédl se přes rameno a viděl Hermioninu znepokojenou tvář jak mizí z dohledu spolu s vysokým kouzelníkem vedle ní.

„Co Vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový ministr kouzel.

Jeho dlouhé černé vlasy a bradka byly již místy protkány stříbrnou a jeho vysoké čelo vrhalo stín na jeho lesklé oči. Harrymu to připadalo jako by krab vykukoval zpod skály.

„Potřeboval jsem něco říci,“ Harry na zlomek sekundy zaváhal, „Arthuru Weasleymu. Někdo mi říkal, že je tady v jedničce.“

„Ach tak,“ odpověděl Plum Thicknesee. „Přistihli ho v kontaktu s někým nežádoucím?“

Harry měl najednou velice sucho v krku, když odpovídal „Ne, nic takového.“

„No dobře. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Kdyby Vás zajímal můj názor, tihle krvezrádci jsou stejně špatní jako mudlovští šmejdi. Přeji hezký den, Runcorne.“

„Hezký den, pane ministře.“

Harry sledoval Thicknesseho jak pochoduje pryč chodbou plnou lidí. V okamžiku, kdy zmizel z dohledu, vytáhl Harry svůj neviditelný plášť, který byl až dosud ukrytý pod těžkým černým kabátem, hodil jej přes sebe a vydal se na opačnou stranu. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel pokrčit, aby měl jistotu, že mu nejsou vidět jeho velké nohy.

Panika mu sevřela žaludek. Když procházel jedněmi naleštěnými dřevěnými dveřmi s druhými, každé měly štítek se jménem majitele a jeho zaměstnáním, moc ministerstva, jeho komplexnost a jeho neproniknutelnost, uvědomil si Harry, že plán, který připravovali s Ronem a Hermionou poslední čtyři týdny, byl k smíchu dětinský.

Všechny své síly vynaložili na to se dostat dovnitř do budovy, aniž by byli odhaleni, avšak ani na moment se nezamysleli nad tím, co dělat, kdyby byli rozděleni.

Hermiona byla nyní nucena být u soudních procesů, které se zajisté potáhnou na hodiny. Ron se pokoušel provést kouzlo, které bylo bezpochyby daleko vyspělejší, než jaké mohl zvládnout, přičemž svoboda jedné z obžalovaných záležela na jeho úspěchu, a on, Harry, se potuloval po nejvyšším patře s vědomím, že jeho kořist právě odjela výtahem dolů.

Po chvilce se zastavil, opřel se o zeď a pokoušel se rozhodnout, co dál. To ticho ho tísnilo. Žádné kroky nebo rozhovory. Purpurově zbarvený koridor byl tak tichý jako kdyby zde bylo použito kouzlo Muffiliato.

Její kancelář musí být tady, pomyslel si Harry.

Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala šperky v kanceláři, ale na druhou stranu by byla hloupost to tam neprohledat. Proto opět vyrazil po chodbě, přičemž nepotkal nikoho, kromě zachmuřeného kouzelníka, který tiše mumlal poznámky, které brk letící před ním okamžitě zapisoval na pergamen.

Harry zabočil za roh a dál věnoval pozornost jménům na dveřích. V půli cesty další chodbou dorazil Harry do širokého, otevřeného prostranství, kde přibližně tucet kouzelníků a čarodějnic sedělo v řadách za malými stolky, ne nepodobným školním lavicím, i když byly o mnoho vyšší a bez nápisů na nich.

Harry se zastavil a chvíli fascinovaně sledoval co se dělo. Všichni zcela stejně mávali a točili svými hůlkami a barevné papíry poletovaly všemi směry jako papíroví draci. Po několika vteřinách si Harry uvědomil, že celá procedura měla svůj rytmus, že všechny papíry se zformovaly do jediného obrazce a po dalších pár okamžicích si uvědomil, že hledí na formaci kusů brožury – že barevné papíry byly stránkami, které , když se sestavily, složily a začarovaly dohromady, dopadly na urovnané hromádky vedle každého kouzelníka.

Harry se tiše připlížil o něco blíže, i když čarodějové byli tak zaujati tím, co dělají, že Harry pochyboval, že by si ho stěží všimli, i kdyby hlasitě přidupal bez pláště. Poté se mu podařilo získat dokončenou brožuru, ležící vedle mladé čarodějky, a tak ji začal, zpod neviditelného pláště, prohlížet. Na jejím růžovém obale byl zlatý nápis:

MUDLOVŠTÍ ŠMEJDI
a nebezpečí, které přinášejí poklidné čistokrevné společnosti

Pod tímto titulem byl obrázek červené růže a samolibě se usmívající tváře uprostřed ní, škrcené zeleným plevelem s jedovatými zuby. Na brožuře nebylo uvedeno autorovo jméno, avšak, když se Harry podíval na jizvy na své pravé ruce, o tvůrci nepochyboval. Mladá čarodějnice vedle něho jen potvrdila jeho podezření, když se zeptala,

„Nevíte někdo jestli bude stará ropucha u výslechů mudlovských šmejdů celý den?“

„Opatrně,“ řekl čaroděj sedící vedle ní a nervózně se rozhlédl. Jedna z jeho stránek uklouzla a spadla na podlahu.

„Co je? Má už snad kromě magického oka i magické ucho?“ řekla, a rychle mrkla směrem k zářivým mahagonovým dveřím vedoucím do této místnosti.

Harry se podíval také a na okamžik ho ovládl hněv. Tam, kde mívají mudlové kukátka ve dveřích, bylo zasazeno do dřeva velké, kulaté oko s jasně modrou duhovkou – oko, které bylo známé všem, kdo znali Alastora Moodyho.

Na zlomek sekundy Harry zapomněl kde je a co tam dělá, dokonce zapomněl, že je neviditelný. Vyrazil rovnou ke dveřím, aby mohl prozkoumat Moodyho oko. Nepohybovalo se. Hledělo upřeně nahoru, jako by bylo zamrzlé. Destička pod ním říkala:


Dolores Umbridgeová
Nejvyšší sekretářka ministra kouzel


O něco níže pak byla o něco blyštivější, nová destička:


Vedoucí odboru pro registraci mudlům narozených


Harry se opět podíval na tucet výrobců brožurek. Ačkoli byli zabráni do práce, jen stěží by mohl předpokládat, že by si nevšimli, kdyby se dveře prázdné kanceláře před nimi otevřely. Proto z kapsy hábitu vytáhl zvláštní předmět s malýma kmitajícíma nožičkama a tělem vypadajícím jako gumový roh. Sehnul se až k podlaze a umístil tam Bombu hnojůvku.

Ta se od něho okamžitě rozeběhla směrem k nohám kouzelníků a čarodějek před ním. O chvilku později, zatímco Harry čekal s rukou na klice, zazněl hlasitý výbuch a za rohem se objevilo velké množství štiplavého kouře.

Mladá čarodějnice v první řadě vykřikla a růžové stránky se rozletěly všemi směry, když ona i její kolegové vyskočili na nohy a hledali zdroj toho rozruchu. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře.

Měl pocit jako by se vrátil v čase. Místnost vypadala úplně stejně jako kabinet Umbridgeové v Bradavicích.

Krajkované závěsy, ubrousky a sušené květiny pokrývaly každý kousek plochy. Stěny byly pokryty stejnými barevnými ornamentálními talíři, nechutně sladká koťata s mašličkami, dovádějící a hrající si. Na stole pak byl barevný volánkový ubrus. Za Pošukovým okem byl připevněn teleskopický přístroj, který Umbridgeové umožňoval špehovat zaměstnance na druhé straně dveří. Harry se do něj podíval a spatřil, že jsou stále ještě shromážděni okolo Bomby hnojůvky. Pak vykroutil teleskop ze dveří, což zanechalo ve dveřích otvor, z něhož vytáhl magické oko a vložil si je do kapsy. Poté se opět otočil směrem do místnosti, zvedl svou hůlku a zamumlal,

„Accio medailon.“

Nic se nestalo, ale to ani Harry nečekal, Umbridgeová určitě znala spoustu ochranných zaklínadel a kouzel. Proto ihned vyrazil za její stůl a začal otvírat jeden šuplík za druhým. Viděl brky, zápisníky i magický záznamník, očarované svorky na papír které se vinuly jako hadi, malou rozzlobenou krajkovanou krabičku plnou tenkých mašlí a svorek, avšak nebylo tam ani stopy po medailonu.

Za stolem byl také archivní šuplík a Harry se ho rozhodl prohledat. Stejně tak jako Filchův kabinet v Bradavicích, i tento byl plný složek nadepsaných jmény. Na dně šuplíku si Harry všiml něčeho, co ho opravdu překvapilo: složku pana Weasleyho.

Vytáhl ji a začal číst.


Arthur Weasley


Krevní status – čistá krev, ale s neakceptovatelnými promudlovskými názory. Člen Fénixova řádu.

Rodina – manželka (čistá krev), sedm dětí, dvě nejmladší v Bradavicích.
Pozn.: Nejmladší syn je v současné době doma, vážně nemocen. Potvrzeno ministerským inspektorem.

Bezpečnostní status – SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je monitorován. Vysoká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dřívější pobyt s Weasleyovou rodinou)


„Nežádoucí číslo jedna,“ zamručel Harry když vracel složku pana Weasleyho zpět do šuplíku.

Měl tušení že ví, o koho se jedná a jistotu získal, když a rozhlédl se po dalších místech, kde by se dal medailon schovat – na zdi visel plakát s jeho fotografií, slovy Nežádoucí číslo jedna přes jeho hrudník. V rohu plakátu byla, spolu s obrázkem kotěte, na růžovém papíře umístěna malá poznámka. Harry přišel k plakátu aby si přečetl, co Umbridgeová napsala,

„Měl by být potrestán.“

Rozzlobenější než kdy dříve, prohledal Harry dna váz, odpadkových košů i suchých květin, nijak ho však nepřekvapilo, že tam medailon neobjevil. Naposledy se rozhlédl po místnosti a jeho srdce se náhle prudce rozbušilo. Brumbál na něho zíral z malého čtvercového zrcadla opřeného na knihovně vedle stolu.

Harry přeběhl místnost a sáhl po něm, avšak v tom okamžiku si uvědomil že se vůbec nejednalo o zrcátko. Brumbál se na něho zamyšleně usmíval z obálky nablýskané knihy. Harry až po chvilce všiml zeleného nápisu přes jeho klobouk – Život a lži Albuse Brumbála – a o nic menšího nápisu přes jeho hruď: „napsala Rita Holoubková, autorka bestselleru Armando Dippet - Mistr, nebo idiot?“

Harry otevřel knihu na náhodné straně, a na ní spatřil velkou fotografii dvou chlapců, oba se až přehnaně smáli, oba měli ruku na rameni toho druhého. Brumbál s vlasy po lokty si nechal narůst malou bradku, ne nepodobnou té Krumově, té, která tak rozzlobila Rona.

Chlapec, který se hlasitě smál vedle Brumbála, měl veselý obličej a působil divoce. Jeho zlaté vlasy se vlnily až po ramena. Harry uvažoval jestli je to mladý Dóže, ale než se stihl podívat na popisku fotografie, dveře kanceláře se otevřely.

Kdyby se při vstupování Thicknesse nedíval přes rameno, Harry by přes sebe zcela jistě nestihl svůj neviditelný plášť přehodit. I tak možná ministr postřehl nějaký pohyb, neboť chvíli nehnutě stál a zíral na místo, kde Harry právě zmizel. Nakonec se nejspíš rozhodl, že viděl Brumbála na obálce knihy, kterou Harry sotva stihl vrátit, jak se drbe na nose. Konečně došel ke stolu a svou hůlkou namířil na brk, připravený v kalamáři. Ten okamžitě vyskočil a začal psát vzkaz pro Umbridgeovou. Velice potichu, skoro se ani neodvažoval dýchat, Harry couval k otevřeným dveřím do chodby.

Výrobci brožurek byli stále ještě shromážděni kolem zbytku bomby hnojůvky, které ještě stále slabě vrčely jak vypouštěly trochu kouře. Harry spěchal chodbou pryč a jen zaslechl mladou čarodějnici, jak říká,

„Vsadím se že utekla z Oddělení experimentálních kouzel. Nejsou vůbec opatrní, pamatujete, jak jim odtamtud posledně unikla ta jedovatá kachna?“

Harry spěchal zpět k výtahům a zvažoval své možnosti. Nebylo pravděpodobné, že by medailon byl někde na ministerstvu, a zrovna tak bylo nepravděpodobné, že by to dostali z Umbridgeové, když byla zavřena v soudní síni.

Jejich prioritou teď bylo dostat se z ministerstva nespatřeni a zkusit to některý jiný den. První, co musel udělat, bylo najít Rona a pak spolu vymyslet způsob jak dostat Hermionu ze soudní síně.

Výtah, který přijel byl prázdný. Harry do něho vstoupil a sundal ze sebe neviditelný plášť. K jeho nezměrné úlevě nastoupil ve druhém patře do výtahu promočený a rozzuřeně se tvářící Ron.

„Dob-dobré ráno,“ zakoktal Ron, když se výtah opět rozjel.

„Rone, to jsem já!“

„Harry, zatraceně, já jsem úplně zapomněl že vypadáš jako… Proč s tebou není Hermiona?“

„Musela jet s Umbridgeovou dolů do soudní síně, nemohli jsme tomu zabránit a…“

Předtím, než mohl Harry větu dokončit, výtah opět zastavil. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil pan Weasley. Mluvil s postarší čarodějnicí, jejíž vlasy byly učesány tak, že vypadaly jako mraveniště.

„…víceméně Vás chápu, Wakando, avšak obávám se, že se nemohu účastnit takového…“

Pan Weasley ztichl, když spatřil Harryho. Byl to velice zvláštní pocit, když se na něho pan Weasley díval s takovou nelibostí. Dveře výtahu se zavřely a ten se opět rozjel směrem dolů.

„Ach, zdravím, Regu,“ otočil se pan Weasley za zvukem stálého kapání z Ronova hábitu. „Není tady dneska tvá žena kvůli výslechu? Ehm, co se ti stalo? Proč jsi tak mokrý?“

„V Yaxleyho kanceláři pršelo,“ řekl Ron.

Díval se přitom na jeho rameno a Harry věděl, že se bojí, že by ho otec mohl poznat, kdyby se mu podíval přímo do očí.

„Nemůžu to zastavit, a tak mě poslali pro Bernieho - Pillswortha, myslím, že říkali, že...“

„Ano, ve spoustě kanceláří poslední dobou prší,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jsi Meterolojinx Recanto? U Bletchleyho to fungovalo.“

„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta- teda díky, Arthure.“

Když se dveře výtahu opět otevřely, vyšla z nich čarodějka s mraveništěm ve vlasech, stejně tak jako Ron, který proběhl kolem ní a ztratil se z dohledu. Harry chtěl vyrazit za ním, ale cestu mu zkřížil Percy Weasley, který kráčel do výtahu, s nosem zabořeným v nějakých papírech, které četl.

Percy si uvědomil, že je ve výtahu se svým otcem, až když se dveře s lomozem zavřely. Vzhlédl, a když uviděl pana Weasleyho, zrudl jako ředkvička a jen co se dveře zase otevřely, opustil výtah. Harry se snažil dostat ven, ale zastavila ho paže pana Weasleyho.
„Počkej chvilku, Runcorne.“

Dveře se opět zavřely, a když se výtah rozjel, pan Weasley řekl, „Slyšel jsem že máš nějaké informace o Dirkovi Cresswellovi.“

Harry měl dojem, že zlost pana Weasleyho nebyla o nic menší kvůli střetnutí s Percym. Usoudil tedy, že nejlepší bude dělat, že o ničem neví.

„Promiňte?“ řekl.

„Nepředstírej, Runcorne,“ řekl pan Weasley divoce. „Vystopoval jsi čaroděje, který zfalšoval svůj rodokmen, ne?“

„A když ano, tak co?“ řekl Harry.

„Dirk Cresswell je čaroděj desetkrát víc než ty,“ řekl pan Weasley tiše, zatímco výtah pokračoval.

„A jestli přežije Azkaban, budeš se mu muset zpovídat, nemluvě o jeho ženě, synech a přátelích…“

„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víš, že jsi sledován, ne?“

„To má být výhrůžka, Runcorne?“ zvýšil hlas pan Weasley.

„Ne,“ řekl Harry. „Je to pravda! Sledují tě na každém kroku-„

Dveře se otevřely, když dojeli k atriu. Pan Weasley hodil po Harrym kousavý pohled a vyběhl z výtahu, který se řinčivě zavřel. Harry zůstal ohromeně stát na místě. Přál si aby si býval vybral pro přeměnu někoho jiného.

Harry vytáhl neviditelný plášť a znovu si jej oblékl. Pokusí se Hermionu vyprostit sám, zatímco bude Ron řešit tu kancelář s deštěm. Když se dveře se otevřely, vystoupil, a dostal se do úzkého kamenného průchodu osvětleného pochodněmi, dost odlišného od vrchních chodeb s koberci a dřevěným obložením.

Když výtah opět s rachotem odjel, Harry se při pohledu na vzdálené černé dveře, které značily vchod na Oddělení Záhad, trochu zatřásl.

Vyrazil, jeho cílem tentokrát nebyly černé dveře, ale brána po levé straně, která odhalovala řadu schodů vedoucí k soudní síni. Zatímco sestupoval níž, promýšlel své možnosti. Stále mu zbývalo několik bomb hnojůvek, ale možná by bylo lepší jednoduše zaklepat na dveře soudu, vstoupit jako Runcorn a požádat o rozhovor s Mafaldou.

Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby mu to vyšlo, a dokonce jestli by to dokázal, to, že by se Hermiona nevrátila by mohlo spustit pátrání dříve, než by se dostali bezpečně pryč z ministerstva…

Ponořený do myšlenek, okamžitě nezaregistroval zvláštní mrazení, které ho obklopilo, jako kdyby klesal do mlhy. S každým krokem byla větší a větší zima, chlad dosáhl jeho hrdla a trhalo mu plíce. Pocítil, že se do něj vkrádá pocit zoufalství, skleslosti a naplňuje ho zevnitř.

Mozkomorové, pomyslel si. A když našlápl nohou na schody a otočil se doprava, naskytl se mu strašlivý pohled. Tmavý průchod ze soudních síní byl plný vysokých, černě zahalených postav, jejich obličeje byly celé zakryté, jejich drsné dýchání bylo jediným zvukem v místnosti. Ztuhlí Mudlovští šmejdi, kteří byli vzati dovnitř, kvůli výslechu, seděli schoulení a vystrašení na dřevěných lavičkách.

Většina z nich si zakrývala obličej jejich rukama, možná nevědomě, aby sami sebe chránili před mozkomorovou chamtivou pusou. Někteří z nich byli doprovázeni rodinami, jiný seděli sami. Mozkomoři před nimi létali nahoru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství toho místa dali jim a Harrymu pocit prokletí…

Bojuj s tím, řekl sám sobě, ale věděl, že tady nemůže vyčarovat patrona bez toho, aniž by se odhalil. Tak udělal pohyb dopředu, nejtišeji, jak jen mohl a s každým krokem navíc, který udělal, se zdálo, že otupělost bude předcházet jeho mozku, ale donutil se, aby myslel na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.

Pohybování přes vysoké černé figury bylo hrozné: Bezoké tváře, skryté pod jejich kapucemi se otočily, když procházel a byl si jistý, že ho cítí, možná cítí lidskou přítomnost , která má stále nějaké naděje, nějakou odolnost…A pak, náhle a otřesně uprostřed zamrzlého ticha jedny z dveří žaláře na levé straně chodby byly rozraženy dokořán a ozývaly se z nich výkřiky.

„Ne, ne, jsem dvojí krve, říkám Vám, že jsem dvojí krve! Můj otec byl kouzelník, opravdu byl, podívejte se na něj, Arkie Alderton, je to velmi známý návrhář košťat, říkám Vám, ať se na něj podíváte- dejte ze mě ty ruce pryč, dejte je pryč- “

„Tohle je tvé poslední varování,“ řekla měkkým hlasem Umbridgenová, kouzelně silnějším, aby šel čistě slyšet přes mužovo zoufalé řvaní.

„Jestli budete vzdorovat, budete podroben polibku Mozkomora.“

Mužovo řvaní přestávalo, ale suchá vzlykání se stále ozývala chodbou.

„Odveďte ho pryč,“ řekla Umbridgeová.

Dva mozkomoři se objevili ve dveřích soudní síně, jejich hnilobné, strupovité ruce svíraly kouzelníkovo nadloktí, který vypadal, že každou chvíli omdlí. Odletěli s ním pryč z chodby a temnota, která se za nimi vlekla je pohltila z viditelného dosahu.

„Další- Mary Cattermoleová,“ zvolala Umbridgeová.

Malá žena se postavila; chvěla se od hlavy až k patě. Její tmavé vlasy byly sčesané do drdolu a měla na sobě hábit. Její obličej byl úplně bez krve. Když prošla kolem mozkomorů, Harry uviděl, jak se otřásla. Udělal to instinktivně, bez jakéhokoliv plánu, protože nenáviděl pohled, jak sama kráčí do sklepení: jak se dveře začaly zavírat, vklouznul za ní do soudní síně. Nebyla to ta samá místnost, ve které už jednou byl vyslýchán pro nedovolené použití kouzel.

Tahle byla o mnoho menší, ačkoli strop byl hodně vysoko, dodávalo to hodně klaustrofóbní pocit, asi jako stát na dně studny. Bylo zde o mnoho více mozkomorů, vyzařujících svou ledovou auru. Stáli jako beztvářní ochránci v rozích, co nejvzdáleněji od vysokého vyvýšeného stolce. Za zábradlím seděla Umbridgeová s Yaxleyem na jedné straně a s Hermionou, hodně bledou jako paní Cattermolová, na straně druhé.

U paty stolce slídila dlouhosrstá, stříbrná kočka nahoru a dolů a Harry pochopil, že to je na ochranu žalobců proti zoufalství vycházejícího z mozkomorů: byl to pocit pro obviněné, nikoli pro obviňující.

„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým měkkým hedvábným hláskem.

Paní Cattermolová klopýtala ke svému místu uprostřed podlahy za vyvýšeným stolcem. Ten moment, kdy usedla, se kolem ní začaly ovíjet řetězy okolo jejích ramen přivazující ji k židli.

„Jste Marry Elizabeth Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.

Paní Cattermolová přikývla.

„Vdaná za Reginalda Cattermola z kouzelnického ministerstva hospodářství?“

Opět přikývla.

„Nevím, kde je. Předpokládala jsem, že se tu setkáme.“

Umbridgeová naprosto ignorovala, co řekla.

„Matkou Maisie, Ellie a Alfreda Cattermolových?“

Paní Cattermollová zafňukala, že ano. „Jsou vystrašení. Bojí se, že nedorazím domů -“

„Ušetřte nás,“ syknul Yaxley. „Mudlovští spratci nemají moc našich sympatií.“

Paní Cattermolová vzlykla maskována Harryho kroky, jak jde opatrně k vysokému stolci. Ta chvíle, kdy prošel místem, kde byla patronová kočka, ucítil změnu teploty: tady bylo teplo a pohodlněji. Patron, a byl si tím jist, patřil Umbridgeové, a zářivě žhnul, protože Umbridgeová cítila štěstí kolem sebe.

Pomalu a velmi opatrně se Harry přiblížil k Umbridgeové, Yaxleymu a Hermioně a vzal si poslední místo. Bál se, aby Hermiona nevyskočila. Pomyslel na kouzlo Muffliato nad Umbridgeovou a Yaxleyem, ale jenom to slovo zamumlal.

Potom Umbridgeová zvýšila hlas na adresu paní Cattermolové a Harry se chopil příležitosti.

„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.

Jak čekal, Hermiona sebou trhla, převrhla blízkou lahvičku s inkoustem. Předpokládala, že nahrává rozhovor, ale Umbridgeová s Yaxleyem se úplně soustředili na paní Cattermolovou.

„Hůlka, která vám byla odebrána dnes na ministerstvu, paní Cattermolová,“ říkala Umbridgeová, „osm a tři čtvrtě palce dlouhá, třešňové dřevo, s vlasem jednorožce uvnitř. Je to správný popis?“

Paní Cattermolová kývla na souhlas. Její smutné oči se dívaly do těch Umbridgeiných uhlazených.

„Můžete nám sdělit, od které čarodějky či kouzelníka jste si vzala tuto hůlku?“

„V-vzala?“ zaštkala paní Cattermolová. „J-já n-nikomu neseb-brala. J-já si j-ji koup-pila, když m-mi b-bylo jedenáct let. Ono – ono – ono si mě to vybralo!“

Teď plakala daleko víc a silněji než předtím. Umbridgeová se zasmála svým slaďoučkým dívčím hláskem, že ji chtěl Harry napadnout. Naklonila se dopředu přes bariéru a pozorovala svou oběť a cosi zlatého se rozhoupalo také dopředu a byl to jakýsi přívěšek: medailon.

Hermiona to spatřila, zapištěla, ale Umbridgeová a Yaxley se stále věnovali své kořisti.

„Ne,“ řekla Umbridgeová, „hůlky si obyčejně vybírají pouze kouzelníky nebo čarodějky. Vy ale nejste čarodějka. Mám vaši odpověď, kterou jste vypsala v dotazníku, že vám byla poslána – Mafaldo, podejte mi ho.“

Umbridgeová nastavila malou ručku: její výraz připomínal žábu, že byl Harry docela překvapen, že nevidí sítě mezi jejími pahýlovými prsty. Hermioniny ruce se šokovaně třásly. Nešikovně svrhla dokumenty, kde bylo jméno paní Cattermolové.

„To je – to je krásné, Dolores“ řekla, dívající se na zářící věc v neupraveném ohybu Umbridgeiny blůzky.

„Co?“ štěkla Umbridgeová a podívala se letmo dolů. „Ó ano – staré rodinné dědictví,“ řekla hladíc si svůj medailonek.

„To S znamená Salazar Zmijozel... jsem s nimi spřízněná. Vskutku je zde hodně čistokrevných rodin, se kterými nejsem v žádném příbuzenském svazku... Je to škoda,“ pokračovala hlasitěji a šlehla pohledem po dotazníku paní Cattermolové.

„Tohle je další věc, která pro vás moc nehovoří: vašimi rodiči byli zelináři.“

Yaxley se ošklivě zašklebil. Pod stolcem neustále hlídal Patron a v rozích stále hlídali mozkomorové. Byla to Umbridgenové lež, která nahrnula Harrymu do mozku krev a zastřela mu smysl pro opatrnost – ten medailon, který si vzala za úplatek z malého vězení, byl použit, jako podložka pro její čistokrevné doklady.

Zdvihnul hůlku, což bylo znepokojující pro něj samotného a zároveň to nebylo pro ochranu pod neviditelným pláštěm a řekl:

„Mdloby na tebe!“

Ukázal se červený proud světla: Umbridgeová se zamotala, kouzlo ji zasáhlo do čela: papíry paní Cattermolové spadly na zem, skoro na stříbrnou kočku. Chlad je zasáhl asi jako přicházející vítr. Yaxley se popleteně díval kolem sebe a myslel si, že spatří Harryho.

Harry tedy použil svou hůlku znovu. Zakřičel:

„Mdloby na tebe!“

Yaxley sklouznul na podlahu a ležel rozhozeně na zemi.

„Harry!“

„Hermiono, jestli si myslíš, že jsem sem přišel, abych poslouchal ty její kraviny, tak-“

„Harry, paní Cattermolová!“

Harry se otočil okolo sebe, odhodil neviditelný plášť, běžel dolů za mozkomory, ti se blížili k ženině židli, Patron zmizel, takže je nikdo nemohl kontrolovat, vypadali, že užuž chtějí vysát duši paní Cattermolové a přibližovali svoje obličeje k ní, když...

„EXPECTO PATRONUM!“

Stříbrný jelen vyšlehl Harrymu z hůlky a rozběhl se za mozkomory, které svou silou odlákal od jejich oběti a bylo z něj cítit daleko větší teplo, než-li z kočky.

„Hermiono, seber ten viteál,“ řekl Harry.

Běžel dolů, aby sebral neviditelný plášť a pomohl paní Cattermolové.

„Ty?“ zašeptala paní Cattermolová. „Ale Reg říkal, žes to byl i ty, kdo dal mé jméno k vyslýchání!“

„Vážně?“ zamumlal Harry, rozvazující řetězy u židle paní Cattermolové.

„Asi se mi tedy něco změnilo v srdci. Diffindo!“

Řetězy se nepohnuly.

„Hermiono, jak dostanu ty řetězy pryč?“

„Počkej, zkouším tady něco nahoře-“

„Hermiono, ti mozkomorové!“

„Já vím, Harry. Ale jestli se Umbridgeová probudí – bude po medailonu... Musím ho zdvojit – Geminio! Tady... Snad ji to přesvědčí...Hermiona sešplhala schody.

„Podívejme! Relashio!“

Řetězy zazvonily a stáhnuly se z ramen paní Cattermolové, která měla stále tentýž vyděšený výraz.

„Nechápu,“ zašeptala.

„Nebojte, brzy tohle místo s námi opustíte,“ řekl Harry.

„Jděte domů, vezměte děti a opusťte tuhle zemi, pokud můžete. Přestrojte se a běžte. Však jste dnes viděla, jak to chodí. To, co jste slyšela – “

„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se dostaneme ke dveřím přes ty mozkomory?“

„Patroni,“ odpověděl Harry.

Stříbrný jelen klusal místností.

„Čím víc jich bude, tím lépe. Vykouzli svého.“

„Expec – Expecto patronum!“ křikla Hermiona.

Nic se nestalo.

„Je to pouze kouzlo,“ uklidňoval Harry paní Cattermolovou, „není to nic, s čím byste si měla dělat starosti. Dělej, Hermiono!“

„Expecto patronum!“

Stříbrná vydra vyklouzla z Hermioniny hůlky a následovala Harryho jelena.

„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu s paní Cattermelovou ke dveřím.

Když Patronové míjeli sklepení, ozvaly se šokované výkřiky. Harry se rozhlédl okolo sebe: mozkomorové spadli na záda na obou stranách a vpíjeli se do temnoty, rozptýlení stříbrnými zvířaty.

„Je jasné, že teď půjdete domů za dětmi a schováte se svou rodinnou,“ říkal Harry mudlovské ženě, která byla oslněna světlem vycházejícím z Patronů a třásla se už jenom malinko.

„Vydejte se do ciziny, jestli můžete. Jen co nejdál od ministerstva. To je – ehm – oficiální pozice.“

„Nyní, jestli budete následovat patrony, budete moci opustit Atrium.“

Po kamenných schodech vystoupali, aniž by je kdokoliv chytil, ale když došli k výtahům, Harry začal mít zlé tušení, že ukážou-li se v Atriu se stříbrným jelenem a ostatními patrony poletujícími kolem nich, navíc doprovázeni skupinou zhruba dvaceti lidí, kteří jsou obviněni za nečistou krev, vzbudí nepříjemně velkou pozornost. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy před nimi zastavil výtah.

„Regu!“ vypískla paní Cattermoleová a vrhla se Ronovi do náruče.

„Runcorn mě dostal ven, napadl Umbridgeovou a Yaxleyho a všem nám řekl, ať odejdeme ze země. Myslím, že bychom to radši měli udělat, Regu, opravdu! Pospěšme si domů, vezmeme děti a...proč jsi tak mokrý?“

„Voda,“ zamumlal Ron a snažil se osvobodit z jejího sevření.

„Harry, vědí, že jsou na ministerstvu vetřelci. Říkali něco o díře ve dveřích do kanceláře Umbridgeové. Myslím, že máme tak pět minut, pokud...“

Hermionin Patron s lupnutím zmizel ve chvíli, kdy se zděšeným výrazem otočila na Harryho.

„Harry, jestli jsme tu v pasti...!“

„Nejsme, pokud si pospíšíme,“ řekl Harry.

Otočil se na civějící skupinku lidí za sebou.

„Kdo z vás má hůlku?“

Zhruba polovina z nich se přihlásila.

„Dobře, všichni, kdo nemají hůlky se přidají k někomu, kdo má. Musíme si pospíšit, než nás zastaví. Jdeme!“

Podařilo se jim nacpat se do dvou výtahů. Harryho Patron zůstal stát na stráži před zlatou mříží, dokud se nezavřela a výtahy začaly stoupat vzhůru.

„Osmé patro,“ řekl studený hlas čarodějky, „Atrium.“

Harry zjistil, že mají problém. Atrium bylo plné lidí, kteří běhali od krbu ke krbu a postupně je blokovali.

„Harry!“ zapištěla Hermiona. „Co chceš udělat?“

„DOST!“ zařval Harry a silný Runcornův hlas se rozlehl přes Atrium.

Kouzelníci blokující krby jakoby zamrzly.

„Za mnou,“ zašeptal ke skupince mudlů narozeným kouzelníkům, kteří se shlukly za Rona a Hermionu.

„Co se děje, Alberte?“ řekl stejný vousatý čaroděj, který před tím následoval Harryho z krbu. Vypadal nervózně.

„Tito lidé potřebují odejít před tím, než zablokujete krby,“ řekl Harry se vší autoritou, kterou v sobě posbíral.

Kouzelníci stojící před ním se zmateně dívali jeden na druhého.

„Bylo nám řečeno, že máme zablokovat všechny východy a nenechat nikoho...“

„Odmlouváte mi?“ zuřil Harry. „Chcete, abych prozkoumal váš rodokmen tak, jako Dirku Croswellovi?“

„Omlouvám se!“ zalapal po dechu vousatý čaroděj a ustoupil dozadu.

„Nic jsem tím nemyslel, Alberte, ale myslel jsem...Myslel jsem, že byli u výslechu a...“

„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se působivě rozléhal po celé hale. „Troufnu si tvrdit, že čistší, než tu, která koluje v mnohých z vás. Jděte,“ zakřičel na skupinku za sebou, která se rozutíkala ke krbům a začala po dvojicích mizet.

Ministerští kouzelníci zdrženlivě postávali, někteří vypadali zmateně, jiní zase vystrašeně a bázlivě. Když v tom:

„Mary!“

Paní Cattermoleová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, již nezvracející, ale jen pobledlý, právě přibíhal od dalšího výtahu.

„Re-Regu?“ Podívala se ze svého manžela na Rona, který hlasitě zaklel.

Plešatící čaroděj na ně zíral a jeho zrak se nechápavě přesouval od jednoho Rega Cattermolea na druhého.

„Hej, co se to děje? Co to má být?“

„Zataraste východ! HNED!“

Yaxley vyskočil z dalšího výtahu a bězel směrem ke skupině vedle krbů, v nichž právě všichni nečistokrevní kromě paní Cattermoleové zmizeli. V okamžiku, kdy plešatící čaroděj zvedl svou hůlku, zdvihl Harry svou obrovskou pěst a udeřil jej tak, že odletěl o kus dál.

„Pomáhal těm mudlovským šmejdům s útěkem, Yaxley!“ zakřičel Harry.

Kolegové plešatícího čaroděje začali křičet a hájit se, díky čemuž mohl Ron chytit paní Cattermoleovou a strčit ji do stále otevřeného krbu. Yaxley se střídavě díval na Harryho a na udeřeného čaroděje, a skutečný Reg Cattermole zaječel,

„Moje žena! Kdo to byl s mou ženou? Co se to tu děje?“

Harry viděl jak se Yaxley otočil a jak se na jeho brutální tváři objevila známka poznání.

„Dělej!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a skočili do krbu a v tom okamžiku za sebou zaslechli Yaxleyho kletbu, která jen těsně minula Harryho hlavu.

Několik vteřin se točili než vypadli ze záchodu do kabinky. Harry vyrazil dveře. Ron stál vedle nich a stále ještě bojoval s paní Cattermoleovou.

„Regu, já nechápu…“

„Pusťte mne, nejsem Váš manžel. Musíte jít domů!“

Najednou se v kabince za nimi ozval zvuk. Harry se ohlédl a viděl Yaxleyho, jak se právě objevil.

„POJĎME!“ zakřičel Harry, chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a otočili se zpět.

Obklopila je temnota. Drželi se pevně za ruce, ale něco bylo špatně… Hermionina ruka jako by klouzala z jeho sevření. Uvažoval, jestli se udusí. Nemohl se nadechnout, ani nic neviděl a jedinou věci na světě byla Ronova paže a Hermioniny prsty, které dál klouzaly pryč…

Pak už viděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, se svým hadovitým klepadlem, ale než se stihl nadechnout, uslyšel křik a uviděl záblesk purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.

 

 

 

 

 

14. kapitola - Zloděj

Harry otevřel oči a byl oslněn zlatou a zelenou barvou. Netušil, co se stalo, věděl jen, že leží na něčem, co se zdálo býtlistím a větvemi.

Jakmile popadl dech, zamrkal, a zjistil, že ona oslňující záře bylo sluneční světlo, dopadající na něj skrze listí vysoko nad ním.

Kousek od jeho tváře se něco zaškubalo. Harry se zvedl na kolena, připravenčelit nějakému malému divokému stvoření, avšak zjistil, že oním stvořením byla Ronova noha. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že všichni tři leželi v
lese, očividně sami.



Harryho první myšlenka byla Zapovězený les, a na okamžik, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo se objevit na Bradavických pozemcích, jej napadlo vyplížit se z lesa až do Hagridovy hájenky.

Za pár chvil Ron vydal dlouhý vzdech, a když se Harry začal plazit k němu, zjistil s jistotou, že nebyli v Zapovězeném lese:



Stromy byly mladší, byly dále od sebe a zem byla čistší.

S Hermionou, která byla také ještě na kolenou, se setkal u Ronovy hlavy. V okamžiku, kdy se Harry podíval na Rona, ho zaplavily obavy. Levá strana Ronova těla byla pokryta krví, jeho šedobílá tvář působila, v kontrastu s listím pokrytou zemí hrozivě.

Mnoholičný lektvar právě vyprchával: Ron se přeměňoval z Cattermolea zpět do své normální podoby. Jeho vlasy byly čím dál červenější a jeho tvář ztratila i ten zbytek barvy, co jí zbyl.

„Co se mu stalo?“

„Rozštěpení,“ odpověděla Hermiona, a její prsty již trhaly Ronův rukáv tam, kde byla krev nejtemnější.

Harry zděšeně sledoval, jak Hermiona úplně roztrhla Ronovo tričko. Vždycky o rozštěpení přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle...

Zvedl se mu žaludek, když spatřil, jak Hermiona pokládá obnaženou paži, na níž chyběl velký kus masa, odstraněný čistě jako nožem.

„Harry, rychle, v mém batohu, je tam malá lahvička s popiskou "Výtažek z dobromyslu".“

„Batoh... dobře...“

Harry doběhl k místu, kde Hermiona dopadla, popadl malý batůžek a vložil do něj ruku. Po hmatu poznával Harry jeden po druhém všechny možné předměty - obaly knih, vlněné svetry, boty...

„RYCHLE!“

Harry zvedl svou hůlku ze země, namířil ji na magický batoh, a zvolal, „Accio Dobromysl!“

Malá hnědá lahvička vyletěla ven. Chytil ji a běžel zpět k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl otevřené, avšak za víčky byla vidět jen bělma.

„Omdlel,“ řekla Hermiona, která již byla také velmi bledá.

Již nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy ještě stále byly místy hnědé.

„Otevři to prosím, Harry, hrozně se mi klepou ruce.“¨

Harry odšrouboval víčko lahvičky, Hermiona ji vzala a tři kapky nalila do krvácejícího místa. Rána nyní vypadala několik dní stará. Nová pokožka přerůstala přes to, co jen před pár okamžiky bylo odhaleným masem.

„Wow,“ řekl Harry.

„To je to jediné, co se odvažuji udělat,“ řekla Hermiona roztřeseně.

„Jsou sice kouzla, která by ho zcela vyléčila, ale na to se teď opravdu necítím, a chyba by udělala mnohem více škody než užitku... Už tak ztratil hrozně moc krve...“

„Jak se mu to stalo? Myslím jako“ - Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil a ujasnil si, co se stalo - „Proč jsme tady? Myslel jsem, že jsme se vraceli na Grimauldovo náměstí, ne?“

Hermiona se zhluboka nadechla. Vypadalo to, že skoro brečí.

„Harry, myslím, že se tam už nebudeme moci vrátit.“

„Proč to...?“

"Když jsme se přemísťovali, Yaxley se mě chytil a já se ho nemohla zbavit, byl moc silný. Pořád mě ještě držel, když jsme dorazili na Grimauldovo náměstí, a pak - bojím se, že viděl dveře, a když jsme se tam dostali, tak jsem se vás rychle chytila a přenesla nás sem.“

„Ale kde je tedy on? Počkej... Chceš tím říct, že je na Grimmauldově
náměstí? Vždyť se tam nemůže dostat, ne?“

Její oči se leskly slzami, když odpovídala.

„Harry, myslím že může. Já-já jsem ho donutila, aby mne pustil tím, že jsem
použila Překážecí kletbu, ale to už jsem jej dostala dovnitř ochrany Fidelia
Charma. Od té doby, co Brumbál zemřel, jsme všichni Strážci tajemství,
pamatuješ? Takže já jsem mu to tajemství předala, že?“

Nebylo se o čem hádat, Hermiona měla naprostou pravdu. Toto pro ně byla silná rána. Pokud se mohl Yaxley dostat do domu, nemohli se tam vrátit. Díky Přemístění tam navíc mohl dostat i ostatní Smrtijedy. I když byl dům temný a depresivní, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště a navíc, teď, když byl Krátura mnohem milejší a přátelštější, svým způsobem domov. S pocitem viny si Harry vzpomněl na domácího skřítka chystajícího koláč, který Harry, Ron ani Hermiona nikdy neochutnají.

„Harry, je mi líto. Je mi to tak líto!“

„Nebuď hloupá, to nebyla tvoje vina! Když už něčí, tak moje..“

Harry strčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona ucouvla a tvářila
se vyděšeně.

„Umbridgeová ho zadělala do dveří své kanceláře aby mohla špehovat ostatní. Nemohl jsem ho tam nechat... Ale díky tomu zjistili, že v budově jsou vetřelci.“

Než mohla Hermiona odpovědět, Ron vydal vzdych a otevřel oči. Stále ještě
byl bledý a jeho tvář se leskla potem.

„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.

„Hrozně,“ odvětil Ron skřehotavě a škubl sebou, když ucítil svoji zraněnou
paži.

„Kde to jsme?“

„V lese, kde se pořádalo Mistrovství světa ve famrpále," objasnila Hermiona.

„Chtěla jsem nějaké kryté, uzavřené místo a tohle bylo...“

„... první místo, co tě napadlo,“ dořekl za ni Harry a rozhlédl se po očividně zcela vylidněném okolí.

Pořád myslel na to, co se stalo, když se přemístili naposledy, a když je Smrtijedi našli během několika minut. Mohlo to být čtení myšlenek? Věděl Voldemort nebo jeho lidé, kam je Hermiona vzala tentokrát?

„Myslíš, že bychom měli vyrazit?“ zeptal se Ron Harryho, a ten na jeho tváři
viděl, že myslí na to samé.

„Nevím.“

Ron stále vypadal bledě a zpoceně. Ani se nepokusil posadit, a zdálo se, že
byl příliš slabý, aby to zkoušel. Myšlenka, že by s ním hýbali, byla
nepředstavitelná.

„Prozatím tu zůstaneme,“ řekl nakonec.

Hermiona, které se očividně ulevilo, vyskočila na nohy.

„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.

„Jestli tady zůstaneme, měli bychom použít nějaká ochranná kouzla,“ odpověděla, pozvedla hůlku, začala opisovat velký kruh kolem Harryho a Rona a mumlala zaklínadla.

Harry si všiml poruch v okolním vzduchu. Bylo to, jakoby Hermiona tvořila nad mýtinou tepelný závoj.

„Salvio Hexia... Protego Totalum... Repello Muggletum... Ševelisimo.... Mohl bys vyndat stan, Harry?“

„Stan?“

„Z tašky!“

„Z... jo, jasně,“ řekl Harry.

Neobtěžoval se ho hledat uvnitř a raději použil vyvolávací kouzlo. Stan se vynořil jako beztvará hromada plátna, lan a tyček. I díky zápachu koček, který byl úplně stejný, Harry poznal, že se jedná o stejný stan, ve kterém posledně spali na mistrovství světa ve famfrpálu.

„"Myslel jsem, že patří tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva,“ řekl a začal rozplétat zamotané kolíky.

„Zjevně jej nechtěl vrátit, má housera,“ pronesla Hermiona, zatímco předváděla složité pohyby hůlkou.

„Takže si ho Ronův taťka mohl půjčit. Erecto!“ dodala a zamířila hůlkou na neforemné plátno, které se v plynném skupenství vzneslo do vzduchu a zcela pevné se usadilo na zem před Harryho, kterému z rukou vyletěl kolík a s hukotem přistál na konci lana.

„Cave Inimicum,“ dokončila Hermiona a mávla k nebi.

„To je vše, co můžu udělat. Přinejmenším bychom měli vědět, že přicházejí; nemůžu ale zaručit, že nás ochrání před Vol-“

„Nevyslovuj to jméno!“ přerušil ji Ron hrubě.

Harry a Hermiona se na sebe podívali.

„Omlouvám se,“ zaúpěl Ron, když se napřímil a podíval se na ně. „ale jakoby to nosilo smůlu nebo tak. Nemůžeme mu prostě říkat Vy-víte-kdo, prosím?“

„Brumbál říkal, že strach ze jména-“ pokračoval Harry.

„Uvědom si, že nazývání Ty-víš-koho jeho jménem nakonec Brumbálovi nepřineslo moc dobrého,“ odsekl Ron. „Prostě prokaž Ty-víš-komu nějakou úctu, ano?“

„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm hodila varovný pohled; očividně se nechtěla s Ronem hádat, když byl tak slabý.


Harry s Hermionou Rona napůl donesli, napůl dovlekli skrz vchod do stanu. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak si Harry pamatoval; malý byteček s koupelnou a kuchyní. Postrčil stranou staré křeslo a položil Rona opatrně na spodní patro poschoďové postele. I tak krátká cesta způsobila, že Ron ještě více zbledl, a jen co ho položili na matraci, zavřel oči a nějakou chvíli neřekl ani slovo.

„Udělám čaj,“ řekla Hermiona udýchaně, vytáhla z hloubi svého batohu konvici s hrnky a zamířila do kuchyně.

Pro Harryho byl teplý nápoj stejně příjemný, jako ohnivá whisky v tu noc, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že zahnal pryč alespoň malou část vzteku, který se rozkmital v jeho hrudi. Po minutě či dvou prolomil Ron mlčení.

„Co myslíte, že se stalo s Cattermolovými?“

„S trochou štěstí se odtamtud dostali pryč,“ řekla Hermiona svírajíc svůj horký šálek.

„Jen co se pan Cattermole dovtípil, co se stalo, a svou ženou se přemístil a teď právě opouští zemi i se svými dětmi. Udělali, co jim Harry řekl.“

„Hrome, doufám, že se odtamtud dostali,“ řekl Ron, a opřel se zády o polštáře.

Zdálo se, že mu čaj dělá dobře. Už se mu do obličeje vrátila trocha barvy.

„Podle toho, jak na mě mluvili, když jsem byl on, to
nevypadalo, že by byl nějak zvlášť důvtipný. Bože, doufám, že to zvládli. Jestli kvůli nám oba skončí v Azkabanu...“

Harry se podíval na Hermionu a na mysli mu vytanula jediná otázka – zda
to, že paní Cattermoleová u sebe neměla hůlku, nezabránilo tomu, aby se společně
se svým manželem přemístila a...nezemřela v jeho náruči.

Hermiona pozorně sledovala Rona, který teď projevoval tak velkou starost o osud Cattermoleových. V jejím pohledu byla cítit taková něha, že Harry skoro myslel, že ji nachytá při tom, až Rona políbí.


„Takže ho máš?“ zeptal se ji Harry částečně i proto, aby jí připomněl, že tu stále je.

„Mám...co?“ řekla trochu překvapeně.

„Kvůli čemu jsme právě prošli tím vším? Ten medailon. Kde je?“

„Vy ho máte?“ vykřikl Ron a posunul se na podušce o něco výš. „A nikdo mi nic
neřekne! Sakra, to jste se nemohli ani zmínit?“

„No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.

Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno „S“ vysázené z drobných zelených kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.

„Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?“
zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Chci říct...víme, že je to pořád viteál?“

„Myslím, že ne,“ řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho prohlížela. „Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky poškození.“

Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.

„Myslím, že Krátura měl pravdu,“ řekl Harry. „Musíme zjistit, jak ho otevřít před tím, než ho budeme schopní zničit.“

Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic úspěšnější, než on sám.

„Cítíte to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v pěsti.

„Co myslíš?“

Ron podal viteál Harrymu.

Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?

„Co s ním uděláme?“ zeptala se Hermiona.

„Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit,“ odpověděl Harry ,a ač se mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení, kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.

„Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem,“ dodal směrem k Hermioně,
vstal a protáhnul se. „A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty zůstaneš
tady,“ dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se mu opět
vlila šedá barva.

Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám, strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili. Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.

Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.

Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny city.

Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké větší zvíře. Přesto zvedl svou hůlku, aby byl připraven. Jeho vnitřnosti, už tak rozházené nevhodnou porcí hub, teď vypadaly velmi neklidně.

Myslel, že bude cítit radost, až se jim podaří získat viteál, ale bůh ví proč, ten pocit nepřicházel. Vše, co teď cítil, když seděl a hleděl do okolní temnoty, z níž jeho hůlka mohla osvítit jen nepatrnou část, byl strach o to, co bude dál. Bylo tak těžké, dostat se až sem a snažil se o to celé týdny, měsíce, možná i roky, ale teď, když byl tady, náhle zastavil a sešel z přímé cesty. Někde venku byly další viteály, ale neměl nejmenší tušení, kde. Ani nevěděl, jak všechny vypadají a dokonce ani netušil, jak zničit ten, který se teď opíral o jeho hruď. Zvláštní bylo, že se od jeho těla vůbec nezahřál, ale zůstával chladný, jako kdyby ho právě vytáhl z ledové vody. Čas od času si Harry myslel nebo možná jen představoval, že cítí nepatrný tlukot srdce v trochu jiném rytmu, než byl jeho vlastní. Jak tak seděl v temnotě před stanem, visela nad ním nepojmenovatelná předtucha. Snažil se jí čelit, odtlačit myšlenky pryč ze své hlavy, ale stále se
k němu vracely. Ani jeden nemůže žít, když druhý zůstává naživu.

Ron a Hermiona, kteří teď tiše mluvili uvnitř stanu, mohli kdykoliv odejít, pokud by chtěli. On ale nemohl. Zdálo se mu, že zatímco sedí ve tmě a snaží se ovládnout vlastní strach a vyčerpání, viteál na jeho hrudi tikal a odpočítával čas, který mu ještě zbývá...Hloupý nápad, říkal sám sobě, takhle nemysli...


Jizva ho začínala znovu pálit. Přepokládal, že si to způsobil sám, svými myšlenkami a pokusil se začít myslet na něco jiného. Přemýšlel o chudáku Kráturovi, který na něho čekal doma a místo toho k němu dorazil Yaxley. Bude skřítek mlčet nebo řekne Smritijedovi všechno, co věděl? Harrymu se chtělo věřit, že Krátura se za posledních pár měsíců změnil natolik, aby k němu byl loajální, ale kdo může vědět, co všechno se stane?

Co když ho Smrtijedi budou mučit? Do Harryho hlavy vtrhli nepříjemné představy a tak se pokusil je také zatlačit pryč. Nebylo nic, co by mohl pro Kráturu udělat. Rozhodli se spolu s Hermionou, že se nebudou pokoušet ho přivolat – co kdyby někdo z ministerstva přišel s ním. Nemohli počítat s tím, že by přemísťování skřítků bylo oproštěno od stejné trhliny, která způsobila, že se Yaxley dostal na Grimmauldovo náměstí přichycen na okraji Hermionina rukávu.

Harryho jizva teď přímo žhnula. Věděl o tolika věcech, které ještě musí vyřešit. Lupin měl pravdu s kouzly, se kterými se v životě nesetkali, ani si je nepředstavovali. Proč mu Brumbál nevysvětlil víc? Možná si myslel, že bude mít více času, že bude žít ještě roky, možná století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud ano, mýlil se...Snape to viděl...Snape, spící had, který zaútočil na vršku věže...

A Brumbál spadl dolů...spadl...

„Dej mi to Gregorovitchi!“

Harryho hlas byl vysoký, jasný a chladný, hůlku držel před sebou dlouhými bílými
prsty. Muž, na kterého mířil, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ač nebyly vidět žádné provazy, které by ho tam držely. Houpal se tam, svázaný neviditelnými lany, ruce a nohy zkroucené kolem sebe a jeho vystrašená tvář byla červená od krve, která se mu hrnula do hlavy. Měl čistě bílé vlasy a huňaté neupravené vousy. Trochu jako Santa Claus.

„Nemám ho, už ho nemám! Ukradli mi ho před mnoha lety!“

„Nelži Lordu Voldemortovi, Gregorovitchi. On to pozná...vždycky to pozná.“

Oči muže, který tu před ním visel, byly rozšířené, plné strachu a zdálo se, že se stále rozšiřují víc a víc, dokud jejich temnota nepohltila Harryho úplně.

„A Harry spěchal skrze temnou chodbu v malém Gregorovitchově stavení a držel před sebou lucernu. Gregorovitch vrazil do místnosti na konci chodby a jeho lucerna osvětlila něco, co vypadalo jako dílna. Vyřezávané kusy dřeva a zlato zářící v houpavém světle lucerny. A na okně seděl jako nějaký obří pták mladý muž se zlatými vlasy. V krátkém okamžiku, když jeho tvář osvítilo mihotavé světlo lampy, uviděl Harry v jeho obličeji zvláštní uspokojení. V tom ale muž
vypálil omračující kouzlo a skočil pozpátku z okna s jásavým smíchem.

A Harry zase vyrazil ven z těch obrovských očí a Gregorovitchova tvář byla plná
hrůzy.

„Kdo byl ten zloděj, Gregorovitchi?“ řekl vysoký studený hlas.

„Nevím, nikdy jsem ho už neviděl, ne – prosím – PROSÍM!“

Bylo slyšet výkřik a objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry!“

Otevřel oči a ruku si tisknul na čelo. Sklouznul po stanu a opíral se ze strany o plátno zkroucený na zemi. Podíval se nahoru na Hermionu, jejíž vlasy teď zakrývaly ten malinký kus oblohy viditelný mezi větvemi stromů nad nimi.

„Sen,“ řekl, a rychle se posadil, aby se vyhnul Hermionině zlostnému pohledu. „Musel jsem si zdřímnout, promiň.“

„Vím, že to byla tvoje jizva! Je ti to vidět na očích! Díval ses Vol...“

„Nevyslovuj jeho jméno!“ ozval se Ronův rozčílený hlas zevnitř stanu.

„Dobře,“ odsekla Hermiona, „tak tedy do Ty-víš-čí mysli!“

„Nechtěl jsem, aby se to stalo!“ řekl Harry. „Byl to sen! Ty snad můžeš kontrolovat, o čem jsou tvoje sny, Hermiono?“

„Kdyby ses naučil používat Nitrobranu...“

Ale o tom Harry nechtěl diskutovat. Chtěl probrat to, co právě viděl.

„Našel Gregorovitche, Hermiono, a myslím, že ho zabil, ale před tím nahlédnul do jeho mysli a viděl tam...“

„Myslím, že by bylo lepší, kdybych si vzala hlídku, když jsi tak unavený, že usínáš,“ řekla chladně Hermiona.

„Já ji dokončím!“

„Ne, očividně jsi vyčerpaný. Jdi dovnitř a lehni si.“

Odešla zpět do stanu a vypadala naprosto neústupně. Harry, ač rozzlobený, ji následoval dovnitř.

Ronova stále ještě šedá tvář vykukovala z pod přikrývky na spodní posteli. Harry vyšplhal nad něj, lehnul si a hleděl na tmavý plátěný strop nad sebou. Po chvíli promluvil Ron tak tiše, aby se jeho hlas nedonesl až k Hermioněm choulící se u vchodu.

„Co Ty-víš-kdo dělá?“

Harry pevně zavřel oči, aby si vzpomněl i na sebemenší detaily toho, co před chvílí viděl. Potom zašeptal.

„Našel Gregorovitche. Zavěsil ho vzhůru nohama a mučil ho.

„Jak mu může Gregorovitch udělat novou hůlku, když visí vzhůru nohama?“

„Nemyslím...je to divný, že jo?“

Harry zavřel oči a přemýšlel o tom, co viděl a slyšel. Čím víc to probíral, tím méně smyslu mu to dávalo...Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o spojení mezí nimi, nic o tom, že by mu měl Gregorovitch vyrobit novou, mocnější hůlku, aby porazil Harryho...

„Něco od Gregorovitche chtěl,“ řekl Harry, oči stále ještě pevně zavřené. „Chtěl, aby mu to dal, ale Gregorovitch řekl, že mu to někdo ukradl
před mnoha lety...a pak...pak...“

Vzpomněl si, jak on jako Voldemort pronikl skrz Gregorovitchovy oči
do jeho vzpomínek...

„Četl v Gregorovitchově mysli a viděl mladého muže sedícího na okenním parapetu, který po Gregorovitchovi vypálil kletbu a ztratil se mu z dohledu. Ukradl to, ukradl něco, co Ty-víš-kdo chce. A já...já myslím, že už jsem ho někde viděl...“

Harry si přál ještě jednou alespoň zahlédnout tvář toho smějícího se chlapce. Ta krádež se podle Gregorovitche stala před mnoha lety. Proč mu ta tvář přišla známá?

Zvuky okolního lesa zněly uvnitř stanu tlumeně. Vše, co mohl Harry slyšet bylo Ronovo dýchání. Po chvíli Ron zašeptal: „Neviděl jsi, co ten zloděj drží?“

„Ne,...muselo to být něco malého.“

„Harry?“

Dřevěná konstrukce Ronovy postele zapraskala, jak změnil polohu.

„Harry, nemyslíš si, že Ty-víš-kdo chce něco dalšího, aby z toho vytvořil viteál?“

„Nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by to pro něj nebezpečné? Neříkala Hermiona, že už teď dostal svou duši na samou hranici svých možností?“

„Jo, ale co když o tom neví.“

„No...možná,“ řekl Harry.

Byl si jistý, že Voldemort hledal řešení, jak obejít pouto mezi svojí a jeho hůlkou a že ho chce získat od starého mistra...ale teď, když ho zabil, očividně bez toho, že by se ho zeptal byť jen na jedinou otázku o jeho vědomostech o hůlkách...

Co chce Voldemort najít? Proč, když mu leží Ministerstvo kouzel a vlastně i celý kouzelnický svět u nohou, je pryč, někde daleko a chce získat předmět, který kdysi dávno vlastnil Gregorovitch a který mu byl ukraden neznámým zlodějem?

Harry před sebou stále viděl toho blonďatého mladíka. Byl veselý, divoký, v jeho očích byl náznak darebáctví, které vyzařovalo i z Freda a George. Zmizel z okenního parapetu, jako pták a Harry už ho někdy před tím viděl, ale nemohl si vzpomenout kde...

Když je teď Gregorovitch mrtvý, je to mladý zloděj, který je v ohrožení života a ve chvílích, kdy se začalo zdola ozývat Ronovo chrápání a Harry sám pomalu upadal do spánku, byl to on, okolo kterého se točily Harryho myšlenky.

 

 

 

 

 

15.kapitola - Skřetí pomsta

 

Druhý den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším, nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem, který vyryl do kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry cítil, že by Pošuk raději chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores Umbridgeové. Potom se vrátil do stanu a čekal, až se ostatní probudí, aby si mohli promluvit, co budou dělat dál.

Harry a Hermiona měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které bylo okolo mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které by mohly prozradit, že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.

Jakmile postavili stan ukrytý v mladém podrostu, očarovali jeho okolí s novým ochranným kouzlem. Harry se ve svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro nějaké jídlo. Avšak nešlo to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města, zmrazil ho nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela mlha.

„Ale ty umíš udělat úžasného Patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil do stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo: mozkomorové.

„Nemohl jsem . . . ho udělat.“ těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu píchalo. „On byl . . . nepřišel.“

Jejich výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si znehybňující chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu zaplnil uši a on nebyl schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo všechnu jeho vůli, aby se odpoutal ze svého místa a běžel, zanechával za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi mudly, kteří je nebyli schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství všude, kam by šli.

„Takže pořád nemáme žádné jídlo.“

„Buď zticha, Rone,“ odsekla Hermiona. „Harry, co se stalo? Proč si myslíš, že by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!“

„Nevím.“

Sedl si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál tak dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v Bradavickém expresu.

Ron nakopl nohu od židle.

„Co?“ zavrčel na Hermionu. „Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby, co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!“

„Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory,“ řekl Harry dotčeně.

„Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!“

„To se hodí.“

„A co to s tím mám — ?“

„Samozřejmě!“ zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením ztichli.

„Harry, dej mi ten medailon! No tak,“ řekla netrpělivě a poklepala na něj prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!“

Nastavila ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si neuvědomil, že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje těžká síla, dokud oba pocity neustoupily.

„Lepší?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, mnohem lepší!“

„Harry,“ řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu připomínal návštěvu nemocného, „nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?“

„Co? Ne!“ bránil se, „Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho měl na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne? Ginny mi říkala, že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala.”

„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. „No, možná bychom ho neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu.“

„Nenecháme tady ležet viteál,“ prohlásil pevně Harry. „Když ho ztratíme,
když ho ukradnou—„

„No, dobře, dobře,“ řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si ho za tričko, aby nešel zahlédnout.

„Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho.“

"Skvělý,“ řekl popudlivě Ron, „a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom prosím jít pro nějaké jídlo?“

„Dobře, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona a letmo pohlédla na Harryho. „Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové.“

Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě, odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.

„To není krádež, že ne?“ zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali míchaná vajíčka na topince.

„Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?“

Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, „E -nee, 'ty se moc staráš. 'Vidu!“

A vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně najedení. Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry se cítil šťastný a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních hlídek.

Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný žaludek znamená dobrou náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry tím byl nejméně překvapen, protože strpěl mnoho období blízkých k vyhladovění u Dursleyových.

Hermiona snášela dobře ty noci, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než bobule nebo staré sušenky, možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě mlčela. Ron byl ale zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky nebo Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým. Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával se přímo nepřátelským.

„Tak kam dál?“ byla jeho stálá písnička. Vypadalo to, že nemá žádné vlastní nápady, ale jenom čeká až Harry a Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on seděl a dumal nad malými zásobami jídla.

Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné hodiny, když zkoušeli přijít na to, kde jsou ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty se začaly stále více opakovat, protože neměli žádné nové informace.

Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa, která jsou pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom Albánie, kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.

„Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno odpoledne,“ řekl Ron sarkasticky.

„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do exilu a Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý,“ řekla Hermiona. „Víme, že had není v Albánii, je většinou s Vol—„

„Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?“

„Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým—spokojen?“

„Nijak zvlášť.“

„Neumím si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese,“ řekl Harry, který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě proto, že chtěl přerušit to protivné ticho. „U Borgina a Burkese byli experti ve věcech černé magie, ihned by poznali viteál.“

Ron si demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a pokračoval, „Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v Bradavicích.“

Hermiona si povzdychla

„Ale Brumbál by ho našel, Harry!“

Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.

„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-“

„O!"

„TY-VÍŠ-KDO!“ křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. „Jestli je nějaké místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!“

„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“

„Ano, jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo, že je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-“

„Je to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?“ zeptal se Ron. Tahal za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho uchopit a zaškrtit ho s ním.

„Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co odešel,“ řekla Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry.

„A Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš z jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?“

„Jo,“ řekl Harry.

„Ale on tu práci nedostal, že?“ řekla Hermiona. „Takže nikdy nedostal šanci najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!“

„No dobře,“ řekl Harry rezignovaně. „Zapomeňte na Bradavice.“

Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.

Hermiona se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák plný kanceláří.

„Můžeme zkusit se prokopat k základům?“ polovičatě navrhla Hermiona.
„Tady by viteál neschoval,“ řekl Harry. Věděl to celou dobu.

Sirotčinec bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem neuložil část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost a tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik vzdálený, jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo od budovy U Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a mramorovými podlahami.

I když neměli žádný plán, pokračovali v cestě krajinou, stavěli stan radši na různých místech každou noc. Každé ráno se ujistili, že odstranili všechna vodítka k jejich přítomnosti a potom vyrazili, aby našli jiné osamocené místečko v ústraní, cestovali pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin útesů, na fialová vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do kryté oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou židličkovanou a hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože odměnou bylo dvanáct hodin většího strachu a úzkosti.

Harryho neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.

“Co? Co jsi viděl?“ dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.

“Tvář,“ zamumlal pokaždé Harry. „Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche.“

A Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron doufá, že mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově řádu, ale konec konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl vidět jen to, o čem zrovna Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co by rád.

Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou šťastnou tváří, a Harry si byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl Voldemort stejně jako on sám. Jak Harryho jizva stále pálila, veselý, blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho vzpomínkách. Naučil se potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže ostatním dvou neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl je zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.

Když se dny natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona si povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil do stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti, jak mají hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si uvědomili, že se k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody, aby vypadali zaneprázdnění.

Harry si nemohl pomoci, ale byl zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem on nyní viděl bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký tajný plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také zklamaná jeho chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o dalších místech pro viteál, ale jediný, který mu neustále přicházel na mysl byly Bradavice a stejně jako nikdo z ostatních si nemyslel, že by to bylo pravděpodobné a přestal to připomínat.

Podzim se převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na kompostech ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr a déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci, nedostatek lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce proti Voldemortovi.

„Moje matka,“ řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
„umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu.“

Rozmrzele strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se automaticky podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se zlatý řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání medailonu.

„Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu,“ namítla Hermiona, „nikdo to nedokáže. Jídlo je první z pěti Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu Elementárního Přem-“

„Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?“ ozval se nerudně Ron žmoulající rybu mezi zuby.

„Je nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud ovšem víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při ruce to-“

„Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné,“ přerušil ji Ron.

„Harry tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu, že jsem holka, předpokládám!“

„Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!“ odhodil míč na její stranu hřiště.

Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.

„Jestli chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu sedět a dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-“

„Buďte zticha!“ řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
„Buďte zticha, můj bože!“

Hermiona vypadala zaraženě.

„Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-“

„Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!“

Harry se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich. Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.

„Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?“ zašeptal Harry k Hermioně.

„Ano,“ řekla tiše. „Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a kdokoli jsou.“

Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk odvalujících se kamenů, hovor nějakých lidí, silné šplouchání vody. Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, která rozmístili kolem sebe, byla naštěstí dostačující i ve tmě, která je rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud to byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla budou podrobena první zkoušce před černou magií.

Hlasy se stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli zurčení řeky to nebylo vůbec jisté.

Hermiona uchopila perleťovou kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo najít ultradlouhé uši a hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili do uší a poslouchali, co se děje před stanem.

Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.

„Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není na ně příliš brzy? Accio losos!“

Párkrát to zvláštně zastříkalo a poté proti proudu vyskočila ryba. Někdo vděčně vykřikl jako prasátko.
Harry si vložil ultradlouhé uši hlouběji: přes tekoucí vodu bylo složitější zaslechnout, co si povídají. Jenže oni nehovořili angličtinou, nebo jiným lidským jazykem. Byl to hrubý nemelodický tón, jaký kdy v životě slyšeli. Připomínalo to chrčení a jakési drnčení, spíš hrdelní zvuky. Jeden z nich hovořil hlubším, pomalejším hlasem, narozdíl od druhého.

Oheň tančil na druhé straně břehu, letmé stíny procházely mezi plameny a stanem. Vůně opékaného lososa Harrymu, Ronovi a Hermioně zatemňovala správný úsudek. Poté už jen slyšeli cinkání příborů o talíře nově příchozích a první z mužů začal opět hovořit.

„Tady Griphooku, Gornuku.“

„Skřeti“, udělala Hermiona grimasu Harryho směrem a ten přikývl.

„Děkujeme,“ řekli skřeti unisono v angličtině.

„Takže, vy tři jste jak dlouho na útěku?“ zeptal se další hlas teď už vyzrálý a příjemnější, byl to hlas Harrymu nejasně známý, Harry jen nevěděl, neměl představu o koho jde.

„Šest týdnů... nebo sedm? Už jsem zapomněl,“ odpověděl unavený muž. „Potkal jsem Griphooka jako prvního a nekrátce na to potom Gornuka. Je hezké mít společnost.“

Tady udělal menší odmlku.

„A co tebe přimělo odejít, Tede?“ pokračoval.

„Věděl jsem, že pro mne přijdou,“ zazněl opět ten přátelský veselý hlas, Tedův hlas a Harry najednou pochopil, o koho tu jde: byl to otec Tonksové!

„Slyšel jsem totiž, že se kolem mého obydlí pohybují Smrtijedi, takže jsem se rozhodl rychle, a to odejít pryč.
„Odmítl jsem výjimku být registrován jako mudla, viděl jsem to jako otázku času, věděl jsem, že musím opustit svou rodinu. Moje žena je v pořádku, ona je totiž čistokrevná čarodějka. A pak jsem potkal tadyhle Deana, asi před pár dny, že chlapče?“

„Jo,“ odpověděl další hlas, který byl už nyní Harrymu, Ronovi i Hermioně důvěrně známý. Pocítili záchvěv vzrušení, vždyť šlo o jejich nebelvírského spolužáka Deana Thomase!

„Mudla?“ zeptal se první muž.

„Ano, dalo by se říct,“ řekl Dean. „Můj otec opustil mou matku, když jsem byl ještě malé dítě. Nemám žádný důkaz, jestli byl třeba kouzelník.“

Nastalo ticho, tedy krom neustálého žvýkání, pak ale Ted promluvil znovu.

„Musím říct, Dirku, jsem překvapen, že jsem tě dokázal doběhnout. Potěšen, ale překvapen. Říkal jsi, že jsi byl chycen.“

„Byl,“ řekl Dirk, „ byl jsem napůl cesty do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Někdo Dawlishe omráčil a já si pak vzal jeho koště. Bylo to jednodušší, než si myslíš: nepočítal jsem s tím, že bude za moment v pořádku. Ale byl hodně popletený. Rád bych si potřásl rukou s kouzelníkem nebo s čarodějkou, kdo mi zachránil život.“

Tady nastala další pauza, kdy jen praskal oheň a bylo slyšet šumění vody.

Teď řekl: „A kde jste se vzali vy dva? Já, ehm, žil v přesvědčení, že sloužíte tomu – jehož – jméno – nesmíme – vyslovit.“

„Pak jste žil ve špatném přesvědčení,“ odpověděl skřet s pisklavějším hláskem. „My si žádnou stranu nevybíráme. Tohle je válka čistě jen mezi kouzelníky.“

„Jak jste se sem potom dostali?“

„Můj dojem byl v rozumnosti,“ řekl skřet s hlubším tónem řeči. „Být odmítnut jsem považoval za nemístnou žádost. Mohu říci, že má osoba se cítila bezpečněji v ohrožení.“

„O co vás žádali?“ zeptal se Ted.

„Špatné povinnosti - přiměřené důstojnosti mé rasy,“ odpověděl skřet, jeho hlas byl tvrdší a méně lidský, jak to řekl. „Nejsem domácí skřítek.“

„A co ty, Griphooku?“

„Stejné důvody,“ řekl skřet vysokým hlasem. „Gringottovi už dále nejsou kontrolováni výhradně mou rasou. Neuznávám žádného kouzelníka jako svého pána.“

Ještě si něco v nářečí zamrmlal pod vousy a Gornuk se usmál.

„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se Dean.

„Říkal,“odpověděl Dirk, „že existují věci, které kouzelníci také neuznávají.“

Nastala krátká pauza.

„Nechápu to,“ řekl Dean.

„Já jsem udělal svoji malou pomstu před tím, než jsem odešel,“ řekl Griphook anglicky.

„Jsi správnej chlap - skřet,“ poznamenal Ted letmo. „Předpokládám, že se nepodařilo uzamknout Smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s vysokou ostrahou.“

„Kdybych ho tam měl , ten meč by mu stejně nepomohl probít se ven,“ odpověděl Griphook.

„Dean a já tady pořád něco postrádáme,“ řekl Ted.

„Třeba je to Severus Snape, ačkoli on to neví,“ řekl Griphook a oba skřeti propukli ve zlomyslný smích.
Uvnitř stanu bylo Harryho dýchání mělké vzrušením: on a Hermiona na sebe zírali a poslouchali nejpozorněji, jak jen dokázali.

„Neslyšel jsi o tom, Tede?“zeptal se Dirk. „O dětech, kteří se snažili ukrást Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích?“

Jako by Harrym projel elektrický výboj, drásající každý jeho nerv, takže stál na místě jako přikovaný.

„Neslyšel jsme o tom,“ řekl Ted, „nepsali to v Denním Věštci?“

„Těžko,“ usmál se Dirk. „Griphook mi tady řekl, že o tom slyšel od Billa Weasleyho, který pracuje tady v bance. Jedno z dětí, které se pokoušelo vzít meč, byla Billova mladší sestra.“

Harry letmo pohlédl směrem k Hermioně a Ronovi, kteří svírali ultradlouhé uši, tak pevně, jako záchranné lano.

„Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapeovy kanceláře a rozbili skleněnou vitrínu, kde byl patrně uložen meč. Snape je chytil na schodišti, když se pokoušeli propašovat meč.

„Ah, měli štěstí,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že by byli schopni použít ten meč proti Vy-víte-komu“ Nebo proti Snapeovi samotnému?“

„Takže, ať si mysleli, že s tím mečem udělají cokoli, Snape se rozhodl, že ten meč nebyl na stávajícím místě v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, dle mého předpokladu, dostal Snape pravomoc od Vy-víte-koho. Poslal tedy meč do Londýna, aby byl raději uložen u Gringottů.“

Skřeti se začali znovu smát.

„Pořád nechápu, co je tady vtipného,“ řekl Ted.

„Je to výmysl,“ zaskřehotal Griphook.

„Nebelvírův meč!“

„Ale ano. Je to kopie-excelentní kopie, jen co je pravda - ale je to produkt kouzelníků. Originál byl před staletími skut skřety a jistě měl vlastnosti, které mají pouze zbraně vyrobené skřety. Ať je Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru v Gringottově bance.“

„Vidím,“ řekl Ted, „ a chápu to tak, že ses neobtěžoval to Smrtijedům říct?“

„Nevidím důvod obtěžovat je informacemi,“ řekl samolibě Griphook, a teď se připojili ke Gornukovu a Dirkovu smíchu.

Ve stanu zavřel Harry oči, ochotný položit někomu na otázku, na kterou potřeboval odpověď. Po minutě, která mu připadala, jakoby jich bylo deset, se Dean podvolil: byl taky (Harry si to pamatoval skrz úder, který mu Dean ušťedřil) ex-přítelem Ginny.

„Co se stalo s Ginny a se všemi ostatními? Jedna, která se to pokoušela ukrást.“

„Oh, byli potrestáni, a to tvrdě,“ řekl Griphook lhostejně.

„Jsou přesto v pořádku?“ zeptal se rychle Ted, „myslím, že Weasleyovi nepotřebují více zraněných dětí, že?“

„Pokud se nemýlím, tak neutrpěli vážná zranění,“ odpověděl Griphook.

„Naštěstí pro ně,“ řekl Ted. „ Se Snapeovou mocí předpokládám, že bychom měli být jenom rádi, že jsou ještě na živu.“

„Copak vy tomu příběhu věříte? Vy, Tede?“ otázal se Dirk. „Vy věříte, že Brumbála zabil Snape?“

„Samozřejmě, že ano,“ ozval se Ted. „Nechystáte si tu sednout a říct mi, že si myslíš, že s tím měl Potter co dočinění?“?“

„Je těžké v těchto dobách něčemu uvěřit,“ zamumlal Dirk.

"Znám Harryho Pottera,“ řekl Dean, „a myslím si, že je opravdu Vyvoleným nebo jak mu chcete říkat."

„Rád bych věřil, že je, synu,“ pokračoval Dirk, „pevně věřil. Ale kam zmizel? Zkuste se pozvednout nad věcí. Copak si myslíte, že by věděl něco, co nevíme my anebo má něco zvláštního za úkol, jako že by teď třeba venku bojoval a rozšiřoval řady rebelů, místo toho aby se teď někde ukrýval? Víte, že teď spadl do pasti -"

„Vyvolený?!“ pousmál se Ted. „Čtete moc lží, Dirku. Hledejte fakta, například v Jinotaji.“

Dirk náhle vydal něco, co se podobalo velmi hlasitému skřeku, jako kdyby spolkl rybí kost; nakonec zaprskal: „Jinotaj? Tu snůšku nesmyslů, který vydává Xenophilius Láskorád?“

„Ne, není takový blázen, jak vypadá,“ odporoval mu Ted. „Měl byste se na to podívat, vytiskl všechny věci ohledně ignorování Vyvoleného. V posledním vydání nebyla ani jedna zmínka o muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho to nechají uveřejňovat, to nevím, ale Xenophilius říká, že úplně nejpřednější povinnost každého kouzelníka, který je proti Vy-víte-komu, aby Harry Potterovi věřil a pomáhal mu.“

„Těžko někdo může pomáhat chlapci, který zmizel z povrchu zemského,“ namítl Dirk.

„Poslouchejte, sama skutečnost, že chlapce ještě nechytili, je obrovský úspěch,“ řekl Ted.

„Rád bych od něj přijal pár rad; ale snažíme se, aby zůstal svobodný a nezajatý, ne?“

„No, tak v tomto jste uhodil hřebík na hlavičku,“ prohodil Dirk hlasitě. „S celým ministerstvem a všemi jeho informátory, kteří jej hledají, bych čekal, že už bude dávno chycený. Myslíte si, že už ho chytili a zabili, bez toho, aniž by o tom informovali lidi?“

„Ne! To neříkejte, Dirku,“ zamumlal Ted.

Nastala dlouhá odmlka, naplněná zvukem cinkání nožů a vidliček.

Když začali opět mluvit, znovu nahodili téma, mají-li tu přespat anebo se vrátit zpět ze zalesněné stráně na bezpečnější místo. Rozhodli se, že stromy jim poskytnou lepší úkryt, uhasili oheň, a začali se vzdalovat zpět do lesa a jejich hlasy se začaly ztrácet. Harry, Ron a Hermiona si svinuli zpět své Ultradlouhé uši. Harry, který se za každou cenu snažil zůstat potichu, měl stále větší problém je odposlouchávat a nakonec vyhrkl – „Ginny – meč -“

„Já vím,“ ozvala se Hermiona.

Sáhla pro malou tašku, tentokrát jí pravé rameno kleslo k levému podpaží.

„Tady... my... jsme,“ říkala mezi zuby, když vytahovala nějaké věci.
Konečně se jí podařilo dostat okraj zlaceného rámu obrazu. Harry přispěchal, aby jí pomohl. Portrét byl prázdný, proto Hermiona vzala svou hůlku a namířila na něj připravená v ten moment říci zaklínadlo.

„Pokud někdo vyměnil ten meč v Brumbálově pracovně,“ říkala, „Phineasi Nigellusi, viděl jste někoho vcházet do jeho pracovny s nějakým pouzdrem?“

„Vždyť pořád spí,“ řekl Harry, ale stále zadržoval dech, když Hermiona mířila hůlkou na látku stanu. Poté řekl: „Ehm... Phineas- Phineas Nigellus?“

Nic.

„Phineasi Nigellusi!“ řekla Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, můžeme s vámi hovořit?“

„Prosím...Pořád pomáhat,“ ozval se jeho obvyklý studený sarkastický hlas a vstoupil do svého portrétu.

Jako první zakřičela Hermiona: „Obscura!“

A temnota se zjevila nad Phineasem Nigellusem a jeho černé zchytralé oči udeřila tak, že vykřikl bolestí.

„Co – jak se opovažujete – co si myslíte - ?“

„Velmi se omlouvám, profesore Blacku,“ pípla Hermiona, „ale je to nezbytné opatření.“

„Zaprvé, odstraňte tuhle zkaženou přísadu! Řekl jsem, odstraňte to! Kazíte velmi krásné dílo! Kde to jsem? O co tu jde?“


Nikdo neví, kde jsme,“ pronesl Harry a Phineas Nigellus ztuhl, zanechal pokusů vyvléknout se z něčeho, co mu zakrývalo oči.

„Je to snad hlas ‚nepolapitelného‘ pana Pottera?“

„Možná,“ řekl Harry, aby udržel zájem Phinease Nigelluse. „Máme pár otázek, na které bychom se vás rádi zeptali – týkají se Nebelvírského meče.“

„Ach,“ řekl Phineas Nigellus, který otáčel hlavou sem a tam, aby zahlédl Harryho, „Ano. To byla ta hloupá dívka, co jednala úplně nejnemožněji -"

„Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron okamžitě.

Phineas Nigellus povytáhl obočí. „Kdo je tu další?“ zeptal se a opět otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón se mi ani trošku nelíbí! Ta holka a její přátelé měli šílenou odvahu… Krást v ředitelně.“

„Nic tam nekradla!“ promluvil Harry. „Ten meč Snapeovy nepatří.“

„Ale patří škole profesora Snapea,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok na něj ta Weasleyovic holka měla? Zasloužila si svůj trest, stejně jako ten idiot Longbottom a ta střelená Láskorádová!“

„Neville není idiot a Lenka není střelená!“ odpověděla Hermiona.

„Kde to jsem?“ opakoval Phineas Nigellus a opět začal zápasit s tím, co mu zakrývalo oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mne odnesli z domu mých předků?“

„Na tom nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptala se Hermiona naléhavě.

„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa, aby tam udělali něco pro toho troubu Hagrida.“

„Hagrid není trouba!“ odpověděla Hermiona pronikavě.

„A Snape si myslel že je to trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se pravděpodobně s Hagridem dobře bavili. Zapovězený les… Už měli co dělat s mnohem horšími věcmi než to!“

Ulevilo se mu, představoval si, že Snape používal přinejmenším kletbu Cruciatus.

„Co nás opravdu zajímá, profesore Blacku, je, jestli někdo předtím jiný, ehm, odnášel meč. Třeba kvůli čištění, nebo tak?“

Pineas Nigellus se přestal pokoušet osvobodit své oči a zachechtal se.

„Mudlovská šmejdko,“ řekl, „Ocel, kterou vyrobili skřeti, nepotřebuje čistit, ty jednoduchá holko. Skřetí stříbro odpuzuje normální špínu, absorbuje pouze to, co ji posílí. “

„Neříkej Hermioně, že je jednoduchá,“ řekl Harry.

„Tato hádka mne unavuje,“ odvětil Phineas Nigellus. „možná je čas abych se vrátil do ředitelovy kanceláře…?“

Stále ještě oslepený začal tápat po okraji obrazu a pokoušel se najít cestu pryč z tohoto obrazu zpět do toho v Bradavicích. Harry náhle dostal nápad.

„Brumbál! Můžeš nám sem přivést Brumbála?“

„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.

„Brumbálův portrét – nemohl bys ho sem přivést s sebou, do svého obrazu?“

Phineas Nigellus se otočil směrem, odkud zněl Harryho hlas.

„Očividně nejen mudlovští šmejdi jsou ignoranti, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou mezi sebou cestovat, ale nemohou pryč z hradu, s výjimkou návštěv obrazů jich samotných jinde. Brumbál sem se mnou nemůže, a po tom, co jste mi tu provedli, vás mohu ujistit, že ani já vás již znovu nenavštívím!“

Harry sklíčeně sledoval Phineasovy další pokusy opustit obraz.

„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám říci, kdy naposledy byl meč vyndán z vitríny? Myslím předtím, než ho ukradla Ginny.“

Phineas si netrpělivě odfrkl.

„Myslím, že naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vyndaný když jej profesor Brumbál použil, aby se dostal do nějakého prstenu.“

Hermiona se podívala po Harrym. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem Nigellem Blackem, který se opět pokoušel dostat k východu, říkat cokoli dalšího.

„Takže dobrou noc vám všem,“ řekl trochu jízlivě a začal opouštět obraz.

Ještě než úplně zmizel, Harry náhle vykřikl, „Počkejte! Řeknete Snapeovi, že jste nás viděl?“

Oslepená hlava Phinease Nigella se vrátila do obrazu.

„Profesor Snape má mnohem důležitější věci na starosti. Dobrou noc, Pottere!“

S těmito slovy zmizel úplně a nenechal za sebou nic, kromě temného obzoru.


„Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Já vím!“ zvolal Harry.

Začal máchat rukama ve vzduchu, protože se nemohl ovládat. To bylo mnohem více než čekal. Chodil sem a tam po stanu a měl pocit jako by mohl uběhnout míli. Už ani necítil hlad. Hermiona uklidila obraz Phinease Nigella zpět do batohu, rychle jej zadělala, odhodila do rohu a s rozzářeným výrazem pohlédla na Harryho.

„Ten meč dokáže zničit viteály! Skřetí čepele vstřebají jen to, co je posílí – Harry, ten meč je nasáklý baziliščím jedem!“

„A Brumbál mi ho nedal, protože ho stále ještě potřeboval, chtěl ho použít na ten medailon…“

„… a musel si uvědomit, že by ti nedovolili si ho nechat podle jeho poslední vůle…“

„… takže vyrobil kopii…“

„… a falešný meč vložil do vitríny….“

„… a ten skutečný nechal… kde?“

Dívali se jeden na druhého a Harry cítil, že odpověď neviditelně plula ve vzduchu nad nimi, na dosah ruky. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo snad řekl, ale Harry si to neuvědomoval?

„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Mysli! Kde by ho mohl nechat?“

„V Bradavicích ne,“ odpověděl Harry, který stále ještě pochodoval po místnosti.

„Někde v Prasinkách?“ hádala Hermiona.

„Chroptící chýše?“ řekl Harry. „Nikdo tam přeci nechodí.“

„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to trochu riskantní?“

„Brumbál Snapeovi věřil,“ připomněl Harry.

„Ne dost na to, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.

„Jo, to je pravda!“ odpověděl Harry a cítil se potěšen, že Brumbál Snapeovi přeci jen úplně nevěřil.

„Takže ukryl meč někde daleko od Prasinek, že? Co myslíš ty, Rone? Rone?“

Harry se rozhlédl. Na okamžik ho napadlo, že Ron opustil stan, ale pak si všiml, že leží ve stínu svého lůžka a má velice tvrdý výraz.

„Oh, vy jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“

Ron si odfrkl a díval se na spodek vrchní palandy. „Jen pokračujte, vy dva. Nenechte mě rušit vám zábavu.“

Harry se zmateně podíval na Hermionu, ale ta jen zatřásla hlavou, očividně v koncích stejně, jako on.

„Co máš za problém?“ zeptal se Harry.

„Problém? Žádný není,“ odpověděl Ron, stále odmítající se podívat do Harryho tváře. „Nic, co by tě mělo zajímat.“
Bylo slyšet zvláštní klapání nad jejich hlavami, začínalo pršet.

„Takže ty nemáš problém?“ nevěřil Harry. „Vyklop to.“

Ron zahoupal svýma dlouhýma hohama a posadil se. Vypadal umíněně, což bylo pro něj neobvyklé.

„Jak chceš. Nečekej ode mě, že budu skákat kolem stanu a hledat ztracenou věc. Je to nesmysl, pokud si to neuvědomuješ.“

„Neuvědomuješ?“ opakoval Harry. „Neuvědomuješ?“

Kap, kap, kap. Déšť nyní padal více a silněji. Harry jakoby předpokládal, že něco podobného z Rona vypadne, ale že to bude takový dopad, to nečekal ani v nejmenším. Donutilo ho to mírně se zamyslet.

„Není fér, že zde nemám ani kousek svého života,“ řekl Ron. „Víš přece, že mám obvázanou paži a je mi zima a jsem hladový. Myslel jsem si, že po tolika týdnech hledání bychom něčeho mohli dosáhnout.“

„Rone,“ řekla Hermiona tak tiše, že ji Ron přes padající a bubnující kapky deště stěží slyšel.

„Myslel jsem si, že víš, pro co ses to rozhodl.“

„Jo, já taky.“

„Takže kterou část jsi, zatímco putujeme, nečekal?“
Naštvanost se Harrymu vtírala pomalu do hlasu, ačkoli před tím se jen bránil.
„Myslel sis, že budeme nocovat v pětihvězdičkových hotelích? Že najdeme viteál každý den? Že se vrátíš k mamince do Vánoc?“

„Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ křikl Ron a jeho slova bodla do Harryho jako nože. „Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co dělat, že máš reálný plán!“

„Rone!“ řekla Hermiona už teď o trochu hlasitěji, Ron ji však i přes to ignoroval.

„Pak promiň, že jsi spadl na zem,“ namítl rozhořčeně Harry. „Jsem s tebou jako ty se mnou od začátku, ne? Řekl jsem ti vše, co řekl Brumbál mně. A konečně jsi přece nic nenamítal, našli jsme jeden viteál-“

„Jo ale jen to, že bychom ho měli zničit a pak najít ty zbylé – vždyť to jsou prázdná slova.“

„Rone, sundej si ten medailon, ano?“ řekla Hermiona nezvykle vysokým hlasem. „Dej ho dolů, úplně ti zatemňuje úsudek ve věcech, které říkáš!“

„Však on to udělá!“ zvolal Harry, který neměl pro Ronovo chování žádnou omluvu. „Myslíš si, že jsem tak blbý, že jsem nezjistil to, že si o mně za zády povídáte? Myslíš si, že jsem neuhádl, co si myslíte?“

„Harry, my jsme ne-“

„Nelži, Hermiono!“ okřikl ji Ron hněvivě. „Copak jsi sama neříkala, že jsi zklamaná. Že si myslíš, že Harry nemá ani-“

„Takhle jsem to – takhle jsem to neřekla, Harry!“ vyjekla Hermiona.

Déšť bušil do stanu, kapky padaly na Hermionin obličej a vzrušení z těch pár sekund bylo pryč, jako by nikdy nebylo. Ještě doutnající oheň vyhasnul a vše se obrátilo do tmy a zimy. Nebelvírský meč byl schován, ale oni nevěděli kde. Tady ve stanu byli tři adolescenti, jejichž jediné štěstí bylo, že doposud žijí.

„Tak proč jsi stále tady?“ zeptal se Harry Rona.

„Zkus si tipnout,“ na to Ron.

„Pak můžeš jít domů,“ řekl Harry.

„Jo! Možná půjdu!“ zařval Ron. „Tys neslyšel, co říkali o mé sestře? Ale ty neuděláš zhola nic, je to přece jenom Zapovězený les, že? Setkal jsem se s nejhorším Potterem! Ty se vůbec nestaráš – dobře, tak já to udělám. Skvěle! Obří pavouci a duševní záležitosti -“

„Jen jsem řekl – byla s ostatními, kteří byli s Hagridem-“

„Jo, slyšel jsem to! Nestarej se! A co zbytek mé rodiny: Weasleyovi nepotřebují další zraněné dítě. Slyšel jsi i toto?“

„Já jo-“

„Ale přece se nebudeš trápit, že?“

„Rone!“ řekla hlasitě Hermiona, snažící se vynutit přístup mezi ty dva. „Nemyslím si, že se to doopravdy stalo, nic přece nevíme: přemýšlej, Rone! Bill je vyděšený, spousta lidí to musí vidět, George přišel o ucho a ty logicky předpokládáš, že jsi teď na řadě. Myslím, že jen mínil, že-“

„Ach, takže ty jsi si jistá, jo? Dobrá tedy, nebudu se o ně trápit. Pro tebe je to jednoduchý, že? Když jsou tvoji rodiče daleko-“

„Moji rodiče jsou mrtví!“ vykřikl hněvivě Harry.

„Jo a moji ty tvé můžou každým dnem následovat!“ uhodil na něj Ron.

„Tak BĚŽ!“ zakřičel na něj Harry. „Utíkej za svou maminkou, jen si jdi! Aby dala hodně dobrého jídla, když je to tady tak na-“

„Prestego!“ zaječela Hermiona mezi Harrym a Ronem vznikla neviditelná stěna. Oba se vyděsili, když je ta nově vytvořená bariéra od sebe odhodila. Harry pocitíl něco pálivého vůči Ronovi a Ron také: něco se mezi nimi zlomilo.

„Nech tady viteál,“ řekl Harry.

Ron odhodil řetízek na nejbližší židli. Otočil se k Hermioně.

„Co to děláš?“

„Co tím míníš?“

„Ty tu zůstáváš, nebo co?“

„Já...,“ její obličej se stáhnul do úzkostné grimasy. „Ano -ano. Já zůstávám. Řekli jsme přece, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme-“

„Hm bezva,“ odtušil Ron, „takže sis vybrala jeho.“

„Rone, ne! Vrať se zpátky, prosím, vrať se zpátky!“

Byla zastavena vlastním štítovým kouzlem, které vytvořila včerejší noci na jeho ochranu

Harry pořád tiše stál a naslouchal Hermioninu vzlykání a volání Ronova jména.

Po několika minutách se vrátila. Mokré vlasy se jí lepily na obličej.

„J-je p-p-pryč! Z-zmizel!“

Zhroutila se na židli a dala se do bezútěšného pláče.

Harry byl jako omámený. Sehnul se pro viteál a pověsil si ho na krk. Zakryl Ronovým povlečením Hermionu, měl o ni starost. Poté vlezl do své postele a zíral do tmy na plátěnou střechu stanu a poslouchal bubnující déšť.

 

 

 

 

 

 

 

16. kapitola - Godrikův důl

 

Když se Harry dalšího rána probudil, chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo. Dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron nikdy neodešel a je stále tady.
Když ale otočil hlavou na posteli a uviděl Ronovo opuštěné lůžko, bylo to pro něj, jako by uviděl mrtvolu. Seskočil ze své postele a snažil se nekoukat směrem k té Ronově. Hermiona, která již byla vzhůru a dělala cosi v kuchyni, mu ani nepopřála dobrá ráno a ve chvíli, kdy vešel dovnitř, odvrátila hlavu jinam.

Je pryč, říkal si Harry v duchu. Je pryč. Musel na to pořád myslet, i když se myl a oblékal, jako kdyby věřil, že opakováním zmírní šok, který to v něm vyvolalo. Je pryč a už se nevrátí. A Harry věděl, že je to pravda, protože ve chvíli, kdy opustí toto místo, jejich ochranná kouzla způsobí, že už je Ron nebude schopen najít.

Snídani snědli v naprostém tichu. Hermiona měla oteklé červené oči a bylo vidět, že celou noc nespala. Sbalili si věci a Hermiona si dávala na čas. Harry věděl, proč chce chvíle strávené na břehu řeky prodloužit. Několikrát se upřeně zadívala ke vchodu a pravděpodobně si namlouvala, že přes bubnování dešťových kapek slyší zvuk kroků. Ale žádná červenovlasá postava se mezi stromy neobjevovala.

Pokaždé, když ji Harry napodobil a rozhlédl se kolem (nemohl si prostě pomoct, aby sám malinko nedoufal v Ronův návrat) a neviděl nic, než mokré kmeny stromů, explodovala v něm lahvička plná vzteku.

Slyšel Rona, jak říká: „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a s těžkým žaludkem pokračoval v balení.

Rozbahněná řeka tekoucí vedle nich se rychle zvedala a vypadalo to, že se brzy přelije až na břeh. Loudali se a balení jim trvalo o dobrou hodinu déle, než normálně.
Konečně, poté, co si Hermiona třikrát přebalila celý obsah batohu, nenašla už další důvod k tomu, aby tu dál zůstávali. Harry se jí chytil za ruku a přemístili se pryč. Znovu se objevili na návětrném, vřesem pokrytém úpatí kopce.

Okamžitě poté, co se přemístili, pustila Hermiona Harryho ruku, poodešla od něj a sedla si na velký kámen opodál. Opřela si obličej o kolena a třásla se. Harry věděl, že pláče. Pozoroval ji a věděl, že by ji měl nějak utišit, ale něco způsobilo, že stál jako přikovaný.

Cítil se napjatě a chladně. Znovu viděl opovržlivý výraz Ronovy tváře. Překračoval vřes a chodil ve velkém kruhu, v jehož středu seděla rozrušená Hermiona, která odříkávala už pravidelná ochranná kouzla.

Nezmínili se o Ronovy po několik dalších dní. Harry byl odhodlán už nikdy nevyslovit jeho jméno a Hermiona pravděpodobně věděla, že neexistuje síla, která by ho k tomu přinutila, i když občas v noci, když si myslela, že spí, slyšel, jak vzlyká.

Harry také začal vyndávat Pobertův plánek a zkoumal ho ve světle své hůlky. Čekal na okamžik, kdy se bod se štítkem „Ron Weasley“ znovu objeví v chodbách bradavického hradu, chráněn tím, že je nositelem „čisté krve.“

Ron se však neobjevoval a po čase Harry zjistil, že se na něj dívá jenom kvůli Ginnině jménu v dívčí ložnici a přemýšlel, jestli intenzita jeho pohledu způsobí, že pronikne do jejích snů a dá jí nějak vědět, že na ní myslí a doufá, že je v pořádku.

Celé dny zasvětili přemýšlení o tom, kam mohl Brumbál schovat Nebelvírův meč, ale čím víc o tom mluvili, tím zoufalejší a za vlasy přitaženější byly jejich spekulace.
I kdyby ho na nože brali, nemohl si Harry vzpomenout, že by se Brumbál jedinkrát zmínil o místě, kam by něco schoval. Byly chvíle, kdy nevěděl, jestli je víc naštvaný na Rona, nebo na Brumbála.
´Mysleli jsme, že víš, co děláš...Mysleli jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat...Mysleli jsme, že máš skutečný plán!´

Musel si to přiznat – Ron měl pravdu. Brumbál mu nezanechal vůbec nic. Vypátrali jeden viteál, ale ani netušili, jak ho zničit. Ostatní byly stejně nedostupné, jako dřív.
Beznaděj hrozila, že ho úplně zaplaví. Byl překvapený svým odhodláním zatáhnout své přátele na bludnou a nesmyslnou cestu.
Nic nevěděl, neměl žádné nápady a neustále byl v bolestném napětí, kdy i Hermiona řekne, že už toho má dost. Že odchází.

Mnoho večerů trávili v téměř úplném tichu. Hermiona vyndala portrét Phinease Nigelluse a opřela ho o židli, jakoby chtěla, aby vyplnil část té zející díry, která tu zůstala po Ronově odchodu.
Phineas Nigellus navzdory svému dřívějšímu přesvědčení, že už se nikdy neukáže, neodolal šanci zjistit něco víc o tom, co Harry plánuje a souhlasil, že se objeví, oslepen, vždy jednou za pár dní. Harry byl vlastně rád, že ho vidí, protože to byla alespoň nějaká společnost, i když sarkastická a posměvačná.

Zjišťovali každou novinku o tom, co se děje v Bradavicích, ale Phineas Nigellus nebyl úplně nejlepší informátor. Uctíval Snapea, jako prvního ředitele ze Zmijozelu od doby, kdy jím byl on sám, a oni museli být velice opatrní, aby nějak nekritizovali nebo se nevhodně neptali na jeho práci, protože jinak Phineas Nigellus okamžitě opouštěl svůj portrét.

Ale přeci jen jim nějaké kusé informace zanechal.
Vypadalo to, že Snape musí neustále čelit malé vzpouře ze strany tvrdého jádra studentů.
Ginny dostala zakázáno chodit do Prasinek a Snape obnovil dekret Umbridgeové o zákazu sdružování více, než tří studentů a všech neoficiálních studentských kroužků. Z toho všeho si Harry vyvodil, že Ginny a možná i Neville a Luna dělali všechno proto, aby mohli pokračovat v Brumbálově armádě.

Těchto několik neúplných zpráv způsobilo, že Harry chtěl vidět Ginny tak moc, až z toho dostával bolesti břicha, ale také znovu myslel na Rona, Brumbála a samotné Bradavice, které mu chyběly skoro stejně tak, jako jeho bývalá přítelkyně.

Když Phineas mluvil o Snapeových tvrdých opatřeních, Harryho doháněla k šílenství představa, že by se jednoduše vrátil do školy a přidal se k odboji proti Snapeově režimu. Dosyta se najíst, mít svou měkkou postel a mít na starost ostatní, byla pro něj momentálně ta nejkrásnější představa na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je hledanou osobou číslo jedna a je na něj vypsána odměna deset tisíc galeonů.

Jít do Bradavic by bylo asi stejně nebezpečné, jako jít rovnou na Ministerstvo kouzel. Phineas Nigellus mu to bezděčně připomněl, když mu uklouzla otázka o tom, kde spolu s Hermionou jsou. Hermiona ho pokaždé, když to udělal, dala zpátky do tašky a Phineas Nigellus po takovýchto náhlých loučeních pravidelně odmítal přijít po několik dalších dní.

Venku bylo stále chladněji. Nikde nemohli zůstat příliš dlouho, a tak, než aby zůstali v jižní Anglii, kde nejhorší, co je mohlo potkat, byla zmrzlá půda, cestovali dál po celé zemi – svahy hor, kde v plískanicích sklouzával jejich stan dolů, rovná hluboká blata, kde byli často zaplaveni studenou vodou, nebo malý ostrůvek uprostřed jezera ve Skotsku, kde jim sníh přes noc napůl zbořil stan.

Už několikrát zahlédli blikat v obývacím pokoji za oknem vánoční stromek, když Harry jednoho večera znovu nadhodil to, co se mu zdálo jako jediná, dosud neprozkoumaná cesta, která jim zbývala.
Zrovna dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona byla ve skrytu neviditelného pláště v supermarketu (při odchodu upustila trochu peněz do otevřené pokladny) a Harrymu se zdálo, že je s žaludkem plným boloňských špaget a hruškového kompotu o něco přístupnější, než obvykle.

Také jí navrhl, aby si udělali pauzu v nošení viteálu, který teď visel přes palandu za ním.

„Hermiono?“

„Hmm?“ Byla zrovna zkroucená v jednom z propadlých křesel a četla Příběhy Bardla Beedla.

Nemohl si představit, co víc ještě dokáže z knihy vydolovat, protože vlastně nebyla nijak dlouhá, ale evidentně zrovna něco luštila, protože Základní zaklínačské znaky ležely otevřené na opěradle.

Harry si odkašlal. Cítil se úplně stejně, jako když před pár lety využil příležitosti k tomu, aby se zeptal profesorky McGonagallové, jestli může jít do Prasinek i přes to, že mu Dursleyovi nepodepsali jeho formulář se svolením.

„Hermiono, přemýšlel jsem a...“

„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“

Očividně ho neposlouchala. Naklonila se dopředu a podávala mu Příběhy Bardla Beedla.

„Podívej na tenhle symbol,“ ukázala na vrch stránky.
Bylo tam cosi, co vypadalo jako jméno příběhu (Harry ovšem runy neznal, takže si nemohl být jistý) a symbol, který připomínal trojúhelníkové oko s panenkou přeškrtnutou svislou čarou.

„Nikdy jsem se Starodávnými runami nezabýval, Hermiono.“

„Já vím, ale tohle není runa a není ani v Zaklínačských znacích. Myslela jsem si, že je to obrázek oka, ale není! Někdo ho tam domaloval, podívej. Je napsaný inkoustem. Přemýšlej – už jsi ho někdy před tím viděl?“

„Ne...Ne, počkej chvilku.“ Harry se podíval blíž. „Není to ten samý symbol, který měl Lunin táta na krku?“

„No, to jsem si myslela!“

„Potom je to Grindewaldovo znamení.“

Zírala na něj s otevřenou pusou.

„Cože?“

„Krum mi říkal...“

Převyprávěl jí příběh, který mu sdělil Krum na svatbě. Hermiona vypadala užasle.

„Grindewaldovo znamení?“ dívala se střídavě na symbol a zpátky na Harryho.
„Nikdy jsem neslyšela o tom, že měl Grindewald nějaké znamení. Není o tom žádná zmínka v ničem, co jsem o něm kdy četla.“

„No, jak jsem říkal, Krum si myslel, že ten symbol byl vyrytý do zdi v Kruvalu a udělal ho tam Grindewald.“

Zamračeně spadla zpátky do křesla.

„To je velmi zvláštní. Pokud je to symbol černé magie, co dělá v dětské knížce?“

„Jo, je to divný,“ řekl Harry. „A ty si myslíš, že by ho měl Brousek poznat. Byl ministr, měl by být na černou magii expert.“

„Já vím...Možná si myslel, že je to oko stejně jako já. Všechny ostatní kapitoly mají přes svůj název malý obrázek.“

Nemluvila, ale dál zkoumala podivné znamení. Harry to zkusil znovu.

„Hermiono?“

„Hmm?“

„Přemýšlel jsem. Já...Já chci jít do Godrikova Dolu.“

Vzhlédla jeho směrem, ale její oči se dívala někam daleko za něj. Byl si jistý, že stále ještě přemýšlí o tajemném znamení v knize.

„Ano,“ řekla. „Ano, taky jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že asi budeme muset.“

„Slyšela jsi správně, co jsem říkal?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že ano. Chceš do Godrikova dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Bude to nebezpečné, ale čím víc o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi zdá, že tam bude.“

„Eh...co tam bude?“ zeptal se Harry.

Na to se na něj podívala přesně tak zmateně, jak on se cítil.

„No přeci ten meč, Harry!“ Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit a navíc Godrikův Důl je rodiště Godrika Nebelvíra...“

„Vážně? Nebelvír pochází z Godrikova dolu?“

„Harry, otevřel jsi vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“

„No,“ zamumlal a poprvé po několika měsících se usmál. Svaly v obličeji měl už zvláštně ztuhlé. „Možná, že jsem je otevřel, víš, když jsem je koupil...takže vlastně jednou...“

„Vesnice je pojmenovaná po něm, myslela jsem, že ti dojde to spojení,“ řekla Hermiona a její hlas zněl skoro jako za starých časů.
Harry skoro očekával, že mu řekne, že si odskočila do knihovny. „Něco málo o Godrikově dole v Dějinách čar a kouzel bylo, počkej...“

Otevřela olemovanou kabelu a chvíli něco hledala, až nakonec vytáhla svůj výtisk staré učebnice – Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové. Listovala v ní, až našla, co hledala.

„'Po podepsání mezinárodní dohody o utajení v roce 1689 se čarodějové začali skrývat. Bylo to přirozené a postupně vytvořili jakousi svojí společnost ve společnosti. Mnoho malých vesniček lákalo kouzelnické rodiny, které se spojovaly dohromady kvůli své bezpečnosti a vzájemné podpoře. Vesnice jako Tinsworsh v Cornwallu, Horní Praporek v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie, byly známé domovy pro mnoho kouzelnických rodin, které žily v pokoji vedle mudlů.
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godric Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'“

„Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje,“ řekla Hermiona a zavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův Důl, Godric Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?”

„No jo...“

Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova Dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti, a v osobě Bathildy Bagshotové.

„Vzpomínáš, co říkala Muriel?“ zeptal se posléze.

„Kdo?“

„Vždyť víš,“ řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. „Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena.“

„Ach,“ řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:

„Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově Dole.“

„Bathilda Bagshotová,“ mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, předpokládám...“

Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.

„Co?“ řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,...“

„Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?“

Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také „senilka“.
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii – ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.

„No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova Dolu?“

„Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry.”

Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.

„Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe...”

Harry ji nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším, co řekla, ale ve skutečnosti ji nevnímal. Poprvé od té doby, co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.

Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově Dole kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu.
To bylo vše, co mu po nich zbylo.


Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova Dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.

Trvalo to celý týden – museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.

Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.

Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.

Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.

„Všechen ten sníh!” zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit – jdi vepředu, já to udělám...“

Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.

„Sundáme ten plášť,” řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: „Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!“

Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.

Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.

„Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!” řekla Hermiona.

„Opravdu?”

Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...

„Jsem si jistá, že ano,” řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. „Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov.”

Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.

„Harry, podívej!”

A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.

Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...

Jdeme,” řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.

Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...

U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh.
Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.

Za kostelem, řada za řadou vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.

„Podívej, to je hrobka Abbottových – mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!”

„Nekřič tolik!” požádala ho Hermiona.

Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili, že nemají žádnou společnost.

„Harry, tady!” zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.

„Je to – ?”

„Ne, ale podívej!” Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil, aby lépe viděl.

Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameny spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:

'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'

Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.

Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála – oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo.
Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý – jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.

Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.

Nechápal co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.

„Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil – ?” začala Hermiona.

„Ne,” řekl Harry úsečně, a hned dodal: „Pojdmě dál hledat.” a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl – nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů pokazit vztekem.

„Tady!” zakřičela znovu Hermiona ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. “Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter.”

Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.

„Harry, pojď na moment sem.“

Nechtěl se znovu zdržovat a jen váhavě prošel sněhem zpět k ní.

„Co je?“

„Podívej se na tohle!“

Hrob byl mimořádně starý, počasím poškozený tak, že jen stěží dokázal přečíst jméno. Hermiona mu však neukazovala jméno, ale symbol nad ním.

„Harry, to je ta značka z knihy!“

Harry zíral na místo, které měla na mysli. Kámen byl natolik starý, že nebylo snadné zjistit, co na něm bylo vytesáno, ačkoli se zdálo, že symbol nad téměř nečitelným jménem by skutečně mohl být oním znakem ve tvaru trojúhelníku.

„Jo… Mohl by…“

Hermiona rozsvítila svou hůlku a zamířila ji na jméno na náhrobním kameni.
„Píše se tu Ig-Ignotius, myslím…“

„Jdu dál hledat své rodiče, dobře?“ řekl Harry trochu hrubě, a nechal ji klečet vedle starého hrobu.

Každou chvilku rozpoznal příjmení, které znal z Bradavic, stejně tak jako Abbott. Někdy zde dokonce byly pochovány celé generace kouzelnických rodin - z dat na náhrobcích Harry poznal, že takové rodiny vymřely, nebo se odstěhovaly z Godrikova Dolu. Jak postupoval dál a dál mezi hroby, kdykoli došel k dalšímu pomníku, pocítil vzrušení.

Temnota a ticho se náhle jakoby ještě prohloubili. Harry se rozhlédl okolo, vystrašený, pomyslel na mozkomory, potom si uvědomil, že koledy skončily, a štěbetání chorystů sláblo, jak se pomalu vraceli zpět na nádvoří. Někdo uvnitř kostela zhasnul světla.

Poté Hermionin hlas vyšel z temnoty potřetí, rázný a čistý, jen několik metrů od něj

„Harry, jsou tady...přímo tady.”

Harry z jejího hlasu poznal, že teď jsou to doopravdy jeho rodiče. Pomalu se sunul dopředu, jakoby něco tlačilo na jeho hrudník. Stejný pocit měl po tom, co zemřel Brumbál. Zármutek, který tlačil na jeho srdce a plíce.

Náhrobní kámen byl jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným. Byl vyroben z bílého mramoru stejně jako Brumbálova hrobka, nápisy na něm byly lehce čitelné. Vypadalo to, jakoby zářily ve tmě. Harry si ani nemusel kleknout nebo se ohýbat aby mohl přečíst vyrytá slova.


JAMES POTTER LILY POTTER
Narozen 27. března 1960 Narozena 30. ledna 1960
Zemřel 31. října 1981 Zemřela 31. října 1981

Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.


Harry si pomalu přečetl ta slova, jako kdyby si myslel, že bude mít jen jedinou možnost zjistit jejich význam. Ta poslední přečetl nahlas.

„'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'...“ Napadla ho děsivá myšlenka a zachvátila ho panika.

„Není tohle motto Smrtijedů? Proč je to tady?“

„To neznamená porazit smrt způsobem, jakým myslí Smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona tichým hlasem. „Znamená to, víš...to, co přijde po smrti. Posmrtný život.“

Ale oni nežijí, myslel si Harry. Jsou pryč. Prázdná slova nemohou změnit skutečnost, že jeho rodiče leží pod vrstvou sněhu a kamene. Bezvýznamně, nevědouce.
Slzy přišly dřív, než je stačil zastavit. Horké vytékaly z jeho očí, ale okamžitě mu mrzly na tvářích a nemělo smysl cokoliv předstírat nebo je skrývat.
Nechal je téct, rty pevně sevřené k sobě a díval se k zemi, kde tenká vrstva sněhu skrývala jeho očím místo posledního odpočinku Lily a Jamese, teď už určitě jen kosti či prach, který neví, že jejich žijící syn tu teď stojí a jeho srdce bije díky jejich oběti a v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než s nimi na věky spát pod sněhem.

Hermiona ho znovu vzala za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ní podívat, ale vrátil jí stisk a zhluboka ostře vdechoval noční vzduch, aby se zklidnil a opět nad sebou získal kontrolu. Měl pro rodiče vzít něco s sebou, ale nemyslel na to a všechny rostliny na hřbitově byly teď bez listů a zmrzlé. Hermiona však zvedla svou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu a před nimi se zjevila kytice vánočních růží.
Harry ji chytil a položil ji rodičům na hrob.

Jakmile se narovnal, chtěl odejít. Zdálo se mu, že tu už nemůže zůstat ani chviličku. Položil ruku kolem Hermioniných ramen a ona svou okolo jeho pasu. Potichu se otočili a odcházeli sněhem pryč míjící u toho hroby Brumbálovy matky a sestry, zpátky směrem k tmavému kostelu, a jejich pohledům, skrytými padajícími vrátky.

 

 

17. kapitola - Bathildino tajemství

„Harry, stůj.“

„Co se děje?“Zrovna dorazili k hrobce neznámých Abbotů.

„Někdo tu je, sleduje nás. Jsem si jistá. Tam za tím keřem“

Oba dva stáli naprosto tiše, držíc se jeden druhého, zírali do neproniknutelné temnoty hřbitova. Harry nic neviděl.

„Určitě?“

„Viděla jsem, jak se tam něco hýbe. Přísahala bych, že jsem něco viděla…“

Odstoupila od něj, připravená kouzlit..

„Vypadáme jako mudlové,“ poukázal Harry.

„Mudlové, kteří právě pokládali kytky na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“

Harry myslel na Historii kouzel; hřbitovy měly být plné duchů; co když--?

Potom ale zaslechl šustění a uviděl jak padá malá vrstva sněhu z keře, na který Hermiona ukazovala. Duchové přeci nemůžou hýbat se sněhem.

„Je to jen kočka,“ řekl Harry po vteřině či dvou, „Nebo pták. Kdyby to byl Smrtijed, byli bychom dávno mrtví. Raději pojďme dál, a měli bychom si opět nasadit plášť.“


Cestou ze hřbitova se stále ohlíželi zpět. Harry, který se necítil tak optimisticky, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k bráně a kluzkému chodníku . Přetáhli přes sebe neviditelný plášť. Spousty hlasů nyní zpívaly vánoční koledy. Pomalu se přibližovali ke kostelu.

Na chvilku Harry zvažoval, jestli by se neměli skrýt uvnitř, ale ještě předtím, než stačil něco říct, Hermiona zamumlala,

„Pojďme tudy,“ a táhla ho dolu po temné ulici vedoucí ven z vesnice, opačným směrem, než přišli dovnitř.

Harry si to domyslel, protože chatrčí začalo ubývat a cesta se stáčela do otevřené přírody.
Šli tak rychle, jak se jen odvážili, kolem oken jiskřících mnohabarevnými světly, obrysy vánočních stromků prosvítaly skrz závěsy..

„Jak najdeme Bathildin dům?“ zeptala se Hermiona, která se jemně chvěla a nepřestávala se otáčet přes rameno. „Harry? Co si myslíš? Harry?“

Zatahala ho za ruku, ale Harry nedával pozor. Díval se dopředu na temnou masu stojící v poslední řadě domů. Hned nato se rozeběhl, táhnouc Hermionu za sebou tak prudce, že se klouzala po zmrzlém chodníku.

„Harry --“

„Podívej ... Podívej na to, Hermiono ...“

„Já ... oh!“

Viděl to; Fedeliovo zaklínadlo muselo padnout spolu s Jamesem a Lily. Živý plot rostl nekontrolovaně 16 let, od té doby, co Hagrid odnesl Harryho ze suti, která ležela rozházená mezi trávou sahající až po pás. Většina domů pořád stála, nicméně byla celá porostlá temným břečtanem a pokrytá sněhem, ale pravá strana nejvyššího podlaží byla úplně zničená, Harry si byl jistý, že to bylo to místo, kde se kletba obrátila proti Voldemortovi . On a Hermiona stáli u brány s pohledem nahoru na zříceninu, která kdysi musela vypadat stejně, jako domky roztroušené okolo.

„Nechápu, proč to nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.

„Možná to nelze opravit,“ odpověděl Harry. „Možná je to jako zranění způsobené černou magií.. Nemůžeš jej vyléčit.“

Vysunul ruku zpod pláště, uchopil zasněženou rezavou bránu, nechtěl ji otevřít, chtěl se jen prostě dotknout domu.

„Nechystáš se jít dovnitř, že ne? Vypadá to nebezpečně, mohlo by -- oh, Harry, podívej!“

Vypadalo to, že to způsobil jeho dotyk. Znak se zvedl ze země přímo před nimi, zvedl se jako nějaký bizardní, rychle rostoucí, výtvor tvořený z plevele a dřeva, a zlatými písmeny bylo na dřevě napsáno:

Na tomto místě, v noci 31. října 1981,
Lily a James Potterovi ztratili své životy.

Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.

A všude kolem úhledně napsaných slov, všude okolo byly vyškrábané vzkazy od kouzelníků, kteří přišli navštívit místo, odkud ´Chlapec který přežil´, unikl.

Někteří se jen podepsali věčným inkoustem; ostatní vyřezali do dřeva své iniciály, další zde napsali své zprávy. Všechny z těch nejnovějších, zářící jasně oproti 16 let starým kouzelnickým grafitům, říkaly podobnou věc.

Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život Harry Pottere.

„Neměli psát na tu značku!“ řekla Hermiona, rozzuřeně.

Ale Harry se na ni podíval.

„Je to skvělé. Jsem za to rád. Já ...“

Najednou přestal mluvit. Zachumlaná postava kulhala po cestě k nim, osvícená světly ze vzdáleného náměstí. Harry myslel, i když to bylo těžké posoudit, že postava byla žena.
Hýbala se pomalu, pravděpodobně vystrašená z uklouznutí na ledovaté cestě. Její shrbení, její chvějící se chůze,to vše připisovalo jejímu extrémnímu věku. Pozorovali ji v tichosti jak se přibližovala.
Harry čekal, aby viděl, zda nezajde dovnitř jedné z chat, kolem kterých procházela, ale instinkt mu říkal, že ne. A nakonec se zastavila pár metrů od nich, jednoduše stála, tam uprostřed zmrzlé silnice, otočená tváří k nim.

Nepotřeboval, aby ho Hermiona štípla do ruky. Byla tu šance, že ta žena je mudla : Stála tam a koukala na dům, který pro ni vlastně mohl být úplně neviditelný, pokud nebyla čarodějka.
I kdyby předpokládali, že to je čarodějka, nicméně, to bylo divné chování, jít ven, do studené noci, a jen koukat na starou ruinu. Podle pravidel normální magie, zatím, neměla by aspoň vidět Hermionu a jeho.
Nicméně, Harry měl divný pocit, že ví, že tam jsou, a také kdo jsou. Zrovna když došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku a lákala je k sobě..

Hermiona se pod pláštěm přitiskla k Harrymu, svoji ruku pevně sevřenou v jeho.

„Jak to ví?“

Harry zakroutil hlavou. Žena zamávala znovu, víc důrazně. Harry si pomyslel na mnoho důvodů, proč by na vábení neměl reagovat, ale jeho podezření, že ví, kdo je, a jak tam stáli proti sobě na vylidněné ulici, rostlo každou chvílí.

Bylo možné, že by tu na ně čekala celé ty měsíce? Že by jí Brumbál řekl, aby čekala, že Harry nakonec přijde? Nebo to byla ona, kdo se skrývala ve stínech na hřbitově a sledovala je až na toto místo? Už jen schopnost vidět je jí dávala vzezření Brumbálovy síly, se kterou se nikdy předtím nesetkali.

Nakonec Harry promluvil, což způsobilo, že Hermiona zalapala po dechu a nadskočila.

„Jste Bathilda?“

Zachumlaná postava přikývla a znovu jim pokynula, aby ji následovali.

Pod pláštěm se Harry a Hermiona podívali jeden na druhého. Harry nadzvedl obočí;
a Hermiona mu malinko nervózně přikývla.

Vyšli dopředu směrem k ženě , jakmile to udělali, otočila se a kulhala zpět po cestě, po které přišla. Minuli několik domů, než se zastavila u brány. Následovali ji po cestě nahoru, prošli skrz zahradu pomalu stejně zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili.
Chvilku stála před hlavními dveřmi a pohrávala si s klíči v ruce, poté otevřela a ustoupila, aby mohli projít..

Hrozně páchla, nebo možná páchl ten dům; Harry pokrčil nos, jak se za ní plížili a sundal ze sebe plášť.
Teď, když stál vedle ní, uvědomil si, jak je vlastně malá. Ohnutá věkem, sotva dosáhla velikostí k jeho prsům.

Zavřela za nimi dveře. I proti oloupané malbě na stěnách bylo vidět, že má skvrnité promodralé ruce. Otočila se a zírala do Harryho tváře. Měla zakalené oči zapadlé v záhybech průhledné kůže a celá její tvář byla pokrytá skvrnami od prasklých žilek a pigmentových znamének. Harry přemýšlel, jestli se jí může ukázat – i kdyby to udělal, to co uvidí, bude vousatý mudla, jehož podobu právě měl.

Pach prachu, nepraných šatů a oschlého jídla zesílil ve chvíli, kdy si sundala černý, moly prožraný šátek odhalujíc tak svou hlavu pokrytou čistě bílými vlasy skrze které jasně prosvítala holá kůže.

„Bathildo?“ zopakoval Harry.

Znovu přikývla. Harry si uvědomil přítomnost medailonu na hrudi. Zdálo se mu, že se to, co uvnitř tiká, či bije, náhle probudilo. Cítil přes chladný kov, jak pulsuje. Vědělo to, mohlo by to cítit, že věc, která ho zničí, je blízko?

Bathilda se kolem nich prošourala, odtlačila Hermionu stranou tak silně, jako by ji vůbec nezaregistrovala a zmizela v čemsi, co vypadalo jako obývací pokoj.

„Harry, nejsem si tímhle úplně jistá,“ těžce dýchala Hermiona.

„Podívej, jak je maličká. Myslím, že když budeme muset, přemůžeme ji,“ řekl Harry. „Poslyš, měl jsem ti říct, že není tak úplně při smyslech. Muriel jí říkala „senilka“.

„Pojď!“ zavolala Bathilda z vedlejšího pokoje.

„Hermiona nadskočila a stiskla Harryho ruku.

„To je v pořádku,“ řekl Harry jistě a vyrazil první směrem do obývacího pokoje.

Bathilda klopýtala dokola a rozsvěcela svíčky, ale stále byla tma. Ta však nezakryla spoustu špíny – silná vrstva prachu jim vířila pod nohama a Harry ucítil vedle vlhkého a plesnivého zápachu ještě něco horšího, cosi jako zkažené maso.
Přemýšlel, kdy naposled byl někdo uvnitř Bathildina domu zkontrolovat, jak se jí vede. Zdálo se, jako by už zapomněla, že umí čarovat, mimo jiné proto, že svíčky zapalovala ručně a její dlouhá manžeta každou chvílí hrozila, že také vzplane.

„Já to udělám,“ navrhl jí Harry a vzal si od ní sirky.

Stála a pozorovala ho, jak rozsvěcí zbytek svíček nejistě rozestavěných na hromadách knih či podložené prasklými, děravými hrnky okolo celé místnosti.

Poslední kus nábytku, na který Harry umístil svíčku, byla truhlice s vypouklým čelem plná zásuvek, ve kterých ležely spousty fotografií. Když se plamínek rozhořel, jeho odraz se mihotal na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Uviděl na nich také několik maličkých pohybů. Zatímco Bathilda bojovala s poleny, aby rozdělala oheň, zamumlal „Tergeo!“

Prach z fotografií zmizel a on najednou uviděl, že víc jak půl tuctu jich v největším a nejzdobnějším rámu chybí. Bathilda, nebo někdo jiný, je vyndal. Potom jeho pohled upoutala jedna z fotografií téměř úplně vzadu a rychle ji chytil.

Byl to ten zlatovlasý, sympatický zlodějíček, mladík, kterého viděl dřepět na Gregorovičově parapetu. Lenivě se na Harryho usmíval ze stříbrného rámečku a jemu okamžitě došlo, kde ho před tím viděl – Život a lži Albuse Brumbála – stál tam ruku v ruce s mladým Brumbálem a tím se vysvětlovalo, kde je teď zbytek fotografií – v knize Rity Holoubkové.

„Paní...slečno...Bagshotová?“ řekl a jeho hlas se lehce třásl. „Kdo to je?“

Bathilda stála uprostřed pokoje a sledovala, jak Hermiona místo ní zapaluje oheň.

„Slečno Bagshotová?“ opakoval Harry a postoupil s fotkou víc do světla vyzařujícímu teď z krbu.

Bathilda se podívala za jeho hlasem a viteál na hrudi se rozbušil o něco rychleji.

„Kdo je ten muž?“ zeptal se jí Harry a podával jí fotografii.

Vážně se na ni podívala, potom zase na něj.

„Víte, kdo to je?“ opakoval Harry mnohem pomaleji a hlasitěji, než obvykle. „Ten muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“

Bathilda se zatvářila značně neurčitě. Harry cítil obrovské zklamání. Jak Rita Holoubková odemkla její paměť?

„Kdo je ten muž?“ opakoval hlasitě.

„Harry, co děláš?“ zeptala se Hermiona.

„Ten obrázek. Hermiono, je to ten zloděj, který kradl u Gregoroviče! Prosím!“ řekl zase směrem k Bathildě. „Kdo je to?“

Ale ona na něj jenom zírala.

„Proč jste chtěla, abychom šli s vámi, paní...slečno Bagshotová?“ zeptala se Hermiona a zvýšila hlas. „Chtěla jste nám něco říct?“

Aniž by dala najevo, že Hermionu vůbec slyšela, postoupila Bathilda o něco blíže k Harrymu. S lehkým kývnutím hlavy se podívala zpět do předsíně.

„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se.

Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.

„No dobře,“ řekla Hermiona, „jdeme.“

Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.

„Chce, abych šel s ní. Sám.“

„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.

„Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?“
„Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?“

„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. „Myslím, že ano.“

„Tak dobře, ale pospěš si, Harry.“

„Veďte mě,“ řekl Harry Bathildě.

Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.

Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.

Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.

„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.

Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.

„Ty jsi Potter?“ zašeptala.

„Ano, jsem.“

Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. „Máte pro mě něco?“ zopakoval znovu Harry.

V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: „Chyťte ho!“

Zakymácel se. Temná páchnoucí místnost se kolem něj jakoby znovu uzavřela. Nevěděl, co se právě stalo.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.

„Tady, zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přecpaného nočního stolku pod oknem.

Tentokrát ho nevedla. Harry stál mezi ní a neustlanou postelí, svou hůlku držel ve výšce. Nechtěl se k ní otočit zády.

„Co to je?“ zeptal se, když došel ke stolku, ne kterém byla navršená hromada čehosi, co vypadalo a bylo cítit jako špinavé prádlo.

„Tam,“ řekla ukazujíc na beztvarou hromadu.

V momentě, kdy odvrátil pohled směrem k neupravené kupě prádla, aby v ní uviděl jílec meče, koutkem oka zahlédl, jak se zvláštně pohnula. Lekl se a ve chvíli, kdy se otočil zpět, zachvátila ho hrůza, když uviděl padat její bezvládné staré tělo a na místě, kdy byl před tím její krk, vylézal teď obrovský had.

Než stačil pozvednout svou hůlku, had zaútočil. Síla, kterou kousnul do jeho předloktí vymrštila hůlku ke stropu, jejíž světlo ozářilo místnost kolem dokola a poté zhasla. Silný úder do bránice mu vyrazil dech. Spadl pozadu na noční stolek do hromady odporného prádla...

Odvalil se stranou a těsně se vyhnul hadovu ocasu, který pročísl vzduch nad stolkem v místě, kde stál jen chvíli před tím. Zasypaly ho úlomky skla a dopadl na podlahu. Zezdola zaslechl Hermionino volání: „Harry?“

Nemohl popadnout dech, aby zavolal zpátky. V tom ho těžká hladká hmota přitlačila k zemi a on cítil, jak přes něj klouže – svalnatá a silná.

„Ne!“ lapal po dechu přimáčknutý k zemi.

„Ano!“ zašeptal hadí hlas, „Je konecccc,...“

„Accio, Accio hůlka...“

Ale nic se nestalo a Harry potřeboval své ruce, aby se pokusil odtlačit hada, který se ovíjel kolem jeho těla a vytlačoval z něho vzduch. Viteál se mu zarýval přímo do jeho hrudi. Kus životem pulsujícího ledového kovu teď bil jen centimetry od jeho vlastního zběsile bušícího srdce a jeho hlava se zaplavovala chladem, bílým světlem, které všechno mazalo. Vlastní tonoucí dech, vzdálené kroky, vše odcházelo...

Kovové srdce bušilo vně jeho hrudi a najednou letěl, triumfálně letěl bez toho, že by potřeboval koště nebo testrála....

Náhle ho cosi vrátilo do odporně páchnoucí temnoty. Naginy ho pustil. Vydrápal se z jeho sevření a uviděl hadův obrys ve světle odpočívadla. Had udeřil a Hermiona s výkřikem odskočila. Její kletba minula a zasáhla okno, které se roztříštilo. Ledový vzduch naplnil místnost ve chvíli, kdy Harry sehnul hlavu, aby se vyhnul další sprše skleněných úlomků a on na něco došlápl – jeho hůlka...

Sehnul se a chytil ji, ale místnost byla zaplněná hadem, který mlátil ocasem kolem sebe.

Hermiona nebyla vidět a na chvíli Harry pomyslel na nejhorší. Ale v tom se ozvala hlasitá rána a záblesk červeného světla. Had vyletěl do vzduchu a silně udeřil Harryho do tváře, jak smyčka za smyčkou stoupala ke stropu. Harry pozvedl svou hůlku, ale ve chvíli, kdy tak učinil, jeho jizva vzplála tak silně, jak se mu to nestalo už celé roky.

„Přichází, Hermiono! Jde sem!“

Společně s jeho výkřikem dopadl had s divokým sykotem na zem. Rozpoutal se zmatek. Had rozmačkal poličky na zdi a čínský porcelán se rozletěl po celé místnosti. Harry skočil za postel a uviděl tmavý obrys Hermiony.

Vykřikla leknutím, když ji zatáhl pozpátku kolem postele. Had znovu zaútočil, ale Harry věděl, že to horší, než je had, teprve přichází. Možná už stojí u branky – jeho hlava jako by se chtěla rozskočit bolestí jeho jizvy...

Had udělal výpad přesně ve chvíli, kdy odskočil pryč i s Hermionou, kterou táhnul sebou.

Hermiona vykřikla „Confringo!“ a její kletba proletěla místností, rozbila zrcadlo a odrazila se zpět k nim. Nekontrolovaně létala mezi stropem a podlahou. Harry ucítil, jak se otřela o jeho ruku a lehce mu jí sežehla.

Sklo ho pořezalo na tváři, když táhnul Hermionu za sebou. Vyskočil na postel, odtud na rozbitý noční stolek a proskočil oknem přímo ven, do prázdna. Její výkřik se rozlehl nocí, když padali vzduchem...

* zde asi začíná "představa"

Pak se jeho jizva rozletěla a byl Voldemortem běžícím skrz zapáchající koupelnu. Jeho dlouhé bílé ruce se opřely o okenní římsu, když zahlédl onoho plešatého muže a malou ženu jak se roztočili a zmizeli. Jeho výkřik plný hněvu se smísil s křikem dívky, jehož ozvěna se nesla přes potemnělé zahrady až ke kostelním zvonům, znějícím na oslavu Štědrého dne.

Jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že se to mohlo stát tady, kde už se to stalo předtím… tady, na dohled od domu, kde se kdysi dávno téměř dozvěděl, co to znamená zemřít… zemřít… ta bolest byla tak strašlivá… rvala ho z jeho vlastního těla… Kdyby ale neměl tělo, proč ho tak strašlivě bolela hlava, kdyby byl mrtvý, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla by bolest po smrti přestat, neměla by snad…

* tato následující část je vložená autorkou (co se stalo oné noci)

Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve které nevěřily.
On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší, než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…

„Hezký kostým, pane.“

Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…

Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…

Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…

Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…

Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…

„Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!“

Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…

„Avada Kedavra!“

Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…

Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…

Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…

Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.

„Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!“

„Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned.“

„Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…“

„Tohle je mé poslední varování…“

„Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…“

„Ustup. Ustup, holko!“

Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.

Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…

* zde to pravděpodobně končí

A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...

„Ne“, zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …

„Ne...“ A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …

* zde pravděpodobně končí "představa"

„Ne...“

„Harry, vše je v pořádku, jsi v pořádku!“

Sešel dolů a vzal starou fotografii. Byl na ní ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal...

„Ne, nedostaneš to… nedostaneš…“

„Harry, jsi v pořádku, vzbuď se, vzbuď se!“

Byl Harrym, ne Voldemortem... a ta věc, která šustila nebyla hadem... Otevřel oči.

„Harry“, zašeptala Hermiona. „Cítíš se v – v pořádku?“

„Jo“, zalhal.

Byl ve stanu, ležel na jedné z nižších paland pod hromadou přikrývek. Začínalo svítat a měkké světlo prosvítalo plátěným stropem. Byl promočený potem; cítil to na polštářích a přikrývkách.

„Museli jsme pryč.“

„Ano“, řekl Hermioně.

„Musela jsem použít Vznášecí kouzlo, abych tě dostala na palandu. Nemohla jsem tě uzvednou. Byls....No, nebyls zrovna....“
Pod svýma hnědýma očima měla fialové fleky a všiml si malé houbičky v její ruce: Celou tu dobu mu utírala obličej.
„Byl jsi nemocný“, dokončila. „Dost nemocný.“

„Kolik času uběhlo od té doby, kdy jsme to tam opustili?“

„Před hodinami. Už je skoro ráno.“

„A co se mnou bylo? Byl jsem v bezvědomí?“

„Ne tak docela“, řekla Hermiona znepokojeně. „Křičel jsi a sténal a … a prostě...“, dodala hlasem, který se zdál Harrymu rozpačitý.

Co dělal? Řval kletby jako Voldemort, plakal jako dítě v kolébce?

„Nemohla jsem z tebe dostat ten viteál“, řekla Hermiona, a věděl, že chce změnit téma rozhovoru.
„Byl zaražený do tvé hrudi. Budeš tam mít otisk;je mi líto, ale musela jsem použít Oddělovací kouzlo, abych to odstranila. Had tě také udeřil, ale vyčistila jsem ti ránu a dala na ní nějaké bylinky...“

Sundal si zpocené tričko a podíval se. Nad jeho srdcem byl rudý ovál, kde ho medailon spálil. Také uviděl napůl vyléčené rány na předloktí.

„Kam jsi dala ten viteál?“

„Do mojí tašky. Myslím, že bychom ho tam měli nějakou dobu nechat.“

Lehl si zpátky na polštáře a díval se do její zšedlé, ztrhané tváře.

„Neměli jsme vůbec do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Promiň Hermiono.“

„Není to tvoje chyba. Chtěla jsem tam jít také; opravdu jsem si myslela, že ti tam Brumbál ten meč nechal.“

„Jo, no … tak to jsme se spletli, že?“

„Co se tam stalo? Co se stalo, když tě vzala nahoru po schodech? Skrýval se tam ten had někde? Vylezl odněkud, zabil ji a zaútočil na tebe?“

„Ne.“ řekl. „Ona byla ten had...tedy ten had byl jí...“

„C-cože?“

Zavřel oči. Stále na sobě cítil zápach Bathildina domu; odporně mu to připomínalo události, které se staly.

„Bathilda už musela být nějakou chvíli mrtvá. Ten had byl... byl v ní. Ty-víš-kdo ho tam nastražil, aby čekal. Měla jsi pravdu. Věděl, že se vrátím.“

„Ten had byl v ní?“

Opět otevřel oči. Hermiona vypadala tak, jako by se jí obracel žaludek.

„Lupin říkal, že se setkáme s kouzly, o kterých se nám nikdy ani nesnilo.“ řekl Harry.

„Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadím jazykem a já jsem si to neuvědomil, protože jsem jí samozřejmě rozuměl. Jak jsme se dostali nahoru, poslal ten had zprávu Ty-víš-komu, slyšel jsem, jak se to stalo, to ve své hlavě, cítil jsem, jak je překvapený, řekl mu, aby mě tam pozdržel... a pak...“

Vzpomněl si, jak had vylezl z Bathildina krku: Hermiona nepotřebovala znát detaily.

„Změnila se, změnila se v hada a zaútočila.“

Pohlédl na své rány.

„Nemělo mě to zabít, jen mě to tam mělo udržet, než přijde Ty-víš-kdo. Kdyby se rozhodl toho hada zabít, nemělo by to pro něj cenu....“ S bolestí u srdce se posadil a odhodil přikrývky.

„Harry, ne, myslím, že bys měl odpočívat.“

„Ne, ty jsi ten, kdo si potřebuje odpočinout. Bez urážky, ale vypadáš strašně. Já jsem v pořádku, vezmu si na nějakou dobu hlídku. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a jen na něj pohlédla.

„Kde je moje hůlka, Hermiono?“

Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.

„Harry ...“

„Kde je moje hůlka?“

Natáhla se pod postel a vytáhla ji před něj.

Hůlka byla téměř na dva kusy, u sebe ji drželo jen Fénixovo pírko. Dřevo bylo úplně roztříštěné. Harry ji vzal do ruky, jako by to byl živý tvor, který utrpěl vážné zranění. Nemohl pořádně přemýšlet: Vše se rozmazalo v panice a strachu. Obrátil se s žádostí na Hermionu.

„Oprav ji, prosím.“

„Harry, nemyslím si, že když je takto zlomená --“

„Prosím, Hermiono, zkus to!“

„R-Reparo.“

Hůlka se spojila dohromady. Harry ji zvedl.

„Lumos!“

Hůlka slabě zaprskala. Vyšel ven a namířil na Hermionu.

„Expelliarmus!“

Hermionina hůlka sebou trošičku trhla, ale nevyletěla jí z ruky.

Tento pokus o kouzlení byl na Harryho hůlku příliš moc a opět se rozpadla na dvě části. Zděšeně na ni hleděl a nemohl vstřebat to, co právě teď viděl...hůlka toho před tím tolik přežila...

„Harry.“

Hermiona zašeptala tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Je mi to tak líto. Myslím, že jsem to způsobila já. Když jsme utíkali, had šel za námi, tak jsem seslala Výbušnou kletbu a ta se odrážela po všem a nějak musela – musela zasáhnout --“

„Byla to nehoda“, řekl mechanicky Harry.

Cítil se prázdně, šokovaně.

„Najdeme – najdeme způsob, jak ji opravit.“

„Harry, nemyslím si, že se nám to podaří“, řekla Hermiona a slzy jí stékaly po tváři. „Vzpomínáš … vzpomínáš si na Rona? Jak si, když jste nabourali autem, zlomil hůlku? Nikdy už nebyla tou samou, musel si sehnat novou.“

Harry přemýšlel o Ollivanderovi, uneseném a hlídaném Voldemortem a o mrtvém Gregorovitchovi. Jak si měl sehnat hůlku?

„No“, řekl neupřímným, fakta konstatujícím hlasem „no, budu si teď muset půjčit tvoji. Když budu na hlídce.“

S tváří, smočenou slzami, mu podala svoji hůlku a zanechal ji sedět na posteli a netoužil po ničem jiném, než aby se od ní dostal co nejdál.

 

 

 

18. kapitola - Život a lži Albuse Brumbála

 

Vycházelo slunce: čisté, bezbarvé nesmírno oblohy rozprostřené nad ním, lhostejné k němu a jeho utrpení. Harry se posadil ve vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Pouhý fakt, že byl naživu a že mohl pozorovat slunce, vycházející nad jiskřivými zasněženými kopci, by jindy byl tou nejcennější věcí na světě; teď to ale nedokázal ocenit. Všechny smysly měl zjitřené kvůli pohromě, kterou pro něj byla ztráta hůlky. Přelétl pohledem po údolí pokrytém sněhem, zatímco se k němu skrz jiskrné ticho neslo vzdálené zvonění kostelních zvonů.

Aniž si to uvědomoval, zatínal si prsty do paží, jak se snažil vzdorovat fyzické bolesti. Krev už mu tekla vícekrát, než byl schopen spočítat; jednou přišel v pravé paži o všechny kosti; během této výpravy stihl získat jizvy na hrudi a předloktí, které se tak připojily k těm starým na ruce a na čele, ale nikdy - až do teď - se necítil tak oslabený, zranitelný a obnažený, jako v této chvíli, kdy přišel o svůj nejsilnější kouzelnický předmět. Přesně věděl, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí něco z toho snažil vyjádřit: hůlka je jen stejně silná, jako čaroděj. Ale nebyla to pravda, jeho případ byl jiný. Nevnímala špičku hůlky jako jehlu kompasu a z její hůlky samy od sebe nešlehaly zlaté plameny na nepřátele. Přišel o ochranu, kterou měl díky dvěma stejným jádrům, a teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc na ni spoléhal.

Vyndal z kapsy kusy zlomené hůlky a aniž by se na ně díval, zastrčil je do Hagridova váčku, který se mu houpal na krku. Váček teď už byl natolik přecpaný zničenými a nepoužitelnými věcmi, že už nebyl schopen pojmout cokoliv jiného. Skrz kůži nahmaral starou zlatonku a na chvilku musel potlačit pokušení vytáhnout ji ven a zahodit. Nesrozumitelná, neužitečná, k ničemu, stejně jako všechno, co po sobě Brumbál zanechal...

Vztek na Brumbála ho zaplavil jako žhnoucí láva, spalující ho zevnitř a vytlačující ven všechny ostatní emoce. Přes všechnu beznaděj pevně věřili, že v Godrikově Dole naleznou odpovědi, přesvědčeni o tom, že se mají vrátit, že to všechno byla součást tajného plánu, který jim Brumbál zanechal; ale nenašli žádnou mapu, ani plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě, zápasit s neznámými a netušenými hrůzami, samotné a bez pomoci; nic se nevysvětlilo, neobjasnilo, neměli žádný meč a jako by toho nebylo dost, Harry neměl hůlku. A ještě k tomu ztratil fotografii zloděje, takže pro Voldemorta bude nyní bezpochyby jednoduché zjistit, kde je...

Voldemort měl teď všechny informace...

„Harry?“

Harmiona vypadala tak zděšeně, že by ji mohl proklít její vlastní hůlkou. S obličejem pokrytým slzami se skrčila vedle něj; v ruce se jí třásly dva hrnky čaje a pod paží svírala něco objemného.

„Díky,“ řekl, když si vzal jeden z hrnků.

„Budeš se zlobit, když na tebe budu mluvit?“

„Ne,“ odpověděl, protože jí nechtěl ublížit.

„Harry, chtěl jsi vědět, kdo byl ten muž na obrázku. No... mám tu knihu.“

Ostýchavě mu do klína položila kopii Života a lží Albuse Brumbála.

„Kde – jak...?“

„Byla v Batyldině obýváku, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“

Hermiona přečetla několik řádků ostrého, jedovatě zeleného písma.

„'Drahá Tyldo, děkuji ti za pomoc. Zde je kopie knihy, doufám, že se ti bude líbit. Řeklas mi všechno, i když si to nepamatuješ. Rita.' Myslím, že jí musela přijít ještě v době, kdy byla naživu, ale nejspíš nebyla ve stavu, kdy by si ji byla schopná přečíst...?“

„Ano, tak to asi bylo.“

Harry se podíval dolů na Brumbálovu tvář a pocítil vlnu krutého uspokojení; teď bude o Brumbálovi vědět všechno, všechny věci, které Brumbál nikdy nepovažoval za podstatné mu sdělit, bude je vědět, ať už by se to Brumbálovi líbilo, nebo ne.

„Pořád se na mě zlobíš, viď?“ řekla Hermiona; Harry k ní vzhlédl a spatřil, jak jí z očí stékají slzy. Uvědomil si, že se mu vztek musel zračit ve tváři.

„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Pokoušela ses nás odtamtud dostat živé – a byla jsi fantastická. Byl bych už mrtvý, kdybys tam se mnou nebyla.“

Pokusil se oplatit jí její vodnatý úsměv a obrátil svou pozornost ke knize. Měla tuhý hřbet, očividně nebyla nikdy předtím otevřena. Listoval stránkami a hledal fotografie. Skoro okamžitě našel tu, kterou hledal: mladého Brumbála a jeho pohledného společníka, oba řvoucí smíchy nad nějakým dlouho zapomenutým vtipem. Sklouzl očima k popisku.

Albus Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.

Harry zůstal zírat na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela nad tím jménem a její výraz vystřídalo zděšení, jak nemohla uvěřit svým očím. Pomalu se podívala na Harryho.

„Grindelwald!“

Ignoroval zbytek fotografií a prohledával okolní stránky, snažíc se najít zmínku o tom osudovém jménu. Brzy něco našel a dychtivě se začetl, bohužel se ale ztratil; musel se vrátit zpět, aby to celé dávalo smysl. Nakonec se dostal na začátek kapitoly nazvané 'Více a více dobra'. Spolu s Hermionou začal číst.

S blížícími se osmnáctinami Brumbál opustil Bradavice s velkou slávou – premiant, prefekt, vítěz Soutěže Barnabuse Finkleyho ve vyjímečném kouzlení, zástupce britské mládeže pro Starostolec, vítěz zlaté medaile za převratný příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Brumbál dále zamýšlel vydat se na toulku světem se svým přítelem Elfiasem 'Psím dechem' Dóžem, přihlouplým, ale oddaným patolízalem, kterého nabral ve škole.

Dva mladí muži se ubytovali v Děravém kotli v Londýně, kde se připravovali na cestu do Řecka, která je čekala následujícího rána, když přiletěla sova, nesoucí novinku o smrti Brumbálovy matky. 'Psí dech' Dóže, který odmítnul rozhovor pro tuto knihu, podal veřejnosti svou vlastní sentimentální verzi následujících událostí. Předkládá Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí vzdát se výpravy jako akt vznešeného sebeobětování.

Brumbál se samozřejmě ihned vrátil do Godrikova Dolu, údajně proto, aby se 'postaral' o svého mladšího bratra a sestru. Ale kolik péče jim věnoval doopravdy?

„Bylo to pěkné kvítko, ten Aberforth,“ řekla nám Enid Zasmrádlá, jejíž rodina tehdy žila na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, mohli byste ho omlouvat - s takovými rodiči, jaké měl... ale házel po mně kozí hnůj. Nemyslím si, že by z něj Albus byl nějak unešený. Koneckonců, nikdy jsem je neviděla spolu.“

Co tedy Albus dělal, když neutěšoval svého malého bratra? Odpovědí se zdá být pokračující věznění jeho sestry. I přesto, že její první věznitelka zemřela, stav Ariany Brumbálové nedoznal žádných změn. Její samotná existence byla známa jen několika málo lidem, kteří, jako například 'Psí dech' Dóže, byli odkázáni na historku o jejím 'chatrném zdraví'.

Další z takto jednoduše odbytých rodinných přátel byla Batylda Bagshotová (pozn. překl.: to bych nejraději přeložil – Pytlostřelová – když už se překládají ta jména... ale v originále je Bagshotová, takže tak, no.), slavná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole po mnoho let. Když Batylda chtěla Kendru, jakožto novou sousedku, přivítat, byla samozřejmě hrubě odmítnuta. O několik let později, jsouc nadšena Albusovým článkem v Moderním přeměňování, poslala Brumbálovi sovu. Tento počáteční kontakt nakonec vedl ke obeznámení se s celou Brumbálovic rodinou. Na sklonku Kendřina života byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s ní směla mluvit.

Bohužel, duchaplnost, kterou Batylda překypovala za svého mládí, již byla utlumena. Oheň hoří, ale v kotlíku prázdno, jak mi sdělil Ivor Moulovatý, nebo, jak mnohem trefněji říká Enid Zasmrádlá, „Je praštěná jak veverčí bobek.“ Každopádně, kombinace reportérských technik, založených na osvědčeném systému 'pokus-omyl', mi umožnily extrahovat dostatek faktů na pospojování celého skandálního příběhu.

Jako zbytek kouzelnického světa přisoudila Batylda předčasnou Kendřinu smrt selhání kouzla, tedy historce, kterou v pozdějších letech opakovali Albus s Aberforthem. Bathylda také papouškovala tvrzení o Arianě – nazývala ji slabou a křehkou. V jednom případě jsem musela použít Veritasérum a jen díky němu jsem dostala plné znění nejtajnějšího tajemství života Albuse Brumbála. Nyní, jsouc poprvé odhaleno, vyvolává otázky ohledně všeho, čemu Brumbálovi ctitelé věří: jeho proklamovaný odpor vůči černé magii, věčné zastávání se mudlů a také jeho oddanost rodině.

V tom samém létě, kdy se Brumbál vrátil do Godrikova Dolu, byvše sirotek a hlava rodiny, Bathylda Bagshotová přijala do svého domu prasynovce Gellerta Grindelwalda.

Grindelwaldovo jméno je plným právem slavné – na seznamu Nejnebezpečnějších temných čarodějů všech dob by byl na druhém místě jen proto, že mu korunu sebral navrátivší se Vy-víte-kdo. Protože Grindelwald nikdy neterorizoval celou Británii, detaily jeho vzestupu nejsou příliš známé.

Vystudoval Kruval, školu slavnou mimojiné pro svou nešťastnou toleranci černé magie, kde se prezentoval téměř stejně úchvatně, jako Brumbál. Spíše než vyhrávání cen se ale Gellert Grinderwald věnoval jiným věcem. Když mu bylo šestnáct let, ani Kruval už nemohl zůstat chladným k jeho šíleným experimentům, a vyloučili ho.

Až dosud bylo o Grindelwalových dalších krocích známo jen to, že 'strávil pár měsíců v zahraničí'. Nyní vyšlo na světlo, že se čaroděj rozhodl vyhledat svou pratetu v Godrikově Dole a tam, i když to pro někoho možná bude šok, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným, než s Albusem Brumbálem.

„Přišel mi okouzlující“, blábolila Matylda, „ať už se z něj později stalo cokoliv. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, který ve svém věku postrádal společnost. Chlapci si k sobě ihned našli cestu.“

To tedy rozhodně našli. Bathylda mi ukázala dopis, jenž Albus za hluboké noci poslal Grindelwaldovi.

„Ano, i přesto, že strávili celý den rozmlouváním – oba takoví užasní mladí chlapci, dařilo se jim, jak kotlíku na ohni – jsem občas slyšela klepat na okno v Gellertově ložnici sovu, která nesla dopis od Albuse! Prostě dostal nějaký nápad a ihned o něm musel říct Gellertovi!“

A že to byly nápady. Brumbálovi příznivci s největší pravděpodobností shledají šokujícími tyto myšlenky jejich tehdy sedmnáctiletého hrdiny, které poslal svému novému nejlepšímu příteli (kopie originálu dopisu je na straně 463):

Gellerte-

Tvůj nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam, kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to, že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).

Albus.

Pro spoustu příznivců Albuse Brumbála bude šokující a hrůzné to, že tento dopis dokazuje, že Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajení a ustanovení vlády kouzelníků nad mudly. Jaký otřes pro všechny, kteří si dosud malovali Brumbála jako největšího obhájce kouzelníků z mudlovkých rodin! Jak děravé se najednou zdají být všechny proslovy, všechno to proklamování práv mudlů, v tomto novém světle! Jak opovrženíhodný se zdá Albus Brumbál být, když se víc staral o svůj vzestup k moci, místo toho, aby oplakával matku a pečoval o sestru!

Je jisté, že zarytci, kteří si stále drží Brumbála na onom praskajícím piedestalu, budou argumentovat tím, že Brumbál koneckonců nikdy své plány nerealizoval, že musel trpět a zažívat hrozné bolesti srdce, když se vzpamatoval. Každopádně, pravda se zdá být – jakkoli je to neuvěřitelné – ještě více šokující.

Po sotva dvou měsících jejich skvělého, nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, a až do svého legendárního souboje se nikdy nesetkali (pro více informací nahlédněte do kapitoly 22). Co zapříčinilo toto podivné rozdělení? Probral se snad Brumbál? Řekl Grindelwaldovi, že už nechce být součástí jeho plánů? Bohužel, nikoliv.

„Bylo to smrtí ubohé malé Ariany, alespoň myslím,“ říká Batylda. „Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Gellert byl v tom domě, když se to stalo, a přišel zpět domů úplně roztřesený. Řekl mi, že chce příští den odjet domů. Byl strašně smutný, víte? Tak jsem mu připravila Přenášedlo. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Albus byl při Arianině smrti vedle něj. Bylo to pro ty dva bratry tak strašlivé. Ztratili všechny kromě sebe samých. Není pochyb, že se pohádali. Aberforth obvinil Brumbála, však víte, jak se lidé často chovají pod vlivem takových strašných událostí. Ale Aberforth vždycky mluvil tak trochu z cesty. Každopádně, myslím si, že zlomit Albusovi nos při pohřbu nebylo taktní. Kendru by zničilo, kdyby viděla své syny prát se takovýmhle způsobem nad tělem své mrtvé sestry. Škoda, že Gellert nemohl zůstat na pohřeb... rozhodně by to Albusovi pomohlo...“

Tato úděsná rvačka vedle rakve, známá jen několika málo lidem, kteří se zúčastnili Arianina pohřbu, vyvolala spousty otázek. Proč Aberforth obvinil Albuse ze smrti jejich sestry? Bylo to, jak tvrdí 'Tylda', jen výtryskem nakumulovaného žalu? Nebo existovaly pro jeho vztek konkrétnější důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu pro téměř smrtelné útoky na studenty, opustil zemi několik hodin po pohřbu a Albus (možná se styděl, možná se bál?) ho nikdy neviděl, dokud k tomu nebyl donucen prosbami kouzelnického světa.

Nezdá se, že by v životě jak Brumbála, tak Grindelwalda byl později nějaký odkaz na jejich krátké přátelství v chlapeckém věku. Ať už to bylo jakkoli, není pochyb o tom, že Brumbál zaútočil na Grindelwalda až po nějakých pěti letech utrpení, katastrof a záhadných zmizení. Byly to snad zbytky onoho vztahu, nebo strach z pohlédnutí do očí někdejšímu nejlepšímu příteli, co zapříčinilo Brumbálovy rozpaky? Překonával Brumbál odpor vydat se chytit muže, se kterým se kdysi tak nadšeně seznámil?

A jak zemřela záhadná Ariana? Byla snad bezděčnou obětí nějakého temného obřadu? Narazila snad na něco, na co neměla, když se dva mladí muži připravovali ovládnout svět? Je možné, že Ariana Brumbálová byla první osobou, která zemřela 'pro více a více dobra'?

Kapitola zde skončila a Harry zvednul oči. Hermiona už dorazila na konec stránky před ním. Vytrhla Harrymu knihu z rukou a vypadala mírně vyděšená z jeho výrazu. Zavřela knihu, aniž by se na ni podívala, jako kdyby schovávala něco nevhodného.

„Harry-“

Zavrtěl hlavou. Něco se v něm zbortilo; cítil se úplně stejně jako po Ronově odchodu. Věřil Brumbálovi, věřil mu jeho roli ztělesnění dobroty a moudrosti. Vše se obrátilo v prach; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku...

„Harry.“ Vypadala, jako by mu četla myšlenky. „Poslouchej mě. Nečte se to dobře-“

„-jo, to je pro mě novinka-“

„-ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“

„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, ne?“

„No – ano, četla.“ Upadla do rozpaků a zatvářila se rozrušeně, kývajíc hrnkem čaje v dlani. „Myslím, že to je na tom to nejhorší. Vím, že tomu Batylda nepřikládala velkou pozornost, ale 'Pro více a více dobra' se stalo Grindelwaldovým sloganem, jeho ospravedlněním pro všechny hrůzy, které později spáchal. A... takhle to vypadá, že ten nápad přišel od Brumbála. Říká se, že 'Pro více a více dobra' bylo vytesáno nad vchodem do Nurmengardu (pozn. překl.: Německy umím, ale tohle jsem fakt nevěděl, jak přeložit...).“

„Co je to Nurmengard?“

„Vězení, které Grindelwald vystavěl pro své nepřátele. Nakonec tam skončil sám, když ho Brumbál dopadl. Každopádně, to, že Brumbálovy nápady dopomohly Grindelwaldovi k moci, je příšerná myšlenka. Ale na druhou stranu, ani Rita nemůže dokázat, že se znali déle, než pár měsíců jednoho léta, kdy byli oba velmi mladí, a-“

„Myslel jsem si, že to řekneš,“ podíval se na ni Harry. Nechtěl si na ní vylévat vztek, ale bylo pro něj obtížné udržet klidný hlas. „Čekal jsem, že řekneš 'byli mladí'. Bylo jim úplně stejně, jako teď nám. My tady riskujeme životy v boji proti černé magii a on se scházel se svým nejlepším přítelem a kuli spolu plány, jak vládnout mudlům.“

Už nedokázal zadržet své emoce; postavil se a začal přecházet sem a tam v naději, že se to trochu uklidní.

„Nepokouším se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechno to 'právo vládnout' je to samé jako 'Magie je síla', akorát trochu jinak. Ale Harry, jeho matka zrovna zemřela, zůstal trčet sám v domě-“

„Sám? Nebyl sám! Měl společnost ve svém bratrovi a sestře, svou motáckou sestru držel pod zámkem-“

„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také se postavila. „ať s tou dívkou bylo cokoliv, nevěřím, že by byla moták. Brumbál, jakého známe, by nikdy, nikdy nedovolil-“

„Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, chtěl ovládnout mudly silou!“ zařval Harry, jeho hlas se rozlehl nad prázdným kopcem a několik kosů vzlétlo do vzduchu, skřehotajíc a kroužíc pod širým nebem.

„Změnil se, Harry, změnil! Je to jednoduché! Možná v tyhle věci věřil, když mu bylo sedmnáct, ale celý zbytek života zasvětil boji proti černé magii! To Brumbál zastavil Grindelwalda, staral se o ochranu mudlů, bojoval za práva kouzelníků s mudlovkým původem, bojoval s Ty-víš-kým od samého začátku, a při pokusu zničit ho, zemřel!“

Ritina kniha se rozložila na zemi mezi nimi, takže se na oba shovívavě dívala tvář Albuse Brumbála.

„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl.“

„Možná!“ zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek, nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. „Podívej se, co po mě chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!“

Hlas se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.

„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona, „vím, že tě miloval.“

Harry spustil ruce.

„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek, než se mnou.“

Harry zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do stanu.

„Díky za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla.“

Bylo na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.

 

 

 

 

 

 

19. kapitola - Stříbrná laň

 

Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem stanu jsou něčí kroky či hlasy.

Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se brzy sbalili a přesunuli se dál.

„Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou,“ souhlasila. Celá se chvěla, když si přes pyžamo oblékala mikinu. „Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla.“

Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na stole.

„Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, „sníh se ve tmě odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod neviditelným pláštěm...?“

Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá spadanými listy.

„Kde jsme?“ zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu.

„Deanův les,“ odpověděla, „Byl jsem tu jednou s našima.“

I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem. Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh.

Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo. Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.

Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry, které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná. Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny, ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti.

V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak.

Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se to stalo.

Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu.

Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala...

A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko.

Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl, že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním.
Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč.

„Ne,“ řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. „Vrať se!“

Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní.

Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co potřeboval vědět.

Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela.

Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.

„Lumos,“ zašeptal a konec hůlky se zapálil.

S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval, že někdo stojí ve tmě a sleduje ho.

Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho tedy dovedla na tohle místo?

Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby ho prozkoumal.

Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky, ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný kříž...
Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.

Bezdechu na něj zíral.

Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují? Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu předat?

Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na meč, ležící na dně jezírka.

Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, „Accio meč.“

Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom, když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.

„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně.

Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně? Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se odlišují odvahou a rytířskostí.

Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl, co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té chvíle, kdy meč spatřil.

Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci, když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly nepříjemné výhlídky.

Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně, kam přesně v téhle části patřila „rytířskost“, pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal Hermionu, aby to udělala za něj.

Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led.

„Diffindo!“

Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset celý ponořit.

Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil.

Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou.

Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se.
Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl.

A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny. Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu.

Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se, nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému Smrtijedovi...

S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný. Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků...

Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl, bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve. Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas.

„Jseš – blázen?“

Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.

„Proč sis sakra,”vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, „tu věc nesundal, než si se ponořil?“

Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život.

„To jsi byl t-ty?“ řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.

„No, jo,“ odpověděl Ron trochu zmateně.

„To t-ty jsi udělal tu laň?

„Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!“

„Můj patron je jelen.“

„No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy.“

Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona.

„Jak to, že jsi tady?“

Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.

„No, já – víš – vrátil jsem se. Jestli – “ odkašlal si. „Však víš. Mě pořád chceš.“
Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A zachránil Harrymu život.

Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel.
„Jo, vlastně, vytáhl jsem to,“ dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. „Kvůli tomu si tam skočil, ne?“

„Jo,“ odpověděl Harry. „Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?“

„To je na dlouho,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za ní.“

„Neviděl jsi nikoho jiného?“

„Ne,“odpověděl Ron. „Já –“

Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe.
„ – myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku, protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat – hej!“

Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen malá mezera ve výši očí – ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který pořád držel meč i viteál.

“Tak co?“ zeptal se Ron.

„Nic,“ odpověděl Harry.

„Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?“

„Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona.“
Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu Hermioniny hůlky.

„Myslíš, že je pravý?“ zeptal se Ron.

„To můžeme lehce zjistit, ne?“ odpověděl Harry.

Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen, který ležel ve stínu .

„Pojď tudy,“ řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou.

„Ne, měl bys to udělat ty.“

„Já?“ Ron zněl šokovaně. „Proč myslíš?“

„Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka.”
Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů.

„Otevřu ho,“ řekl Harry, „a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít.“

„Jak ho otevřeš?“ zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně.

„Požádám ho hadím jazykem.“ Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe, jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí „S“ vložené do třpytivých zelených kamínků. Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni.

„Ne,“ ozval se Ron, „ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!“

„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co – “

„Já nemůžu, Harry, myslím to vážně – udělej to ty –“

„Ale proč?“

„Protože ta věc má na mě strašný vliv,“ Ron couval pryč od medailonu na kameni. „Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal, tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal – já nemůžu, Harry!“
Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou.

„Dokážeš to,“ řekl Harry, „dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone.“

Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým nosem a pak se vrátil ke kameni.
„Řekni mi kdy,“ zaskřehotal.

„Na tři,“ řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno „S“ a představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku.

„Jedna...dvě...tři...otevři se.“
Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka otevřel.

Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny.

„Probodni ho,“ řekl Harry a držel medailon rovně na kameni.

Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící z prázdných okýnek.

Pak náhle z viteálu zasyčel hlas.

„Viděl jsem tvé srdce a je mé.“

„Neposlouchej ho!“ ohradil se Harry tvrdě. „Probodni ho!“

„Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy...“

„Bodni!“ vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron pohlédl do Raddleových očí.
„Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou, která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým zastiňován...“

„Rone, probodni ho hned!“ zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly.
Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně zakřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla.

„Rone,“ křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se zhypnotizovaně díval do jeho tváře.
„Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti –“

„Domýšlivost!“ přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. „Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?“

„Rone, probodni ho, BODNI!“ křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu.

„Tvá matka se přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála, „že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila...“

„Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním.“ Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem Raddle-Harryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.

Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu.

„Udělej to, Rone!“ zařval Harry.

Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.

„Rone - ?“

Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.

Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy.

Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.

Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.

„Když jsi odešel,“ řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, „týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl...“
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála.
„Je jako moje sestra,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš.“

Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.

„Omlouvám se,“ řekl těžkopádně. „Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl –“

Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se.

„Tak nějak si to dneska napravil,“ řekl Harry. „Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,“

„To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo,“ zamumlal Ron.

„Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou,“ odpověděl Harry, „snažím se ti to vysvětlit už kolik let.“
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu.

„No a teď,“ řekl Harry, když se pustili, „už jenom musíme najít náš stan.“

Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.

„Hermiono!“
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.

„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“

„Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“

„Cože? Kdo? – “
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.

Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
„AU – jau – nech mě! Co to -? Hermiono – AU!“

„Ty – totální – drzoune – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu.
„Ty – se – sem – vplížíš – po – týdnech – a týdnech, pch, kde mám hůlku?“

Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
„Protego!“

Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.

„Hermiono,“ ozval se Harry,“uklidni – “

„Neuklidním se!“ zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla.

„Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!“

„Hermiono, prosím tě, můžeš – “

„Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla. „Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!“

S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.

„Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!“

„Já vím,“ řekl Ron. „Hermiono, mně je to opravdu líto – vážně – “

„Jo tak tobě je to líto!“
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost.
„Ty si přijdeš po týdnech – týdnech – a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?“

„A co mám jiného říct?“ zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.

„Tss, já nevím!“ zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem.“Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin – “

„Hermiono,“ zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, „právě mi zachránil – “

„Mě to nezajímá!“ zaječela. „Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl!

„Já jsem věděl, že nejste mrtví!“ zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. „Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo –“

„Jaké to pro tebe bylo?“

Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
„Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!“

„Bandy koho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.

„Zbojníků,“ řekl Ron. „Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“

„Co jsi jim řekl?“

„Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl”

„A oni ti uvěřili?“

„Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl...“
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.

„Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu – “ Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí „ – a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč.“
„Wow, to je ale dojemný příběh,“ prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. „To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin.“

„Cože?“ vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.

„Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?“

„Hermiono,“ ozval se tiše Harry, „Ron mi právě zachránil život.“

Zdálo se, že ho neslyšela.
„Ale něco bych přeci jen chtěla vědět,“ prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. „Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný.“

Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
„Tohle.“

Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.

„Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat,“ odpověděl Ron, „nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe.“
Díval se na Hermionu.

„Tys mě slyšel v radiu?“ zeptala se nevěřícně.

„Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas,“ znovu zvedl zhasínadlo, „přicházel přímo odsud.“

„A co jsem přesně říkala?“ zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.

„Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce...“

Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
„Takže jsem ho vytáhl,“ pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, „ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo.“

Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
„Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?“

„Jo,“ odpověděli automaticky Harry s Hermionou.

„Věděl jsem, že to je ono,“pokračoval Ron. „Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě.“

„Prosím?“ zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.

„Tak nějak do mě vplula,“ odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, „přímo do prsou a pak – no jednoduše prošla skrz. Byla tady,“ dotknul se místa kousek od srdce, „Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu...“

„Tam jsme byli,“ řekl Harry, „strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat.“

„Jo, no, tak to jsem byl já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan.“

„To ne,“ ozvala se Hermiona, „Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal.“

„No, na tom kopci jsem zůstal celý den,“ pokračoval Ron, „Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví – a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.

„Uviděl jsi co?“ zeptala se Hermiona ostře.

Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe.

„Ale to musel být něčí Patron!“ prohlásila. „Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?“

Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.

„ – a Ron ho mečem probodl.“

„A...a šlo to? Jenom tak?“ zašeptala.

„No, no – křičel,“ popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. „Tady.“

Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona.

„Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?“

„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. „Á – jo.“

Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. „Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit.“

„To jsi měl pravdu,“ natáhl Harry ruku. „Moje je totiž zlomená.“

„To si děláš srandu?“ užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně.

Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.

„Myslím, že to je víc, než si mohl čekat,“ zamumlal Harry.

„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?“

„Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila,“ dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.

 

 

 

 

 

20. kapitola - Xenophilius Láskorád

Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.

„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!”

Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář.

Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč.


„... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.

„Tab . . co?“

„Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“

„No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu říkat V-“

„NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila

„Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!“

„Protože jsme řekli jeho jméno?“

„Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---“

„Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“

„Děláš si srandu?“

„Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my.”
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?“

„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“

„Oh jasně...“

Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.

„Harry... a co když to byl Brumbál?“

„Brumbál, co?“

Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“.
„Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“

Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.

Zatřásl hlavou.

„Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
„Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“

„Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“

„Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?“

„Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?”

„Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.

„Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“

„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“

Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“

„Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“

„Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-“

„Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.

Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.


Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.

„Engorgio!“

Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.

„Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“

Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.

„Promiň --- Reducio!“

Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.

„Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“

Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.


Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.

„Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“

Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.

Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.

„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně.

Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.

„Měli bychom si promluvit,” řekla.

Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.

„Copak?“ zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.

„Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“

Zíral na ni.

„Cože?“

„Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“

„é... proč?“

Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“

Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl.

„Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“

Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.

„E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu.

„Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená – ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“

Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“

„Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“

„To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“

„No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem.“

Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy.

„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“

„Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně.

„Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“

„Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla.

„Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“

„To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“

„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.

„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda.

„Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? “

„Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“

Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.

„Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“
„V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“

Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů.

„Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron.

„Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala chladně Hermiona.

„Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila.“

„No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou.“

Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce.

Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně.

„Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.

„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“

Tak se přemístili o pár mil severněji.

„A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
„To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran.“

„To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.

„Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“

Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl „podívejte!“

Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,

na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ

a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.

Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.

„Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko.“

Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.

Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.

„Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.

„Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“

Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.

„Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“

„Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“

„Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.

„Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“

Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin „rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.

Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.

„Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.

Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi.

Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis.

„Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.

Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho.

„Proč jsi sem přišel?“

Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to je?“

Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.

„To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius.

„Ne, to není!“ řekla Hermiona.

„Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“

„Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!“

„Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.

„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“

„Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“

„Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“

„Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
„A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“

„Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.

„Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“

Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
„Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“

„Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“

Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.

„No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“

„To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron.

Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.

„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“

Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:

„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“

Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..

„Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“

„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry.

„Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!“

Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo.

Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček.

„Podívejte na tohle,“ řekl Harry.

„Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“

Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici.

„Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury.

„Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'“

Zaměřil se na naslouchátka.

„Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“ ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci.“

Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků.

„Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: „Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“

„A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“

„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená.“

Xenofílius zvedl obočí.

„Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“

 

 

 

 

21. kapitola - Příběh tří bratrů

Harry se otočil a podíval se na Rona a Hermionu. Vypadalo to, že žádný z nich Xenophiliovi neporozuměl.

„Reklivie Smrti?“

„Ano,“ řekl Xenophilius.

„Vy jste o nich neslyšeli? Vlastně bych neměl být překvapený. Věří tomu jen opravdu velmi málo kouzelníků. Vzpomeňte si na toho mladíka z vaší svatby,“ pokývl k Ronovi, „který mě napadl, jen proto, že jsem si jen tak pro legraci udělal symbol, který je známý u temné magie! Taková neznalost. Na relikviích není nic temného – tedy, alespoň ne v tom nejhlubším smyslu. Používají se prostě k tomu, aby dodaly majitelům moc, která jim nějak pomůže.“

Hodil si pár kostek cukru do Gurdyrootova extraktu a upil.

„Omlouvám se,“ řekl Harry, „ještě tomu vážně moc nerozumím.“

Aby dostál zdvořilosti, zavdal si také jeden lok z poháru, ale okamžitě ztuhl – extrakt byl tak odporný, jako kdyby pil nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.

„Jsem rád, že hledáte Relikvie Smrti,“ Xenophilius zamlaskal rty a zjevně tak oceňoval Gurdyrootův extrakt.

„Ale co to ty Relikvie smrti vůbec jsou?“ optala se Hermiona.

„Předpokládám, že znáte příběh tří bratrů…“

„Ne,“ odvětil Harry, ale Ron spolu s Hermionou vyhrkl „Ano!“

Xenophilius vážně pokýval hlavou.

„Tak tedy… pane Pottere, celý příběh tří bratrů začíná…moment, někde tu mám kopii…“

Začal se rozhlížet po místnosti, po štosech pergamenů i po knihách, ale Hermiona ho zadržela.

„Počkejte, pane Láskoráde, já tu mám taky jeden výtisk,“ prohlásila a vytáhla ze své malé obroubené tašky Příběhy Barda Beedla.

„Originál?“ zeptal se poněkud ostře Xenophilius a když mu přikývla, řekl jí: „Tak fajn, přečtěte ji nahlas. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak něčemu porozumět.“

„Er…no dobře,“ odpověděla nervózně Hermiona.

Otevřela knížku a Harry si všiml symbolu, který se přesunul na vršek stránky. Hermiona si odkašlala a začala číst.

„Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů -“

„Mamka nám vždycky říkala, že to bylo o půlnoci,“ prohlásil Ron a protáhnul si ruce nad hlavou.

Hermiona po něm střelila nasupený pohled.

„Omlouvám se, ale myslel jsem, že pokud by byla půlnoc, bylo by to strašidelnější,“ řekl Ron.

„No jasně, my vážně potřebujeme mít ještě větší obavu bát se o naše životy,“ vyhrkl Harry, než se stihl zarazit.

Nezdálo se, že by Xenophilius dával pozor, prostě zíral na oblohu z okna ven.

„Pokračuj, Hermiono.“

„Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A v tom na ně smrt promluvila -“

„Promiňte,“ prohodil Harry, „ale promluvila na ně Smrt?!“

„To je jen pohádka, Harry.“

„Ahá, omlouvám se. Pokračuj.“

„…A v tom na ně Smrt promluvila. Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému nějakou odměnu.

A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na světě: hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který vyhrál nad Smrtí!

A tak Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela a dala ji nejstaršímu bratrovi.

Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí vyhrát ještě jednou a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt.

A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému.

A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů.

Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným.

A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť.“


„On dostal od Smrti neviditelný plášť?“ přerušil ji opět Harry.

„No, tak se mohl tajně připlížit k lidem,“ řekl Ron. „Občas na ně, když se nudil, zamával rukama a zaječel, anebo…ups…promiň, Hermiono.“

„Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě.

Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili a obdivovali dary, které dostali od Smrti. A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí.

První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve kterém vyhledal kouzelníka, se kterým měl kdysi spor a dali se na souboj.
Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele, který nyní ležel na podlaze a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti a že ho dělá nepřemožitelného.

Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala prvního bratra.

Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně. Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím.

Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit, se zabil. A tak si Smrt dostala i druhého bratra.

A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt.

Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět.“


Hermiona zavřela knihu.

Chvíli potom si Xenophilius uvědomil, že přestala číst; odtrhl oči od okna a řekl: „Vidíte, tady to máte.“

„Ehm – co?“ optala se zmateně Hermiona.

„Co? Nu, objevily se tu Relikvie Smrti,“ odpověděl Xenophilius.

Zvedl se od svého přeplněného stolu a škubnutím vytáhl kus pergamenu, který ležel mezi dvěma velkými knihami.

„Staré hůlky,“ poznamenal a jel prstem po pergamenu dále. „Životodárný kámen,“ poznamenal a zakroužil kolem dvou slov prstem. „A neviditelný plášť,“ dokončil, přičemž prsty dotáhl trojúhelník, v němž předtím znázornil kruh.

Hermionu tento symbol zaujal.

„Dohromady dávají,“ pokračoval, „ Relikvie Smrti.“

„Ale v příběhu se o žádných Relikviích Smrti nic neříká,“ ozvala se Hermiona.

„Ovšem že ne,“ odpověděl upjatě Xenophilus. „Je to jen příběh pro děti, který je má jen pobavit a nemá jim poskytovat nějaké informace. Pár z nás, kteří se o to zajímáme, dokážeme poznat, že tento prastarý příběh odkazuje vlastně na tři objekty, relikvie, které, pokud budou spojeny, učiní vlastníka pánem Smrti.“

Na chvíli zavládlo ticho a Xenophilius opět pohlédl do okna. Slunce už postoupilo nízko nad obzor.

„Lenka by už brzy měla mít bublinatku hotovou,“ řekl potichu.

„Když říkáte ‚pán Smrti‘,“ozval se Ron…

„Myslím tím, že dokáže ovládnout Smrt,“ prohlásil Xenophilius a zamával rukama.
„Dobyvatel. Přemožitel, můžeš to nazvat v podstatě jakkoli si vybereš.

„Ale…vy si opravdu…myslíte…“ začala Hermiona opatrně a Harry jí pozoroval, jak se snažila vyvarovat skepticismu v hlase, „…vy věříte, že ty věci – ty relikvie – opravdu existují?“

Xenophilius pozvedl obočí.

„Ale samozřejmě!“

„Ale,“ nedala se Hermiona a Harry cítil, že se přestává ovládat, „pane Láskoráde, jak tomu můžete věřit -“

„Lenka mi o vás pověděla téměř všechno, mladá dámo,“ řekl Xenophilius. „Umíte sice myslet logicky, nejste neinteligentní, ale jste dost nevěřícná. Omezujete se. Uzavíráte svojí mysl.“

„Možná by sis mohla zkusit půjčit klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a pokývl k legračním pokrývkám hlav, které tam visely. Jeho hlas se otřásal smíchem.

„Pane Láskoráde,“ začala opět Hermiona, „všichni víme, že věci jako neviditělný plášť existují a někde se ukrývají. Jsou sice vzácné, ale existují. Jenomže -“

„Jenomže? Jenomže vám možná uniklo, že třetí relikvie je neviditelný plášť, slečno Grangerová! Chci říci, že to není obyčejný cestovní plášť, opatřený zastíracím kouzlem, anebo nějakými jinými podobnými kouzly. Pláště bývají utkány z chlupů Polovida, které onoho tvora sice z počátku dokážou ukrýt, ale s postupem času přestávají působit. Mluvíme opravdu o plášti, který dokáže svého nositele naprosto zneviditelnit, vydrží věčně a stále poskytuje utajení, bez ohledu na kouzla, která na něj dopadají. Kolikpak plášťů, jako je ten, který popisuji, jste už někdy viděla, slečno Grangerová?“

Hermiona otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale potom je opět zavřela a pohlédla na něj zmateněji, než kdy předtím.

Harry s Ronem se na ni pokradmu podívali a Harry poznal, že všichni myslí na to stejné. Plášť podobný tomu, který Xenophilius právě popsal, je právě teď s nimi v mísnosti.

„Přesně,“ ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným argumentem. „Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být nesmírně bohatý, nemyslíte?“ Vyhlédl opět z okna.

Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.

„No, dobrá,“ řekla Hermiona celá nesvá. „Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?“

„Co je s ním?“

„No, jak může být skutečný?“

„Nemůžeme dokázat, že není,“ odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.

„Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…“

„Ano, to bych mohl,“ řekl Xenophilius. „Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl.“

„Stará hůlka,“ pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, „také si myslíte, že existuje?“

„No jistě! V tomto případě máme i důkazy!“ řekl Xenophilius. „Stará hůlka je relikvií nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky.“

„A kde tedy je?“ optal se Harry.

„Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel,“ odvětil Xenophilius.

„Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila? Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie.“

Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu.

„Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?“ zeptal se Ron.

„Jó, kdo ví…“ odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. „Kdo ví, kde se skrývá stará hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví.“ Odmlčel se.

Hermiona se opatrně zeptala: „Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním Relikvií Smrti?“

Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit, co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel.

„Vy jste na to přišla, mladá dámo!“ vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral na Hermionu. „Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích. Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!“

„Kdo je Peverell?“ otázal se Ron.

„Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole,“ řekla Hermiona, která pozorovala Xenophiliuse.

„Ignotus Peverell.“ „Skvěle!“ řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, „ten symbol na hrobě je nezvratným důkazem Relikvií Smrti!“

„Proooč?“ protáhl Ron.

„Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a – Ignotus! To oni byli prvními majiteli relikvií!“

Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům.
„Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří,“ řekl, když scházel po schodech dolů. „Každý chce vždycky ochutnat náš recept – polévku se sladkovodní bublinatkou.“

„Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga,“ vyhrkl Ron.

Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony.

„Panebože, Harry,“ odpověděla unaveně, „to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času.“

„Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého muchlorohého chropotala,“ ozval se Ron.

„Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?“

„Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim, aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku.

„Nechcete si o tom promluvit?“ ozval se Ron.

„Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí.“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly. Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí – jejich hůlky přestanou fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často.“

„Harryho i mě vychovali mudlové,“ připomněla mu Hermiona. „Nám vykládali jiné pohádky.“

Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně. Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě přestala zlobit na Rona.

„Ale asi máš bohužel pravdu,“ řekla mu. „Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech, které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -“
Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla „- o plášti,“ Ron řekl „o hůlce,“ a Harry dokončil „a o kameni.“

Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.

„Myslel jsem, že řekneš o plášti‘,“ prohodil Ron směrem k Hermioně, „ale zase, nepotřebuješ být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono.“

„No, tak neviditelný plášť už máme…“ ozval se Harry, „…a, pokud jste si nevšimli, dost nám pomáhá,“ dokončila Hermiona. „Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -“

„Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili,“ mínil Ron. „Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -“

„Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?“ řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. „Víte, že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží po stovky let.“

„Oni fakt existují?“ zeptal se Harry.

Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe ušklíbl.

„Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal. Profesor Binns se už o nich zmínil, ale – ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější, než hůlky těch ostatních.“

„Ale jak víš,“ řekl Harry, „že ty hůlky – ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli?

„No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?“ pronesl Ron. Harry se zasmál – jeho podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační.

Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?

„A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?“ optal se ho Ron.

„No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…“ Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.

„Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…,“ řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. „Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?“ zeptal se Hermiony.

„Ne,“ odpověděla smutně.

„Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací.“

Vůně z kuchyně se linula stále silněji – vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil Xenopiliusovi city.

„Ale co plášť?“ pronesl Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -“

„Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!“

„Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!“

„Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… „

Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.

„Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!“

Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji – Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.

Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…přátelé…přátelé…

Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.

Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.

„Pane Láskoráde,“ začal Harry, „kde je Lenka?“
„Promiňte?“
„Kde jde Lenka?“ Xenophilius se zastavil na posledním schodě.

„Já - - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky.
„A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?“

Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.

„Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů,“ řekl Harry, „její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?“

Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.

„Harry, podívej se!“

Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy „Nepřítel číslo jedna“ a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.

„Jinotaj z jiného úhlu, co?“ optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. „Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?“

Xenophilius si navlhčil rty.

„Oni mi vzali mojí Lenku,“ zašeptal. „Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -“

„- -když jim vydáte Harryho?“ dokončila za něj Hermiona.

„Bez komentáře,“ řekl okamžitě Ron.
„Uhněte z cesty, odcházíme.“

Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.

„Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít.“

Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou.

„Nechceme vás zranit,“ pronesl Harry. „Ustupte, pane Láskoráde.“
„HARRY!“ zaječela Hermiona.

Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu.

Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.

Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění.

Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl.

Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem.

Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava – Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.

„Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?“ ozval se drsný hlas.
„Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?“

Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.

„Na...na...nahoře...Potter!“

„Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…“ ozvala se opět rána a zakňourání, „…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -“ zazněla další rána, „- rohý -“ opakovala se další rána, „chropotal?“

„Ne—ne—prosím vás!“ vzlykal Xenophilius. „Potter je tady, vážně!“

„A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!“ zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.

„Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne,“ řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.

„Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál.“

„I jindy to tu vypadá, jako smetiště“ řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.

„Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?“

„Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!“
„Homenum revelio,“ pronesl hlas na úpatí schodů.

Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla.

„Někdo tam nahoře je, Selwyne,“ pronesl druhý muž ostře.
„Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenophilius. „Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…“

„Dostanete svoji holčičku, Láskoráde,“ řekla Selwyn, „jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít.“

Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech.

„Pojďme,“ zašeptal Harry, „musíme odtud zmizet.“

Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.

„Fajn,“ vydechla Hermiona.

Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich.
„Věříš mi, Harry?“ optala se. Harry přikýval. „Dobře,“ zašeptala Hermiona, „tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho.“

„Já? Ale… Harry - -“
„Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno.“

Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.

„Pevně se držte,“ zašeptala. „Držte se… každou chvilku totiž…“

Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
„Obliviate!“ zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním.

„Deprimo!“

Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty.

 

 

 

 

 

 

22. kapitola - Relikvie smrti

Kapitola je nyní kompletní. Hezké čtení.

Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.

„Protego Totalum … Salvio Hexia …”

„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”

„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!”

„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”

„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”

„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.

„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”

„Ale co tvoje máma a táta?”

„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”

„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.

„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”

Zazářila, ale najednou zvážnila.

„A co Lenka?”

„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.

„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”

„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…”

„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.

„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.”

„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“

„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.

Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.

„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.

„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”

„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.”

„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”

„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”

„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”

„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“

„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!”

„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.

„Žádná taková věc není, Harry!”

„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“

„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”

„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”

„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”

„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…”

V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.

„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”

„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”

„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.

„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”

A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,

„Rolvoj Gaunt!”

„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.

„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”

Ron a Hermiona vypadali ohromeně.

„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb

Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”

„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”

„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”

Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.

„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”

„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”

„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“

„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”

Ron otevřel pusu.

„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”

„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”

Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“

„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”

„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”

„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”

Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…

Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.

A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?

„Harry?”

Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…

A pak si s vyjeknutím vzpomněl—

„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”

Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.

„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”

Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”

Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.

„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.

„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!

Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”

Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.

„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”

„Ty --- myslíš?”

Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---

Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.

„To je to, po čem jde.”

Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.

„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”

Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.

Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…

Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?

Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?

Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …

Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?

„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“

Pozvedl zlatonku.

„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě

si myslí, že je to mocná hůlka ---“

„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,

„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”

„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“

„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”

Odpověď už měl připravenou.

„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”

„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”

Harry si toho nevšímal.

„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”

„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“

Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .

Obrátila se na Rona.

“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”

Harry vzhlédl a Ron váhal.

„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”

„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”

Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.

Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…

Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…

Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …

A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…

Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...

Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...

A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…

Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.

„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”

Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný

životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?

„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.

„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.

I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.

Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.

Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.

„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!

Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”

Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a

Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.

„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”

Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.

„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“

„Na čem?” řekl Harry.

„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”

Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.

„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”

Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.

Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.

„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”

Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.

„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”

„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.

„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”

„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”

„Ahoj.”

„Dobrý večer, Rivere.”

„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“

„Pšš!” řekla Hermiona.

„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”

Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.

„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.

V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.

„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.

„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku

Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”

Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.

„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”

„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.

„Kingsley!” vyhrkl Ron.

„Víme!” tišila ho Hermiona.

„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.

„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.

„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”

„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”

„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.

„Víme, že je to Lupin!”

„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”

„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”

Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?

„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”

„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,

„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”

Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.

„Skoro vždy správné,” opakovala.

„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”

„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.

“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.

„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.

„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”

„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.

„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”

„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.

Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”

„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:

„Fred!”

„Ne – není to George?”

„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:

„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”

„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”

„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”

„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”

„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”

Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.

„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.

„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”

„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”

Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.

„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.

„Úžasný,” řekl Harry.

„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”

„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”

„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”

„Harry—“

„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“

„HARRY, NE!”

„—demort jde po prastaré hůlce!”

„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.

„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“

Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.

„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”

 

 

 

 

23. kapitola - Maylfoyovo panství

UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno zde

*Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje.
Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. *

„Zvedni se, ty nicko!“

Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny, přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou.

„Jdi-od-ní!“ zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a Hermiona zakřičela, „Ne! Nech ho být, nech ho být!“

„Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu,“ řekl nechutně známý skřehotající hlas. „Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…“

Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti.

„Prohledejte ten stan!“ řekl jiný hlas.

Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle.

„Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme,“ řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál.

„Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?“

Harry neodpověděl ihned.

„Ptal jsem se“, zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo dvojnásobnou bolest, „co se ti stalo?“

„Bodnutí,“ zamumlal Harry. „Bodli mě.“

„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas.

„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet

„Dudley,“ odpověděl Harry.

„A křestní méno?“

„Já totiž --Vernon. Vernon Dudley.“

„Zkontroluj seznam, Scabiore,“ nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil bokem, podívat se dolů na Rona. „Co ty, zrzku?“

„Stan Silnička,“ řekl Ron.

„To tak,“ řekl muž, který se jmenoval Scabior. „Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal trochu práce.“

Ozvalo se další zadunění.

„Jsem Bardy,“ pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu krve.
„Bardy Weasley.“

„Á Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…“ Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly.

„Jednoduché, Šedohřbete,“ řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior.

„Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než Barny. Kdo jsi ty, děvče?“

„Penelope Clearwater,“ řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě.

„Jak jsi na tom s krví?“
„Poloviční krev,“ odpověděla Hermiona.

„Dost jednoduché to zjistit,“ řekl Scabior „Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě Bradavický studenti-“

„Odefli jsme,“ řekl Ron.

„Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?“ řekl Scabior „Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?“

„Ne pfo legfaci,“ řekl Ron „Nechoda.“

„Nehoda?“ Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.

„Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?“ zabručel Šedohřbet, „Fénixův řád. Říká ti to něco?“

„De.“

„Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci.“

Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních zajatců.

„Má ještě někdo hůlku?“

„Ne.“ Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran.

„Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-“

„Harry?“

„Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po Hermionině levici.“

„Deane?“

„Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za zlato.“

„To nebyl špatný tah za jednu noc,“ říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. „Mudla, skřet na útěku, a tihle ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?“ zaburácel.

„Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete.“

„Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „Jak zajímavé.“

Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde zemřel Brumbál: špínou, potem a krví.

„Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?“

„Zmijozel,“ odpověděl automaticky Harry.

„Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet,“ zašilhal Scabior pryč od stínů. „Ale žádný z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost.“

„Je v podzemí,“ řekl Harry zřetelně. „Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je pod jezerem, takže světlo je tam zelené,“

Nastala krátká pauza.

„Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela,“ řekl Scabior. „Bod pro tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?“

„Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry.

Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu. „Oddělení kouzelných nehod a katastrof.“

„Víš co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Myslím, že tam nějakej Dudley je.“

Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali?

„Tak, tak.“ řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl, že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka..

Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku. Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml.

„Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo. Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme.“

„Ale,“ řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, „kdybyste nás prostě nechali...“

„Hej!“ bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. „Podívej na tohle, Šedohřbete!“

Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli Nebelvírův meč.

„Moooc pěkný,“ řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. „Vážně moc pěkný. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?“

„Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno vyryté přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho na dříví...“

„Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!“

Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit. Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle...

Tak blízko..tak blízko...

S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst, kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a poslouchal Scabiora s Šedohřbetem.

„Hermiona Grangerová,“ říkal Scabior, „Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s Harry Potterem.“

Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu.

„Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná.“

„To ne! To nejsem já!“

Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání.

„...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem,“ opakoval tiše Šedohřbet.

Zavládlo hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil proti Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve svých myšlenkách sám sebou.

„Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?“ zašeptal Šedohřbet.

Nikdo nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se Hermionina ruka chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků směrem k místu, kde seděl Harry. Znovu si dřepl, aby viděl Harrymu do jeho znetvořených rysů.

„Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu.

„Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí.“

„Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?“ dýchal Šedohřbet.

„Našel jsem brýle!“ vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. „Tam ve stanu jedny byly, Šedohřbete, počkej...“

A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na něj.

„Je to on!“ vykřikl Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“

Všichni ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále ještě bojující sám se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na okraji jeho mysli...

...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti...

Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...

...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže...

Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu...

...čas vyletět vzhůru...
„...a na ministerstvo?“

„Jdi někam s ministerstvem,“ zavrčel Šedohřbet. „Shrábnou odměnu a my z ní neuvidíme ani ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu.“

„Přivoláš ho? Sem?“ řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach.

„Ne,“ vyštěknul Šedohřbet, „Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu. Vezmeme ho tam.“

Harry si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl nosit šaty Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh okolo Voldemorta byl označen znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo dovoleno požívat této nejvyšší pocty.

Harryho jizva znovu vzplanula...

...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže...

„...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý.“

„Kdo tady velí?“ zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. „Řek sem, že je to Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů, jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že nechcete jít se mnou – kdokoliv z vás – tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!“

...okno bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl dospělý člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod přikrývkou...Mrtvá nebo spící...?

„Dobře!“ řekl Scabior. „Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s nima?“

„Mohlo by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska další malý štístko.“

Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech.

„Vemte je a držte. Já si beru Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč vlasů. Harry cítil, jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu. „Na tři! Jedna – dva – tři...
“
Přemístili se a táhli vězně s sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova sevření, ale bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé strany. Nemohl se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený vzduch, jeho jizva pálila o to víc...

...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...

Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého.

Harryho oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a uviděl dvě křídla brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Harry věděl, ač s útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na vrcholku věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že tu je Harry, byla jiná otázka...

Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich.
„Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!“

Vystrašeně odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na jakousi děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem. „Jaký je účel vaší návštěvy?“

„Máme Pottera!“ zakřičel Šedohřbet triumfálně. „Zajmuli jsme Harryho Pottera!“
Brána se prudce otevřela.

„Jdeme!“ řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu vedoucí mezi vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky.

Harry nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél cesty tlačen ze stran ostatními vězni. Zavřel své oteklé oči a nechal bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli ví, že byl chycen...

Vyzáblá postava se pod svou přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé v pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na něho, na Voldemorta, a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč...

„Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl.“

„Lžeš!“

Harryho jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on přesunul své myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni přes štěrkem vysypané prostranství.
Zalilo je světlo.

„Co to má znamenat?“ řekl studený ženský hlas.

„Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zasípal Šedohřbet.

„Kdo jste?“

„Znáte mě!“ Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!“

Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.

„Vím, že je oteklý, madam, ale je to on!“ pípnul Scavior. „Pokud se podíváte víc zblízka, uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská šmejdka, která cestovala s ním, madam. Není pochyb, že je to on, a máme i jeho hůlku! Tady madam...“

Přes své oteklé oči uviděl Harry Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior jí ukázal hlohovou hůlku. Pozvedla obočí.

„Vemte je dovnitř,“ řekla.

„Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované portréty.

„Za mnou,“ řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. „Můj syn, Draco, je doma na velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho.“

Přijímací místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry téměř zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje.
Křišťálový lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další portréty. Ve chvíli, kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí stojících před mramorem zdobeným krbem vystoupily dvě postavy.

„Co to má znamenat?“

Dobře známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho panika. Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo jednodušší blokovat Voldemortovy myšlenky, i když ho jizva stále nesnesitelně pálila.

„Říkali, že dopadli Pottera,“ řekla Narcissa studeným hlasem. „Draco, pojď sem.“

Harry se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava, než on, se zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem.

„Nu chlapče?“ zaskřehotal vlkodlak.

Harry stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném zlaceném rámu. Přeš štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz.

Jeho tvář byla ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho tmavé vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý stín. Kdyby nevěděl, že to je on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to nosí jeho brýle.
Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud se nepřiblížil.

„No Draco?“ řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. „Je to on? Je to Harry Potter?“

„Nevím...Nemůžu si být jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se bojí na Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.

„Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!“

Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného.

„Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude promin...“
„Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?“ řekl Šedohřbet výhružně.

„Samozřejmě, že ne, samozřejmě!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak blízko, že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své oteklé oči.

„Co jsi mu udělal?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se dostal do tohoto stavu?“

„To jsme nebyli my.“

„Připadá mi to jako bodavá kletba,“ řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho čelo.
„Něco tam má,“ šeptal, „mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej se pořádně! Co myslíš?“

Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený.

„Nevím,“ řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka.

„Radši bychom se měli ujistit, Luciusi,“ zavolala Narcisa na svého manžela jejím ostrým ledovým hlasem. „Musíme si být naprosto jistí, že je to Potter před tím, než zavoláme Temného pána...říkali, že tohle je jeho,“ dívala se zblízka na hlohovou hůlku, „ale nevypadá tak, jak ji Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného pána pro nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?“

„A co potom ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve chvíli, kdy bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo dopadlo na Hermionu.

„Počkejte,“ řekla Narcissa ostře. „Ano, ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotku ve Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?“

„Já...možná...jo.“

„Ale potom tohle je Weasley!“ vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl na Rona. „Jsou to oni, Potterovi kamarádi – Draco, podívej se na něj, není to syn Arthura Weasleho, jak se jmenuje...?“

„Jo,“ řekl znovu Draco zády k vězňům. „Mohl by to být on“

Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho ještě víc, než už teď byl.

„Co je to? Co se stalo, Cisso?“

Bellatrix Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho pravici, kde zírala svýma kovovýma očima na Hermionu.

„Ale jistě,“ řekla tiše, „To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?“

„Ano, ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius. „A vedle něj, myslíme si, stojí Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni.“

„Potter?“ zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. „Jste si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!“

Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži. Věděl, že stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána...

„Chtěl jsem ho přivolat!“ řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby se nedotkla znamení. „Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl přiveden do mého domu, takže je to na mně...“

„Na tobě!“ ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Svojí reputaci jsi ztratil spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě ruce pryč!“

„Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce...“

„Prosím, odpusťte, pane Malfoyi,“ přerušil je Šedohřbet, „ale byli jsme to my, kdo chytil Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato...“

„Zlato!“ smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou volnou rukou šmátrala v kapse po hůlce. „Vezměte si svoje zlato, vy špinaví mrchožrouti, co bych s ním já dělala? Mně jde jen o čest jeho...jeho..“

Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci, odhodil Lucius její ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv...

„ZADRŽ!“ vykřikla Bellatrix, „nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde teď!“

Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho zorného pole.

„Co to je?“ slyšel ji říkat.

„Meč,“ zavrčel bandita.

„Dej mi ho.“

„Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel.“

Bylo slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl omráčen. Bylo slyšet zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou hůlku.

„Na co si tu hrajete, ženská?“

„Mdloby na tebe!“ zaječela, „Mdloby na vás!“

Nebyl tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s ohromnými schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni, až na Šedohřbeta, který byl stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se ohýbá k vlkodlakovi a v ruce svírá Nebelvírův meč.

„Kde jsi vzal ten meč?“ zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která nekladla žádný odpor.

„Co si to dovolujete?“ vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se mohla hýbat. Vycenil na ní své ostré zuby. „Pusťte mě, ženská!“

„Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, „Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“

„Byl v jejich stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Říkám vám, pusťte mě!“

„Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než aby se k ní přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými špinavými nehty sevřel jeho opěradlo.

„Draco, vyhoď ty šupáky ven,“ řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. „Jestli nemáš žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě.“

Neopovažuj se mluvit s Dracem jako...“ řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla.
„Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice vážný problém!“

Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící vězně.

„Jestli je to vážně Potter, nesmí být zraněný,“ mumlala víc k sobě, než k ostatním. „Temný pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby zjistil...musím...musím vědět...“

Otočila se zpátky na svou sestru.

„Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!“

„Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém...“

„Udělej to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!“ prskala Bellatrix. Vypadala k šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a propálil díru v koberci.
Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka.

„Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete.“

„Počkej, řekla ostře Bellatrix. „Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku.“

Šedohřbet zavrčel radostí.

Ne!“ vykřikl Ron. „Můžete si vzít mě, nechte si mě!“

Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti.

„Pokud zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího,“ řekla. „Krvezrádce je na mém seznamu hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že neutečou. Ale nic víc jim neudělej...alespoň zatím.“

Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou silou, jíž nešlo vzdorovat.

„Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?“
Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. „Myslím, že si dám jedno nebo dvě kousnutí, co ty na to, zrzku?“

Harry cítil, jak se Ron třese.

Šedohřbet je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v nebezpečí, že mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím své hůlky a zatlačil vězně do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ozvěna bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval příšerný ohlušující výkřik.

„HERMIONO!“ křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady. „HERMIONO!“

„Ticho!“ řekl Harry. „Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud...“

„HERMIONO! HERMIONO!“

„Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme dostat ty lana...“

„Harry?“ bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. „Rone? Jsi to ty?“

Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín.


“Harry? Rone?”

“Lenko?”

“Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!”

“Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?” řekl Harry.

“Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat… Jenom chviličku…”

Hermiona zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli jejím slovům nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, „HERMIONO! HERMIONO!”

„Pane Olivandere?” zaslechl Harry Lenku. „Pane Olivandere, máte ten hřebík? Kdybyste se jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu s vodou.”

Za chviličku byla zase u nich.

„Nesmíte se hýbat,” řekla.

Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora uslyšeli hlas Bellatrix.

„Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?”

„Našli jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!” Hermiona zakřičela znovu, Ron se roztřásl mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí.

„Rone, prosím, nehýbej se!” zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám-“

„Moje kapsa!” řekl Ron, „Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!”

Za chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z lamp ve stanu, se rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako malá slunce, zaplavujíce podzemí světlem.

Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana Ollivandera, zkrouceného v rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a skřeta Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých ho přivázali lidé.

„Teď to jde mnohem lépe, díky Rone,” řekla Lenka a začala opět sekat do provazů.

„Ahoj Deane!”

Shora se opět ozvala Bellatrix.

„Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi pravdu, řekni mi pravdu!”

Další hrozivý výkřik-

„HERMIONO!”

„Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle nožem!”

„Tady!”

Harry ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího po sklepě jak pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož obličej byl pohmožděný a krvavý, poděkoval Lence a celý se na místě třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal vyčerpaný a dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů.

Ron se snažil přemístit bez hůlky.

„Není cesta ven, Rone,” řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. „Sklep je úplně zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander je tu už dlouho, zkusil všechno.”

Hermiona opět zakřičela, ten zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti v jeho jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a osahávat stěny, ikdyž v hloubi srdce věděl, že je to beznadějné.


„Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!”

Hermioniny výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů prorazit zeď svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku váček od Hagrida a sáhl do něj: vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu s ní zatřásl – nic se nestalo – zamával zlomenými kusy své hůlky, ale nemělo to žádný efekt – kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré…

Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka.

„Pomozte nám!“ vykřikl na něj zoufale. „Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!“
Oko mrklo a bylo pryč.

Harry si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a tam, avšak nic než zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron vedle něho řval dál, „HERMIONO! HERMIONO!“

„Jak jste se dostali do mého sejfu?“ slyšeli Bellatrix. „Pomohl vám ten špinavý malý skřet v cele?“

„Setkali jsme se s ním až dnes v noci!“ vzlykla Hermiona. „Nikdy jsme ve vašem sejfu nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!“

„Kopie?“ zaječela Bellatrix. „Oh, jak úžasný příběh!“

„Můžeme to jednoduše zjistit!“ slyšeli hlas Luciuse. „Draco, přiveď toho skřeta, ten nám může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!“

Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook.

„Griphooku,“ zašeptal do skřetova ucha, „musíte jim říct že ten meč je falešný, nesmějí vědět, že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…“

Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.

„Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“

Udělali, co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a světla vletěla zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře se otevřely, dovnitř vpochodoval bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou připravenou.

Malého skřeta chytil za paži a couval zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se zabouchly a ve stejný okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk – crack.

Ron stiskl zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.

„DOB…!“

Harry praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své chybě. Nad hlavou se jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k Bellatrix.

Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly doširoka otevřeny; třásl se od nohou až po špičky svých uší. Byl zpět v domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený.

„Harry Pottere,“ zapištěl co nejtišeji, „Dobby Vás přišel zachránit.“


„Ale jak jsi…?“


Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné věci.

„Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?“ zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu zatřásly.


„Můžeš s sebou vzít také lidi?“


Dobby opět přikývl.


„Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…“

„Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Jejich chata na okraji Tunworthu!“


Skřítek přikývl potřetí.


„A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“

“Samozřejmě, Harry Pottere,“ zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a Deanovi. Ani jeden z nich se nepohnul.


„Harry, my ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka.


„Nemůžeme vás tady nechat,“ řekl Dean.


„Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“


Když Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin shlížel dolů, avšak ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého, vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího.


„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je mnoho věcí, které nechápeš…“


Cítíl Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud, zpět do sklepa a k hrůze, kterou zrovna zažíval on.


„Jděte!“ zapřísahal Lenku a Deana. „Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!“


Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander zmizeli.


„Co to bylo?“ zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. „Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za hluk?“


Harry a Ron na sebe okamžik zírali.


„Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!“


Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na další hluk ze sklepení.


„Musíme ho zkusit odzbrojit,“ zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy by někdo vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli ztraceni. „Nech svítit světla,“ dodal Harry a když zaslechli za dveřmi kroky, couvli ke zdi na protější straně.


„Ustupte,“ slyšeli Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“

Dveře se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu osvícenou světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron skočili. Ron chytil Červíčkovu ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše bojovali: Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho kolem krku.


„Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy seshora.


„Nic!“ zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. „Všechno v pořádku!“

Harry mohl stěží dýchat.

„Ty se mě chystáš zabít?“ Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat stříbrné prsty. „Potom, co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi, Červíčku.“


Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova ústa. Viděl, že jeho malá vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z milosrdnosti, kterou projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil onu chvilku slabosti.

„To by bylo,“ zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.

Bez hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho oči sklouzly z Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu hrdlu.


„Ne…“


Aniž by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale nedala se zastavit. Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila proti svému neozbrojenému a neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za svou chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima.


„Ne!“


Ron také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem Červíčkova krku, ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.


„Relashio!“ řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo; Pettigrew dopadl na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně vykřikla. Červíčkovy oči se v purpurové tváři protočily; naposledy se zaškubal a přestal se pohybovat.


Harry a Ron se na sebe podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k pootevřeným dveřím. Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých rukou. Hermiona ležela u Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala.


„Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to ten pravý meč?“


Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě.


„Ne,“ odpověděl Griphook. „Je falešný.“


„Jste si jistý?“ zalapala po dechu Bellatrix. „Úplně jistý?“


„Ano,“ řekl skřet.


Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo.

„Dobře,“ řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve skřetově tváři. Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. „A teď,“ řekla hlasem, z něhož čišel triumf, „zavoláme Temného pána!“


Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení.

V ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše okolo něho zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se bezzubě smál; byl rozzuřen vyrušením, které pocítil – varoval je, řekl jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se pletli…


„To mě raději zabij!“ vykřikl starý muž, „protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!“


Voldemortova zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu, křehké staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno bez života zpět a Voldemort se vrátil k oknu, jen stěží dokázal opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k tomu, že ho přivolali, pocítí jeho hněv...


„Myslím,“ bylo slyšet Bellatrixin hlas, „že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš.“


„NÉÉÉÉ!“


Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby...

„Expeliarmus!“ zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do vzduchu, takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem.

Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl „Mdloby na tebe!“ a Lucius Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly z Dracovy, Narcissiny a Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem a odkutálel se za pohovku, aby se jim vyhnul.

„STŮJTE, NEBO ZEMŘE!“

Těžce oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která se zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí tiskla k hrdlu.


„Odhoďte hůlky,“ zašeptala, „odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve skutečnosti je!“


Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce.


„Řekla jsem, odhoďte je!“ zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k Hermionině krku, Harry viděl, jak se objevilo několik kapek krve.


„Dobrá!“ vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba zvedli ruce vzhůru.


„Výborně!“ zašilhala. „Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je blízko!“


Harry to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí temnou oblohou daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli už bude natolik blízko, že se sem bude moci přemístit. Harry neviděl žádný způsob, jak uniknout.


„A nyní,“ řekla Bellatrix měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, „Cissy, myslím, že bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude věnovat slečně šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče neupřel, po tom, co jsi dnes v noci dokázal, Šedohřbete.“


Při jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni vzhlédli právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl.

Bellatrix stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou. Lustr narazil na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl na Hermionu a skřeta, který stále ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama chránil zkrvavený obličej.


Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes křeslo a vykroutil z Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul:

„Mdloby na tebe!“ Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl sražen k zemi.

Narcissa strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály když mávala stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře.

„Dobby!“ zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, „Ty, to ty jsi shodil lustr?“


Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní.


„Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!“ kvílel.


„Zabij ho, Cissy!“ ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje.


„Ty špinavá malá opice!“ vyla Bellatrix, „Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?“


„Doby nemá žádného pána!“ pištěl, „Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!“


Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár okamžiků, několik vteřin.


„Rone, drž se.. a JDEM!“ vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul, vytáhl Griphooka zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a chytl se Dobbyho, aby se mohli přemístit.

Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy Draca a Narcissy, rezavou čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který Bellatrix vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli...


Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina...


Zmizel kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to bude stačit k tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil jak mu čepel Nebelvírova meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl, zda se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se mu snažil stiskem ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku...


Najednou narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, vymanil se z Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na zem.


„Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural.


Harry se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je od nich vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle hvězd před ní zahlédl nějaký pohyb.

„Dobby, je to Škeblová chajda?“zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u Malfoyů, připravené k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tu správně? Dobby?“


Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj.


„DOBBY!“


Skřítek se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených, zářících očích. Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze skřítkovy zvedající se hrudi.


„Dobby, ne! POMOC!“ Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní pohybovali. „POMOC!“


Nevěděl, zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu to jedno, viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby vstáhl k Harrymu ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil do chladné trávy.


„Dobby, ne, neumírej, neumírej!“


Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit:


„Harry... Potter...“


Pak se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než velkými skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl vidět.

24. kapitola - Výrobce hůlek

Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, „Dobby…Dobby…” , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky.

Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.

„Hermiona,” řekl náhle. „Kde je?”

„Ron ji vzal dovnitř,” řekl Bill. „Bude v pořádku.”

Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.

Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.

Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.


„Chci ho pohřbít pořádně,” byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. „Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?”

Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.

Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska.

Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…

Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. „Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …“
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil.

Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…

Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?

Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi.

„Jak je Hermioně?“
„Lépe“ řekl Ron. „Fleur na ní dohlíží.“

Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel.

Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká.

Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.

„Měli bychom mu zavřít oči.”

Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.

„Tak,” řekla jemně. „Teď bude moci spát klidně.”

Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.

Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři.

„Myslím že bychom měli něco říct,” zapípala Lenka. „Začnu, mám?”

Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.

„Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv.”

Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, „Jo…díky Dobby.”
„Díky,” zamumlal Dean.

Harry polkl.

„Sbohem Dobby,” řekl a bylo to vše, na co se zmohl.

Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.

„Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?” zeptal se Harry ostatních.

Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.

Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:

TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .


Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.

Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.

„…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted‘ je v bezpečí.”

Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. „Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte,” vysvětlil.

„Přemisťoval k Muriel. Ted‘, když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl – ne, neomlouvej se,” dodal, když spatřil Harryho výraz.
„Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují.”

„Jak jsou chráněni?” zeptal se Harry. “Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost – budeme ho schopni přesunout do hodiny—“

„Ne,” řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. „Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité.”

Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.

„Jdu se umýt,” řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví.

„Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!“

A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…

Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´

Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho.

A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil.

´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´

Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.

Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.

Bill a Fleur stáli u paty schodiště.

„Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem,” řekl Harry.

„Ne,” odpověděla Fleur. „Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni –”

„Omlouvám se,” řekl netrpělivě, „ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně – a odděleně. Je to naléhavé.”

„Harry, o co sakra jde?” zeptal se Bill. “Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct –”

„Nemůžeme ti říct, co děláme,” řekl Harry. „Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným.”



Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
„Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?”

Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?

„Griphook,” řekl Harry. „Promluvím si nejdřív s ním.”
Srdce mu bylo jako o závod.

„Tak tedy nahoru,” řekl Bill, a vedl ho tam.

Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
„Potřebuji vás u sebe!” zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.

Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
„Jak ti je?” zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi úžasná – jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali –”

Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. „Jak si vedeme Harry?” zeptal se Ron.

„Uvidíte, pojďte.”

Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.

„Přímo tady,” řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.

Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.

„Omlouvám se, že vás taháme z postele,” řekl Harry. „Co vaše nohy?”

„Bolí,” odpověděl skřet. „ ale uzdravují se.”

Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská.

„Pravděpodobně si nevzpomínáte -” začal Harry.
„že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?” přerušil ho Griphook: „Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý.”

Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho.

„Pohřbil jsi skřítka,” řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. „Sledoval jsem to z okna mého pokoje.”

„Ano,” řekl Harry.

Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. „Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere.”

„Jakým způsobem?” zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.


„Vykopal jste hrob.”

„A?”

Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku.

„Griphooku, potřebuji se vás zeptat –”
„Také jsi zachránil skřeta.”

„Co?”

„Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne.”

„Hm, doufám, že vám to nevadí?” řekl Harry trochu netrpělivě.

„Ne, Harry Pottere,” řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, „Ale jste velmi zvláštní kouzelník.”

„Dobře,” řekl Harry. „Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout.”

Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl.

„Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů.”

Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.

Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.

„Harry –” řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.

„Dostat se do trezoru Gringottových?” zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. “To je nemožné.”

„Ne, není,” zaodporoval Ron. „Už se to jednou stalo.”

„Jo,” přikyvoval Harry. „Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety.”

„Ale ten trezor byl prázdný,” vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. „Byl minimálně chráněný.”

„Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře,” řekl Harry. „Patří Lestrangům.”

Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.

„Nemáte žádnou šanci,” řekl Griphook na rovinu. „Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš –”

„Zloději, byli jste varování – jo, já vím, vzpomínám si,” řekl Harry. „Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?”

Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.

„Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe,” řekl nakonec Griphook, „byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek.”



„Nosič hůlek,” zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
„Právo nosit hůlku,” řekl skřet tiše, „se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho.”

„Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky,” namítl Ron.

„To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!”

„Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii,” řekl Ron. „Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy –”

„Na tom nyní nezáleží,” řekl Harry. „Ted‘ nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí –”

Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.

„Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?”

„My ano!” vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. „My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!”

„Neříkej si –” Ron zamumlal.

„Proč bych neměla?” řekla Hermiona. „Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!”

„A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?” zeptala se. „Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?”

Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.

„Co hledáte v trezoru Lestrangových?” zeptal se náhle. „Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý,” a ukázal na Nebelvírův meč.

„Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových.”

„Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?” zeptal se Harry. „Možná.Viděl jste tam i jiné věci?”

Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.

„Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty.“

Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
„Tak mladí,” řekl nakonec, „aby bojovali proti tolika...”

„Pomůžete nám?” zeptal se Harry. „Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance.”


„Já . . . promyslím si to,” řekl Griphook.

„Ale –” začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
„Děkuji,” řekl Harry.

Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.

„Myslím,” řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, „že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . .”

„Jo, samozřejmě,” řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.

„Ten malej podrazák,” zašeptal Ron. „užívá si, jak nás může nechat čekat.”

„Harry,” zašeptala Hermiona, „myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?”

„Ano,” odpověděl jí Harry. „Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl.”

„Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?” řekl Ron, který vypadal popleteně. „Byl někdy v trezoru Lestragových?”

„Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů,” odpověděl Harry. „Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice.”

Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.

„Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal.”

Harry si promnul jizvu.

„Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic.”

Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. „Ty mu opravdu rozumíš.”

„Jen z části,” řekl Harry. „Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď – Ollivander.”

Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:

„Vstupte!”.

Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.

Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.

„Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme,” řekl Harry.

„Můj zlatý chlapče,” Ollivanderův hlas byl slabý. „Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat.”

„Jsme rádi, že jsme to zvládli.”

Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.

„Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc.”

„Cokoli. Cokoli.” řekl výrobce hůlek slabě.
„Dokážete ji opravit? Je to možné?”

Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.

„Cesmín a péro z fénixe,” řekl Ollivander třesoucím se hlasem. „Jedenáct palců. Pěkná a ohebná.”

„Ano,” přikývl Harry. „Dokázal byste -- ?”

„Ne,” zašeptal Ollivander. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal.”

Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.

„Poznáte, čí jsou?” zeptal se Harry.

Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.

„Vlašské dřevo a dračí blána,” řekl. „Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové.”

„A tato?”

Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.

„Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye.”

„Byla?” zopakoval Harry. „Není stále jeho?”
„Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal–”

„—Vzal – ”

„—poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní.”
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.

„Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši,” řekl Harry, „jako by mohly sami myslet.”

„Hůlka si vybírá kouzelníka,” odpověděl mu Ollivander. “To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek.”


„Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?” zeptal se Harry.

„Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky.”

Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.

„Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou,” řekl Harry. „Takže ji můžu bezpečně používat?”

„Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. ”

„Takže, já bych měl použít tuto hůlku?” řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.

„Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka.”

„Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?” zeptal se Harry.

„Myslím, že ano,” odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
„To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie.”

„Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?” zeptal se Harry.

Ollivander pokl.
„Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít.”

„Nicméně kolují legendy,” řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. „Legendy o hůlce – nebo hůlkách – které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou.”

Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.

„Myslím, že je to jen jedna hůlka,” zašeptal.

„A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?” zeptal se Harry.

„Já – jak?” zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. „Jak to víte?”

„Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami,” řekl Harry.

Ollivander vypadal vystrašeně.
„Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já – Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!”

„Chápu to,” řekl Harry. „Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?”

Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.

„Ale nefungovalo to,” pokračoval Harry. „Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?”

Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.

„Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...

„Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?“

„Jak tohle víte?“

Harry neodpověděl.

„Ano, ptal se ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka.“

Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.

„Pán Zla,“ pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil – tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce – až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši.“

„Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená,“ pronesl Harry tiše.

„Ne!“ Hermiona zněla vyděšeně. „Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?“

„Priori incantatem,“ vysvětlil Harry, „Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou.“

Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, „Nemá cenu se tím teď trápit – “

Pan Ollivander ho ale přerušil.
„Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným.“

„A má pravdu?“

„Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku,“ řekl Ollivander, „ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující.“

Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.

„Vy – vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona.

„Ale ano,“ odpověděl Ollivander. „Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají. Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v každém případě pravé.“

„Takže vy – vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.

„Ne,“ řekl Ollivander. „Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu hůlek, neuvěřitelně fascinující.“

„Pane Ollivandere,“ řekl Harry. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku, že?“

Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně.

„Ale jak... jak-?“

„Je jedno, jak to vím,“ řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu.

„Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?“

„Říkalo se to,“ zašeptal Ollivander. „Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo; že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!“

„Ano, vidím,“ řekl Harry. Postavil se. „Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?“

„O čem?“ zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.

„Relikvie Smrti.“

„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?“

Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o relikviích nic.

„Díky,“ řekl Harry. „Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout.“

Ollivander se na ně sklíčeně podíval.

„Mučil mě!“ zajíkal se. „Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- “

„Ale mám,“ řekl Harry. „Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno řekl. “

Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích, ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali.

Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně.

„Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku,“ řekl. „Viděl jsem Vy-víte-koho ho hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu zvěst, nebylo to asi moc těžké.“

Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž.

„Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci, Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si Hůlku osudu.“

„Brumbál měl Hůlku osudu?“ zeptal se Ron. „Tak ale – kde je teď?“

„V Bradavicích,“ odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě.

„No tak pojďme!“ zvolal Ron nedočkavě. „Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!“

„Na to už je pozdě,“ řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se bránit.

„Ví, kde je. Právě teď tam je.“

„Harry!“ zařval Ron zuřivě. „Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít – stále můžeme- “

„Ne,“ řekl Harry a klesl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály.“

„Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron.

„Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály...“


A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru.

„Přidám se k vám brzy v hradu,“ řekl vysokým studeným hlasem. „Teď mě nech.“

Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal, až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým.

Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho dědictví.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku.

Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s Brumbálem.

Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

25. kapitola - Škeblová chatrč

Billova a Fleuřina chatrč stála osamělá na útesu, hledíc do moře, její stěny byly pokryty nabílenými škeblemi. Bylo to liduprázdné a krásné místo. Kamkoliv do malé chatky, nebo její zahrady, Harry vstoupil, mohl slyšet neustálé šumění moře, znělo to jako dech nějaké obrovské spící obludy. Hodně času z následujících dnů strávil úniky z přeplněné chatrče, k okraji útesu pozorujíc oblohu a rozlehlé prázdné moře, na obličeji cítil slaný vánek.

Hrůznost z rozhodnutí nepronásledovat Voldemorta v závodu o hůlku Harryho stále děsila. Nemohl si vzpomenout, že se byl kdy předtím rozhodl nejednat. Byl plný pochybností, které ještě Ron umocňoval.

„Co když po nás Brumbál chtěl, abychom zjistili, co ten symbol v knížce znamená, abychom včas dostali hůlku?“ „Co když to, že jsi zjistil, co ten symbol znamená, tě dělá „připraveným“ získat relikvie?“ „Harry, jestli je to opravdu starší hůlka, jak sakra máme zničit Ty-Víš-Koho?“

Harry na to neměl žádné odpovědi: Byly chvíle, kdy pochyboval, že nezkusit zabránit Voldemortovi dostat se do hrobky nebyla naprostá šílenost. Nebyl si ani schopen vysvětlit uspokojující pocit, když se proti tomu rozhodl: Pokaždé, když si zopakoval důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu slabší a bezvýznamnější.

Divné bylo, že Hermionina podpora ho mátla stejně jako Ronovy pochybnosti. Hermiona, nyní, přinucená uvěřit, že Starší hůlka opravdu existuje, začala říkat, že je to zlý předmět a že způsob, kterým Voldemort tu hůlku získal, je odpudivý.

„Ty bys to nikdy nemohl udělat, Harry,“ stále opakovala. „Nemohl bys otevřít Brumbálův hrob.“

Ale myšlenka na Brumbálovo mrtvé tělo Harryho znepokojovala daleko méně než možnost, že neporozuměl záměrům živého Brumbála. Cítil, že stále tápe v temnotě, zvolil si cestu, ale stále se ohlížel zpět, přemýšlejíc, jestli nepřehlédl nějaké značky, zda si neměl vybrat druhou cestu.
Čas od času, se přes něj opět přehnala zlost na Brumbála, silně jako vlny narážející do sebe dole pod chatrčí, zlost, že mu Brumbál před tím, než zemřel, vše neobjasnil.

„A - je - mrtvý?“ zeptal se Ron tři dny potom, co dorazili do chatrče.

Harry strnule hleděl na zeď oddělující chatrč od zahrady, když ho Ron a Hermiona našli; přál si aby se tak nestalo, ne s touto otázkou.

„Ano, JE, Rone, prosím, nezačínej znova!“

„Podívej se na fakta Hermiono,“ namítl Ron, mluvíc přes Harryho, který pokračoval se zíráním na horizont.

„Laň. Meč. Oko, které Harry viděl v zrcadle…“



„Harry přiznal, že si to oko možná jen představoval! Ne snad, Harry?“

„Jo mohl,“ odpověděl Harry bez toho, aby se na ni podíval.

„Ale nejsi si jistý, že ne?“ vypálil Ron.

„Ne nejsem,“ nepřítomně odpověděl Harry.

„Tam, vidíš!“ řekl Ron rychle, předtím než Hermiona mohla něco namítnout. „Jestli to nebyl Brumbál, tak mi Hermiono vysvětli, jak Dobby věděl, že jsme v té cele?“

„Nevim – a můžeš mi Ty vysvětlit, jak ho Brumbál poslal, když leží v hrobce v Bradavicích?“

„Netuším, mohl to být jeho duch!“

„Brumbál by se jako duch nevrátil,“ řekl Harry. Ted‘ už bylo jen málo věcí, kterých si byl Harry u Brumbála jistý, ale toto byla jedna z nich. „Nemohl by dál pokračovat.“

„Co myslíš tím, 'pokračovat'?“ zeptal se Ron, ale ještě předtím, než mu Harry stačil cokoli odpovědět, ozvalo se za nimi,

„Arry?“

Fleur vyšla z chatrče, její dlouhé stříbrné vlasy poletovaly ve vánku.

„Arry, Grip'ook by chtěl ss tebou mluvit. Je v nejmenššší lošnici, on šíká, še nechce být rušen.“

Její nechuť k tomu, být skřetova pošťačka, byla jasná; jak se vracela zpět do domu, vypadala podrážděně.

Griphook na ně čekal, jak Fleur řekla, v nejmenší ze tří ložnic, které v chatrči byly. V té, ve které Lenka a Hermiona v noci spaly.
Zatáhl červené závěsy proti zamračené obloze, což dalo místnosti ohnivý nádech, to bylo kontrastní se zbytkem vzdušné a prosvětlené chatky.

„Již jsem se rozhodl, Harry Pottere,“ začal skřet, který seděl na nízké židli bubnujíc si na ruce dlouhými prsty. „I když to skřeti u Gringottových budou považovat za obrovskou krvezradu, rozhodl jsem se Vám pomoci –„

„To je skvělé!“ řekl Harry. „Griphooku, děkuji vám, jsme opravdu—„

„—a za to,“ řekl skřet odhodlaně, „budu chtít odměnu.“

Harry zaváhal.
„Kolik chcete? Mám zlato.“

„Ne zlato,“ odpověděl Griphook. „Zlata mám dost.“

Jeho černé oči zajiskřily; nebylo v nich žádné bělmo.
„Chci meč. Meč Gordika Nebelvíra.“

Harry poklesl.
„Ten vám nemůžu dát,“ odpověděl. „Omlouvám se.“

„Potom,“ řekl skřet lehce, „máme problém.“

„Můžeme vám dát něco jiného,“ řekl Ron horlivě. „Vsadím se, že Lestrangeovi mají v trezoru spousty věcí, jakmile se tam dostanete, můžete si něco vzít.“

Ale to neměl říkat. Griphook zlostně vyprskl.
„Já nejsem zloděj chlapče! Nesnažím se získat poklady, na které nemám žádné právo!“ „Ten meč je náš –“

„není,“ odporoval Harry
„Jsme z Nebelvíru a ten meč byl Godrika Nebelvíra –“

„A předtím, než byl Nebelvírův, čí byl?“ dožadoval se odpovědi skřet. „Ničí,“ řekl Ron. „Byl vyroben pro něj ne?“

„Ne!“ vykřikl Goblin naježený vzteky a ukazoval dlouhým prstem na Rona. „Zase ta kouzelnická arogance! Ten meč patřil Ragnuku I. a Godric Nebelvír mu ho vzal! Je to starý artefakt, mistrovská práce skřetů! A skřetům také patří. Ten meč je cenou za mé služby. Berte, nebo nechte být!“

Skřet na ně vrhnul pronikavý pohled. Harry se obrátil na ostatní a řekl:
„Musíme si to promyslet, Griphooku. Můžeš nás na chvíli omluvit?“

Skřet přikývl a tvářil se nevrle.

Dole, v prázdném obýváku, odešel Harry ke krbu a obočí měl nakrčené do hluboké vrásky, jak přemýšlel, co dělat. Za ním řekl Ron: „Jenom se nám směje. Nemůžeme mu ten meč nechat.“

„Je to pravda?“ zeptal se Harry Hermiony. „Vážně Nebelvír ten meč ukradl?“

„Nevím,“ řekla beznadějně. „Kouzelnická historie často přeskakuje to, co udělali kouzelníci ostatním rasám, ale nikde jsem neviděla žádný záznam o tom, že by Nebelvír meč ukradl.“

„Bude to jedna z těch skřetích historek o tom,“ řekl Ron, „jak se je kouzelníci stále snaží ovládnout. Myslím, že bychom měli být rádi, že po nás nechce jednu z našich hůlek.“

„Skřeti mají spoustu důvodů k tomu, aby neměli rádi čaroděje, Rone.“ řekla Hermiona. „V minulosti byli brutálně vražděni.“

„Takže skřeti jsou nakonec takoví malí roztomilí zajíčci, ne?“ řekl Ron. „Zabili spoustu z nás. A taky jsou špinaví.“

„Ale hádání s Griphookem o tom, která rasa je víc zotročená a která zlá, asi nepomůže k tomu, aby k nám byl milejší, ne?“

Chvíli bylo ticho a všichni se snažili vymyslet, jak se dostat z této zapeklité situace. Harry vyhlédnul z okna k hrobu Dobbyho. Lenka u pomníku aranžovala do sklenice od marmelády mořskou levanduli.

„Dobře,“ řekl Ron a Harry se otočil zpátky k němu, „co tohle? Řekneme Griphookovi, že potřebujeme meč, dokud se nedostaneme dovnitř trezoru a potom si ho může vzít. Uvnitř je falešný, ne? Vyměníme je a dáme mu ten nepravý.“

„Rone, on pozná rozdíl mnohem lépe, než my!“ řekla Hermiona. „On byl jediný, kdo poznal, že došlo k záměně!“

„Jo, ale my můžeme zmizet dřív, než pozná...“ Ztichnul pod tíhou pohledu, kterým ho zahrnula Hermiona.

„Tohle,“ řekla tiše, „je ohavné. Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? A ty se divíš, že skřeti nemají rádi čaroděje, Rone?“

Ronovi zčervenaly uši.
„Dobře, dobře! Byla to jediná věc, která mě napadla! Jaké je tvoje řešení?“

„Musíme mu nabídnout něco jiného, něco, co bude mít stejnou hodnotu.“

„Skvělý, půjdu nahoru, vezmu jeden z prastarých, skřety vyrobených, mečů a můžeš mu ho dát.“

Znovu se rozhostilo ticho. Harry si byl jistý, že skřet nepřijme nic jiného, než meč, i kdyby mu nabídli něco stejně cenného. Zároveň však byl meč jejich jedinou zbraní proti viteálům.

Na chvíli zavřel oči a naslouchal příboji. Myšlenka, že Nebelvír meč ukradl, byla pro něj nepříjemná. Vždycky byl hrdý na to, že patří do Nebelvíru. Nebelvír byl ochránce kouzelníků z mudlovských rodin, čaroděj, který se střetl se Zmijozelem, který miloval čistou krev...“

„Možná, že Griphook lže,“ řekl Harry a znovu otevřel oči. „Možná Nebelvír meč nevzal. Jak víme, že skřetí verze výkladu dějin je ta správná?“

„A byl by v tom nějaký rozdíl?“ řekla Hermiona.

„Změní to pocity, které z toho mám,“ řekl Harry.
Zhluboka se nadechl.

„Tak mu řekneme, že si může vzít meč poté, co nám pomůže dostat se do trezoru...ale budeme velmi opatrní, abychom mu neřekli, kdy přesně to bude.“
Na Ronově tváři se postupně rozhostil široký úšklebek. Hermiona však vypadala rozladěně.

„Harry, nemůžeme přeci...“

„Vezme si ho,“ pokračoval Harry, „Až ho použijeme na zničení všech ostatních viteálů. Ujistím se, že ho potom dostane. Dám mu své slovo.“

„Ale to může trvat roky,“ řekla Hermiona.

„Já vím, ale on to vědět nemusí. Nebudu mu lhát,...opravdu.“

Harry se jí podíval do očí, ve kterých se míchaly odpor a stud. Vzpomněl si na slova vyražená nad bránou do Nurmengardu (věznení, které vytvořil Grindelwald pro své nepřátele - pozn. autora): PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. Odtlačil takové myšlenky pryč. Jakou jinou volbu měli?

„Mně se to nelíbí,“ řekla Hermiona.

„Ani mně ne,“ odpověděl jí Harry.

„Já si myslím, že je to geniální,“ řekl Ron a postavil se. „Jdeme a řekneme mu to.“

Zpátky v nejmenší ložnici učinil Harry nabídku. Pečlivě vyslovoval tak, aby neurčil žádný přesný čas pro předání meče. Zatímco mluvil, Hermiona se dívala do podlahy. Harryho to roztrpčilo, protože by to mohlo prozradit jejich plán, ale Griphook neměl oči pro nikoho jiného, než pro něj.

„Mám vaše slovo, Harry Pottere, že mi dáte Nebelvírův meč, pokud vám pomůžu?“

„Ano,“ řekl Harry.

„Potom platí,“ řekl skřet a podával mu ruku. Harry jí přijal a potřásl s ní. Harry přemýšlel, jestli jeho černé oči neprohlédly jeho vlastní a nemá nějaké zlé tušení. Potom ho Griphook pustil, spojil svoje ruce dohromady a řekl: „Tak, začneme!“


Bylo to stejné, jako plánovat vniknutí na Ministerstvo kouzel. Rozhodli se využít nejmenší ložnici, která byla, kvůli Griphookově přání, neustále zahalená v pološeru.

„Byl jsem v trezoru Lestrangeových jen jednou,“ řekl jim Griphook, „Při té příležitosti jsem byl požádán, abych uvnitř umístil falešný meč. Je to jedna z nejpůvodnějších komnat. Nejstarší kouzelnické rodiny schraňují své poklady v těch nejhlubších patrech, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory...“

Zůstávali v maličké místnosti zavření celé hodiny. Dny se pomalu změnily v týdny. Problém za problémem přicházely a musely být vyřešeny, jeden z nich třeba to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru byly skoro vyčerpány.

„Zbývá dost už jen pro jednoho z nás,“ řekla Hermiona, naklápějíc malinkou lahvičku blátivého nápoje proti světlu.

„To bude stačit,“ řekl Harry, který procházel Griphookovy ručně kreslené plány nejnižších podlaží.

Ostatní obyvatelé Škeblové chatrče si mohli všimnout, že se Harry, Ron a Hermiona objevovali jen na jídlo. Nikdo se jich na nic neptal, ale Harry cítil, jak se na ně tři u stolu často upírají Billovy tázavé a ustarané pohledy.

Čím déle byli pohromadě, tím víc si Harry uvědomoval, jak jsou mu skřeti nepříjemní. Griphook byl neočekávaně krvežíznivý, měl potěšení z představy bolesti, kterou trpí nižší stvoření, a možnost, že během dobývání se do sejfu Lastrangerových budou zraněni další čaroději, mu působila potěšení. Harry se domníval, že jeho nechuť s ním sdílí i Ron a Hermiona, ale nikdy o tom nemluvili. Griphooka potřebovali.

Skřet se k společnému stolování připojil jen s nevolí. I když už měl nohy v pořádku, chtěl, aby mu jídlo nosili do pokoje na podnose, stejně jako si to přál stále ještě slabý Ollivander. Nakonec Bill (po vzrušeném Fleuřině výstupu) za nimi zašel a prohlásil, že už je toto uspořádání dál neúnosné. Od té doby sedával Griphook s ostatními u přeplněného stolu, ale omítal jejich jídlo a vyžadoval kusy syrového masa, kořínky a různé houby.

Harry se za to cítil zodpovědný, konec konců to on trval na tom, že skřet s nimi zůstane, aby ho mohl vyzpovídat. Jeho vinou bylo, že se celá Weasleyovic rodina musela ukrývat a že Bill, Fred, George i pan Weasley nemohli dál chodit do práce.

„Je mi to líto,“ řekl jednoho bouřlivého dubnového večera Fleur, zatímco jí pomáhal vařit večeři. „Nikdy jsem nechtěl, abyste se taky do toho všeho zamotali.“

Zrovna řídila sadu nožů, které porcovaly maso pro Griphooka a Billa, který po kousnutí Šedohřbetem dával přednost syrovému. Zatímco se nože před ní jen míhaly, napjatý výraz její tváře trochu změkl.

„Arry, zachránil jsi život mojí malé sestšičky, na to nežapomínám.“

To nebyla tak úplně pravda, ale Harry se raději rozhodl, že jí nebude připomínat, že Gabriela nebyla ve skutečném nebezpečí.

„Nicméně,“ pokračovala Fleur míříc hůlkou na hrnec omáčky na sporáku, která začala znovu bublat, „pan Ollivander odjíždí tento vešer k Muriel. To věči ušnadní. Ten škřet,“ zamračila se při pouhé zmínce o něm “se můše pšešunout dolů a vy ši můžete vžít jeho pokoj.“

„Nám ale vůbec nevadí spát v obývacím pokoji.“ řekl Harry, který věděl, že skřet by měl proti nocování na pohovce určitě námitky a to, jestli ho udrží v dobré náladě, bylo pro jejich plány zásadní. „S námi si nedělej starosti.“

Když se snažila protestovat, Harry pokračoval: „My už se vám tu taky dlouho plést nebudeme, Ron, Hermiona a já. Už tu moc nepotřebujeme zůstávat moc dlouho.“

„Ale co to žíkáš! “ kabonila se na něj, hůlkou mířila na rendlík s jídlem, který se nyní vznášel ve vzduchu. „Samozžejmě nesmíte odejít, tady jšte v bezpeší!“

Vypadala trochu jako paní Weasleyová, když to říkala, a Harry byl docela rád, že se v tu chvíli otevřely zadní dveře.
Vstoupila Lenka s Deanem, vlasy měli provlhlé od deště a každý nesl náruč naplaveného dřeva.

„... a ty jejich malinký ouška,“ říkala zrovna Lenka, „můj táta tvrdí, že jsou podobná hroším, ale purpurová a chlupatá. Když je chceš přivolat, musíš si broukat, nejraději mají walz, nic rychlého...“

Dean vypadal nesvůj, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a pak následoval Lenku do pokoje, který sloužil zároveň jako jídelna i obývací pokoj, a kde zrovna Ron s Hermionou rozkládali stůl.
Harry viděl, že je to šance uniknout Fleuřiným otázkám, a tak popadnul dvě sklenice dýňové šťávy a odspěchal za ostatními.

„... a až příjdeš k nám domu, ukážu ti ten roh, tatínek mi o něm psal, ale já jsem ho ještě neviděla, protože mě Smrtijedi unesli z Bradavického expresu a na Vánoce jsem se domů nedostala.“ vykládala Lenka, zatímco Deanem znovu zapalovali oheň.

„Lenko, už jsme ti říkali,“ zavolala na ní Hermiona, „že ten roh vybuchnul. Nebyl to muchlorohý smrkáč, ale třaskavec... “

„Ne, určitě to by roh z muchloroha,“ řekla Lenka klidně. „Tak mi to řekl táta. Teď už bude pravděpodobně transformovaný, však víte, oni se dokážou sami opravit.“

Hermiona jen potřásla hlavou a pokračovala v rozdělování příborů, mezitím se objevil Bill, který vedl ze schodů pana Ollivandra.
Výrobce hůlek stále vypadal velmi křehce, opíral se o Billovu paži a táhl za sebou velký kufr.

„Budete mi chybět, pane Ollivandere,“ řekla Lenka, když se starý muž objevil.

„Vy mně rovněž, má drahá,“ odpověděl Ollivander a poklepal ji po rameni. „Byli jste mi nevyslovitelnou útěchou, na tom hrozném místě.“

„Tedy, au revoir, pane Ollivander,“ řekla Fleur a políbila ho na obě tváře. „Chtěla jšem vás požádat o laskavost, zda dorušíte balíček Billyho tetižce Murriel. Nevrátila jsem jí totiž tu šelenku.“

„Bude mi ctí,“ prohlásil pan Ollivander s lehkou úklonou. „Je to pouhá maličkost, kterou vám mohu oplatit vaši šlechetnou pohostinnost.“

Fleur vytáhla ošuntělé sametové pouzdro a otevřela ho, aby ukázala výrobci hůlek, co skrývá. Čelenka se ve světle nízko zavěšené lampy blýskala a třpytila.

„Měsíční kameny a diamanty,“ řekl Griphook, který se vplížil do místnosti, aniž by si toho Harry všiml „skřetí práce, nemýlím-li se?“

„Zaplacená čarodeji,“ řekl Bill klidně a Griphook po něm šlehl pohledem, který byl neupřímný stejně jako vyzývavý.

Prudké poryvy větru se opíraly do oken chajdy, když se Bill a pan Ollivander vydali do noci. Ostatní se namáčkli okolo stolu, jeden těsně přitisknutý k druhému, měli sotva dost místa, aby vůbec mohli pohnout, a dali se do jídla.
Oheň praskal a poskakoval v krbu vedle nich. Fleur, jak si Harry všiml, se v jídle jen tak rýpala, každých pár minut koukala z okna. Bill se vrátil ještě než dojedli první chod, dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.

„Všechno je v pořádku,“ oznámil Fleur. „Pan Ollivander je v bezpečí, mamka a taťka pozdravují. Ginny vám posílá vroucí pozdravy a Fred s Georgem dovádí Muriel k šílenství, pořád ještě od ní řídí svůj zásilkový soví obchod. Nicméně ji alespoň potěšilo, že má zpátky svoji čelenku. Povídala, že si myslela, že jsme ji ukradli.“

„Ách, tvoje tetička je tak šaramantní...“ řekla Fleur podrážděně, zatímco zamávala hůlkou a špinavé talíře se ve vzduchu poskládaly na jednu hromadu. Popadla je a vypochodovala z pokoje.

„Táta udělal čelenku,“ pípla Lenka „teda spíš něco jako korunu.“

Ron si všiml Harryho pohledu a zakřenil se. Harry věděl, že si vzpomněl na směšnou ozdobu do vlasů, kterou viděli, když byli u Xenophiliuse na návštěvě.

„No, snaží se rekonstruovat ztracený diadém Havraspáru. Domnívá se, že už identifikoval většinu z jeho hlavních součástí, ale když přidal křídla rotulice...“

Někdo zabušil na přední dveře. Všechny hlavy se otočily za hlukem. Fleur vyběhla z kuchyně, vypadala vyděšeně, Bill vyskočil na nohy, hůlkou mířil na dveře, Harry, Ron a Hermiona udělali to samé. Griphook tiše zmizel pod stolem a ztratil se všem z dohledu.

„Kdo tam je?“ zvolal Bill.

„To jsem já, Remus John Lupin,“ překřikoval hlas skučící vítr.

Harry pocítil záchvěv strachu, co se jen stalo?

„Jsem vlkodlak, ženatý s Nynphadorou Tonksovou a ty, strážce tajemství Škeblové chatrče, jsi mi ukázal toto místo a nabídl mi, že mohu v nouzi přijít!“

„Lupin!“ zamumlal Bill, běžel ke dveřím a trhnutím je otevřel.

Lupin se svalil přes práh. Byl ve tváři bledý, zachumlaný do cestovního pláště, šedé vlasy zmáčené deštěm. Vzpřímil se, rozhlédl se po místnosti a když se ujistil, kdo všechno tam je, nahlas vykřikl:

„Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted, po Nymfadořině tátovi!“

Hermiona vyvřískla.

„Co? Tonksová... Tonksová má mimino?“

„Jo, jasně, mimino,“ hulákal Lupin. Všude okolo stolu se ozývaly výkřiky radosti, dívali se na sebe s úlevou, Hermiona i Fleur vřískaly:

„Gratulujeme!“ a Ron prohlásil: „No nazdar, dítě!“ jako by o takové věci nikdy před tím ještě neslyšel.

„Jo, jo a kluk...“ opakoval Lupin pořád dokola, úplně omámený vlastním štěstím. Prodral se okolo stolu a objal Harryho, jako by se scéna v přízemí domu na Grimauldově náměstí ani nikdy nestala.

„Budeš kmotrem?“ zeptal se a pustil Harryho.

„J, já...?“ koktal Harry.

„No jasně že ty... Dora vcelku souhlasí a nikdo lepší tu není.“

„Já... jo... no nazdar.“

Harry byl úplně ohromený, udivený i nadšený. Bill spěchal otevřít víno a Fleur přemlouvala Lupina, ať s nimi vypije skleničku.

„Nemůžu se tu dlouho zdržet, musím zpátky,“ zářil Lupin, vypadal mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. „Díky, díky Bille...“ Bill v mžiku naplnil jejich poháry, povstali a zvedli je vysoko při přípitku:

„Na Teddyho Remuse Lupina,“ řekl Lupin, „na narození jednoho skvělého čaroděje!“

„ A jak vypadá?“ vyzvídala Fleur.

„Já si myslím, že je podobný Doře, ale ona je přesvědčená, že je po mě. Moc vlasů nemá. Když se narodil, měl je černé, ale přísahal bych, že do hodiny zrezly. Než se vrátím, určitě z něj bude blonďák. Andromeda říká, že i Tonksové se začaly vlasy měnit hned ten den, co se narodila.“ vyzunkl pohár,

„No tak, ještě jeden,“ dodal a zářil, když mu Bill doléval.

Vítr se opíral do malé chaloupky, krb praskal a Bill brzy načínal další láhev vína. Lupinova novina jako by je vytrhla z jejich dlouhé nečinnosti, zvěsti o novém životě byly opravdu potěšující.
Skřet byl jediný, koho, jak se zdálo, se slavnostní atmosféra nijak netýkala a za chvilku se vytratil do ložnice, kterou nyní měl sám pro sebe. Harry se domníval, že byl jediný, kdo si toho všiml, pak ale zaznamenal Billův pohled sledující skřeta, jak stoupá po schodech.

„Ne, ne... už opravdu musím jít,“ prohlásil nakonec a odmítl další pohár vína. Zvednl se:

„Sbohem, sbohem... pokusím se za pár dní přinést nějaký obrázky, všichni budou moc rádi, že jsem vás viděl...“

Přehodil přes sebe plášť, rozloučil se, objal ženy a mužům potřásl rukou. A potom, stále zářící, se vydal do divoké noci.

„Harry bude kmotr!“ řekl Bill, když se spolu vraceli do kuchyně, aby pomohli s úklidem. „To je velká čest! Gratuluji ti!“

Harry odložil prázdné poháry a Bill za nimi zavřel dveře. Hlasy ostatních, kteří v oslavě pokračovali i po Lupinově odchodu, k nim zaznívaly jen tlumeně.

„Harry, chtěl bych si s tebou promluvit v soukromí. A v chalupě plné lidí k tomu není moc příležitostí.“

Bill váhal.

„Harry, vy něco plánujete s Griphookem.“

Bylo to oznámení, ne otázka, a Harry se ani nesnažil to vyvrátit. Jenom na Billa koukal a vyčkával.

„Já skřety znám,“ řekl Bill, „pracoval jsem u Gringotů od té doby, co jsem vyšel z Bradavic. Pokud vůbec může být přátelství mezi skřety a čaroději, mám mezi nimi přátele, nebo je přinejmenším dobře znám a mám rád.“ Bill znovu zaváhal.

„Harry, co chceš po Griphookovi a co mu za to nabízíš?“

„To ti nemůžu říct,“ odpověděl Harry, „promiň Bille.“

Kuchyňské dveře za jejich zády se otevřely a stála v nich Fleur s dalšími prázdnými poháry.

„Počkej,“ otočil se na ni Bill, „jenom na chvilinku...“

Zacouvala zpátky a zavřela za sebou dveře.

„Pak ti tedy musím říct tohle,“ pokračoval Bill, „pokud jsi s ním uzavřel jakýkoli výměnný obchod, a zvláště pokud ten obchod zahrnuje i poklady, musíš být bezpodmínečně opatrný. Skřetí vnímání vlastnictví, platby a oplátky je jiné než naše.“

Harry se cítil trochu nesvůj, jako by se v něm pohnul malý hádek.

„Co tím myslíš?“ zeptal se.

„Mluvíme tady o jiné rase.“ řekl Bill, „Obchody mezi skřety a kouzelníky se uzavírají po celá staletí, ale to všechno znáš s Historie kouzel. Chyby se dělaly na obou stranách, nikdy jsem netvrdil, že kouzelníci v tom byli nevinně. Nicméně někteří skřeti věří, a ti od Gringotovů mezi ně rozhodně patří, že se kouzelníkům nedá v záležitostech týkajících se zlata a pokladů věřit, protože neberou ohled na vlastnická práva skřetů..“

„Ale já uznávám...“ začal Harry, ale Bill jen potřásl hlavou.

„Ty tomu nerozumíš Harry, nikdo tomu nerozumí a ani nemůže, pokud ovšem nežil mezi skřety. Pro skřeta je právoplatným a jediným vlastníkem věci ten, kdo ji vytvořil, ne ten, kdo jí zaplatil. Pro skřety jsou všechny věci, které kdy vyrobili, podle práva jejich.“

„Ale když to koupil...“

„.. pak to považují za doživotně pronajaté tomu, kdo zaplatil. Ale představa, že se předměty dědí z jednoho kouzelníka na druhého, je jim cizí. Vždyť jsi viděl, jak se Griphook tvářil, když mu čelenka zmizela z očí. Neschvaloval to. Myslím si, že se domnívá, spolu s nejradikálnějšími členy svého rodu, že takové předměty by jim měly být navráceny poté, co kupec zemře. Náš zvyk odkazovat jimi vyrobené předměty z pokolení na pokolení bez toho, abychom znovu zaplatili, považují za něco dost blízkého krádeži.“

Harry měl neblahé tušení, přemýšlel, jestli Bill uhádl víc, než přiznal.

„Všechno, co jsem tím chtěl říct, je to,“ a položil ruku na dveře vedoucí do pokoje, „že musíš být opravdu velmi opatrný na to, co skřetům slíbíš, Harry. Je méně nebezpečné se vloupat ke Gringotům, než se pokusit nedodržet jim dané slovo.“

„Dobrá.“ řekl Harry a Bill otevřel dveře, „Jo, díky, budu si to pamatovat.“

Jak následoval Billa za ostatními, vytanula mu v hlavě podivná myšlenka, kterou mělo zřejmě na svědomí všechno to vypité víno. Vypadalo to, že bude Teddymu Lupinovi stejně nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu.

 

 

 

 

 

 

 

26. kapitola - Gringottova banka

Plán byl připravený, přípravy hotovy. V nejmenší ložnici ležela na krbové římse pouze malá skleněná lahvička s dlouhým černým roztřepeným vlasem, který vytáhli ze svetru, jenž měla Hermiona na sobě v sídle Malfoyů.

„A budeš mít i přímo její hůlku,“ řekl Harry a kývnul směrem k hůlce z ořechového dřeva, „takže myslím, že budeš vážně přesvědčivá.“

Když ji Hermiona zvedala, tvářila se, jako by se ji hůlka chystala bodnout nebo kousnout.
„Nesnáším ji,“ pronesla chabě, „Opravdu ji nesnáším. Vůbec to není ono, neposlouchá mě, jak by měla...je to, jako by byla část jí.“

Harry si nemohl nevzpomenout na to, jak rázně Hermiona zamítla jeho stesky kvůli hůlce z hlohu, jak trvala na tom, že si vymýšlí, že mu nefunguje jako jeho původní, a jak by měl jenom trénovat. Ale rozhodl se, že na oplátku nezopakuje její vlastní rady. Předvečer jejich plánovaného útoku na Gringottovu banku přeci jen nepovažoval za vhodnou chvíli na hádku.

„Zato ti ale pomůže vcítit se do její role,“ řekl Ron, „Vždyť si vzpomeň, co ta hůlka všechno udělala.“

„Ale o tom přece mluvím!“ oponovala mu Hermiona. „Touhle hůlkou byli umučeni Nevillovi rodiče a kdoví kolik dalších lidí! Tahle hůlka zabila Siriuse!“

Na to Harry nepomyslel. Pohlédl na ni a ucítil naléhavé nutkání ji zlomit, rozpůlit Nebelvírovým mečem, který byl opřen o stěnu vedle něj.

„Schází mi moje hůlka,“ posteskla si Hermiona. „Škoda, že mi pan Ollivander nemohl taky udělat novou.“

Toho rána totiž dostala Lenka od Ollivandera novou hůlku. Nyní stála v zadní části zahrady a v odpoledním slunci zkoušela její schopnosti. Dean, jemuž vzali hůlku zbojníci, ji sklíčeně sledoval.
Harry pohlédl na hlohovou hůlku, která kdysi patřila Dracu Malfoyovi. Byl překvapený, ale zároveň měl radost, že ho poslouchala alespoň tak dobře, jako Hermionina. Harry si vzpomněl na to, co jim o tajemné výrobě hůlek pověděl Ollivander a usoudil, že ví, v čem byl problém. Hermiona nevzala hůlku Bellatrix osobně, takže k ní hůlka necítila žádnou oddanost.

Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešel Griphook. Harry instinktivně sáhl po rukojeti meče a přitáhl si ho sobě, ale okamžitě toho zalitoval. Byl si jistý, že skřet si toho všimnul. Aby přešel trapnost situace, řekl:

„Zrovna kontrolujeme, jestli máme všechno, Griphooku. Už jsme řekli Billovi a Fleur, že zítra ráno odjíždíme a aby kvůli nám nevstávali.“

Ohledně toho byli neúprosní, protože Hermiona se musela ještě před přemístěním přeměnit v Bellatrix a čím méně toho o jejich plánu Bill s Fleur věděli, tím lépe. Vysvětlili jim také, že už se nevrátí. Tu noc, kdy je chytli zbojníci, ztratili starý Perkinsonův stan, takže jim Bill půjčil jiný. Byl už zabalený na dně jejich malého batohu, který Hermiona dokázala před zbojníky schovat tím, že ho strčila do své ponožky, což na Harryho udělalo velký dojem.

Ačkoli mu budou Bill, Fleur, Luna i Dean chybět, nemluvě o pohodlí domova, které si posledních pár týdnů užívali, Harry se těšil, až budou pryč od omezování ve Škeblové chatrči. Už ho nebavilo dávat věčně pozor, aby nikdo neslyšel jejich rozhovory, když byli zavřeni v miniaturní tmavé ložnici.
Ale ze všeho nejvíc si přál, aby se už zbavili Griphooka. Jak přesně se ovšem od skřeta odloučí, aniž by mu dali Nebelvírův meč, zůstávalo pro Harryho otázkou bez odpovědi. Neměli žádnou příležitost to naplánovat, protože Griphook zřídka nechal Harryho, Rona a Hermionu déle jak pět minut o samotě.

„Mamka by se od něho mohla učit,“ sténal Ron, když se dlouhé skřetí prsty zas a znova objevovaly za dveřmi. Harry nezapomínal na Billovo varování, takže vysvětlil, že Griphook se jen snaží zabránit tomu, aby ho podvedli. Hermiona ale tak vehementně nesouhlasila s plánovanou zradou, že Harry přestal spoléhat na její inteligenci, která by vymyslela, jak to provedou. A jediné co Ron navrhl při těch řídkých příležitostech, kdy u nich nebyl Griphook, bylo:

„Budem s tím muset jednoduše frnkout, kámo.“

Tu noc se Harrymu špatně spalo. Když se k ránu převaloval, vzpomněl si na to, jak se cítil noc předtím, než přepadli Ministerstvo kouzel - cítil tehdy odhodlání, téměř vzrušení. Teď byl zahlcen úzkostí a nepříjemnými pochybnostmi. Nemohl se zbavit strachu, že to neskončí dobře. Neustále si říkal, že mají dobrý plán, že Griphook moc dobře ví, co je čeká, že jsou připraveni na všechny potíže, které je mohou potkat. Jednou nebo dvakrát zaslechl, jak se Ron pohnul, a byl jsi jistý, že je stejně jako on vzhůru. Spali ale v obýváku spolu s Deanem, takže se neodvážil promluvit.

Ulevilo se mu, když odbyla šestá hodina ráno a mohli konečně vylézt ze spacáků, v pološeru se obléct a potichu vyjít na zahradu, kde se sešli s Hermionou a Griphookem.
Úsvit byl chladný, ale s nástupem května už téměř nefoukalo. Harry pohlédl na hvězdy, zářící bledě na tmavé obloze a zaposlouchal se do zvuku vln, rozbíjejících se o útes – ten hlas mu bude chybět.

Jejich cestu přes červenou zem na Dobbyho hrobě lemovaly malé zelené výhonky. Za rok bude val pokryt květinami. Bílý náhrobní kámen se skřítkovým jménem už vypadal obnošeně. Harry si uvědomil, že ho nemohli pohřbít na krásnější místo, ale zasáhla ho krutá bolest, že ho musí opustit.
Při pohledu na hrob znovu zauvažoval, jak mohl skřítek vědět, kam je má přijít zachránit. Nepřítomně si pohrával s malým váček pověšeným kolem krku, cítil přes něj kousek rozbitého zrcátka, ve kterém si byl jistý, že viděl Brumbála.

Uslyšel, jak se otevřely dveře, a otočil se.

Přes trávník k nim kráčela Bellatrix Lestrangeová doprovázená Griphookem. Při chůzi strkala malý batoh do kapsy starého hábitu, který vzali z Grimmauldova náměstí.

Ačkoliv Harry věděl, že to je Hermiona, nemohl si pomoct, aby se neotřásl nenávistí. Byla vyšší než on, dlouhé černé vlasy se jí vlnily na zádech, její pohrdavé oči na něj pohlédly, ale když promluvila, uslyšel za Bellatrixiným hlasem Hermionu.

„Chutnala naprosto odporně, mnohem hůř než škrtidub! Fajn, Rone, pojď sem, ať tě můžu změnit...“

„Jo, ale nezapomeň, že vážně nechci mít ty vousy moc dlouhé – “

„Panebože, Rone, teď nejde o to, abys vypadal dobře –“

„To nemyslim, překáží mi to! Ale nos bych chtěl mít přece jen o trochu kratší, zkus to udělat tak, jako posledně.“

Hermiona vzdychla, ale dala se do práce. Neslyšně mumlala a přeměňovala jednotlivé části Ronova těla. Rozhodli se mu vytvořit úplně novou identitu a věřili, že zlovolné charisma Bellatrix ho bude dostatečně chránit. Harry a Griphook měli být schovaní pod neviditelným pláštěm.
„Tak,“ řekla Hermiona, „jak vypadá, Harry?“

Rona bylo možno i přes přeměnu rozpoznat, ale Harry si pomyslel, že to je jen proto, že ho zná příliš dobře. Měl teď dlouhé vlnité vlasy, husté hnědé vousy s knírem, krátký široký nos bez pih a husté obočí.

„No, není můj typ, ale půjde to,“ odpověděl Harry. „Takže půjdeme?“
Všichni tři pohlédli na tmavou, tichou Škeblovou chatrč stojící pod blednoucími hvězdami. Pak se otočili a vyšli k místu, hned za ochranným valem, kde končilo Fideliovo ochranné kouzlo a odkud se mohli přemístit.

Když prošli bránou, ozval se Griphook.

„Nejspíš bych měl už vylézt nahoru, co říkáte, Harry Pottere?“

Harry se sklonil a skřet mu vylezl na záda a pevně se ho chytil pod krkem. Nebyl těžký, ale Harrymu se nelíbil pocit, že je tak blízko, ani síla, se kterou se briskně dostal nahoru. Hermiona vytáhl neviditelný plášť z malého batohu a přehodila ho přes něj.

„Perfektní,“ prohlásila, když se sklonila, aby zkontrolovala Harryho nohy. „Není vidět vůbec nic. Můžeme jít.“

Harry se otočil s Griphookem na zádech a soustředil se, jak nejvíc mohl na Děravý kotel, hospůdku, u vchodu do Příčné ulice. Skřet se k němu přitiskl ještě pevněji, jak se pohybovali sepnutou tmou. O pár vteřin později Harryho nohy ucítily chodník a Harry otevřel oči přímo na křižovatce Charing Cross.

Míjeli je mudlové se znavenými tvářemi, obvyklými pro časné ráno a vůbec si nebyli vědomi, že tu stojí malá hospůdka.
Bar v Děravém kotli byl téměř prázdný. Tom, shrbený a bezzubý majitel, leštil za barem sklenice. Dva čarodějové se tlumeně bavili ve vzdáleném rohu, ale při pohledu na Hermionu zmizeli dál do stínu.

„Madam Lestrangeová,“ zamumlal Tom a když kolem něj Hermiona prošla, kývnul poslušně hlavou.

„Dobré ráno,“ řekla Hermiona a Harry zahlédl Tomův překvapený pohled, jak se plížil za ní, stále s Griphookem na zádech.

„Jsi moc zdvořilá,“ zašeptal Hermioně do ucha, když vycházeli do dvora za hospodou. „Musíš se k lidem chovat, jako by byli smetí.“

„No dobře!“

Hermiona vytáhla Bellatrixinu hůlku a poklepala s ní na cihlu na nenápadné zdi před nimi. Cihly se okamžitě začali pohybovat a točit. Uprostřed se objevila díra, která se postupně rozšiřovala, až z ní vznikl vchod do úzké dlážděné Příčné ulice.

Všude bylo ticho, obchody ještě neotevřely, nikde žádní zákazníci. Zahnutá dlážděná ulice se nyní vůbec nepodobala té plné lidé, kterou Harry navštívil, než jel poprvé do Bradavic před několika lety.
Mnoho obchodů bylo zabedněných, ale viděli i pár nově otevřených, týkajících se černé magie. Z mnoha výkladních skříní se na ně dívala Harryho tvář na plakátech s nápisem Hledaný číslo jedna.

U dveří se choulila skupina otrhaných lidí. Slyšel, jak naříkají směrem k těm několika kolemjdoucím, prosí je o zlato, vykřikují, že opravdu jsou kouzelníci. Jeden z nich měl přes oko zkrvavený obvaz.

Žebráci pohlédli na Hermionu, když kolem nich procházeli. Zdálo se, jako by před ní roztávali, stahovali se kapuce do čela a prchali, jak nejrychleji mohli. Hermiona je zvědavě pozorovala, až muž se zakrváceným obvazem doklopýtal přímo před ní.

„Mé děti!“ vykřikl a ukázal. Měl chraplavý, vysoko posazený hlas a zněl roztržitě. „Kde jsou mé děti? Co jim udělal? Ty to víš, ty to víš!“

„Já – já vážně – “ zajíkla se Hermiona.

Muž se na ni vrhnul a natahoval se po jejím hrdle. Rána a výbuch červeného světla ho odmrštily zpět na zem, kde ztratil vědomí. Ron stál s hůlkou stále napřaženou a pod vousy se mu stále zračilo překvapení. V oknech na obou stranách ulice se objevily tváře, ale malý lidé v hlouček přihlížejících, kteří stáli poblíž se zahalili do svých hábitů a svižným krokem odcházeli, aby byli co nejrychleji pryč.

Jejich vstup do Příčné ulice nemohl být nápadnější. Harry na chvíli zauvažoval, jestli by nebylo lepší odejít teď a zkusit vymyslet lepší plán. Než se ale mohli přesunout nebo se spolu poradit, ozval se za nimi další výkřik.

„Ale, madam Lestrangeová!“

Harry se bleskurychle otočil a Griphook se ho chytil o něco pevněji. Dlouhými kroky k nim mířil vysoký, hubený kouzelník s hustými šedivými vlasy a dlouhým, ostrým nosem.

„To je Travers,“ zasyčel skřet Harrymu do ucha, ale Harrymu v tu chvíli vůbec nedošlo, kdo Travers je. Hermiona se narovnala, aby vypadala vyšší, a řekla s největším možným opovržením, kterého byla schopná,

„A vy chcete co?“
Travers se zastavil a tvářil se uraženě.

„Je to Smrtijed!“ vydechl Griphook a Harry se pokradmu přiblížil k Hermioně, aby jí zašeptal tu informaci do ucha.

„Chtěl jsem vás pouze pozdravit,“ odpověděl chladně, „ale pokud je má přítomnost nevítaná...“

Harry okamžitě rozpoznal jeho hlas. Travers byl jeden ze Smrtijedů, kteří dorazili do Xenofiliova domu.

„Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ řekla Hermiona rychle, aby napravila svůj omyl, „jak se daří?“

„Abych řekl pravdu, jsem překvapen, že vás vidím venku, Bellatrix.“

„Opravdu? Čím to?“ zeptala se Hermiona.

Tedy,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že obyvatelé Malfoyva sídla dostali zákaz opustit dům, po tom ...ehm...úniku.“

Harry si zoufale přál, aby Hermiona něco vymyslela. Pokud to byla pravda, Bellatrix vůbec neměla být na veřejnosti –

„Pán Zla odpouští těm, kteří mu v minulosti věrně sloužili,“ odpověděla Hermiona a brilantně přitom napodobila Bellatrixinu nejpohrdavější intonaci. „Možná, že jeho mínění o vás není tak vysoké jako o mě, Traversi.“

Ačkoliv se Smrtijed tvářil uraženě, rozhodně již nevypadal tak podezíravě. Pohlédl na zem na muže, kterého Ron před chvíli omráčil.

„Jak vás urazil?“

„Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ pronesla Hermiona chladně.

„Tihle ´bezhůlkoví´ umí být otravní,“ řekl Travers. „Pokud pouze žebrají, nic proti tomu nemám, ale minulý týden si mě jedna z nich dovolila požádat o přímluvu na ministerstvu. Jsem čarodějka, pane, já jsem čarodějka, dovolte mi, abych vám to dokázala!“ napodobil ji pištivě. „Jako bych ji měl půjčit svoji hůlku - ale čí hůlku,“ zeptal se zvědavě, „teď používáte, Bellatrix? Slyšel jsem, že vaše vlastní byla - “

„Tady mám svou hůlku,“ odpověděla Hermiona chladně a ukázala na Bellatrixinu hůlku. „Nevím, jaké fámy jste poslouchal, Traversi, ale nejste moc dobře informovaný.“

Travers vypadal překvapeně a otočil se nyní na Rona.
„Kdo je váš přítel? Neznám ho.“

„To je Dragomir Despard,“ vysvětlila mu Hermiona.

Usoudili, že pro Rona bude nejbezpečnější, když se bude vydávat za vymyšleného člověka. „Neumí příliš anglicky, ale sympatizuje s cíly Pána Zla. Přijel se z Transylvánie podívat na náš nový režim.“

„Skutečně? Těší mě, Dragomire,“

„ – Eší me,“ řekl Ron a napřáhl ruku.
Travers roztáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako by se bál, že se tím ušpiní.

„A co vás a vašeho – milého – přítele přivádí takto časně do Příčné ulice?“ zeptal se Travers.

„Potřebuji zajít do Gringgotovy banky,“ odpověděla Hermiona.
Hermiona neměla na vybranou, musela ho následovat klikatou dlážděnou ulicí až k místu, kde nad ostatními obchody vyčnívala sněhobílá budova Gringottovy banky. Ron kráčel vedle nich a Harry s Griphookem je následovali.

Pozorný Smrtijed bylo to poslední, co potřebovali. Nejhorší na tom ovšem bylo, že s Traversem po boku fiktivní Bellatrix neměl Harry nejmenší možnost s Hermionou nebo Ronem jakkoliv komunikovat. Až příliš brzy dorazili k mramorovému schodišti vedoucímu k velkému bronzovému vchodu. Jak je Griphook varoval, místo skřetů v livreji, kteří obvykle postávali kolem vchodu, tu nyní čekali dva kouzelníci. Každý z nich v ruce svíral dlouhý zlatý prut.

„Ah, ´sondy spolehlivosti´,“ vzdychl Travers teatrálně. „uboze jednoduché, ale přitom tak účinné!“

Vydal se po schodech nahoru a kývnul doprava i doleva na čaroděje, kteří zvedli zlaté pruty a projeli ho jimi nahoru a dolů.

Harry věděl, že sondy rozpoznaly ukryté kouzelnické předměty. Měl pouze pár vteřin, takže vytáhl Drakovu hůlku a namířil ji postupně na každého hlídače a zašeptal dvakrát „Confundo.“ Oba strážci se na moment zarazili, když je kouzlo zasáhlo, ale Travers, který se díval za bronzovou bránu do vstupní síně, si ničeho nevšiml.

Hermioně se zavlnily dlouhé černé vlasy, když vyšla schody.

„Moment, madam,“ řekl strážce a zvedl sondu.

„Ale právě jste to přece udělal!“ pronesla Hermiona Bellatrixiným arogantním rozkazovačným hlasem.

Travers se se zvednutým obočím otočil. Strážce vypadal zmateně. Pohlédl na úzkou zlatou sondu a pak na svého kolegu, který mu lehce omámeným hlasem řekl,
„Jo, Mariusi, zrovna jsi ji zkontroloval.“

Hermiona s Ronem po boku vykročila a Harry s Griphookem je neviditelně následovali. Harry se na prahu otočil: oba kouzelníci se škrábali na hlavě.

Před vnitřními stříbrnými dveřmi, na kterých stálo varování o strašlivé odplatě pro zloděje, stáli dva skřeti. Harry pohlédl na báseň a z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka, na dobu, kdy na to samém místě stál v den svých jedenáctých narozenin, těch nejlepších v životě.
Hagrid stál vedle něj a povídal, „Jen blázen by se je pokoušel vykrást,“¨

Gringottova banka mu tehdy přišla jako zázračné místo, začarované skladiště se zlatem, o kterém nikdy neměl tušení, že je jeho a ani ve snu ho tenkrát nenapadlo, že by se sem měl vrátit a krást...Ale za pár vteřin už stáli v rozsáhlé mramorové hale uvnitř banky. U dlouhého pultu seděli na vysokých stoličkách skřeti a věnovali se prvním zákazníkům. Hermiona, Ron a Travers zamířili ke starém skřetovi, který lupou zkoumal velkou tlustou minci. Hermiona nechala Traverse popostoupit dopředu, aby mohla Ronovi vysvětlit charakteristiku haly.

Skřet položil zkoumanou minci stranou a bezadresně pronesl „Leprikóní“. Pak pozdravil Traverse, jenž mu podal malý zlatý klíček. Skřet jej prozkoumal a vrátil mu jej zpět.
Hermiona vykročila k němu.

„Madam Lestrangeová!“ pronesl skřet evidentně překvapen. „Ach můj bože! Mohu – mohu Vám pomoci?“

„Přeji si jít do svého trezoru,“ odpověděla Hermiona.

Skřet trochu couvnul. Harry se rozhlédl. Travers nebyl jediný, kdo postával kolem a pozoroval je. Řada skřetů přerušila práci a dívala se na Hermionu.

„Můžete se...identifikovat?“ zeptal se skřet.

„Identifikovat? Nikdy - nikdy v životě jsem se nemusela identifikovat!“ oponovala mu Hermiona.

„Oni to ví!“ zašeptal Griphook Harrymu do ucha. „Museli je varovat, že se sem může někdo pokusit vniknout.“

„Postačí vaše hůlka, madam,“ řekl skřet. Natáhl chvějící se ruku a Harry si v hrozivé vteřině uvědomil, že skřeti Gringgottovy banky ví, že Bellatrixina hůlka byla ukradena.

„Jednej, jednej rychle!“ šeptal Griphook Harrymu do ucha, „kletba Imperius!““

Harry zvedl pod pláštěm hůlku z hlohu, namířil ji na starého skřeta a poprvé v životě zašeptal, „Imperio!“

Z Harryho paže vystřelil zvláštní pocit brnícího tepla, které jakoby proudilo z jeho mysli přes šlachy a žíly a propojilo ho s hůlkou a kletbou, kterou pronesl. Skřet vzal Bellatrixinu hůlku, pečlivě ji prozkoumal a pak řekl, „Ah, vidím, že jste si nechala vyrobit novou hůlku, madam Lestrangeová!“

„Cože?“ zeptala se Hermiona, „ne, ne, to je moje – “

„Novou hůlku?“ podivil se Travers a znovu přistoupil k přepážce. Skřeti kolem je stále pozorovali. „Ale jak jste to dokázala? Který výrobce hůlek vám ji vyrobil?“

Harry zareagoval bez přemýšlení. Namířil hůlku na Traverse a znovu zamumlal, „Imperio!“

„Ach, ano,“ řekl Travers a podíval se na Bellatrixinu hůlku. „A funguje dobře? Vždycky jsem říkal, že nové hůlky potřebují trochu času, nemyslíte?“

Hermiona vypadala naprosto ohromeně, ale k Harryho velké úlevě, přijala bizardní změnu ve vývoji bez komentáře.
Starý skřet tleskl za přepážkou rukama a okamžitě k němu přistoupil mladší skřet.

„Budu potřebovat břinkot,“ řekl skřetovi, který hned zmizel a za vteřinu se vrátil s koženou kabelou, ve které o sebe řinčely kovové předměty, kterou předal svému nadřízenému.

„Dobře, velmi dobře! Následujte mě, prosím, madam Lestrangeová,“ řekl skřet, seskočil ze stoličky a zmizel tak z dohledu, „zavedu vás do vašeho trezoru.“

Objevil se na druhé straně přepážky a vesele k nim kráčel se stále ještě cinkající kabelou. Travers se nyní téměř nehýbal a jen ústa měl doširoka otevřené. Ron k tomuto zvláštnímu jevu jen přitahoval pozornost, když jej zmateně pozoroval.

„Moment - Bogrode!“
Jiný skřet vystartoval zpoza přepážky.

„Máme své instrukce,“ řekl a zlehka se Hermioně uklonil, „omlouvám se, madam Lestrangeová, ale k trezoru Lestrangeových byla přidána zvláštní ochranná opatření.

Naléhavě něco šeptal Bogrodovi do ucha, ale skřet pod kletbou Imperius ho setřásl.
„Jsem si plně vědom těchto instrukcí. Madam Lestrangeová si přeje jít do svého trezoru ...velmi vážená rodina ... staří klienti ... tudy, prosím...“

A s cinkotem spěšně zamířil k jedněm z mnoha dveří, které vedly z haly. Harry se ohlédl na Traverse, který stále ještě stál na jednom místě a tvářil se příliš nepřítomně. Harry se rozhodl. Mávnutím hůlky donutil Traverse přijít k nim a sledovat je až ke dveřím, do hrubé kamenné chodby za nimi, osvětlené pochodněmi.

„Máme problém, podezírají nás,“ řekl Harry, když za nimi zabouchly dveře a sundal si neviditelný plášť. Griphook seskočil z jeho ramen. Travers ani Bogrod se vůbec nepodivili jejich neobvyklému zjevení.

„Jsou pod kletbou Imperius,“ dodal v rekaci na zmatené pohledy Rona a Hermiony, kteří zírali na nepřítomné tváře Traverse s Bogrodem. „Ale nemyslím, že jsem ji použil dostatečně silnou, nevím...“

A v hlavě se mu objevila další vzpomínka, tentokrát na skutečnou Bellatrix Lestrangeovou, jak před ním vřískala, když se poprvé v životě pokusil použít kletbu, která se nepromíjí:

„Musíš ji opravdu chtít použít, Pottere!“

„Co budem dělat?“ zeptal se Ron. „Nevrátíme se ještě? Dokud můžem?“

„Pokud ještě můžeme,“ řekla Hermiona a pohlédla na velké dveře do hlavní haly, kde se dělo kdoví co.

„Když jsem se dostali takhle daleko, tak bych šel dál.“ prohlásil Harry.

„Dobře,“ souhlasil Griphook, „potřebujeme, aby Bogrod řídil vozík. Já na to nemám povolení. Ale nebude tam místo pro toho čaroděje.“

Harry namířil hůlkou na Traverse.
„Imperio!“

Kouzelník se otočil a spěšně odcházel podél tmavé uličky.
„Co ho necháváš dělat?“

„Schovat se,“ odpověděl Harry a namířil pro změnu na Bogroda, který hvízdl a přivolal vozík, jenž k nim přijel ze tmy. Harry si byl jistý, že když do něj nasedali, slyšel v hlavní síni výkřiky. Bogrod si sednul s Griphookem dopředu, Harry, Ron a Hermiona se zmáčkli v zadní části.

Vozík se rozjel se škubnutím a nabral rychlost. Prosvištěli kolem Traverse, který se schovával do díry ve zdi, když se vozík začal kroutit a zatáčet do labyrintových zatáček. Stále mířili hlouběji a hlouběji. Přes rachot koleček Harry neslyšel nic jiného.
Vlasy za ním vlály, jak míjely stalaktity a jeli stále níž, ale stále se ohlížel. Bylo to, jako by za sebou nechaly obrovské stopy. Čím víc o tom přemýšlel, tím šílenější mu jejich plán připadal. Převléknout Hermionu za Bellatrix, vzít se sebou její hůlku, když Smrtijedi dobře věděli, kdo jí ji vzal – “

Byli hlouběji, než kdy Harry v Gringgotově bance byl. Vozík v rychlosti se trochu naklonil a na chvíli uviděli před sebe. Na vteřinu Harry zaslechl Griphooka vykřiknout:

„Ne!“, když se na ně spustil vodopád. Ale na brzdění nebyl čas: prosvištěli skrz něj.

Harry cítil vodu v očích i ústech, nic neviděl, ani nemohl dýchat. Pak se vozík hrozivě naklonil, převrátil se a všechny je vyhodil ven. Uslyšel, jak se vozík roztříštil o stěnu, slyšel, jak Hermiona něco křičí a ucítil, jak jej něco tlačí k zemi jako by nic, až bezbolestně přistál na kamenné chodbě.

„P-potlačovací kouzlo,“ prskala Hermiona, když ji Ron zvedl na nohy. K Harryho zděšení, už ale vůbec nevypadal jako Bellatrix. Místo toho tam stála v příliš velkých hábitech, pomočená, ve své obvyklé podobě. Ron už měl zase zrzavé vlasy a žádné vousy. Uvědomili si to, když se na sebe dívali a sáhli na své tváře.

„Zlodějův pád!“ řekl Griphook, když se škrábal na nohy a díval se na vodu na kolejích, která jak Harry nyní pochopil, nebyla jen tak obyčejná. „Smývá jakékoliv kouzlo! Ví, že v bance jsou zloději, použili ochranná kouzla!“

Viděl, jak Hermiona kontroluje, zda stále má malý batoh a spěšně strčil ruku pod bundu, aby se ujistil, že pořád má neviditelný plášť. Pak se otočil na Bogroda, který ohromeně třásl hlavou.

„Zlodějův pád zřejmě smyl i kletbu Imperius.“

„Potřebujeme ho,“ řekl Griphook, „nemůžeme vejít do trezor bez skřeta z Gringgotovy banky. A potřebujeme také břinkot!“

„Imperio!“ řekl znovu Harry a ozvěna zopakovala jeho hlas kamennou chodbou. Opět pocítil prudký pocit ovládání, které proudilo z jeho hlavy do hůlky. Bogrod se znovu podřídil jeho vůli. Jeho zmatený výraz se změnil do zdvořile lhostejného a Ron spěšně zvedl koženou kabelu s kovovými předměty.

„Harry, myslím, že slyším, jak sem někdo jde!“ ozvala se Hermiona. Namířil Bellatrixinu hůlku na vodopád a vykřikla: „Protego!“ Viděli, jak ochranné kouzlo přerušilo proud očarované vody, která tekla do chodby.

„Dobrý nápad,“ řekl Harry, „veď nás, Griphooku!“

„Jak se pak odsud dostaneme ven?“ zeptal se Ron, když pospíchali za skřetem do tmy. Bogrod za nimi těžce oddechoval, jako starý pes.

„To budeme řešit, až na to přijde řada,“ odpověděl Harry. Snažil se poslouchat. Měl dojem, že poblíž slyšel něco cinkat. „Jak je to ještě daleko, Griphooku?“

„Už jen kousek, Harry Pottere, už jen kousek...“

A když zahnuli za roh, spatřili něco, na co byl Harry připravený, ale co je stejně donutilo okamžitě se zastavit.

K zemi byl přímo před nimi připoután obrovský drak a hlídal vstup do čtyřech nebo pěti nejhlubších trezorů. Dračí šupiny po dlouhém věznění v podzemí úplně vybledly a roztřepily se. Oči měl mléčně růžové, na obou zadních nohách měl obrovská pouta, ze kterých vedly tlusté řetězy ke gigantickým hřebům, zatlučeným hluboko do skály.
Kdyby roztáhl obří špičatá křídla svinutá k sobě, kompletně by zaplnily celou místnost. Když se na ně otočil svojí příšernou hlavou, zařval takovým hlasem, že se skála zachvěla. Otevřel tlamu a vyslal na ně plameny, které je donutily rychle utéct zpět do chodby.

„Je napůl slepý,“ oddechoval těžce Griphook, „ale o to víc strašnější. Ale i tak jej umíme ovládat. Ví, co může čekat, když přichází břinkot. Dejte mi ho.“

Ron mu podal kabelu a skřet z ní vytáhl malé kovové nástroje. Když s nimi zatřásl, vydávaly ohlušující zvuky, jak když se kladivem uhodí do kovadliny. Griphook jim je rozdal, Bogrod si svůj pokorně převzal.

„Víte, co dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Až uslyší tyhle zvuky, bude čekat bolest, takže ustoupí a Bogrod se musí rychle dotknout dlaní trezoru.“

Znovu vyšli za roh. Třásli břinkotem a zvuk se mnohokrát zesíleně rozléhal po skalnatých stěnách, takže Harrymu téměř trhal uši. Drak znovu hrozivě zařval, ale pak ustoupil.
Harry viděl, jak se třásl, a když se přiblížili, spatřil na jeho hlavě obrovské jizvy po ranách. Hádal, že draka naučili, aby se bál rozpálených mečů, když slyšel břinkot.

„Řekni mu, aby se rukou dotkl dveří!“ popohnal Griphook Harryho, který namířil hůlkou na Bogroda. Starý skřet ho poslechl a dlaní zatlačil na dřevo. Dveře do trezoru se rozplynuly a ukázaly vchod jako do jeskyně, který byl od podlahy až ve stropu naplněn zlatými mincemi, poháry, stříbrným brněním, kůži neznámých tvorů, některých s dlouhými ostny, jiných s padlými křídly, lektvary ve zdobených lahvičkách a lebkách s korunami.

„Rychle, hledejte!“ křikl Harry, když bleskurychle vběhli dovnitř trezoru.
Popsal Ronovi a Hermioně mrzimorský šálek, ale pokud by byl v trezoru schovaný jiný viteál, pak neměl tušení, jak bude vypadat. Téměř neměl čas na to, aby se otočil, když se za nimi ozvalo ohlušující lupnutí. Dveře za nimi se znovu objevily a zavřely je uvnitř trezoru do úplné temnoty.

„To nevadí, Bogrod nás pak odsud dostane!“ zařval Griphook, když Ron překvapeně vykřikl. „Nemůžete rozsvítit hůlky? Rychle, nemáme moc času!“

„Lumos!“

Harry posvítil hůlkou na trezor. Její světlo se odráželo na třpytivých klenotech. Na jedné poličce uviděl falešný Nebelvírův meč přivázaný řadou řetězů. Ron s Hermionou také rozsvítili své hůlky a zkoumali hromadu předmětů ležících před nimi.

„Harry, mohl by tohle být – aargh!“

Hermiona vykřikla bolestí, Harry se na ní otočil s hůlkou právě včas, aby zahlédl, jak jí z ruky vypadl zdobený pohár. Jakmile dopadl na zem, rozmnožil se do spršky pohárů, takže o vteřinu později byla podlaha kolem pokrytá stejnými poháry, aniž by mohli rozpoznat původní.

„Spálil mě!“ zasténala Hermiona a sála si popálené prsty.

„Přidali sem dvojné kletby a kouzlo Flagrante!“ křikl Griphook. „Čehokoliv se dotknete, vás spálí a následně se rozmnoží. Ale kopie jsou bezcenné – a pokud se jich budete pořád dotýkat, rozmnožující se zlato vás zavalí k smrti!“

„Dobře, takže se ničeho nedotýkejte!“ pronesl Harry zoufale, ale jakmile to vyslovil, Ron omylem šlápl na jednu z kopií poháru a s výbuchem se okamžitě objevilo dvacet dalších. Ron poskakoval na místě, část nohy měl spálenou po dotyku s horkým kovem.

„Zůstaň stát, nehýbej se!“ řekla Hermiona a podepřela Rona.

„Jenom se koukejte kolem!“ křikl Harry. „Pamatujte, že ten šálek je malý, ze zlata. Je na něm vyrytý jezevec a má dvě ucha – nebo jestli neuvidíte něco s Havraspárovým symbolem, orlem – “

Namířili své hůlky do každého koutku i štěrbiny a opatrně se otáčeli na místě. Bylo téměř nemožné ničeho se nedotknout. Harry způsobil ohňostroj falešných galeonů, které se na zemi přidaly k falešným pohárům, takže nyní nebylo téměř kam šlápnout. Zlato kolem žhnulo, v trezoru byly horko jako ve výhni. Světlo z Harryho hůlky ozářilo štíty a skřetí helmy na poličkách sahajících až ke stropu. Zvedal světlo výš a výš, až konečně našel předmět, kvůli kterému po poskočilo srdce a zachvěla se mu ruka.

„Je támhle, támhle!“

Ron s Hermionou na něj namířili své hůlky, takže zlatý šálek se rozzářil třemi směry. Šálek, který patřil Helze z Mrzimoru, jenž měla Hepziba Smithová, které ho ukradl Tom Raddle.

„Jak se sakra dostaneme tam nahoru, aniž bychom se ničeho dotkli?“ zeptal se Ron.

„Accio šálek!“ vykřikla Hermiona, která v zoufalství evidentně zapomněla, co jim Griphook říkal v průběhu plánování.

„Zbytečné, zbytečné,“ zavrčel skřet.

„Takže co budeme dělat?“ řekl Harry a pohlédl na skřeta. „Jestli chceš ten meč Griphooku, tak nám budeš muset pomoct víc než – počkat! Můžu se toho dotknout mečem? Hermiono, podej mi ho!“

Hermiona zašmátrala ve svém hábitu, vyndala malý batoh, chvíli se v něm přehrabovala, až z něj vytáhla zářící meč. Harry ho chytil za rubínovou rukojeť a ostřím se dotkl nejbližší stříbrné lahvičky a ta se nerozmnožila.

„Kdybych mohl nabrat ten šálek na meč – ale jak se k němu dostanu?“

Polička, na které šálek ležel, byla mimo dosah i pro Rona, jenž z nich byl nejvyšší. Horko z očarovaného pokladu narůstalo a Harrymu po čele stékal pot, jak se snažil vymyslet, jak šálek získat. Pak za dveřmi zaslechl dračí řev a zvuky lomozu a řinčení byly slyšet víc a víc.
Byli teď opravdu v pasti. Ven se mohli dostat jen dveřmi, ke kterým očividně mířila horda skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu, jimž se ve tváři zračila hrůza.

„Hermiono,“ domáhal se Harry, jak lomoz za dveřmi narůstal, „musím se dostat tam nahoru, musíme se ho zbavit – “

Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a zašeptala, „Levicorpus.“

Harry se vznesl kotníkem do vzduchu a zasáhl stříbrné brnění, z kterého okamžitě vystřelily kopie, jako žhnoucí bílá těla a zaplnily už tak plný prostor. Ron, Hermiona a oba skřeti byli s výkřiky bolestí sraženi na další předměty, které se okamžitě rozmnožily. Byli napůl pohřbeni ve zvedajícím se přílivu vařícího se zlata, křičeli a snažili se dostat ven, když Harry projel hrotem meče skrze ouško Mrzimorského šálku a nabodl jej na ostří.

„Impervius!“ zaječela Hermiona ve snaze bránit sebe, Rona i skřety před hořícím kovem.

Ale pak zatím nejhrůznější výkřik donutil Harryho, aby se ohlédnul. Ron s Hermionou ponořeni po pás ve zlatu se snažili zachránit Bogroda, který klouzal do pokladu. Ale Griphook už zmizel z dohledu, čouhaly z něj pouze konečky prstů.
Harry je popadl a zatáhl. Popálený skřet se se zaskučením vynořil.

„Liberacorpus!“ zahřměl Harry a s Griphookem přistáli na vařícím se zlatě a HarrymuHarrHaH
vyklouzl meč z ruky.

„Chytněte ho!“ zařval Harry a snažil se odolat bolesti škvařícího se kovu na své kůži. Griphook mu znovu vylezl na záda, odhodlán vyhnout se nadouvající se mase vřelých rudých předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten šálek!“

Lomoz na druhé straně trezoru už byl téměř ohlušující – bylo pozdě –
„Támhle!“

To Griphook jej spatřil, Griphook se za ním vrhnul a v ten moment bylo Harrymu jasné, že skřet nikdy nečekal, že by dodrželi slovo. Jednou ruku se pevně držel Harryho vlasů, aby měl jistotu, že znovu nespadne do moře horoucího zlata a druhou rukou Griphook popadl rukojeť meče a strhnul jej mimo Harryho dosah.

Maličký zlatý šálek navlečený na oušku vylétl do vzduchu. Se skřetem na zádech po něm Harry skočil a chytil je. Ačkoliv cítil, jak mu propaluje ruce do masa, nepustil jej. Držel jej, když mu z dlaně vyskočilo bezpočet dalších Mrzimorských šálků, které na něj padaly. Vchod do trezoru se znovu otevřel a Harry cítil, jak s Ronem a Hermionou kloužou na lavině hořícího zlata a stříbra ven do vnější místnosti.

Harry téměř nevnímal popáleniny na celém těle, ani další a další kopie šálku, které na něj padaly. Zastrčil jej do kapsy a natáhl se, aby znovu získal meč, ale Griphook byl pryč. V momentě, kdy byl v bezpečí, sklouzl z Harryho ramenou, skočil do davu skřetů kolem a s křikem:

„Zloději! Zloději! Pomoc! Zloději!“, mával mečem. Zmizel uprostřed postupujícího davu, který jej beze slova přijal a v němž všichni drželi dýky.

Harry uklouzl na hořícím zlatě a když se vydrápal na nohy, bylo mu jasné, že jediná cesta ven, vede skrz.

„Mdloby na vás!“ zahřmel a Ron s Hermionou se k němu přidali.
Jiskry červeného světla vylétly do davu skřetů a někteří z nich se skáceli na zem. Další ale postupovali k nim a Harry viděl, jak zpoza rohu vyběhlo několik čarodějů.

Uvázaný drak znovu zařval a vlna plamenů přeletěla přes skřety. Kouzelníci se svíjeli bolestí a prchali zpátky. Harryho náhle něco napadlo, inspirace nebo možná šílenství. Namířil hůlku na tlusté okovy, které poutaly zvíře k podlaze a zařval:

„Relashio!“

Okovy s hlasitým úderem povolily.

„Tudy!“ zařval, stále házel omračující kletby na skřety za nimi, ale běžel k slepému drakovi.

„Harry – Harry – co to děláš?“ vykřikla Hermiona.

„Rychle, vylez nahoru, na něj – “

Drak si stále ještě neuvědomil, že je volný. Harryho chodidla nalezly záhyb na jeho zadních nohou a vyšvihl se na drakova záda. Jeho šupiny byly tvrdé jako ze železa. Vůbec se nezdálo, že by si ho všiml. Natáhl ruku, Hermiona vyskočila k němu, Ron se vyšplhal za nimi a vteřinu nato si drak uvědomil, že už není připoutaný.

S řevem kus ustoupil, Harry se zabodnul do kolen a držel se šupin tak pevně, jak dovedl. Křídla se rozevřela, srazila k zemi vřískající skřety jako kuželky a vznesla se do vzduchu. Harry, Ron a Hermiona mu leželi na zádech. Odřeli se o strop, když se drak vrhnul k ústí chodby, zatímco skřeti na něj začali vrhat dýky, které se odrazili od jeho slabin.

„Nikdy se odsud nedostaneme, je moc velký!“ vykřikla Hermiona, ale drak znovu otevřel tlamu a vychrlil oheň, který dosáhl až do tunelu, v němž se hlasitým rámusem zřítili podlahy i stropy.
Drak si s obrovskou silou probojovával cestu ven. Harry měl pevně zavřené oči proti horku u prachu, ohlušen z padajících kamenů a drakova řevu. Dokázal se pouze držet jeho zad a každou chvíli čekal, že ho setřese dolů. Pak zaslechl Hermionu, jak křičí:

„Defodio!“

Pomáhala drakovi zvětšit chodbu a ničila strop, zatímco drak se snažil letět vzhůru na vzduch, pryč od vřískajících a řinčících skřetů. Harry s Ronem ji napodobili dalšími kouzly, až se strop zřítil. Proletěli nad podzemním jezerem a řvoucí zvíře nad ním nejspíš ucítilo prostor a svobodu.
Za nimi se ozýval drakův dusot, klapot ostnatého ocasu, rány z hromady kamenů, obrovských padajících stalaktitů a řinčení skřetů bylo stále tlumenější a tlumenější, zatímco před nimi si drak stále probíjel cestu chrlením plamenů –

Až konečně, spojenou silou jejich kouzel a drakovy brutální síly si probili cestu do mramorové síně. Skřeti i kouzelníci s řevem prchali do úkrytů, když drak konečně získal prostor plně roztáhnout křídla. Otočil ostnatou hlavu směrem k chladnému vzduchu, který cítil za branou a vznesl se vzhůru s Harrym, Ronem i Hermionou na zádech.

Prorazil bronzové dveře, které vyletěly z pantů a kymácivě vletěl do Příčné ulice a odrazil se k obloze.

 

 

 

27. kapitola - Definitivní úkryt

Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo se, že Hermiona vzlyká.

Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na jehlách.

Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech.

Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.

„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.

„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.

Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?

Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově hřbetu.

„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“

Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.

Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.

„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho.

„TEĎ!“

Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu.

Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu.

Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná kouzla.

Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili do sebe dýňovou šťávu.

„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“

„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní.

„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“

Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval.

„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.

Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.

„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“

„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“

„Jak to myslíš?“

„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“
Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku.

„Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“

„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“

Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava.

„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát...

Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.

„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“

„M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je za-zastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“

„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“

„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“

„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“

„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“

Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho tajemství?

„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...

Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec, ten chlapec...

Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen?

Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené...

Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,...

Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku.

A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní...

Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal největší tajemství toho místa.

A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy...

Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám...

Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první...

Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti.

A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?

Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...

Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce.

„Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“

„Cože?“

Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.

„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“

„Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“

„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.

„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“

„Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“

„Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost bezpečný?“

„Ale jak se tam dostaneme?“

„Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“

„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“

„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“

Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty.

 

 

28. kapitola - Ztracené zrcátko

 

Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím, světlo rozlévající se z oken lokálu U Třech košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností, jak kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem..
To všechno v mžiku po přistání-– a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo.

Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení.

Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených horách.

„Accio plášť!“ vykřikl Smrtijed.

Harry pevně chytil cíp pláště, ale nic se nestalo. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo.

„Nejsi pod svým župánkem, Pottere?“ křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se koukl na své kolegy: „Rozestupte se. Je tady.“

Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim: Harry, Ron a Hermiona couvali do nejbližší boční uličky rychle, jak jen to šlo, a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali kroky běhající sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi pomocí hůlek hledali.

„Pojďme zmizet,“ zašeptala Hermiona. „Přemístíme se!“
„Skvělý nápad,“ odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval, „Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!“

„Byli na nás připraveni,“ zašeptal Harry. „Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili – “

„A co mozkomorové?“ zavolal jiný Smrtijed. „Když je pustíme ze řetězů, najdou je dostatečně rychle!“

„Temný Pán chce Pottera zabít sám – “

„Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít, když mu nejdřív dají Polibek!“

Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí.
„Budeme se muset zkusit přemístit, Harry!“ zašeptala Hermiona.

Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlézající se po okolí. Okolní světlo bylo vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl: nemohli se přemístit; Smrtijedi provedli svá kouzla dobře.

Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu vystoupilo deset nebo více mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých pláštích se strupovitými a zetlelými rukami. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý: zdálo se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil blížící se beznaděj –

Pozvedl hůlku: nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv.
Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal

„Expecto Patronum!“

Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky: mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval vítězoslavný jekot. „Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!“

Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byli najednou hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělat, ozvalo se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl:

„Pottere, rychle sem!”

Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří.
„Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!“ zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře.

Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště, po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli.
Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.

Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava bez kapuce.

„No a co?“ hulákal do jedné ze zakrytých tváří.

„No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!“

„To nebyl tvůj patron,“ řekl Smrtijed. „To byl Potterův jelen!“

„Jelen!“ zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. „Jelen! Ty pitomče – Expecto Patronum!“

Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k Hlavní ulici a pak pryč z dohledu.

„To nebylo to, co jsem viděl,“ prohlásil Smrtijed, ačkoli méně jistě.

„Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk,“ řekl jeden z jeho druhů. „Někdo byl venku proti předpisům – “

„Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!“

„Vy jste spustil vřeštící kouzlo?“
„A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady kvůli mně a mojí starý kočce, co?

„O nás se nestarej,“ řekl jeden ze Smrtijedů, „starej se o sebe, dědulo!“

„A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?“

„Ty nám snad vyhrožuješ – ?“

„Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?“

„Stejně jsem viděl jelena!“ křikl první Smrtijed.

„Jelen?“ houknul barman. „To je kozel, idiote!“


„Dobrá, udělali jsme chybu,“ řekl druhý Smrtijed. „Ještě jednou porušte zákaz vycházení a my nebudeme tak shovívaví!“

Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť. Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.

Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky.
Hostinský vstoupil do pokoje.

„Vy zatracení hlupáci,“ řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Na co jste mysleli, když jste sem šli?“

„Díky,“ řekl Harry, „ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život.“

Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči.

„To vaše oko jsem viděl v zrcadle.“

V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali.

„Poslal jste Dobbyho.“

Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi.

„Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?“

„Je mrtvý,“ řekl Harry. „Bellatrix Lestangeová ho zabila.“

Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, „To slyším nerad. Toho skřítka jsem měl rád.“

Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval.

„Vy jste Aberforth,“ řekl Harry k mužovým zádům.

Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň.

„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcadlu, k dvojčeti toho, které rozbil téměř před dvěma roky.

„Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem,“ odpověděl Aberforth. „Albus mi pověděl, co to je. Snažil jsem se na vás dávat pozor.“

Ron zalapal po dechu.

„Ta stříbrná laň!“ vyhrkl zapáleně. „To jste byl také vy?“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Aberforth.

„Někdo nám poslal jako patrona laň!“

„Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj patron je kozel?“

„Ach,“ řekl Ron. „Jo… no, já mám hlad!“ dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité kručení.

„Mám jídlo,“ řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek naproti ohni.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.

„Dobře tedy,“ řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých židlích. „Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění: spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout.“

„My neodejdeme,“ řekl Harry. „Potřebujeme se dostat do Bradavic.“

„Nebuď hloupý, chlapče,“ prohlásil Aberforth.

„Musíme,“ oponoval Harry.

„Co opravdu musíte,“ skláněl se k nim Aberforth, „je dostat se co nejdál odsud, jak jen můžete.“

„Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím vašeho bratra - chtěl, abychom - “

Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné, jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga.

„Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí,“ řekl Aberforth, „a lidé se při plnění jeho velkolepých plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy mu nic nedlužíte.“

„Vy tomu nerozumíte,“ zopakoval Harry.

„Ach, vážně?“ pronesl Aberforth tiše. „Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi? Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a vína. „Ono… nechal mi tady práci.“

„Opravdu?“ podivil se Aberforth. „Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou? Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?“

Ron se spíše ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě.

„Já – není to jednoduché, to ne,“ reagoval Harry. „Ale já musím – “


„Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. „Nech to být chlapče, než skončíš stejně! Zachraňte se!“

„Já… Nemůžu.”
„Proč ne?“

„Já“ – Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha „zaútočil“.„Ale vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu--“

„Byl jsem,” řekl Aberforth. „Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere, On tě chce, hrozně moc tě chce zabít.”
.
„Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou.” Ukázal prstem na Rona a Hermionu.

„Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou.“

„Nemůžu,“ řekl Harry. „Mám práci-“

„Dej ji někomu jinému!”

„Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil -“

„Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?“

Harry si z celého srdce přál říct „Ano“, ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho úst.

Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí.

„Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené.“

Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní Harry pořádně porozhlédl po místnosti, jediný obrázek v celé místnosti. Nebyla tam žádná fotografie Albuse Brumbála nebo někoho jiného.

„Pane Brumbále,“ řekla Hermione plaše. „To je vaše sestra? Ariana?“

„Ano,“ odpověděl Aberforth stroze. „Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?“

I v načervenalém světle, které krb vytvářel, bylo vidět, jak Hermiona zčervenala.

„Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil,“ poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat.

„Ten stařec,“ mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. „Myslel si, že můj bratr byl ve všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji.“

Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat.

Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno, musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně jako pohled jeho bratra: Jasně modré oči dávaly dojem, že rentgenují vše, co pozorují, a Harry myslel, že Aberforth ví, na co myslí, a proto jím pohrdá.

„Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry,“ řekla Hermiona tiše.

„A ted‘?“řekl Aberforth. „Je zábavné kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než kdyby je nechal samotné.“

„Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona bez dechu.
„To je jedno,“ odpověděl Aberforth.

„Ale to je opravdu důležité!“ řekla Hermiona. „Vy – vy mluvíte o své sestře?“

Aberforth na ni pohlédl: Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z nich drala, poté náhle začal mluvit.

„Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz živý plot, když byla na zahradě: Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník v tom věku nemůže.“

„Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal.“

Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal, velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti.

„Zničilo ji to, co jí udělali, už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená dívka.

„A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali,“ pokračoval Aberforth, „zaútočil na ně. A oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení Mezinárodní dohody o utajení.“

„Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a št‘astnou. Byl jsem její oblíbenec,“ řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá špinavý školák. „Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a probíral si svou korespondenci s „nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů,“ ušklíbl se Aberforth, „nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla, když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy.“

„Později, když jí bylo 14... Nebyl jsem tu,“ řekl Abeforth. „Kdybych tu byl, mohl bych ji uklidnit. Měla jeden svůj záchvat, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a… byla to nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita.“

Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale Abeforth stále vyprávěl. A Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil.

„To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!“

Abeforth se rozčílil.

„Já jsem o ni pečoval, já jsem se nemohl věnovat škole, já zůstal doma. Řekl mi, že mohu dokončit školu a on převezme vše po matce. Další trocha poprasku kolem pana Dokonalého, za péči o napůl šílenou sestru se nevyhrávaly ceny, nikdo neocenil, když jste ji zastavili, aby téměř každý den nevyhodila dům do vzduchu. Ale dělal to všechno dobře po mnoho týdnů.... dokud nepřišel on.“

Nyní se na Abeforthově tváři objevil nebezpečný výraz.

„Grindelwald. A konečně měl můj bratr příležitost mluvit s někým stejně nadaným, jako byl on sám. Starost o Arianu se přesunula na vedlejší kolej, aby se mohli věnovat všem svým plánům na nový kouzelnický řád, hledání Relikvií a všemu ostatnímu, co je zajímalo.

„Velké plány ve prospěch celé kouzelnické společnosti, v porovnání s tím byl osud mladé dívky zanedbatelný, když Albus pracoval pro vyšší dobro.
Po pár týdnech jsem toho měl dost. Bylo to krátce předtím, než jsem se měl vrátit zpět do Bradavic. Odhodlal jsem se a tak jsem jim to řekl, oběma, tváří v tvář, tak jako teď stojím před vámi.“

Abeforth se sklonil k Harrymu, a tomu nedalo moc práce představit si mladého, houževnatého a naštvaného Aberfortha, jak se pře se starším bratrem.

„Řekl jsem mu, že by toho měl nechat. Ať už chceš jet kamkoli, nemůžeš ji vzít s sebou, na to nemá dost síly, pokud sis tohle plánoval, když si vymýšlel svoje chytré žvásty, kterými se snažíš získat následovníky. “

Nelíbilo se mu to,“ řekl Aberforth a jeho oči nakrátko zmizely - z čoček jeho brýlí se opět staly bílé plošky.
„Grindelwaldovi se to vůbec nelíbilo. Rozzuřil se. Řekl mi, jaký sem to mladý hlupák, že stojím v cestě jemu a mému dokonalému bratrovi… cožpak jsem nechápal, že by se moje ubohá sestra nemusela skrývat, až by změnili svět a skončili s úkrýváním kouzelníků a ukázali mudlům jejich místo?
A pak jsme se pohádali… vytáhl jsem hůlku a Grindewald vytáhl tu svoji. Nejlepší přítel mého bratra na mě použil kletbu Cruciatus. Albus se ho snažil zastavit, a poté jsme všichni tři svedli souboj, blýskání a rány ji rozrušily... nemohla to vystát -“

Z Aberforthovy tváře vyprchávala barva, jako kdyby utrpěl smrtelné zranění.
„- myslím si, že chtěla pomoct, ale nevěděla, co vlastně dělá. Nevím, který z nás to byl – mohl to být každý - a ona byla mrtvá.“

Jeho hlas se s posledním slovem zlomil a on poklesl do nejbližší židle. Hermionina tvář byla mokrá od slz a Ron byl skoro tak bledý, jako Aberforth. Harry necítil nic, než náhlý citový obrat: přál si, aby tohle nikdy neslyšel, aby byla jeho mysl ušetřena těchto hrozných vzpomínek.

„Je mi to… Je mi to tak líto,“ zašeptala Hermiona.

„Je to pryč,“ zaskřehotal Aberforth. „Navždy pryč.“
Otřel si nos o rukáv a odkašlal si.

„Samozřejmě, že Grindenwald utekl. Ve své zemi už měl pár prohřešků a nechtěl, aby se na jeho konto přidala i Ariana. A Albus byl osvobozený, že? Osvobozený od břemene starostí o sestru, osvobozený, aby se mohl stát tím největším kouzelníkem všech – “

„Nikdy nebyl osvobozený,“ řekl Harry

„Prosím?“ ptal se nevěřícně Aberforth.

„Nikdy,“ řekl Harry. „Tu noc, kdy váš bratr zemřel, vypil lektvar, který ho přiváděl k šílenství. Začal křičet, prosil někoho, kdo tam vůbec nebyl... neubližuj jim, prosím... udělej to radši mně.“


Ron a Hermiona na Harryho strnule hleděli. Nikdy jim neřekl podrobnosti o tom, co se stalo na ostrově v jezeře: Události, které se staly po jeho a Brumbálovu návratu zcela zastínily všechno ostatní.

„Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem, vím, že ano,“ řekl Harry a vzpomínal, jak Brumbál tiše skuhral a prosil.

„Myslel, že vidí Grindelwalda, jak ubližuje vám a Arianě… trápilo ho to. Kdybyste ho viděl, nikdy byste neřekl, že byl osvobozený.“

Aberforth se zdál být ztracen ve svých úvahách, svázán ve svých vlastních žilnatých rukách. Po dlouhé odmlce řekl:

„Jak si můžeš být jistý, Pottere, že se můj bratr nezajímal o vyšší dobro víc než o tebe? Jak si můžeš být jistý, že jsi pro něj nebyl postradatelný stejně jako má malá sestra?“

Jako by kus ledu probodl Harryho srdce.

„Nevěřím tomu. Brumbál Harryho miloval,“ řekla Hermiona.
„Proč mu tedy neřekl, aby se schoval?“ vypálil Averforth. „Proč mu neřekl, aby na sebe dával pozor, že takhle se zachrání?“

„Protože,“ řekl Harry než stačila odpovědět Hermiona, „protože někdy musíte myslet na důležitější věci, než je vaše bezpečí! Někdy musíte myslet na vyšší dobro! Tohle je válka!“

„Tobě je sedmnáct, chlapče!“

„Jsem plnoletý a hodlám bojovat, i když vy už jste se vzdal!“

„Kdo říká, že jsem se vzdal?“

„‘Fénixův řád skončil‘,“ opakoval Harry. „‘Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec, a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává.“‘

„Neříkám, že se mi to líbí, ale je to pravda!“

„Ne, není,“ oponoval Harry. „Váš bratr věděl, jak skoncovat s Vy-Víte-Kým a obeznámil mě s tím. A budu se o to pokoušet, dokud neuspěji - nebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak by to mohlo skončit. Vím to už roky.“

Čekal, že se Aberforth bude posmívat a hádat, ale nic z toho nepřišlo. Jenom se zamračil.

„Potřebujeme se dostat do Bradavic,“ řekl znovu Harry. „Jestli nám nemůžete pomoci, počkáme do rozbřesku a pak vás opustíme v míru a cestu si najdeme sami. Jestli nám můžete pomoci, bylo by načase se o tom zmínit.“

Aberforth zůstal jako přikovaný na své židli a sledoval Harryho očima, které byly neobyčejně podobné bratrovým. Nakonec si odkašlal, postavil se na nohy, prošel kolem malého stolku a přiblížil se k Arianinu portrétu.

„Víš, co máš dělat,“ řekl.

Ariana se usmála, otočila se a šla pryč, ne tak, jak to běžně dělají lidé na portrétech v Bradavicích, že odejdou z rámu - ona odešla dlouhým tunelem namalovaným za ní. Pozorovali, jak její štíhlá postava ustupuje, až ji nakonec pohltila tma.

„Eh – co?“ začal Ron.

„Je pouze jedna cesta, jak se tam teď dostat,“ řekl Aberforth. „Musíte vědět, že všechny staré tajné chodby jsou na obou koncích zavalené, kolem krajních zdí jsou mozkomorové a ve škole obchází pravidelné hlídky, jak sem se dozvěděl ze svých zdrojů. Bradavice nebyly nikdy tak přísně střeženy. Jak chcete něco udělat, až budete uvnitř, když má vše na starosti Snape a za zády má Carrowovy jako své zástupce… no, to máte vyhlídky, že? Říkali jste, že jste připraveni zemřít.“

„Ale co to...?“ svraštila Hermiona čelo při pohledu na Arianin portrét.

Malá bílá tečka se znovu objevila na konci nakresleného tunelu, a nyní přicházela Ariana zpět k nim, a jak přicházela, neustále se zvětšovala. Ale teď tu s ní byl ještě někdo, někdo vyšší než ona, kdo kulhal a vypadal rozrušeně. Jeho vlasy byly delší, než je Harry kdy viděl: vypadalo to, že dostal několik sečných ran do obličeje a jeho oblečení bylo roztrhané.

Před očima jim rostly dvě postavy, až portrét vyplňovaly jen jejich hlavy a ramena. Pak se celý vyklonil dopředu ze stěny jako malé dveře a odkryly vchod do tunelu. A z něj, s přerostlými vlasy, poškrábaným obličejem a rozedranými šaty, se vyškrábal skutečný Neville Longbottom, který se tvářil spokojeně, sklouzl z krbové římsy a zakřičel,

„Já věděl, že přijdeš! Já jsem to věděl, Harry!“

 

 

 

 

 

29. kapitola - Ztraceny diadém

 

„Neville – co to – jak - ?“

Ale Neville si Rona a Hermiony všiml a s potěšením je objímal. Čím déle se Harry na Nevilla díval, tím hůř se mu jevil: jedno jeho oko bylo žlutofialově napuchlé, po celém obličeji měl hluboké šrámy a celkově to vypadalo, že dost zažil. I přes ten potlučený vzhled zářil štěstím. Když pustil Hermionu, znovu řekl,

„Já věděl že přijdete! Pořád jsem říkal Seamusovi, že je to jen otázka času!“

„Neville, co se ti to stalo?“

„Co? Tohle?“ Neville nad svými zraněními mávnul rukou. „To nic není, počkejte, až uvidíte Seamuse. Můžeme teda vyrazit? A ještě něco,“ otočil se na Aberfortha, „Abe, možná, že ještě pár lidí přijde.“

„Ještě pár lidí?“ zopakoval znepokojeně Aberforth. „Co tím myslíš, ještě pár lidí, Longbottome? V celý vesnici je zákaz vycházení a nastražili tam Vřeštící kouzlo!“

„Vím, a proto se budou přemisťovat přímo do baru,“ řekl Neville. „Prostě je pošli průchodem, až se tu ukážou, dobře? Mockrát díky.“

Neville podal Hermioně ruku a pomohl jí vyškrábat se na krbovou římsu a do tunelu; následoval Ron a za ním Neville. Harry se otočil na Aberfortha.

„Nevím jak vám poděkovat. Dvakrát jste nám zachránil životy.“

„Tak si na ně dávejte pozor,“ řekl Aberforth nevrle. „Potřetí se mi to možná nepovede.“

Harry se vyhoupl na římsu a prolezl dírou za Arianiným portrétem. Kamenné schůdky za ním byly příjemně uhlazené, zdálo se, že průchod je tam už roky. Na zdech visely mosazné lampy a hliněná zem byla ošoupaná a hladká; jak šli, jejich stíny za nimi poskakovaly po zdech a neúnavně je sledovaly.

„Jak je to tu dlouho?“ zeptal se Ron, jakmile vyrazili. „Na Pobertově plánku to není, že Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jenom sedm průchodů.“

„Všechny je zablokovali už před začátkem roku,“ řekl Neville. „Se všemi mozkomory a Smrtijedy je nemožný se skrz ně dostat, ale to nevadí....Je to pravda? Vážně jste se vloupali ke Gringottům? A uletěli na drakovi? Je to všude, všichni o tom mluví, Carrow zmlátil Terryho Boota, protože to vykřikoval u večeře ve Velké síni!“

„Jo, je to pravda,“ řekl Harry.

Neville se radostně zasmál.
„A co jste udělali s tím drakem?“

„Pustili ho,“ řekl Ron. „A Hermiona si ho tak moc chtěla nechat..“

„Nepřeháněj, Rone-“

„Ale co jste dělali? Lidi říkají, že jenom utíkáš, Harry, ale to si nemyslím. Myslím, že po něčem jdete.“

„Máš pravdu,“ řekl Harry, „ale řekni nám něco o Bradavicích, Neville, nic nevíme.“

„Už... No, už to nejsou ty opravdové Bradavice,“ řekl Neville a pomalu mu tvrdnul úsměv.

„Víte o Carrowových?“

„To jsou ti dva Smrtijedi, co tu učí?“

„Víc než učí. Mají na starost veškerou kázeň a moc rádi trestají, tihle Carrowovi.“

„Jako Umbridgeová?“

„Pche, ta je vedle nich neškodná. Všichni ostatní učitelé jim musí nahlásit, pokud něco vyvedeme. Ale pokud se tomu můžou vyhnout, tak jim to neřeknou. Řekl bych, že učitelé je nenávidí úplně stejně jako my.“

„Amycus, ten chlap, vyučuje to co bývalo Obrana proti černé magii, až na to, že teď je to jen Černá magie. Musíme se učit kletbu Cruciatus na lidech, co si vysloužili tresty – “

„Cože?“
Hlasy Harryho, Rona a Hermiony se odrážely sem a tam chodbou.

„Jo,“ řekl Neville. „To odsud mám tohle,“ a ukázal na obzvlášť hluboký šrám ve tváři. „Odmítl jsem to udělat. Ačkoliv, někteří lidé se v tom přímo vyžívají; Crabbe a Goyle to milují. Řekl bych, že to je poprvé, co jim něco jde.“

„Alecto, Amycova sestra, vyučuje Mudlovskou výchovu, která je povinná pro všechny. Všichni ji musíme poslouchat, když vykládá. že mudlové jsou jako zvířata, blbí a špinaví, a jak nutí kouzelníky se pořád skrývat a že přirozená cesta je převrat. Odsud mám tohle,“ a ukázal na další šrám ve tváři, „za to, že sem se jí zeptal, kolik mudlovské krve s bratrem mají.“

„Sakra, Neville,“ řekl Ron, „ty vážně víš, kdy se ozvat.“

„Ty jsi ji neviděl,“ řekl Neville. „Taky bys to nevydržel. Věc se má tak, že jakmile se proti nim někdo postaví, ostatním to dává naději. Všiml jsem si toho, když to dělal Harry.“

„Jo, ale pak tě používají jako brusku na nože,“ řekl Ron a mírně se odtáhnul, jak prošli kolem lampy a Nevillova zranění tak vystoupila ještě víc.

Neville pokrčil rameny.
„To je jedno, oni nechtějí prolít moc čisté krve, takže nás jen trochu pomučí, když remcáme, ale nakonec nás nezabijí.“

Harry nevěděl, co bylo horší, jestli ty věci, co jim Neville právě řekl, nebo ten samozřejmý tón, kterým to vyprávěl.

„Jediní ve vážném nebezpečí jsou ti, jejichž přátelé a příbuzní dělají trable venku. Už berou vězně. Starý Xeno Láskorád byl v Jinotaji trochu moc upřímný, takže Lenku odtáhli z vlaku, když jela domů na Vánoce.“

„Neville, je v pořádku, my ji viděli – “

„Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu.“
A vytáhl z kapsy zlatou minci, ve které Harry poznal jeden z falešných galeonů, které používala Brumbálova armáda k posílání zpráv.

„Skvěle se osvědčily,“ řekl Neville, a usmál se na Hermionu. „Carrowové nikdy neprokoukli, jak komunikujeme, a to je vytáčelo. Plížili jsme se pokaždé v noci po chodbách a psali na zdi věci jako: Brumbálova armáda, Stále verbujeme a tak dál. Snape to nesnášel.“

„Plížili?“ řekl Harry, který si všimnul minulého času.

„No, pěkně se to zkomplikovalo,“ řekl Neville. „O Vánocích jsme ztratili Lenku, Ginny se nevrátila z velikonočních prázdnin a my tři jsme byli něco jako vůdci. Zdálo se, že Carrowovi vědí, že za dost z toho můžu, takže po mě dost tvrdě šli. A nakonec chytli Michaela Cornera, když se snažil pustit prvňáka, kterého svázali, a dost ho zmučili. To lidi vystrašilo.“

„Nekceej,“ zamumlal Ron, jak cesta začala stoupat.

„No jo, nemohl jsem po lidech chtít, aby pokračovali po tom, co se stalo Michaelovi, takže jsme od podobných kousků upustili. Ale pořád jsme bojovali, chovali se aspoň trochu ilegálně až do doby před pár týdny. To se rozhodli, že je jen jediná cesta, jak mě zastavit, a šli si pro babičku.“

„Cože udělali?“ vyhrkli Harry, Ron a Hermiona dohromady.

„Jo,“ řekl Neville, a začal trochu funět, protože cesta stoupala dost strmě, „no, aspoň vidíte, jak uvažují. Únosy dětí, aby zklidnili jejich příbuzné, fungovaly vážně dobře. Kdy to začnou dělat naopak, byla tudíž jenom otázka času. Problém byl ten,“ otočil se na ně a Harry byl překvapen jak se šklebí, „že si s babičkou ukousli o něco větší kousek, než byli schopni spolknout. Malá stará čarodějnice, která žije sama, asi si mysleli, že nebudou muset poslat někoho mimořádně silného. Každopádně,“ uchechtl se Neville, „Dawlish je pořád u Sv. Munga a babička je na útěku. Poslala mi dopis,“ a poklepal rukou na náprsní kapsu, „a napsala mi, že je na mě pyšná, že jsem pravým synem svých rodičů a že v tom mám pokračovat.“

„Hustý.“ řekl Ron.

„To jo,“ odvětil Neville vesele, „Jakmile si však uvědomili, že nade mnou nemají žádnou moc, rozhodli se, že Bradavice můžou přece jenom fungovat i beze mě. Nevím, jestli mě chtěli zabít nebo poslat do Azkabanu, každopádně jsem věděl, že je čas zmizet.“

„Ale,“ řekl Ron zmateně, „nemíříme – nemíříme snad do Bradavic?“

„Jasně,“ řekl Neville. „Uvidíte. Už jsme tu.“

A hned za rohem, přímo proti nim, byl konec průchodu. Další krátké schodiště vedlo do průlezu úplně stejného jako za Arianiným portrétem. Neville ho otevřel a prolezl skrz. Jak ho Harry následoval, slyšel ho jak volá: „Podívejte, kdo to je! No neříkal jsem vám to?“

Jakmile se Harry objevil v pokoji za průchodem, ozvalo se několik výkřiků:
„HARRY!“ „To je Potter, to je POTTER!“ „Rone!“ „Hermiono!“

Harry byl poměrně zmatený ze všech těch barevných závěsů, světel a tváří. V příštím okamžiku byli zaplaveni, objati, poplácáni po zádech a rozcucháni něčím, co se zdálo být davem více než dvaceti lidí. Jakoby právě vyhráli finále ve Famfrpálu.

„Dobře, dobře, uklidněte se!“ volal Neville a jak dav pomalu ustupoval, Harry byl schopen registrovat jejich okolí.

Vůbec tu místnost nepoznával. Byla ohromná, vypadala spíš jako vnitřek mimořádně přepychové stromové skrýše nebo možná gigantické kajuty. Pestrobarevné houpací sítě byly zavěšeny ze stropu a z balkónu obíhajícího zdi z tmavého dřeva, které byly zakryty gobelíny. Harry viděl zlatého Nebelvírského lva, vyzdobeného na šarlatové; černého jezevce z Mrzimoru, vyvedeného na žluté a bronzového orla na modré z Mrzimoru. Jedině Zmijozelská stříbrná a zelená chyběly. Dále napěchované knihovny, několik košťat opřených o zeď a v rohu velké dřevěné rádio.

„Kde to jsme?“

„Komnata nejvyšší potřeby, samozřejmě!“ řekl Neville. „Překonala sama sebe, co?“

Carrowovi mě pronásledovali a já věděl že mám jen jednu možnost, kde se skrýt: podařilo se mi projít dveřmi a tohle jsem tu našel. No, není to úplně to samé, jako když jsem přišel poprvé, bylo to o hodně menší, byla tu jen jedna houpací síť a jenom Nebelvírské gobelíny. Ale rozpínala se čím dál tím víc, jak členové B.A. přicházeli.

„A Carrowovi se nedostanou dovnitř?“ zeptal se Harry, hledajíc dveře.

„Ne,“ řekl Seamus Finnigan, kterého si Harry nevšiml, dokud nepromluvil: Seamusova tvář byla pošramocená a oteklá.
„Je to vhodná skrýš, a dokud je tu alespoň jeden z nás, tak na nás nemůžou, dveře jim nejdou otevřít. To všechno díky Nevillovi, to se mu vážně povedlo. Můžeš požádat přesně o to co chceš – jako, „nechci aby se sem kdokoliv z Carrowových nohsledů mohl dostat.“ – a ta místnost ti to vyplní! Jen se musíš ujistit, žes zavřel zadní vrátka. Neville je vážně borec!“

„Je to vážně tak jednoduché,“ řekl Neville skromně. „Byl jsem tu asi den a půl, začínal jsem mít vážně hlad a přál jsem si, abych měl něco k jídlu, a v tom se otevřel ten průchod do Prasečí hlavy. Prošel jsem skrz a potkal Aberfortha . Zásobuje nás jídlem, protože z nějakého důvodu tohle ten pokoj neumí.“

„No jo, jídlo je jedna z pěti výjimek podle Gampova zákona o Základních Přeměnách,“ řekl Ron k všeobecnému údivu.

„Takže jsme se tu skrývali skoro dva týdny,“ řekl Seamus, „a prostě vytváří nová lůžka, kdykoliv potřebujeme a dokonce zvládla i pěknou koupelnu, když se tu začaly objevovat holky – “

„- protože tušila, že se možná budeme chtít umýt.“, dodala Levandule Brownová, které si dosud Harry nevšiml. Teď když se začal pořádně rozhlížet, všiml si mnoha známých obličejů. Byla tu obě Patilova dvojčata, stejně tak Terry Boot, Ernie MacMillan, Anthony Goldstein a Michael Corner.

„Řekni, co jste prováděli,“ řekl Ernie, „Nemůžeme se shodnout, snažíme se poslouchat Potterovu Hlídku jak jen to jde,“ a ukázal na rádio. „Vy jste se nevloupali ke Grigottům?“

„Vloupali!“ řekl Neville. „A ten drak je taky pravda!“
Místnost propukla v potlesk a ozvalo se i několik výkřiků; Ron se uklonil.

„Po čem jste šli?“ optal se dychtivě Seamus.

Než kdokoliv z nich mohl cokoliv dodat, Harry ucítil hroznou, spalující bolest v jizvě, jak se rychle otočil zády k zvědavým a potěšeným tvářím, Komnata nejvyšší potřeby zmizela a on stál uprostřed poničené kamenné boudy.

Hnijící prkna byla vytrhána z podlahy, vykopaná zlatá truhla stála otevřená před prázdnou dírou a zela prázdnotou. Voldemortův zuřivý výkřik vibroval v Harryho hlavě. S obrovským úsilím se odpoutal od Voldemortovy mysli a objevil se tam, kde stál předtím, podpírán Ronem.

„Jsi v pořádku?“ řekl Neville, „co si takhle sednout? Čekám, že jsi dost unavený, co?“

„Ne,“ odpověděl Harry.

Podíval se na Rona a Hermionu a beze slov se jim snažil říct, že Voldemort právě zjistil ztrátu jednoho z viteálů. Čas ubíhal strašlivou rychlostí, jestli Voldemort navštíví příště Bradavice, mohli by přijít o svou šanci.

„Musíme vyrazit,“ řekl a podle jejich výrazů poznal že mu rozumí.

„Co budeme dělat Harry?“ zeptal se Seamus, „jaký je plán?“

„Plán?“ opakoval Harry. Veškerou svou vůlí se upíral k ubránění sebe sama před Voldemortovým běsněním; jeho jizva stále pálila. „No, je tu něco co – Ron, Hermiona a já – musíme udělat, a pak odsud zmizíme.“

Nikdo se už nesmál ani nepokřikoval. Neville vypadal zmateně.

„Co myslíš tím, že ‚odsud zmizíte‘?“

„Nepřišli jsme, abychom tu zůstali,“ řekl Harry a mnul si svou jizvu, aby tak zmírnil bolest.
„Musíme udělat něco důležitého – “

„Co je to?“

„Já – to vám nemůžu říct.“

Po tomhle se zvedla vlna reptání; Neville svraštil obočí.
„Proč nám to nemůžeš říct? Má to přece pomoci v boji proti Ty-víš-komu, nebo ne?“

„To jo – “

„Pak ti tedy pomůžeme.“
Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří s nadšením, další s vážnou tváří. Pár z nich se zvedlo ze židlí, aby tak dokázali svou odhodlanost pro okamžitou akci.

„Vy to nechápete,“ zdálo se, že Harry v posledních hodinách říkal tuhle větu často. „My – my vám to nemůžeme říct. Musíme to udělat – sami.“
„Proč?“ zeptal se Neville.

„Protože…“ Zoufale chtěl začít hledat zbývající viteál, nebo si alespoň promluvit s Ronem a Hermionou, kde by měli zahájit pátrání, takže těžko formuloval své myšlenky. Jizva ho stále pálila. „Brumbál nám třem nechal práci,“ navázal opatrně, „a my to nemáme nikomu říkat – tím myslím, že chtěl, abychom to udělali jenom my tři.“

„Jsme jeho Armáda,“ řekl Neville. „Brumbálova Armáda. Jeli jsme v tom všichni společně, pokračovali jsme, když vy jste byli pryč – “

„Nebyl to zrovna piknik, kamaráde,“ poznamenal Ron.

„Nikdy jsem neřekl, že byl, ale nechápu, proč byste nám nemohli důvěřovat. Každý v Komnatě bojoval a sem se dostali, protože je honili Carrowovi. Všichni, co jsou tady, dokázali, že jsou Brumbálovi oddaní – a tobě taky.“

„Podívejte se,“ začal Harry, aniž by věděl, co vlastně řekne, ale bylo to jedno: dveře tunelu za ním se právě otevřely.

„Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, myslel jsem, že tady budete!“

To byli Lenka a Dean. Seamus spokojeně zavýsknul a běžel obejmout svého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj, všichni!“ pozdravila Lenka šťastně. „Ach, je tak skvělé být zase zpátky!“

„Lenko,“ řekl Harry roztržitě, „co tady děláš? Jak ses sem –?“

„Poslal jsem pro ni,“ vysvětlil Neville a zvedl falešný galeon. „Slíbil jsem jí a Ginny, že pokud se objevíte, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že pokud se objevíte, bude to znamenat převrat. Že svrhneme Snapea a Carrowovy.“

„Samozřejmě, že je to tak,“ pronesla Lenka hbitě, „Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?“

„Poslouchejte,“ řekl Harry, kterému zněl v hlase podtón paniky, „je mi líto, ale proto jsme se nevrátili. Musíme něco udělat, a pak – “

„Necháte nás v téhle špíně?“ vyhrkl Michael Corner.

„Ne!“ vykřikl Ron. „To, co děláme, přinese užitek všem, jde o to, abychom se zbavili Vy-víte-koho – “

„Tak nás nechte, abychom pomohli!“ řekl Neville rozzlobeně. „Chceme se na tom podílet!“

Za nimi se ozval hluk a Harry se otočil. Srdce mu téměř selhalo: Ginny právě vystupovala z otvoru ve zdi, a v těsném závěsu ji následovali Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na Harryho zářivě usmála: úplně zapomněl, nebo nikdy plně neoceňoval, jak je překrásná, ale nikdy ještě nebyl tak nerad, že ji vidí.

„Aberforth začíná být trochu otrávený,“ řekl Fred a zvedl ruku jako odpověď na několik pozdravů. „Chce spát a jeho hostinec se přitom změnil na vlakové nádraží.“

Harrymu spadla čelist. Přímo za Lee Jordanem přišla Harryho ex-přítelkyně Cho Changová a usmála se na něj.

„Dostala jsem vzkaz,“ řekla, když ukázala svůj falešný galeon a šla se usadit vedle Michaela Cornera.

„Takže jaký je plán, Harry?“ zajímal se George.

„Žádný není,“ odvětil Harry, stále zmatený z náhlého příchodu tolika lidí, a byl neschopen všechno vstřebat, když ho jizva pořád silně pálila.

„Takže ho budeme vymýšlet za pochodu, že? Přesně tak to mám nejradši,“ poznamenal Fred.

„Musíš s tím přestat!“ otočil se Harry na Nevilla. „Proč si je všechny zavolal? Tohle je ztřeštěný – “

„Jsme ve válce, ne?“ řekl Dean a vytáhl svůj falešný galeon. „Vzkaz říkal, že Harry je zpátky a my budeme bojovat! Akorát musím sehnat hůlku – “

„Ty nemáš hůlku –?“ začal Seamus.

Ron se náhle otočil k Harrymu.

„Proč nemůžou pomoct?“

„Cože?“

„Můžou pomoct,“ Ron snížil hlas tak, že následující větu mohla slyšet jenom Hermiona, která stála mezi nimi. „Nevíme, kde to je. Musíme to najít rychle. Nemusíme jim říct, že je to viteál.“

Harry odvrátil pohled od Rona k Hermioně, která zamumlala,

„Myslím, že má Ron pravdu. Vždyť ani nevíme, co hledáme. Potřebujeme je.“ A když Harry vypadal nepřesvědčeně, „Nemusíš všechno dělat sám, Harry.“

Harry rychle přemýšlel, jeho jizva ho stále pálila a znovu hrozilo, že mu pukne hlava. Brumbál ho varoval, aby o viteálech neříkal nikomu jinému než Ronovi a Hermioně. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus… byl to pro něj přirozené… Přeměňoval se na Brumbála, který svá tajemství skrývá a bojí se důvěřovat ostatním? Ale Brumbál věřil Snapeovi a kam to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže…

„Fajn,“ řekl potichu pouze k nim dvěma. „OK,“ zavolal na celou Komnatu a všechen šum přestal: Fred a George, kteří vyprávěli vtipy pro pobavení nejbližších, zmlkli a všichni vypadali čile a vzrušeně.

„Je tady něco, co potřebujeme najít,“ vysvětloval Harry. „Něco – něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Je to tady v Bradavicích, ale nevíme kde. Možná to patřilo Roweně z Havraspáru. Slyšel někdo o takovém předmětu? Natrefil někdo na něco s nákresem orla například?“

S nadějí koukal na malou skupinu studentů Havraspáru, K Padmě, Michaelovi, Terrymu a Cho, ale odpověděla Lenka, usazená na opěradle Ginnyiny židle.

„Je tady její ztracený diadém. Říkala jsem ti o něm, pamatuješ, Harry? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru? Taťka se snažil zhotovit duplikát.“

„Jo, ale ztracený diadém,“ protočil panenky Michael Corner, „je ztracený, Lenko. To je trochu problém.“

„Kdy se ztratil?“ zeptal se Harry
.
„Říká se, že před staletími,“ odpověděla Cho a Harryho srdce pokleslo. „Profesor Kratiknot říká, že diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé ho hledali, ale,“ otočila se na ostatní z Havraspáru, „nikdo nenarazil ani na stopu, že?“

Všichni zakroutili hlavou.

„Hele, co je vlastně diadém?“ zajímal se Ron.

„Vypadá to asi jako koruna,“ informoval ho Terry Boot. „Rowenin prý byl očarovaný tak, že zvětšoval moudrost jeho nositele.“

„Ano, taťkův strachopud nasál – “

Ale Harry Lenku přerušil.

„A ani jeden z vás nikdy neviděl něco, co by se tomu podobalo?“

Znovu všichni zakroutili hlavou. Harry se podíval na Rona a Hermionu a na nich se odráželo jeho vlastní zklamání. Předmět, který byl ztracen tak dlouho, očividně beze stopy, nebyl zrovna příhodným kandidátem na viteál schovaný v Bradavicích… nicméně, než mohl položit další otázku, Cho znovu promluvila.

„Harry, pokud bys chtěl vidět, jak by měl ten diadém vypadat, mohla bych tě vzít do naší společenské místnosti a ukázat ti ho, ano? Rowena ho má na hlavě na své soše.“

Harryho znovu začala pálit jizva: na chvíli se před ním Komnata nejvyšší potřeby zahoupala a místo toho viděl pod sebou černou zem a kolem ramen měl omotaného velkého hada. Voldemort znovu letěl, nevěděl jestli k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu; ať tak či tak, času zbývalo málo.

„Je v pohybu,“ řekl tiše Ronovi a Hermioně. Letmo pohlédl na Cho a pak zpátky na ně.

„Poslouchejte, vím, že to není zrovna nejlepší plán, ale půjdu a prohlédnu si tu sochu, aspoň zjistím, jak ten diadém vypadá. Počkejte na mě tady a dávejte, však víte – na sebe pozor.“

Cho se zvedla na nohy, ale Ginny divoce vyhrkla, „Ne, Lenka tam vezme Harryho, že ano, Lenko?“

„Ááách, ano, ráda,“ přisvědčila Lenka šťastně a Cho se zklamaně posadila zpátky.

„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se Harry Nevilla.

„Tudy.“

Vedl Harryho a Lenku k rohu, kde za malou skříní vedly příkré schody.

„Každý den vedou někam jinam, takže je nikdy nenajdou,“ říkal Neville. „Jediný zádrhel je, že nikdy nevíme, kde přesně se objevíme. Buď opatrný, Harry, v noci vždycky obchází a kontrolují chodby.“

„Žádný problém,“ ujišťoval ho Harry. „Za chvilku se uvidíme.“

On a Lenka si pospíšili po schodech, které byly dlouhé, osvětlené pochodněmi a neočekávaně zatáčely. Nakonec došli k jakési bytelné zdi.

„Pojď sem,“ řekl Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přes oba je přehodil. Trochu zatlačil na zeď. Ta pod jeho dotekem zmizela a oni se proplížili ven:
Harry se ohlédl a viděl, jak se průchod uzavřel. Stáli v temné chodbě: Harry odtáhl Lenku zpět do stínů, prohrabal se váčkem, který měl kolem krku, a vytáhl Pobertův plánek. Přidržoval si ho těsně pod nosem a hledal, kde se na něm nachází jeho a Lenčina tečka.

„Jsme v pátém patře,“ zašeptal a koukal jak se o patro výš od nich vzdaluje Filch. „Pojďme tudy.“

Plížili se. Harry se toulal v noci po hradě již mnohokrát, ale nikdy mu při tom srdce netlouklo tak rychle, nikdy mu tak nezáleželo, aby našel bezpečnou cestu.
Harry a Lenka kráčeli skrz měsíční světlo dopadajícího na podlahu, kolem několika brnění, jejichž helmy za zvuku jejich kroků skřípaly, kráčeli kolem rohů, za nimiž kdo ví co číhalo, a Harry si pokaždé, když to dovolilo světlo, zkontroloval Pobertův plánek.

Dvakrát museli zastavit, aby na sebe nestrhli pozornost, když kolem proplouval duch. Pořád očekával, že narazí na překážku; jeho největší obavou byl Protiva a tak nastražoval uši při každém kroku, aby zaslechl první náznaky prozpěvování bradavického strašidla.

„Tudy, Harry,“ vydechla Lenka, zatahala ho za rukáv a vlekla ho ke spirálovitým schodům.

Stoupali v závratných kruzích; tady nahoře Harry ještě nikdy nebyl. Nakonec došli až ke dveřím. Nebyla tady žádná klika ani klíčová dírka: nic kromě prosté masy starého dřeva a bronzové klepadlo ve tvaru orla.

Lenka zvedla bledou ruku, která se jako by tajemně vznášela ve vzduchu bez paže či těla. Jednou zaklepala a v tom tichu to Harrymu připadalo jako výstřel z děla. Najednou se orlův zobák otevřel, ale místo ptačího zpěvu, se ozval měkký melodický hlas,

„Co je dřív, fénix, nebo plameny?“

„Hmm… co myslíš, Harry?“ zeptala se Lenka s nadějí v hlase.

„Co? Vy nemáte heslo?“

„Ach, ne, musíš odpovědět na otázku,“ odpověděla mu Lenka.

„A co když ji zodpovíš špatně?“

„No tak musíš počkat, až ji někdo řekne správně,“ vysvětlovala Lenka. „Takhle se učíš, víš?“

„Jo… problém je, že si opravdu nemůžeme dovolit čekat na někoho dalšího, Lenko.“

„Ano, vím, co myslíš,“ souhlasila Lenka vážně. „Tak tedy, já si myslím, že kruh nemá začátek.“

„Hezky řečeno,“ pronesl hlas a dveře se otevřely.

Prázdná společenská místnost Havraspáru byla široká kruhová místnost, vzdušnější než kterákoli jiná, kterou kdy Harry v Bradavicích viděl. Klenutá okna přerušovala zdi, které byly ověšeny modrým a bronzovým hedvábím: ve dne měli havraspárští skvělý výhled na okolní hory. Strop byl vypouklý a pomalovaný hvězdami, které se odrážely v koberci barvami půlnoční modři. Byly zde stoly, židle a knihovny a ve výklenku naproti dveřím stála vysoká socha z bílého mramoru.

Harry rozpoznal Rowena z Havraspáru podle bysty, kterou viděl v Lenčině domě. Socha stála vedle dveří, které jak hádal vedly nahoru do ložnic. Přikročil až k mramorové ženě a ta se na něj dívala se škádlivým úsměvem na tvářit; krásná přesto mírně zastrašující. Na hlavě měla vypodobněnou křehce vypadající čelenku. Nebyla vůbec podobná té, kterou měla Fleur na svatbě. Na této byla vyryta slova. Harry vyšel zpod pláště a vyšplhal nahoru na podstavec sochy, aby si je mohl přečíst.

„‘Důvtip je nade všechna bohatství lidí.‘“

„Což z vás dělá naprostého chudáka, protože důvtipný moc nejste,“ ozval se štěbetavý hlas.

Harry se otočil kolem, seskočil z podstavce a přistál na podlaze. Před ním stála skloněná postava Alecty Carrowové a jakmile Harry zdvihl svou hůlku, přiložila tlustý ukazováček k lebce a na jejím předloktí se objevil vypálený had.

 

 

 

30. kapitola - Vyhazov Severuse Snapea

Ve chvíli, kdy se její prst dotkl znamení, Harryho jizva se rozpálila doběla, hvězdná místnost okolo něj zmizela a on stál pod vysokým útesem na kusu skály čnějící do moře a okolo něho se rozlévaly vlny. V srdci cítil vítězství - mají toho chlapce.

Hlasitá rána vrátila Harryho na místo, kde stál. Dezorientovaný zvedl svou hůlku, ale čarodějka před ním již padala popředu na podlahu a narazila do ní tak silně, že zařinčelo sklo v knihovnách na zdi.

„Nikdy jsem ještě nikoho neomráčila, pokud nepočítám naše lekce v B.A.,“ řekla Lenka a lehce se podivovala. „Bylo to hlasitější, než jsem si myslela.“

A bylo to dost hlasité na to, aby se strop nad nimi začal otřásat cupitáním mnoha nohou a ozvěna kroků za dveřmi do ložnic byla slyšet stále hlasitěji. Lenčina kletba probudila Havraspárské spící nad nimi.

„Lenko, kde jsi? Potřebuji se schovat pod plášť!“

Lenčiny nohy se objevily v prázdném prostoru a Harry si rychle stoupl po jejím boku, aby plášť spustila zpátky na zem právě ve chvíli, kdy se dveře do ložnic otevřely a proud Havraspárských, kteří byli ještě v pyžamech, se nahrnul do společenské místnosti.
Ve chvíli, kdy uviděli bezvědomou Alectu ležící na podlaze, začaly se ozývat výkřiky a překvapené vzdechy. Zvolna se došourali až do kruhu kolem ní, jako by to byla spící příšera, která se může kdykoliv vzbudit a zaútočit. Potom se jeden odvážný maličký prvák vymrštil směrem k ní a píchnul ji do zad svou velkou hůlkou.

„Myslím, že je asi mrtvá!“ vykřikl s úlevou.

„Jů, podívej,“ šeptala šťastně Lenka, když se Havraspárští shlukovali okolo Alecty. „Jsou rádi!“

„Jo...skvělý...“

Harry znovu zavřel oči a jeho jizva pulsovala bolestí. Chtěl se znovu podívat do Voldemortovy mysli...Proplouval puklinou do první jeskyně...Rozhodl se zkontrolovat, jestli je medailon v bezpečí ještě před tím, než odejde do Bradavic...ale to mu nebude trvat dlouho...

Bylo slyšet klepnutí na dveře vedoucích do Havraspárské společenské místnosti a všichni ztuhli. Z druhé strany uslyšel Harry lehký melodický hlas, který vycházel z orlího klepadla.

„Kam odchází zmizelé předměty?“

„Jak to mám vědět? Zmlkni!“ vrčel neotesaný hlas, o kterém Harry věděl, že patří bratrovi Alecty, Amycusovi. „Alecto? Alecto? Jsi tam? Dostalas ho? Otevři dveře!“

Havraspárští si mezi sebou vystrašeně šeptali. Potom se bez varování ozvala sprcha hlasitých ran na dveře, jako by do nich někdo střílel z pistole.

„ALECTO! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera...Chceš dopadnout stejně jako Malfoyovi? ODPOVĚZ MI!“

Amycus křičel a cloumal dveřmi, zkoušel všechno, ale pevné dřevo se ani nepohnulo. Havraspárští vystrašeně ustupovali a někteří z nejvylekanějších se dali na útěk zpět do postele. Potom, přesně ve chvíli, kdy Harry přemýšlel, jestli nerozrazí dveře a neomráčí Amycuse dřív, než Smrtijed stačí cokoliv udělat, se ozval zpoza dveří známý hlas.

„Mohu se vás zeptat, co to děláte, profesore Carowe?“

„Snažím se dostat přes tyhle zatracený dveře!“ vztekal se Amycus. „Dojděte pro Kratiknota! Řekněte mu, ať okamžitě otevře ty dveře!“

„Ale není uvnitř vaše sestra?,“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Nepustil ji už dříve večer profesor Kratiknot dovnitř na váš naléhavý příkaz? Možná by pro vás mohla ty dveře otevřít? Potom byste nemusel vzbudit půlku hradu.“

„Ona mi neodpovídá, ty starý pometlo! Otevři ty dveře! Dělej! Hned!“

„S potěšením, pokud si to přejete,“ řekla chladně profesorka McGonagallová. Ozvalo se lehké klepnutí a melodický hlas se znovu zeptal.

„Kam odchází zmizelé předměty?“

„Do nebytí, které je tak říkajíc vším,“ odpověděla profesorka McGonagallová.

„Hezky řečeno,“ odpovědělo orlí klepadlo a dveře se otevřely.

To málo Havraspárských, kteří tu ještě zůstali, sprintovalo ke schodům, když už Amycus překročil práh a máchal svou hůlkou. Byl stejně shrbený jako jeho sestra a měl stejně bledý, syrový obličej a maličká očka, která nejprve padla na Alectu ležící nehybně na podlaze. Vykřikl hlasem plným hněvu a zuřivosti.

„Co to udělali ty malý spratci?“ zařval. „Budu je mučit kletbou Cruciatus, dokud mi neřeknou, kdo z nich to udělal...a co na to řekne Pán zla?“ vřískal stojíc nad svou sestrou a mlátil se pěstí do čela. „Nemáme ho a oni ji zabili a utekli!“

„Je jenom omráčená,“ řekla jemně profesorka McGonagallová, která si klekla, aby se na Alectu podívala. „Bude naprosto v pořádku.“

„No to tedy nebude!“ křičel Amycus. „Ne potom, co se jí zmocní Pán zla! Zavolala ho, cítil jsem, jak mi žhne moje znamení, a on si teď myslí, že máme Pottera!“

„Máte Pottera?“ řekla ostře profesorka McGonagallová. „Co tím myslíte, že 'máte Pottera'?“

„Říkal nám, že by se Potter mohl pokusit proniknout do havraspárské věže a že pro něj máme poslat, pokud ho chytíme!“

„Proč by se měl Harry Potter pokoušet dostat do havraspárské věže! Potter patří do mojí koleje!“

Pod zástěrkou nedůvěry a zlosti slyšel Harry v jejím hlase malý náznak hrdosti a pocity Minervy McGonagallové se vlili do něj samotného.

„Bylo nám řečeno, že by sem mohl přijít!“ řekl Carrow. „Nevím proč...“

Profesorka McGonagallová se postavila a očima změřila celou místnost. Dvakrát se podívala přesně do místa, kde stáli Harry s Lenkou.

„Můžeme to z děcek vytáhnout,“ řekl Amycus a jeho prasečí obličej vypadal najednou lstivě. „Jo, to je přesně to, co teď uděláme. Řekneme, že Alecto byla napadena dětmi a ti ji donutili dotknout se svého znamení a tak spustila falešný poplach...Může je potrestat. O pár dětí víc nebo míň, žádný rozdíl.“

„Jenom rozdíl mezi pravdou a lží, odvahou a zbabělostí,...“ řekla profesorka McGonagallová, která teď zbledla, „krátce řečeno, rozdíl, který vy ani vaše sestra očividně neumíte rozeznat. Ale nechte mě, abych vám něco jasně vysvětlila. Nikdy nedovolím, aby všechny nespravedlnosti, které pácháte na Bradavických studentech, byly zapomenuty.“

„Pardon?“

Amycus postoupil blíž, takže byl teď tváří v tvář profesorce McGonagallové, jen několik centimetrů od ní. Neustoupila ani o píď, ale dívala se na něj, jako by byl něco nechutného, co právě našla rozmáznuté na záchodovém prkénku.

„Tohle není otázkou toho, co vy dovolíte, Minervo McGonagallová. Váš čas je pryč. Teď jsme to my, kdo to tu má na starost, a vy se mi buď omluvíte, nebo draze zaplatíte za to, co jste řekla.“

A plivl jí do tváře.

Harry ze sebe strhl plášť, zvedl svou hůlku řekl: „Tohle jsi neměl dělat.“
Ve chvíli, kdy se Amycus otočil, Harry vykřikl: „Crucio!“

Smrtijed se zvedl z místa, zkroutil se ve vzduchu jako by se topil, mlátil sebou a naříkal bolestí a potom s ránou tříštícího se skla dopadl na nejbližší knihovnu a svalil se apaticky na podlahu.

„Už vím, co Bellatrix myslela,“ řekl Harry a krev mu pulsovala v hlavě, „musíš to opravdu chtít.“

„Pottere!“ šeptala profesorka McGonagallová a držela se na srdci. „Pottere...vy jste tady! Co...? Jak...?“ Snažila se vzpamatovat. „Pottere to bylo hloupé!“

„Plivl na Vás!“ řekl Harry.

„Pottere, já...to bylo velmi...galantní...ale nechápete, že...?“

„Ale ano,“ ujistil ji Harry. Její panika ho nějakým způsobem uklidnila. „Profesorko McGonagallová, Voldemort je na cestě sem.“

„Ah, můžeme teď říkat jeho jméno?“ zeptala se Lenka se zájmem a stáhla ze sebe neviditelný plášť.
Zjevení dalšího hledaného studenta zřejmě profesorku McGonagallovou přemohlo. Ustoupila o pár kroků vzad, spadla na nejbližší židli a svírala si na krku svůj starý plédový župan.

„Myslím, že to, jak mu teď budeme říkat, už nic nezmění,“ řekl Harry Luně. „Už ví, kde jsem.“

Někde hluboko v hlavě, v části propojené s jeho žhnoucí jizvou, uviděl Voldemorta plovoucího přes tmavé jezero ve svítící zelené loďce...Už skoro dorazil k ostrůvku, kde stála kamenná miska...

„Musíte zmizet,“ šeptala profesorka McGonagallová. „Hned, Pottere, tak rychle, jak jen můžete!“

„Nemůžu,“ řekl Harry, „je tu něco, co musím udělat. Profesorko, vy víte, kde je havraspárský diadém?“

„Hav...havraspárský diadém? Samozřejmě, že nevím...ztratil se před staletími.“ Trochu se vsedě napřímila. „Pottere, to bylo šílenství, ryzé šílenství vniknout do tohoto hradu...“

„Musel jsem,“ řekl Harry. „Profesorko, je tu něco schované a já to musím najít. A mohl by to být ten diadém...Kdybych si mohl promluvit s profesorem Kratiknotem...“

Byl slyšet pohyb a zvuk cinkajícího skla. Amycus se vzpamatovával. Ještě, než mohli Harry s Lenkou cokoliv udělat, profesorka McGonagallová se zvedla, zamířila hůlkou na otřeseného Smrtijeda a pronesla: „Imperio!“

Amycus vstal, došel ke své sestře, sebral její hůlku a pak se uctivě došoural k profesorce McGonagallové, která si od něj převzala jeho i Alectinu hůlku.
Potom si lehl na zem vedle Alecty. Profesorka McGonagallová znovu mávla hůlkou a ze vzduchu se vynořily stříbrné provazy, které svázali oba Carowovi pevně dohromady.

„Pottere,“ obrátila se profesorka McGonagallová znovu na Harryho jakoby vůbec nedošlo k nějakému problému. „Jestli Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit už ví, že jste tady...“


Jakmile to řekla, zvedla se v Harrymu vlna hněvu a projela jím, jako by to byla fyzická bolest, jizva ho začala neskutečně pálit a na vteřinku se díval na dno poháru, ve kterém již nebyl lektvar, a viděl, že vespod neleží žádný zlatý medailon –

„Pottere, jste v pořádku?“ ozval se hlas, Harry se vrátil zpátky a drtil Lence rameno, aby se uklidnil.

„Čas nám vyprchává, Voldemort se blíží. Paní profesorko, jednám na Brumbálův rozkaz, musím najít, co chtěl, abych našel! Ale musíme dostat studenty pryč, mezitím budu prohledávat hrad – Voldemort chce mě, ale klidně zabije víc lidí, teď když –“ Teď, když ví, že ničím viteály, dokončil v hlavě Harry.

„Jednáte na Brumbálův rozkaz?“ zopakovala s neskrývaným údivem. Pak se ještě víc vytáhla do výšky.

„Zabezpečíme školu proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, a vy mezitím budete pátrat po tom – předmětu.“

„Je to možné?“

„Myslím, že ano,“ řekla profesorka McGonagallová suše, „my učitelé jsme co se týče magie poměrně schopní, však víte. Jsem si jistá, že budeme schopní ho na chvíli pozdržet, pokud do toho vložíme všechno úsilí. Samozřejmě budeme muset něco provést s profesorem Snapem –“

„Dovolte mi – “

„– a pokud budou Bradavice v obklíčení a Pán zla před branami, bylo by vskutku záhodno schovat co nejvíce nevinných. Jenže Letaxová síť je pod dohledem a na školních pozemcích je Přemisťování nemožné – “

„Je tady cesta,“ řekl Harry rychle a objasnil jí vše o průchodu vedoucím do Prasečí hlavy.

„Pottere, mluvíme tady o stovkách studentů – “

„Já vím, paní profesorko, ale pokud se Voldemort a Smrtijedi budou soustředit na hranice školních pozemků, nebude je zajímat, jestli se někdo přemisťuje od Prasečí hlavy.“

„Na tom něco je,“ souhlasila. Namířila hůlku na Carrowovy a na jejich spoutaná těla dopadla stříbrná síť, upevnila se kolem nich a zvedla je do vzduchu, kde sebou klátili pod modrozlatým stropem jako dvě obrovské mořské příšery. „Pojďte. Musíme varovat ředitele kolejí. Měl byste si znovu obléct plášť.“

Prošla dveřmi a hned potom pozvedla hůlku. Z její špičky vyrazily tři stříbrné kočky se skvrnami kolem očí ve tvaru brýlí. Když profesorka McGonagallová, Harry a Lenka pospíchali dolů, patronové ladně běželi vpřed a naplňovali točité schodiště stříbřitými světly.

V chodbě letěli jako o závod a postupně je každý z Patronů opustil; kostkovaný župan profesorky McGonagallové šustil o podlahu a Harry a Lenka klusali za ní schovaní pod pláštěm.

Sestoupili o dvě patra, když se k nim přidal další pár tichých kroků. Harry, jehož jizva ho nepřestávala pálit, je uslyšel jako první: už už sahal do váčku na svém krku pro Pobertův plánek, ale než ho stihl vyndat, McGonagallová si už všimla, že mají společnost. Zastavila se, zvedla hůlku připravenou k boji a řekla,

„Kdo je tam?“

„To jsem já,“ ozval se nízký hlas.

Zpoza jednoho brnění vystoupil Severus Snape. Při pohledu na něj se v Harrym začala vařit krev: ve stínu Snapeových zločinů zapomněl na podrobnosti jeho vzhledu, na jeho mastné černé vlasy, které jako závěsy visely kolem hubeného obličeje, na jeho smrtelný chladný pohled jeho černých očí. Neměl na sobě pyžamo, nýbrž byl oblečen jako vždy v černém hábitu a hůlku měl také připravenou k boji.

„Kde jsou Carrowovi?“ ptal se tiše.

„Hádám, že jsou tam, kde jste jim řekl, aby byli,“ odvětila profesorka McGonagallová.

Snape přikročil blíž a jeho pohled zabloudil vzduchem kolem ní, jako kdyby věděl, že tam je Harry. Harry měl také svou hůlku připravenou k útoku.

„Měl jsem dojem,“ řekl Snape, „že Alecta našla vetřelce.“

„Vážně?“ divila se profesorka McGonagallová. „A z jakého důvodu máte ten dojem?“

Snape nepatrně ohnul levou ruku, kde měl na kůži vypálené Znamení Zla.

„Ach tak, přirozeně,“ pochopila profesorka McGonagallová. „Vy Smrtijedi máte své vlastní způsoby komunikace, já zapomněla.“

Snape předstíral, že nic neslyšel. Očima stále zkoumal prostor kolem ní a pozvolna se přibližoval, aniž by si vlastně uvědomoval, co dělá.

„Nevěděl jsem, že dnes v noci hlídáte na chodbách vy, Minervo.“

„Máte nějaké námitky?“

„Uvažuji, co vás přinutilo vstát z postele v tak pozdní hodinu?“

„Myslela jsem, že slyším nějaký ruch,“ objasnila profesorka McGonagallová.

„Opravdu? Ale všude je klid.“

Snape se jí podíval do očí.

„Viděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, trvám na tom – “

Profesorka McGonagallová zareagovala rychleji, než by Harry kdy věřil: její hůlka prorazila vzduch a na zlomek vteřiny si Harry myslel, že se Snape zhroutí, upadne do bezvědomí, ale rychlost jeho štítového kouzla byla taková, že McGonagallová ztratila rovnováhu.
Mávla na pochodeň na stěně, která vyletěla z držáku: Harry, který se již chystal Snapea proklít, byl donucen strhnout Lenku z cesty klesajícím plamenům, které vytvořily kruh ohně, jenž naplnil chodbu a letěl na Snapea jako laso –

Jenomže už to nebyl oheň, ale obrovský černý had, kterého McGonagallová nechala vybouchnout na kouř, který se vzápětí přeměnil, ve vteřině ztuhnul a nakonec se z něj stal roj ostrých dýk: Snape se jim vyhnul jenom díky tomu, že očaroval brnění, které si před něj stouplo, a dunivými zvuky se dýky zabodly jedna po druhé do předního dílu –

„Minervo!“ ozval se pisklavý hlas, Harry se po něm otočil, stále však chránil Lenku před poletujícími kouzly, a uviděl profesora Kratiknota a profesorku Prýtovou, jak běží nahoru po chodbě směrem k nim ve svých pyžamech v závěsu s funícím profesorem Křiklanem.

„Ne!“ zakňučel Kratiknost a zvedl hůlku. „Žádné další vraždy už v Bradavicích nespácháte!“

Kratiknotovo kouzlo zasáhlo brnění, za kterým se ukrýval Snape. S řinčením ožilo.
Snape se dostal z jeho drtivého sevření a svou hůlkou odhodil brnění směrem ke svým protivníkům.

Harry a Lenka museli rychle odskočit stranou, když brnění narazilo do zdi a roztříštilo se. Když se Harry znovu podíval nahoru, Snape byl plně zaneprázdněn bojem - McGonagallová, Kratiknout i Prýtová na něj sesílali jednu kletbu za druhou. Snape proskočil dveřmi do jedné ze tříd a o chviličku později Harry zaslechl McGonagallovou, jak křičí,

„Zbabělče! ZBABĚLČE!“

„Co se stalo, co se tu stalo?“ ptala se Lenka.

Harry jí pomohl na nohy a s pláštěm vlajícím za nimi se rozeběhli chodbou do zdevastované třídy, kde profesoři McGonagallová, Kratiknot a Prýtová stále ještě stáli u rozbitého okna.

„Skočil,“ odpověděla profesorka McGonagallová, když se k nim připojili.

„Chcete, říct že je mrtvý?“ řekl Harry, ignoroval Kratiknota i Prýtovou, překvapené jeho náhlým zjevením, a běžel k oknu.

„Ne, není mrtvý,“ řekla McGonagallová hořce. „Na rozdíl od Brumbála měl stále ještě u sebe hůlku… a zdá se, že se od svého pána naučil pár nových triků.“

Se záchvěvem zděšení spatřil Harry v dáli těleso ve tvaru netopýra, letící směrem k potemnělé vnější zdí hradu.

Najednou za sebou uslyšeli hlasité kroky a hlasité oddychování. Připojil se k nim profesor Křiklan

„Harry!“ zafuněl, a dál si masíroval svůj ohromný hrudník pod smaragdově zeleným sametovým pyžamem. „Můj drahý chlapče… jaké překvapení… Minervo, prosím vysvětlete mi to… Severus… co…?

„Náš ředitel si dává krátkou pauzu,“ řekla profesorka McGonagallová a ukázala na otvor v okně ve tvaru Snapea.

„Paní profesorko!“ vykřikl Harry a rukou si chytil čelo.

Najednou viděl jezero plné mrtvol, bylo hned pod ním, cítil, jak zelená loďka dorazila ke břehu a Voldemort ji opustil, měl v srdci vraždu…

„Paní profesorko, musíme zabarikádovat školu. Už se blíží!“

„Velmi dobře. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se blíží,“ řekla ostatním učitelům.

Prýtová a Kratiknot zalapali po dechu. Křiklan hlasitě zasténal. „Potter má nějakou práci na hradě, na Brumbálův příkaz. Musíme použít veškerou ochranu, které jsme schopni, zatímco Potter udělá, co musí.“

„Uvědomujete si, že nic, co uděláme, nemůže zastavit Vy-víte-koho napořád?“ vypískl profesor Kratiknot.

„Ale můžeme ho zdržet,“ řekla profesorka Prýtová.

„Děkuji, Pomono,“ odpověděla profesorka McGonagallová a mezi oběma čarodějkami bylo vidět vzájemné pochopení.

„Doporučila bych zajistit základní ochranu kolem hradu, potom shromáždit všechny studenty a setkat se ve Velké síni. Většina musí být evakuována, ačkoli myslím, že plnoletí studenti, kteří chtějí zůstat a bojovat, by měli dostat šanci.

„Souhlasím,“ řekla profesorka Prýtová a již spěchala ke dveřím. „Za dvacet minut se sejdeme ve Velké místnosti se svými kolejemi.“

Když odbíhala pryč, slyšeli její mumlání, „Tentacula, Ďáblovo osidlo. A Snargaluffské lusky… ano, ráda bych viděla, jak s nimi chtějí Smrtijedi bojovat.“

„Já mohu bojovat odsud,“ rozhodl se Kratiknot, a ačkoli odtud sotva viděl ven, namířil hůlku ven z okna a začal mumlat složitá, komplexní zaklinadla. Harry uslyšel zvláštní hluk, když Kratiknot vypustil Sílu větrů na pozemky

„Pane profesore,“ řekl Harry a přišel blíže k drobnému učiteli kouzelných formulí. „Pane profesore, nerad ruším, ale je to důležité. Nemáte nějaké tušení, kde by mohl být diadém Helgy z Havraspáru?


„Protego Horribilis… Diadém Havraspáru?“ vypískl Kratiknot. „Nějaké ty vědomosti navíc nikdy neuškodí, Pottere, ale nemyslím si, že by to platilo zrovna v této situaci!“

„Myslel jsem jen… víte, kde je? Viděl jste ho někdy?“

„Jestli jsem ho viděl! Nikdo žijící ho neviděl! Je ztracen už velice dlouho, chlapče.“

Harry pocítil kombinaci zoufalého zklamání a paniky. Co potom mohl být ten viteál?

„Setkáme se s Vámi a Havraspárskými ve společenské místnosi, Filiusi!“ řekla profesorka McGonagallová a kývla na Harryho a Lenku aby ji následovali.

Právě dosáhli dveří, když zahřměl Křiklanův hlas.

„Moje slovo,“ řekl udýchaně, bledý a upocený, jeho mroží knír se pohnul. „ Co dělat! Nejsem si jistý, jestli je to moudré, Minervo. Nemůže prozradit vchod, ty víš, a kdokoliv, kdo se ho pokusil zdržovat, byl v největším bolestném ohrožení...“

„Musím očekávat tebe a Zmijozel ve Velké síni za 20 minut,“ řekla profesorka McGonagallová.
„Pokud chceš odjet se svými studenty, nebudeme tě zdržovat. Ale pokud učiníš pokus sabotovat naše vedení a pozvedneš proti nám zbraně uvnitř hradu, potom, Horacio, tě budeme muset zabít.“

„Minervo“, řekl zděšeně.

„Nadešel čas pro Zmijozel, musí se rozhodnout, jestli bude k nám loajální,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Jdi a vzbuď studenty, Horacio.“

Harry nezůstal, aby se koukal na zmijozelské breptání. On a Luna stáli za profesorkou McGonagallovou, která zaujala pozici uprostřed chodby a zvedla svojí hůlku.

„Piertotum...oh, proboha, Filchi, ne nyní...“

Starý kulhající školník se právě objevil, volajíc: „Studenti jsou z postelí! Studenti jsou v chodbách!“

„To je jasný, že jsou, ukecaný idiote!“ zařvala McGonagallová. „Nyní jdi a dělej něco užitečného! Najdi Protivu!“

„P-Protivu?“ zakoktal Filch, jako kdyby to jméno nikdy neslyšel.

„Ano, Protivu, blázne, Protivu! Nestěžoval sis na něj čtvrt století? Jdi a přiveď ho sem!“

Filch si evidentně myslel, že profesorka McGonagallová se pomátla, ale kulhal pryč, nahrbil ramena a brumlal si pod vousy.

„ A nyní..Piertotum Locomator!“ zakřišela McGonagallová. A všude, po celé chodbě, sochy a brnění skočily dolů z jejich podstavců a s omračujícím rachotem se ocitly na chodbě, Harry věděl, že se tohle celé opakovalo po celém hradě.

„Bradavice jsou v ohrožení!“ zavolala profesorka McGonagallová. „Muži za hranicemi živých, chraňte nás, je to vaše povinnost k naší škole!“

Chrastící a vřeštící, horda pohybujících se soch, běžely úprkem kolem Harryho, někteří menší, někteří v nadživotní velikosti.
Byla zde taky zvířata, chřestící brnění drželi meče a pichlavé koule na řetězech.

„Nyní, Pottere,“ řekla McGonagallová, „ty a slečna Láskorádová byste se se svými přáteli měli vrátit do Velké síně...Musím vzbudit ostatní Nebelvírské.“

Ocitli se na vrcholu schodů, Harry a Lenka se otočili k ukrytému vchodu do Komnaty nejvyšší potřeby.
Když běželi, potkávali zástupy studentů, mnohé z nich měli cestovní kabáty přes pyžama, pečlivě doprovázeni dolů do síně svými učiteli a prefekty.

„To byl Potter!“

„Harry Potter!“

„Byl to on, viděl jsem ho!“

„Ale Harry se neotočil, dosáhli Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se proti zdi, která se jim otevřela, a on a Lenka pospíchali dolů po příkrých schodech.

„Co...?“

Když viděli místnost, Harry sešel poslední schody v šoku. Bylo zde narváno, mnohem více, než když tu byli naposledy. Kingsley a Lupin se na něho koukali, byli zde také Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová a Alicia Spinnetová, Bill a Fleur a pan a paní Weasleovy.

„Harry, co se stalo?“ zeptal se Lupin, přicházejíc ke schodům.

„Voldemort je na cestě, snaží se zabarikádovat školu, Snape utíká, co tady děláte? Jak víte?“

„Psali jsme zbytku Brumbálovi armády,“ vysvětloval Fred. „Nemůžeš od nikoho očekávat, že si nechá ujít takovou srandu, Harry, a B.A. dala vědět Fénixovu Řádu a celé se to takhle nabalilo.“

„Co bude první?“ volal George. „Co se bude dít?“

„Evakuují mladší děti a všichni se setkávají ve Velké síni, kvůli organizaci.

„Budeme bojovat.“

Velký řev se k němu blížil, byl tlačen ke zdi, když ho chtěl každý pozdravit, smísil se s členy Fénixova řádu, Brumbálovy armády a Harryho starého famfrpálového týmu, všichni s vytaženými hůlkami, postupovali do srdce hradu.

„Pojď, Lenko,“ zavolal Dean, když ji míjel, chytnl ji prázdnou rukou, stiskla mu ji a sledovala ho ke schodům.

Zástup se zmenšoval. Už jenom pár lidí zůstalo v Komnatě nejvyšší potřeby a Harry se k nim přidal.
Paní Weasleová se hádala s Ginny. Kolem nich stál Lupin, Fred, George, Bill a Fleur.

„Ještě nejsi plnoletá!“ křičela paní Weasleová na svou dceru a Harry se přiblížil. „Nemůžu ti to dovolit.“

„Chlapci, ano, ale ty..musíš jít domů!“

„Nepůjdu!“

Ginnyiny vlasy zavlály, když chytla matčinu paži.

„Jsem v Brumbálově armádě...“

„Mládežnický sdružení!“

„Mládežnický sdružení tu udělalo takových věcí, kterých se nikdo jiný nikdy neodvážil udělat!“ řekl Fred.

„Je jí šestnáct!“ zavolala paní Weasleová. „Není na to dostatečně stará. Na co jste vy dva mysleli, když jste ji brali s sebou...?“

Fred a George vypadali mírně zahanbeně.

„Máma má pravdu,Ginny,“ řekl Bill jemně. „Nemůžeš to dělat. Každý nezletilý musí odejít, tak je to správně.“

„Nemůžu jít domů!“ zavolala Ginny, v očích se jí zaleskly vztekem slzy. „Moje celá rodina je tady, nemůžu tu sama čekat a nevědět..a..“

Její oči se poprvé setkaly s Harrym. Podívala se na něho prosebně, ale on potřásl hlavou a ona se hořce otočila pryč.

„Dobře,“ řekla, koukala se na vchod do tunelu do Chroptící chýše. „Teď vám řeknu sbohem a potom a ...“

Ozvala se rána.

Někdo další se dral z tunelu, zakymácel se trochu a spadl. Zvedl se a sedl si na nejbližší židli, podíval se kolem a srovnal si brýle s kostěnými obroučky a řekl:

„Nejdu pozdě? Už to začalo? Právě jsem vypátral, tak já...já....“ Percy breptal do ticha.

Evidentně neočekával, že se ocitne uprostřed svojí rodiny. Rozprostřela se chvíle údivu, porušena Fleur, která se otočila k Lupinovi a s hlubokým napětím řekla.

„Takže.. jak se má Teddy?“Lupin na ni překvapeně zamrkal.

Ticho mezi Weasleovými bylo na bodu mrazu.

„Já..oh...ano...je v pořádku!“ řekl nahlas Lupin. „Ano, Tonksová je s ním, u její matky..“

Percy a ostatní Weasleovi stále na sebe chladně koukali.

„Tady mám fotku, řekl Lupin, vytáhnul fotku ze svého pláště a ukazoval ji Fleur a Harrymu, který viděl malé miminko s chomáčem zářivě tyrkysových vlasů, mávající tlustou pěstičkou do foťáku.

„Byl jsem blázen!“ zařval Percy, tak nahlas, že Lupin málem upustil fotografii. „Byl jsem idiot, byl jsem okázalý hlupák, byl jsem......“

„Ministrův mazlíček, popírající rodinu, po pomoci dychtící blbec,“ řekl Fred.

Percy polknul

„Ano, byl jsem!“

„Dobře, nemohl jsi to říct krásněji,“ řekl Fred, a vztáhnul ruce k Percymu.

Paní Weasleové propukla v pláč, běžela vpřed, odstrčila na stranu Freda a zmáčkla Percyho v dusícím obětí, když popadnul dech podíval se na svého otce.

„Je mi to líto, tati,“ řekl Percy.

Pan Weasly raději rychle mrkal, když běžel obejmout svého syna.

„Jakto, že jsi změnil názor, Percy?“ zeptal se George.

„Bylo načase odejít,“ řekl Percy, utírajíc si oči kouskem cestovního pláště pod svými brýlemi.

„Hledal jsem cestu ven, ale na ministerstvu to není tak snadné, pořád uvězňují krvezrádce. Snažil jsem se zkontaktovat Aberfortha a on mě kontaktoval 10 minut před tím, než Bradavice začnou válčit, takže tu jsem.“

„Dobře, můžeme se spolehnout na naše prefekty, kteří by nás měli vést v době, jako je tato,“ imitoval George Percyho hlas.

„Nyní jďeme ke schodům a bojujme proti Smrtijedům.!

„Takže, ty jsi teď moje švagrová?,“ řekl Percy, a potřásl si s Fleur rukou, při tom co pospíchali ke schodům s Billem, Fredem a Georgem.

„Ginny!“zaštěkala paní Weasleová.

Ginny se pokoušela z pod pláštěm zmatku dostat nepozorovatelně ke schodům také.

„Molly, a co takhle?“ řekl Lupin. „ proč by tady nemohla Ginny zůstat, věděla by, co se děje, ale nebyla by uprostřed boje?“

„Já...“

„To je dobrý nápad,“ řekl pan Weasley, „Ginny, zůstaneš v tomto pokoji, slyšíš mě?“

Ginny se to úplně nezdálo, ale pod tátovým neobvyklým upřeným pohledem přitakala. Pan a paní Weasleovi a Lupin dosáhli schodiště.

„Kde je Ron?“ zeptal se Harry.

„Říkal něco o koupelně,“ řekla Ginny, „není to dlouho, co odešel.“

„Koupelna?“ Harry přešel pokoj a otevřel dveře vedoucí do koupelny. Byla prázdná.

„Jsi si jistá, že říkal koupel...“

Ale jeho jizva zabolela a Komnata nejvyšší potřeby zmizela.

Koukal se na železná vrata, koukal se z temnoty přímo na hrad, který před ním zářil.
Nagini mu ležel okolo ramen. Byl obklopen chladem a posedlý myšlenkou na smrt.

 

 

 

31. kapitola - Bitva o Bradavice

Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů.
Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat.

„...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“

Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie Macmillan a vykřikl:

„A co když chceme zůstat a bojovat?“
Část studentů zatleskala.

„Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“

„A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“

„Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se odsud dostali do bezpečí.“

„Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu.

„Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích.
Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel, lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat.

„Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “

Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí. Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století.

„Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“

V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.

„Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“

Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla třesoucí se ruku a vykřikla,

„Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“

Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula.

Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni vytahují hůlky.

„Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“

Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně.

„Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová.

Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven.

„V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“

Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu.

„Kde jsou Ron a Hermiona?“

„Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně.

Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat.

„Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží – Havraspárské, Astronomické a Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím, Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje ochranu u tajných vchodů do školy –“

„ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley souhlasně pokýval hlavou.

„Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“

„Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“

„Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“

Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní myšlenky z hlavy.

„Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“

„Ano – dobře –“

Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček, která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit....

Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže.

To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje.

Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém, který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo z žijících neviděl.

Nikdo z žijících...

Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti.
Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku, aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli své spolužáky či sourozence...

Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním.

„Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“

Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje.

„Harry! Chlapče drahá!“
Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do ledové vody.

„Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“
Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě.

„Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “

„Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“

„Uvidíme – “

Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se studentů.

„Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“
Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky. Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí.

Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak před ním prchá.
„Hej – moment – počkejte!“

Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil.

„Vy jste Šedá dáma?“

Beze slova přikývla.

„Duch Havraspárské věže?“

„Správně.“
Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem.

„Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému.

Přes rty ji přeletěl chladný úsměv.
„Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“

„POČKEJTE!“

Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

„Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle.“
„Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace studentů mě otravovaly – “

„Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“

Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“

„No tak mi pomozte!“

Její klid se vytrácel.
„To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “

„Tvé matky?“

Vypadala, že se na sebe zlobí.
„Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“

„Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se s ní stalo?“

„Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “

„Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči. „Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“

Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.

„To já jsem ukradla diadém své matce.“

„Vy – vy jste co?“

„Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“

Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala.

„Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“
„Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“

Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.

„Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl.“

„Baron? Myslíte – “

„Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře,“ dodala hořce.

„A ...a diadém?“

„Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě.“

„V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“

„V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“

„V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.

„Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“

Zavřela oči a přikývla.
„Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“

Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo.

„No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být velmi okouzlující, když chtěl...“

Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit –

„ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku.
„Prosím?“

„Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.
„Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji vám!“
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy?

Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.

„Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy.

„Co to – “
„Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“

Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu.

„Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.

„Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“

„Hagride, odkud jsi přišel?“

„Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně.

„Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“

„Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je Ron s Hermionou?“

„To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“

Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.

„Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.

„Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu někde musí být.“

Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:
„Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“

Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách...

A než došli na konec chodby rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z Ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.

Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...
Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student – takže znal tajemství, které znal jen Voldemort, a na které Brumbál nikdy nepřišel –

Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči.

„Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes hradby – to se jim nebude líbit!“

Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu.
Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád.

„Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.

Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník.

„Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“
Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.

„Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň. Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly...

„Pottere!“

Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
„Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“

„Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “

„Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí?Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?“

„Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“

Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.

Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...

Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.

„Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry.
„V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron.

„V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil.

„Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna.
„Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál, jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“

„Co to sakra – “

„Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše.

Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si právě uvědomil s baziliškovy lebky.

„Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím hlasem!“

„To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“
Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk.

„Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“
„Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“

„Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“

„Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení. „
„Geniální!“ zahřměl Harry.

„Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“
Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky.

„Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ Mluvil Harry rychle. „Schoval ji přesně tam, kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam kde si lidé schovávali věci po staletí. On si myslel že je jediný kdo ji našel. Pojd‘te.”

Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku.

“Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala.

“Můžeš nám říct co se tady děje.”

“Jsou všichni v pořádku?” řekla Ginny a Tonksová najednou.
“Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. “Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí hlavy?”

Věděl že se místnost nepřemění dokud v ní budou lidé.
“Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod , myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený když Aberforth opustil svoji hospodu?”
“Bojuje,” řekl Harry.

“Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. “Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody.

Harry se podíval na Tonksovou.
“Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?”

“Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. “máma se o něj postará
– viděli jste Remuse?”

“Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“ Bez dalších slov Tonksová zmizela.

“Ginny,” řekl Harry, “Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat‘.”

Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.
“Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. “Musíš se pak vrátit dovnitř!”

“Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. “Na někoho jsme zapomněli!” “Na koho?” zeptala se Hermiona.
“Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?” “Myslíš že by jsme je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry.

“Ne,” odpověděl Ron popravdě, “Myslím že by jsme jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit aby pro nás zemřeli –“

Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.

„Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:

„Hej! Máme tu válku!“

Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
„Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, “takže, ted‘ nebo nikdy, ne?”

“Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. “Myslíš že – že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?”

“Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.

Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila: Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve;
Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost.

“Doufejme že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev.

“Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas: Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.

“Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jeho šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich. “Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.”

“Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová.

“Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, “od té doby jsem ho neviděl!” “Tonksová,” řekl Ginny, “Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“

Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu.

“Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. “Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovy a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi za kterou byla schována komnata nejvyšší potřeby.

Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi.

Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů.

“A on si nikdy neuvědomil že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho.
“Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .”

“Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .”

Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka.

Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se, Pottere.“

Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.

„To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem.

„Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?“

„Moje matka,“ odpověděl Draco.

Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.

„No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry.

„Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný – Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. „Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“

„Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj…

„A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.

V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat dovnitř.“

„Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?“

„Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“

Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“

Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.

„Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“ a hora věcí před ním se přestala pohybovat.

„Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!“

„No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?“

„Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“

„Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“

„Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“

„Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“
Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na kterých přistála busta.

„PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho chce živého…“

„No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu ruku, která ho chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na tom…?“

Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl stranou.

„To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“

Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí.

„Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval.

„Expelliarmus!“

Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na Crabbea, která jen těsně minula cíl.

Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem.

„Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“

„HARRY!“ zaječela.

Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea, jak utíkají ze všech sil směrem k nim.

„Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu.

Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily.

„Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě vypařoval do vzduchu.

„UTÍKEJ!“

Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.

Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo pozřelo.


Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a obklopoval je nesmírný žár.

„Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“
„Tady!“

Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od podlahy.

Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob umírání… tohle nikdy nechtěl…

„Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz černý kouř dveře.
A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých plamenů.

„Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu.

Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud nebyl spálený jako dřevo…

A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla –

„JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště.

„Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat – kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku –

„Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky –

Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi chodby naproti komnatě.
Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle Goyla, který byl stále v bezvědomí.

„C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“
„Je mrtvý,“ řekl Ron krutě.

Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží, krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo: kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů. Projela jím vlna paniky.

„Kde je Ginny?“ zeptal se ostře.

„Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“

„Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal, škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo.

„Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“
„Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry, co to máš v ruce?“

„Cože? Jo, tohle – “

Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí.

Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást, pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě rozpadla mezi prsty.

„To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému.
„Prosím?“

„Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho –?“
„Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně.

„Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“

„Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme hada – “
Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem.

Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh vlasů –

„Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám výpověď?“

„Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele podíval na Percyho.

„Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “

Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat, bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama. Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo –

Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě…

Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo.

„Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“

Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.

 

 

32.kapitola - Starodávná hůlka

Tok času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila, hrad tiše nespadl a všichni bojovníci nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem, vymkla se z jeho kontroly neschopna pochopit realitu, protože Fred Weasley nemohl být mrtev, jeho smysly musely lhát...

A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je míjely těsně nad hlavou a trefovaly zeď za nimi.

„K zemi!“ zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb.

Chytl společně s Ronem Hermionu a přitlačili ji na podlahu. Percy si lehl přes Fredovo tělo a chránil ho před dalším zraněním a když Harry zakřičel: „Percy, rychle, musíme odtud!“

Jenom zavrtěl hlavou.

„Percy!“ Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval svého staršího bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. „

Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme...“

Hermiona vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk o velikosti menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z Aragogových potomků se přidal k boji.

Ron a Harry společně vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo zpět, hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě.

„Přivedl si kámoše!“ volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým létala další kouzla.

Další pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobození ze Zapovězeného lesa, do kterého museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující kletby, takže se zkutáleli jeden na druhého a popadali dolů, pryč z dohledu. Poté okolo Harryho proletěla jedna kletba tak těsně, že cítil, jak mu její síla pročísla vlasy.

„Jdeme, TEĎ!“

Tlačili spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby odtáhl Fredovo tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá, přestal se těla držet a pomohl mu. V podřepu, aby se vyhnuli létajícím kletbám, společně odstranili Fredovo tělo z cesty.

„Tady,“ řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění.

Nemohl se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel, a jakmile se ujistil, že je dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s Goylem zmizeli, ale konec chodby byl plný prachu, padající omítky a skla vytlučeného daleko od oken.

Harry uviděl mnoho lidí pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl:

„ROCKWOOD!“ a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika studentům.

„Harry, támhle!“ vykřikla Hermiona.

Zatáhla Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu chvíli si Harry myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že se snaží zabránit Ronovi, aby se rozběhl za Percym.

„Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!“

„Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy...“

Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl vzteky a smutkem.

„Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho hada, musíme zabít toho hada!“ řekla Hermiona.

Ale Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést zadostiučinění. Také chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda a chtěl najít další Weasleyovi a především se ujistit, že Ginny není...ale nedokázal si to ani představit...

„Budeme bojovat!“ řekla Hermiona. „Budeme muset, abychom se dostali k hadovi! Ale nesmíme zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou zkončit!“

Také plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého rukávu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně držela Rona a otočila se na Harryho.

„Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to Harry, koukni do něj!“

Jakto, že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a toužila mu ukázat Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a najednou výkřiky, rány a všechny nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud nebyly vzdálené, jakoby stál daleko, daleko od nich...

Stál uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se tapetami na stěnách a zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly vzdálené a utlumené. Jediné nezabedněné okno otevíralo pohled na daleké záblesky světla na místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti byla tma, až na jedinou petrolejovou lampu.

Protáčel si hůlku mezi prsty, sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě, tajnou místnost, kterou kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou otevře jen chytrý, mazaný, vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že chlapec nenajde diadém...i když ta Brumbálova loutka zašla mnohem dál, než by si kdy myslel...příliš daleko...

„Můj pane,“ řekl zoufalý a zlomený hlas.

Otočil se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky posledního trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo zavřené a oteklé.

„Můj pane, prosím, můj syn...“

„Pokud je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil se ke mně jako ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s Harrym Potterem?“

„Ne, to nikdy!“ šeptal Malfoy.

„Musíš doufat, že ne.“

„Nebojíte se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného, nežli tou vaší?“ zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. „Nebylo by...promiňte mi...moudřejší bitvu odvolat, vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?“

„Nesnaž se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto, abys mohl zjistit, co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera hledat. Dříve, než noc skončí, Potter si mě najde sám.“

Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci, které trápí Lorda Voldemorta, se musí změnit...

„Jdi a přiveď Snapea.“

„Snapea, můj p-pane?“

„Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!“

Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal stát, točil hůlkou v prstech a zíral na ni.

„Je to jediná cesta, Nagini,“ šeptal a rozhlédl se kolem.

Uviděl obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně se kroutil uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil. Zářivá průhledná koule, něco mezi třpytivou klecí a nádrží.

Harry zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy byly jeho uši vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy.

„Je ve chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné ochrany. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“

„Voldemort sedí v chroptící chýši?“ řekla Hermiona pobouřeně. „On...on nebojuje?“

„Myslí si, že nemusí bojovat,“ řekl Harry. „Myslí si, že k němu přijdu sám.“

„Ale proč?“

„Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím...“

„Dobře,“ řekl Ron a rovnal si ramena. „Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on chce, co očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu a...“

Harry Rona přerušil.

„Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle, jak to jenom bude...“

„Ne,“ řekla Hermiona, „bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já a...“
„Ani na to nemysli,“ zavrčel na ní Ron.

Před tím, než došla Hermiona dál než k: „Rone, já jsem stejně schopná...,“ gobelín na vrchu schodiště, na kterém stáli, se roztrhl.

„POTTER!“

Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své hůlky, Hermiona zakřičela:

„Gliseo!“

Schody pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní řítili dolů, aniž by mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle na to, aby omračující kouzla Smrtijedů proletěla vysoko nad jejich hlavami. Proletěli gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli na podlahu a zastavili se o protější stěnu.

„Duro!“ vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín.

Ozvaly se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi řítící se dolů do ní tvrdě narazili.

„Zpátky!“ vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby uhnuli stádu okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou McGonagallovou.

Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu. Když zahnula za roh, uslyšeli její výkřik.

„USTUP!“

„Harry, vem si plášť,“ řekla Hermiona. „Na nás nezáleží...“

Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se kouzlech.

Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi.

Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité:

„Fíííííí!“ a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi.

„ARGH!“

Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.

„Je tu někdo neviditelný!“ vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry, Ron a Hermiona.

Dean vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj vystřelila svazující kouzlo.

„JDEME!“ zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k sobě se rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště vedoucího do vstupní haly.

„Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!“

Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem. Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený.

„Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej bastarde!“ zakřičel Ron.

Všude na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude, kam se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle nich.

Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl plnou náruč úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího Smrtijeda a dusit ho.

Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku.

„NE!“ vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové.

Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se.

„Mám jich víc!“ křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. „Spoustu pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!“

A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně.

Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy před tím.

„Jak se dostaneme ven?“ křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze schodů a vytáhl svůj růžový deštník.

„Neubližujte jim! Neubližujte jim!“ křičel.

„HAGRIDE, NE!“

Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni.

„HAGRIDE, VRAŤ SE!“

Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu.

„HAGRIDE!“

Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do temného lesa. Hagrida nebylo vidět.

„HAGRIDE!“

Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru.

Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout se znovu pod úkryt hlavní brány.

„Ah můj...!“ vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.

„NE!“ vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. „Omráčíš ho a on rozbije půl hradu...“

„HAGGER?“

Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů.

„UTÍKEJTE!“ zakřičel Harry.

Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než ho znovu dohnali.

Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou vířivým pohybem plachtily postavy, které kolem sebe soustředily černotu, a mířily směrem k hradu, tváře zahalené kápěmi a jejich chroptící dech…

Ron a Hermiona vedle něj se k sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly tiššími, tlumenými, protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se rozléhalo nocí…

„No tak, Harry!“ řekl Hermionin hlas z velké dálky, „Patrony, Harry, no tak!“

Pozvedl hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral, nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil, jako kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo…

„HARRY, NO TAK!“ vykřikl Hermiona.

Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas…

Viděl Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní hůlka se mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí, příslib nicoty, žádných pocitů…

A pak se kolem Harryho, Ronovy a Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc, divočák a liška: mozkomoři se stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři lidé, aby jim stáli po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.

„Tak je to správně,“ řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě nejvyšší potřeby a procvičovali si v B.A.

„Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…“
„Něco šťastného?“ pronesl stále se třesoucím hlasem.

„Pořád jsme tady,“ zašeptala, „stále ještě bojujeme. No tak, teď…“

Nejdřív vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal dopředu, mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu klidná, akorát zvuky odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším.

„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi, „právě jste nám zachránili – “

Za burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze tmy lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich.

„UTÍKEJTE!“ zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde ještě před chvilkou stáli.

Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli ve víru bitvy.

„Pojďme pryč z jeho dosahu!“ zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na kterých byla tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.

„Vrba mlátička,“ řekl Harry. „Pojďme!“

Nějakým způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které miloval, rozptýlené po hradě a venku; všechno muselo počkat, protože teď museli běžet, musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla Hermiona, tohle byl jediný způsob, jak to ukončit –

Uháněl a napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného moře i les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří; běžel skrz pozemky, které jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a byl to právě on, kdo jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která chránila tajemství pod svými kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi.

Harry zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby. Skrz tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by ten starý strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona byla bez dechu, takže ani nemohla promluvit.

„Jak – jak se dostaneme dovnitř?“ funěl Ron. „Já – vidím to – kdyby tady byl – zase Křivonožka – “
„Křivonožka?“ sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. „Jsi kouzelník, nebo ne?“

„No – jo – vlastně – “

Ron se rozhlédl kolem a pak namířil hůlku na větvičku na zemi a pronesl, „Wingardium Leviosa!“

Větvička vyletěla ze země, otočila se ve vzduchu, jako kdyby ji nesl náhlý poryv větru, a pak svištěla ke kmeni skrze osudně se pohybující větve Vrby. Rázem se zabodla na místo poblíž kořenů a zmítající se strom ztuhl.

„Skvělé!“ funěla Hermiona.

„Počkat.“

Mezitím co se vzduchem nesl hukot bitvy, Harry na vteřinu zaváhal. Voldemort chtěl, aby to udělal, chtěl, aby přišel… vedl tedy Rona a Hermionu do pasti?

Ale pak se vrátil zpět do kruté reality: další na řadě bylo zabít hada, a had byl tam, kde Voldemort, a Voldemort byl na konci tunelu…

„Harry, jdeme, tak tam vlez!“ ozval se Ron a tlačil ho dopředu.

Harry se vsoukal do podzemní chodby ukryté pod kořeny stromu. Protlačit se úzkým průchodem bylo mnohem těžší, než když tudy lezli naposledy. Tunel měl nízký strop: před čtyřmi lety se stačilo pouze sklonit, teď jim ale nezbývalo než se plazit.

Harry šel první, hůlku měl rozsvícenou a každou chvíli očekával překážku na cestě, ale žádná nepřišla. Pohybovali se v tichosti, Harry upíral zrak na kužel světla vysílaný hůlkou, kterou držel v ruce.

Nakonec tunel začal stoupat a Harry vepředu zahlédl malé světlo. Hermiona ho zatahala za kotník.

„Plášť!“ zašeptala. „Obleč si plášť!“

Zatápal za sebou a ona mu vstrčila do volné ruky uzlík klouzavé látky. S obtížemi ho přes sebe přehodil a zamumlal, „Nox,“ čímž zhasl světlo z hůlky.

Pak znovu pokračoval po rukách a kolenech, jak nejtišeji to bylo možné, a všechny smysly měl nastražené, jak každou chvíli očekával, že ho objeví, že uslyší jasný chladný hlas a záblesk zeleného světla.

A pak uslyšel z místnosti přímo před nimi hlasy mírně tlumené, protože konec tunelu byl zablokovaný něčím, co připomínalo starou bednu. Skoro se neodvažoval dýchat, když se Harry přiblížil ke konci a koukal skrz tenkou díru mezi bednou a stěnou.

Pokoj za ní byl matně osvícen, přesto však viděl Naginiho, jak sebou víří a svíjí jako had pod vodou v bezpečí své očarované zářivé kouli, která se bez opory vznášela ve vzduchu.
Viděl kraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak promluvil Snape a Harrymu se leknutím pozastavilo srdce: Snape byl jen kousíček od místa, kde se krčil.

„…můj Pane, jejich odpor slábne – “

„– a to i bez tvé pomoci,“ řekl Voldemort svým vysokým ostrým hlasem. „Přestože jsi schopný kouzelník, Severusi, nemyslím si, že bys něco změnil. Už jsme skoro u cíle… skoro.“

„Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj Pane. Prosím.“

Snape prošel kolem díry a Harry se trochu odtáhl, stále však měl oči upřené na Naginiho. Uvažoval, jestli existuje kouzlo, které by proniklo obranou, která ho obklopovala, ale na nic nepřišel. Jeden špatný pokus a prozradil by se…

Voldemort se postavil. Harry teď mohl vidět jeho rudé oči, plochý hadí obličej, jehož bledost mírně zářila v pološeru.

„Mám problém, Severusi,“ pronesl Voldemort zlehka.

„Můj pane?“

Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku.
„Proč mi neslouží, Severusi?“

V nastalém tichu se Harry domníval, že slyší tiché syčení hada, který se svíjel, anebo že by to byl Voldemortův sykavý povzdech visící ve vzduchu?

„Můj – můj Pane?“ řekl zaraženě Snape. „Já nechápu. Vy – předvedl jste s tou hůlkou neobyčejná kouzla.“

„Ne,“ řekl Voldemort. „Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale tato hůlka… ne. Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera.“

Voldemortův hlas byl klidný a vyrovnaný, ale Harryho jizva začala tepat: bolest projížděla celým jeho čelem a on cítil, že se Voldemorta zmocňovala zuřivost.

„Žádný rozdíl,“ zopakoval Voldemort.

Snape nepromluvil. Harry mu neviděl do obličeje: přemítal, jestli Snape cítí nebezpečí a hledal správná slova, aby uklidnil svého mistra.

Voldemort se začal pohybovat po místnosti: na chvíli se Harrymu ztratil z očí, když se plížil, a mluvil stejně odměřeným hlasem; mezitím se v Harrym vzdouvala bolest a zuřivost.

„Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z bitvy?“

A na chvíli Harry spatřil Snapeův profil: jeho oči se upíraly na svíjejícího se hada v očarované kleci.

„No, můj Pane, ale prosím vás, dovolte mi se vrátit. Dovolte mi najít Pottera.“

„Mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás nerozumí Potterovi jako já. Nepotřebuji ho najít. Potter ke mně přijde. Znám jeho slabost, jeho největší slabinu. Nesnese pohled na ostatní, kteří kolem něj padají, protože ví, že se to děje kvůli němu. Bude to chtít zastavit za každou cenu. Přijde.“

„Ale můj Pane, mohl by ho náhodou zabít někdo jiný, než vy sám – “

„Moje rozkazy byly naprosto jasné. Zajměte Pottera. Zabijte jeho přátele – čím víc, tím líp – ale nezabíjejte jeho.

To s tebou si přeji mluvit, Severusi, ne s Harrym Potterem. Byl jsi pro mě velice cenný. Velice cenný.“

„Můj Pán ví, že mu chci sloužit. Ale – dovolte mi jít a najít toho kluka, můj Pane. Dovolte mi vám ho přinést. Já vím, že můžete – “

„Řekl jsem ne!“ řekl Voldemort a Harry zachytil odlesk rudé barvy jeho očí, když se otočil a šustění jeho pláště znělo jako plazení hada, a v jizvě, která ho nepřestávala pálit, cítil Voldemortovu netrpělivost.

„Můj momentální zájem, Severusi, je, co se stane, až se s ním konečně utkám!“

„Můj Pane, žádná otázka není, jistě – ?“

„– ale je tady otázka, Severusi. Je.“

Voldemort se zastavil a Harry ho znovu spatřil, jak si prsty pohrává se Starodávnou hůlkou a upřeně hledí na Snapea.

„Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?“
„Já – na to nemůžu odpovědět, můj Pane.“

„Nemůžeš?“

Harryho hlavou projel záchvěv hněvu: do pusy si strčil vlastní pěst, aby nezařval bolestí. Zavřel oči a najednou byl Voldemortem, který se díval do Snapeovy bledé tváře.

„Moje tisová hůlka vykonala vše, co jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho Pottera. Dvakrát selhala. Ollivander mi řekl o stejných jádrech, že si mám vzít hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se setkala s Potterovou.“

„Já – já nemám žádné vysvětlení, můj Pane.“

Snape se teď na Voldemorta nedíval. Jeho tmavé oči byly stále upřené na svíjícího se hada ve své ochranné kouli.

„Našel jsem třetí hůlku, Severusi. Starodávnou hůlku, Osudovou hůlku, Smrtící hůlku. Vzal jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vzal jsem ji z hrobu Albuse Brumbála.“

Teď se Snape na Voldemorta podíval a Snapeův obličej vypadal jako smrtelná maska. Byl jako bílý mramor a tak strnulý, že když promluvil, bylo s podivem, že za těma prázdnýma očima se skrývá život.

„Můj Pane – dovolte mi najít toho kluka – “

„Celou noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl,“ řekl Voldemort a jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, „a přemýšlel. Přemýšlel, proč Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí příběhy, kouzlit pro svého majitele… a myslím, že jsem našel odpověď.“

Snape nemluvil.

„Možná jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát.“

„Můj Pane – “

„Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán. Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy nebude moje.“

„Můj Pane!“ namítal Snape a pozvedl hůlku.

„Nejde to jinak,“ řekl Voldemort. „Musím být pánem té hůlky, Severusi. Pánem té hůlky a nakonec přemohu i Pottera.“

Voldemort mávnul ve vzduchu Starodávnou hůlkou. Snapeovi se nic nestalo, a tak si na zlomek vteřin myslel, že mu byla dána milost: ale záhy byl Voldemortův úmysl jasný.
Hadova klec se valila vzduchem, a dřív, než mohl Snape udělat něco víc než jen zakřičet, pohltila jeho hlavu a ramena; Voldemort promluvil Hadím jazykem.

„Zabij.“

Ozval se strašlivý výkřik. Harry viděl, jak Snape ztrácí i zbytky barvy, kterou měl jeho obličej, zbělel stejně jako se jeho oči rozšířily, když mu hadovy jedovaté zuby prokously krk, poklesla mu kolena a on spadl na zem.

„Lituji toho,“ řekl Voldemort chladně.

Otočil se; nebyl v něm žádný smutek, žádná lítost.

Bylo načase opustit chýši a převzít vedení s hůlkou, která teď bude plnit jeho rozkazy. Namířil ji na zářivou klec, která držela hada, a ta se vznesla vzhůru od Snapea, který bokem dopadl na podlahu a ze zranění na krku mu proudila krev. Voldemort přelétl pokoj, aniž by se ohlédl, a velký had se vznášel za ním ve své obrovské ochranné kouli.

Zpátky v tunelu a ve své vlastní mysli, Harry otevřel oči: klouby měl pokryté krví, skousl je totiž, aby nezačal řvát. Teď se díval skrze tenkou škvíru mezi bednou a stěnou na nohu v černé botě, která se třásla na zemi.

„Harry!“ vydechla Hermiona za ním, ale on už namířil hůlku na bednu, která mu blokovala cestu. Zvedla se kousek do vzduchu a tiše se posunula vedle. Vklouzl do místnosti, jak nejtišeji jen mohl.

Nevěděl, proč to dělá, proč se přibližuje k umírajícímu muži: nevěděl, co cítil, když viděl Snapeovu bílou tvář a prsty, které se snažily zastavit krvácení z rány na krku.

Harry si sundal neviditelný plášť a pohlédl na muže, kterého nenáviděl, jehož rozšířené černé oči našly Harryho, když se pokusil promluvit. Harry se nad něj sklonil a Snape uchopil jeho hábit a přitáhl ho blíž.
Ze Snapeova hrdla se vydral strašlivý drásavý zvuk.

„Vezměte… to… vezměte… to…“

Ze Snapea proudilo něco víc než jen krev. Z jeho úst, uší a očí proudilo něco stříbřitě modrého, ani plyn, ani kapalina, a Harry věděl, co to je, ale nechápal, co má dělat –

Hermiona mu třesoucíma rukama podala baňku vyčarovanou ze vzduchu. Harry do ní vpravil stříbřitou hmotu svou hůlkou. Když se baňka naplnila až po okraj, vypadalo to, že ve Snapeově těle už nezbyla žádná krev a sevření ochablo.

„Podívejte… se… na mě…“ zašeptal.

Zelené oči našly černé, ale po chvilce se zdálo, že něco z hlubiny černých očí zmizelo a zůstaly prázdné. Ruka svírající Harryho dopadla na zem a Snape už se nikdy nepohnul.

 

 

 

33. kapitola - Princův příběh

Harry klečel po Snapeově boku a zíral na něj, a teprve když velice blízko nich, promluvil vysoký chladný hlas, vyskočil na nohy, láhev pevně sevřenou v rukou, myslíc, že Voldemort znovu vstoupil do pokoje.

Hlas se odrážel od zdí i od podlahy a Harry zjistil, že Voldemort promlouvá k celým Bradavicím a jejich přilehlému okolí a že obyvatelé Prasinek a všichni ti, kteří stále bojují na hradě, ho mohou slyšet tak jasně, jako by stál vedle nich, jeho dech na jejich zátylcích, jako by je ovanula smrt.

„Bojovali jste statečně,“ řekl vysoký, chladný hlas. „Lord Voldemort ví, jak ocenit odvahu. Už nyní jste utrpěli těžké ztráty. Pokud budete i nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po druhém. Já si však nepřeji, aby se to stalo. Každičká prolitá kapka kouzelnické krve je ztráta a plýtvání. Lord Voldemort je milosrdný. Přikazuji svým lidem, aby se okamžitě stáhli. Máte jednu hodinu. Postarejte se důstojně o své mrtvé, ošetřete své raněné. A teď mluvím přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat jednu hodinu v Zakázaném lese. Pokud na konci této hodiny nepřijdeš a osobně se mi nevzdáš, pak bitva znovu začne. Pak vstoupím do boje já sám, Harry Pottere, a najdu si tě, a potrestám každého muže, ženu či dítě, kteří se tě budou snažit přede mnou skrýt. Jednu hodinu.“

Ron i Hermiona zuřivě zavrtěli hlavou a podívali se na Harryho.

„Neposlouchej ho,“ řekl Ron.

„Bude to v pořádku,“ řekla Hermiona divoce. „ Pojďme - vraťme se do hradu, pokud on odešel do lesa, musíme vymyslet nový plán - “

Letmo pohlédla na Snapeovo tělo, a pak se rozběhla zpět k ústí tunelu. Harry zvedl neviditelný plášť a podíval se dolů na Snapea. Nevěděl, co by měl cítit, byl pouze šokovaný způsobem, jakým byl Snape zabit, a důvodem, proč k tomu došlo…

Aniž by někdo z nich promluvil, plížili se zpět tunelem. Harry si lámal hlavu, jestli i Ronovi a Hermioně stále doznívá Voldemortův hlas v uších.

´Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat hodinu v Zakázaném lese… jednu hodinu.´

Vypadalo to, jako by se na trávníku před hradem povalovaly balíky smetí. Mohla být asi hodina po soumraku, a přesto už byla tma jako v pytli. Ti tři spěchali směrem ke kamenným schodům. Před nimi ležel osamělý dřevák o velikosti malého člunu. Nikde nebylo ani známky po Drápovi nebo po jeho útočníkovi.

Hrad byl nepřirozeně tichý. Nebyly zde žádné záblesky světla, žádné rány, ani výkřiky, ani volání. Dlaždice opuštěné Vstupní haly byly potřísněny krví. Smaragdy byly stále rozházené všude po podlaze spolu s kousky mramoru a dřevěnými třískami. Část zábradlí byla stržena.

„Kde jsou všichni?“ zašeptala Hermiona.

Ron se vydal do Velké síně. Harry se zastavil ve dveřích.
Stoly jednotlivých kolejí byly pryč a místnost byla plná lidí. Ti, co přežili, stáli ve skupinkách a navzájem se objímali. Madame Pomfreyová s několika pomocníky ošetřovala na vyvýšené plošině raněné. Mezi zraněnými byl i Firenze, z jehož boku prýštila krev a třásl se, neschopen vstát.

Mrtví leželi v řadě uprostřed haly. Harry nemohl vidět Fredovo tělo, protože byl obklopen svojí rodinou. George mu klečel u hlavy, paní Wesleyová ležela Fredovi na hrudi a tělo se jí třáslo. Pan Wesley si uhlazoval vlasy, zatímco mu po tvářích kanuly slzy.

Aniž by Harrymu něco řekli, Ron a Hermiona odešli. Harry viděl Hermionu, jak přistoupila k Ginny, jejíž obličej byl opuchlý a zarudlý od pláče, a objala ji. Ron se připojil k Billovi, Fleur a Perrymu, který Ronovi položil ruku kolem ramen.
Když se Ginny a Hermiona přiblížily ke zbytku rodiny, Harry jasně viděl na další těla ležící vedle Freda: Remus a Tonksová, bledí a tišší, vypadající pokojně, zdánlivě spící pod temným, začarovaným stropem.

Velká síň se zmenšovala, jak se Harry vzdaloval od jejích dveří. Nemohl popadnout dech. Nemohl snést pohled na další těla, ani pohled na další, kteří pro něj zemřeli. Nedokázal se připojit k Weasleovým, podívat se jim do očí, protože kdyby se vzdal hned na začátku, Fred by nikdy nemusel zemřít.

Odvrátil se a vyběhl nahoru po mramorovém schodišti. Lupin, Tonksová … toužil, aby nic necítil… přál si, aby mohl vyrvat své srdce, své vnitřnosti, vše, co křičelo uvnitř něj…

Hrad byl úplně prázdný, dokonce se zdálo, že i duchové se připojili k hromadnému truchlení ve Velké síni. Harry běžel bez zastavení, svíral křišťálovou láhev se Snapeovými posledními myšlenkami a nezpomalil, dokud se nedostal ke kamennému chrliči, který střežil kancelář ředitele.

„Heslo?“

„Brumbál.“ řekl Harry bezmyšlenkovitě, protože to byl on, koho toužil vidět, a k jeho vlastnímu překvapení chrlič uhnul stranou a odhalil točité schodiště.

Ale když Harry vpadl do oválné kanceláře, uviděl, jak hodně se změnila. Portréty, které visely všude kolem na stěnách, byly prázdné. Ani jeden ředitel nebo ředitelka nezůstali, aby ho sledovali; všichni, jak se zdálo, zmizeli, navštěvujíc další obrazy, které byly rozvěšeny po celém hradě, aby měli jasný přehled o tom, co se dělo.

Harry beznadějně pohlédl na Brumbálův opuštěný rám, který visel přímo za ředitelovou židlí, pak se od něj odvrátil.
Myslánka ležela ve skřínce stále na stejném místě: Harry ji postavil na stůl a nalil Snapeovy vzpomínky do široké mísy s runovými značkami podél okraje. Vniknout do hlavy někoho jiného by mohla být požehnaná úleva … nic, ani dokonce to, co mu Snape zanechal, nemohlo být horší než jeho vlastní myšlenky. Vzpomínky zavířily, stříbrné, bílé a cizí, a bez zaváhání, s pocitem bezstarostného klidu, jako by myslel, že to může zmírnit jeho mučivý zármutek, se do nich Harry ponořil.

Spadl přímo do slunečného dne a pod nohama pocítil prohřátou půdu. Když se narovnal, zjistil, že je na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému obzoru dominoval samotně stojící vysoký komín. Dvě dívky se houpaly sem a tam, a zpoza skupinky keřů je pozoroval vyzáblý kluk.
Jeho černé vlasy byly příliš dlouhé a jeho oblečení se k sobě nehodilo, až to vypadalo, že je tomu tak záměrně: příliš krátké džíny, ošuntělý, příliš velký kabát, který mohl patřit dospělému muži, a podivné pytlovité tričko.

Harry se k chlapci přiblížil. Snape nevypadal starší než devět nebo deset let, nažloutlý, malý, šlachovitý. V hubeném obličeji se mu zračila nepopiratelná chtivost, když sledoval mladší z dívek houpající se výš a výš než její sestra.

„Lilůy, nedělej to!“ zaječela ta starší.

Avšak když byla houpačka co nejvýš to šlo, dívka z ní vyskočila a vylétla do vzduchu, docela doslovně vylétla, vymrštila se proti nebi s hlasitým výkřikem veselí, a místo toho, aby dopadla na asfalt na hřišti, vznesla se jako akrobatka do vzduchu, nějakou chvíli zůstala nahoře a zlehka přistála o kus dál.

„Máma říkala, ať to neděláš!“

Petunie zabrzdila se skřípavým zvukem houpačku podpatky svých sandálů a vyskočila s rukama v bok.

„Máma řekla, že to máš zakázané, Lilly!“

„Ale já jsem v pohodě,“ řekla Lilly a stále se chichotala. „Tuny, podívej na tohle. Koukej, co dokážu.“

Petunie se rozhlédla, hřiště bylo opuštěné krom jich samotných a Snapea, ačkoliv o něm dívky nevěděly.

Lilly zvedla spadený květ z keře, za kterým číhal Snape. Petunie postoupila dopředu, evidentně rozpolcená mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lilly počkala, až byla Petunie dostatečně blízko, a pak napřáhla svou dlaň. Měla v ní květ, který otevíral a zavíral své okvětní lístky, jako nějaká podivně tvarovaná škeble.

„Přestaň s tím!“ vykřikla Petunie.

„Vždyť ti to neubližuje,“ řekla Lilly, ale znovu zavřela ruku a hodila květ zpět na zem.

„Není to správné,“ řekla Petunie, přestože její oči sledovaly let květu na zem, a zaváhala. „Jak to děláš?“ dodala a v jejím hlase zřetelně zazněla dychtivost.

„To je snad jasné, ne?“ Snape se už nemohl déle ovládat a vyskočil zpoza keřů.

Petunie vyjekla a utekla zpět směrem k houpačkám, ale Lilly, ačkoliv byla určitě také vyděšená, zůstala stát tam, kde byla.
Snape vypadal, že se stydí za svůj zevnějšek. Jeho nažloutlé tváře se lehce zarděly, když se díval na Lilly.

„Co je jasné?“ zeptala se Lilly.

S nádechem nervózního rozčilení Snape pohlédl na vzdálenou Petunii, která se teď krčila u houpaček, pak snížil hlas a řekl:

„Já vím, kdo jsi.“

„Co tím myslíš?“

„Ty jsi… jsi čarodějka,“ zašeptal Snape.

Vypadala dotčeně.
„Tohle není zrovna moc hezké někomu říkat!“

Otočila se a uraženě odcházela směrem k své sestře.

„Ne!“ řekl Snape. Nyní úplně zrudl a Harry se divil, proč si nesundá ten podivuhodně velký kabát, pokud to však nebylo kvůli tomu, že nechtěl, aby bylo vidět tričko pod ním. Vydal se k dívkám směšně podobný netopýrovi stejně jako jeho starší já.

Sestry si ho s nelibostí prohlížely, obě seděly na jedné houpačce jako by to bylo bezpečné místo k útěku.

„ Ty jsi,“ řekl Snape Lilly. „Jsi čarodějka. Nějakou chvíli jsem tě sledoval. Ale není na tom nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a já jsem čaroděj.“

Petuniin smích byl jako sprška ledové vody.

„Čaroděj!“ vykřikla, odvaha se jí vrátila, jen co se vzpamatovala ze šoku z nečekaného příchozího. „Já vím, kdo jsi. Jsi ten Snapeovic chlapec! Žijete dole na Tkalcovské, u řeky,“ pověděla k Lilly a bylo jasné, že tato adresa pro ni neoplývá zrovna dobrou pověstí.
„Proč jsi nás šmíroval?“

„Nešmíroval jsem,“ řekl Snape, rozpálený a zahanbený, se špinavými vlasy v jasném slunečním svitu. „Tebe bych rozhodně nesledoval,“ dodal nevraživě, „ty jsi mudla.“

Přestože Petunie evidentně nerozuměla tomu slovu, těžko mohla přeslechnout tón, jakým bylo řečeno.

„Lilly, pojď, odcházíme!“ vyštěkla pronikavě.

Lily poslechla svoji sestru, zírajíc na Snapea, zatímco šly pryč.
Stál tam a díval se, jak prošly brankou hřiště, a Harry, který jako jediný zůstal, si všiml Snapeova hořkého zklamání a pochopil, že Snape si tento okamžik plánoval již dlouho a že se nepovedl podle jeho představ…

Výjev zmizel a předtím, než to Harry poznal, vytvořil se jiný. Nyní se nacházel v řídkém stromoví. Viděl sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny. Stromy vrhaly chladné, zelené stíny.
Dvě děti seděly na zemi se zkříženýma nohama s pohledy upřenými na sebe. Snape si sundal kabát; jeho podivné oblečení vypadalo v tomto polosvětle méně nezvykle.

„… a Ministerstvo tě může potrestat, pokud budeš čarovat mimo školu, dostaneš dopisy.“

„Ale já jsem čarovala mimo školu!“

„U nás to nevadí, my ještě nemáme hůlky. Oni tě nechají na pokoji, dokud jsi dítětem a nemůžeš tomu zabránit. Ale až ti bude jedenáct,“ pokýval důležitě, „a začnou tě učit, pak musíš být opatrnější!“

Chvíli bylo ticho. Lilly zvedla spadlou větvičku a zakroužila s ní ve vzduchu, a Harry věděl, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak větévku upustila, předklonila se k chlapci a řekla:

„Je to skutečné, že ano? Není to vtip? Petunie říká, že mi lžeš. Petunie říká, že nejsou žádné Bradavice. Jsou skutečné, že ano?“

„Pro nás ano,“ řekl Snape. „Pro ni však ne. Ale my dostaneme dopisy, ty a já!“

„Opravdu?“ zašeptala Lilly.

„Určitě,“ řekl Snape, a i přes jeho špatně ostříhané vlasy a podivné oblečení to vypadalo, že se před ní rozvíjí zvláštně působivá osobnost překypující důvěrou ve svůj osud.

„A skutečně je přinese sova?“ zašeptala Lilly.

„Obyčejně ano,“ řekl Snape. „ Ale ty ses narodila mudlům, takže vás navštíví někdo ze školy, aby vše vysvětlil tvým rodičům.“

„A záleží na tom? Že mám za rodiče mudly?“

Snape zaváhal. Jeho černé oči, dychtivé v zelenavém přísvitu, se pohybovaly přes její bledý obličej a přes její temně červené vlasy.

„Ne,“ řekl. „Nezáleží na tom.“

„Dobře,“ řekla Lilly uvolněně, bylo zřejmé, že si dělala starosti.

„Ty máš spoustu magie,“ řekl Snape. „Viděl jsem to. Vždy, když jsem tě sledoval…“

Jeho hlas zeslábl; ona neposlouchala, ale natáhla se na zemi pokryté listím a dívala se na klenbu z listů stromů nad sebou. Sledoval ji stejně nenasytně jak předtím na hřišti.

„Co u vás doma?“ zeptala se Lilly.

Mezi jeho obočím se objevila drobná vráska.
„Fajn,“ řekl.

„Už se tedy nehádají?“

„Ale jo, hádají,“ řekl Snape. Zvedl hromadu listí a začal ji nevědomky trhat na poloviny. „Ale nebude to dlouho trvat a budu pryč.“

„Tvůj táta nemá rád kouzla?“

„On nemá rád vůbec nic,“ řekl Snape.

„Severusi?“
Lehký úsměv se mihl Snapeovi po tváři, když vyslovila jeho jméno.

„No?“

„Vyprávěj mi znovu o mozkomorech.“

„Co o nich chceš ještě vědět?“

„Pokud budu čarovat mimo školu - “

„Za něco takového tě nepošlou k mozkomorům! Mozkomoři jsou pro lidi, kteří jsou skutečně zlí. Střeží kouzelnické vězení, Azkaban. Ty nemůžeš skončit v Azkabanu, jsi příliš - “

Znovu zrudl a roztrhal pár dalších lístků. Šelestivý zvuk za Harrym ho donutil se otočit; Petunie skrývající se za stromem ztratila rovnováhu.

„Tuny!“ řekla Lilly hlasem naplněným překvapením a Snape vyskočil na nohy.

„Kdo teď šmíruje?“ křičel. „Co chceš?“

Petunie stála bez dechu, vyděšená, že byla chycena. Harry viděl, jak se snaží vymyslet něco zraňujícího, co by mohla odvětit.

„Co to máš na sobě, mimochodem? řekla a ukazovala Snapeovi na hruď. „Halenku své matky?“

Ozvalo se prasknutí; větev nad Petuiinou hlavou padala. Lilly vykřikla; větev dopadla Petunii na rameno, ona se zapotácela a propukla v pláč.

„Tuny!“

Ale Petunie běžela pryč. Lilly se otočila na Snapea.

„To jsi udělal ty?“

„Ne.“ Díval se vzdorovitě i vyděšeně zároveň.

„Ale udělal!“ odvrátila se od něj. „Udělal! Zranil jsi ji!“

„Ne - neudělal!“

Avšak toto už Lilly nepřesvědčilo; po posledním palčivém pohledu vyběhla z řídkého stromoví za svojí sestrou a Snape vypadal bídně a zmateně…

A výjev se změnil.

Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři čtvrtě a Snape stál po jeho boku, nepatrně nahrbený, vedle hubené, kysele vyhlížející ženy s nažloutlou pletí, která se mu velmi podobala. Snape se díval na čtyřčlennou rodinu nedaleko od něj.
Dvě dívky stály kousek od svých rodičů. Zdálo se, že Lilly prosí svou sestru; Harry se přiblížil, aby je slyšel.

„…je mi to líto, Tuny, je mi to líto! Poslouchej - “ chytila sestru za ruku a držela ji pevně, přestože se ji Petunie snažila vytrhnout. „Možná, že až tam budu - ne, poslouchej, Tuny! Možná, že až tam budu, podaří se mi jít k profesoru Brumbálovi a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!“

„Já - nechci - jít!“ řekla Petunie a vytrhla svoji ruku ze sestřina sevření. „Myslíš, že chci jít na nějaký pitomý hrad a učit se být nějaký - nějaký - “

Její bledé oči těkaly po nástupišti, ke kočkám mňoukajícím v náručí svých majitelů, k sovám poletujícím a houkajícím ve svých klecích, ke studentům již připraveným ve svých dlouhých černých hábitech, kteří nakládali své kufry do červené parní lokomotivy nebo další, kteří se po letní odluce navzájem zdravili šťastnými výkřiky.

„ - ty myslíš, že chci být blázen?“

Lilyiny oči se naplnily slzami, když jí Petunie vytrhla svou ruku.
„Nejsem blázen,“ řekla Lilly. „To je strašné, když to říkáš!“

„To je to, kam jdeš,“ odvětila Petunie s požitkem. „Zvláštní škola pro blázny. Ty a ten Snapeovic kluk… podivíni, to je to, co jste vy dva. Je dobře, že vás budou držet dál od normálních lidí. Je to pro naši bezpečnost.“

Lilly pohlédla na své rodiče, kteří se s úžasem rozhlíželi po nástupišti. Pak se podívala zpět na svou sestru a její hlas byl slabý a nelítostný.

„Nemůžeš si myslet, že to je taková bláznivá škola, když jsi napsala řediteli a prosila ho, aby tě vzal.“

Petunie zrudla.

„Prosila? Já jsem neprosila!“

„Viděla jsem jeho odpověď. Byla velmi milá.“

„Neměla jsi to číst - “ zašeptala Petunie. „Bylo to moje soukromí - jak jsi mohla - ?“

Lilly se prozradila, když vrhla letmý pohled směrem tam, kde stál Snape. Petunie zalapala po dechu.

„Ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste čmuchali v mém pokoji!“

„Ne - nečmuchali - “ Lilly se teď bránila. „Severus viděl obálku a nemohl uvěřit, že by mudla mohl napsat do Bradavic, to je všechno! Řekl, že musí existovat čarodějové v utajení v poštovních službách, kteří se starají o - “

„Čarodějové zřejmě strkají nos všude!“ řekla Petunie, nyní tak bledá jako byla před chvílí rudá. „Blázne!“ vyštěkla na svoji sestru a odkráčela ke svým rodičům…

Výjev znovu zmizel.

Snape spěchal uličkou Bradavického expresu, zatímco ten si to šinul krajinou. Již byl převlečený do svého školního hábitu, asi využil první příležitosti zbavit se svých strašných mudlovských hadrů. Nakonec zastavil před kupé, ve kterém si povídala skupinka neurvalých chlapců.
U okénka pak seděla schoulená Lilly, obličej přitisknutý na okenní tabuli.

Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti Lilly. Podívala se na něj, a pak znovu vyhlédla z okna. Plakala.

„Nechci s tebou mluvit,“ řekla staženým hlasem.

„Proč ne?“

„Tuny m-mě nenávidí. Protože jsme viděli dopis od Brumbála.“

„No a?“

Hodila po něm pohled hlubokého opovržení.
„Je to moje sestra!“

„Ona je ale jen - ,“ rychle se zarazil. Lilly, příliš zaměstnaná otíráním svých slz, které neměl nikdo vidět, ho neslyšela.

„Ale my už jedeme!“ řekl neschopen potlačit nadšení ve svém hlase. „Už je to tak! Jedeme do Bradavic!“

Kývla, otřela si oči a i přes svůj smutek se usmála.

„Mohla bys být ve Zmijozelu,“ řekl Snape, povzbuzen jejím úsměvem.

„Zmijozelu?“

Jeden z chlapců, který s nimi sdílel kupé a který zatím o Lilly ani Snapea nejevil žádný zájem, se po vyslovení tohoto slova otočil a Harry, jehož pozornost byla připoutána k těm dvěma u okna, uviděl svého otce: drobný, černovlasý jako Snape, ale bylo jasně vidět, že je o něj dobře postaráno a že je zbožňován, což Snapeovi očividně chybělo.

„Kdo chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?“ James se zeptal chlapce, který seděl proti němu, a Harry se škubnutím zjistil, že to je Sírius.
Sirius se nesmál.

„Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ řekl.

„Hrome,“ řekl James, „a to jsi mi připadal v pohodě.“

Sírius se zašklebil.

„Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?“

James zdvihl neviditelný meč.
„Nebelvír, kde odvaha se nejvíc cení. Jako můj otec.“

Snape vydal tichý, pohrdavý zvuk. James se k němu otočil.

„Máš s tím nějaký problém?“

„Ne,“ řekl Snape, ačkoliv jeho drobný úšklebek říkal něco jiného. „Pokud jsi raději odvážný než chytrý - “

„A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?“ prohodil Sírius.

James zařval smíchy. Lilly se narovnala, poněkud zčervenalá, a podívala se s nechutí na Jamese a Siriuse.

„Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!“

„Oooo…“

James a Sirius napodobovali její vysoký hlas; James se Snapeovi pokusil podrazit nohy, když kolem něj procházel.

„Uvidíme se, Srabusi!“ uslyšeli, když se za nimi zabouchly dveře kupé…

A výjev se změnil znovu…

Harry stál přímo za Snapem, když se díval na stoly osvětlené svíčkami, lemované uchvácenými obličeji. Potom profesorka McGonagallová řekla:

„Evansová, Lilly!“

Sledoval svoji matku, když na roztřesených nohou kráčela k vratké stoličce, na niž se posléze posadila. Profesorka McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a sotva vteřinu poté, co se dotkl temně rudých vlasů, klobouk vykřikl:

„Nebelvír!“

Harry slyšel, jak si Snape povzdechl.
Lilly si sňala klobouk, podala ho zpět profesorce McGonagallové, a pak spěchala k jásajícím Nebelvírským. Při chůzi se ale ještě ohlédla na Snapea a na tváří měla náznak smutného úsměvu. Harry viděl Siriuse, jak se posunul, aby jí uvolnil místo na lavičce. Ona mu věnovala letmý pohled a zdálo se, že v něm rozpoznala chlapce z vlaku, a tak zkřížila ruce a přísně se k němu otočila zády.

Rozřazování pokračovalo. Harry viděl, jak se Lupin, Pettigrew a jeho otec připojili k Lilly a Siriusovi u nebelvírského stolu. Nakonec, když už na rozřazení zbývalo pouze dvanáct studentů, profesorka McGonagallová zavolala Snapea.

Harry šel s ním ke stoličce a díval se, jak mu položila klobouk na hlavu.

„Zmijozel!“ vykřikl Moudrý klobouk.

A Severu Snape šel až na druhou stranu haly, pryč od Lily, kde ho přivítali Zmijozelští a kde ho Lucius Malfoy, s prefektským odznakem zářícím na hrudi, poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…

A výjev se změnil…

Lily a Snape se procházeli po nádvoří a evidentně se hádali. Harry si pospíšil, aby je dohonil a mohl je slyšet. Když je doběhl, uvědomil si, o kolik jsou oba vyšší: zdálo se, že uběhlo několik let od doby, kdy byli zařazeni.

„…myslel jsem, že jsme byli přáteli?“ říkal Snape. „Nejlepšími přáteli?“

„My jsme, Seve, ale nemám ráda lidi, se kterými se potloukáš! Promiň, ale Avery a Mulciber se mi hnusí! Mulciber! Co na něm vidíš, Seve? Nahání mi hrůzu! Nevíš snad, co se onehdy snažil udělat Mary Macdonaldové?“

Lily došla ke sloupu a opřela se o něj, dívajíc se do úzkého, nažloutlého obličeje.
„To nic nebylo,“ řekl Snape. „Byla to sranda, to je vše - “

„Byla to černá magie, a pokud myslíš, že to bylo zábavné - “

„A co takhle ten neřád Potter a jeho kámoši?“ ptal se Snape. Znovu zrudl, když to říkal, neschopen, jak se zdálo, udržet se ve svém vzteku.

„Co s tím má Potter co dělat?“ řekla Lilly.

„Čmuchají v noci venku. Kolem toho jejich Lupina je něco divného. Kam chodívá?“

„Je nemocný,“ řekla Lilly. „Říkají, že je nemocný - “

„Každý měsíc za úplňku?“ řekl Snape.

„Znám tvou teorii,“ řekla Lilly a znělo to chladně. „A mimochodem, proč jsi tím tak posedlý? Proč se staráš o to, co dělají v noci?“

„Jenom se ti snažím ukázat, že nejsou tak úžasní, jak si všichni myslí.“

Intenzita jeho upřeného pohledu způsobila, že zrudla.
„I když, oni neprovádějí černou magii.“ snížila svůj hlas. „A ty jsi skutečně nevděčný. Slyšela jsem, co se stalo tehdy v noci. Slídil jsi v tom tunelu u vrby mlátičky a James Potter tě zachránil před něčím tam dole - “

Celý Snapeův obličej se zkřivil a on vyprskl: „Zachránil? Zachránil? Ty asi myslíš, když si hrál na hrdinu? Zachraňoval si svůj krk a stejně tak i krky svých přátel! Ty nebudeš - nenechám tě - “

„Nenecháš mě? Nenecháš mě?“

Lilly měla své jasně zelené oči otevřené a Snape ustoupil.

„Nemyslel jsem - já jenom nechci vidět, jak děláš hlupáka z - líbíš se mu, líbíš se Jamesovi Potterovi!“ Zdálo se, že tato slova z něj vypadla proti jeho vůli.

„A on není… Každý si myslí… velký famfrpálový hrdina - “ Snapeova hořkost a nelibost způsobovaly, že nebyl schopný se vyjádřit, a Lilyino obočí se zdvihalo čím dál výš.

„Já vím, že James Potter je arogantní náfuka,“ řekla a vpadla Snapeovi do řeči. „Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro humor je učiněné zlo. Zlo, Seve. Nedokážu pochopit, jak se s nimi můžeš přátelit.“

Harry pochyboval, že Snape vůbec slyšel její námitky k Mulciberovi a Averymu. V okamžiku, kdy urazila Jamese Pottera, se celé jeho tělo uvolnilo a jak šli dál, Snape viditelně ožil…

A výjev zmizel…

Harry se díval, jak Snape vyšel z Velké síně poté, co odevzdal své NKÚ z Obrany proti černé magii. Díval se, jak vyšel ven z hradu a neúmyslně zabloudil k místu nedaleko buku, kde spolu seděli James, Sírius, Lupin a Pettigrew.

Ale v tomto případě se Harry udržoval v určité vzdálenosti, neboť věděl, co bude následovat - James zdvihne Severuse do vzduchu a zesměšní ho; věděl, co se stalo a slyšet a vidět to znovu mu nečinilo pražádné potěšení.
Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a vystoupila na Snapeovu obranu. Vzdáleně slyšel, jak na ni Snape vykřikl v svém pokoření a vzteku to neodpustitelné slovo:

„Mudlovská šmejdka.“

Výjev se změnil…

„Je mi to líto.“

„Nezajímá mě to.“

„Promiň!“

„Šetři svůj dech.“

Byla noc. Lilly stála v županu se založenýma rukama před obrazem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže.

„Nepřišla bych, kdyby mi Mary neřekla, že vyhrožuješ, že tu přespíš.“

„To jsem řekl a taky bych to udělal. Nikdy bych tě nenazval mudlovskou šmejdkou, prostě mi to jenom - “

„Uletělo?“ V Lillyině hlase však nebyla žádná lítost. „Už je příliš pozdě. Už mnohokrát jsem ti odpustila. Nikdo z mých přátel nechápe, proč se s tebou pořád ještě bavím. Ty a tvoji drazí smrtijedští přítelíčkové - vidíš, nikdy jsi to nepopřel! Nikdy jsi nepopřel, že to je to, o co usilujete! Nemůžete se už dočkat, až se připojíte k Ty víš komu, že?“

Otevřel ústa a zase je bez hlesu zavřel.

„Už se nemůžu dále přetvařovat. Zvolil sis svoji cestu a já zase svoji.“

„Ne - poslouchej, nechtěl jsem - “

„- nazvat mě mudlovskou šmejdkou? Ale ty tak nazýváš všechny, kteří se narodili mudlům jako já, Severusi. Proč bych já měla být odlišná?“

Přemýšlel, co by na to odvětil, ale ona se s pohrdavým pohledem odvrátila a prošla zpět otvorem v obrazu…

Chodba zmizela a výjev se proměňoval o trochu déle.

Harrymu se zdálo, že prolétá měnícími se tvary a barvami, pak se jeho okolí znovu zklidnilo a on stál ve tmě na pustém a chladném vrcholku kopce, vítr hvízdal ve větvích několika bezlistých stromů. Dospělý Snape supěl, otáčel se na místě, hůlku pevně sevřenou v ruce a čekal na něco nebo na někoho… Jeho strach nakazil i Harryho, ačkoliv věděl, že ho tu nemůže nikdo zranit. Harry se ohlížel přes rameno, byl zvědavý, na co tu Snape čekal –

Potom se vzduchem mihl oslňující, ostrý záblesk bílého světla. Harry si pomyslel, že je to blesk, ale Snape padl na kolena a hůlka mu vyletěla z ruky.

„Nezabíjejte mě!“

„To není můj záměr.“

Jakýkoliv zvuk Brumbálova přemístění byl přehlušen zvukem větru ve větvích. Stál s rozevlátým hábitem před Snapem a jeho obličej byl zespodu osvětlen světlem vycházejícím z jeho hůlky.

„Tak, Severusi? Jakou má pro mě lord Voldemort zprávu?“

„Ne - žádnou zprávu - jsem tu na vlastní pěst!“

Snape lomil rukama: vypadal jako by částečně zešílel a černé rozcuchané vlasy mu poletovaly kolem tváře.

„Já - přicházím s varováním - ne, s žádostí - prosím - “

Brumbál švihl hůlkou. Skrz listy a větve kolem nich stále proudil noční vzduch, na místo, kde on a Snape stáli proti sobě, padlo ticho.

„Co po mně Smrtijed může chtít?“

„Ta - ta věštba… předpověď… Trelawneyová…“

„Ach ano,“ řekl Brumbál. „Kolik si z ní předal lordu Voldemortovi?“

„Všechno - všechno, co jsem slyšel!“ řekl Snape. „To je proč - je to z toho důvodu, že on si myslí, že mluví o Lilly Evansové!“

„Věštba se nevztahuje na ženu,“ řekl Brumbál. „Hovoří o chlapci narozeném na konci července - “

„Vy víte, co myslím! On myslí, že se v ní mluví o jejím synovi, bude je pronásledovat - všechny je zabije - “

„Pokud pro tebe ona tolik znamená,“ řekl Brumbál, „lord Voldemort ji jistě ušetří. Nemůžeš si vyžádat milost pro matku výměnou za syna?“

„Já - ptal jsem se ho - “

„Hnusíš se mi,“ řekl Brumbál a Harry nikdy neslyšel v jeho hlase tolik pohrdání. Vypadalo to, jako by se Snape trochu schoulil.

„Nestaráš se snad o smrt jejího manžela a dítěte? Oni mohou zemřít, jakmile budeš mít to, co chceš?“

Snape nic neřekl, jenom se na Brumbála díval.

„Skryjte je všechny,“ zaskřehotal. „Udržte ji - je - v bezpečí. Prosím.“

„A co mi za to dáš na oplátku, Severusi?“

Na - na oplátku?“ Snape zíral na Brumbála a Harry očekával, že bude protestovat, ale po jednom dlouhém okamžiku řekl: „Cokoliv.“

Vrcholek kopce zmizel a Harry stál v Brumbálově pracovně a něco vydávalo otřesný zvuk znějící jako raněné zvíře. Snape se sesunul dopředu na židli a Brumbál stál nad ním s ponurým výrazem ve tváři. Po chvilce nebo dvou, Snape zdvihl hlavu a vypadal, jako by od okamžiku, kdy opustil vrcholek kopce, prožil stovky let v utrpení.

„Myslel jsem…že něco uděláte…abyste ji udržel…v bezpečí…“

„Ona a James důvěřovali špatné osobě,“ řekl Brumbál. „Stejně jako vy, Severusi. Nedoufal jste, že ji lord Voldemort ušetří?“
Snapeův dech byl mělký.

„Její chlapec přežil,“ řekl Brumbál.

Snape trochu trhnul hlavou, takže se zdálo, že odhání protivnou mouchu.

„Její syn žije. Má její oči, přesně její oči. Jsem si jistý, že si tvar a barvu očí Lilly Evansové pamatujete, nemám pravdu?“

„Ne!“ vyštěkl Snape. „Pryč…mrtvá…“

„Jsou tohle výčitky, Severusi?“

„Přál bych si… přál bych si, abych byl mrtvý…“

„A jaký by to mělo smysl?“ řekl Bumbál chladně. „Pokud jste miloval Lilly Evansovou, pokud jste ji skutečně miloval, pak jdete dál s čistým štítem.“

Snape vypadal, jako by ho zármutek zcela pohltil, a Brumbálovým slovům chvilku trvalo než k němu pronikla.

„Co - co tím myslíte?“

„Víte, jak a proč zemřela. Ujistěte se, že to nebylo zbytečně. Pomozte mi ochránit Lillyina syna.“

„On nepotřebuje ochranu. Temný pán je pryč - “

„- Temný pán se vrátí a Harry Potter bude v obrovském nebezpečí, až se tak stane.“
Nějakou chvíli to trvalo a Snape pomalu získával kontrolu sám nad sebou ovládaje svůj dech. Nakonec řekl:

„Dobře. Dobře. Ale nikdy - nikdy to nikomu neříkejte, Brumbále! Musí to být pouze mezi námi! Slibte to! Nesnesl bych… obzvláště, když je to Potterův syn…chci vaše slovo!“

„Mé slovo, Severusi, že nikdy neodhalím to nejlepší z vás?“ Brumbál si vzdychl, podíval se dolů do Snapeova zmučeného a napůl šíleného obličeje. „Pokud trváte na…“

Kancelář zmizela a okamžitě se změnila v jiné místo. Snape přecházel před Brumbálem sem a tam.

„ – průměrný, arogantní jako jeho otec, předurčený k tomu, aby porušoval pravidla, těšící se ze své slávy, vyhledávající pozornost a nestydatý - “

„Vidíte, co chcete vidět, Severusi,“ řekl Brumbál bez toho, aby zvedl oči od svého výtisku Přeměňování dnes. „Ostatní učitelé mi hlásí, že ten chlapec je skromný, sympatický a poměrně talentovaný. Osobně ho považuji za mimořádné dítě.“

Brumbál obrátil stránku a řekl, aniž by vzhlédl. „Dohlédněte na Quirella, ano?“
Barvy zavířily a všechno nyní potemnělo. Snape a Brumbál stáli kousek od sebe ve vstupní hale, zatímco poslední opozdilci odcházející z Vánočního plesu se trousili kolem nich do svých postelí.

„Ano?“ zamumlal Brumbál.

„I Karkarovovo Znamení zčernalo. Panikaří, bojí se odplaty; vy víte, jak moc pomáhal ministerstvu, když Temný pán padl.“

Snape se úkosem podíval na Brumbálův profil se zkřiveným nosem. „Zamýšlí utéct, jestli začne Znamení pálit.“

„Opravdu?“ řekl měkce Brumbál, když z pozemků přicházeli chichotající se Fleur Delacourová a Roger Davis. „A hodláte se k němu připojit?“

„Ne,“ řekl Snape, jeho černé oči upřené na mizející postavy Fleur a Rogera. „Nejsem takový zbabělec.“

„Ne,“ řekl Brumbál. „Jste mnohem statečnější než Igor Karkarov. Víte, někdy si myslím, že rozřazujeme příliš brzy…“

Odcházel a zanechal Snapea sklíčeného…

A teď Harry stál znovu v ředitelově pracovně.

Byla noc a Brumbál zkroušeně seděl za stolem na židli podobné trůnu, zřejmě napůl v bezvědomí. Jeho pravá ruka se mu houpala u boku, zčernalá a spálená. Snape mumlal kouzla ukazujíc hůlkou na zápěstí ruky, zatímco levou rukou Brumbálovi naléval do krku hutný zlatý lektvar. Po chvíli nebo dvou se Brumbálova víčka zatřepala a otevřela se.

„Proč?“ řekl Snape bez okolků, „proč jste si nasazoval ten prsten? Jistě jste zjistil, že nese kletbu. Proč jste se ho jen dotýkal?“

Prsten Rojvola Gaunta ležel před Brumbálem na stole. Byl rozlomený a Nebelvírův meč ležel vedle něj.

Brumbál se ušklíbl.

„Byl… jsem blázen. Tvrdě pokoušen…“

„Pokoušen čím?“

Brumbál neodpověděl.

„Je to zázrak, že jste se sem vrátil!“ Snape zněl rozčileně. „Ten prsten nesl kletbu o neobyčejné síle a abychom ji zadrželi, což je to jediné, v co můžeme doufat, uvěznil jsem ji v té ruce, prozatím - “

Brumbál zdvihl svou černoucí, nepoužitelnou ruku a zkoumal ji s výrazem ukazujícím zaujatou zvědavost.

„Udělal jste to velice dobře, Severusi. Kolik myslíte, že mám času?“

Brumbálův tón zněl, jako by vedl běžný rozhovor; jako by se ptal na předpověď počasí. Snape zaváhal, a pak řekl:

„Nemohu to určit. Snad rok. Nelze zadržet takové kouzlo navždy. Nakonec se rozšíří, kletba takového druhu neustále sílí.“

Brumbál se usmál. Nezdálo se, že by ho zpráva, že má méně než rok života, nějak znepokojila.

„Jsem šťastný, mimořádně šťastný, že vás mám Severusi.“

„Kdybyste mě jen přivolal o trochu dříve, byl bych schopen toho udělat více, získal bych pro vás víc času!“ řekl Snape rozhořčeně.

Podíval se dolů na zlomený prsten a meč. „Myslel jste, že zlomením prstenu můžete zlomit kletbu?“

„Něco takového…musel jsem blouznit, bez pochyby…,“ řekl Brumbál. S námahou se protáhl na židli. „Takže, skutečně se zdá, že to naši záležitost posunulo o trochu vpřed.“
Snape vypadal zcela zmateně. Brumbál se usmál.

„Odvolávám se k plánu lorda Voldemorta, který se vztahuje i na mne. Jeho plán, podle něhož mě má ten ubohý Malfoyovic chlapec zabít.“

Snape se posadil do křesla naproti Brumbálovi, ve kterém Harry tak často sedával. Harry si přál, aby řekli více ohledně Brumbálovy zakleté ruky, ale Snape podporoval Brumbálovo zdvořilé odmítnutí dále mluvit o této záležitosti. Snape zamračené řekl:

„Temný pán nečeká, že Draco uspěje. Toto je zřejmě trest za Luciusova dřívější selhání. Pomalé mučení Dracových rodičů, zatímco sledují, jak selže, a zaplatí cenu.“

„Ve zkratce, ten chlapec má nad sebou vynesený rozsudek smrti stejně jako já,“ řekl Brumbál.

„Teď bych měl promyslet, kdo nastoupí na Dracovo místo až on selže. Budete to vy?“

Chvíli mlčeli.

„To je, myslím, plán Temného pána.“
„Lord Voldemort předvídá okamžik v blízké budoucnosti, kdy bude potřebovat špeha v Bradavicích?“

„Věří, že škola bude brzy v jeho moci, ano.“

„A pokud padne do jeho moci,“ řekl Brumbál, jakoby mimochodem, „mám vaše slovo, že uděláte vše, co bude ve vašich silách, abyste ochránil studenty Bradavic?“

Snape strnule kývl.

„Dobře. A teď. Vaší první prioritou bude odhalit, co má Draco v plánu. Vyděšený náctiletý chlapec je stejně tak nebezpečný pro ostatní, jako sám pro sebe. Nabídněte mu svoji pomoc a vedení, měl by to přijmout, má vás rád - “

„ - o mnoho méně od té doby, co jeho otec ztratil přízeň. Draco mě obviňuje, myslí, že jsem přebral Luciusovi jeho místo.“

„Přese všechno se o to pokuste. Zajímám se méně o sebe, než o případné oběti jakýchkoliv pokusů, které tomu chlapci přijdou na mysl. Nakonec, samozřejmě, máme ještě poslední věc, kterou musíme udělat, abychom ho zachránili před hněvem lorda Voldemorta.“

Snape zdvihl obočí a jeho hlas byl cynický, když se ptal: „Zamýšlíte nechat ho, aby vás zabil?“

„Ne zcela. To vy mě musíte zabít.“

Nastalo dlouhé ticho, přerušené pouze zvláštním cvaknutím. Fénix Fawkes oštipoval sépiovou kost.

„Chtěl byste, abych to udělal hned?“ zeptal se Snape, jeho hlas byl ironicky vážný. „Nebo byste chtěl chvilku, abyste si mohl sepsat epitaf?“

„Ech, ještě ne,“ řekl Brumbál s úsměvem. „Předpokládám, že se ten okamžik ukáže sám, až přijde čas. Vzhledem k tomu, co se stalo dnes večer,“ naznačil chřadnoucí rukou, „si můžeme být jistí, že se to stane do roka.“

„Pokud vám umírání nedělá problém,“ řekl nevrle Snape, „proč nenechat Draca, aby to udělal?“

„Duše tohoto chlapce není ještě tak zničená,“ řekl Brumbál, „nechtěl bych ji rozervat ve svůj vlastní prospěch.“

„A moje duše, Brumbále? Co ta moje?“

„Vy sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a ponížení,“ řekl Brumbál. „Požaduji od vás tuto jedinou velikou laskavost, Severusi, protože smrt si pro mne přijde stejně jistě jako, že Kudleyští Kanonýři skončí tento rok v lize poslední. Přiznávám, že bych raději odešel rychle a bezbolestně, aniž by se to zbytečně prodlužovalo a komplikovalo, například, kdyby se do toho vložil Šedohřbet - slyšel jsem, že se přidal k Voldemortovi? Nebo drahá Bellatrix, která zbožňuje hraní si s kořistí, než se do ní pustí.“

Jeho tón byl lehký, ale jeho oči probodávaly Snapea stejně jako se často stejným způsobem dívaly na Harryho, jako by mohl vidět duši, o níž mluvili. Nakonec Snape odměřeně kývl.
Brumbál se zdál být spokojený.

„Děkuji vám, Severusi…“

Kancelář zmizela a nyní se Snape s Brumbálem procházeli za soumraku na opuštěných pozemcích hradu.

„Co děláte s Potterem všechny ty večery, co spolu mluvíváte o samotě?“ zeptal se náhle Snape.

Brumbál vypadal unaveně.

„Proč? Nesnažíte se mu dávat vy více školních trestů, Severusi? Ten chlapec bude zanedlouho trávit více času po škole než venku.“

„Je jako jeho otec…“

„Ve vzhledu snad, ale ve své pravé povaze je mnohem více jako jeho matka. Trávím s Harrym čas, protože je mnoho věcí, které s ním chci probrat, informace, které mu musím předat před tím, než bude příliš pozdě.“

„Informace,“ opakoval Snape. „Věříte jemu… mně nedůvěřujete.“

„Není to otázka důvěry. Mám, jak oba víme, prudce omezený čas. Je samozřejmé, že dám tomu chlapci dostatek informací, aby mohl udělat to, co je třeba udělat.“

„A proč nemohu mít já ty stejně informace?“

„Raději nesázím vše na jednoho koně a zvláště ne na koně, který tráví tolik času ve společnosti lorda Voldemorta.“

„Což dělám na váš rozkaz!“

„A děláte to mimořádně dobře. Nemyslete si, že podceňuji neustálé nebezpečí, kterému se vystavujete, Severusi. Předávat Voldemortovi to, co se jeví jako cenné informace, zatímco mu odpíráme ty základní. Je to úkol, který bych nesvěřil nikomu, kromě vás.“

„Místo toho se svěřujete chlapci, který je neschopný v Nitrobraně, jehož magie je průměrná a jenž má přímé spojení s myslí Temného pána!“

„Voldemort se děsí toho spojení,“ řekl Brumbál. „Není to tak dlouho, co měl jistou možnost zjistit, co pro něj ve skutečnosti znamená sdílet s Harrym svou mysl. Byla to taková bolest, jakou nikdy nezakusil. Už se nikdy nepokusí ovládnout Harryho mysl, tím jsem si jistý. Ne tímto způsobem.“

„Nerozumím.“

„Duše lorda Voldemorta je tak zmrzačená, že nemůže snést dotyk s duší jako je ta Harryho. Je to jako jazyk na zmrzlé oceli, jako tělo v plamenech - “

„Duše? Mluvili jsme o myslích!“

„V případě Harryho a Voldemorta je to jako mluvit o jednom a tom samém.“

Brumbál se rozhlédl, aby se ujistil, že tu jsou sami. Byli nyní nedaleko Zakázaného lesa a nikde nebylo žádné známky toho, že by byl někdo poblíž.
Poté, co mne zabijete, Severusi - “

„Odmítáte mi cokoli říci, a přesto ode mne stále požadujete tu malou laskavost!“ zavrčel Snape a v jeho útlém obličeji nyní zaplál skutečný vztek. „Berete toho hodně jako samozřejmost, Brumbále! Možná jsem si to rozmyslel!“

„Dal jste mi své slovo, Severusi. A když už mluvíme o službách, které mi dlužíte, myslel jsem, že jste souhlasil s tím, že dohlédnete na našeho malého zmijozelského přítele?“

Snape vypadal rozčileně a vzpurně. Brumbál vzdychl.

„Přijďte dnes večer do mé kanceláře, Severusi, v jedenáct hodin a nebudete si moci stěžovat, že ve vás nemám důvěru…“


Byli zpět v Brumbálově pracovně, okna byla temná a Fawkes seděl tiše stejně jako Snape klidně, když kolem nich Brumbál procházel a vysvětloval.

„Harry to nesmí vědět, alespoň do okamžiku, kdy to bude opravdu nezbytné, jak jinak by mohl mít sílu udělat to, co se musí stát?“

„Ale co musí udělat?“

„To je mezi Harrym a mnou. Teď poslouchejte pozorně, Severusi. Přijde čas - po mé smrti - neodporujte mi a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že se lord Voldemort obává o život svého hada.“

„O Naginiho?“ podivil se Snape.

„Přesně tak. Pokud se stane, že lord Voldemort přestane posílat hada, aby vykonával jeho pokyny, a bude ho držet v bezpečí ve své blízkosti pod magickou ochranou, pak si myslím, že to bude bezpečné říci Harrymu.“

„Říci mu co?“

Brumbál se zhluboka nadechl a zavřel oči.

„Řekněte mu, že té noci, kdy se ho Voldemort pokusil zabít a kdy Lily obětovala vlastní život, aby tomu zabránila, se vražedná kletba odrazila na Voldemorta a kus Voldemortovy duše byl oderván od celku a vklouzl do jediné žijící duše, která zbývala v té pobořené budově. Část lorda Voldemorta žije uvnitř Harryho a to je to, co mu umožňuje mluvit hadím jazykem a také propojení s Voldemortovou myslí, kterému on nikdy neporozuměl. A zatímco je tento úlomek duše, aniž by ho Voldemort postrádal, pod Harryho ochranou, Voldemort nemůže zemřít.“

Harrymu se zdálo, že ty dva muže sleduje z druhého konce nějakého dlouhého tunelu, byli od něj tak vzdálení a jejich hlasy se Harrymu podivně ozývaly v uších.

„Takže ten chlapec… ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se docela klidně Snape.
„A sám Voldemort to musí udělat, Severusi. To je nezbytné.“

Nastalo další dlouhé ticho. Pak Snape řekl: „Myslel jsem… všechny ty roky…když jsme ho kvůli ní chránili. Kvůli Lilly.“

„Chránili jsme ho, protože bylo důležité ho učit, nechat ho vyrůst a nechat ho vyzkoušet svou sílu,“ řekl Brumbál s očima stále pevně zavřenýma.

„Mezitím se stává propojení mezi nimi stále silnější, roste až paraziticky; někdy jsem myslel, že to on sám tuší. Pokud ho znám, pak on sám vše naplánuje tak, že až se vydá, aby se postavil své smrti, bude to doopravdy znamenat konec Voldemorta.“

Brumbál otevřel oči. Snape vypadal vyděšeně.

„To jste ho udržoval naživu proto, aby mohl zemřít až v ten správný okamžik?“

„Nebuďte tak šokovaný, Severusi. Kolik mužů a žen jste viděl umírat?“

„V poslední době jenom ty, které jsem nemohl zachránit,“ řekl Snape. Vstal. „Využil jste mne.“

„Myslíte?“

„Špehoval jsem pro vás a lhal jsem, vystavoval jsem se pro vás smrtelnému nebezpečí. Všechno jenom proto, aby zůstal syn Lilly Potterové v bezpečí. A teď mi říkáte, že ho posíláte jako prase na porážku - “

„Ale to je dojemné, Severusi,“ řekl Brumbál vážně. „Nakonec jste dospěl k tomu, že toho chlapce máte rád, po tom všem?“

„Jeho?“ vykřikl Snape. „Expecto patronum!“

Z konce jeho hůlky vyrazila stříbrná laň; přistála na podlaze v kanceláři, poskočila a vyletěla z okna. Brumbál ji sledoval a když její stříbřitá záře zmizela, otočil se zpět ke Snapeovi s očima plnýma slz.

„I po tom všem?“

„Pořád,“ řekl Snape.

A výjev se proměnil. Nyní viděl Harry Snapea hovořit s Brumbálovým portrétem.

„Budete muset Voldemortovi dát správné datum Harryho odjezdu od jeho strýce a tety,“ řekl Brumbál. „Kdybyste to neudělal, vzbudilo by to podezření, neboť Voldemort věří, že jste dobře informován. Nicméně jim musíte podstrčit ten nápad s maskováním - což myslím udrží Harryho v bezpečí. Vyzkoušejte matoucí kouzlo na Mundunguse Fletchera. A Severusi, pokud budete donucen účastnit se toho pronásledování, dejte si záležet, abyste působil přesvědčivě… Spoléhám se, že zůstanete u lorda Voldemorta dobře zapsán co nejdéle to půjde, jinak budou Bradavice bez milosti ponechány Carrowovým…“

Teď seděl Snape s Mundungusem, v neznámé krčmě, hlavy u sebe, Mundungusův obličej vypadal zvídavě prázdný, Snape se zamračeně soustředil.
„Navrhneš Fénixovu řádu,“ mumlal Snape, „aby použil past. Mnoholičný lektvar. Identické Pottery. Je to jediná věc, která by mohla fungovat. Zapomeneš, že jsem ti to navrhl já. Budeš to prosazovat jako svůj vlastní nápad. Rozumíš?“

„Rozumím,“ mumlal Mundungus, jeho oči nezaostřené…

Nyní byla jasná temná noc a Harry letěl na koštěti společně se Snapem. Byl doprovázen dalšími Smrtijedy s kápěmi a vpředu byl Lupin a Harry, který byl ve skutečnosti George… Smrtijed vpředu před Snapem zvedl svoji hůlku a ukázal přímo na Lupinova záda –

„Sectumsempra!“ vykřikl Snape.

Avšak kouzlo určené pro Smrtijedovu ruku s hůlkou je minulo a místo toho zasáhlo George.

A dále, Snape klečel v Siriusově starém pokoji. Když četl starý dopis od Lily, slzy mu kanuly z konce jeho hákovitého nosu. Druhá strana byla popsána jen několika slovy:

Mohl vůbec někdy být přítel Gellerta Grindelwalda? Osobně myslím, že mu pouze odchází rozum!

S láskou,
Lily


Snape se vzal stránku, jež nesla Lilyin podpis a její lásku, a zasunul ji dovnitř svého hábitu. Potom roztrhl fotografii, kterou také držel, a ponechal si tu polovinu, na které se Lily smála, a druhou polovinu zobrazující Jamese a Harryho hodil zpět na podlahu pod prádelník…
A nyní stál Snape znovu ve své ředitelské pracovně, když Phineas Nigellus přispěchal do svého portrétu.

„Pane řediteli! Stanují v Deanově lese! Ta mudlovská šmejdka - “

„Nepoužívejte to slovo!“

„ - tedy ta Grangerovic holka, zmínila to místo, když otvírala svůj batoh a já ji slyšel!“

„Dobře. Velmi dobře!“ vykřikl za ředitelovou židlí Brumbálův portrét. „Nyní, Severusi, ten meč! Nezapomínejte, že musí být získán, když je ho třeba a za podmínky určité udatnosti - a on nesmí vědět, že jste mu ho dal vy! Pokud bude Voldemort číst v Harryho mysli a spatří vás mu pomáhat - “

„Já vím,“ řekl stroze Snape. Přistoupil k Brumbálově portrétu a na straně jej stiskl. Obraz se odsunul stranou a odkryl za sebou skrytý prostor, z nějž Snape vzal Nebelvírův meč.

„A stále mi nehodláte říct, proč je tak důležité, aby Potter získal ten meč?“ řekl Snape, když přes sebe přehodil cestovní plášť.

„Ne, nehodlám,“ řekl Brumbálův obraz. „On už si už s ním bude vědět rady. A Severusi, buďte velmi opatrný, asi by vás neviděli příliš rádi po té nehodě s Georgem Weasleym - “
Snape se u dveří otočil.

„Nestrachujte se, Brumbále,“ řekl chladně. „Mám plán…“

A Snape opustil místnost. Harry se zvedl od myslánky a o pár chvil později ležel na kobercích na podlaze v té stejné místnosti. Snape jako by za sebou právě zavřel dveře.

 

 

 

 

34. kapitola - Znovu do lesa

Další kapitola bude po půlnoci, pokud neusnu

Konečně pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a konečně pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně přijít do otevřené náruče Smrti.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu.

Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce bilo mnohem silněji a statečně ho drželo při životě. Ale brzy bude muset přestat. Jeho dny byly sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde hradem a dojde na školní pozemky a pak do lesa?

Jak ležel na podlaze, zmocnil se ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho nitru. Bolí smrt? Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy opravdu nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet, utéct před Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo jenom umírání.

Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo čtyři v Zobí ulici naposledy, jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako Hedvika, dostatečně rychle, aby si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby mohl zastavit paprsek vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce záviděl smrt svým rodičům.

Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje jiný druh odvahy. Lehce se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout, přestože ho nikdo neviděl; obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné.

Pomalu, velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady, že má mozek, nervy a bušící srdce? Bude po všem… nebo alespoň on tohle opustí. Dýchal pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně vyprahlé, jak prázdné byly jeho oči.

Brumbálova zrada jako by nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl akorát moc bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za jak dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on poslušně odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i jeho samého! Jak elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro kluka, který tak jako tak byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude žádnou pohromou, ale jen dalším úderem proti Voldemortovi.

Brumbál věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne?
Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo další, když zjistil, že má moc to ukončit.

Obrázek Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu prodral do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá…
Ale Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který Voldemorta drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude pro někoho jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí, že to musí udělat, samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil dalším dvěma… kdyby naplnil svůj osud o něco dříve, oni by mohli pokračovat…

Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý povrch nezvratné pravdy, kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít. Musí to skončit.
Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké vzdálené zemi; jako by se od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude žádné rozloučení ani vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu se nemohli vydat společně a jejich pokusy ho zastavit by akorát promarnily drahocenný čas. Podíval se na staré zlaté hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který mu Voldemort poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina.

Postavil se. Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo, že se mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší úsilí. Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny.
Hrad byl prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se všechen zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni mrtví a jejich pozůstalí.

Harry přes sebe přehodil nviditelný pášť, sestoupil několik pater a nakonec scházel po mramorovém schodišti do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho uvidí a zastaví, ale pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k hlavním dveřím.

A potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela kolem, nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku: Colin Creevey, ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to udělali Malfoy, Crabbe a Goyle.
Mrtvý vypadal ještě hubenější.

„Víš co? Zvládnu ho sám, Neville,“ řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném sevření a nesl ho do Velké síně.

Neville se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla.
Harry jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem, aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze svých milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo kohokoli z Weasleyů. Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně mohl naposledy podívat; ale měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší.

Znovu vykročil a vyšel ven do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních pozemcích bylo smrtelné ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly, jestli bude schopen udělat, co musí.
Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem.

„Neville.“

„Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!“

Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být naprosto jistý.

„Kam to jdeš sám?“ zeptal se Neville podezřívavě.

„To je součást plánu,“ řekl Harry. „Musím něco udělat. Poslouchej – Neville – “

„Harry!“ Neville se náhle vyděsil. „Harry, nehodláš se mu vydat?“

„Ne,“ zalhal Harry. „Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má obrovského hada… říká mu Nagini…“

„Jo, slyšel jsem… co je s ním?“

„Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by – “

Tato strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat chladnou hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s tím, že tři lidé ví o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa: pořád zůstanou tři osoby, které mohou pokračovat.

„V případě, že by byli – zaneprázdnění – a ty bys měl možnost – “

„Mám zabít toho hada?“

„Zabij toho hada,“ zopakoval Harry.

„Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?“

„Jsem v pořádku. Díky, Neville.“

Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.

„Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?“

„Jo, já – “

Konec věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po rameni, opustil ho a šel hledat další těla.

Harry si znovu oblékl Plášť a kráčel dál. Nedaleko se někdo pohyboval a skláněl se nad postavou ležící čelem k zemi. Byl od ní několik stop, když si uvědomil, že to je Ginny.
Zastavil. Krčila se nad dívkou, která šeptala a chtěla vidět matku.

„Už je dobře,“ říkala Ginny. „Je to v pořádku. Dostaneme tě dovnitř.“

„Ale já chci domů,“ zašeptala dívka. „Já už nechci bojovat!“

„Já vím,“ řekla Ginny zlomeným hlasem. „Všechno dobře dopadne.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Chtěl vykřiknout do tmy, chtěl, aby Ginny věděla, že tam stojí, chtěl, aby věděl kam jde. Chtěl, aby ho zastavila, přitáhla zpátky, aby byl zase doma…
Ale on byl doma. Bradavice byl první a nejlepší domov, jaký kdy poznal. On, Voldemort a Snape, opuštění chlapci, tady všichni našli domov…

Ginny teď klečela vedle zraněné dívky a držela ji za ruku. Harry se s obrovským úsilím donutil jít dál. Zdálo se mu, že viděl, jak se Ginny rozhlíží kolem, když ji míjel, a přemítal, jestli cítila, jak kolem ní někdo prochází. Ale nepromluvil, ani se neohlédl zpátky.

Hagridova bouda se vynořila z temnoty. Nebyla zde žádná světla, ani zvuky, že by Tesák škrábal na dveře a štěkal na přivítanou. Vybavily se mu návštěvy u Hagrida, lesklá měděná konvice zavěšená nad ohněm, griliášové hrudky, jeho veliký vousatý obličej, Ron, jak zvrací slimáky, jak mu Hermiona pomáhá zachránit Norberta…

Popošel dál až ke kraji lesa, kde se zastavil.

Mezi stromy se vznášela spousta mozkomorů; cítil jejich chlad a nebyl si jistý, že bude moci bezpečně projít. Na patrona už mu nezbývaly síly. Už ani nemohl potlačit třes, který se rozmáhal po celém těle. I po tom všem nebude tak lehké zemřít.
Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni trávy a studený vzduch na obličeji, pro něj byla cenná. Hlavou mu běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou promarnit, protože mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině. Uvažoval, jestli bude vůbec schopen jít dál, a zároveň věděl, že musí. Dlouhá hra byla u konce, zlatonka byla chycena, byl čas přistát na zemi…

Zlatonka. Jeho malátné prsty chvíli prohledávaly váček, který měl stále na krku, a vytáhly ji.

Otevřu se při zavření.
Pohlédl na ni a dech se mu zrychloval. Teď, když chtěl, aby čas ubíhal co nejpomaleji, se ještě urychlil a náhle pochopil. Tohle bylo zavření. Tohle byla ta chvíle.

Přitiskl zlatý kov ke rtům a zašeptal, „Zemřu.“

Kovová schránka se otevřela. Třesoucí se rukou sáhl pro Dracovu hůlku, pozdvihl ji a zamumlal, „Lumos.“

Uprostřed Zlatonky ležel černý kámen se znakem vyrytým ve svém středu. Vertikální čára, která reprezentovala Starodávnou hůlku, nebyla na Životodárném kameni vidět. Trojúhelník a kruh, které představovaly plášť a kámen, však byly stále rozpoznatelné.

A Harry znovu bez přemýšlení pochopil. Nemusel je volat zpátky, protože se k nim záhy připojí. Oni se nepřibližovali k němu: on se přibližoval k nim.
Zavřel oči a třikrát obrátil kámen ve své ruce.

Věděl, že se to stalo, protože kolem sebe uslyšel nepatrné pohyby, které naznačovaly, že k němu přilétají křehká těla, která dopadla na hlíně pokryté větvičkami, které obklopovaly kraj lesa. Otevřel oči a rozhlédl se kolem.

Viděl, že to nejsou ani duchové, ani lidé z masa a kostí. Nejvíc se podobali Raddleovi, který před lety vystoupil z deníku a ze vzpomínky se téměř stala skutečnost. Byli mnohem víc než duchové, ale míň než živoucí bytosti. Kráčeli k němu a každý z nich měl na tváři milující úsměv.

James byl naprosto stejné výšky jako Harry. Měl na sobě oblečení, ve kterém zemřel, jeho vlasy byly rozcuchané a načechrané a jeho brýle byly mírně zakřivené stejně jako ty pana Weasleyho.
Sirius byl vysoký a pohledný a mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. Kráčel s nonšalancí sobě vlastní, ruce měl v kapsách a na tváři úšklebek.

Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý, a jeho vlasy byly hustší a tmavší. Vypadal šťastně, že je zase zpět na známém místě, kde se za mlada často toulal.
Lilyin úsměv byl ze všech největší. Blížila se k němu, vlasy měla na zádech rozpuštěné a její zelené oči, úplně stejné jako jeho vlastní, na něj dychtivě hleděly, jako kdyby se na něj nemohla vynadívat.

„Byl jsi tak statečný.“

Nemohl promluvit. Upínal na ni své oči a říkal si, že by tam chtěl stát a dívat se na ni na věky a stejně by to nestačilo.

„Už jsi skoro tam,“ řekl James. „Velice blízko. My jsme… na tebe velice pyšní.“

„Bolí to?“
Z Harryho rtů vyklouzla tato dětinská otázka dřív, než ji mohl zastavit.

„Umírání? Vůbec ne,“ odpověděl Sirius. „Je to rychlejší a lehčí než usínání.“

„A on to bude chtít co nejrychleji ukončit. Chce, aby bylo po všem,“ dodal Lupin.

„Nechtěl jsem, abyste umřeli,“ řekl Harry. Tato slova z něj vypadla, aniž by to zamýšlel. „Ani jeden z vás. Mrzí mě to – “

Mluvil hlavně k Lupinovi a doprošoval se ho.

„ – zrovna, když se ti narodil syn… Remusi, mrzí mě to – “

„Mě to taky mrzí,“ řekl Lupin. „Mrzí mě, že ho nikdy nepoznám… ale on bude vědět, proč jsem zemřel, a já doufám, že to pochopí. Že jsem se snažil, abych pro něj vytvořil svět, kde by mohl šťastně žít.“

Chladný vánek, který přiletěl ze středu lesa, shodil vlasy k Harryho obočí. Věděl, že mu neřeknou, aby šel. Musí se rozhodnout sám.

„Zůstanete se mnou?“

„Až do úplného konce,“ řekl James.

„Oni vás neuvidí?“ zeptal se Harry.

„Jsme tvojí součástí,“ odpověděl Sirius. „Nikdo jiný než ty nás nevidí.“
Harry se podíval na svou matku.

„Zůstaň blízko,“ pronesl tiše.

A vydal se na cestu.

Chlad mozkomorů ho nepřemohl; prošel skrz se svými společníky, kteří působili jako jeho patroni, a všichni společně kráčeli kolem starých stromů, které rostly blízko sebe a okolo byly jejich spletité větve, kořeny, které se kroutily a stáčely až do země.
Harry si přitáhl plášť těsně kolem sebe a směřoval dál a dál do lesa, a i když nevěděl, kde přesně se Voldemort nachází, byl si jist, že ho najde.

Vedle něj téměř bezhlesně šli James, Sirius, Lupin a Lily, jejichž přítomnost mu dodávala odvahu, aby pokračoval v chůzi.
Jeho tělo a mysl se oddělily od sebe, jeho končetiny se pohybovaly bez vědomého příkazu, jako kdyby byl neřidič, ale cestující v těle, které měl opustit. Mrtví, kteří šli vedle, se mu zdáli víc opravdoví než živí lidé nahoře na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď připadali jako duchové, když klopýtal směrem ke konci svého života, směrem k Voldemortovi…

Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též.

„Tamhle někdo je,“ ozval se nedaleko drsný šepot. „Má neviditelný plášť. Mohl by to být –?“

Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.

„Rozhodně jsem něco zaslechl,“ tvrdil Yaxley. „Myslíš, že to bylo zvíře?“

„Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor,“ prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.

„Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde.“

„A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost.“

„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Yaxley. „Zjistit, jaký je plán.“

On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu.

Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.

Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.

Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.

„Ani náznak, že by tu byl, můj Pane,“ řekl Dolohov.

Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku.

„Můj Pane – “

To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou.

„Myslel jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené poskakující plameny. „Předpokládal jsem, že přijde.“

Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.

„Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort.

„Nemýlil.“

Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi.

Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel –

„HARRY! NE!“

Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.

„NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ – ?“

„TICHO!“ zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.

Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.

Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv.

„Harry Potter,“ řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. „Chlapec, který přežil.“

Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho –

Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach –

Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.

 

35. kapitola - King´s Cross

 

Ležel obličejem dolů a naslouchal tichu. Byl úplně sám. Nikdo se nedíval. Nikdo jiný zde nebyl. On sám si nebyl jistý, že tam byl.

O dlouhou chvíli později, a nebo možná o vůbec žádnou, ho napadlo, že musí existovat, že není možné, aby byl pouze myšlenka bez těla, protože ležel, určitě ležel, na nějakém povrchu. Cítil totiž dotyk něčeho a ta věc, na níž ležel, existovala také.

Jakmile dospěl k tomuto závěru, uvědomil si Harry, že je nahý. Vzhledem k tomu, že byl úplně sám, neznepokojovalo ho to, ale spíše nepatrně fascinovalo. Zajímalo ho, jestli když může vnímat, zda může i vidět. Tím, že je otevřel, zjistil, že má i oči.

Ležel v zářivé mlze, třebaže nebyla jako žádná jiná mlha, kterou kdy viděl. Matný opar neskrýval nic z jeho okolí; to spíše oblaky páry ještě žádné okolí nestihly vytvořit. Podlaha, na níž ležel, se zdála být bílá, ani chladná a ani teplá, ale jednoduše tam byla, rovné prázdné něco, na němž byl.


Posadil se. Jeho tělo působilo nezraněně. Dotkl se svého obličeje. Již neměl žádné brýle.

Z nezformované nicoty, která ho obklopovala, k němu doléhal jakýsi zvuk: drobné, měkké údery něčeho, co plácalo a bušilo. Byl to žalostný zvuk, stejně tak i lehce neslušný. Měl nepříjemný pocit, že naslouchal něčemu tajnému a ostudnému.

Ze všeho nejdřív si přál, aby byl oblečený.

Sotva se mu toto jeho přání zformovalo v hlavě, objevilo se nedaleko něj oblečení. Vzal ho a oblékl si ho: bylo měkké, čisté a teplé. Bylo pozoruhodné, jak se tam objevilo, právě v tom okamžiku, co po něm zatoužil …

Vstal a rozhlédl se. Byl snad v nějaké Komnatě nejvyšší potřeby? Čím déle se díval, tím více toho mohl vidět. Obrovská klenutá skleněná střecha se třpytila ve slunečním svitu vysoko nad ním. Možná, že to byl palác. Všechno bylo klidné a tiché, až na ty podivné plácavé a skuhravé zvuky přicházející odněkud blízko mlhy…

Harry se opatrně otočil na místě a jeho okolí vypadalo, jako by se vytvářelo přímo před jeho očima. Rozlehlá otevřená místnost, zářivá a jasná, síň mnohem větší než byla Velká síň, s průzračným klenutým skleněným stropem. Byla zcela prázdná. On byl jediný, kdo tam byl, až na –

Ucukl. Zahlédl věc, která vydávala ty zvuky. Měla podobu malého, nahého dítěte skrčeného na zemi, jeho kůže byla rozedřená a drsná, jako by byla čerstvě stáhnutá. Třesouc leželo pod židlí, kde bylo zanecháno, nechtěné, odklizené z dohledu a namáhavě dýchalo.

Bál se toho. Ačkoliv to bylo malé, křehké a zraněné, nechtěl se k tomu přibližovat. Přesto se přisunul o trochu blíže, připraven uskočit zpět. Brzy stál dostatečně blízko, aby se toho mohl dotknout, dosud se však neodhodlal to udělat. Cítil se jako zbabělec. Chtěl to utěšit, ale odrazilo ho to.

„Nemůžeš pomoci.“

Otočil se. Albus Brumbál kráčel směrem k němu, bujarý a vzpřímený, a na sobě měl široký hábit v barvě půlnoční modři.

„Harry.“ Rozevřel svou náruč a obě jeho ruce byly celé, bílé a nepoškozené. „Jsi úžasný chlapec. Jsi statečný, statečný muž. Pojď, projdeme se.“

Harry Brumbála ohromeně následoval, když vykročil pryč z místa, kde leželo stáhnuté skuhrající dítě. Brumbál ho vedl ke dvěma křeslům, kterých si předtím Harry nevšiml, jež stály o kus dál pod vysokým, oslnivým stropem.
Brumbál se posadil na jedno z nich a Harry se zabořil do toho druhého a upřeně se zadíval do obličeje svého starého ředitele. Brumbálovy dlouhé stříbrné vlasy a vousy, pronikavě modré oči za půlměsíčitými brýlemi, zlomený nos: všechno bylo tak, jak si pamatoval. A přece …

„Ale vy jste mrtvý,“ řekl Harry.

„Ó, ano,“ řekl Brumbál se samozřejmostí.

„Pak tedy…já jsem také mrtvý?“

„Ach,“ řekl Brumbál a jeho úsměv se rozšiřoval. „Toť otázka, že? Celkem vzato, drahý chlapče, myslím, že ne.“

Dívali se jeden na druhého a starý muž se stále radostně usmíval.

„Ne?“ opakoval Harry.

„Ne,“ řekl Brumbál.

„Ale …“ Harry instinktivně zdvihl ruku směrem k jizvě ve tvaru blesku. Nezdálo se, že by tam byla. „Ale já jsem měl zemřít – nebránil jsem se! Měl jsem v úmyslu nechat se jím zabít!“

„A to,“ řekl Brumbál, „je podle mě právě ten rozdíl.“

Vypadalo to, jako by spokojenost z Brumbála sálala jako světlo, jako oheň: Harry nikdy neviděl toho muže tak naprosto, tak očividně šťastného.

„Vysvětlete to,“ řekl Harry.

„Ale ty už to přeci víš sám,“ řekl Brumbál a složil si ruce do klína.

„Nechal jsem ho, aby mě zabil,“ řekl Harry. „Ne snad?“

„Ano, nechal,“ řekl Brumbál a pokývl hlavou, „pokračuj!“

„Takže ta část jeho duše, co byla ve mně …“

Brumbál pokyvoval stále více nadšeně, povzbuzujíc Harryho, aby pokračoval, s širokým úsměvem podpory ve tváři.

„ … je pryč?“

„Ó, ano!“ řekl Brumbál, „ano, on ji zničil. Tvá duše je celá a zcela tvá vlastní, Harry.“

„Ale pak …“

Harry se ohlédl přes rameno tam, kde se pod židlí třáslo to malé, zmrzačené stvoření.

„Co je to, pane profesore?“

„Něco, co je mimo dosah naší pomoci,“ řekl Brumbál.

„Ale pokud Voldemort použil vražednou kletbu,“ znovu začal Harry, „a nikdo pro mě tentokrát nezemřel – jak mohu být naživu?“

„Myslím, že to víš,“ řekl Brumbál. „Ohlédni se zpět. Vzpomínáš, co udělal ve své nevědomosti, ve své nenasytnosti a krutosti?“

Harry přemýšlel. Nechal svůj pohled klouzat po svém okolí. Pokud by to, v čem seděli, byl skutečně palác, byl by to podivný palác s křesly v krátkých řadách a s kusy zábradlí tu a zase tam, a přesto on, Brumbál a to zakrnělé stvoření dole pod židlí, byli jediné bytosti zde. Pak mu náhle odpověď přišla na mysl, zcela bez námahy.

„Vzal si moji krev,“ řekl Harry.

„Přesně tak!“ řekl Brumbál. „Vzal si tvoji krev a obnovil s ní své tělo! Tvá krev v jeho žilách, Harry! Lilyina ochrana v obou z vás! Připoutal tě k životu, dokud žije i on!“

„Já žiju … dokud žije i on? Ale já myslel … myslel jsem, že to je úplně naopak! Myslel jsem, že oba musíme zemřít? Nebo je to to stejné?“

Rozptylovalo ho skuhrání a plácání té zoufalé bytosti za nimi a znovu se na ni podíval.

„Jste si jistý, že už nemůžeme nic udělat?“

„Není možné jakkoliv pomoci.“

„Pak vysvětlete … víc,“ řekl Harry a Brumbál se usmál.

„Ty jsi byl sedmý viteál, Harry, viteál, který on nikdy nezamýšlel vytvořit. Způsobil, že jeho duše byla natolik nestálá, že se rozlomila, když spáchal to nevýslovné zlo, vraždu tvých rodičů a pokus o zabití dítě. Avšak to, co uniklo z té místnosti bylo mnohem méně, než tušil. Nechal za sebou více než jen své tělo. Nechal část své duše připoutanou k tobě, rádoby oběti, která přežila.

A jeho vědomosti zůstaly žalostně neúplné, Harry! To, čeho si Voldemort necení, se neobtěžuje ani pochopit. Domácí skřítky a dětské příběhy, lásku, věrnost a nevinnost, Voldemort neví a nechápe nic. Nic. Že to všechno má moc, která přesahuje jeho vlastní, moc, která přesahuje jakoukoliv magii, to je pravda, kterou on nikdy nepochopil.

Vzal si tvoji krev ve víře, že by ho mohla posílit. Vzal si do svého těla drobounkou část kouzla, které na tebe vložila tvá matka, když pro tebe zemřela. Jeho tělo udržuje tuto její oběť naživu, a zatímco přežívá kouzlo, budeš žít i ty a stejně tak i Voldemortova poslední naděje.“

Brumbál se na Harryho usmál a Harry se na něj upřeně díval.

„A vy jste to věděl? Věděl jste – po celou dobu?“

„Domníval jsem se. Ale mé domněnky se obvykle ukáží být správnými,“ řekl šťastně Brumbál a tiše seděli, až se to zdálo být jako hodně dlouhá doba, zatímco bytost za nimi nepřestávala skuhrat a třást se.

„Je toho víc,“ řekl Harry. „Je toho ještě mnohem víc. Proč moje hůlka zlomila tu, co si on půjčil?“

„Tak tím si nemohu být jistý.“

„Tak se tedy domnívejte,“ řekl Harry a Brumbál se zasmál.

„Musíš pochopit, Harry, že ty a lord Voldemort jste cestovali do až dosud neznámých a neprobádaných končin magie. Ale to, co si myslím, že se přihodilo, je něco nebývalého a podle mne to nemohl žádný výrobce hůlek předvídat a ani vysvětlit Voldemortovi. “

„Aniž by to zamýšlel, jak už sám teď víš, zdvojnásobil lord Voldemort pouto mezi vámi, když se navrátil do lidské podoby. Úlomek jeho duše byl stále připoután k té tvojí a myslíc, že ho to posílí, přijal do sebe část oběti tvé matky. Kdyby jenom chápal tu přesnou a strašlivou sílu té oběti, nikdy by se snad nebyl odvážil dotknout se tvé krve … ale kdyby byl schopen to pochopit, nemohl by být lordem Voldemortem a asi by ani nikdy nevraždil.“

„Poté, co zařídil tuto dvojnásobnou spojitost mezi vámi a tím provázal vaše osudy ještě pevněji, než kdy byly nějací dva čarodějové spolu propojeni, tě Voldemort napadl hůlkou, která sdílela jádro s tou tvojí. A jak víme, stalo se něco velice podivného. Jádra spolu účinkovala způsobem, jaký by lord Voldemort nikdy neočekával, neboť ani netušil, že tvá hůlka je dvojčetem té jeho. “

„On byl té noci mnohem víc vyděšený, než jsi byl ty, Harry. Přijal jsi, nebo dokonce přivítal možnost, že bys mohl zemřít, něco, čeho by lord Voldemort nikdy nebyl schopen. Tvá odvaha zvítězila, tvoje hůlka přemohla tu jeho. A přitom se mezi hůlkami stalo něco, co odráželo vztah mezi jejich pány. Věřím tomu, že tvá hůlka tu noc vstřebala něco ze síly a kvalit té Voldemortovy, takže můžeme říci, že obsahovala něco málo z Voldemorta samotného. Takže ho tvá hůlka rozpoznala, když tě pronásledoval, rozpoznala muže, který byl stejně tak příbuzný, jako nepřítel, a vydala ze sebe proti němu něco ze své vlastní magie. Magie mnohem silnější, než kdy Luciusova hůlka prováděla. Tvá hůlka nyní obsahuje sílu tvé obrovské odvahy a něco z Voldemortových strašlivých dovedností: jakou mohla mít ta ubohá hůlka Luciuse Malfoy šanci?“

„Ale pokud byla moje hůlka tak mocná, jak ji mohla Hermiona zlomit?“ zeptal se Harry.

„Můj drahý chlapče, její pozoruhodné účinky byly směrované pouze proti Voldemortovi, který tak neuváženě porušoval nejzávažnější zákony magie. Jenom proti němu byla ta hůlka neobvykle mocná. Jinak to byla hůlka jako každá jiná … třebaže dobrá, jak jsem si jistý,“ skončil Brumbál vlídně.

Harry se na dlouhou chvíli zamyslel, i když to možná bylo jen pár sekund. Bylo velice těžké si tu být jistý časem.

„Zabil mě vaší hůlkou.“

„Selhal, když tě chtěl zabít mojí hůlkou,“ opravil Harryho Brumbál. „Myslím, že se můžeme shodnout v tom, že nejsi mrtvý – ačkoliv,“ dodal, jako by se bál, že byl nezdvořilý, „nechci samozřejmě zmenšovat tvé utrpení, které bylo, jak jsem si jist, nesmírné.“

„Avšak v tomto okamžiku se cítím skvěle,“ řekl Harry a podíval se dolů na své čisté, neposkvrněné ruce. „Kde to vlastně jsme?“

„Přesně na tohle jsem se tě chtěl zeptat,“ řekl Brumbál a rozhlížel se kolem. „Kde bys řekl, že jsme?“

Dokud se Brumbál nezeptal, Harry to nevěděl. Nicméně teď zjistil, že zná odpověď.

„Vypadá to,“ řekl pomalu, „jako nádraží King’s Cross. Až na to, že je to tu čistší a prázdnější, a kam až dohlédnu, nejsou žádné vlaky.“

„Nádraží King’s Cross?“ Brumbál se nepřiměřeně pochichtával. „Proboha, skutečně?“

„Tak, kde myslíte, že jsme?“ zeptal se Harry nejistě.

„Můj drahý chlapče, nemám ani potuchy. Tohle je, jak se říká, na tobě.“

Harry netušil, co to znamená; Brumbál byl nesnesitelný. Zíral na něj a pak si vzpomněl na mnohem naléhavější otázku, než byla ta, kde se momentálně nacházejí.

„Relikvie smrti,“ řekl a byl rád, když viděl, že ta slova vymazala Brumbálovi úsměv ze tváře.

„Ach, ano,“ řekl. Dokonce vypadal, že ho to poněkud znepokojilo.

„Tak?“

Poprvé od doby, co Harry Brumbála potkal, v něm viděl méně než starého muž, mnohem méně. Na chvíli vypadal jako malý chlapec chycený při darebáctví.

„Můžeš mi odpustit?“ řekl. „Můžeš mi odpustit, že jsem ti nedůvěřoval? Že jsem ti to neřekl? Harry, já jsem se jenom obával, že zklameš stejně, jako jsem zklamal já. Jenom jsem se děsil toho, že budeš opakovat moje chyby. Prosím tě o prominutí, Harry. Už po nějaký čas vím, že ty jsi lepší člověk.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry polekaný Brumbálovým tónem a náhlými slzami v jeho očích.

„Relikvie, relikvie,“ mumlal Brumbál. „Zoufalý lidský sen!“

„Ale ony jsou skutečné!“

„Skutečné a nebezpečné a past na pošetilce,“ řekl Brumbál. „A já byl tak pošetilý. Ale to ty víš, ne? Nemám už před tebou žádná tajemství.“

„Co mám vědět?“

Brumbál se zcela otočil směrem k Harrymu a slzy se mu stále třpytily v zářivě modrých očích.

„Pán smrti, Harry, pán smrti! Nebyl jsem nakonec stejný jako Voldemort?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Harry. „Samozřejmě – jak se na to vůbec můžete ptát? Nikdy jste nezabil, když jste tomu mohl zabránit!“

„Pravda, pravda,“ řekl Brumbál a byl jako dítě hledající útěchu. „Dokonce i já jsem hledal cestu, abych přemohl smrt, Harry.“

„Ne však tak, jak to udělal on,“ řekl Harry. Po všem tom vzteku na Brumbála bylo tak podivné tu sedět pod vysokým klenutým stropem a hájit ho před ním samotným. „Relikvie, nikoliv viteály.“

„Relikvie,“ zamumlal Brumbál, „nikoliv viteály. Přesně tak.“

Odmlčel se. Stvoření za nimi skuhralo, ale Harry se již neohlížel.

„Grindelwald je také hledal?“ zeptal se.

Brumbál na chvíli zavřel oči a kývl.

„To bylo především to, co nás spojovalo,“ řekl tiše. „Dva chytří, arogantní chlapci se stejnou posedlostí. Chtěl jít do Godrikova dolu a jak jsem si jistý, uhodnul jsi proč. Bylo to kvůli hrobu Ignotuse Peverella. Chtěl prozkoumat místo, kde zemřel třetí bratr.“

„Takže je to pravda?“ zeptal se Harry. „Všechno z toho? Bratři Peverellové –“

„- byli ti tři bratři z toho příběhu,“ řekl Brumbál a kývl. „Ach ano, myslím, že tomu tak je. Zda potkali Smrt na osamělé cestě … Podle mě je pravděpodobnější, že bratři Peverellové byli prostě nadaní, nebezpeční čarodějové, kterým se podařilo vytvořit ony mocné předměty. Příběh o tom, že by to byly relikvie samotné Smrti, mi připadá jako něco na způsob legendy, která se vynořila až kolem takových výtvorů.
Plášť, jak už jistě víš, cestoval věky z otce na syna, z matky na dceru přímo k Ignotusovu poslednímu žijícímu dědici, který se narodil stejně jako Ignotus ve vesnici Godrikův důl.“

Brumbál se na Harryho usmál.

„Mně?“

„Tobě. Vím, že jsi zjistil, že té noci, kdy zemřeli tví rodiče, byl plášť v mém držení. James mi ho ukázal jen pár dní předtím. Vysvětlovalo to mnohé z jeho nevysvětlených lumpáren na škole! Těžko jsem mohl uvěřit tomu, co vidím a požádal jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil, abych si ho mohl prohlédnout. Bylo to dlouho po tom, co jsem se vzdal svého snu o shromáždění Relikvií, ale nemohl jsem odolat, nemohl jsem si pomoci, abych ho neprozkoumal … byl to takový plášť, jaký jsem nikdy předtím neviděl, nesmírně starý, dokonalý v každém ohledu … a pak tvůj otec zemřel a já konečně měl dvě Relikvie jenom pro sebe!“

Jeho tón byl nesnesitelně hořký.

„Plášť by jim stejně nepomohl přežít,“ řekl rychle Harry. „Voldemort věděl, kde je moje máma s tátou. Plášť by je nemohl udělat odolnými proti kletbám.“

„Pravda,“ vzdychl Brumbál, „pravda.“

Harry čekal, avšak Brumbál nepromluvil, a proto ho Harry pobídl.

„Takže vy jste se vzdal hledání Relikvií ještě předtím, než jste spatřil ten plášť?“

„Ó, ano,“ řekl slabě Brumbál. Nuceně se setkal s Harryho pohledem. „Ty víš, co se stalo. Však víš. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám.“

„Ale já vámi nepohrdám –“

„Pak bys měl,“ řekl Brumbál. Zhluboka se nadechl. „Znáš tajemství podlomeného zdraví mojí sestry, co jí udělali ti mudlové, čím se pak stala. Už víš, jak můj otec usiloval o pomstu a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Má matka se vzdala svého života, jen aby mohla pečovat o Arianu. Nesouhlasil jsem s tím, Harry.“

Brumbál to pronesl stroze a chladně. Upíral teď oči přes Harryho hlavu někam do dáli.

„Byl jsem talentovaný, byl jsem úžasný. Chtěl jsem odtamtud uprchnout. Chtěl jsem zazářit. Chtěl jsem být slavný.“

„Nechápej mě však špatně,“ řekl a tvář se mu táhla bolestí, takže zase působil velice staře. „Miloval jsem je. Miloval jsem své rodiče, miloval jsem svého bratra a sestru, ale byl jsem sobecký, Harry, mnohem více sobecký, než si někdo tak pozoruhodně nezištný, jako jsi ty, může představit.

„Takže, když má matka zemřela a já se musel postarat o nemocnou sestru a umíněného bratra, vrátil jsem se vzteklý a rozhořčený zpět do naší vesnice. Připadalo mi, že jsem tam uvězněný a nevyužitý. A pak ovšem přišel on …“

Brumbál se znovu podíval Harrymu přímo do očí.

„Grindelwald. Neumíš si ani představit, jak mne jeho myšlenky zaujaly, Harry, uchvátily mě. Mudlové uvrženi do poddanství. My čarodějové bychom triumfovali. Grindelwald a já, slavní vůdci revoluce.

„Ach ano, měl jsem nějaké pochybnosti, ale své svědomí jsem uklidňoval prázdnými slovy. Všechno to mělo být pro větší dobro a jakékoliv vykonané zlo mělo být splaceno stonásobným užitkem pro čaroděje. Zda jsem v hloubi svého srdce věděl, jaký byl Grindelwald ve skutečnosti? Myslím, že ano, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se totiž plány, které jsme vytvořili, naplnily, všechny mé sny by se staly skutečností.“

„A v samém nitru našich intrik byly ony – Relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly nás oba! Neporazitelná hůlka, zbraň, která by nás dovedla k moci! Životodárný kámen – ten, ačkoliv jsem předstíral, že to nevidím, symbolizoval armádu neživých! Pro mě, přiznávám, znamenal návrat mých rodičů, kteří by sňali tíhu zodpovědnosti z mých beder.“

„A plášť … nějak jsme nikdy moc plášť neprobírali, Harry. Oba jsme se uměli dobře skrývat i bez pláště, jehož pravá magie ovšem může být použita i tak, aby ochránil ostatní stejně dobře jako svého majitele. Myslel jsem, že kdybychom ho někdy bývali objevili, dal by se použít ke skrytí Ariany, ale jinak se náš zájem ohledně pláště týkal pouze toho, že byl součástí trojice, a jak říká legenda – pouze ten, kdo shromáždí všechny tři předměty, se může stát pravým pánem smrti, což jsme pokládali za to samé jako být neporazitelný.“

„Neporazitelní páni smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a opomíjení těch dvou členů rodiny, co mi zbývali. “

„Pak … přeci víš, co se stalo. Realita se ke mně vrátila v podobě mého nevrlého, nevzdělaného a obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdu, kterou na mě křičel. Nechtěl jsem slyšet, že bych se neměl vydávat hledat Relikvie a táhnout za sebou svoji křehkou a labilní sestru.“

„Ta hádka vyústila ve rvačku. Grindelwald ztratil kontrolu. To, co jsem o něm vždy věděl, ač jsem předstíral, že nikoliv, vystoupilo na povrch ve strašlivé podobě. A Ariana … po vší té matčině péči a opatrnosti … ležela na podlaze mrtvá.“

Brumbál se zajíknul a začal doopravdy plakat. Harry se k němu natáhl a byl rád, když zjistil, že se ho může dotknout: pevně sevřel jeho ruku a Brumbál nad sebou znovu postupně získával kontrolu.

„Tak, Grindelwald uprchl, což nemohl nikdo, až na mě, předvídat. Zmizel se všemi těmi svými plány na uchvácení moci a mučení mudlů a svými sny o Relikviích smrti, sny, při nichž jsem ho podporoval a pomáhal mu. Utekl, zatímco já jsem byl na pohřbu své sestry a musel jsem se naučit žít s pocitem hanby, se svojí vinou a se strašlivým zármutkem.“

„Roky ubíhaly. Objevovaly se o něm různé zvěsti. Říkalo se, že získal hůlku nesmírné moci. Mně bylo mezitím nabídnuto místo ministra kouzel a to ne jednou. Přirozeně jsem odmítl. Poučil jsem se, že mi není dobré svěřovat jakoukoliv moc.“

„Ale vy byste byl lepší, mnohem lepší, než Popletal a Brousek!“ vybuchl Harry.

„Opravdu?“ zeptal se ztěžka Brumbál. „Nejsem si jist. Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že moc je mojí slabostí i vášní. Je to zajímavá věc, Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi ti nevhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře.

„Byl jsem bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel –“

„Byl jste ten nejlepší -“

„To je od tebe milé, Harry. Ale zatímco já jsem se zabýval vzděláváním mladých čarodějů, Grindelwald budoval armádu. Říkalo se, že se mě bojí a možná, že také ano, ale méně, než jsem se ho bál já.“

„Ach, ale ne kvůli smrti,“ řekl Brumbál v odpověď na Harryho tázavý pohled.

„Kvůli ničemu, co by mi mohl udělat kouzly. Věděl jsem, že jsme byli asi stejně silní, možná že já jsem byl o trochu šikovnější. To, čeho jsem se ho obával, byla pravda. Pochop, nikdy jsem nezjistil, kdo v té poslední strašlivé rvačce vlastně vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Kdybys mě nazval zbabělcem: měl bys pravdu, Harry, nade vše jsem se děsil zjištění, že jsem to byl já, kdo jí přivodil smrt, nejen svojí arogancí a hloupostí, ale i tím, že bych to mohl být právě já, kdo ji zasáhl a zhasil tak její život.“

„Myslím, že on to věděl, myslím, že on věděl, co mě děsilo. Odkládal jsem setkání s ním až do okamžiku, kdy by bylo hanebné dále odolávat. Lidé umírali a on se zdál být nezastavitelný a já musel udělat všechno, co bylo v mých silách, abych ho zastavil.“

„Nuže, již víš, co se stalo potom. Vyhrál jsem ten souboj. Získal jsem hůlku.“

„Nastalo další ticho. Harry se Brumbála nezeptal, zda někdy zjistil, kdo způsobil Arianinu smrt. Nechtěl to vědět a ještě méně chtěl, aby mu to Brumbál musel říkat. Konečně věděl, co by byl Brumbál viděl, kdyby se díval do Zrcadlo z Erisedu a také proč měl Brumbál tolik pochopení pro to, co se kolem Harryho rozpoutalo.

Seděli dlouze v tichosti a skuhrání bytosti za nimi je vyrušovalo jen zřídka.

Nakonec řekl: „Grindelwald se snažil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit. Lhal a předstíral, že ji nikdy neměl.“

Brumbál kývl se sklopenýma očima, zatímco na jeho křivém nose se stále třpytily slzy.

„Říká se, že se u něj, zatímco dlel o samotě ve své cele v Nurmengardu, objevily výčitky svědomí. Doufám, že je to pravda. Byl bych rád, kdyby dokázal poznat hrůzu a stud za to, co udělal. Možná, že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus to odčinit … zabránit tomu, aby Voldemort získal Relikvii …“

„… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky,“ odhadoval Harry a Brumbál si lehce otřel oči.

Po další krátké odmlce Harry řekl: „Snažil jste se použít Životodárný kámen.“

Brumbál kývl.

„Když jsem ho po všech těch letech objevil pohřbený v opuštěném Gauntovic domě, Relikvii, po které jsem toužil ze všech nejvíc – i když v mládí ze zcela jiných důvodů – ztratil jsem hlavu, Harry. Úplně jsem zapomněl, že to teď byl i viteál a že prsten nese i kletbu. Zvedl jsem ho a nasadil si ho a na vteřinu se mi zdálo, že jsem viděl Arianu, svoji matku a svého otce, abych jim mohl říct, jak moc mě to mrzí …“

„Byl jsem takový blázen, Harry. Po všech těch letech jsem se nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil Relikvie smrti, což se mi potvrzovalo znovu a znovu, a tohle byl poslední důkaz.“

„Proč?“ řekl Harry. „Bylo to přirozené! Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?“

„Jenom jeden člověk z milionu může Relikvie smrti sjednotit, Harry. Byl jsem hoden vlastnit pouze tu nejbídnější z nich, tu nejméně mimořádnou. Byl jsem hoden vlastnit Bezovou hůlku, ale nikoliv proto, abych se jí chlubil nebo s ní zabíjel. Bylo mi dovoleno si ji podrobit a užívat ji, protože jsem si ji vzal, nikoliv ze zištných důvodů, ale abych před ní ochránil ostatní.“

„Ale plášť, ten jsem si vzal pouze z čiré zvědavosti, a tak mi nikdy nemohl sloužit jako tobě, jeho pravému majiteli. Kámen bych býval použil při pokusu povolat zpět ty, kteří zemřeli, spíše než abych se byl obětoval tak jako ty. Ty jsi ten správný majitel Relikvií.“

Brumbál poplácal Harryho po ruce a Harry se na starého muže podíval a usmál se; nemohl si pomoci. Jak by teď na Brumbála mohl mít vztek?

„Proč jste to udělal tak složité?“

Brumbálův úsměv byl roztřesený.

„Obávám se, že jsem počítal s tím, že tě slečna Grangerová kapku zbrzdí, Harry. Měl jsem strach, že by tvá horká hlava mohla ovládnout tvé dobré srdce. Děsil jsem se, že pokud bys byl seznámen přímo s těmi lákavými předměty, pak bys je mohl uchvátit jako já, v nesprávný čas a z nesprávných důvodů. Pokud se jich chopíš, pak chci, abys s nimi nakládal bezpečně. Jsi pravý pán smrti, protože skutečný pán nehledá únik od Smrti. Je mu jasné, že musí zemřít, a chápe, že jsou na světě daleko, daleko horší věci než je umírání.“

„A Voldemort se nikdy o Relikviích nedozvěděl?“

„Myslím, že ne, protože nepoznal Životodárný kámen a udělal z něj jeden ze svých viteálů. Ale i kdyby o nich věděl, Harry, pochybuji, že by se vůbec o nějakou z nich zajímal, tedy až na tu první. Nikdy by si nebyl pomyslel, že potřebuje plášť a stejně tak kámen, koho by mohl chtít povolat ze smrti? On se mrtvých bojí. On nemiluje.“

„Ale vy jste očekával, že půjde po té hůlce?“

„Byl jsem si jistý, že se o to pokusí poté, co tvá hůlka porazila tu Voldemortovu na hřbitově v Malém Visánku. Nejdříve se obával, že jsi ho porazil díky svým mimořádným schopnostem. Jakmile však unesl Ollivandera, odhalil existenci dvou jader. Myslel, že se tím všechno vysvětluje. Jenže ani vypůjčená hůlka proti té tvé neúčinkovala lépe! Takže Voldemort, namísto aby se ptal sám sebe, jaká z tvých vlastností činí tvoji hůlku natolik silnou, čím jsi obdarován a on ne, se nakonec vydal najít jedinou hůlku, která, jak se říkalo, mohla porazit jakoukoliv jinou. Bezová hůlka se pro něj stala posedlostí, která se rovnala jeho posedlosti tebou. Věřil, že Bezová hůlka odstraní jeho poslední slabost a udělá ho skutečně neporazitelným. Ubohý Severus …“

„Pokud jste se Snapem naplánovali vaši smrt, zamýšlel jste, aby Bezová hůlka připadla jemu, že ano?“

„Připouštím, že to byl můj záměr,“ řekl Brumbál, „ale nefungovalo to, jak jsem předpokládal, že ne?“

„Ne,“ řekl Harry. „Tahle část nefungovala.“

Stvoření za nimi sebou škubalo a sténalo, a Harry s Brumbálem seděli nějaký čas bez toho, aniž by něco řekli. Představa toho, co se bude dít dál, se v následujících dlouhým minutách v Harrym postupně usazovala tak měkce padající sníh.

„Měl bych jít zpět, že?“

„To je na tobě.“

„Mám volbu?“

„Ach, ano,“ usmíval se na něj Brumbál. „Říkal jsi, že jsme na King’s Cross? Myslím, že se můžeš rozhodnout nejít zpět, mohl bys … řekněme … nastoupit na vlak.“

„A kam by mě dovezl?“

„Dál,“ řekl prostě Brumbál.

Znovu nastalo ticho.

„Voldemort má Bezovou hůlku.“

„Pravda. Voldemort má Bezovou hůlku.“

„Ale vy chcete, abych šel zpět?“

„Myslím,“ řekl Brumbál, „že pokud si vybereš cestu zpět, je možnost, že by mohl skončit nadobro. Nemohu to slíbit. Ale, Harry, vím, že se bojíš mnohem méně návratu sem než on.“

Harry se rozhlédl na tu syrově vypadající věc, která se třásla a dusila ve stínu pod vzdálenou židlí.

„Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Při návratu se můžeš postarat o to, aby bylo zmrzačeno daleko méně duší a rozděleno méně rodin. Pokud se ti zdá, že to za to stojí, pak si pro tento okamžik řekněme sbohem.“

Harry kývl a povzdechl si. Opustit toto místo jistě nebude tak těžké jako jít do Zakázaného lesa, ale bylo zde teplo a světlo a klid, a on věděl, že se vydává zpět k bolesti a strachu z dalších ztrát. Vstal a stejně tak i Brumbál a po nějakou dobu se dívali jeden druhému do tváře.

„Povězte mi ještě poslední věc,“ řekl Harry. „Je tohle skutečné? Nebo se to pouze děje uvnitř mé hlavy?“

Brumbál se na něj radostně usmál a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, ačkoliv zářivá mlha znovu přicházela a zakrývala jeho postavu.

„Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“

 

 

 

36. kapitola - Trhlina v plánu

Znovu ležel čelem k zemi. Nosní dírky mu naplnila vůně lesa. Pod tváří cítil chladnou tvrdou zem a nožička brýlí, které se mu při pádu svezly na stranu, se mu zařezávala do spánků. Celé tělo ho bolelo a v místě, kam ho zasáhla smrtící kletba, se mu vytvořila podlitina jako po zásahu pancířem. Ani se nepohnul, zůstal přesně tam, kam dopadl, s rukou ohnutou do podivného úhlu a ústy otevřenými.

Čekal, že uslyší vítězné pokřiky a jásot nad jeho smrtí, ale místo toho se dočkal spěšných kroků, šepotu a znepokojený šum.

„Můj pane… můj Pane…“

Ozvala se Bellatrix skoro jako kdyby promlouvala k milenci. Harry se neodvažoval otevřít oči, ale místo toho nastražil všechny smysly, aby prozkoumal situaci. Jeho hůlka byla stále schovaná v hábitu a vyvíjela tlak na jeho hruď. Mírná vyboulenina v oblasti jeho žaludku mu napovídala, že i Neviditelný plášť zůstává skrytý z dohledu.

„Můj Pane…“

„To by stačilo,“ řekl Voldemort.

Další kroky: několik lidí couvaly pryč z místa. Harry chtěl zoufale vědět, co se děje a proč, a tak na milimetr otevřel oči.

Voldemort se právě zvedal na nohy. Jednotliví Smrtijedi od něj pospíchali pryč a vraceli se k davu, který lemoval mýtinu. Jediná Bellatrix zůstala na místě a klečela vedle Voldemorta.
Harry znovu zavřel oči a vybavoval si, co viděl. Smrtijedi se shlukli kolem Voldemorta, který pravděpodobně spadl na zem. Něco se muselo stát, když na Harryho seslal smrtící kletbu. Spadl Voldemort stejně jako Harry? Vypadalo to tak. Oba na chvíli upadli do bezvědomí a oba se teď probírali…

„Můj Pane, dovolte mi – “

„Nepotřebuji pomoc,“ pronesl Voldemort chladně, a přestože ho Harry neviděl, živě si představil, jak mu Bellatrix podává pomocnou ruku. „Ten kluk… je mrtvý?“

Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. K Harrymu se nikdo nepřibližoval, všichni na něj však upírali pohled a on se strachoval, aby se mu nezačalo cukat oční víčko.

„Ty,“ řekl Voldemort a vzápětí se ozvala rána a slabý výkřik bolesti. „Prohlédni ho. Řekni mi, jestli je mrtvý.“

Harry nevěděl, koho poslal, aby ověřil jeho smrt. Mohl pouze zůstat ležet a se srdcem až v krku očekávat, až ho začnou zkoumat. Zároveň si však uvědomil, a trochu ho to těšilo, že Voldemort se k němu nechce přiblížit, jako by očekával, že něco selhalo…
Harryho obličeje se dotkly ruce jemnější než předpokládal. Zvedla jedno oční víčko, vklouzla pod jeho košili až na hruď a ucítila srdce. Slyšel, jak se ženě zrychlil dech a její dlouhé vlasy ho zašimraly na tváři. Moc dobře si uvědomoval, že cítí, jak mu pod žebry stále buší srdce.

„Je Draco naživu? Je na hradě?“

Šepot byl téměř neslyšitelný; její rty se pohybovaly malinký kousek od jeho ucha a její hlava byla tak nízko, že ho její vlasy skryly před pohledem ostatních.

„Ano,“ vydechl v odpověď.

Svou ruku měla položenou na jeho hrudi tak pevně, až se mu do kůže zarývaly její nehty. Pak se odtáhla a napřímila se.

„Je mrtvý!“ Zvolala Narcissa Malfoyová k pozorovatelům.

A ti pokřikovali, radostně ječeli a dupali nohama. Harry skrz svá oční víčka zahlédl záplavu rudých a stříbrných světelných paprsků vystřelených do vzduchu na znamení vítězství.
Pořád na zemi předstíral smrt, když náhle pochopil. Narcissa věděla, že jediný způsob, jak se s Voldemortovým svolením dostat do Bradavic a najít syna, bylo kráčet mezi vítěznou armádou. Už ji nezajímalo, jestli Voldemort opravdu vyhrál.

„Vidíte?“ překřikoval Voldemort vřavu kolem. „Harry Potter zemřel mojí rukou a žádný živý muž mě teď nemůže ohrozit! Sledujte! Crucio!“

Harry očekával, že jeho tělo nezůstane jen tak ležet na zemi, že ho nejdříve poníží, aby tak potvrdil své vítězství. Vyletěl do vzduchu a stálo ho to všechny síly, aby zůstal ochablý, jenže bolest, kterou očekával, nepřišla. Jednou, dvakrát, třikrát byl vyhozen do vzduchu, brýle mu odletěly a jeho hůlka mu trošku sklouzávala zpod hábitu, ale on pořád vypadal schlíple a bez života. Když naposledy dopadl na zem, mýtinou se nesly výkřiky a jízlivé posměšky.

„Teď,“ řekl Voldemort, „půjdeme do hradu a ukážeme jim, co se stalo jejich hrdinovi. Kdo ponese tělo? Ne – Počkat – “

Ozval se další výbuch smíchu a o chvíli později se kolem Harryho otřásla zem.

„Ty ho poneseš,“ nařídil Voldemort. „V tvém náručí ho bude dobře vidět, že ano? Zvedni svého malého přítele, Hagride. A brýle – nasaď mu brýle – ať ho poznají.“

Někdo mu prudce narazil brýle zpátky na obličej, do vzduchu ho však s opatrností zvedly obrovské ruce. Hagridem otřásaly silné vzlyky a jeho obrovské slzy máčely Harrymu hábit, když ho Hagrid kolébal v náručí. Harry se ani slůvkem či pohybem neodvážil Hagridovi naznačit, že ještě není vše ztraceno.

„Jdeme,“ rozkázal Voldemort a Hagrid klopýtal cestou z lesa a prodíral se skrz blízké stromy. Harryho vlasy a hábit se zachytávaly o větve, ale on nehybně ležel s pusou otevřenou a očima zavřenýma. Mezitím, co všude kolem jásali Smrtijedi a Hagrid slepě vzlykal, nikdo ve tmě se nepodíval, aby se ujistil, jestli v obnaženém krku Harryho Pottera netepe život…

Podél Smrtijedů kráčeli dva obři. Jak procházeli lesem, vylamovali stromy a dělali takový rámus, až se ptáci rozletěli do oblak a vítězoslavný jásot Smrtijedů zanikl. Vítězný průvod pochodoval směrem k otevřenému prostranství a Harry si díky větší intenzitě světla, které mu pronikalo skrz zavřená víčka, uvědomil, že les zde již není tak hustý.

„BANG!“

Hagridův neočekávaný výkřik donutil Harryho, aby otevřel oči.

„Jseš teď šťastnej, co, že ste nebojovali, ta vaše srabácká hromada kobylek? Jseš teď šťastnej, že Harry Potter je m – mrtvý…?“

Hagrid nemohl dál pokračovat a znovu propukl v pláč. Harry přemítal, kolik asi kentaurů sledovalo jejich procesí, ale neodvažoval se otevřít oči. Když kentaury míjeli, někdo ze Smrtijedů je počastoval několika urážkami. O něco později Harry vnímal čerstvý vzduch a domyslel si, že dorazili na okraj Lesa.
„Stát.“

Harry si myslel, že Hagrida donutili, aby se podrobil Voldemortovým příkazům, protože se trošku zakymácel. Na místě, kde stáli, je nyní obklopil chlad a Harry uslyšel chraplavý dech mozkomorů, kteří střežili krajní stromy. Už na něj nebudou působit. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman proti nim, jako kdyby otcův jelen držel stráž v jeho srdci.
Někdo prošel blízko Harryho a on věděl, že to byl Voldemort, protože o chvíli později promluvil hlasem zesíleným kouzlem, takže se rozléhal po celých pozemcích, až Harrymu praskaly bubínky.

„Harry Potter je mrtev. Byl zabit, když se snažil utéct, aby se zachránil, a vy jste mezitím za něj pokládali životy. Přinášíme vám jeho tělo jako důkaz, že váš hrdina odešel.
Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste půlku vašich bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a s vaším Chlapcem, který přežil, je konec. Už nebude žádná další válka. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, muž, žena či dítě, bude zavražděn, stejně jako všichni členové jeho rodiny. Nyní vyjděte ven z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a vy se k nám připojíte a společně vytvoříme nový řád.“

Jak na pozemcích, tak i na hradě bylo ticho. Voldemort byl teď tak blízko, že se Harry neodvažoval znovu otevřít oči.

„Pojď,“ řekl Voldemort, vyšel dopředu a Hagrid ho nuceně následoval.

Harry nyní na malou škvírku otevřel oči. Voldemort před nimi kráčel dlouhými kroky, kolem ramen měl obtočeného velkého hada Naginiho, kterého vypustil z očarované klece. Harry však neměl možnost vytáhnout hůlku ukrytou v záhybech svého hábitu, aniž by si toho nevšiml nikdo ze Smrtijedů, kteří kolem nich pochodovali pomalu se rozednívající temnotou.

„Harry,“ vzlykal Hagrid. „Ach, Harry… Harry…“

Harry znovu pevně zavřel oči. Věděl, že se přibližují k hradu a nastražil uši, aby mezi veselými hlasy Smrtijedů a jejich těžkých kroků rozeznal jakékoli známky života.

„Stát.“

Smrtijedi se zastavili. Harry slyšel, jak se rozprostírali do řady před hlavní branou do školy. Dokonce i přes zavřená víčka viděl rudý záblesk, který na něj proudil ze Vstupní síně. Čekal. Každým okamžikem ho lidé, za které se snažil položit život, uvidí ležet zdánlivě mrtvého v Hagridově náručí.

„NE!“

Výkřik byl o to děsivější, že by si Harry nikdy ani ve snu nepředstavil, že profesorka McGonagallová je schopná vydat takový zvuk. Blízko zaslechl smích jiné ženy a bylo mu jasné, že se Bellatrix baví jejím zoufalstvím. Znovu se úkosem podíval a v jedné vteřině viděl, jak se brána plní lidmi, kteří přežili bitvu, a přišli, aby se postavili svým přemožitelům a aby se na vlastní oči ujistili, že Harry zemřel. Voldemort stál před ním a jedním prstem hladil Naginimu hlavu. Znovu zavřel oči.

„Ne!“
„Ne!“

„Harry! HARRY!“

Hlasy Rona, Hermiony a Ginny byly ještě horší než McGonagallové; Harry chtěl zoufale zavolat v odpověď, přesto dál mlčky ležel, i když mu to trhalo srdce. Dav pozůstalých na Smrtijedy křičel a řval nadávky, dokud –

„TICHO!“ zaječel Voldemort, ozval se výbuch, objevil se záblesk jasného světla a všichni byli umlčeni. „Je po všem! Slož ho na zem, Hagride, k mým nohám, kam patří!“
Harry cítil, jak ho položil na trávu.

„Vidíte?“ řekl Voldemort a kráčel dopředu a dozadu vedle místa, kde Harry ležel. „Harry Potter je mrtvý! Rozumíte, vy oklamaní? Vždycky byl jenom nicka, chlapec, který se spoléhal, že ostatní se pro něj obětují!“

„Porazil tě!“ zaječel Ron, kouzlo se zrušilo a obránci Bradavic na chvíli znovu křičeli a řvali, než je umlčel ještě silnější výbuch.

„Byl zabit, když se snažil proplížit pryč ze školních pozemků,“ pokračoval Voldemort, který si liboval ve své lži, „zabit, když se snažil sám zachránit – “

Voldemort náhle přestal: Harry uslyšel šarvátku a jekot, následoval další výbuch, záblesk a bolestný výkřik. Otevřel oči na tu nejmenší skulinku. Někdo z davu se uvolnil a vrhnul se na Voldemorta. Harry spatřil, jak na zem dopadá odzbrojená postava, jejíž hůlku Voldemort odhodil a začal se smát.

„A kdopak je tohle?“ zeptal se svým měkkým hadím sykotem. „Kdo se nabídl demonstrovat ostatním, co se stane těm, kteří budou pokračovat v prohrané bitvě?“
Bellatrix se zálibně usmála.

„To je Neville Longbottom, můj Pane! Ten kluk, co dělal Carrowovým takové problémy! Syn bystrozorů, pamatujete?“

„Ach, ano, pamatuji se,“ pokýval Voldemort hlavou a pohlédl na Nevilla, který se zvedal zpátky na nohy a stojí neozbrojený a nechráněný mezi pozůstalými a Smrtijedy. „Ale ty jsi čisté krve, že, můj statečný chlapče?“ tázal se Voldemort Nevilla, který mu stál tváří v tvář a prázdné ruce zatínal v pěst.

„A co když ano?“ odvětil Neville hlasitě.

„Máš odvahu a velkého ducha, pocházíš ze vznešeného rodu. Budeš váženým Smrtijedem. Takové potřebujeme, Neville Longbottome.“

„Radši skončím v pekle, než bych se k tobě přidal,“ řekl Neville. „Brumbálova armáda!“ zakřičel a odpověděl mu pokřik davu, který Voldemortovo kouzlo nebylo schopné utišit.

„Velice dobře,“ řekl Voldemort a Harry cítil z jeho hlasu větší nebezpečí než z té nejsilnější kletby. „Pokud je tohle tvé rozhodnutí, Longbottome, navrátíme se k původnímu plánu. Na tvou hlavu,“ pronesl tiše, „teď.“

Harry stále pozoroval dění okolo skrz své řasy a tak teď viděl, jak Voldemort mávl hůlkou. O pár vteřin později se z jednoho rozbitého okna vynořilo něco, co vypadalo jako znetvořený pták, prolétlo to pološerem a přistálo Voldemortovi v ruce. Zatřásl se špinavým předmětem za jeho špičatý konec a pak už jen ve vzduchu volně visel, prázdný a rozedraný Moudrý klobouk.

„V Bradavicích už nebude žádné Zařazování,“ řekl Voldemort. „Už nebudou žádné koleje. Všichni ponesou znak, symbol a barvy mého vznešeného předka, Salazara Zmijozela, že, Neville Longbottome?“

Namířil hůlku na Nevilla, který ztuhnul, a pak mu narazil Kloubouk na hlavu, až mu sklouznul dolů přes oči. V přihlížejícím davu se někdo hýbal, takže Smrtijedi pozvedli hůlky jako jeden muž a drželi obránce Bradavic v úzkých.

„Neville vám nyní bude demonstrovat, co se stane každému hlupákovi, který mi bude vzdorovat,“ dokončil Voldemort a jedním pohybem hůlky zapálil Moudrý klobouk.
Svítání naplnily výkřiky, Neville seděl přikován na místo a byl v plamenech. Harry už to nemohl vydržet, musel jednat –

A najednou se událo mnoho věcí zároveň.

Uslyšeli ryk ze vzdálené hranice školy, který zněl jako kdyby se stovka lidí hrnula přes nedozírné zdi, hnali se směrem k hradu a vydávali hlasité bojové výkřiky. Ve stejnou chvíli se zpoza hradu vynořil Dráp a zavřískal,

„HAGGER!“

Na jeho vřískot mu odpovědělo volání Voldemortových obrů: běželi k Drápovi jako stádo slonů, kteří způsobují zemětřesení. Pak byly slyšet kopyta, brnkání tětiv luků, vzduchem létaly šípy a dopadaly mezi Smrtijedy, kteří vykřikli překvapením a zrušili řady. Harry vytáhl z hábitu Neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vyskočil na nohy, když se Neville také pohnul.
Neville se pohotově osvobodil od kouzla Úplného spoutání, hořící klobouk z něj spadl a on z jeho hlubin vytáhl něco stříbrného, se zářivým rubínovým jílcem –

Seknutí stříbrné čepele nemohlo být slyšet mezi výkřiky blížícího se davu, údery obrů a úprkem kentaurů, ale přesto přitáhlo pohledy všech. Jediným úderem Neville usekl hlavu obrovského hada, která vyletěla vysoko do vzduchu, zářila ve světle vycházejícího ze Vstupní síně a Voldemortova ústa se otevřela v záchvatu zuřivosti, který nikdo nemohl slyšet. Hadovo tělo dopadlo na zem k jeho nohám –

Harry, který se schovával pod Neviditelným Pláštěm, vyčaroval mezi Nevillem a Voldemortem Štítové kouzlo, ještě než ten druhý pozdvihl hůlku. A pak přes všechny výkřiky a řev a burácivý dusot zápasících obrů se ozval Hagridův hlas.

„HARRY!“ zakřičel Hagrid, „HARRY – KDE JE HARRY?“

Zavládl chaos. Útočící kentaurové napadávali Smrtijedy, každý se snažil uniknout dusajícím nohám obrů a blíž a blíž burácely posily, které přišly kdo ví odkud. Harry spatřil tvory s obrovskými křídly, jak se vznáší kolem hlav Voldemortových obrů, testrálové a hipogryf Klofan jim vyškrábali oči, zatímco Dráp je mlátil a bušil do nich. Nyní byli kouzelníci, obránci Bradavic stejně jako Voldemortovi Smrtijedi, donuceni se vrátit zpátky do hradu. Harry vysílal kletby a zaklínadla na každého Smrtijeda, kterého viděl a oni se hroutili, aniž by věděli co nebo kdo je srazil, a jejich těla byla zašlapávána ustupujícím davem.

Harry, stále ještě schovaný pod Neviditelným Pláštěm, vrazil do Vstupní síně: hledal Voldemorta a viděl ho na druhé straně místnosti, jak ze své hůlky vysílá kouzla, ustupuje do Velké síně a ječí rozkazy na své následovníky a zároveň vrhá kletby nalevo napravo. Harry vyčaroval další štíty a Voldemortovy případné oběti, Seamus Finnigan a Hannah Aboottová, proběhli kolem něj a přidali se k boji, který se vevnitř odehrával.

Nyní přibyli další, dokonce ještě více lidí spěchalo nahoru po schodech, a Harry spatřil Charlieho Weasleyho, jak předbíhá Horace Křiklana, který měl na sobě pořád ještě své sametové pyžamo. Zdálo se, že se vrátili v čele něčeho, co se zdálo být rodinami a přáteli snad každého Bradavického studenta, který zůstal a bojoval, po boku prodavačů a obyvatel Prasinek. Ze dveří vedoucích do kuchyně, které byly za Harrym, vrazili do haly s hlasitým dusotem kopyt kentauři Bane, Ronan a Magorian.

I Bradavičtí domácí skřítci se začali hemžit kolem, řvali, mávali noži a sekáčky na maso, a v jejich čele byl Krátura s medailonem Reguluse Blacka. Jeho hlas byl slyšet i přes okolní hluk: „Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána, ochránce domácích skřítků! Bojujte proti Temnému pánu ve jménu statečného Reguluse! Bojujte!“

Bodali a sekali do nohou Smrtijedů, jejich úzké tváře byly plné zuřivosti, a kamkoli se Harry podíval, viděl Smrtijedy, kteří padali na zem pod náporem nepřátel, zasahováni kouzly a šípy z luků, bodáni do nohou skřítky, nebo se prostě jen pokoušeli o útěk, ale byli pohlceni přibíhajícími hordami.

Nebyl to však konec. Harry spěchal mezi duelisty a zmítajícími se vězni až do Velké síně.

Voldemort byl uprostřed bitvy, zasahoval a srážel všechny v dosahu. Harry nemohl bezpečně zamířit, a tak se probojovával blíže a blíže k němu. Velká síň začínala být přeplněna, jak se do ní bez ustání hrnuli další a další bojeschopní jedinci.

Harry viděl George a Lee Jordana, jak srazili k zemi Yaxleyho, viděl padnout Dolohova poraženého Kratiknotem, viděl Waldena Macknaira, jak ho Hagrid hodil přes celou místnost, narazil do kamenné zdi na druhé straně a v bezvědomí se svezl na zem. Viděl Rona a Nevilla, kteří složili Fenrira Šedohřbeta. Aberforth omráčil Rookwooda, Arthur a Percy porazili Thickneseeho a Lucius a Narcissa Malfoyovi běhali skrz dav, ani se nepokoušeli bojovat, a volali svého syna.

Voldemort bojoval s McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym najednou, ve tváři měl nenávist když kolem něho běhali a útočili, a on je nemohl dorazit...

Bellatrix také ještě bojovala, několik metrů od Voldemorta, a stejně jako její mistr soupeřila se třemi protivníky najednou: Hermiona, Ginny a Lenka útočily ze všech sil, avšak boj byl vyrovnaný. Harry se přestal soustředit na svůj cíl, když spatřil Smrtící kletbu letící tak těsně kolem Ginny, že unikla smrti jen o několik centimetrů...

Změnil směr, vydal se místo k Voldemortovi k Bellatrix, avšak než stihl urazit pár kroků, byl odstrčen stranou.

„MOJI DCERU NECH BÝT, TY DĚVKO!“

Paní Weasleyová za běhu odložila svůj plášť, aby si uvolnila ruce, a Bellatrix se při pohledu na svého nového protivníka hlasitě rozesmála.

„UHNĚTE MI Z CESTY!“ zaječela paní Weasleyová na tři děvčata, a rychlým mávnutím hůlky začala duel. Harry se zděšením a obavami sledoval Molly Weasleyovou, jejíž hůlka začala s neuvěřitelnou rychlostí kmitat vzduchem, a Bellatrix Lestrangeovou, které úsměv zmrzl na rtech. Paprsky světla létaly z obou hůlek a podlaha kolem obou čarodějek byla zničena. Obě ženy se snažily zabít.




„Ne!“ křikla paní Weasleyová, když jí pár studentů přiběhlo na pomoc. „Vraťte se! Běžte zpátky! Ta je moje!“

Stovky lidí stály podél zdí a sledovaly dva boje - Voldemorta a jeho tři protivníky, Bellatrix a Molly. Harry stál neviditelný uprostřed mezi nimi a chtěl zaútočit, ale ještě je ochraňoval, protože si nebyl jistý, jestli by nezasáhl nevinné.

„Co se stane s tvými dětmi, až tě zabiju?“ vysmívala se Bellatrix stejně šíleně jako její pán a poskakovala, když kolem ní tančily Molliny kletby. „Až bude maminka pryč jako Fredík?“

„Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!“ zakřičela paní Weasleyová.

Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj.

Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce.

Bellatrix zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo, a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a Voldemort zařval.

Harry se cítil, jakoby se dal do pohybu: viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.

„Protego!“ zvolal Harry a ochranné kouzlo se rozložilo uprostřed sálu. Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho, který si konečně sundal neviditelný plášť.

Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu: "Harry!" "On je naživu!" ihned umlkly. Dav se bál. Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho.

„Nechci, aby mi někdo pomáhal," řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky. "Má to tak být. Mám to být já.“

Voldemort zasyčel.

„Potter to tak nemyslel,“ řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené. „Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?“

„Za nikoho,“ řekl Harry jednoduše. „Nemáš žádné další viteály. Jen ty a já. Jeden nemůže žít, když je druhý naživu, a jeden z nás z toho vyvázne...“

„Jeden z nás?“ zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo bylo napjaté a měl strnulý pohled. Had, který se chystá zaútočit. „Myslíš, že to budeš ty, že? Chlapec, který zůstal náhodou naživu, protože Brumbál tahal za provázky?“

„Náhoda? Byla to náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?" zeptal se Harry. Stále se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře. "Náhoda, když jsem se rozhodl bojovat na tom hřbitově? Náhoda, když jsem se dnes neubránil, stále jsem naživu a znovu jsem se vrátil bojovat?“

„Náhody!“ zakřičel Voldemort, ale stále nezaútočil. Sledující dav byl přimražený, jakoby zkamenělý. A zdálo se, že kromě těch dvou v sále nikdo nedýchal.

„Náhoda, šance a fakt, že ses krčil a fňukal za sukněmi lepších mužů a žen. Nechal jsi mě je zabít místo tebe!“

„Dnes v noci už nikoho nezabiješ,“ řekl Harry, když kráčeli dokola a dívali se z očí do očí - zelené do červených. „Už nikdy nebudeš schopen nikoho zabít. Ještě nechápeš? Byl jsem připraven zemřít, abys jim už neubližoval -“

„Ale neumřel jsi!“

„- chtěl jsem, a to stačí. Udělal jsem to,co má matka. Jsou před tebou chráněni. Nevšiml sis, že žádné z tvých kouzel, které jsi na ně seslal, je nesvázalo? Můžeš je mučit. Nemůžeš se jich ale dotknout. Nepoučil ses ze svých chyb, Raddle, že?“

„Troufáš si -“

„Ano, troufám, " řekl Harry. „Vím věci, které nevíš, Tome Raddle. Vím spoustu důležitých věcí, které ty ne. Chceš nějakou slyšet, než uděláš další chybu?“


Voldemort nemluvil, ale chodil v kruhu a Harry ho viděl dočasně hypnotizuje pohledem, obrátil se k němu se spokojeným výrazem ve tváři, že si Harry myslel, že už zná to tajemství...„Je to opět láska?“ řekl Voldemort, na jeho obličeji se objevil výsměch. „Brumbálovo řešení, láska, kterou prohlašoval i před smrtí, ale láska nezabránila tomu, aby nespadl z věže a nezabilo ho to, jako starou voskovou figurínu. Láska, která mi nezabránila zabít tvoji mudlovskou matku jako švába. Pottere a nikdo tě nemá rád tolik, aby se sem dostavil a postavil se proti mně. Takže co teď mělo zastavit tvoji smrt?„Jedna věc,“ řekl Harry a zatím co kolem sebe kroužili a zahleděni do sebe přemýšleli o posledním tajemstvím.„Láska tě teď nezachrání,“řekl Voldemort,“musíš teď doufat, že ovládáš více magii než já a že máš silnější magické zbraně.“„Věřím v oboje,“ řekl Harry a viděl záblesk překvapení ve Voldemortově tváři, ale ten náhle zase zmizel a Voldemort se začal smát a jeho smích byl strašidelnější než jeho jekot, znělo to, jako by byl duševně chorý, jeho hlas se ozýval po celé ztichlé Haly.„Myslíš si, že ovládáš lépe magii než já?“ řekl. „Než Já, než Lord Voldemort, který ovládá takovou magii, o které se Brumbálovi jen mohlo zdát?“„Ano, snil o tom,“řekl Harry,“ ale věděl více než ty, věděl více, aby věděl, že nesmí dělat to, co ty.“
„Myslíš, že byl slabý“ zařval Voldemort,“tak slabý, aby se odvážil postavit tomu, co mělo být jeho, co mělo být moje.“
„Ne, byl chytřejší než ty,“ řekl Harry, „lepší kouzelník, lepší člověk.“
„Zasloužil jsem se o smrt Albuse Brumbála!“
„To si jenom myslíš,“ řekl Harry, „ale mýlíš se.“Poprvé po dlouhé době koukající se postavy z obrazů zadrželi dech.„Brumbál je mrtev!“ vyštěkl Voldemort, „ má hrob na Bradavických pozemcích,viděl jsem ho Pottere, už se nikdy nevrátí!“„Ano Brumbál je mrtev,“ řekl klidně Harry, „ale ty ses nepřičinil o jeho smrt.“„Vybral si vlastní způsob smrti, vybral jsi ho pár měsíců předtím než zemřel, všechno udělal člověk, o kterým jsi si myslel, že je tvým člověkem.“
„Co si to vymýšlíš,?“řekl Voldemort, ale stále nespouštěl svoje rudé oči z Harryho.„Severus Snape nebyl tvým člověkem,“ řekl Harry, „pracoval pro Brumbála. Byl Brumbálův od té doby, co jsi začal pást po mé matce. Nikdy jsi si toho nevšiml, protože tomu nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapova Patrona, že ne Raddle?“Voldemort neodpověděl, ale stále kolem něho kroužil v kruhu.„Snapův Patron je laň, stejně jako mé matky,“ řekl Harry, „stejně jako mé matky, protože ji celý život miloval, už od té doby, co byli malí. Ale mohl jsi si toho všimnout,“ řekl Harry a viděl, jak Voldemortovi zahořely nozdry, „ měl si to pochopit, když tě žádal, abys ušetřil její život.“„Jen ji obdivoval,to je všechno!“ ušklíbnul se Voldemort, „ když zemřela, řekl, že je to jen další ženská, nečistá krev..“
„Samozřejmě, že ti to takhle řekl,“řekl Harry,“ ale byl Brumbálův špión od té doby, co jsi ji napadl, a pracoval potom pořád jen pro něho. Brumbál zemřel, až si o to Snapea požádal!“„Na tom nezáleží!“ ječel Voldemort, který předtím pozorně poslouchal každé jeho slovo, ale nyní propuknul v bláznivý smích. „Nezáleží na tom, jestli byl Brumbálův nebo můj nebo jaké nepříjemné překážky mi stavěl do cesty. Zničil jsem ho, jako jsem zničil tvoji matku, Snape opět vsadil na velkou Lásku. Všechno to dává smysl, ale Pottere, spoustu věcem ještě nerozumíš.“
„Brumbál se snažil udržet Nejmocnější hůlku ode mě! Myslel si, že Snape bude pro ni dobrý pán! Ale stejně jsem ji získal, malý kluku,dosáhl jsem toho dříve, než jsi ji mohl získat ty, pochopil jsem celou pravdu dříve, než jsi ji pochopil ty. Zabil jsem před třemi hodinami Snapea a Nejmocnější hůlka, Smrtící hůlka, Hůlka osudu je opravdu moje! Brumbálův plán vyhořel, Harry Pottere!


„Jasně, že ano.“ řekl Harry. „Máš pravdu. Ale ještě předtím, než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti zamyslet se nad tím, co jsi udělal . . . . Přemýšlej a zkus trochu zpytovat svědomí Raddle . . .“ „Co to má znamenat?!“

Ze všech věcí, které mu řekl, toto zasáhlo Voldemorta nejvíc. Harry viděl, jak mu kůže kolem očí zbělala.

„Je to tvá poslední šance,“ pokračoval Harry, „to je vše, co ti zbylo. . . . viděl jsem, co se ti jinak stane. . . . bud‘ chlap . . zkus. . . zkus trochu zalitovat. . . .“

„Ty se opovažuješ --- ?“ řekl Voldemort znovu.

„Ano,“ řekl Harry, „protože Brumbálův poslední plán nebyl mířen jen na mě. Ale také na tebe Raddle.“

Voldemortova ruka se třásla na Starší hůlce a Harry uchopil Dracovu hůlku velice pevně.

„Ta hůlka stále nefunguje, tak jak má, protože jsi zabil špatnou osobu. Severus Snape nikdy nebyl pravý vlastník té hůlky. On nikdy neporazil Brumbála.“

„On ho zabil --- „

„Neposlouchal jsi mě? Snape nikdy nepřemohl Brumbála! Brumbálova smrt byla součást jejich plánu! Brumbál měl zemřít, neporažen, poslední vlastník hůlky! Kdyby vše šlo podle plánu, tak síla hůlky by zemřela spolu s ním!“

„Ale potom, Pottere, Brumbál byl tak hodný, že mi tu hůlku dal!“ Voldemortův hlas byl plný zlomyslného potěšení. „Ukradl jsem hůlku z hrobu jejího posledního vlastníka! Ukradl jsem ji i přes přání jejího posledního pána! Síla hůlky je nyní má!“

„Ty jsi to pořád nepochopil, že ne Raddle? To že máš hůlku v ruce nestačí, neznamená to, že je tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? hůlka si vybírá kouzelníka . . . Starší hůlka si vybrala nového vlastníka předtím, než Brumbál zemřel, někoho, kdo na ni od té doby ještě ani nesáhl. Nový vlastník sebral Brumbálovi hůlku proti jeho vůli, nikdy si vlastně neuvědomil, co udělal nebo, že nejnebezpečnější hůlka na světe je teď jeho . . .“
Voldemortův hrudník se zvedal a klesal, Harry cítil, že brzy zaútočí.

„Pravý vlastník Starší hůlky je Draco Malfoy.“

Na chvilku byl ve Voldemortově tváři vidět strach, ale hned zmizel.
„Záleží na tom vůbec?“ řekl potichu. „I když budeš mít pravdu Pottere, nedělá to žádný rozdíl mezi mnou a tebou. Už nemáš hůlku z fénixe: Náš duel bude o zkušenosti . . . a až tě zabiji, dojdu si pro Draca Malfoye . . .“

„Ale na to je už pozdě,“ řekl Harry. „Propásl jsi svou šanci. Já jsem přemohl Draca již před týdny. Vzal jsem mu hůlku“
Harry zamával s hůlkou, kterou držel v ruce a cítil jak se na ni upnuly zraky všech v hale.
„Na tom vše záleží, ne?“ zašeptal Harry. „Ví hůlka v tvé ruce, že její poslední vlastník byl přemožen? Protože jestli ano . . . Já jsem nyní její pravý vlastník.“
Náhle záblesk červeného světla ozářil jejich tváře jako vycházející slunce.

Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet,svírajíc Dracovu hůlku:

“Avada Kedavra!”

“Expelliarmus!”

Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jakoby označovaly místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Starší hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít.

A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná. Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.

Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát. První kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a byli to jejich ruce, které se kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly. Ginny, Neville, a Lenka tu byli, pak také všichni Weasleyové a Hagrid, Kingsley a McGonagallová a Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo, z toho co křičeli, nemluvě o všech co ho poplácávali, stovky lidí se na něj tlačili, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil ---

Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice, a Velká síň zaplanul světlem.
Harry byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin, a že si přál být ve společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo. Musel hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku, sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky, a poslouchat také novinky ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem.

Očarovaní kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel.

Odnesli Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním. McGonagallová nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci. Firenze ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci, duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.

Po chvíli, vyčerpaný, Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky. „Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč,“ řekla.

„Přesně to bych si přál,“ odpověděl jí.

„Odlákám jejich pozornost,“ řekla Lenka. „Použij svůj plášť.“

Než stačil něco říct, Lenka zařvala, „Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!” ukazujíc na
okno, všichni ,kteří jí slyšeli, se tam podívali,

Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si.

Teď mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní promluvit později, hodiny, dny, možná roky které sní bude moci mluvit. Viděl Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly, uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl rodiny, které byly spolu a nakonec,
uviděl ty dva, které chtěl vidět nejvíc.

„To jsem já,“ zamumlal, krčíc se mezi nimi. „Půjdete se mnou?“
Oba se najednou zvedli, a společně, Ron a Hermiona opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:







Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!







„On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?“ řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.

Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové. Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu. Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící Chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.

„Můžeme jít nahoru?” zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.

„samozřejmě,”zamručel chrlič.

Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota ---

Ale byl to aplaus.

Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni. Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem: „ Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut.“
Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu, a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem jako zpěv Fénixe.
Nakonec Harry pozvednul své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi. A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.
„Tato věc byla skryta ve Zlatonce,“ začal. „Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?“
„Můj drahý chlapče,“ řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali.

„Udělal jsem moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?“
„Nikdo další,“ řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.
„Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek,“ řekl Harry a osvítil Brumbála.
„ Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále.“
„A pak tam byla tato.“

Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ní podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.
„Nechci ji, “ řekl Harry.

„Cože?" řekl hlasitě Ron. "Nejsi hloupej? “

„Já vím, že je mocná, “ řekl Harry unaveně, "ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže..."Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera. Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné. Vše, co věděl bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.
Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku starodávné hůlky a řekl: "Reparo."
Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jakoby hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.

„Dám Starodávnou hůlku tam,“ řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec.“ Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.

„Jsi si jistý?“ řekl Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.

„Myslím, že má Harry pravdu," řekla tiše Hermiona.

„Z té hůlky je víc škody, než užitku, “ řekl Harry. „A upřímně řečeno, “ otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svou postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, „potíží jsem měl v životě už dost. “

Epilog

Ten rok začal podzim o něco dříve. První zářijové ráno bylo chladné a čerstvé jako jablíčko, a rodinka si to vyšlapovala dunící ulicí směrem k velkému začouzenému nádraží, kouř z výfuků aut a dech chodců se ve studeném vzduchu třpytil jako pavučinky. Dvě velké klece chrastily na vršku plně naloženého vozíku, který tlačili rodiče, sovy uvnitř horlivě houkaly, a dívka s červenými vlasy šla smutně za svým bratrem, ruku v ruce se svým otcem.

„Už to nebude dlouho trvat a pojedeš také,“ řekl jí Harry.

„Dva roky,“ posmrkávala Lily. „Já ale chci jet už teď!“

Ostatní cestující zvědavě okukovali sovy, když mezi nimi rodina kličkovala vstříc přepážce mezi nástupišti devět a deset. Albusův hlas se i přes okolní hluk nesl zpět k Harrymu; jeho syn pokračoval v rozhovoru, který započal již během jízdy autem.

„Já nechci! Já nechci být ve Zmijozelu!“

„Jamesi, nech toho,“ řekla Ginny.

„Já pouze řekl, že by tam mohl být,“ řekl James a s úšklebkem pohlédl na svého bratra. „Na tom není nic špatného. On by se přeci klidně mohl dostat do Zmi - “
James zachytil pohled své matky a raději zmlkl.

Pět Potterových se blížilo k přepážce. S nepatrně povýšeným pohledem se James ohlédl na svého mladšího bratra, vzal si od matky vozík, rozběhl se a o chvilku později zmizel.

„Budete mi psát, že ano?“ Zeptal se najednou svých rodičů Albus a využil tím momentální nepřítomnosti svého bratra.

„Každý den, když budeš chtít,“ řekla Ginny.

„Ne zrovna každý den,“ řekl Albus potichu. „James říkal, že většina dětí dostává dopisy od rodičů jen jednou za měsíc.“

„My jsme Jamesovi minulý rok psali třikrát týdně,“ doplnil Harry. „Je to vtipálek, tvůj bratr.“
Bok po boku zatlačili i na druhý vozík a postupně nabírali rychlost. Když dosáhli přepážky, Albus ucuknul, žádný náraz však nepřišel. Místo toho se rodina vynořila na nástupišti devět a tři čtvrtě, které bylo skryto v husté bílé páře, jež proudila z komínů zářivě červeného Bradavického spěšného vlaku.

Neurčité skupinky lidí se hemžily v mlze, v níž před chvílí zmizel i James.
„Kde jsou?“ zeptal se Albus znepokojeně a zíral na nejasné postavy, které kolem nich procházely, když kráčeli podél nástupiště.

„My je najdeme,“ řekla Ginny klidně.

Ale pára byla tak hustá, že bylo nemožné rozpoznat jakoukoliv tvář. Odděleny od svých majitelů, zněly hlasy abnormálně hlasitě. Harry si myslel, že zaslechl Percyho hlasitě promlouvat o Vyhlášce o košťatech, a byl celkem rád, že se díky tomu nemusí zastavovat a zdravit ho.

„Myslím, že jsou támhle, Ale,“ řekla najednou Ginny.

Skupina čtyř lidí stojící těsně vedle posledního vagónu se postupně vynořovala z mlhy. Když se jim jejich tváře dostaly na dohled, vydali se Harry, Ginny, Albus a Lily přímo k nim.

„Ahoj,“ řekl Albus, znějící najednou naprosto uvolněně.
Rose, oblečená do svého zbrusu nového bradavického hábitu, se na ně radostně usmála.

„S parkováním vše v pořádku?“ zeptal se Ron Harryho.

„Já jsem parkoval dobře. Hermiona nemohla pochopit, jak jsem mohl projít mudlovské testy na řidičák, chápeš to? Ona si myslela, že jsem na toho komisaře použil matoucí kouzlo.“

„Ne, to si nemyslím,“ řekla Hermiona. „Mám v tebe naprostou důvěru.“

„Pokud se toho týče, já na něj ale opravdu použil matoucí kouzlo,“ zašeptal Ron Harrymu, když společně nakládali Albusův kufr a sovu do vlaku. „Jen jsem se zapomněl podívat do zpětného zrcátka, ale to jsem nakonec vyřešil Všepozorujícím kouzlem.“

O trochu dále na nástupišti našli Lily a Huga, Roseina mladšího bratra, kteří právě živě diskutovali o koleji, do níž by chtěli být zařazeni až půjdou do Bradavic.

„Pokud se nedostaneš do Nebelvíru, vydědím tě,“ řekl Ron. „Ale to samozřejmě není žádný nátlak.“

„Rone!“

Lily a Hugo se smáli, ale Albus a Lily se tvářili vážně.

„On to tak nemyslel,“ řekly Hermiona a Ginny, ale Ron už se o to přestal zajímat.
Zachytil Harryho pohled a jeho kývnutí k místu asi padesát metrů vzdálenému. Mlha na chvilku prořídla, a tak tam mohli zahlédnout obrysy tří postav.

„Podívej, kdopak tu je.“

Draco Malfoy tam postával se svou manželkou a synem, tmavý plášť zapnutý až ke krku. Jeho vlasy již poněkud ustoupily, což zdůraznilo jeho špičatou bradu. Nový chlapec se Dracovi podobal stejně, jako se Albus podobal Harrymu. Draco na sobě zachytil Harryho, Ronův, Hermionin a Ginnin pohled, stroze kývnul a znovu se otočil.

„Takže to je ten malý Scorpius,“ zamumlal Ron. „Buď si jistá, že ho překonáš ve všech zkouškách, Rosie. Ještě žes zdědila mozek své matky.“

„Rone, proboha,“ řekla Hermiona, napůl vážně, napůl pobaveně. „Nesnaž se je poštvat proti sobě ještě, než začne škola!“

„Máš pravdu, promiň,“ řekl Ron, ale stejně si nemohl pomoci a dodal: „Ale nechovej se k němu až moc přátelsky, Rosie. Dědeček Weasley by ti nikdy neodpustil, kdyby sis vzala čistokrevného kouzelníka.“

„Hej!“

Nyní se znovu objevil James; již zbaven svého kufru, sovy a vozíku a evidentně plný mnoha nových informací.

„Teddy je tu taky,“ řekl bez dechu a ukazoval přes své rameno do stoupajících obláčků páry. „Koukněte! A schválně, co myslíte, že dělá? Mucká se s Victoire!“

Zíral na rodiče, viditelně zklamán jejich nedostatečným zájmem.

„Náš Teddy! Teddy Lupin! Mucká se s naší Victoire! S naší sestřenkou! A já se Teddyho zeptal, co to dělá - “

„Tys je vyrušil?“ řekla Ginny. „Ty jsi úplně stejný jako Ron - “

„- a on mi řekl, že ji jenom přišel vyprovodit! A pak mi řekl, ať jdu pryč. On se s ní mucká!“ dodal James, jako by si myslel, že to neřekl dostatečně zřetelně.

„Jů, to by bylo úžasné, kdyby se vzali!“ zašeptala Lily ve vytržení. „Teddy by pak byl opravdový člen naší rodiny!“

„Už teď u nás večeří více jak čtyřikrát týdně,“ řekl Harry. „A proč mu tedy nenabídnout, aby u nás bydlel a bylo by to, co ty na to?“

„Jé!“ řekl James nadšeně. „Mně nevadí, když budu bydlet v pokoji společně s Alem - Teddy si klidně může vzít můj pokoj!“

„Ne,“ řekl Harry pevně, „vy dva byste měli společný pokoj pouze tehdy, kdybych chtěl zbořit dům.“

Zkontroloval staré otlučené hodinky, které dříve patřily Fabianu Prewettovi.

„Je skoro jedenáct, měli byste raději nastoupit do vlaku.“

„Nezapomeň Nevillovi vyřídit naše láskyplné pozdravy!“ řekla Ginny Jamesovi, když ho objímala.

„Mami! Nemohu profesorovi vyřizovat láskyplné pozdravy!“

„Ale ty přeci Nevilla znáš - “
James obrátil oči v sloup.

„Venku, dobře, ale ve škole to je profesor Longbottom, chápeš? Nemůžu prostě přijít do Bylinkářství a říct, že mu předávám láskyplné pozdravy…“

Pokýval hlavou nad matčinou pošetilostí a aby rozptýlil své pocity, nakopnul lehce Albuse.

„Uvidíme se později, Ale. Dej si bacha na testrály.“

„Já jsem myslel, že jsou neviditelní? Tys říkal, že jsou neviditelní!“

Ale James se jenom smál a připustil, aby ho matka políbila, krátce objal otce a pak naskočil do rychle se plnícího vlaku. Viděli ho už jen zamávat a pak zmizel v uličce a šel najít své přátele.

„Kvůli testrálům se určitě neznepokojuj,“ řekl Harry Albusovi. „Jsou velice milí, není žádný důvod k tomu se jich bát. Mimochodem, vy do školy nepojedete v kočárech, ale na loďkách.“
Ginny políbila Albuse na rozloučenou.

„Uvidíme se o Vánocích.“

„Sbohem, Ale,“ řekl Harry, když objal svého syna. „Nezapomeň, že jsi na příští pátek pozvaný k Hagridovi na čaj. Nezahazuj se s Protivou. S nikým nebojuj, dokud se to pořádně nenaučíš. A nenech se Jamesem vytočit.“

„A co kdybych se dostal do Zmijozelu?“

Tato věta byla určená pouze jeho otci a Harry věděl, že právě okamžik odjezdu donutil Albuse odhalit, jak velký a upřímný jeho strach je.
Harry se sklonil k Albusovi tak, aby jejich tváře byly na stejné úrovni. Jako jediný z Harryho tří dětí zdědil Albus Lilyiny oči.

„Albusi Severusi,“ řekl Harry tak tiše, že kromě Ginny to nikdo nemohl zaslechnout a ona byla dostatečně taktní, aby předstírala, že mává Rose, která už také nastoupila do vlaku, „jsi pojmenován po dvou bradavických ředitelích. Jeden z nich byl ve Zmijozelu a byl to možná ten nejodvážnější muž, jakého jsem kdy poznal.“

„Ale já jen říkám - “

„- pak i Zmijozelská kolej může získat skvělé studenty, ne? Nám je to jedno, Ale. Pokud ti na tom ale tak záleží, pamatuj, že to budeš i ty, kdo si bude moci vybrat Nebelvír před Zmijozelem. Moudrému klobouku záleží také na tvém rozhodnutí.“

„Opravdu?“

„U mě tomu tak bylo,“ řekl Harry.

Tohle žádnému ze svých dětí nikdy neřekl a viděl překvapení v Albusově obličeji, když to vyslovil. Ale jak se postupně s prásknutím zavíraly všechny dveře červeného vlaku a rozmazané obrysy rodičů se natahovali po posledních polibcích a udělovali poslední připomínky, naskočil i Albus do vagónu a Ginny za ním zavřela dveře. Studenti se vykláněli z okna nejblíže k nim. Velké množství tváří, jak uvnitř vlaku, tak i venku se natočilo směrem k Harrymu.

„Proč všichni tak zírají?“ dožadoval se Albus vysvětlení, když se on a Rose natahovali po pohledech ostatních studentů.

„S tím si nedělej starosti,“ řekl Ron. „To je kvůli mně, jsem hrozně slavný!“

Albus, Rose, Hugo a Lily propukli v smích. Vlak se začal rozjíždět a Harry šel podél něj a sledoval hubenou tvář svého syna, zářící vzrušením. Harry se smál a pokračoval v mávání, přestože sledovat odjezd svého syna bylo pro něj bolestné…
Poslední obláček páry zmizel v podzimním vánku. Vlak zajel do zatáčky. Harryho ruka však stále mávala na rozloučenou.

„Bude v pořádku,“ zašeptala Ginny.

Když se na ní Harry podíval, stáhnul roztržitě svou ruku a dotkl se jizvy ve tvaru blesku na svém čele.

„Já vím, že bude.“

Jizva ho nebolela už devatenáct let. Vše bylo v pořádku.

 

 

 Harry Potter